6
Zabočili jsme na východ. Potom to na moři bylo krušné, oceán se zhluboka nadechoval a vydechoval, valila se celá pohoří, přes jejichž svahy jsme se museli šplhat nahoru a dolů, postupovali jsme za skučení větru, kypění a vzdouvání vody. Tato nadmutá moře byla plná lodí. Míjeli jsme je v dálce jako hračky spatřené zpoza šedi skučícího šílenství, ptáci zčernali (a my také), jak je zastiňovaly řvoucí masy. Někdy jsme se k nim přiblížili a na palubě zahlédli tmavé, potetované tváře. Jindy jsme se setkali a tyto tváře s bílýma očima a mořskými skvrnami se staly skutkem a získaly jména. Dny splývaly. Změnil se mi zrak, přizpůsobil se moři a naučil jsem se číst vodu. Za dva měsíce jsme získali pět set sudů tuku a ztratili jsme jeden člun a jednoho muže. U Kapu dezertoval jeden chlapík jménem George. Člun, který zůstal uvázaný k boku Lysandera, rozbilo rozhněvané moře na třísky. Potkali jsme loď, která nám předala naše dopisy a noviny z domova. Ne všichni jsme dostali dopis. Bill žádný nedostal, ani Yan, Felix či Skip a pro mě tam taky nic nebylo. Tim dostal dopis od Ishbel. Sledoval jsem ho při čtení. Nejdřív se usmíval, ale za nějakou dobu zvadl a začal dopis s vážnou tváří pročítat tam a zpět. Na zadní straně papíru jsem viděl pečlivé vodorovné
129
linky jejího písma s dlouhými, hluboko sahajícími kličkami a mírným sklonem i dlouhé kolmé řádky, kterými zaplnila okraje. Vespod listu bylo její jméno, napsané o něco větším písmem než zbytek, s písmenem I ve jméně Ishbel jako fanfára. Tim obrátil list a přečetl si i druhou stranu. Řádky, všechny byly nerozluštitelné. Ale téměř u horního okraje jsem vedle jeho jména spatřil své: „Milí Time a Jaffy“. „Hm.“ Zasmál se krátce pod nosem, zavrtěl hlavou, vzhlédl ke mně a opět se podíval na dopis. „Posílá ti srdečné pozdravy, Jafe,“ řekl zvonivě, opět list obrátil a ještě jednou si začal číst začátek. „Byla navštívit moji mámu?“ Neodpověděl. Nahnul jsem se k němu. „Tak se podíváme.“ „Hele!“ Ucukl s dopisem pryč ode mě. „Je i pro mě.“ „Ne, to teda není. Je to osobní dopis. Podívej.“ Ukázal mi obálku. „Tady je moje jméno. Je můj.“ „To není fér, na tom dopise je i moje jméno.“ „Není! O čem to mluvíš? Vždyť jsi ho neviděl.“ „Vždyť jsem neměl příležitost.“ „Tvoje jméno tam není, Jafe,“ pravil, jako by mluvil s idiotem. „Je můj,“ načež ho složil do malého čtverečku a schoval do šatů. Zase ty jeho zlomyslnosti, jako za starých časů. Znovu jsem ho nenáviděl, přestože se začaly ozývat pochybnosti. Opravdu jsem tam svoje jméno viděl? Ano, jenže pak zase ne a pak zase možná. Nejraději bych ho byl v tu chvíli na místě zabil, uškrtil holýma rukama. „Jsi mizerný kamarád, Time. Víš to?“ zvolal jsem. „Jsi strašně mizerný kamarád.“ S hrůzou jsem cítil, že se mi do očí hrnou slzy. Zvláštně mdle se usmál. „Je po starým.“ „Co?“
130
„Starej. Táta. Je mrtvej.“ Nevěděl jsem, co říct. Tim svému tátovi věnoval asi tolik pozornosti jako kbelíku na uhlí. „Aha,“ odtušil jsem chladně a zatnul jsem zuby z nutkání stisknout mu rukama hrdlo. „Na co zemřel?“ „Na smrt,“ řekl odlehčeně, „právě tak zemřel, Jaffy, chlapečku můj, na smrt.“ „Bylo tam moje jméno,“ stál jsem si za svým, „nahoře. Napsala nám oběma.“ „Ne, Jafe.“ Smutně na mě pohlédl. „Nenapsala. Je mi líto, ale vážně se mýlíš. Posílá srdečný pozdravy. Na konci ti posílá srdečný pozdravy. Už jsem ti to řekl.“ Přál jsem si, aby máma uměla psát. Stýskalo se mi po ní. Stýskalo se mi po Ishbel. Pak jsem musel rychle odvrátit hlavu, protože jsem měl v očích slzy. Hajzl. Skopl bych ho přes palubu. „Tak, a s těma blbýma mořskýma pannama je konec,“ zadrmolil Tim. „Viděl jsem svý jméno,“ zopakoval jsem. Tim naklonil hlavu na stranu, zvedl ramena a shovívavě si povzdychl. Copak bych ti lhal? vyjadřoval jeho pohled. Zaražený nad tím, že bych o něm mohl pochybovat. Odešel jsem a postavil se k zábradlí. Bolelo mě na prsou. Co na tom záleží? A vůbec, proč mi nemohla napsat můj vlastní dopis? Obrnil jsem se proti bolesti, dokud nezůstala jen paluba pokrytá pěnou a flekatá ubikace posádky, která celé dny a noci skřípala a naříkala. Proč vlastně jsem na tomhle přelidněném, šíleně uspěchaném světě? Člověk už nemá chvilku pro sebe. Není čas, není prostor ani místo na snění, leda ve spánku. George udělal dobře, když z lodi u Kapu zdrhnul. Chyběly mi zvuky tržnice, vůně Mengovy hospody i cinkání zvonku na dveřích u Jamracha, pach slámy a trusu na dvoře, zvonění dlažebních kostek pod nohama. Tam je moje místo. Tady jsem jen poskok. Do tváře mi vlétla pěna.
131
Svět byl příliš velký. Otočil jsem se a spatřil Daga, jak stojí co nejtišeji dovede, zatímco svět okolo něho se zvedá a klesá, žluté vlasy má přilíplé k té své veliké hlavě. Snažil se nevyplašit velkého bílého ptáka, který přistál na zábradlí a s divokým výrazem se na něm držel, otvíral a zavíral zahnutý zobák a roztahoval křídla. K čemu taková zlost? Pěna se snášela jako sníh. O příď se roztříštila vlna, rozprskla se jako sklo a promáčela nás všechny až po kuchyni, a když jsem opět začal vidět, pták byl pryč. „Co je ten tvor zač?“ zeptal se Skip. „Jakej tvor?“ „Ten tvor. Ten drak.“ „To nikdo neví.“ Bylo po večeři a my jsme kouřili na palubě. Skip si nezaujatě čmáral do sešitu. „Ten tvor,“ zopakoval, „ten drak, co je to?“ „Ora,“ řekl jsem mu, protože Dan Rymer mu tak někdy říkal. Zavolal jsem Dana. „Chce vědět, co je ora.“ „Já o něm nic nevím,“ řekl Dan a posadil se ke stěžni. „Jednou jsem potkal někoho, kdo potkal někoho, kdo potkal někoho, kdo… Tak to s ním je. Existují zprávy. Samozřejmě je to něco velkého a divokého. A jsou ostrovy, od kterých se domorodci drží dál.“ Mluvil velice vážně, ale teď se náhle usmál. Zuby mu u kořenů žloutly a čelo mu brázdily tři nebo čtyři hluboké rýhy. „Poslouchejte mě, chlapci, budu vám vyprávět příběhy, u kterých vám bude tuhnout krev v žilách,“ zaskřípal, zamnul si ruce a olízl rty. „Můžu jít s vámi, až se za ním pustíte?“ zeptal se Skip. „Ne.“ „Proč ne?“ „Protože jsem řekl.“ Bůhví proč s sebou bere Tima. Já bych byl lepší. Kdykoli. „A co když je to opravdickej drak?“ pravil jednou v noci Tim,
132
když jsme leželi na pryčně a kouřili. „Opravdickej drak, chápeš? Co plive oheň. Co má křídla. A vůbec. Panebože!“ Řekl to tak, že ho všichni slyšeli. „Kvůli čemu vlastně chceš jít?“ zeptal se Dan Skipa. „Nemůžeš se dočkat, až umřeš?“ Skip pokorně pokrčil rameny: „Mně by to nevadilo.“ Dan si přisedl k nám a zapálil si dýmku. „No to jistě,“ odtušil. „Jestli můžu lovit velryby,“ řekl Skip a dál soustavně stínoval tužkou, „můžu lovit všechno.“ „Ne tak docela.“ „Ale ano, docela tak. Není to rybaření, abys věděl. Já vím o rybách všechno.“ „Ne,“ řekl Dan. „Není to zvláštní,“ obrátil se na mě Skip, „jak některý věci můžou být zároveň i svůj opak?“ „Jak to myslíš?“ „Jako když něco chceš, ale zároveň to nechceš,“ vysvětloval, „jako když se můj bratr Barnaby utopil a já jsem se na něho šel podívat, jak leží v kuchyni na stole, a byl jsem zároveň šťastný i smutný. Nebo jako když zabíjíš velrybu a zároveň máš pocit, že ta velryba jsi ty.“ Ukázal mi, co nakreslil. Byla to jeho představa o tom, jak vypadá drak, starobylý, tragický a majestátní. Rozuměl jsem tomu, proč Dan nechce vzít Skipa s sebou. Je příliš nepředvídatelný. Ale já jsem takový nebyl. Se zvířaty jsem to uměl, všichni to říkali. Měl jsem pro ně cit a doopravdy jsem z nich neměl strach, jen jsem uznával jejich sílu, a byl jsem proto zdravě opatrný. Proč má být Tim lovcův pobočník a já jenom poskok? Později jsem zastihl Dana o samotě a zeptal se ho přímo: proč on, a ne já? Zamyslel se, vyfoukl kouř koutkem úst a řekl: „Zaprvé. Protože jsem mu to slíbil. Zadruhé. Protože on se na to hodí nejlíp.“
133
„Tim?“ „On na lov a ty, aby ses o toho tvora staral, až ho chytíme.“ Moře mají své povahy stejně jako lidé. Od chvíle, co jsme za sebou nechali Crozetovy ostrovy, vše prosákla změna. Stále nás šlehal vítr, ale už nebyl tak studený, hrál si s námi jako kočka s klubkem vlny. Zpočátku tu a tam byly ostrovy, uklidňující kaňky země na širém oceánu. Pak žádné nebyly. Změnou byla ospalost, která nás po zmizení ostrovů postihla. Viděl jsem nyní zakřivení země a hlava se mi točila stejně jako ubohému komárovi na kraji kanálu. Moře změnilo barvu, bylo temně modré. Ale cítil jsem ještě něco, pro co jsem nenacházel slov, co mě děsilo až k nepříčetnosti. Nesmírnost. Jako by se zde něco ukrývalo, cosi pod hladinou moře, cosi pode vším. Pokoušel jsem se to sdělit Timovi. „Že zrovna já musím mít to štěstí,“ řekl, „že tu zůstanu trčet s bandou šílenců. Kristepane, pomoz nám, až bude úplněk.“ Nyní, když jsme se blížili k dračí domovině, začala se nám myšlenka na něho vnucovat. Joe Harper a Sam Proffit na palubě zhotovovali pro draka klec. Comeragh stál a pozoroval je. „Dejte si, sakra, záležet, ať je pevná,“ říkal a vyklepával kapesník, jak se smál při představě, že by se to stvoření dostalo ven a procházelo se po palubě. „Hezky do podpalubí!“ zakřičel radostně přes nos a hlasitě se vysmrkal. „Na záď do kapitánovy kajuty,“ usmál se Sam. Joe zabušil pěstí do bytelného dřeva. „Do týhle byste mohli strčit slona,“ prohlásil sebejistě. „Nebo tygra.“ To jsem byl já. Klec vypadala skoro stejně jako ta, ze které utekl můj tygr. Ozval se Tim: „Jafa jednou chytil tygr do tlamy.“ Všichni se na mě podívali. „Řekni jim to, Jafe, řekni jim o tom tygrovi.“ A tak jsem opět musel vyprávět o setkání s Jamrachem. Nebo spíš vyprávěl Tim.
134
„Obrovský, veliký bengálský tygr! S takhle velkou hlavou! A tady tenhle prcek, byl vysokej tak po pás, šel přímo k němu, jako by to byla kočka domácí, a poplácal ho po čenichu…“ „Nepoplácal,“ protestoval jsem, „pohladil. Bylo to pohlazení. Chtěl jsem vědět, jaký je na dotek.“ Všichni tři, Sam, Joe i Comeragh, na mě ohromeně zírali. Pan Jamrach z toho povídání vyšel velmi dobře, ale hrdinou jsem byl já, to už bylo jasné. Jamrach tomu zvířeti statečně rozevřel čelisti, to je pravda — i když co si pamatuju, jak se o tom tehdy mluvilo, tak to spíš bylo tak, že k němu přišel zezadu, chytil ho za krk a on pak otevřel tlamu a vykašlal mě ven. Jak bych to ale já mohl vědět? Nic jsem neviděl. Pamatuju si ovšem, jak jsem byl v tygří tlamě, to ano, to si pořád pamatuju. A proto jsem byl hrdina. Není moc lidí, co by se ocitli v tygří tlamě. A nebyl nikdo, kdo by mi to svým způsobem nezáviděl. „No teda, tohle až budeš vyprávět vnoučatům,“ řekl s úsměvem Comeragh. Příšerně se nastudil, horní ret měl zarudlý a loupal se mu. Do hodiny ten příběh pochopitelně slyšeli všichni a já ho musel během následujících dní vyprávět pořád dokola tolikrát, že se mi to celé vrátilo jako vysoká vlna, všechny hluboké vzpomínky uchované v mase a kostech. Na chvíli jsem byl největší frajer v kajutě, což byla vítaná změna. Jistě, dlouho to nevydrželo, ale pro jeden sladký den či dva to byl můj příběh, jenž koloval v kouři, když jsme leželi na zádech na pryčnách a v houpacích sítích v zápachu plísně a dým stoupal pod nízkým dubovým stropem v zakouřené místnosti, chabě osvětlené lucernou. Čelo Skipovy pryčny sousedilo s čelem mé. „Jaký to bylo doopravdy?“ chtěl vědět. „Pamatuješ si na to? Víš, pamatuješ si to doopravdy? To, jak jsi byl v tý tlamě.“ „Ale jo, pamatuju.“
135
Vrací se mi to neustále ve snech. V různých podobách. Nyní jsem už rozumný chlapík, k tygří tlamě bych se ani nepřiblížil, ale tehdy jsem to vnímal jen jako velkou slávu. Už jsem tam nikdy nemohl být a už tam nikdy nebudu. „Neumím to popsat.“ Chvíli mlčel a potom hloubavě pravil: „Rád bych věděl, jestli se Polly, to byl můj pes, fenka, cítila stejně.“ „Kdy jestli se tvoje Polly cítila stejně?“ „Když umřela. Zabil ji u řeky jeden příšerně velkej, běsnej bladhaund. Za někým utíkal a Polly mu vlítla do cesty, tak ji popadl za hlavu, vešla se mu komplet do tlamy, měl obrovskou mohutnou tlamu, celou uslintanou, a vzal ji takhle za hlavu a hodil s ní za sebe přes záda a — lup! — zlomenej krk. Konec.“ „O tom pochybuju,“ řekl jsem. „Zní to mnohem hůř než to, co se stalo mně.“ Znovu jsem si zapálil dýmku, potáhl jsem a podal mu ji přes hlavu. „I tak,“ pokračoval jsem, „myslím, že moc netrpěla. Teda v každým případě ne dlouho.“ Slyšel jsem ho, jak mlaskal, když se pokoušel vyfouknout kolečko z kouře. „Vždycky jsem na ni volal: Ke mně, Polly, holčičko, ke mně!“ řekl a podržel dým v krku. Tak jsme se dostali k tématu mé práce na dvoře u Jamracha a ke všem zvířatům, která tudy za ty roky prošla. Nejvíc se ho dotkla zmínka o tiché ptačí místnosti. Pověděl jsem mu, jak tam sedí a ani se v těch malých klíckách nehýbou, zpěvní ptáci se zamčenými hrdly, a on prohlásil, že tak je to všechno špatně. Řekl, že nemá rád, když vidí ptáka v kleci. „Má to co dělat s křídly,“ uvažoval, „když je nemůžou roztáhnout.“ Mlčky jsme kouřili a já přemítal, jak mě ta místnost jako dítě rozesmutňovala, ale za ta léta jsem si na ni zvykl a stala se z ní každodenní záležitost. Takhle to zkrátka na světě chodí. „Nedrží je takhle věčně,“ řekl jsem. „Prodají se dál.“
136