0039051

4

DĚJINY HRADŮ A TVRZÍ V ČECHÁCH NA MORAVĚ A VE SLEZSKU Texty Petr David a Vladimír Soukup Fotografie Lubomír Čech, Martin David, Petr David, Petr David ml., Věra Dobrovolná, Jiří Dušek, Jaroslav Horák, Martin Hurin, Petr Janoušek, Karel Kocourek, Pavel Kosek, Petr Ludvík, Jaroslav Matouš, Jiří Morávek, Kamila Motyčková Šírová, Jan Rendek, Vladimír Soukup, Luboš Stiburek, Jiří Šír, Zdeněk Thoma, Antonín Vodák, Archivy měst a obcí a správ hradů Ilustrace Jaroslav Staněk Erby Jiří Louda Půdorysy Martin David Obrazový redaktor Petr David ml.

Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v edici Universum Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9184. publikaci Pro Knižní klub připravilo nakladatelství S & D, spol. s r. o.

Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Korektury Pavel Urbánek Technický redaktor David Dvořák Grafická úprava, sazba a obálka Martin David Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica Počet stran 432 Vydání druhé ISBN 978-80-242-5831-7 Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz © 2012, 2017 Petr David, Vladimír Soukup

7

Úvodní slovo Vážení čtenáři, připravili jsme pro vás knížku, která je malou (a doufejme, že příjemnou) sondou do české, moravské i slezské historie.

Hrady, hrádky, tvrze či jejich zříceniny jsou fenoménem, který lákal, přitahoval a okouzloval celé generace našich předků.

Vydával se k nim zapálený historik Bohuslav Balbín stejně jako romantický básník Karel Hynek Mácha, svůj život jim věnovali naši první odborníci-kastelologové František Alexandr Heber, August Sedláček či v novější době Dobroslava Menclová. Díky odbornému zkoumání hradní problematiky v 19. a zejména ve 20. století máme dnes zaevidovány, popsány a zdokumentovány tisíce objektů. To však v žádném případě neznamená, že by bylo jednou provždy „hotovo“; práce současných odborníků, jako jsou například Tomáš Durdík či Pavel Vlček, přinášejí stále nová zjištění a nové objevy, k nimž výrazně napomáhají také profesionálně vedené archeologické výzkumy. Ve světle těchto poznatků se v mnoha případech mění tradiční pohledy na historii či stavební vývoj některých hradů či tvrzí a bourají se tradiční mýty. I tady v plné míře platí známé „nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní“.

Nejsme vystudovaní historici, poznávání středověké architektury je pouze našim celoživotním koníčkem. Nechtěli jsme vytvořit ryze odbornou publikaci (to rádi přenecháme skutečným kastelologům), ale zpracovat dějiny hradů a tvrzí na území České republiky pokud možno populárním způsobem, přístupným co nejširší veřejnosti, utřídit a ve stručné podobě představit současné vědomosti o této problematice.

Naší snahou bylo zvýšit zájem o naše památky, ukázat, že středověká panská sídla měla pestrou a bohatou minulost, svou typologii, která se jako všechno kolem nás měnila a vyvíjela v závislosti na situaci i změnách ve společnosti a v životním stylu. Každá z těchto staveb je originál, jedinečný a neopakovatelný, každá má svého „genia loci“. Zdánlivě mrtvé objekty sice nemluví, přesto však dovedou poutavě vyprávět o své dávné historii i o osudech lidí, kteří žili v jejich zdech; stačí jen umět naslouchat. Přáli bychom si, aby k tomu přispěla i tato kniha.

Petr David a Vladimír Soukup autoři

12

PRAŽSKÝ HRAD

STAVBY ROMÁNSKÉ

Pražský hrad Mezi českými hrady má zcela zvláštní postavení Pražský hrad, jehož vývoj trval nepřetržitě více než 1000 let. Po celou dobu své existence byl uznávaným sídlem českých panovníků, po roce 1918 prezidentů; i když v letech 1620–1918 spíše jen formálním. Jeho podobu ovlivnily všechny existující stavební slohyy oří i různé vývojové trendy; přesto tvoří dodnes základ jeho půdorysu původní hradiště přemyslovských knížat.

U zrodu Pražského hradu stál pravděpodobně první historicky doložený český kníže Bořivoj (nebo jeho syn Spytihněv I.,), který někdy ve 2. polovině 9. století přenesl hlavní sídlo vládnoucího rodu Přemyslovců z Levého Hradce o několik kilometrů dál k jihu, kde na skalnatém ostrohu nad ústím potoka Brusnice do Vltavy, snad na místě staršího pohanského obětiště, vybudoval nové rozsáhlé hradiště nazvané Praha. Důvod, proč se tak stalo, neznáme – snad jím byla výhodná poloha nově zvoleného místa.

Právě tady se totiž strmé svahy vltavského údolí výrazně snižovaly a umožňovaly cestám sestoupit k říčnímu brodu. Nacházela se tu i menší kotlina, vhodná pro založení

Typické panorama Hradu přes Vltavu

ttržních vsí a osad. trž Hr H Hradiště, původně chrán něné dřevěnou hradbou na valovém opevnění a zastavěné dřevěnými objekty, bylo v 10. století obehnáno kamennými hradbami se třemi branami. Postupně zde vvyrostlo několik kam menných kostelů (Panny M Marie, sv. Víta, sv. Jiří), klá ášt benediktinek, nejklášter starší vv Čechách, Č založený roku 973, a sídlo pražského biskupství, zřízeného ve stejném roce. Při jižní hradbě byl vybudován z větší části dřevěný knížecí palác. Po roce 1067 se kníže Vratislav II. pro neshody se svým bratrem biskupem Jaromírem přestěhoval na Vyšehrad, který se pak na 70 let stal ústředním knížecím sídlem. Na Pražský hrad se vrátil až kníže Soběslav I., jenž původní hradiště v roce 1135 nově opevnil a honosně přestavěl na románský hrad, centrum přemyslovské moci v nově se formujícím českém státě.

V roce 1304 hrad vyhořel a zůstal neobydlený; důstojný vzhled mu vrátila až vrcholně gotická přestavba Karla IV., který dal celý areál nákladně přebudovat na reprezentativní rezidenci, hodnou císařského dvora.

V jejím středu, na místě předrománské rotundy a románské baziliky, se v roce

1344 začala stavět monumentální katedrála sv. Víta, dnes nejvýznamnější církevní památka v České republice. Plány ve stylu poklasické francouzské gotiky vypracoval Matyáš z Arrasu, po jeho smrti (1352) je výrazně pozměnil v duchu vlastních osobitých představ a progresivních trendů mladý Petr Parléř. Budování chrámu pokračovalo až do husitských válek, které práce na dlouhou dobu přerušily; katedrála byla dostavěna až v letech 1873–1929, kdy vzniklo západní trojlodí s dvouvěžovým průčelím. Ve 2. polovině 15. století hradní objekty upravil, přestavěl a nově opevnil dvorní architekt krále Vladislava Jagellonského Benedikt Ried (Rejt). Jeho dílem je mj. pozdně gotické severní opevnění nad Jelením příkopem s věžemi Prašnou, Bílou a Daliborkou.

Velký požár v roce 1541, který se na Pražský hrad přenesl z Malé Strany, těžce poškodil Starý palác, velkou věž Svatovítského chrámu a další stavby. Prakticky poslední slavné období prožíval Hrad za vlády císaře Rudolfa II., který tu sídlil s celým dvorem.

Na přelomu 16. a 17. století dal na severní straně druhého nádvoří vybudovat nové pozdně renesanční křídlo se dvěma velkými sály – Španělským a Galerií. Za českého stavovského povstání a následující třicetileté války byl hrad vydrancován a vyloupen.

Nejvíce cenností včetně proslulé umělecké sbírky Rudolfa II. si na desítkách vozů odvezli v roce 1648 Švédové.

PRAŽSKÝ HRAD Úkryt pro klenoty V zazděné peci románského Soběslavova paláce byly od února 1944 z obavy před nálety ukryty české korunovační klenoty.

Protože tyto skvosty středověkého umění byly tou dobou „pod ochranou“ Velkoněmecké říše, dali skrýš ve vší tajnosti zřídit pracovníci německé okupační správy. Žádný ze zodpovědných Čechů na Hradě o tom nevěděl, a tak po osvobození 9. května 1945 byly klenoty považovány za nezvěstné. A snad by to tak i zůstalo – kdyby Karl Hermann Frank, poté, co byl v srpnu 1945 převezen k soudu do Prahy, neprozradil, kde se nacházejí.

STAVBY ROMÁNSKÉ

14

Třetí hradní nádvoří s chrámem sv. Víta

některá přemyslovská knížata. Z románské fáze přilehlého kláštera se dochovaly zbytky zdiva pod rajským dvorem. Dnešní podoba stavby je převážně raně barokní. V budově Starého proboštství na třetím nádvoří se uchovalo zdivo nejstaršího pražského biskupství z 11. století, přestavěného po roce 1142, s románským sdruženým oknem na východní straně.

Sídelním objektem českých knížat a králů

byl Starý královský palác, stojící v rohu na východním okraji třetího nádvoří. Na místě původního dřevěného jej dal kolem roku 1135

vybudovat kníže Soběslav I. jako na svou dobu honosnou stavbu typu císařských falcí. Dochovala se z ní dvě podlaží s 50 metrů dlouhým sálem a knížecími komnatami, částí sdružených oken a spodkem tzv.

Jižní věže při později zaniklé jižní bráně.

Horní část paláce goticky přestavěl a rozšířil Karel IV. Z vrcholně gotické stavební fáze se ale do dnešní doby dochovalo jen málo, většina prostor zanikla při pozdně gotických a renesančních přestavbách.

Tehdy vznikla i nejvýznamnější část celého Starého královského

9 5 8 14

7

4

3

6

2 13 1

20

LOKET

STAVBY ROMÁNSKÉ

Loket Mimořádně působivý je pohled na královský hrad, posazený na skalnatém ostrohu, ze tří stran obtékaným řekou Ohří – meandr připomíná paži ohnutou v lokti, od toho prý je také odvozen název hradu a města, dnes městské památkové rezervace, vytvářející s hradem malebný celek. Loket patří k nejkrásnějším hradům v Evropě, především ale býval silnou pevností na významné obchodní cestě spojující české země s Německem a západní Evropou. Pro nedobytnost a strategický význam se mu říkalo „klíč ku Království českému“. Nelze se divit, že Karel IV. uvedl Loket v Maiestas Carolina.

Archeologové potvrdili, že hrad zde stál již na začátku 13. století – to dokazují mj. i románské základy a kusy zdiva, zbytky malé rotundy v severní části Lokte, tvořící součást točitého schodiště, a také masivní čtvercové útočištní věže z bosovaných žulových kvádrů se zazděnými zuby původního románského cimbuří.

Královský hrad vznikl jako hráz proti rozpínavosti chebských ministeriálů, úvaha, že zde existovalo starší hradiště, založené v rámci snahy o kolonizaci území ambiciózními sousedy, se nepotvrdila. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1234, v době panování Václava I. Právě Loket se králi stal oporou při vzpouře české šlechty, která v roce 1248 chtěla na trůn dosadit Václavova čtrnáctiletého syna Přemysla. Po dvou letech ale odbojníci skončili na popravišti. Václav I. však do pěti let zemřel a jeho syn se dočkal trůnu – jako Přemysl Otakar II. – Král železný a zlatý.

Zesílil opevnění Lokte o širokou hradbu

Panorama hradu

Letecký pohled na město s hradem

s věžemi, patrnou ve východní polovině areálu, a do řídce obydleného kraje přivedl kolonizátory z Německa, kterým poskytoval četné výhody.

Zásadní přestavba hradu se uskutečnila za panování Karla IV. a hlavně jeho syna Václava IV. – ten odtud v letech 1406 až 1407 dokonce řídil válku s Ruprechtem Falckým. Mj. bylo postaveno Markrabství a věžovitý palác, známý jako Hejtmanství.

Na úpravách se patrně podílel i Petr Parléř, stavitel pražské katedrály sv. Víta. V husitských válkách Loket dvakrát marně obléhala kališnická vojska. V roce 1434 Zikmund Lucemburský dal hrad do zástavy svému kancléři Kašparu Šlikovi z Holiče, v roce 1473, kdy shodou okolností hrad vyhořel, měli Šlikové Loket v dědičném vlastnictví – to platilo do roku 1547.

Loketští získali v době panování Karla IV. řadu výsad a Šlikové se je snažili o privilegia připravit, navíc byla v dobré paměti i šlikovská aktivita z počátku 15. století, kdy chtěli zdejší území od českých zemí

odtrhnout a připojit k Sasku. A tak jejich vládnutí provázely četné půtky i větší ozbrojené konflikty, nakonec došlo i k rozchodu s vládnoucí mocí. Požár v roce 1473 byl jedním z impulsů k přebudování Zkušenosti „Otce vlasti” Manželství Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny nebylo šťastné, probíhalo v četných sporech a šarvátkách, před kterými si královna našla útočiště i se dvěma dcerkami a synkem na hradě Lokti. Prchlivý rytíř Jan Lucemburský, o čtyři roky mladší než Eliška, se bál, aby jeho manželka nedala prohlásit malého Václava českým králem. A tak jeho družina vtrhla na Loket, zdolala symbolický odpor Eliščiných věrných a královnu její partner vyhostil na věnný hrad Mělník. Přes její odpor jí vzal malého Václava a tříletého dědice se dvěma služebnými na dva měsíce uvěznil v loketském hradním sklepení. Hoch útrapy přežil, ale s matkou se již nikdy nesetkal.

hradu – ten se stal obrazem šlikovské moci a změnil se v reprezentativní a pohodlné sídlo v duchu pozdní gotiky a renesance. Několik půlkruhových bašt zpevnilo hradby, vznikly nové paláce, kaple, sklepy a hluboko v podzemí vězení. Šlikové se přidali k protihabsburské opozici a po porážce stavů v roce 1547 jim bylo za trest zkonfiskováno celé loketské panství. Krátký čas pak na Lokti hospodařil Ferdinandův oblíbenec Jindřich V. z Plavna, v roce 1562 převzali správu loketští měšťané. Na začátku 17. století na Lokti císař Rudolf II. uvěznil Jiřího Popela z Lobkovic – významný český šlechtic zde v roce 1607 (uvádí se i datum 1613) zemřel, nejspíš na následky

LOKET

mučení. Hrad nezadržitelně upadal – přispěly k tomu hlavně události třicetileté války i četné poddanské rebelie. V letech 1631–32 se nakrátko vrátili evangeličtí emigranti s rytířem Globnarem, ale posléze definitivně museli odejít do exilu. V roce 1648 Loket vyplenili Švédové.

Na konci 18. století byla zbořena Skalní světnice (hradní palác, považovaný za vůbec nejstarší část hradu – zbytky základů jsou dnes vidět na nádvoří poblíž bergfritu) a v roce 1822 byl chátrající objekt

Loket patří k našim nejzachovalejším původně románským hradům s výraznými prvky, nesoucími různé vlivy. Zatímco věž (bergfrit) je ovlivněna štaufskou architektu-

STAVBY ROMÁNSKÉ

Čtyřhranná věž

výrazně přebudován na krajskou věznici.

Kobky byly vytesány přímo do skal. Vězení bylo v provozu do roku 1949. Na sklonku 19. století bylo Markrabství upraveno, aby se sem posléze mohlo nastěhovat muzeum.

Velké rekonstrukce se potom uskutečnily v 80. a 90. letech 20. století, v létě 1993 byl Loket zpřístupněn veřejnosti.

Románský hrad vznikal na dvou výškových úrovních, horní část spočívala na úzkém skalním žebru. Na jihozápadním konci byla vztyčena čtyřhranná věž z kvádrů.

Severně od ní stávala Skalní světnice. Severní konec uzavírala malá rotunda. Čtyřhranná románská stavba byla i na sousední skále – její zbytky jsou v severozápadním křídle hradu. Na východní straně vznikla v románském období (či těsně po založení hradu) níže položená spodní část hradu, vymezená dosud dochovanou hradbou.

V místech dnešního východního křídla se k hradbě přimykala vícepodlažní stavba – v úrovni patra ji připomíná klenutá chodbička. Kromě toho zde bylo i několik provozních objektů. Z vnější strany vybíhaly věžice. Při změnách za Václava IV. byla zrušena stará brána a přístupová cesta vedena okolo východní a jižní fronty hradu. Pod velkou věží ji přepažily dvě hradby s branami. Kvůli cestě do nádvoří byla odsekána část skalního žebra – v tomto průlomu vznikla čtvrtá brána. Za Šliků palác pohltil románskou rotundu, západním směrem pak pokračovalo renesanční křídlo s výraznou dělostřeleckou baštou.

Nástěnné malby

rou sousedního Chebska, drobnější rotunda je typicky českým útvarem. Hejtmanství je ukázkovým věžovitým palácem, budovaným dvorskou hutí.

Zkamenělý purkrabí

Sbírky zbraní v křídle při věži

21

Spoustu dohadů vyvolává kámen, kterému se říká Zkamenělý purkrabí.

Podle jedné verze to má být 107 kg vážící meteorit, který v roce 1422 spadl na hradní nádvoří, podle jiného výkladu byl stříbřitě zlatý kámen vyorán na poli. Podle pověsti to ale je purkrabí Gerhard von Wüstenfels, který proslul svým krutým jednáním s poddanými. Nešetřil ani popravami – mrtvoly pak nechal ponořené ve vřídelní vodě a když se obalily vřídelním kamenem, nechal je pro výstrahu pověsit před hlavní bránou. Jedna chudá vdova ho proklela – když prý má srdce z kamene, tak ať je z kamene celý. A tak se i stalo. Záhadný kámen zkoumal kdekdo, za třicetileté války pak Zkamenělý purkrabí zůstal skryt před Švédy v hradní studni.

V 19. století byl rozřezán – největší kus byl poslán do Vídně, druhý do Prahy do Národního muzea a třetí do depozitáře muzea v Sokolově.

Na Lokti zůstala jeho kopie.

26

STRAKONICE

STAVBY ROMÁNSKÉ

Strakonice Ojediněle dochovaný hrad s ne právě obvyklými osudy stojí v jihočeském městě při soutoku Otavy a Volyňky. Dnešní komplex zahrnuje prvky románského slohu, gotiky i novějších renesančních a barokních zásahů, jeho strohý středověký ráz však zůstal po staletí zachován.

ské objekty byly za Bavora II. po roce 1260 přestavěny raně goticky. Sláva pánů ze Strakonic však postupně upadala. V roce 1402 od nich koupil i druhou polovinu hradu velkopřevor johanitů Jindřich z Hradce a stal se prvním církevním pánem, který držel celý hrad i panství včetně města. kéé Strakonický hrad, národní kulturní paV roce 1420 oblehlo Strakonice husitské 449 mátka, položený na ostrohu mezi řekami, vojsko vedené Janem Žižkou, v roce 1449 pochází již z počátku 13. století; poprvé se se tady zrodila tzv. Strakonická jednota, listině krále Václava I. v roce společenství katolic cký pánů proti Jiřímu připomíná v listině katolických z Poděbrad. Do zdejší 1235. Řadí see tak k nejstarším (a také zdejšího opevněného arem) kamenným šlechtickým álu, proměněného na komendu, přesídlil nejnáročnějším) atelem v 15. století hlav v 15. sto sídlům u nás. Jeho zakladatelem hlavní řádový konvent cný rod Baz Pra ahy; síd byl kdysi mocný z Prahy; sídlem velkopřevora pak cí k přední St trakonic zůstaly až do roku vorů, náležející Strakonice 11694, kkdy se nejvyšší předčeské šlechtě, spřízněný ádnoucístavitel dokonce s vládnoucístavitelé řádu vrátili zpět vci. Jeho do Pra mi Přemyslovci.

Prahy. V letech 1515 dy pohyboaž 22 jjohanité renesančně členové se vždy ti českých přestav vali v blízkosti přestavěli a rozšířili hradní ali význampalác a v p králů a zastávali a v letech 1714–21 dvora. Úzké vy ybudova novou barokní né funkce u dvora. vybudovali s církevním velko opřevor vztahy měli i s církevním velkopřevorskou rezidenci. Za kého Rozeta v kapitulní síni třiceti třicetileté vál řádem sv. Janaa Jeruzalémského války hrad vydrancovali ty. V roce 1234 a zpustošili ŠŠvédové. Poškodili jej neboli johanity. ze Strakonic, údajně účastník natolik, že následně m jim Bavor I. ze musely být sneseny něvých výprav do Svaté země, které z věží. České velkopřevorství vel jedné z křížových vlastnilo vinu strakonického hradu většinu zdejších objek daroval polovinu objektů až do roku 1925, také rozlehlé pozemky. Sídlo o zbytek přišlo v letech 2. světové války. s kostelem a také láštní symbiózu šlechtickéV té době (1939–40) prošel hrad něktetak tvořilo zvláštní omendy, kde společně vládli rými nešťastnými úpra ho hradu a komendy, úpravami, které prakvní majitelé. Původně románticky zničily vzhled sev světští i církevní severního křídla. Po roce 1990 se církevní stavby v areálu opět

Hradní palác od jihozápadu

Ba Bavorové av ze Strakonic Český Česský šlechtický rod, d doložený již ve 12. století, během 13. století si získal značnou prestiž.

U zrodu rodové slávy stál Bavor I. ze Strakonic, vv letech 1253–60 zvíko kovský purkrabí, hejtman pr prácheňského kraje a nejvy vyšší komorník, který věrně slo sloužil králi Přemyslu Otakaru karu II. Jeho syn Bavor II. se dokonce stal Přemyslovým zeťem – král za něj provdal Anežku, jednou ze tří dcer, které měl z nemanželského vztahu s Anežkou z Kuenringu. Bavor III. ze Strakonic se v roce 1307 vojensky postavil nově zvolenému českému králi Rudolfu Habsburskému. Velkorysým obdarováním kláštera ve Zlaté Koruně získal právo na hrobku v klášterním kostele. Bavorové se zasloužili o osídlení Prácheňska, založili Horažďovice a Bavorov. Ve 14. století majetek postupně rozdávali králi a klášterům, neustále chudli a nakonec zmizeli. Jejich hlavní rodová větev vymřela v roce 1404 Břeňkem ze Strakonic. Majetek Bavorů pak přešel na spřízněné pány z Rožmitálu. Z příbuzných rodů, které užívaly stejného erbovního znamení střely, přežili Bavory nejdéle Benedové z Nečtin. vrátily řádu, zatímco hradní objekty jsou majetkem města a Jihočeského kraje.

Současný hradní komplex tvoří architektonicky cenný soubor staveb různých slohů – od románského po barokní. V bývalé světské části, prvotním hradu, zůstal z nejstarší stavební fáze po přestavbách pouze dnešní suterén dvoupatrového paláce Bavorů. V nejnižším – patrně románském – podlaží asi z 1. poloviny 13. století je přístupná místnost, sklenutá čtyřmi poli křížových kleneb bez žeber na středový sloup (dnes součást vinárny Hradní sklípek). Většina palácového zdiva je ale gotická a renesanční, vzniklá přestavbami původního objektu v 15. a 16. století. V patře se nachází gotická místnost s nástěnnou malbou z doby kolem roku 1310,

CHEB

chebské vraždy; dnes objekt připomínají už jen základní zdi.

Nejvzácnější a nejlépe zachovanou stavbou v areálu je románsko-gotická hradní kaple sv. Erharda a sv. Uršuly, poprvé doložená roku 1213. Na první pohled nenápadný dvoupodlažní objekt skrývá uvnitř architektonický unikát – každé patro totiž reprezentuje jiný stavební sloh. Spodní část s křížovou klenbou na masivních sloupech je ještě románská. Osmibokým průhledem ve středu klenby je možné nahlédnout do patra, zbudovaného již v duchu rané gotiky. Křížová klenba je tu goticky lomená, posazená na čtyřech štíhlých mramorových sloupech. V bohaté výzdobě hlavic se mísí prvky gotické a románské. Po přestavbě hradu na citadelu sloužila kaple jako muniční sklad.

Výraznou dominantou je hranolová Černá věž, kdysi součást románského opevnění z 12. století, do něhož byla vestavěna na koso, takže se k příchozím obracela nárožím. Jednalo se o věž obrannou (bergfrit), čtvercového půdorysu o rozměrech 9 × 9 metrů, dnes vysokou 16,5 metru, jejíž zdi byly v přízemí až 3 metry silné. Dodnes patrný původní vchod býval ve výšce 7 metrů, v 18. století jej nahradil nový, proraže-

Smrt generalissima V Chebu vydechl naposled vrchní velitel císařských vojsk generalissimus Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jedna z nejslavnějších, ale i nejkontroverznějších postav třicetileté války. Ambiciózní muž se dal v pravou chvíli do císařských služeb a jako velitel katolického vojska šel od vítězství k vítězství. Za svou oddanost v neklidné pobělohorské době i díky šikovnosti, přirozené autoritě i nesporným velitelským schopnostem získal mimořádnou moc i obrovské majetky. Zamířil však příliš vysoko – poté, co začal tajně jednat se zástupci české protestantské emigrace, údajně i o české koruně, se stal nebezpečným a nepohodlným, a proto musel být odstraněn. Koncem ledna 1634 zbavil císař svého vrchního velitele velení a přikázal ho zajmout, případně zabít. Když se Valdštejn, zimující tehdy v Plzni, o všem dozvěděl, vydal se i s vojskem na pochod k západu. Cestou se k němu připojil irský plukovník Walter Butler a skotský podplukovník Trčkova pěšího pluku Walter Leslie. Společně tak 24. února dojeli do Chebu, kde jim bránu otevřel velitel místní císařské posádky John Gordon. Valdštejn netušil, že právě tito tři, vedeni vidinou bohaté odměny, se spolu dohodnou a postarají se o jeho smrt. Nejprve však přišli na řadu generalissimovi nebližší přátelé – maršálek Kristián Illov, Valdštejnův švagr Adam Erdman Trčka z Lípy, Vilém Kinský ze Vchynic a sekretář rytmistr Jindřich Niemann, které Gordon pozval následující den na chebský hrad na večeři, a tam je, již mírně přiopilé, dal bez milosti pobít Butlerovými dragouny. Pak se dragouni vydali za vévodou, který nebydlel na hradě, ale v Pachelbelově domě na náměstí.

Snadno přemohli stráž a vtrhli do ložnice, kde Ir Walter Deveroux partyzánou (bodnou zbraní podobnou halapartně) Valdštejna, stojícího proti němu v noční košili, probodl. Možná to byl akt zbytečný; slavný vojevůdce byl tehdy již starý, psychicky zlomený muž, navíc na smrt nemocný – měl syfilis v posledním stadiu, velké bolesti, nemohl téměř chodit ani stát. Je zajímavé, že již v roce 1608 sestavil slavný matematik, astronom a astrolog Johannes Kepler Valdštejnovi horoskop. Končil v roce 1634, jít dál prý Kepler ve svých prognózách odmítal.

Na začátek roku 1634 mu totiž vycházela velmi nepříznivá konstelace planet…

STAVBY ROMÁNSKÉ

Románsko-gotická hradní kaple sv. Erharda a sv. Uršuly

ný v přízemí. Jméno má věž podle černých bosovaných kvádrů sopečného původu, z nichž je postavena. V roce 1774 nahradila původní stanovou střechu nadezdívka ze světlého kamene, působící dojmem límce; dnes se využívá jako vyhlídkový ochoz.

Před Černou věží, stejně jako před Gordonovým domem, odkryli archeologové základy románských válcových věží, pocházejících z nejstaršího vohburgovského hradu. Z barokní přestavby se dochovaly cihlové hradby s kasematy.

Návštěvníci si mohou prohlédnout hradní kapli, Černou věž upravenou na vyhlídku, kasematy s expozicí historického vývoje práva útrpného a trestu smrti a hradní zbrojnici. V roce 2010 byla po rekonstrukci zpřístupněna i Mlýnská věž na skalnatém severním výběžku hradního vrchu, dřevěným schodištěm propojená s hradním palácem. Pochází z 2. poloviny 15. století; nepatřila k hradu, ale byla součástí městského opevnění.

31

LANDŠTEJN

Po Vilémovi získal landštejnské zboží jeho syn, který však zemřel bez dědiců. Hrad tak připadl králi Václavovi IV., který jej v roce 1381 předal svému oblíbenci, nejvyššímu hofmistrovi Konrádu Krajířovi z Krajku.

Krajířové se tu pak udrželi téměř 200 let.

Konrádův syn Lipold patřil k nepřátelům husitů, v roce 1420 dokonce (neúspěšně) obléhal Tábor. Žižka mu to nezapomněl – náhlým výpadem dobyl a vypálil městečko Bystřice, patřící Lipoltovi, a zajal tu jeho ženu a děti. Městečko muselo být znovu vybudováno a dostalo jméno Nová Bystřice. Krajířové ve 2. polovině 15. století Landštejn pozdně goticky přestavěli – tehdy vznikl mj. nový palác, opevněný hradbou a věžemi. Velkorysými stavebními aktivitami se však tento rod finančně vyčerpal natolik, že v roce 1579 byl nucen Landštejn prodat. Hrad se ocitl na okraji

Nahlédnutí do života předků Malá expozice archeologických nálezů, umístěná v objektu u první brány hradu Landštejna, je zajímavou sondou do dávné minulosti a leccos vypovídá o životním stylu, kultuře a vzdělanosti dávných majitelů.

Mezi exponáty pocházejícími z doby vlády pánů z Landštejna jsou například železná a bronzová knižní kování, pisátka, skalpel, kvalitní užitná i umělecká keramika a sklo.

Z éry Krajířů z Krajku pochází panenka – pozdně gotická hračka z kaolínu, kapesní sluneční hodinky z roku 1534 či olověná zátka od dryáku (všeléku), zdobená znakem dodnes existující benátské lékárny. původní románskou bránu. Také její vrcholová plošina slouží jako vyhlídka. Areál se třemi branami doplňuje ještě pozdně gotické předhradí s hospodářskými objekty, chráněné hradbou s půlkruhovými baštami. Dvě podkovovité bašty doplňují i goticko-renesanční opevnění ze 40. let 16. století, které obloukem obtáčí hrad na východní straně. Zesiluje ho mohutná barokní bašta, chráněná sypaným valem.

První brána, jíž se vstupuje do předhradí od severní strany, je renesanční ze 16. století. V přilehlém objektu, bývalém ovčíně, se nachází malá expozice věnovaná dějinám hradu, středověkým zbraním a archeologickým nálezům.

Interiér románské kaple

STAVBY ROMÁNSKÉ

Jižní věž s polygonální baštou

zájmu a začal upadat.

V roce 1618, na počátku protihabsburského povstání, patřil bohatému jihlavskému měšťanovi Gotfriedu Neumaierovi, příznivci českých stavů, který sem umístil silnou posádku. Ta odolala obležení císařského vojska pod vedením hraběte Dampierra, o rok později ji však znovu oblehli, vyhladověli a donutili složit zbraně vojáci hraběte Buquoye. Majitelé se pak často střídali, chátrání nezadržitelně pokračovala a bývalá sláva Landštejna mizela v nenávratnu. Na počátku 60. let 17. století uhodil do jedné z věží blesk a pobořil ji. Za Herbersteinů (1685–1816) tu bylo jen sídlo hospodářské správy; v roce 1771 hrad – opět po úderu blesku – zcela vyhořel a proměnil se v ruinu, na jejíž obnovu neměli zadlužení vlastníci peníze. Rozpadající se zdivo pak obyvatelé okolních vsí pilně rozebírali na stavební materiál.

Posledními šlechtickými majiteli zříceniny byli rakouští Sternbachové (1846–1945), od nichž ji převzal československý stát. Záchranu dochovaných staveb přinesla až rozsáhlá rekonstrukce v letech 1972–90, po níž byl hrad zpřístupněn veřejnosti.

Hrad Landštejn představuje jednu z nejlépe zachovaných ukázek středověkého fortifikačního systému u nás. V Čechách ojedinělé je nejstarší románské jádro s palácem vestavěným mezi dvě obranné věže. V severní věži se dochovala unikátní románská hradní kaple s apsidou a tribunou, jižní věž je upravena na vyhlídku, z níž lze za optimálních podmínek spatřil i Alpy. Románské objekty uzavírají východní stranu nádvoří, zbývající tři strany obklopuje zdivo čtyřpatrového pozdně gotického krajířovského paláce, na jihovýchodě s mohutnou hranolovou obytnou věží (donjonem), která částečně překryla

39

VEVEŘÍ

Kostelík Panny Marie

uzavřely a hradní objekty se začaly využívat jako lesnické internátní učiliště a závodní škola práce, což bylo bohužel spojeno z mnoha necitlivými zásahy v interiérech.

Po odchodu učiliště na počátku 70. let zůstal hrad nevyužitý a chátral. Megalomanský projekt, který chtěl Veveří proměnit na mezinárodní studentské a kongresové centrum, se až na některé (opět nešťastné) úpravy naštěstí nerealizoval. Snahy soukromých společností o rehabilitaci areálu a jeho komerční využití po roce 1989

Veveří v 19. století

rekonstrukčních a restaurátorských prací.

Značně rozlehlý areál tvoří opevněné západní předhradí, dnes zastavěné převážně barokními objekty, a vlastní hrad, oddělený hlubokým, ve skále vylámaným příkopem, přes který vede klenutý kamenný most. Hradní budovy obklopují dvě nádvoří. Na malém zadním se nachází nejstarší část s románskou hranolovou obytnou věží a zbytky románských hradeb. Rozlehlejší přední nádvoří obklopuje trojkřídlý dvoupatrový palác se zasklenými arkádami na hranolových pilířích, z něhož vystupuje horní část věže s břitem, severní křídlo zakončuje hradní kaple sv. Václava (původně Prokopa), která je starší než vlastní palác – pochází již z konce 13. století. Palác byl upraven raně barokně po třicetileté válce, dnešní podobu získal v 18. a 19. století.

Jediným pozůstatkem původního knížecího dvorce je románský tribunový kostelík Nanebevzetí Panny Marie z konce 12. století, zvaný též kaple U Matky Boží, stojící o samotě v západním předpolí hradu. Je to jednolodní svatyně s krátkým odsazeným presbytářem ukončeným apsidou a panskou tribunou, upravená a rozšířená pozdně goticky v 15. století. Pozoruhodný je románský portál z doby kolem roku 1200. Z kostela pochází vzácný gotický obraz Madony Veverské ze 14. století, v letech 1938–2016 umístěný v Národní galerii, v r. 2016 předaný na základě rozhodnutí soudu farnímu úřadu ve Veverské Bítýšce.

STAVBY ROMÁNSKÉ

V roce 1645 se Veveří snažili dobýt Švédové, posádka se však jejich útokům ubránila. Objekty, v bojích poškozené, byly záhy opraveny.

V letech 1690–1802 vlastnili zdejší panství Sinzendorfové, kteří hrad přeměnili na hospodářské centrum velkostatku, upravili staré paláce a v předhradí, stejně jako v prostoru mezi předhradím a zadním hradem, postavili další budovy.

V 19. století se tu vystřídalo hned několik majitelů, většinou podnikatelů či novošlechticů, ale třeba i švédský princ Gustav Vasa, syn sesazeného krále Gustava IV. V roce 1925 přešlo Veveří do majetku státu, bylo zpřístupněno veřejnosti a stalo se oblíbeným výletním cílem Brňanů. Vše rázně ukončila 2. světová válka; v letech 1942–44 tu sídlil wehrmacht a jednotky SS, bylo zde i rehabilitační středisko pro raněné. Při osvobozovacích bojích na jaře 1945 byl hrad Velká okrouhlá věž v předním hradě poškozen, při průchodu armád zmizela část mobiliáře. Na počátku 50. let 20. století se brány pro veřejnost skončily bez úspěchu, a tak se hrad v roce 1999 stal opět majetkem státu, spravovaným památkovým ústavem v Brně.

Již několik let probíhá jeho dlouhodobá rekonstrukce, která se nejprve zaměřila na nejvíce ohrožené objekty a přednostně odstranila nejhorší havarijní stavy. Komplexní obnova hradních budov včetně interiérů, nádvoří i parku stále probíhá a bude pokračovat ještě v příštích letech. Přesto je Veveří opět přístupné veřejnosti, návštěvníci se mohou mj. seznámit s průběhem

43

44

BÍTOV

STAVBY ROMÁNSKÉ

Bítov Mohutný hradní areál leží na vrcholku zalesněné ostrožny nad Vranovskou přehradou při ústí Želetavky do Dyje.

Bítov patří k našim nejstarším hradům a ve středověku byl takřka nedobytnou pevností. Dnes láká návštěvm níky nejen svým mimořádným ívzhledem, ale i nevšedními příeh ho běhy, které se odehrávaly za jeho zdmi.

Hrad vznikl na místě přemyslovského pohraničního a správního centra, obydleného v 10. a pravděpodobně i na začátku

Most přes šíjový příkop

11. století. Poprvé se připomíná k roku 1046 ve falzu staroboleslavské kapituly – věrohodná listina připouští předpoklad, že

Pá Páni án z Lichtemburka Starobylý panský rod pocházející z rozrodu Ronovců, příbuzný s Berky Staaro z D D z Dubé a s pány z Lipé. Jejich předkem byl Smil Světlický z Lichtemburka († (†1216). Vlastnil hrad Lichtemburk (Lichnici) a kolonizoval přilehlou oblast českomoravské vysočiny. Zbohatl díky těžbě stříbra v oblasti dnešního Havlíčkova Brodu. V 2. polovině 13. století se rozdělili na dvě větve. Hlavní větev žila zejména v Čechách (Lichnice, Choceň, Žleby). Z ní pocházel Hynek Krušina z Lichtemburka (asi 1392–1454), za husitských válek hejtman sv svazu orebitů, po roce 1426 přešel ke katolíkům, ale později podporoval Jiřího z P z Poděbrad.

1440 koupil dědictví po Půtovi z Častolovic (Kladsko, knížectví m minstrberské, Potštejn), ale jeho potomci tyto statky většinou prodali. Hlavní vvě vymřela na začátku 17. století. Na jižní Moravě se usadil Raimund větev ( po p 1329) a založil rod Bítovských z Lichtemburka (Bítov, Vranov nad Dyjí, († Cor Co Cornštejn, Jemnice). Bítovští vystavěli z rodového hradu Bítova nedobytnou pevnost, kkterou průběžně vylepšovali. Postavili se proti husitům a byli odpůrci i Jiřího z Poděbrad. Vymřeli v polovině 16. století. zakladatelem Bítova byl Břetislav I. Tuto teorii potvrzují archeologické nálezy. Obyvatelé hradu měli k dispozici kostel Panny Marie (ve starším období to byla jediná zděná stavba v areálu) na místě dnešní kaple. Pod hradem vzniklo městečko Bítovec, tradiční zastávka kupců a poutníků na cestě z Rakouska směrem na Prahu.

Zde stál podhradní kostel sv. Václava a karner. První přímý oficiální doklad o hradu nese datum 1185 – tehdy na Bítově sídlil jeden ze šesti moravských krajských úředníků, spravováno odtud bylo území Dačicka, Jemnicka, Slavonicka a Telčska.

Téhož roku hrad posloužil jako útočiště řeholnic nové založeného kláštera v Dolních Kounicích. Jako purkrabí a královští komorníci tu působili příslušníci významných českých a moravských rodů – Smil z Bílkova, Jaroslav ze

Panorama hradu na zalesněné ostrožně nad Vranovskou přehradou

ŠŠternberka a Raimund z Lichtemburka, který Bítov získal v roce 1298 do zástavy a v roce 1307 jako dědičné léno. Původní hradisko se začalo měnit v bytelný kamenný hrad někdy ve 30. letech 13. století.

V roce 1233 obsadil Bítov rakouský vévoda Fridrich Bojovný – možná právě tato událost byla důvodem pro vložení útvaru okrouhlé věže s břitem, obklopené pláštěm hradby, do zadní části hradiska. Plášť se dochoval ve zdi za věží. Odborníci přirovnávají Bítov ke známému francouzskému hradu La Roche-Guyon z doby okolo roku 1200 – inspiraci touto pevností nelze vyloučit. V každém případě velká břitová věž je podle všeho nejstarším příkladem tohoto typu věže u nás. Právě tímto způsobem stavěly raně gotické věže velké klášterní hutě ve Francii. Přestavba pokračovala již za Přemysla Otakara II. – vzniklo tzv. palácové jádro, čtyřboký útvar za šíjovým příkopem, oddělený od velkého nádvoří

BÍTOV

dalším příkopem tesaným ve skále. Na západní straně stál patrový palác s průjezdem, v jihovýchodním nároží hranatá věž, podle

Baron a jeho psi Baron Haas z Haasenfeldu a jeho syn Jiří milovali vše živé živé. é. gickou zahradu.

Celý hrad proměnili v jednu velkou zoologickou elkých voliérách polep V rozsáhlém zvěřinci chovali zvířata, ve velkých v tovali ptáci. Hradní bránu hlídala šestice dog. Psi kromě velkého tní kuchyni. Na Bítově psince v jižním křídle měli také svoji vlastní nardýnů a dog až a žilo až 200 psů nejrůznějších ras – od bernardýnů po boxery, irské setry, jezevčíky aj. Raritou je již vyhynulá vejka. Nechyrasa stájového pinče, známá z Haškova Švejka. běla řada nejrůznějších kříženců. Psi měli dokonce svůj erý den se mají psaný režim, kde bylo např. stanoveno, který ůj vlastní ručkoupat – vybraní miláčci měli údajně i svůj l či anii po smrtii – a takk ddali li preparovat nejen j ník. Haasové se se svými zvířaty nechtěli rozloučit psy, ale i kočky a další němé tváře. Vznikla tak např. pozoruhodná sbírka 51 vycpaných psů, největší svého druhu na světě. Psi byli dokonce vycpáni v poloze, kterou měli za svého života nejraději. Ti ze čtyřnohých přátel, již neměli to štěstí, byli pochováni na některém ze psích hřbitovů – založeno jich na Bítově bylo hned několik, hroby byly řádně označeny křížkem a plechovou destičkou se jménem. Kromě jiného chovali Haasové i mravenečníka a proslulou lvici Mietzi-Mausi, která sedávala při obědě u jídelního stolu. všeho obytná. Brzy přibyl i severní parkán na uměle přisekaném skalním stupni. Podle archeologů byl parkán přerušen věžovitou stavbou.

S příchodem Lichtemburků (Raimund se stal zakladatelem moravské větve tohoto rodu, byl i prvním moravským hejtmanem) dostal Bítov pečlivé hospodáře, kteří až do roku 1576 o své sídlo příkladně pečovali a pro posílení své moci (i nutnosti získat další obytné prostory) nedaleko vybudovali další hrad Cornštejn. Za Raimunda se centrum hradu přesunulo do vyšší části ostrohu, bylo zbudováno mohutné opevnění s dalšími třemi věžemi a novým obytným stavením, v roce 1334 byl na nádvoří postaven nový hradní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Lichtemburků bylo

hradu – napříč mezi šíjovými příkopy byla zbudována štítová zeď či změněna přístupová trasa. Poslední lichtemburská držitelka Ludmila Bítovská prodala v roce 1576 hrad s veškerým zbožím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, hejtmanovi znojemského hradu, a v roce 1617 přišli Jankovští z Vlašimi. Jeden z nejmocnějších moravských pobělohorských šlechticů Fridrich z Vlašimi, spolutvůrce moravské ústavy v roce 1628, dal na jižních hradbách vybudovat hospodářské křídlo s vyhlášeným pivovarem. Jeho syn Hynek, císařský rada a poradce Ferdinanda III., vytvořil na Bítově první česky psané hipologické dílo Apotéku koňskou. Za třicetileté války sem dvakrát vpadli Švédové – a dvakrát posádka vyvalila sudy proslulého bítovského piva,

vše zachráněno! V roce 1638 byl rozšířen kostel a vybudován palác s arkádovým nádvořím a prochoditou věží. Vznikl i nový vstup do hradu a při něm most, z venkovní části střelecké zdi vznikla tzv. švédská kaple.

Po Lichtemburcích z Vlašimi následovali Jankovští z Jankova a v letech 1755–1904 Daunové, kteří v 1. polovině 19. století přistoupili k některým romantickým úpravám. Mimo jiné byla upravena velká břitová věž, slouží jako šatlava, dále věž na severním konci štítové zdi, regotizován byl i hradní kostel Panny Marie, vzniklo severní křídlo s černou kuchyní. Zahradu a lesoparky ozdobila rotunda, nechybí ani studánka Jezírko lásky. Právě za Daunů dostal areál prakticky dnešní podobu, kterou další majitelé příliš neovlivňovali. Po Daunech následoval Haugwitzové, Jan I. hrabě Zamojski, Radziwillové a poslední šlechtičtí majitelé (do roku 1945) Haasové.

Po roce 1945 Bítov převzal stát.

Protáhlý hradní areál se dělí na tři části: jihovýchodní předhradí se štítovou zdí a s dvojicí hranolových věží, vlastní hrad vymezený plášťovou zdí, sledující boční svahy, a severozápadní předhradí s válcovou věží na nejvzdálenějším místě hrazené výspy. Zastoupena jsou všechna slohová období – románskou dobu zastupuje břitová věž. V interiérech si lze prohlédnout restaurovanou iluzivní výmalbu, dobový mobiliář, přírodovědné sbírky, rozsáhlou sbírku zbraní, kolekci Aiolových harf, hladomornu, funkční hradní kuchyni aj. Přes mříž můžeme nahlédnout do hradní kaple.

Hranolová věž

STAVBY ROMÁNSKÉ

Románská břitová věž

hodně, o hrad se dělili, někdy i bojovali. Snažili se rozšiřovat obytné plochy – nová stavení tak pokryla celý severní parkán, byl zvýšen starý palác.

V 15. století vyrostla před hranolovou věží nová věž s břitem – vidíme ji na jižním nároží jádra. Druhá podobná podobná věž vznikla v nároží hradby.

V husitských bouřích stáli Lichtemburkové na straně krále Zikmunda, po boku českých králů bojovali proti Prusům, Maďarům a Turkům, proto měli silnou pozici v české politice. Zároveň je to ovšem nutilo vylepšovat fortifikaci

45