e v a d o l e j š o v á
JÁ A M OJ I M UŽ I
Poznámka autorky Tento příběh je multibiografický. Jsou v něm osoby a příhody, které jsem za svůj život nejen zažila, ale i pochytila od přátel a známých, někdy i neznámých. Osud hlavní hrdinky je tedy fabulace na pozadí reálných postav a situací. Děkuji tedy všem mužům i ženám, kteří mi poskytli materiál pro tuto knihu.
Copyright © Eva Dolejšová ISBN 978-80-7617-447-4
P r o l o g První muž, kterého jsem v životě spatřila, byl můj porodník. Vytáhl mě z matčina lůna, popleskal mě po zádech a řekl: „Máte krásnou holčičku. Ta bude jednou zamotávat klukům hlavy.“ Maminka se šťastně usmívala. Lékař tato slova bezpochyby říkal všem rodičkám a všechny mu to věřily. O třicet let později jsem měla poměr s jeho synem. Byl to skvělý milenec, ale jestli na jeho schopnosti mělo vliv povolání jeho otce, to netuším. To, co jsem považovala za milou epizodu, chtěl syn mého porodníka dotáhnout k nešťastnému konci a kvůli mně se rozvést. Byla z toho na našem malém městě taková malá aféra. Kdyby to býval jeho otec věděl, když mi pomáhal na svět, byl by mě možná tenkrát upustil. Životem nás žen projde mnoho mužů. Někteří jím jen proletí, aniž by v nás zanechali nějakou stopu. Říkáme si: „Jó, to byl ten… jednou jsem s ním byla v kině. Jak on vlastně vypadal? Jakže se jmenoval?“ Oproti těmto rychle zhasnuvším létavicím se setkáváme s muži, kteří v nás naopak zanechají nesmazatelný dojem. Vzpomínky na ně jsou jasné a i po letech nás příjemně hřejí nebo zle pálí. Zřetelně si vybavíme, jak jsme se cítily, když nás držel za ruku. Ostře si připomeneme, jak jsme ho nenáviděly. Tito muži v nás nevyhasnou. Otcové, bratři, dědečkové, synové, kolegové, milenci, manželé, kamarádi, známí… mužské plémě v mnoha polohách a nesčetných podobách. O vztazích mezi muži a ženami 5
bylo napsáno mnoho a mnoho a mnoho stránek. Je to pořád po staletí stejné? V podstatě možná ano. Ale také vždy trochu jiné. Každý člověk je individualita a svůj vztah k opačnému pohlaví prožívá zákonitě po svém. Reaguje jiným způsobem. Pokaždé se do vesmíru zapíše nový příběh o muži a ženě. Jedinečný a neopakovatelný. Zvu vás na cestu po svém vesmíru, ve kterém jsem já a moji muži. Ti, co nevyhasli. Ti, co dodnes hřejí nebo pálí. Možná v něm najdete podobné muže, které jste zažily i vy.
6
V s u v k a Vztah otce a dcery prý předznamenává její celoživotní poměr k mužům. To by vysvětlovalo, proč jsem toho času potřetí rozvedená. Můj vztah k otci byl plný rozporů. I když jsem párkrát v životě měla pocit, že mě má rád, vyrůstala jsem v tom, že musím o jeho pozornost bojovat. Měla jsem pocit, že nikdy nebudu dost dobrá, abych si jeho lásku plně zasloužila, protože jsem jen holka a ještě ke všemu nic moc chytrá ani hezká. Když to tak píšu, napadá mě, zda je v pořádku, aby dítě vyrůstalo s pocitem, že si lásku rodičů musí zasloužit. Byla jsem zplozena neplánovaně, rodiče už byli – na tehdejší dobu – v pokročilém věku. A zpočátku ani má matka těhotenstvím nadšena nebyla, přesto se nakonec rozhodla si mě nechat. Poté jásala, že má dceru. Ne tak otec. Jak jsem nabývala rozumu, měla jsem pocit, že mě tak nějak akceptuje, jinak se to nedá říct. Byla jsem holka. Co s ní? Svým bratrům se nikdy nemůžu vyrovnat, i kdybych se uměla postavit na hlavu a odrážet se ušima. Protože oni jsou chlapi. Pachtila jsem se za nimi, dokonce fotbal a hokej s nimi hrála (no dobře, tak jsem stála v bráně), ale slova uznání od táty jsem si nikdy nevysloužila. Jsem přesvědčena, že můj vztah k otci opravdu hodně ovlivnil můj celoživotní poměr k mužům. Celý život s nimi v podstatě válčím. Nikdy do vztahu nejdu naplno. Nevěřím totiž, že by mě mohl mít někdo doopravdy rád. Proč? Nezasloužím si to. Nejsem dost hezká ani chytrá. A tak se vždy vztahu nějakým způsobem bráním, 7
muže k sobě naplno „nepustím“, jinak na to přece doplatím. V každém vztahu si nechávám otevřená zadní vrátka. Ačkoli mužské plémě svým způsobem v této obraně neustále ironizuji či dehonestuji, musím si přiznat smutný fakt, že jen velmi těžko bych dokázala snést protivenství života bez něj. V tomto směru se na mně ale podepsala maminčina výchova. Maminka, zdevastována náročnou výchovou mých o hodně starších bratrů, byla nadšena narozením dcery, která navzdory optimistické vizionářské prognóze porodníka nerostla sice do krásy, ale byla poslušná, pilná a dobře se učila. Přesný opak svých bratrů. Matka byla v euforii, jakou že perlu jí osud nadělil, a chránila svou dcerunku jako oko v hlavě. Ani rodiče Šípkové Růženky nestřežili svou princeznu tak pečlivě jako moje maminka mě. Nikdo se na mě nesměl křivě podívat, celý život mi cestičky umetala, všechno za mě vyřešila. Jistě to myslela dobře, ale docílila tím pouze toho, že ze mě vyrostl sobecký, nesamostatný spratek, kterému život musel pořádně nafackovat, aby si tuto skutečnost připustil. Překročit vzorce chování z dětství je nesmírně náročné – jako najít cestu z bludiště zakódovaných chodeb. Slyšela jsem, že to prý jde, ale já to zatím nedokázala, i když léty zažloutlý rodný list svědčí o tom, že dospělosti jsem již dávno a dávno dosáhla. Každopádně jsem nesamostatná ještě teď, ve věku, kdy bych měla svým potomkům předávat moudra. Ó, to předávám, i když o to nestojí, ale když se mě dcera zeptá, kde se kupují záclony, jsem v koncích. Praktické věci mi stále unikají. Netuším, kde se přihlašuje elektřina nebo odhlašuje plyn. Propadne-li mi občanský průkaz a někdo si toho všimne a dovede mě na příslušný úřad, kde mám vyplnit formulář, pláču tak dlouho, až se nade mnou úřednice smiluje a vypíše ho za mě. 8
Proto jsem asi instinktivně hledala někoho, kdo se za mě o praktické věci postará. Někoho, kdo ví, kde mám rodný list, kde se kupuje struhadlo a vydává pas. Od určitého věku se již nehodilo, aby tyto věci za mě stále řešila moje maminka, a tak jsem na to používala některého ze svých manželů. I když city dávno vymizely, pořád tu zůstával pocit, že život sama nezvládnu, a tohle přesvědčení bylo silnější než fakt, že se stávajícím manželem už nechci být. Nyní vstupuji do další kapitoly svého pobytu v našem vesmíru bez manžela. Jak svůj život zvládnu bez mužů, to se teprve uvidí.
9
Táta Druhý muž, kterého jsem v životě uviděla, byl můj otec. Pravda, trvalo tři dny, než se probral z alkoholických orgií, které oficiálně uspořádal na počest mého příchodu na svět (ale hlavně to byla regulérní omluvenka strávit pár dní v hospodě), a dovrávoral k nemocnici. Tehdy do porodnice návštěvy nesměly, tudíž rodičky stály ve druhém patře u oken a přes zašedlé okenní tabule ukazovaly novopečeným tatínkům bílé uzlíčky s načervenalým flekem uprostřed. Alespoň tak to novopečení otcové museli zezdola vidět. Můj nemohl vidět téměř nic. I když se moje matka snažila mnou mávat ve směru, kterým se zrovna otec potácel, jeho kalný zrak, otupělý panáky rumu a zelené, nemohl úplně zaostřit. Po chvíli si maminka všimla, že její manžel rozverně mává na paní romského původu u sousedního okna. Ta držela svůj uzlíček s tmavou skvrnou uprostřed a můj otec na ni volal: „Šelá já, Magdiško, šelá já!“ Ani pořádně mluvit nemohl. Ale matku tehdy nejvíc udivilo, že jeho mávání ta paní odvedle vesele opětuje. Doopravdy jsme se s otcem viděli až doma. To už dokázal zaostřit, a dokonce mi nově natřel kolébku, kterou jsem zdědila po svých starších bratrech. Bohužel tak učinil den před naším propuštěním z porodnice, tudíž barva nestihla úplně zaschnout a mně se přilepila ručička ke žbrdlínku kolébky. Otec ignoroval vyčítavé pohledy mé matky, když mi drhla křehkou ručku ředidlem. Za ta léta manželství měl táta v ignorování vyčítavých pohledů své ženy praxi a nijak zvlášť ho nevyváděly z míry. A že jich maminka po návratu z porodnice vyslala. Ačkoli moje bratry hlídala v době pobytu své dcery v porodnici 10
její matka a otec se o ně měl starat jeden den a jednu noc, vypadalo to u nás doma, jako by tam týden přebývala tlupa zdivočelých orangutanů. Maminka tedy vysílala zničující pohledy ke svému muži a brodila se změtí šatstva proloženého ohryzky od jablek a papírky od bonbonů. Tento úkaz jí lakonicky vysvětlil můj nejstarší bratr Tomáš: „My jsme, maminko, to oblečení museli rozházet, protože tatínek spal a my jsme nemohli najít spoďáry. A měli jsme hlad a byli tu jen jabka a bonbony.“ Maminka byla středobodem mého světa, mou jistotou. Táta se v mém životě „vyskytoval“. Málokdy býval doma. Od mládí hrával fotbal, takže po práci míval tréninky a pak to šli s kamarády, jak říkával, „zhodnotit“. Hodnocení trvalo většinou do pozdních večerních hodin, takže v těch dnech jsem ho většinou ani nevídala, jen občas zaslechla, když se v noci vrátil. Tlumené rány a jeho výkřiky „jau, doprdele!“, když vrazil do nějakého nábytku, jsem měla místo pohádky na dobrou noc. O sobotách míval zápasy a pak chodívali s týmem zapít výhru nebo prohru. Vyšlo to nastejno, neviděli jsme ho téměř celý víkend. „Mami,“ vyptávala jsem se napjatě maminky, protože otce jsem se styděla zeptat, „byl táta rád, když jsem se narodila?“ V hloubi duše jsem určitě chtěla slyšet, že ano, že byl šťastný. Maminka ale moc dobrý psycholog asi nebyla nebo z ní prostě mluvila křivda, se kterou se nedokázala vyrovnat. „No,“ odpověděla přemýšlivě, „ani ti nevím. Trvalo tři dny, než za námi přišel do porodnice. A když jsem tě přinesla domů, tak…“ Netrpělivě jsem poposedla v očekávání pozitivních zpráv. „Tak co? Co říkal?“ „Že máš velkou hlavu.“ 11
To můj vztah k otci rozhodně neposílilo. Moje zřetelné vzpomínky na něj se datují do doby, kdy jsem začala chodit do školy. Nevím, jestli mě zmíněný porodník opravdu neupustil, ale byla jsem jedním z mála dětí, které školu milovaly. Byla jsem schopná probrečet večer, protože jsem ztratila ořezávátko a nemohla si ořezat pastelky. V první třídě jsem dostala vysvědčení a nadšeně přiběhla domů. „Mám samé jedničky!“ volala jsem pyšně. „No to je úžasné, Aničko,“ jásala maminka. Otec vzhlédl od novin, a přestože u svých synů viděl jedničky na vysvědčení leda tak z tělesné výchovy, pravil lakonicky: „No tak učíš se pro sebe, ne pro nás. Snad nemusíme skákat do stropu, že máš dobrý vysvědčení.“ Moje nadšení zhaslo rychleji než prasklá žárovka. Pocit, že mě táta nechtěl, že nejsem dost dobrá, ve mně sílil. Živě si vybavuji, jak jsem závistivě pozorovala, když hrál na střídačku s mými bratry Tomášem a Markem šachy. Byli do toho zabraní, povídali si, hádali se a smáli a pocit soudružnosti z nich plápolal jako z rozpálených kamen. Tolik jsem toužila být členem jejich společenství. Jednoho dne jsem si dodala odvahy. „Tati, naučíš mě taky hrát šachy?“ Podíval se na mě, jako bych se úplně zbláznila. „Tebe?“ řekl s upřímným úžasem, „vždyť jsi jenom holka.“ Tenkrát už jsem šla brečet do svého pokoje. Jsem jenom holka. Nezasloužím si, aby mě měl rád stejně jako své kluky. Když mi byly čtyři roky, rodiče koupili chatu. Tím odstartovala dlouhá éra víkendů a prázdnin, které jsem trávila za plotem zahrady u naší chaty. Tato léta mám spojená s obrazem svého otce, jak v trenýrkách rotuje kolem chatičky a neustále něco staví, přitlouká, zatlouká, zdí, opravuje, vrtá. A mě si přitom moc nevšímá. Ale já už to ani moc nečekala, 12
zabavila jsem se sama. Většinu času jsem si četla nebo jsem si na svůj věk poněkud infantilně hrála s prkýnkem a předstírala, že je to pejsek, po kterém jsem odmalinka toužila. Tahala jsem dřevo na provázku za sebou kolem chaty a otec, zřejmě zaujatý obavou, že se po vsi roznese, že má opožděnou dceru, mi pak opravdu psa koupil. Tenkrát jsem měla pocit, že mě táta přece jen trochu rád má. Dokonce si vybavuji období, kdy si se mnou hrál. Šachy tedy ne, neboť názor, že jako příslušnice ženského pohlaví jich nejsem hodna, nezměnil. Ale bráchové odrostli, už si s ním hrát nechtěli, měli kamarády ve městě i na vsi, kde jsme měli chatu, a bývali celé dny někde v čudu nebo se hrabali ve svých motorkách. Tatínkovi jsem tedy zbyla jenom já. Naučil mě prší a žolíky a hrávali jsme i s mamkou po večerech karetní turnaje. Pravda, prohrála-li jsem – a to bývalo dost často –, okořenil mi prohru výsměšnými hláškami typu: „Přijď, až se naučíš přemejšlet,“ nebo „Běž se naučit míchat za chatu,“ či „Co kdybys zkusila použít tu věc, co máš na krku“ apod. Spolkla jsem slzičky a hrála dál. Navzdory jeho invektivám jsem byla spokojená, že si mě všímá. Občas si se mnou a s mamkou hrál na školu. Já byla paní učitelka, maminka hrála mě – vzornou žákyni – a táta zlobivého žáka. Zkoušela jsem je, dávala jim diktáty a početní příklady a byla při tom na vrcholu blaha, že můžu tátu peskovat a opravovat. Od svého útlého věku jsem poznávala jeho lehce sadistický smysl pro humor. Navlékl si matčinu punčochu přes hlavu, takže měl znetvořený obličej, orlí nos až na bradě, vypadal děsivě. Vycpal si svetrem hrb na zádech, schoval se a bafnul na mě. Já se samozřejmě vyděsila, i když jsem v podstatě věděla, že je to táta, ale současně to bylo monstrum, které mě pak honilo po bytě. 13
„Pochšééém, cholšíííškóóó, já chtě sechšerúúú,“ pitvořil se otec a běhal za mnou s tím největším kuchyňským nožem, který doma našel. Přestal, až když mě dohnal k pláči. Myslím, že tím do mě zasel setrvalý a hluboký děs z lupičů, vrahů, strašidel a jiných netvorů. Dodnes, když na mě někdo bafne, ani nemusí mít punčochu přes hlavu, spolehlivě docílí toho, že úlekem téměř omdlím. O mnoho let později jsem se svými dcerami absolvovala strašidelnou halloweenskou stezku. Ječela jsem strachy úplně nejvíc ze všech a upír, který na nás bafnul, mě rozplakal. Děti se nebály vůbec a měly ze mě srandu. Díky, tati! Jeho zvláštní smysl pro humor se ale projevoval i později ve vztahu k vnoučatům. Moji bratři se vzhledem k našemu velkému věkovému rozdílu oženili a měli děti mnohem dřív než já a naši rodiče samozřejmě občas svá vnoučata hlídali. Vybavuji si, jak moje neteř Martina, tehdy asi čtyřletá, sledovala v televizi cirkusové představení. V šapitó pobíhalo šest běloušů, otáčelo se podle povelů svého cvičitele a holčička je hltala velkýma modrýma očima. Koníčky milovala. Pak cirkusák mávl rukou a všichni koně si poslušně lehli na bok. Martinka vykulila oči. „Koníčky všichni spinkaj,“ zhodnotila situaci. „I kdepak,“ pravil její dědeček mile, „to jenom všichni pochcípali.“ Martina začala okamžitě řvát na celé kolo a děda se výborně bavil. Matka na něj vrhla sto tisící první vyčítavý pohled a šla vnučku utišit. Párkrát mě otec vzal na hory. Chvíli jsem se cítila velmi důležitě, protože vzal jen mě, bráchové tenkrát nejeli, už ani nevím proč. Táta dělal lyžařského instruktora. Zařadil si mě do svého družstva a znechutil mi lyžování na dlouhá léta. 14
Pravil, že na mě jakožto na svou dceru musí být náročnější než na ostatní, a honil mě jako otroka. „Hejbni tím zadkem!“ řval na mě, když jsem se drápala do kopce. Nějak si nevybavuji, jestli tam byl vlek, ale pokud ano, možná jsem na něj nesměla. „Jak to zatáčíš? Kolikrát ti mám říkat, že máš nadlehčit těžiště! Ježíš, NADLEHČUJ, TY NÁNO!!!“ hulákal na celé Krkonoše. Brečela jsem a druhý den předstírala, že je mi špatně. Ale musím uznat, že lyžovat mě naučil. Nesnášela jsem a nenáviděla, když mi táta cokoli vysvětloval. Zvlášť matematiku. I ve vyšších ročnících základní školy jsem se pořád dobře učila, ale královna věd mi dělala problémy. Dodnes s oblibou tvrdím, že umím počítat do desíti. Lidi se tomu smějí, ale on to zas takový vtip není. Na matiku jsem prostě tupá. Gymnázium jsem vystudovala pouze díky své kamarádce, která přírodní vědy ovládala výborně. Takže když jsme psali písemku z matematiky, krasopisně, velmi pomalu a přepečlivě jsem se podepisovala a Hana mezitím vypočítala všechny příklady. Já pak půlku opsala, dostala pěknou trojku a všichni jsme byli spokojení. Bohužel když jsem na základce párkrát přinesla trojku z matiky, otec prodělal pár výchovně pedagogických záchvatů a rozhodl se, že mě bude doučovat. Bylo to peklo. S láskou jsem vzpomínala na chvíle, kdy si mě nevšímal. Jeho styl vysvětlování byl velmi komplikovaný a i jednoduchou věc dokázal rozebírat tak zdlouhavě a složitě, že by to nepochopila ani moje geniální kamarádka Hana. V průběhu tatínkova přednesu jsem obyčejně přestala vnímat, co říká, a následně ztratila pojem o tom, jaký matematický pojem mi vlastně vysvětluje. Doučování skončilo vždycky víceméně stejně. 15
„Už tomu rozumíš?“ zeptal se táta po své úvodní před nášce. Nešťastně jsem zavrtěla hlavou a tupě zírala na jeho klikyháky, které během projevu čmáral na papír před sebou. „Jak to, že ne?!“ zařval můj zploditel. Do očí mi vhrkly slzy. „Nevím,“ fňukla jsem. Táta praštil propiskou o stůl, až odlítla na druhou stranu pokoje. „Tak nečum jak tele a poslouchej, co řikám!“ zařval, až odletěl papír s jeho výpočty a okenní tabule se rozechvěly pod vibracemi jeho hlasu. Rozbrečela jsem se naplno, vmísila se do toho maminka a otec ji obvinil z toho, že porodila takovou hovězinu, a odešel se uklidnit někam do restaurace. Maminka mě konejšila a říkala, že nevadí, když budu mít trojku na vysvědčení, což pro mě na základce byla pohana nejvyššího stupně. Naštěstí jsem šla na gympl, kde mně i rodičům postupem času trojka z matiky a později i z dalších předmětů přišla jako docela fajn známka. V době dospívání už jsem otce nějak vytěsnila. Pořád si žil svým životem, už neměl snahy mě doučovat ani se mnou hrát žolíky. Doma se občas vyskytoval, občas ne, čím dál častěji jezdil na chatu sám, protože mamce se tam už nechtělo a mě už také nenutil, byla jsem téměř dospělá. Věděli jsme o sobě, ale to bylo asi tak všechno. Pak jsem se vdala a narodila se mi dcera. Oba rodiče ji milovali. Brávali ji na chatu, chodili s ní na výlety, táta si s ní hrál. Musím přiznat, že jako dědeček fungoval můj otec mnohem lépe než jako táta. Tehdy už výrazně omezil hospody, ani mou holčičku nestrašil tolik jako mě nebo dcery mých 16
bratrů. Aktivně fotbal už dávno nehrál. Jen musel vidět každý zápas v televizi a na jeho komentáře asi nikdy nezapomenu ani já, ani moje Terezka. „Jak to hraješ?! Běháš tam jak naprcaná bělice!“ řval otec na nějakého profi hráče, který vydělával miliony a fotbal oproti mému otci hrál jako pánbůh. „Kam čumíš, ty čuramedáne? Míč ti letí do ksichtu a ty ho nevidíš?!“ Když padl ten „správný“ gól, zařval tak hlasitě, až jsem si málem vypíchla vidličkou oko, jak jsem se lekla. Když ho míč v síti naštval, běhal po obýváku a naříkal: „Ježíš, to jsou čubky!“ Snažila jsem se ho mírnit, alespoň před dětmi, ale samozřejmě to bylo marné. „Jen ať to vědí,“ odseknul a bylo vymalováno. A když si učitelka v mateřské škole stěžovala, že Terezka používá hrubá slova, která ani ona sama nezná, například čuramedán, jen se tomu smál. Potom se stala tragédie. Můj prostřední bratr měl autonehodu. Na Štědrý den se vracel s rodinou z lyžování, dostal smyk a naboural do stromu. Zemřel on, jeho žena a jedna z jeho dcer. Přežila jen ta starší. Nevím dodnes proč, ale policisté to přijeli říct mně. A já musela tuhle šílenou zprávu sdělit svým rodičům. Byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě. Otec začal hlasitě naříkat, kvílel, plakal. Úplně mě to vyděsilo. Matka se tiše zhroutila do křesla. Na tu nekonečnou bolest v jejich očích nikdy nezapomenu. Plakala tiše a vypadalo to, že nikdy nepřestane. A v duši asi nikdy nepřestala. Jsem přesvědčena, že tahle tragická událost jí rozjela rakovinu, která ji zabila jen dva roky poté, co přišla o svého syna, snachu a vnučku. Dva dny před tím, než mi před očima zemřela, 17
mi řekla, že se rozvedu. Věděla to dřív než já. Vzala mě za ruku. „Mrzí mě, že tě tu nechám s tátou, nebudeš to s ním mít lehký.“ I v tom měla pravdu. Táta mi po její smrti nachystal očistec. Předně se téměř zhroutil. Pro mě to bylo nesmírně těžké. I já byla na pokraji psychických sil. Ještě jsem se úplně nevzpamatovala ze smrti svého bratra a jeho rodiny. Následně šok z maminčiny nemoci, beznadějný vysilující boj a její smrt pro mě byly něco jako šílená noční můra. Zvládala jsem péči o děti a o rodinu s vypětím všech sil, které – přiznávám se – jsem posilovala pomocí alkoholu a povzbuzujících léků či sedativ. Další zátěž v podobě mého otce byla už téměř nad mé možnosti. Ale nějak jsem to zvládla. Musela jsem. Planeta se navzdory lidským neštěstím točí dál, lidé musí i přes své tragédie žít dál. A tak jsme i my žili dál. Starala jsem se o dcery i o otce. Postupem času se naučil být alespoň trochu samostatný, takže jsem k němu nemusela běhat každý den. Ale i kdybych se snažila sebevíc a snesla mu modré z nebe, vždycky bylo něco špatně. Sekýroval mě, kritizoval, srážel. Sekaná byla upečená moc nebo málo, omáčka řídká, ty brambory, co jsem mu koupila, úplně na hovno, zubař, kterého jsem mu sehnala, naprostej blbec. Nic nebylo správně. Tohle by těžko zvládala i dcera, která svého otce miluje, natož já, která k němu měla rozporuplný vztah. Stokrát, tisíckrát jsem měla chuť prásknout dveřmi a zařvat: „Tak si dělej, co chceš!“ Ale když jsem se otočila a viděla, jak tam sedí – hubený, v roztrhaném pyžamu (to nový, co jsem mu koupila, se nedalo nosit) a sám – a dívá se na mamčinu fotku, srdce se mi sevřelo. Bylo mi ho líto. Ale když jednou odjel přes mé protesty v zimě na chatu, závějemi sněhu se prodral do místní hospody a pak mi kolem desáté hodiny večerní volal, že mu při návratu někde upadly 18
klíče a nemůže je najít, myslela jsem, že ho zabiju! V té době už jsem se rozváděla (maminka měla pravdu) a můj budoucí bývalý manžel nebyl jako obvykle doma. Ťukla jsem tedy na sousedku, aby mi pohlídala dceru, a rozjela se za tátou. Klíče jsem našla ve světle baterky v půl dvanácté v noci, kdy mi zimou zuby chrastily jako kastaněty. Otec opilecky pospával na schodech a já vzpomínala, jak jsem někde četla, že umrznutí je vlastně taková příjemná smrt. Ale samozřejmě jsem ho vzbudila, dovlekla do chaty a uložila ke spánku. V jednu ráno jsem byla doma. Stálo mě to lahev vína pro sousedku, nevyspání a rýmu jako trám. Táta si druhý den vůbec nic nepamatoval. Hodně času jsme strávili hledáním otcových zubů. Měl obyčejné nasazovací „cvakačky“, kterými také rád strašil vnoučata. Do něčeho kousnul a začal řvát: „Jáú, pomóc!“ Dítě se vyděsilo a v tu chvíli si můj otec vyplivl zuby do klína. „Jé, moje žuby, mně vypadly žuby,“ naříkal a dítě začalo obvykle plakat. Dlužno podotknout, že proti této děsivé show vnoučata časem otupěla a naopak se spolu se mnou vycvičila v hledání zubní protézy, která mohla být v otcově bytě kdekoli, od mrazáku až po botník. Zásadně si zuby totiž nedával do skleničky, kterou jsem mu za tímto účelem koupila, a odkládal je kamkoli. Chtěla bych dostat korunu za každou minutu strávenou jejich hledáním, samozřejmě s příplatkem za štrachání v odpadkovém koši. Dnes bych za to měla luxusní vilu na Krétě. Pak si otec našel přítelkyni. Vendulka byla kyprá a veselá paní a pro mě požehnání z nebes. Pravda, bylo trochu zvláštní vidět ji v mamčině kuchyni, ale táta byl veselejší, přibral a nehudral na mě tolik jako dřív. Vendy měla ráda i Terezku 19
a ona zase ji. Dcera mi vyprávěla veselé historky, když s dědou a Vendy trávila víkendy na chatě. Jak se jim Vendulka ztratila v lese a našli ji až za pomoci místních dobrovolných hasičů pozdě večer v nějaké jeskyni, kam se mazaně schovala, neboť se bála, že by ji samotnou v lese mohl někdo přepadnout. Nebo jak pod ní prasklo látkové lehátko, její zadnice se zapasovala do kovové konstrukce a vyprošťovali ji asi půl hodiny. Marné osvobozovací pokusy jim přitom ztěžovaly Vendulčiny záchvaty smíchu. Jenže tahle pozitivní anabáze trvala jen necelý rok. Pak Vendulce zavolala její dcera. Oznámila jí, že její muž si našel dvacetiletou slečnu a ta se nesnáší s jejich dětmi, které nemá kdo hlídat, když ona má noční. Takže se Vendy sbalila a odjela za dcerou. Táta propadl opět chmurám, letargii a alkoholu. Jakžtakž fungoval s Terezkou. Brával si ji a začal jí vařit kulinářské zázraky, nad nimiž by se snad i Láďovi Hruškovi ježily hrůzou vlasy na hlavě. Když se totiž táta po mámině smrti začal trochu starat o sebe, spočívalo to především v tom, že si začal vařit, neboť ty moje „blafy se nedaly žrát“. Sestavil si jídelníček, který se opakoval se železnou pravidelností po celý týden. Pořád mám před očima, jak umaštěný papír visel nakřivo na lednici pod magnetem a zakrýval první písmeno: ondělí + úterý: sekaná + brambor Středa: špagety s kečupem (občas se odvázal a nakrájel si do nich gothaj) Čtvrtek + pátek: hamburger, brambor Sobota: kaše + rybí prsty Neděle: knedlíky, zelí, sekaná Nutno podotknout, že víceméně všechny ingredience, kromě brambor a zelí, jsem musela nakupovat v nejlevněj20
ším supermarketu a v mražené podobě. Táta mi napsal seznam a já lítala zoufale po obchodě a hledala sterilované zelí za 15,50 Kč, protože jakmile jsem nedodržela daný cenový limit, byl malér. Dost mě to překvapovalo. Otec se celý život k penězům choval velmi ležérním způsobem a najednou se z něj stal škudlil. Škoda že to neviděla maminka, ta by nevěřila vlastním očím. Tyto vysoce výživné kulinárie ze svého menu pak předkládal i mé dceři. Zvlášť ráda vzpomíná, jak děda dělal mražené rybí prsty. Nalil do talíře olej, mrsknul na to mražený výrobek a strčil to do mikrovlnky. Za pár minut vytáhl svrchu seškvařené, ale uprostřed stále lehce zmrzlé tyčinky, z nichž odkapával olej. K tomu podával rozčvachtanou bramborovou kaši s hrudkami a zbytky šlupek. Jako dezert dělal dětem piškoty, které slepil marmeládou a polil rozpuštěnou čokoládou. Pravda, to bylo asi to jediné poživatelné, co vařil, a Terunka se na dědovy piškůtky vždycky těšila. Nedivím se, protože poté, co schroupala napůl zmrzlý očouzený rybí polotovar s bramborovým blivajzem, musely piškoty chutnat jako božská mana. Vdala jsem se podruhé, byla jsem zamilovaná a moje dcerka měla mého muže také ráda. Dělala jsem práci, která mě bavila a naplňovala. Vystudovala jsem dálkově pedagogiku, zaměřila se na psychologii dětí a našla si místo v pedagogicko-psychologické poradně. Táta to ovšem prezentoval tak, že mě platí za „psychologický žvásty vo ničem“. Ale už jsem byla vcelku srovnaná s tím, že od něj nikdy neuslyším: „To jsem na tebe hrdej.“ Zřejmě jsem musela v minulých životech hodně zlobit, protože ten někdo nahoře, ať už ho nazýváte jakkoli, mě nenechal dlouho v klidu. Jednoho dne mi táta popatnácté zavolal, což nebylo nic výjimečného. 21
Čekala jsem zase nějakou katastrofu, jako že mu ty „čubky poštovní“ zase nedonesly noviny nebo že potkal kamaráda, což mi také rád líčil a přiváděl mě tím k šílenství. „Potkal jsem Jardu Kolomazníka, pamatuješ si ho, že jo?“ Tahle tátova oblíbená hláška byla spojena s fixní a naprosto nelogickou domněnkou, že si musím pamatovat všechny jeho kamarády a známé. Jména se sice měnila, ale jak jsem slyšela: „Pamatuješ si na…,“ už mi stoupal tlak. „Ne, nepamatuju,“ odporovala jsem, i když jsem věděla, že je to předem prohraný boj. „Přece Jarda Kolomazník, takovej vysokej, tlustej chlap. Hrál na basu, vzpomínáš?“ „Ne, tati,“ nevzdávala jsem to, „já s vámi do hospody nechodila, tak nevím, kdo tam hrál na basu. Kolomazníka neznám.“ „Ale prosím tě, musíš ho znát,“ trval na svém, „v pětačtyřicátým měli řeznictví tam na rohu, jak stál babičky barák.“ „Táto! Nepamatuju si ani ten babičky barák! Narodila jsem se víc jak o dvacet let později!“ stála jsem si statečně za svým. Zaváhal. „Pravda, tos ještě nebyla na světě… ale pak už jo, když se oženil, měl takovou prsatou, nosatou ženskou, vždycky jsme si z něj utahovali, jestli jí víc trčej ty její kozy, nebo frňák.“ Vzdala jsem to. „Jo, tak to už vím, to už si vzpomínám.“ „No vidíš to, já to VĚDĚL, že si vzpomeneš!“ liboval si otec. „Jen musíš víc přemejšlet,“ dodal blahosklonně a já cítila, jak mám křečovitě sevřené sanice. Ale tenkrát mi nechtěl povědět o svém kamarádovi, kterého určitě znám. „Umírám,“ prohlásil.
22
Ani to mě nevyvedlo z míry. Umíral dost často, už ve chvíli, kdy posmrkal víc než tři kapesníky za den. „Máš zase rýmu?“ otázala jsem se klidně. „Ne, ale hrozně špatně se mi dýchá. Jako mamince.“ Znervózněla jsem. Je pravda, že tohle byl první z příznaků maminčiny nemoci. Osud (nebo ten nahoře) s námi sehrál krutou šarádu. Tátovi diagnostikovali stejnou nemoc jako mamince. Rakovinu plic. A stejně jako ona na ni zemřel. Jen s ní bojoval déle. Je zvláštní, že si ty konce moc nepamatuji. Střídavě jsem se o tátu starala u něj doma, chvíli byl u nás, pak v nemocnici, kde posléze i zemřel. Sám. I po letech si vyčítám, že jsem u něj nebyla jako u maminky. Promiň, táto. Odpusť mi to. Jakož i já odpouštím tobě. Amen.
23
Obálku zhotovila Barbora Balgová Odpovědný redaktor Jakub Hladík Technická redaktorka Simona Ullspergerová Počet stran 120 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 607. publikaci Sazba Lucie Vávrová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.