0038061 by Knižní klub

kniha VyChází u PříleŽitosti 700. VÝroČí narození karla iV.

Euromedia Group k. s. Praga Mystica s. r. o. 2016

Léta Páně 1316 dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království. Tento chlapec byl dne 30. května, totiž na Boží hod svatodušní, v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti pana Balduina, arcibiskupa trevírského, biskupů pana Jana Pražského a pana Heřmana Prizrenského od pana Petra, mohučského arcibiskupa, křtem svěcené vody slavnostně znovuzrozen, přičemž všichni radostně volali a pozdravovali ho. Petr Žitavský, Zbraslavská kronika

karel IV. Rytíř

. Poutník . Král . Císař

Bohumil Vurm zuzana Foffová

knižní klub

DĚDIC TRŮNU A BUDOUCÍ CÍSAŘ

1300 –1316

Období panování Karla IV. dnes vnímáme jako zlaté časy zemí českých. Díky Karlovi se naše země stala centrem Svaté říše římské a Praha sídelním městem císaře. Za jeho vlády země vzkvétala, rozšiřovaly se hranice a vznikaly nové stavby. Karel dával přednost diplomacii před válčením, pozvedl český jazyk a založil univerzitu, která nese jeho jméno. Dnes si však málokdo uvědomuje, jak složitá byla doba, do které se narodil, a jaká úskalí musel na cestě k českému a císařskému trůnu překonat. Nad Českým královstvím i celou Evropou se doslova stahovala mračna. Počátek 14. století byl ve znamení velkých změn. Špatné počasí a hladomor zhoršovaly životní podmínky. Mocné dynastie vymíraly. Křižáci byli po osmi neúspěšných křížových výpravách vyhnáni ze Svaté země. Kroniky zaznamenaly více násilných činů a úkladných vražd. Nárůst evropské populace, který začal v polovině 11. století, se zastavil. Papežský úřad ztrácel svou váhu a papež byl dokonce donucen, pod tlakem francouzského krále, rozpustit nejmocnější křižácký řád, templáře. „věčné“ město Řím pozbylo svého postavení přesídlením papeže do Avignonu. Během roku a půl náhle nebo násilně zemřeli římský císař, papež, francouzský král a velmistr templářů. Temné období francouzského královského rodu z Valois, jehož poslední generace jsou přezdívány „prokletí králové“, pokračovalo předčasným skonem králových synů i jeho vnuka. Rozhořela se stoletá válka mezi Francií a Anglií, která definitivně ukončila éru rytířů. Svou sílu ztrácely i tradiční středoevropské dynastie vládnoucí v Uhrách, Polsku a Čechách. Nastal soumrak uherských Arpádovců, českých Přemyslovců a o něco později polských Piastovců. Rozkvět silného a bohatého přemyslovského království byl otřesen vraždou posledního mužského potomka, českého, polského a uherského krále Václava III. Během pěti let se na českém trůně vystřídali čtyři králové, přičemž jeden z nich dvakrát. Situace v Českém království se stabilizovala až s nástupem Jana Lucemburského na český trůn.

1300 –1316

21. června 1305 4. srpna 1306 Září 1306 Říjen 1306 16. října 1306

V Praze zemřel český a polský král Václav ii. V Olomouci byl zavražděn Václav iii., český, polský a uherský král. Českým králem se stal Jindřich korutanský, manžel Václavovy sestry Anny. Římský král Albrecht prohlásil České království za odumřelé říšské léno a udělil jej svému synu Rudolfovi. Českým králem byl zvolen Rudolf i. Habsburský.

3. července 1307

Český král Rudolf i. Habsburský zemřel při obléhání Horažďovic.

15. srpna 1307

Českým králem se podruhé stal Jindřich korutanský.

1307

balduin lucemburský byl za pomoci Petra z Aspeltu zvolen trevírským arcibiskupem.

1. května 1308

Římský král Albrecht Habsburský byl zavražděn synovcem Janem.

15. srpna 1308

Albrechtův mladší syn Fridrich se vzdal všech nároků na český trůn.

27. listopadu 1308 1309 Jaro 1310 Červenec 1310

1300 –1316

Hrabě Jindřich lucemburský byl zvolen římským králem. Papež klement se přestěhoval z Říma do Avignonu. Česká šlechta vystoupila proti českému králi Jindřichu korutanskému. na jednání říšského sněmu ve Frankfurtu Jindřich Vii. lucemburský vyslovil souhlas se sňatkem svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou a zbavil Jindřicha korutanského českého trůnu. 12

Syn krále Jindřicha Jan lucemburský se oženil s českou princeznou Eliškou ve Špýru. Jan lucemburský provázen Petrem z Aspeltu překročil s vojskem české hranice.

1. září 1310 1. listopadu 1310

Praha byla obsazena vojsky Jana lucemburského.

3. prosince 1310

Jindřich korutanský se s manželkou Annou odebral do Tyrolska, ale nevzdal se titulu král český a polský.

9. prosince 1310

na sněmu v Praze české stavy slíbily věrnost novému českému králi.

Vánoce 1310

Římský král Jindřich Vii. lucemburský se stal lombardským králem.

6. ledna 1311

Jan lucemburský s manželkou Eliškou byli korunováni ve Svatovítské bazilice.

7. února 1311

Jindřich Vii. lucemburský byl v Římě korunován na císaře. Císař Jindřich Vii. zemřel v buonconventu u Sieny. Dva rivalové, ludvík iV. bavor a Fridrich Habsburský, se stali římskými králi. Odbojný český šlechtic Jindřich z lipé byl uvězněn na hradě Týřov.

29. června 1312 24. srpna 1313 25. listopadu 1314 26. října 1315

Po poradě králových rádců byl Jindřich z lipé propuštěn.

17. dubna 1316

Janovi a Elišce se narodil budoucí český král a římský císař.

14. května 1316

kralevic byl pokřtěn jménem Václav, které užíval až do biřmování v roce 1323 v Paříži.

30. května 1316

1300 –1316

HRA O TRŮNY Evropa se na počátku 14. století stala svědkem nevídaných změn, zániku vládnoucích dynastií a nástupu nových. na císařském trůně se střídali vladaři z různých rodů. Žádný z římských králů však nedosahoval úrovně velkých štaufských císařů, Fridricha i. barbarossy (1122 –1190) a jeho vnuka Fridricha ii. (1194 –1250). To dokládá i skutečnost, že žádný z následníků nebyl od roku 1220 korunován v Římě na císaře. V roce 1300 se postavení francouzského, anglického, česko-polského a uherského vladaře zdálo neotřesitelné. Pevná vláda tradičních evropských dynastií trvající dlouhá staletí se však zhroutila během několika desítek let. na samém počátku století byla rozpoutána hra o středoevropská království. V sázce byly český, polský a uherský trůn. Tradiční dynastie Piastovců ztratila polský trůn již koncem 13. století, na více než deset let. Polskými vladaři se stali čeští králové Václav ii. a Václav iii. Piastovci se na trůn vrátili až po smrti Václava iii. v osobě Vladislava i. lokýtka (1261–1333), ale jen na pár desetiletí. Jako první středoevropská dynastie zanikl v roce 1301 rod Arpádovců, smrtí uherského a chorvatského krále Ondřeje iii. (1265 –1301). O pět let později, za mnohem dramatičtějších okolností, následoval zánik české přemyslovské dynastie. Oba rody vládly ve svých zemích od 9. století. uherskou korunu získal roku 1308 neapolský král z vedlejší francouzské královské větve z Anjou, karel i. Robert (1291–1342). Českou korunu si po spletitých peripetiích posadil v roce 1311 na hlavu karlův otec Jan lucemburský. Podobnému osudu neušel ani francouzský rod kapetovců, jehož poslední generace, představované Filipem iV. a jeho syny Filipem, Janem a karlem, získaly přiléhavou přezdívku „prokletí králové“. Posledním z mocných kapetovských králů byl ambiciózní Filip iV. zvaný Sličný, který prosadil svého kandidáta na papežský stolec, vynutil si zrušení bohatého řádu templářů a přiměl papeže, aby přestěhoval své sídlo do Avignonu. Po Filipově vzoru se snažil upevňovat svou moc i jeho švagr, anglický král Eduard i. (1272 –1307) z rodu Plantagenetů. na sklonku 13. století se Filip bez úspěchu pokusil dobýt anglická území ve Francii. Výsledkem bylo příměří zpečetěné sňatkem Filipovy dcery isabely a Eduardova syna Eduarda ii. Součástí dohody bylo ujednání, že pokud by Filipovi synové neměli mužské potomky, mohl si činit nárok na francouzský trůn potomek isabely. Tím byly položeny základy budoucí vleklé války mezi Anglií a Francií označované jako stoletá. Válka mezi oběma zeměmi ukončila věk rytířů i s jejich rytířskými válečnými způsoby. 14

Dědic trůnu a budoucí císař

// Český a polský král Václav II. a jeho syn Václav III., český, polský a uherský král, Zbraslavská kronika, 1393. 1300 –1316

// Filip III. Smělý a Filip IV. Sličný (vpravo), hrobky francouzských králů s jejich podobiznami, bazilika Saint-Denis, Paříž.

Francouzský král Filip iV. se snažil ovlivňovat situaci jak v Anglickém království, tak ve Svaté říši římské, která v křesťanské podobě představovala pokračování tradice antického římského impéria. na říšský trůn chtěl dokonce prosadit svého bratra karla z Valois, otce karlovy první manželky blanky z Valois. Filipova snaha ovládnout i Svatou říši římskou se však nakonec obrátila ve prospěch jeho vazalů, lucemburků. Do hry o říšský trůn nově přibyl do té doby nevýznamný rod lucemburských hrabat, sídlící na západním okraji Svaté říše římské, na hranicích s Francouzským královstvím. Zvolení karlova děda Jindřicha Vii. (1275/1276 –1313) římským králem v roce 1308 vyneslo lucemburky na výsluní evropské politiky. Poddaný francouzského krále Jindřich byl zvolen s podporou jinak ústupného papeže klementa V. proti vůli francouzského krále, který si na říšském trůně přál svého bratra. Výsledek volby byl především zásluhou dvou významných kurﬁřtů, mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a čerstvě dosazeného trevírského arcibiskupa, Jindřichova mladšího bratra, balduina lucemburského. Jindřich se rovněž stal prvním římským vládcem, který od dob císaře Fridricha ii. Štaufského (1194 –1250) získal císařskou korunu. nosil ji však pouhý jeden rok. Skutečným a posledním velkým císařem středověku byl až jeho vnuk karel iV. Po Jindřichově nečekaném úmrtí v roce 1314 soupeřili o říšský trůn, ale i další území střední Evropy, rody lucemburků, Wittelsbachů a Habsburků. 16

Dědic trůnu a budoucí císař

VOLBA NOVÉHO CÍSAŘE Po náhlé smrti Jindřicha Vii. lucemburského bylo nutné najít vhodného kandidáta na císařský trůn. Volba nového římského krále, předstupeň císařské hodnosti, byla jako obvykle uskutečněna za komplikovaného vyjednávání, tajných úmluv a značných úplatků. několik měsíců před volbou zemřel papež klement V. (20. dubna 1314 v Avignonu) a zvolení nového papeže se protáhlo až do roku 1316. několik týdnů po volbě nového římského krále pak zemřel francouzský král Filip iV. Mezi kandidáty na nového římského krále byli dva synové předchozích římských králů, Fridrich Habsburský zvaný Sličný (1289 –1330) a český král Jan lucemburský (1296 –1346). Mladý a nezkušený Jan měl malé šance, a tak sám Jan i lucemburská strana v čele s Petrem z Aspeltu a Janovým strýcem balduinem podpořili bavorského vévodu a rýnského falckraběte z rodu Wittelsbachů ludvíka, aby zabránili volbě Habsburka. komplikovaná situace nakonec vyústila ve zvolení dvou římských králů. Volba habsburského kandidáta se odehrála 19. října 1314 a wittelsbašský protikandidát byl zvolen hned následujícího dne (20. října). Pro Fridricha hlasovali čtyři volitelé, mezi nimi dokonce i bratr protikandidáta Rudolf bavorský. ludvík získal pět hlasů, které patřily Petrovi z Aspeltu, zosnovateli protihabsburské volby, dále balduinovi, Janu lucemburskému, Waldemaru braniborskému a Janovi Sasko-lauenburskému. Různí kurﬁřti navzájem neuznávali své hodnosti, čímž // Císař Jindřich VII. Lucemburský, reliéf na chórové lavici v kartuziánském klášteře, okolo 1340, Museum am Dom Trier, Trevír. 1300 –1316

// Český král Jan Lucemburský, busta na vnitřním triforiu katedrály svatého Víta, Pražský hrad. 18

Dědic trůnu a budoucí císař

ještě umocňovali již tak nepřehlednou volební situaci. Saský a český hlas pro sebe nárokovali oba zvolení římští králové. Pro Fridricha zvedl ruku i Jindřich korutanský, který se nevzdal titulu českého krále ani poté, co opustil Prahu a uvolnil trůn Janu lucemburskému. ludvík byl korunován na římského krále mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu 25. listopadu 1314 v Cáchách v kapli Panny Marie, tradičním místě korunovací od dob prvního novodobého římského císaře karla Velikého. Stejného dne byl na římského krále korunován také Fridrich, kolínským arcibiskupem sice v bonnu, zato však pravou říšskou korunou. ludvík si pro korunovaci nechal pořídit korunu novou. Český král Jan dostal za svou podporu od ludvíka bavora značné odškodné ve formě rozsáhlého území včetně města Chebu. V následujícím roce se mezi ludvíkem bavorem a Fridrichem Habsburským rozhořel otevřený boj, který trval dalších sedm let. V době karlova narození byl jeho otec Jan sice spojencem nového římského krále ludvíka, ale nepřestal spřádat tajné plány na obsazení císařského trůnu příslušníkem lucemburského rodu, a to za vydatné pomoci strýce balduina a rádce Petra z Aspeltu. Český král Jan neúnavně vstupoval do spletitých evropských mocenských intrik. byl prostředníkem jak papeže a francouzského krá- // Trůn císaře Karla Velikého, katedrála Panny Marie, Cáchy. le, tak římského císaře ludvíka bavora, Habsburků i Jindřicha korutanského. V té době kolovalo přísloví, které zaznamenal Petr Žitavský: Bez českého krále nikdo nemůže vyřešit svou záležitost s konečnou platností; povýší, koho chce, a koho nechce, sám ušlape. i když si zřejmě kronikář neodpustil trochu ironie, ukazuje na obratnost českého krále, který se proměnil z nezkušeného mladíka ve zručného diplomata. Jan postupně a cílevědomě rozšiřoval území Českého království, které se stalo pevnou základnou, na níž jeho syn karel budoval říši podle svých velkolepých představ. karlova cesta nepochybně vedla ve šlépějích velkých císařů Svaté říše římské, karla Velikého, Fridricha i. barbarossy a Fridricha ii. Štaufského. 1300 –1316

Počasí v době kralevicova narození Doba, do které se narodil budoucí císař Svaté říše římské, byla doslova bouřlivá, plná sněhu, ledu, dešťů a nepohody. S trochou nadsázky bývají léta 1315 –1322 označována jako nástup „malé doby ledové“, která se plně projevila o dvě staletí později během třicetileté války. Po několika staletích oteplování a nárůstu populace došlo ke zlomu. Od roku 1310 klesala průměrná roční teplota a teplý středověk se začal měnit. nepředvídatelné počasí přineslo prudké ochlazení. // Nástěnné malby ve Vídni inspirované baladami středověkého minesengra Neidharta von Reuental z roku 1407 zobrazují mimo jiné i zábavnější část krutých zim, veselé koulovačky mladých šlechticů.

Vlivem počasí započal roku 1315 takzvaný Velký hladomor. Silné deště trvající od jara do podzimu ničily úrodu na polích a v zimě způsobovaly nedostatek sena pro krmení zvířat. kvůli mokru a nedostatku potravin končily válečné výpravy neúspěchem. Dílo zkázy dovršila krutá zima. nepřízeň počasí ustala až v roce 1318 a situace se zlepšila až po několika letech. Odhaduje se, že následky nepřízně počasí a hladomoru nepřežila desetina, možná až pětina obyvatel Evropy. na celé severní polokouli panovaly kruté zimy, při kterých zamrzala většina řek. led pokryl baltské moře i úžinu mezi Anglií a Francií. České království nebylo výjimkou. Ve Zbraslavské kronice se dočítáme: Rovněž léta Páně 1315 okolo svátku svatého Jakuba nastalo po neobyčejném suchu v některých krajinách Čech a Moravy tak veliké zatopující rozvodnění vod, jaké zřídkakdo // Triumf smrti, freska, Andrea Orcagna, Santa Croce, Florencie. v našich krajích pamatuje. Zvláště však řeka Labe vystoupila ze svého řečiště, rozlévala se po okolních rovinách, zaplavovala stáje, odnášela s sebou sýpky a strhala přemnoho mlýnů. Dále se rozvodněné řeky do té míry vzduly, že se ve vesnicích ležících u břehu plavili četní lidé v loďkách 20

Dědic trůnu a budoucí císař

přes ploty a vrata. Velké lijáky působily povodně a neúrodu jak v Čechách, tak v okolních zemích. Zimy byly natolik mrazivé, že řeka Vltava zůstala tak silně zamrzlá, že na jejím ledovém povrchu lid denně bez vší záludnosti přecházel a procházel se jako po suchu. Při takové změně klimatu šlo našim předkům doslova o přežití. Předpovídali tvrdé zimy i sedmiletá sucha, ale nebyli schopni předpovědět ničivé povodně. během povodní ve 14. a 15. století na dolním toku labe a Ohře zanikla většina vesnic ležících do pěti metrů nad hladinou řek. například královské město Děčín, které ve 13. století založil Přemysl ii. Otakar pod svým hradem, zasáhlo ve 14. století několik ničivých povodní. Proto bylo celé město přestěhováno výše, přibližně do úrovně dnešního náměstí. Středověcí kronikáři si bedlivě všímali neobvyklých nebeských úkazů a připisovali jim značný význam. Zbraslavští opati Oto a Petr Žitavský dávají do souvislosti úkaz komety s ničivým požárem na Starém Městě pražském roku 1316, navíc v místě, kde se narodil budoucí císař karel. Tenkrát byl velmi poničen minoritský klášter s kostelem svatého Jakuba. karlovi rodiče tehdy přispěli na jeho obnovu. V roce narození budoucího císaře karla iV. ve Zbraslavské kronice napsal Petr Žitavský: Tento rok Páně 1316 obsahuje v sobě tolik morových ran a utrpení, že se ucho vyhýbá je poslouchat a mysl trne. V tomto roce se ukázala, jak jsme svrchu pověděli, na severní straně jedna kometa a řízením Božím zvěstovala přemnoho // Hladová zeď na vrchu Petříně, Praha. nebezpečenství. A pokračuje apokalyptickým popisem situace: Vzápětí přišlo žalostné umírání lidí a to umírání se tak velice rozmohlo, že se v přemnohých vesnicích a městech vykopávaly hluboké jámy, aby se společně zakrylo přemnoho mrtvol jako zdechliny. Nedostávalo se sena, nedostávalo se i pastvin, takže začínali hladovět a hynout lidé i dobytek. Hřevule, vlasatice neboli kometa ale nepřinesla jen zkázu. S odstupem času se nepříznivé události počátku 14. století jeví spíše jako očista před nástupem nové epochy Českého království, kterou představoval následník trůnu karel, tehdy ještě zvaný Václav. nicméně se karel v průběhu své vlády musel vyrovnat i s řadou živelných pohrom a velkým hladomorem v Čechách, na nějž je v Praze upomínkou takzvaná Hladová zeď. 1300 –1316

ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ Mocná královská dynastie, která v Čechách vládla po dobu téměř pěti staletí, náhle vyhasla. Poslední tři čeští králové zemřeli předčasně. karlův bojovný praděd Přemysl ii. Otakar (1233 –1278), který ovládal území rozkládající se od Jadranu k baltu, byl zrazen částí české šlechty a zahynul v bitvě na Moravském poli dne 26. srpna 1278. Přemyslův vzdělaný syn, český a polský král Václav ii. (1271–1305), zemřel ve věku pouhých třiatřiceti let následkem zhoršující se tuberkulózy. Václavův syn, český, polský a uherský král Václav iii. (1289 –1306), byl v šestnácti letech zavražděn v Olomouci. Pro České království se rok 1306 stal osudným. Čtvrtého dne měsíce srpna byl úkladně zavražděn poslední přemyslovský vladař, šestnáctiletý Václav iii. V té době již nenosil uherskou korunu svého otce, // Iniciála R s vyobrazením Václava II., Zbraslavská kronika, 1393. kterou s podporou francouzského krále a papeže roku 1304 získal karel i. Robert z Anjou. Aby si udržel korunu polskou, vydal se v čele vojska do Polska proti Vladislavu i. lokýtkovi. na cestě byl zabit neznámým vrahem v Olomouci. Dodnes zůstává tato vražda jednou ze záhad naší historie. Zájem na jeho smrti a na získání či oslabení Českého království měli nejen Habsburkové či polský král Vladislav i. lokýtek, ale i domácí šlechtici, kteří si chtěli udržet svou značnou moc v rámci království. Rovněž autor Zbraslavské kroniky se pozastavil nad zjevným spiknutím: Divíme se všichni, že se dosud neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap. Václav iii. neměl ve své době dobrou pověst, byť do určité míry neprávem. Ve Zbraslavské kronice se o Václavovi dočteme, že rozdával královský majetek 22

Dědic trůnu a budoucí císař

a vedl příliš rozmařilý život. V Danteho Božské komedii najdeme ozvěnu tohoto názoru: [...] o změkčilosti dočte se a chtíči vladařů Čech a Španěl, oběma nedostatek vůle všecko zničí. Přemyslovský rod se ocitl bez mužského dědice a Čechy upadly po Václavově smrti do vnitřních zmatků a bojů o moc. Do osudové hry o český trůn vstoupily tři české královny. První byla královna-vdova, druhá manželka Václava ii., osmnáctiletá a sebevědomá Eliška Rejčka (1288 –1335). Sokyněmi jí byly nevlastní dcery a sestry zavražděného krále, šestnáctiletá Anna (1290 –1313) a v té době čtrnáctiletá Eliška (1292 –1330), budoucí matka karla iV. nárok na trůn po ženské linii se opíral o údajné privilegium dědičnosti české koruny po přeslici, které měl získat Přemysl ii. Otakar od římského krále Richarda Cornwallského v době, kdy ještě neměl mužského dědice. V této hře šlo skutečně o hodně. Pokud by přemyslovským princeznám byl dědičný nárok upřen, mohlo se království stát předmětem odúmrtního práva, a propadnout tak ve prospěch římského krále Albrechta Habsburského. Ten měl zájem nejen o české území, ale také o hlas českého krále jako říšského kurﬁřta. // České královny – Kunhuta, manželka Přemysla II. Otakara, Guta, první manželka Václava II., a Eliška Rejčka, druhá manželka Václava II., Zbraslavská kronika, 1393.

1300 –1316

BOJ O ČESKÝ TRŮN Sebevědomá česká šlechta měla po smrti mladičkého Václava iii. v létě 1306 v úmyslu udržet si moc a privilegia, stejně jako právo volby vlastního krále. Proto měla zájem na pokračování vlády přemyslovského rodu, byť po ženské linii. Jako vhodný kandidát se jevil slabý vévoda Jindřich korutanský (1265 –1335), manžel české princezny Anny. Za několik týdnů po vraždě Václava iii. byl Jindřich sněmem v Praze zvolen českým králem. Pro silnějšího habsburského kandidáta byla jen menšina přítomných. Jindřichova vláda však neměla dlouhého trvání, neboť už v polovině září do Čech s vojskem vtrhl nejstarší syn římského krále Albrechta, Rudolf Habsburský zvaný kaše (1281–1307). když se 1. října objevil před branami Prahy, Jindřich korutanský uprchl. Již 16. října 1306 byl zvolen českým králem jako Rudolf i. Ve stejný den si vzal za manželku vdovu po Václavu ii., Elišku Rejčku. V následujícím roce povstala opozice z řad // Jindřich Korutanský. nespokojené české šlechty proti lakotnému a sliby neplnícímu Rudolfovi. V jejím čele stál Vilém Zajíc z Valdeka a bavor ze Strakonic. Rudolf vytáhl proti odpůrcům, nicméně jeho osud se naplnil 3. července 1307 u Horažďovic, kde náhle zemřel na úplavici. kolo osudu se opět pootočilo a na trůn zasedl 15. srpna 1307 znovu Jindřich korutanský. Římský král Albrecht se snažil prosadit proti vůli českých šlechticů druhého ze svých synů, rakouského vévodu Fridricha. Albrechtovy plány vzaly za své na jaře 1308, kdy byl zavražděn synovcem Janem, od té doby zvaným Parricida („vrah blízkého příbuzného“). neutěšená situace byla vyřešena obratností mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu. Princezna Eliška si měla vzít Jana, prvorozeného syna římského krále Jindřicha Vii. lucemburského. bohaté České království s kurﬁřtským hlasem bylo pro Jindřicha lákavým ziskem a nakonec přijal plán opatů cisterciáckých klášterů ze Sedlece a Zbraslavi na svatbu osmnáctileté Elišky a svého syna, tehdy čtrnáctiletého Jana lucemburského. 24

Dědic trůnu a budoucí císař

Ve dnech 31. srpna a 1. září 1310 se ve Špýru slavila svatba. Za přítomnosti krále Jindřicha Vii. mladý pár oddal jeho bratr, arcibiskup balduin lucemburský. Před odjezdem na císařskou korunovaci do Říma jmenoval Jindřich syna Jana říšským vikářem. Dne 3. prosince 1310 spojenci cisterciáckých mnichů otevřeli Janovi brány Starého Města pražského a Jan lucemburský bez boje vstoupil s vojskem do Prahy jako český král. brány Starého Města byly otevřeny na znamení zvonu. Zápis ve Zbraslavské kronice naznačuje, že to byl krok promyšlený a připravený: Volali pak podle rozkazu krále Jana všichni, kteří s ním vešli do města, hlasem silným a posvátným: Mír, mír, mír! Jindřich korutanský se stáhl na Malou Stranu a Hrad a po jednáních, která vedla jeho manželka Anna Přemyslovna, 9. prosince Jindřich s Annou odjeli ze země. Dne 7. února 1311 se uskutečnila korunovace Jana a Elišky v bazilice svatého Víta. Jan lucemburský se začal obklopovat vlastními rádci z ciziny, kterým propůjčoval vysoké funkce. Do čela nespokojené české šlechty se postavil Jindřich z lipé (1275 –1329), jehož družkou se stala dvojnásobná česká královna-vdova Eliška Rejčka. Vzápětí se rozpoutala válka českých pánů o moc. Zvěsti o údajném spiknutí proti králi Janovi vyústily v uvěznění Jindřicha z lipé na těžko dostupném hradu Týřově v roce 1316. následná dohoda za přičinění Petra z Aspeltu zajistila // Hrad Týřov, kde byl vězněn Jindřich z Lipé. jeho propuštění a Jindřich se opět ocitl na výši politiky. krize byla dočasně zažehnána a král Jan mohl vyjet na pomoc římskému králi ludvíkovi do boje proti Habsburkům. Před odjezdem se těšil z radostné události, která příznivě ovlivnila další osud Českého království – narození dědice trůnu dne 14. května 1316. 1300 –1316

Rodokmen Karlových předků VÁCLAV II. (1271–1305) Polský a český král ∞ 1279 a 1285 Guta Habsburská (1271–1297) Česká královna

∞ 1300 Eliška Rejčka / Richenza (1286–1335) Česká královna

A (1305–1336/7?) Javorská kněžna ∞ 1316 Jindřich I. Javorský Javorský kníže J V († 1351) Olomoucký biskup Levoboček Václava II.

JINDŘICH VII. (1275 –1313) lucemburský hrabě a císař Svaté říše římské ∞ 1292 Markéta Brabantská (1276 –1311) lucemburská hraběnka a královna Svaté říše římské J L (1296 –1346) lucemburský hrabě, titulární král polský a český král ∞ 1310 Eliška Přemyslovna ∞ 1334 Beatrix Bourbonská (1318 –1383) M L (1305? –1324) Francouzská královna ∞ 1322 Karel IV. Francouzský, král B L (1305 –1319) uherská a chorvatská královna ∞ 1318 Karel I. Robert z Anjou, král 26

Dědic trůnu a budoucí císař

V Č (lucemburský) (1337–1383) Vévoda lucemburský, brabantský a limburský

M Akvilejský patriarcha Levoboček Jana Lucemburského

P O (*/† 1288) V III. (1289 –1306) Polský, uherský a český král ∞ 1305 Viola Těšínská A (1289 –1296) ∞ Ruprecht Nasavský A (1290 –1313) Česká královna ∞ 1306 Jindřich Korutanský E (1292 –1330) Česká královna ∞ 1310 Jan Lucemburský G (1293 –1294) J (*/† 1294) J (1295 –1296) M (1296 –1322 ) Vratislavská a lehnická kněžna ∞ 1308 Boleslav III. Lehnický

M (1313 –1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský (1305 –1339) bavorský vévoda J / B / G (1315 –1349) ∞ Jan II. Dobrý (1319 –1364) Francouzský král V / K IV. (1316 –1378) Český král a císař Svaté říše římské P O (1318 –1320) J J (1322 –1375) Moravský markrabě A (1323 –1338) ∞ Ota Habsburský (1301–1339) Vévoda rakouský, štýrský a korutanský E L (1323 – před 1330)

G (*/† 1297) // Znaky zemí Koruny české v době vlády Lucemburků na východní straně Staroměstské mostecké věže Karlova mostu.

1300 –1316

NAROZENÍ BUDOUCÍHO CÍSAŘE karel iV. o svém narození napsal ve vlastním životopise: Urodil pak ten jistý Jan, král český, s Elškú královnú mě prvorozeného syna svého, jménem Václava, léta božieho narozenie tisícieho třistého šestnáctého, čtrnáctý den máje, první hodinu v Praze. (Vita Caroli, staročeský překlad) // Reliéf dvojitého draka v okně severoitalského hradu Tirol, jednoho ze sídel dvojnásobného českého krále Jindřicha Korutanského.

karel psal svůj životopis latinsky a časový údaj o jeho narození je v originále zapsán takto: anno domini millesimo trecentesimo XVI pridie idus Maii hora prima in Praga, tedy přeloženo doslova: léta páně 1316 v předvečer májových id v první hodinu v Praze. První hodina po rozbřesku by tedy znamenalo zhruba mezi čtvrtou a půl šestou hodinou ranní. Pridie idus Maii (předvečer májových id) připadal na 14. května, neboť výraz idy (latinsky Idus) označoval v římském kalendáři v měsících březnu, květnu, červenci a říjnu 15. den daného měsíce. Václav se narodil v pátek, v den tradičně spojovaný s planetou a bohyní Venuší, 14. května v přestupném roce 1316, podle tehdejšího juliánského kalendáře. Ve středověku se připisoval dni a hodině narození velký význam, protože se obecně věřilo, že postavení slunce a planet vůči Zemi má klíčový vliv na osud člověka. Pozice slunce na pomyslném kruhu rozděleném do 12 částí určovalo jedno z dvanácti znamení takzvaného zvěrokruhu. Podle dne narození by karel patřil do zvířetníkového znamení býka. nicméně, v jeho době byl používán juliánský kalendář, který roku 46 před naším letopočtem zavedl Gaius iulius Caesar. kalendář se zpožďoval oproti tropickému roku (doba mezi dvěma po sobě následujícími průchody slunce jarním bodem) a na počátku 14. století byl zpožděn zhruba o 8 dní. Podle gregoriánského kalendáře (používaného od roku 1582) by se karel narodil v pátek 22. května, prvního dne znamení blíženců. V mysli středověkého člověka mělo znamení vliv na osobnost a osud. naši předkové nerozlišovali mezi astrologií a astronomií, ani mezi uměním a vědou. 28

Dědic trůnu a budoucí císař

Astrologie byla součástí vzdělávání a vyučovala se na školách i univerzitách. S astrologií byli přirozeně obeznámeni nejen hvězdopravci, ale rovněž lékaři a stavitelé. Rozložení planet v horoskopu karla iV. ukazuje nápadný vliv právě znamení blíženců. Slunce i planety Venuše a Merkur, včetně takzvaného ascendentu se nachází ve třetím „domě“, který odpovídá právě znamení blíženců a vypovídá o vzdělání, komunikaci či vztahu k okolí. blíženci bývají považováni za hravé, vynalézavé, tvůrčí osobnosti a především za mimořádné komunikátory. Všechny tyto charakteristiky karel naplnil. na rozdíl od Evropanů, kteří osobnost člení podle dvanácti znamení zvěrokruhu v rámci jednoho roku, astrologové v Číně určují charakteristiku osobnosti podle dvanácti opakujících se let. Podle čínského kalendáře, který je mnohem starší než ten evropský, se kralevic Václav narodil v roce ohnivého Draka, který začal 2. února 1316. Číňané považují Draka za nejmocnější z dvanácti znamení. Je znamením vládců. Osoby narozené v roce Draka bývají majestátní, ale zároveň dynamičtí a vysoce pohybliví lidé. To skvěle charakterizuje prvního Čecha na císařském trůně. Podíváme-li se na karlovu životní cestu a jeho um, znalosti, zkušenosti i schopnosti a záliby, pak oba přístupy, východní i západní pojetí zvěrokruhu, charakteristice karla iV. velice dobře odpovídají. // Ohnivý drak z cyklu Apokalypsy na nástěnných malbách v kostele Panny Marie v menší věži hradu Karlštejna, Mikuláš Wurmser ze Štrasburku.

1300 –1316

PRVOROZENÝ SYN KRÁLE JANA

1316 –1323

Do svých sedmi let strávil prvorozený syn českého krále většinu života v bezpečí hradů Křivoklát a Loket. Ve svém rodném městě Praze pobýval jen krátce, neboť České království bylo na prahu občanské války. Požadavky mocných českých šlechticů ohrožovaly svrchovanou vládu mladého českého krále Jana Lucemburského. Moudrý rádce českých králů Petr z Aspeltu v beznadějné situaci dokonce opustil Prahu a již nikdy se nevrátil. Dětské oči budoucího císaře Karla IV. se staly svědkem neklidných událostí v Českém království. Do složité situace musel osobně zasáhnout římský král Ludvík, neboť poměry v Čechách ohrožovaly stabilitu celé říše. Zvyšovalo se napětí i mezi statečným rytířem, který raději pobýval mimo své domácí území a vysloužil si tak přezdívku „přišlý král“, a hrdou přemyslovskou princeznou. První mužský potomek je nespojil, ale naopak rozdělil. Již jako batole se stal klíčovým prvkem v souboji o český trůn a budoucnost Českého království. Na francouzském trůně se během prvních šesti let života českého prince vystřídali tři synové Filipa IV. Sličného. Filipův nejstarší syn Ludvík X. vládl dva roky a jeho syn a následník, Jan I. Pohrobek (15. – 20. listopadu 1316), mohl být králem pouhých pět dní. Další Filipův syn Filip V. zvaný Dlouhý zemřel mladý na počátku roku 1322. Nakonec na francouzský trůn usedl nejmladší z Filipových synů, Karel IV. Sličný. Druhou manželkou francouzského krále Karla IV. Sličného a francouzskou královnou se stala sestra českého krále Jana Marie Lucemburská. Tento dynastický sňatek byl v Janově plánu základním kamenem budoucí mozaiky osudu českého prince.

1316 –1323

14. května 1316

narodil se budoucí český a římský král.

30. května 1316

královský novorozenec byl pokřtěn jménem Václav.

5. června 1316 Srpen 1316 8. dubna 1317 20. června 1317 Březen 1318 23. dubna 1318

V pouhých 26 letech zemřel francouzský král ludvík X. Dědic trůnu Václav se ocitl s matkou Eliškou na hradě křivoklátě. Správce království a rádce českých králů Petr z Aspeltu navždy opustil Čechy. Malý Václav s matkou a dvěma sestrami pobýval na hradě lokti. Dvouletý Václav se poprvé setkal s římským králem ludvíkem bavorem. ludvík bavor zprostředkoval mír mezi králem Janem a českou šlechtou v Domažlicích. Jindřich z lipé byl znovu jmenován podkomořím a moravským hejtmanem.

Léto 1318

Václavova teta beatrix byla provdána za uherského krále karla i. Roberta z Anjou.

22. listopadu 1318

Elišce se narodil Václavův bratr a 5. prosince byl pokřtěn jménem Přemysl Otakar.

Únor 1319

Eliška Janovi vydala hrad loket, kde malý dědic trůnu Václav zůstal bez matky. Eliška s ostatními Václavovými sourozenci přesídlila do věnného města královen Mělníka.

8. července 1319

1316 –1323

Část patriciátu Starého Města pražského povstala proti Janu lucemburskému. 32

Zemřel spojenec Elišky Přemyslovny český šlechtic Vilém Zajíc z Valdeka.

9. října 1319

Ve věku 14 let zemřela sestra Jana lucemburského, uherská královna beatrix.

11. listopadu 1319

Tříletý Václav byl opět převezen na křivoklát, kde setrval další čtyři roky.

Konec roku 1319

Po vyřešení situace v Českém království odjel Jan na rok do lucemburska.

28. prosince 1319

Zemřel francouzský král Filip V. Dlouhý

3. ledna 1322

narodil se mladší syn Jana lucemburského a Elišky Přemyslovny Jan Jindřich.

12. února 1322

V Remeši byl na francouzského krále korunován Filipův mladší bratr karel iV. Sličný.

21. února 1322

byl zatčen nevlastní bratr Elišky Přemyslovny Jan Volek.

21. července 1322

Těhotná Eliška odjela s malým Janem Jindřichem do landshutu k devítileté dceři Markétě, provdané za dolnobavorského vévodu Jindřicha.

Srpen 1322

Výsledkem diplomatických jednání s francouzským králem byla dohoda o pobytu malého Václava, syna Jana lucemburského, ve Francii.

Podzim 1322

Francouzský král karel iV. Sličný se oženil se sestrou Jana lucemburského Marií.

21. září 1322

ludvík bavor porazil svého rivala Fridricha Habsburského v bitvě u Mühldorfu.

28. září 1322

Elišce Přemyslovně se v Chamu narodila dvojčata Eliška a Anna. 33

27. března 1323

1316 –1323

KŘEST BUDOUCÍHO KRÁLE A CÍSAŘE Prvorozený syn českého královského páru, devatenáctiletého Jana a třiadvacetileté Elišky, se narodil na Starém Městě pražském 14. května 1316. byl jejich třetím potomkem, neboť Eliška a Jan již měli dvě starší dcery, Markétu a Jitku (bonu). Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice radostnou událost narození prvorozeného syna českého královského páru zaznamenal: Léta Páně 1316 dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království. Tento chlapec byl dne 30. května, totiž na Boží hod svatodušní v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti pana Balduina, arcibiskupa trevírského, biskupů pana Jana Pražského a pana Heřmana Prizrenského od pana Petra, mohučského arcibiskupa, křtem svěcené vody slavnostně znovuzrozen, přičemž všichni radostně volali a pozdravovali ho. První mužský potomek krále Jana a Elišky se narodil v některém z domů Starého Města pražského, kde rodiče Václava přebývali, neboť královský palác Pražského hradu byl po požáru v roce 1303 neobyvatelný. Pravděpodobně se jednalo o jeden ze dvou domů v okolí Staroměstského náměstí. Mohla to být staroměstská královská rezidence v domě u kamenného zvonu na Staroměstském náměstí nebo dům u Štupartů, na rohu dnešních ulic Jakubská a Malá Štupartská, který patřil královně Elišce. // Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. 34

Prvorozený syn krále Jana

// Štupartská ulice s kostelem svatého Jakuba.

Dva týdny po narození byl budoucí císař pokřtěn po svém dávném předkovi z matčiny strany a zemském patronovi, Václav. Jméno karel začal používat až o sedm let později, po biřmování ve Francii. A pořadovou číslovku „čtvrtý“ získal ještě o třicet let později, když byl zvolen římským králem. Při jeho křtu v prostoru dnešní katedrály svatého Víta na Pražském hradě, tehdy ještě románské bazilice, se sešli tři vlivní mužové evropské a české politiky v pomyslných rolích tří sudiček, podle antických představ přadlen spřádajících osud novorozence. Pětašedesátiletý mohučský arcibiskup, kurfiřt a dlouholetý rádce českých králů Petr z Aspeltu se skláněl nad malým Václavem spolu s dalším z říšských kurfiřtů, třicetiletým karlovým prastrýcem a trevírským arcibiskupem balduinem lucemburským, a pětapadesátiletým uměnímilovným pražským biskupem Janem iV. z Dražic. Spolu s otcem, českým králem Janem, tvořili Petr a balduin mocnou trojici volitelů římského krále, kteří svou volbou rozhodovali o osudu celé říše. Český vladař jako jediný ze sedmi kurfiřtů měl královský titul a jako hlavní měl hodnost císařského číšníka. Zřejmě již u kolébky svitla naděje na nového mocného vladaře, který by harmonizoval francouzské zájmy se zájmy Svaté říše římské, aniž by ji oslabil. Spojení v té době již císařského rodu lucemburků a nejmocnějšího středoevropského rodu odvozujícího svůj původ od oráče Přemysla otevřelo nové možnosti. 1316 –1323

SPOLUTVŮRCI KARLOVA OSUDU Zkušený politik a architekt mocenských plánů, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu (1250 –1320), úspěšně ovlivňoval evropskou politiku po dlouhá desetiletí. Svoji skvělou kariéru začal roku 1286 na dvoře římského krále a vítěze bitvy na Moravském poli Rudolfa i. Habsburského jako jeho osobní lékař a kaplan. O devět let později se stal rádcem českého krále Václava ii. Posléze zaujal místo nejvyššího kancléře a správce Českého království i probošta významné královské kolegiální kapituly svatého Petra a Pavla na Vyšehradě podléhající přímo papeži. Čechy opustil během zmatků po náhlém skonu dvou posledních přemyslovských vládců. Roku 1306 se stal mohučským arcibiskupem a zároveň říšským kurﬁřtem. O rok později pomohl balduinu lucemburskému k hodnosti trevírského arcibiskupa a vzápětí spolu s ním prosadil volbu Jindřicha lucemburského za římského krále. na přelomu srpna a září 1310 oddal ve Špýru budoucí karlovy rodiče, Jana a Elišku. Dne 7. února 1311 korunoval oba manžele v pražské bazilice svatého Víta na českého krále a královnu. není bez zajímavosti, že téhož roku, tedy rok před zrušením templářského řádu na koncilu ve Vienne, očistil v Mohuči německé templářské rytíře od všech obvinění uvalených francouzským králem. Díky svému vlivu a kontaktům hrál důležitou roli v úsilí Jana lucemburského o český trůn a jako správce království vedl i první kroky mladého českého krále Jana. krátce po Václavově křtu, ve složité // Balduin Lucemburský, reliéf na chórové lavici v kartuziánském klášteře, okolo 1340, Museum am Dom Trier, Trevír. 36

Prvorozený syn krále Jana

situaci nesvárů mezi králem Janem a českou šlechtou, ale i mezi králem a královnou, stárnoucí a bezradný Petr roku 1317 opustil České království a vrátil se do Mohuče. Zemřel, když budoucímu císaři karlovi byly čtyři roky. Trevírský arcibiskup a říšský kurﬁřt balduin lucemburský (1285 –1354) byl bratrem karlova děda a římského císaře Jindřicha Vii. Studoval teologii a kanonické právo na pařížské univerzitě a roku 1307 byl ve svých 22 letech za podpory Petra z Aspeltu zvolen trevírským arcibiskupem. Stal se tak jedním z říšských kurﬁřtů a nejvlivnějších prelátů. balduin společně s dalším bratrem Walramem doprovázel nejstaršího z bratrů, Jindřicha Vii., při císařské korunovační cestě do itálie v letech 1310 –1313. Při italském tažení oba balduinovi bratři zemřeli. byl hlavní oporou svého bratra, císaře Jindřicha, synovce Jana i prasynovce karla iV. Po smrti císaře Jindřicha Vii. se možným kandidátem na císařský trůn stal český král Jan. Ten byl však mladý a nezkušený, a proto se balduin postavil na stranu ludvíka bavora z rodu Wittelsbachů. Podpora mu roku 1314 vynesla hodnost arcikancléře v Gallii a Arelatsku a umožnila rozšířit arcibiskupská území. když byl později prasynovec Jan Jindřich, mladší karlův bratr, vypuzen ludvíkem bavorem z Tyrolska, začal balduin ve spolupráci s papežem tajně připravovat zvolení karla římským králem. biskup pražský Jan iV. z Dražic (1260 –1343) pocházel z významné šlechtické rodiny pánů z Dražic, ze které vzešli dokonce tři pražští biskupové. na pražského biskupa byl Jan iV. vysvěcen roku 1301 Petrem z Aspeltu, tehdejším biskupem v basileji. Pod Petrovým vlivem prosazoval na český trůn Jana lucemburského, kterému později pomáhal bojovat proti české opozici. Vzdělaný a uměnímilovný biskup Jan budoval biskupské // Znak Jana IV. z Dražic. město Roudnici, pro jehož zvelebení povolal z Říma mistra Viléma, aby zde postavil kamenný most (1333 –1338). Založil město nové benátky, dnešní benátky nad Jizerou. Po Janu z Dražic je nazváno Dražického náměstí u Malostranské věže karlova mostu v Praze, kde stával středověký biskupský dvůr. Z jeho podnětu vznikl první český překlad bible a rovněž na jeho popud probošt pražské baziliky svatého Víta František Pražský sepsal pokračování Zbraslavské kroniky. V roce Václavova (karlova) narození ho litoměřický probošt a dominikán obvinil, že chrání kacíře. na základě tohoto nařčení ho roku 1318 papež zbavil úřadu a povolal do Avignonu k obhajobě, kde byl po jedenácti letech očištěn. 1316 –1323

Svatá říše římská Ještě před zánikem Říše římské žil na počátku našeho letopočtu ve vzdálené římské provincii Judea Ježíš kristus. Jeho učení dalo vznik novému náboženství – křesťanství, jehož podstatou je láska, pokora a úcta k bližnímu. křesťanství sehrálo zásadní roli v utváření Evropy. netrvalo ovšem dlouho a křesťanství se stalo i mocenským nástrojem. Jen pokřtěný kníže mohl být rovnoprávným partnerem všem ostatním evropským křesťanským vládcům.

// Konstantinův vítězný oblouk v Římě dal vystavět římský senát po vítězství prvního křesťanského císaře Konstantina Velikého nad Maxentiem v bitvě u Milvijského mostu v roce 312. Ve stavbě byly použity části staršího vítězného oblouku římského císaře Tita.

na konci 8. století si značnou část Evropy podrobil nejmocnější z tehdejších křesťanských panovníků, franský král karel Veliký. Jeho říše sahala od Španělska a střední itálie na jihu po Francii, nizozemí a Dánsko na severu. název Římská říše (imperium Romanum) byl užíván již za jeho vlády. Přívlastek svatá (sacrum) je doložený až v listinách císaře Fridricha i. barbarossy ve 12. století. Mezníkem ve vývoji novodobé římské říše se stala korunovace karla Velikého na císaře o Vánocích, dne 25. prosince 800, ve Svatopetrské bazilice v Římě papežem lvem iii. Tradici císařských korunovací v Římě však potvrdil teprve v 10. století východofranský král Ota i., který zároveň vytvořil pevnější sdružení křesťanských území v Evropě. 38

Prvorozený syn krále Jana

Od dob Fridricha ii. Štaufského, který byl korunován v roce 1220, se konalo pouze pět císařských korunovací v Římě: Jindřich Vii. (dědeček karla iV.), ludvík bavor, karel iV., Zikmund (syn karla iV.) a Fridrich iii. Svatá říše římská (Sacrum Romanum imperium) sdružovala několik svébytných středoevropských celků. Území říše, které se v průběhu staletí měnilo, zhruba zahrnovalo České království, dnešní německo, Rakousko a nizozemí, Arelatské království složené z části burgundska a Provensálska, švýcarské kantony, městské státy v severoitalském lombardském království a Toskánsku. S výjimkou Českého království se jednalo o množství knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst a dalších svéprávných celků. V čele říše stál zvolený římský král. Po korunovaci v Římě papežem nebo jeho určeným zástupcem získal římský král prestižní titul císař. Římského krále volili říšští kurﬁřti (říšská kní// Detail žezla francouzského krále Karla V. s postavou žata s volebním právem), mezi nimiž měl výsadní Karla Velikého, Národní postavení český král. Od 13. století se počet volitemuzeum Louvre, Paříž. lů ustálil na sedmi. kurﬁřti zároveň zastávali nejvyšší říšské úřady. Čtyři byli světští vladaři: český král (nejvyšší číšník), rýnský falckrabě (nejvyšší stolník), saský vévoda (nejvyšší maršálek) a braniborský markrabě (nejvyšší komorník). Tři z nich byli zástupci církve: arcibiskupové z Mohuče, kolína a Trevíru. // Kurfiřti při volbě Jindřicha VII., Codex Balduini Trevirensis, okolo 1340.

1316 –1323