0210816

JEDNA Jak se tak Brian Blake krčil v zatuchlé temnotě šatníku, s hrudí sevřenou hrůzou a s bolestí pulzující v kolenou, přemýšlel, že kdyby tak měl ještě jedny ruce, mohl by si zakrýt uši a snad tak uniknout zvukům drcení lidských hlav. Avšak jediné ruce, které Brian zrovna měl, byly právě zaneprázdněny zakrýváním drobných uší děvčátka stojícího vedle něj.

Sedmiletá holčička se v jeho náručí neustále třásla a trhala sebou při občasných úderech ozývajících se za dveřmi šatníku. Pak nastalo ticho, přerušované jen zvukem bot lepících se na zkrvavené dlaždice a přívalem rozčileného šepotu v hale.

Brian se znovu rozkašlal. Nemohl to zastavit. Už několik dní bojoval s tímhle zatraceným nachlazením, nemizející plísní v jeho kloubech a dutinách, které se nemohl zbavit. Stávalo se mu to každý podzim, vždy když dny v Georgii začínaly být vlhké a chmurné. Vlhkost prostupovala jeho kostmi, vysávala mu energii a kradla dech. A teď cítil s každým zakašláním pronikavé bodání horečky.

Prohnul se v dalším suchém a sípavém záchvatu kašle a přitiskl své ruce na uši malé Penny, přitom pořád odkašlával. Byl si vědom toho, že jeho chraptění přitahuje nežádoucí pozornost na druhé straně dveří šatníku, kdesi v zákoutích domu, ale nemohl s tím nic dělat.

S každým zakašláním uviděl slabá světla – jako jemné záblesky ohňostroje na jeho zaslepených zornicích.

11

Šatník – sotva sto dvacet centimetrů široký a asi devadesát centimetrů hluboký – byl temný jako kalamář a páchl naftalínem, myším trusem a starým cedrovým dřevem. Plastikové obaly na kabáty, visící v šatníku, se Brianovi otíraly o tvář. Jeho mladší bratr Philip mu řekl, že nevadí, když bude v šatníku kašlat. Ve skutečnosti Brianovi klidně mohla z toho kašlání upadnout jeho zasraná hlava – alespoň by to odlákalo příšery – ale neměl by radši svým zatraceným kašláním nakazit Philipovu malou holčičku. Kdyby něco chytila, Philip by mu rozbil hlavu.

Záchvat kašle pominul.

O pár chvil později narušily ticho další vlekoucí se kroky před šatníkem – další mrtvý vstupující do vražedné zóny. Brian přimáčkl ruce pevněji na dětských uších a Penny sebou škubla při dalším provedení Štípání lebky v D moll. Kdyby měl Brian popsat rámus v hale, nejspíš by zavzpomínal na dobu, kdy pracoval jako neúspěšný provozovatel obchodu s hudbou, a řekl by vám, že zvuky rozbíjení hlav jsou jako symfonie pro bicí, která se asi hraje v pekle – jako zfetovaný výtažek z Edgarda Varese nebo zdrogované sólo pro bicí od Johna Bonhama – s opakujícími se slokami a refrény: těžké dýchání lidí… belhavé kroky další kráčející mrtvoly… hvízdnutí sekery… zvuk oceli nořící se do masa… a konečně, velký závěr, plácnutí vlhkého, mrtvého těla na slizkou podlahu.

Když se znovu za dveřmi šatníku rozhostilo ticho a veškeré dění přestalo, přejel Brianovi mráz po zádech. Brianovy oči, již navyklé na temno uvnitř šatní skříně, uviděly odlesk husté krve prosakující pod dveřmi. Vypadala jako motorový olej. Jemně odsunul svou neteř dál od rozšiřující se louže tak, že se tiskla k botám a deštníkům na zadní stěně. Lem její džínové sukénky se smočil v krvi. Rychle se stáhla pryč a drhla skvrnu, jako kdyby ji samotné vstřebání krve mělo ně12

jak nakazit. Brian bojoval s dalším křečovitým záchvatem kašle. Chtěl své neteři pomoci, tak polknul – bolelo to, jako by polykal rozbité sklo – a objal děvčátko celými pažemi. Nevěděl, co jiného dělat nebo říct.

Chtěl jí pošeptat něco uklidňujícího, ale nemohl přijít na nic, co by ji mohlo ukonejšit. Její otec by věděl, co říct. Philip by to věděl. On vždycky věděl, co říct. Philip Blake byl muž, který říkal věci, o nichž si ostatní přejí, aby je řekli oni sami. Říkal, co bylo třeba říci, a dělal, co bylo třeba udělat. Jako teď, když byl s Bobbym a Nickem a prováděl, co bylo potřeba… zatímco Brian dřepěl ve tmě jako vyděšený zajíc a přál si vědět, co tak říct své neteři.

Vezmeme-li v úvahu, že Brian Blake byl starším ze dvou sourozenců, je s podivem, že to byl Brian, kdo byl vždycky ten slabší. S výškou sotva sto osmdesát centimetrů, a to v botách s podpatkem, vypadal Brian Blake jako vychrtlý hastroš, který s obtížemi vyplnil své černé obnošené džíny a potrhané triko. Šedivá bradka, krajkové náramky a kštice temných vlasů dokreslovaly obraz pětatřicetiletého tuláka, který se nemusí o nic starat a který ne a ne dospět. Takový člověk se teď krčil v šeru šatníku páchnoucího naftalínem.

Brian se s chrapotem nadechl a podíval se na nevinně vyhlížející Penny, na její mlčenlivou, vyděšenou tvář, která v temnotě šatníku vypadala až strašidelně.

Penny byla vždy tiché děvčátko s takřka porcelánovým vzezřením, skoro jako čínská panenka, které dodávalo její tváři téměř až nadpozemský nádech. Ale od té doby, co zemřela její matka, se uzavřela ještě více do sebe, ještě více zbledla a ztichla, až působila téměř jako duch, duch s pramínky havraních vlasů, které zakrývaly její velké oči.

Za poslední tři dny skoro nepromluvila. Byly to ale tři výjimečné dny – a trauma se projevuje u dětí a dospělých rozdílně – ale Brian se bál, že Penny upadá do šoku.

13

„Bude to v pohodě, holčičko,“ zašeptal jí a zakašlal.

Penny něco řekla, aniž by zdvihla zrak. Cosi mumlala a zírala dolů na podlahu, na její špinavé tváři se zatřpytila slza. „Co jsi to říkala?“ Brian ji přitáhl k sobě a utřel jí slzu.

Opět něco řekla, a znova a znova, ale nemluvila přímo na Briana. Znělo to spíš jako modlitba nebo nějaké zaklínadlo: „Už nikdy to nebude v pohodě, už nikdy, nikdy, nikdy.“ „Šššš.“ Držel její hlavu a jemně ji přitiskl k záhybům svého trika. Pocítil vlhké teplo její tváře na svých žebrech. Znova jí zakryl uši, když se z haly ozval další úder sekery, jak prorazila pokožku hlavy, pokračovala tvrdou schránkou lebky, mozkovou plenou, aby nakonec skončila v kašovité šedé hmotě týlního laloku.

Udělalo to rázný zvuk – představte si baseballovou pálku, když zasáhne vlhký míček – výstřik krve jako když mop pleskne o podlahu – následovaný strašným, mokrým žuchnutím. Je zvláštní, že tohle byla pro Briana ta nejhorší část: to duté, vlhké plesknutí těla padajícího na luxusní keramickou dlažbu. Ta podlaha byla zcela jistě vyrobená na zakázku, se složitým zdobením s aztéckými vzory. Byl to překrásný dům… tedy spíše kdysi býval.

Hluk opět ustal a rozhostilo se hrůzné ticho. Brian potlačil kašel, snažil se jej zadržet jako petardu, která má každou chvíli vybouchnout, aby lépe slyšel změny v dechu ozývajícím se zpoza dveří šatníku a těžké kroky šinoucí se kaluží krve. Ale celé místo ovládlo hrobové ticho. Brian cítil, jak dítě vedle něj znehybnělo – malá Penny se připravovala na další salvu hvízdání seker – ale ticho se táhlo dál. Při zvuku cvaknutí jen několik centimetrů vzdálené západky a otočení kliky šatníku naskočila Brianovi husí kůže. Dveře se otevřely.

14

„Tak jo, je to dobrý.“ Baryton zabarvený dlouhým kouřením a přílišným popíjením whisky přicházel od muže shlížejícího do šatníku. Jeho oči pomrkávaly do temnoty, tvář se mu leskla potem, byl zrudlý úsilím vynaloženým na porcování zombií a ve svých dělnických rukou držel Philip Blake nabroušenou sekeru. „Víš to jistě?“ vydal ze sebe Brian.

Brian svého bratra ignoroval a podíval se na dceru. „Všechno je v pořádku zlatíčko, taťka je v pořádku.“ „Víš to jistě?“ pronesl Brian se zakašláním.

Philip pohlédl na svého bratra. „Co kdyby sis zakryl pusu, kámo?“ Brian zasípal. „Určitě je to v pohodě?“ „Zlatíčko?“ promlouval Philip Blake láskyplně k dcerce. Jeho mdlý, ospalý jižanský hlas moc nekorespondoval s jasnými, divokými jiskrami násilí, které právě bledly v jeho očích. „Potřebuju, abys tu ještě na chvilku zůstala. Dobře? Zůstaneš tady, dokud táta neřekne, že můžeš vylézt ven. Rozumíš?“ S nepatrným přikývnutím mu bledé děvčátko slabě naznačilo, že rozumí. „Tak pojď, kámo,“ popoháněl Philip svého staršího bratra ven ze stínu šatníku. „Budu potřebovat, abys mi pomohl s úklidem.“ Brian se s obtížemi postavil na nohy a prorazil si cestu skrz visící kabáty.

Vylezl z šatníku a zamrkal v ostrém světle v hale.

Zíral a kašlal. Na krátký okamžik to vypadalo, jako kdyby se do okázalého vchodu dvoupatrového domu v koloniálním stylu, jasně osvětleného zdobenými měděnými lustry, pustila parta malířů postižených obrnou. Široké pásy lilkově purpurových skvrn barvily tyrkysově zelené stěny. Černé a rudé Rorschachovy vzory zdobily podlahové lišty a římsy. A pak ty tvary na podlaze. Šest těl s rukama v bok leželo na krvavých hromadách. Věk a pohlaví byly zakryty mokrým krveproli15

tím, skvrnitou a popelavou kůží a zdeformovanými lebkami. Největší tělo leželo v rozšiřující se kaluži žluči na konci točitého schodiště. Další, možná paní domu, třeba kdysi veselá hostitelka, nabízející broskvový řez a jižanskou pohostinnost, byla teď roztažená na krásném bílém parketu v nepořádku a červivá šedá hmota odpadávala z její proražené lebky.

Brian cítil, jak se mu zvedá žaludek a hrdlo se mu proti jeho vůli rozšiřuje. „Tak jo, pánové, máme tu co dělat,“ řekl Philip, směřující slova ke svým přátelům Nickovi a Bobbymu a také ke svému bratrovi, ale Brian jej stěží slyšel přes chorý tlukot vlastního srdce.

Uviděl další ostatky – během posledních dvou dnů začal Philip nazývat ty, které zabili, jako „dvakrát vařený vepřový“ – rozházené po tmavé, naleštěné podlaze u prahu obývacího pokoje. Snad děti, které tu kdysi žily, nebo návštěvníci, kteří trpěli jižanskou nepohostinností v podobě nakaženého kousnutí, tato těla ležela v obrazcích tvořených tepenním postřikem. Jedno z nich, jeho nebo její promáčknutá hlava ležela obličejem dolů jako rozlitý hrnec polévky, ještě pořád pumpovalo své šarlatové tekutiny a zaplavovalo podlahu jako protržený požární hydrant. Několik dalších mělo v lebce stále zarytou čepel malé sekyrky, zaražené až po rukojeť, jako vlajky průzkumníků, triumfálně zaklesnuté do kdysi nedostupných vrcholků.

Brianova ruka vyletěla k ústům, jako kdyby mohl zastavit proud stoupající jícnem. Pocítil slabé klepání na vrcholku své lebky, jako by se mu po pokožce hlavy procházela můra. Podíval se nahoru.

Z lustru na stropě kapala krev, jedna kapička přistála Brianovi na nose. „Nicku, přitáhni nějaký ty plachty, co jsme viděli v –“ Brian padl na kolena, nahrbil se a vyzvracel se na 16

podlahu. Záplava khaki tekutiny proudila napříč dlažbou a mísila se se stopami padlých mrtvých.

Slzy pálily Briana v očích, když vyhazoval čtyřdenní duševní trápení na podlahu.

Philip Blake si nervózně povzdechl. Hukot adrenalinu v něm ještě stále koloval. Chvíli se ani nepokoušel jít ke svému bratrovi. Jen tam tak postával, odložil zkrvavenou sekeru a obrátil oči v sloup. Je zázrak, že Philip neměl ve svých očních důlcích vydřené drážky po těch letech, co koulel očima na účet svého bratra. Ale co jiného měl Philip dělat? Ten ubohý zmetek byl rodina, a rodina je rodina… obzvlášť v tak mimořádných časech, jako jsou tyto.

Podobnost byla nesporná – s tím Philip nemohl nic dělat. Vysoký, šlachovitý dlouhán s provazovitými svaly obchodníka, sdílel Philip Blake stejné tmavé rysy jako jeho bratr, stejné tmavě mandlové oči a vlasy, černé jako uhlí, po jejich mexicko-americké matce. Máma Rose se za svobodna jmenovala Garciová a její rysy převládaly v rodině nad geny jejího manžela, velkého, hrubiánského alkoholika skotsko-irského původu jménem Ed Blake. Ale Philip, o tři roky mladší než Brian, podědil po otci sílu a svaly.

A teď stál, přes sto osmdesát centimetrů vysoký, ve vybledlých džínách, pracovních botách a tkaném triku, s knírem střiženým v mongolském stylu a vězeňskými tetováními jako mívají motorkáři, a chystal se přesunout svoji úchvatnou postavu ke zvracejícímu bratrovi a možná říct něco drsného, až se zastaví. Z předsíně uslyšel něco, co se mu nelíbilo.

Bobby Marsh, Philipův starý známý ze střední školy, stál poblíž schodiště a otíral čepel sekery o své džíny velikosti XXL. Statný, dvaatřicetiletý, z pomaturitního studia vyhozený Bobby Marsh nosil své dlouhé, mastné, hnědé vlasy stažené do krátkého copu. Bobby nebyl 17

přímo obézní, ale rozhodně měl nadváhu, každopádně to byl ten typ, kterému by jeho spolužáci ze střední v Burke County říkali tlouštík. A teď se chichotal s nervózním a protivným smíchem, když sledoval, jak Brian Blake zvrací. To chichotání bylo bezbarvé a prázdné – takový tik, který Bobby evidentně nedokázal ovládat.

Tohle zneklidňující hihňání začalo před třemi dny, kdy se jeden z prvních nemrtvých vypotácel z provozního prostoru čerpací stanice blízko letiště v Augustě.

Oděna v krví nasáklou kombinézu, vybelhala se ta umaštěná opice ven z úkrytu a pokusila se udělat si jídlo z Bobbyho tlustého krku, když vtom zakročil Philip a přetáhl tu věc páčidlem.

Objev toho dne – pořádná rána do hlavy úplně stačí – vedl k dalšímu zneklidněnému smíchu z Bobbyho strany – jednoznačně obranný mechanismus – se spoustou nervózních řečí, že „něco je ve vodě, chlape, jako zkurvenej mor“. Ale Philipa tenkrát nezajímaly příčiny těch sraček a určitě ho nezajímaly ani teď. „Hej!“ zvolal Philip na mohutného muže. „Pořád si myslíš, že je to sranda?“ Bobbyho smích ustal.

Na druhé straně pokoje, blízko okna shlížejícího na temný dvorek zahalený nocí, stála znepokojeně čtvrtá postava. Nick Parsons, další přítel z Philipova rozmarného dětství, byl robustní štíhlý třicátník se školáckou péčí o vzhled a mariňáckým sestřihem věčného sportovce. Jelikož byl Nick jako jediný z celé skupiny nábožensky založený, trvalo mu nejdéle, než si zvykl na představu ničení věcí, které kdysi bývaly lidmi. Teď byly jeho kalhoty i tenisky potřísněné krví a v očích mu planulo trauma, když sledoval Philipa přicházet k Bobbymu. „Promiň, chlape,“ zamumlal Bobby. „Je tam moje dcera,“ řekl Philip Blake a přiblížil se k Marshovi tak, že se jejich nosy téměř dotýkaly. Nestá18

lé chemikálie vzteku, zděšení a bolesti se ve Philipovi mohly okamžitě vznítit.

Bobby se podíval na krví umazanou podlahu. „Promiň, promiň.“ „Jdi pro ty plachty, Bobby.“ Necelé dva metry nedaleko dřepěl Brian Blake pořád na všech čtyřech, vylučoval poslední zbytky obsahu svého žaludku a pokračoval v suchém dávení.

Philip přišel ke svému staršímu bratrovi a klekl si k němu. „Pusť to ven.“ „Já – eh – “ zaskřehotal Brian, popotáhl a snažil se dát dohromady celistvou myšlenku.

Philip jemně položil svoji velkou, ušpiněnou, mozolnatou ruku na bratrova shrbená ramena. „To je v pohodě brácho… jen to ze sebe všechno dostaň.“ „M-mrzí – mě to.“ „To je v pořádku.“ Brian se vzchopil, utřel si ústa hřbetem ruky. „Mymyslíš, že jste je dostali všechny?“ „Jo.“ „Seš si jistej?“ „Jasný.“ „Dívali jste se… všude? Ve sklepě a tak?“ „Ano, pane, dívali. Ve všech ložnicích… dokonce i v podkroví. Poslední vylezl z úkrytu při zvuku toho zasranýho kašlání, který bylo dost hlasitý, aby probudilo zkurvenou mrtvolu. Náctiletá holka, která se pokusila dát si jednu z Bobbyho brad k obědu.“ Brian syrově a bolestivě polkl. „Tihle lidé… oni… tady žili.“ Philip si povzdechl. „Teď už ne.“ Brian se rozhlédl po pokoji a pak upřel zrak na bratra. Brianova tvář byl zvlhčená slzami. „Ale oni byli… rodina.“ Philip přikývl a nic neřekl. Chtěl na bratra pokrčit rameny – no a kurva co – ale jen dál přikyvoval. Ne19

myslel na zombifikovanou rodinu, kterou právě odstranil, nebo na důsledky toho otupujícího masakru, kterého se v posledních třech dnech dopustil – vraždění jedinců, kteří ještě nedávno byli starostlivými matkami, pošťáky nebo obsluhou u benzinky. Včera začal Brian blábolit o nějakých sračkách ohledně rozdílu mezi morálkou a etikou v této situaci: z morálního hlediska by člověk neměl zabít nikdy, ale z hlediska etického, které je nepatrně odlišné, by měl člověk dodržovat taktiku zabíjení pouze v sebeobraně. Ale Philip nepovažoval to, co dělali, za zabíjení. Nemůžete přece zabít něco, co už je mrtvé. Prostě to rozmáčknete jako brouka, jdete dál a nepřemýšlíte.

Skutečnost byla taková, že Philip nemyslel ani na to, jaký bude další krok, který jeho ubohá skupinka podnikne – což nejspíš zůstane zcela na něm (de facto se stal vůdcem této party a možná si to i přiznával). Právě teď se Philip Blake soustředil na jediné: od chvíle, kdy se před dvaasedmdesáti hodinami začali lidé měnit – z důvodů, které doposud nikdo nedokázal vysvětlit – dokázal Philip Blake myslet jedině na to, aby ochránil Penny. To byl taky sakra důvod, proč před dvěma dny odešel ze svého rodného města Waynesboro.

S malou farmářskou komunitou na východním okraji střední Georgie to šlo z kopce hodně rychle, když lidé začali umírat a vracet se zpět. Ale bylo to Pennino bezpečí, které nakonec Philipa přesvědčilo, aby kopl do vrtule. Kvůli Penny si přibral na pomoc své staré kamarády ze střední a kvůli Penny se vydal do Atlanty, kde, podle zpráv, byly zřizovány uprchlické tábory. Bylo to všechno kvůli Penny. Penny byla jediné, co Philipovi zůstalo. To jediné, co ho hnalo kupředu – jediný balzám na poraněnou duši.

Dlouho předtím, než propukla tahle nevysvětlitelná epidemie, ho vždycky za bezesných nocí bodlo u srdce právě ve tři ráno. Přesně v tuto hodinu ztratil svou 20

ženu – těžko uvěřit, že už to byly skoro čtyři roky – na kluzké silnici jižně od Athén. Sarah byla navštívit kamarádku na Georgijské univerzitě, něco popila a v zatáčce kdesi ve Wilkes County ztratila kontrolu nad svým vozem.

Od chvíle, kdy Philip identifikoval tělo, věděl, že už nikdy nebude stejný. Neváhal udělat správnou věc – najít si druhou práci, aby se dokázal postarat o Penny – ale už nikdy nebude stejný. Snad právě proto se tohle všechno dělo. Malý Boží žertík. Když přijdou kobylky a řeka se zbarví krví, chlápek, který má ze všech nejvíc co ztratit, se ujme vedení smečky. „Nezáleží na tom, kdo byli,“ pověděl konečně Philip bratrovi. „Nebo co byli.“ „Jo… asi máš pravdu.“ Brian si už dokázal sednout, nohu přehodil přes nohu a zhluboka, sípavě dýchal.

Sledoval Bobbyho a Nicka, jak rozbalují velké plachty a vysypávají pytle s odpadky. Začali balit mrtvoly, z kterých stále něco odkapávalo, do plachtoviny. „Jediný, na čem záleží, je, že jsme to tu od nich vyčistili,“ řekl Philip. „Dnes v noci tady můžeme zůstat, a když ráno seženeme nějakej benzín, můžeme se ještě zítra dostat do Atlanty.“ „Stejně to nedává smysl,“ zamumlal Brian rozhlížející se po mrtvolách. „O čem to mluvíš?“ „Podívej se na ně.“ „Co?“ Philip letmo pohlédl přes rameno na příšerné ostatky starší ženy, které byly zrovna baleny do plachty. „Co s nima?“ „Je to prostě rodina.“ „A?“ Brian zakašlal do rukávu a utřel si ústa. „Říkám jen, že… je tady matka, otec, čtyři děti… a to je prostě ono.“ „Jo, no a?“ 21

Brian vzhlédl k Philipovi. „No, jak se sakra něco takovýho mohlo stát? To se všichni změnili společně?

Nebo se jeden z nich nakazil a přinesl to dovnitř?“ Philip o tom chvíli přemýšlel – koneckonců on se taky snaží přijít na to, co se to vlastně děje, jak tohle šílenství vlastně funguje – ale nakonec Philipa to přemýšlení unavilo a řekl: „Dělej, zvedni ten svůj línej zadek a pomož nám.“ Trvalo jim asi hodinu, než celé místo uklidili. Po celou tu dobu Penny čekala v šatníku. Philip jí přinesl plyšové zvířátko z jednoho z dětských pokojů a řekl jí, že za chvíli už bude moci vylézt ven. Brian stále pokašlával a utíral krev, zatímco ostatní tři muži tahali mrtvoly zabalené v plátně – dvě velké a čtyři menší – ven zadními zasouvacími dveřmi a přes velkou cedrovou podlahu.

Byl už konec září a obloha nad nimi byla jasná a studená jako černý oceán, shluk hvězd je ozařoval a vysmíval se jim svým lhostejným, bezstarostným třpytem. V temnotě bylo možné zahlédnout dech tří mužů, když tahali balíky přes rosou namrzlá prkna. Každý z nich měl na opasku zavěšený krumpáč. Philip měl zezadu za opaskem zastrčenou zbraň. Byl to starý ruger ráže .22, který si před lety koupil na bleším trhu, ale nikdo právě teď nechtěl probudit mrtvé štěkotem střelné zbraně. Vítr k nim donášel zrádné drmolení živých mrtvých – zkomolené bědování, sunoucí se kroky – přicházející odněkud z temnoty přilehlých dvorků.

V Georgii to byl neobvykle mrazivý, brzký podzim, a dnes v noci měla rtuť klesnout ke třiceti a snad až ke čtyřiceti stupňům. Alespoň to tak hlásilo místní rádio, předtím než se zvuk vytratil v přívalu praskotu. Až doposud sledovali Philip a jeho skupina televizi, rádio a internet na Brianově BlackBerry.

Zatímco panoval všeobecný chaos, ujišťovaly zpravodajské reportáže občany, že všechno je naprosto 22

v pohodě – vaše věrná vláda má situaci pod kontrolou – a tento malý hrbolek na cestě bude co nevidět urovnán. Na frekvencích civilní obrany se ozývala hlášení nabádající lidi, aby zůstali ve svých domovech, drželi se dál od řídce obydlených oblastí, pravidelně si umývali ruce, pili pouze balenou vodu a bla bla bla.

Samozřejmě, že nikdo neměl žádné odpovědi. Ale snad nejzlověstnějším znamením byl rostoucí počet selhání stanic. Naštěstí benzinky pořád měly benzin, obchody s potravinami byly zásobeny a elektrická síť, semafory, policie a všechny prvky infrastruktury civilizace se zdály být v pořádku.

Ale Philip se obával, že při ztrátě energie by nebezpečí narostlo do nepředstavitelných rozměrů. „Strčíme je do popelnic za garáží,“ řekl Philip tak jemně, až skoro šeptal. Snažil se přesunout dva plátěné rance k dřevěnému plotu sousedícímu s garáží pro tři auta. Chtěl to udělat rychle a tiše. Nerad by přilákal nějaké zombie. Pokud možno žádný oheň, žádné pronikavé zvuky a žádná střelba.

Za dva metry vysokým cedrovým plotem vedla úzká štěrková cestička, která umožňovala přístup k prostorným garážím, jež lemovaly dvorky domů. Nick přetáhl svůj náklad k bráně. Byla to pevná tabule z cedrových prken s tepanou klikou. Pohodil balík a otevřel bránu.

Na druhé straně vrat na něj čekala vzpřímená mrtvola. „POZOR, VŠICHNI!“ vykřikl Bobby Marsh. „Zavři kurva hubu!“ sykl Philip, který byl na půli cesty k bráně a už sahal po krumpáči na opasku.

Nick couvl.

Zombie se s hlasitým přežvykováním potácela k Nickovi a o pár milimetrů minula jeho levý prsní sval. Zvuk chabého cvakání nažloutlého chrupu připomínal klapání kastanět – a v měsíčním svitu Nick zahlédl, že se jednalo o postaršího muže v potrhaném svetru Izod, golfo23

vých kalhotách a v drahých golfových botách. Měsíční třpyt se odrážel od mléčných, zakalených očí té věci: byl to něčí děda.

Nick si stačil tu věc letmo prohlédnout, než zakopl o vlastní nohu a upadl na zadek do svěžího travnatého koberce Kentucky. Mrtvý hráč golfu se pomalu sunul bránou směrem k trávníku, když vtom se ve vzduchu zableskla rezavá ocel.

Konec Philipova krumpáče přistál přímo v hlavě nestvůry, rozbil jakoby kokosovou skořápku lebky starého muže, prorazil hustou, vláknitou blánu tvrdé pleny mozkové a zabořil se do rosolovitého mozkového laloku. Vydalo to zvuk, jako když praská celer a úder vyslal do vzduchu sraženinu tmavého, brakického roztoku. Hmyzí výraz plný energie na dědově tváři okamžitě pohasl, jako kreslený film, jehož promítací zařízení se právě pokazilo.

Zombie se zhroutila na zem a splaskla jako prázdný prádelní pytel.

Krumpáč, stále hluboce zarytý, potáhl Philipa dopředu a dolů. Škubl s ním. Hrot uvíznul. „Zavřete tu zkurvenou bránu, zavřete tu bránu a udělejte to potichu, do hajzlu,“ řekl Philip, stále horečným šeptem, a dupl svou dřevorubeckou botou s okovanou špicí na proraženou lebku mrtvoly.

Bobby a Nick se pohybovali jako při synchronizovaném tanci, Bobby rychle odhodil svůj náklad a spěchal k bráně. Nick se postavil na nohy a couvl ve zděšeném omámení. Bobby rychle zaklapl vrata. Vydalo to dutý kovový zvuk, tak silný, že se ozýval napříč tmavými trávníky.

Konečně Philip vytrhl krumpáč z neústupné lebky zombie – nástroj vyjel ven s jemným mlasknutím – a otočil se směrem k ostatkům rodiny, hlava se mu motala panikou, když uslyšel něco divného, něco nečekaného vycházet z domu.

24

Podíval se nahoru a spatřil zadní stranu domu, sklo okna oslnivě ozářené zevnitř.

Brianova silueta za prosklenými zasouvacími dveřmi klepala na okenní sklo a naznačovala Philipovi a ostatním, aby si okamžitě pospíšili zpět dovnitř. V Brianově výrazu plápolala naléhavost. Nemělo to co dělat s mrtvým golfistou – to už Philip poznal – něco bylo špatně.

Ach Bože, nedopusť, aby se něco stalo Penny.

Philip upustil krumpáč a v několika sekundách přeběhl trávník. „Co ty mrtvoly?“ volal Bobby Marsh za Philipem. „Nechte je tam!“ zařval Philip, vyskákal po schodech na verandu a spěchal k zasunovacím dveřím.

Brian čekal u pootevřených dveří. „Musím ti něco ukázat, člověče,“ řekl. „Co je? Něco s Penny? Je v pořádku?“ Philip sotva popadal dech, když vběhl do domu. Bobby a Nick přeběhli terasu a taky zalezli do tepla domu. „Penny je v pořádku,“ ujistil ho Brian. Držel zarámovanou fotografii. „Je v pořádku. Nevadí jí zůstat ještě chvíli v šatníku.“ „Do prdele, kurva, Briane!“ Philip konečně popadl dech a ruce sevřel v pěst. „Musím vám něco ukázat. Vy tady chcete dnes v noci zůstat?“ Brian se otočil k zasunovacím dveřím. „Hele, celá ta rodina tady zemřela společně, že jo? Všech šest? Šest?“ Philip si utřel obličej. „Vyklop to, chlape.“ „Podívejte. Nějakým způsobem se změnili dohromady. Jako rodina, že?“ Brian zakašlal a ukázal na šest pobledlých balíků poblíž garáže. „Tam na trávě jich je šest. Dívejte. Matka, otec a čtyři děti.“ „No a co do prdele?“ Brian pozvedl zarámovaný obrázek, rodina ve šťastnější době, všichni se škrobeně usmívali, oblečení do nedělních šatů. „Našel jsem to na pianu,“ řekl.

25

„A…?“ Brian ukázal na nejmladší dítě na fotce, chlapec starý jedenáct nebo dvanáct let, v malém obleku v odstínu námořnické modré, s blond ofinkou a tuhým úsměvem.

Brian se podíval na svého bratra a velmi vážně prohlásil: „Na té fotce je jich sedm.“

26

DVA Elegantní dvoupatrový dům, který Philip vybral pro jejich prodlouženou přestávku, stál na opečovávané postranní ulici, hluboko ve stromy lemovaném labyrintu privátní oplocené enklávy známé jako Wiltshire Estates.

Byla to obec rozkládající se na šesti tisících akrech, poblíž dálnice dvě stě sedmdesát osm, asi třicet kilometrů východně od Atlanty, a její okolí tvořila chráněná rezervace sestávající z hustých borových a dubových lesů. Na jihu obec hraničila s rozlehlými zvlněnými kopci golfového hřiště o šestatřiceti jamkách, které navrhl Fuzzy Zoeller.

Brožura, kterou ten večer Brian Blake našel na zemi v opuštěné strážní budce, květnatě vychvalovala celou oblast tak, že to připomínalo mokrý sen Marthy Stewartové: Pozemky ve Wiltshiru poskytují excelentní životní styl a vybavení na světové úrovni… byl označen jako nejlepší z nejlepších časopisem GOLF Magazine Living… sídlí zde také lázeňský komplex Dubová alej… nepřetržitá ostraha… bydlení od čtyř set sedmdesáti pěti tisíc dolarů do jednoho milionu a více.

Blakeova skupina narazila na zdobené vnější brány toho dne za soumraku – na jejich cestě do táborů v Atlantě – všichni se nacpali do Philipova narezlého Chevy Suburban. V záři předních světel spatřili litinové ornamenty a tepaná kovová písmena, která dávala dohroma27

dy ohromný klenutý nápis Wiltshire, a zastavili se, aby prozkoumali okolí.

Nejdřív si Philip myslel, že by si tam mohli dát krátkou přestávku, odpočinout si a snad i sehnat nějaké zásoby, než dokončí poslední etapu jejich cesty do města.

Možná by tam mohli najít někoho jim podobného, další živé duše, pár samaritánů, kteří by jim pomohli. Ale když všech pět unavených, hladových a omámených poutníků uskutečnilo první okruh po klikatých cestách Wiltshiru a tma se rychle přibližovala, uvědomili si, že město je z velké části mrtvé.

Za žádným z oken nesvítilo světlo. Na příjezdových cestách a u obrubníků zůstalo jenom pár aut.

Na jednom rohu stříkal požární hydrant bez obsluhy a posílal zpěněné spršky na trávník. Na dalším rohu stálo opuštěné BMW se zničeným předkem namáčknutým na telefonní sloup a zkroucenými dveřmi spolujezdce otevřenými dokořán. Lidé očividně odcházeli ve spěchu.

Příčina jejich odchodu, ve většině případů, byla vidět ve vzdálených stínech golfového hřiště, ve strouhách za přepychovým komplexem, ale i na tu a tam osvětlených ulicích. Zombie se bezcílně potulovaly jako přízračné pozůstatky jejich původního já. Z jejich rozevřených, jakoby zívajících úst, vycházelo omšelé skučení, které Philip slyšel dost dobře i přes zavřená okna svého vozu, když projížděli labyrintem širokých, nově vydlážděných cest.

Pandemie nebo Boží vůle – nebo co to vlastně sakra odstartovalo – muselo zasáhnout Wiltshire tvrdě a rychle. Většina nemrtvých se zdála být na lavičkách a cestičkách golfového hřiště. Muselo se tam stát něco, co urychlilo proces. Možná jsou golfisté většinou staří a pomalí. Možná chutnají nemrtvým. Kdo ksakru ví?

Ale bylo zřejmé, i ze vzdálenosti několika set metrů – pohledem mezi stromy a přes vršky soukromých plo28

tů –, že desítky, možná stovky nemrtvých byly shromážděny v rozlehlém areálu kluboven, cestiček, lávek a pískovišť.

V temnotě noci připomínali hmyz, líně se hemžící v úlu.

Bylo znepokojující to sledovat, ale z přilehlé obce se úkaz nějakým způsobem vytratil a nekonečné řetězce slepých uliček a zakřivených silnic byly poměrně prázdné. A čím déle projížděli Philip a jeho vyjevení spolucestující okolím, tím více začínali toužit po malém kousku toho luxusního životního stylu, jen malou ochutnávku, jen do té doby, než si odpočinou a doplní síly.

Mysleli, že by zde mohli strávit noc a ráno svěží pokračovat.

Vybrali si velkou vilu na konci ulice Green Briar, protože se zdála být dostatečně daleko od golfového hřiště na to, aby unikla pozornosti davu nemrtvých. Za domem se nacházel velký dvůr s masivním vysokým plotem, skrze který byl dobrý výhled. Obydlí se zdálo být prázdné. Ale když autem nacouvali přes trávník k postranním dveřím – auto nezamykali a klíčky nechali v zapalování – a jeden po druhém se připlížili k oknu, dům se téměř okamžitě projevil. První skřípající zvuky se ozvaly z druhého podlaží a v tu chvíli poslal Philip Nicka zpět pro sekery, uložené v kufru vozidla. „Říkám ti, že jsme je dostali všechny,“ prohlásil nyní Philip a snažil se uklidnit bratra, který seděl na druhém konci kuchyně ve snídaňovém výklenku.

Brian nic neříkal, jen civěl do své misky se zvlhlými cereáliemi. Opodál stála lahvička sirupu proti kašli, kterou už Brian ze čtvrtiny vyprázdnil.

Penny seděla vedle něj a také před sebou měla misku s cereáliemi. Vedle misky stál malý plyšový tučňák 29

o velikosti hrušky a Penny občas přiblížila svoji lžíci k jeho ústům a předstírala, že se s ním dělí o jídlo. „Prohlídli jsme tady každej kout,“ pokračoval Philip a otvíral přitom skříňku za skříňkou. Kuchyně byla hojnost sama, překypující nadstandardními potravinami a přepychem: labužnické kávy, mixéry, křišťálové skleničky, přihrádky s víny, ručně dělané těstoviny, chutné marmelády a želé, rozmanité koření, drahé likéry a kuchyňské vybavení všeho druhu. Obrovský plynový sporák značky Viking byl nablýskaný a lednička Sub-Zero nacpaná drahým masem, ovocem, vybranými pomazánkami, mléčnými výrobky a malými bílými krabičkami z čínské restaurace, které byly ještě plné stále čerstvých zbytků. „Možná odjel navštívit příbuzný nebo tak něco,“ dodal Philip a povšimnul si láhve jednosladové skotské stojící na polici. „Nebo byl třeba s prarodiči, či přespal u kamaráda, co já vím.“ „Svatej zpropadenej Ježíši, koukněte na tohle!“ vykřikl Bobby Marsh na celou kuchyň. Stál před spižírnou a energicky prohlížel dobroty uvnitř. „Vypadá to tu jako zatracenej Karlík a továrna na čokoládu… sušenky, piškoty a čerstvej chleba.“ „Je to tady bezpečný, Briane,“ řekl Philip a podal si láhev skotské. „Bezpečný?“ Brian Blake zíral na stůl. Odkašlal si a škubl sebou. „Přesně tak. Vlastně si myslím, že –“ „Právě odpadl další!“ ozval se hlas z druhé strany kuchyně.

Byl to Nick. Posledních deset minut nervózně přepínal televizní kanály na malé plazmové televizi, upevněné pod skříňkou, nalevo od dřezu. Hledal aktuální zpravodajství na místních kanálech a právě nyní, ve tři čtvrtě na dvanáct centrálního standardního času, se ztratil zpravodajský kanál Fox 5 z Atlanty. Jediné, co na kabelovce zůstalo – kromě národních stanic, vysílajících reprízy 30

dokumentů o přírodě a starých filmů – byl stoupenec Atlanty, CNN, a právě vysílali pouze nouzová automatická hlášení, stejné varovné obrazovky se stejnými sděleními, které běžely ve vysílání už několik dní. Dokonce i Brianův BlackBerry přestával fungovat, signál v této oblasti byl velice nerovnoměrný. Když už BlackBerry naskočil, byl plný prázdných e-mailů, zpráv z Facebooku a anonymních tweetů s tajemnými zprávami jako: …A KRÁLOVSTVÍ SE OCITNE V TEMNOTĚ… …TI PTÁCI PADAJÍCÍ Z OBLOHY, TI TO VŠECHNO ZAČALI… …VŠECHNO SPALTE, VŠECHNO… …ROUHÁNÍ PROTI BOHU… …VYKUŘ MI A ZHEBNI… …DŮM PÁNĚ SE STAL MÍSTEM PRODLÉVÁNÍ DÉMONŮ… …MNE Z TOHO NEVIŇTE, JSEM LIBERTARIÁN… …SNĚZTE MĚ… „Vypni to, Nicku,“ řekl Philip sklesle a sedl si s láhví do koutku, kde se snídalo. Zamračil se a natáhl ruku dozadu ke svému pásku, kde ho jeho pistole píchala do kříže. Položil rugera na stůl, otevřel skotskou a dal si pořádný hlt.

Brian společně s Penny zírali na zbraň.

Philip uzavřel láhev a hodil ji napříč kuchyní Nickovi, který ji chytil s jistotou celonárodního druhého metaře (kterým taky kdysi byl). „Přepni na chvilku na chlastací kanál… musíš se vyspat, tak přestaň čumět na bednu.“ Nick si dal pár doušků. Pak ještě jeden, zavřel láhev a hodil ji Bobbymu.

Bobby ji málem upustil. Ještě pořád stál u spižírny a horlivě hltal celý balíček sušenek, až se mu černé drobečky hromadily v koutcích úst. Svačinku spláchl pořádným lokem skotské a potom si spokojeně říhnul.

31

Pití bylo něco, co byli Philip a jeho dva přátelé zvyklí dělat společně, a tu noc to potřebovali víc než kdy jindy. Začalo to, když ještě byli v prvním ročníku na střední v Burke County, s peprmintovým likérem a melounovým vínem, ve stanech, vždy u jednoho z nich na dvoře. Později se vypracovali k pivu a whisky po fotbalových utkáních. Nikdo nevydržel tolik alkoholu jako Philip Blake, ale jeho dva kamarádi mu byli nebezpečnými soupeři při jejich opileckých sázkách.

Když byl Philip čerstvě ženatý, chodíval pravidelně na tah se svými dvěma parťáky ze střední, hlavně proto, aby si připomenul, jaké to bývalo být mladý, svobodný a nezodpovědný. Ale po smrti Sarah se tři přátelé přestali stýkat. Stres z toho, že se z něho stal otec samoživitel, práce přes den v autoopravně a přes noc jako řidič náklaďáku s Penny spící v lůžkové části, ho naprosto pohltily. Pánské jízdy se konaly čím dál tím méně. Ale jednou za čas – ve skutečnosti minulý měsíc – si Philip našel volnou chvilku, aby se sešel s Bobbym a Nickem U Lovce nebo v Kole u vozu nebo v jiné putyce ve Waynesboro a aby si pořádně zahýřili – zatímco se máma Rose starala o Penny.

V posledních letech Philip přemýšlel, jestli se s Bobbym a Nickem scházel jen tak, aby si připomenul, že je naživu. Možná právě to byl důvod, proč se minulou neděli – když ve Waynesboro začalo jít všechno do háje, rozhodl vzít Penny a zamířit někam, kde bude bezpečněji – vydal na cestu spolu s Bobbym a Nickem. Byli tak nějak součástí jeho minulosti, a to mu jaksi pomáhalo.

Nikdy ale nezamýšlel vzít s sebou Briana. To, že na něho narazili, byla nehoda. První den na cestě, asi pětašedesát kilometrů západně od Waynesboro, to Philip vzal objížďkou přes Deering, aby zkontroloval své rodiče. Starý pár žil v domově důchodců poblíž vojenské základny Fort Gordon. Když Philip dorazil do jejich 32

malého domku, zjistil, že veškeré obyvatelstvo Deeringu bylo pro větší bezpečí přesunuto do areálu vojenské základny.

To byla ta dobrá zpráva. Špatná byla, že Brian tam zůstal. Ukrýval se v městském domku, choulil se v nízkém sklepě, vyděšený rostoucím počtem živých mrtvých v řídce osídlené oblasti. Philip skoro zapomněl na rodinný stav svého bratra: Brian se přistěhoval zpět k rodičům poté, co jeho manželství s tou bláznivou jamajskou holkou z Gainesville odlétlo na jih – doslova.

Sbalila se a vrátila zpátky na Jamajku. Tahle skutečnost v kombinaci s faktem, že každý z Brianových naivních projektů ztroskotal – většinu z nich sponzorovali jejich rodiče (jako ten poslední nápad otevřít si obchod s hudebními nahrávkami v Athénách, kde už jich bylo na každém rohu plno) – Philipa děsila, když si představil, že bude muset dohlížet na svého bratra, i kdyby jen na krátký čas. Ale co se stalo, stalo se. „Hej, Philipe,“ řekl Bobby, když zhltl poslední sušenku, „myslíš, že ty uprchlický tábory ve městě pořád fungují?“ „Kdo to má sakra vědět?“ Philip se podíval na svou dceru. „Jak je, princezno?“ Děvčátko pokrčilo rameny. „V pohodě.“ Její hlas byl stěží slyšitelný, jako rozbitá zvonkohra ve větru. Civěla na plyšového tučňáka. „Řekla bych.“ „Co říkáš na tenhle dům? Líbí se ti?“ Penny opět pokrčila rameny. „Nevím.“ „Co bys řekla tomu, kdybychom tu na chvíli zůstali?“ To upoutalo pozornost všech přítomných. Brian se podíval na bratra. Všichni teď Philipa sledovali. Nick konečně promluvil: „Co tím myslíš ‚na chvíli‘?“ „Podej mi ten chlast,“ řekl Philip a naznačil Bobbymu, aby hodil láhev. Když ji držel v ruce, pořádně se napil a nechal alkohol rozprostřít ten příjemný hřejivý 33

pocit. „Podívejte se na tenhle barák,“ řekl, když si otřel ústa.

Brian byl zmatený. „Říkal jsi jen na noc, ne?“ Philip se zhluboka nadechl. „Jo, ale ten nápad už jsem tak trochu opustil.“ Bobby promluvil, „Jo, ale –“ „Hele, jen si myslím, že by pro nás mohlo být dobrý, kdybychom se na nějakou dobu ukryli.“ „No jo, Phile, ale co –“ „Prostě bychom tu mohli na chvíli zůstat, Bobby, pak uvidíme.“ Nick to vše pozorně poslouchal. „Philipe, no tak, chlape, ve zprávách říkali, že velký města jsou nejbezpečnější –“ „Ve zprávách? Ježiš, Nicku, prober se už. Zprávy jdou k čertu spolu se zbytkem obyvatelstva. Rozhlídni se kolem. Myslíš, že nějaký improvizovaný domky od vlády budou takhle vybavený? Postel pro každýho, zásoby jídla na týdny, dvacetiletá skotská, sprchy, teplá voda, pračky?“ „Ale jsme tak blízko,“ namítl Bobby po chvilce přemýšlení.

Philip si povzdechl. „Jo, no… blízko je dost relativní pojem.“ „Je to nanejvýš třicet kilometrů.“ „Taky to může být třicet tisíc kilometrů, se všemi těmi vraky na mezistátní dálnici hemžící se těmi věcmi.“ „To nás nezastaví,“ řekl Bobby. Oči se mu rozsvítily.

Luskl prsty. „Přiděláme na předek tvýho Chevy to – jak se to jmenuje – velkou lžíci, jako z bagru – jako v tom posraným Bojovníkovi silnic –“ „Dávej bacha na to, co říkáš, Bobby,“ řekl Philip a pokynul hlavou na malou holčičku.

Nick promluvil. „Ty vole, zůstaneme tady a je jen otázkou času, kdy ty věci tam venku v – “ Zarazil se při letmém pohledu na Penny. Všichni věděli, o čem mluvil.

34

Penny zkoumala své rozmočené cereálie, jako by vůbec neposlouchala. „Tyhle baráky něco vydrží, Nicku,“ opáčil Philip, položil láhev a překřížil na hrudi své svalnaté paže.

Philip hodně přemýšlel o problému, který představovaly tlupy potulující se po golfovém hřišti. Klíčem by bylo zůstat potichu, maskovat světlo během noci, nevysílat žádné signály nebo pachy nebo působit rozruch. „Dokud máme elektřinu a budeme se mít na pozoru, jsme v pohodě.“ „S jednou zbraní?“ podivil se Nick. „Chci říct, nemůžeme ji ani použít, aniž bychom upoutali jejich pozornost.“ „Podíváme se po zbraních v ostatních domech. Tihle bohatí parchanti ujížděli na lovu jelenů, možná že najdeme i tlumič na rugera… sakra, vždyť si ho můžeme vyrobit. Viděli jste tu dílnu dole?“ „No tak, Philipe. To teď jako budeme vyrábět zbraně? Myslím tím… všechno, co teď máme na naši obranu, je pár –“ „Philip má pravdu.“ Brianův hlas všechny vyplašil – způsob, jakým se ozval s chraptivým nádechem jistoty. Brian odstrčil misku a podíval se na bratra. „Máš pravdu.“ Philip byl zřejmě nejvíce ze všech udivený přesvědčením v Brianově zastřeném hlasu.

Philip se postavil, obešel stůl a stoupl si do dveří vedoucích do prostorného a skvostně vybaveného obývacího pokoje. Bylo tam zhasnuto a závěsy byly zatažené. Brian ukázal na přední stěnu. „Jediným problémem je v podstatě předek domu. Boky a zadní strany jsou chráněný tím vysokým plotem. Nezdá se, že by mrtví dokázali, no, překonávat překážky… a každej dům v tomhle bloku má oplocenej dvůr.“ Na okamžik to vypadalo, že Brian zakašle, ale zadržel to a na chvíli si zakryl ústa rukou. Mírně se mu klepala. Pokračoval: 35

„Když dokážeme sehnat materiál z dalších dvorků, z dalších domů, možná budeme moct zabezpečit předek domu, možná i ostatních domů.“ Bobby a Nick se na sebe dívali, nikdo nereagoval, až Philip konečně s nepatrným úsměvem řekl: „Nechte to na vysokoškolákovi.“ Už to byla nějaká doba, co se na sebe bratři Blakeovi usmáli, ale Philip viděl, že jeho bratr budižkničemu chce být konečně užitečný, chce pomoci, chce se pochlapit. A Brian díky bratrovu uznání nabýval jistoty.

Nick si nebyl jistý. „Ale na jak dlouho? Připadám si tady jako snadnej terč.“ „Nevíme, co se bude dít,“ řekl Brian zřetelným, ale přece roztřeseným hlasem. „Nevíme, co tu věc způsobilo, ani jak dlouho to bude trvat… mohli by to, no, vyřešit, možná přijdou s nějakou protilátkou nebo s něčím… mohli by vypustit chemikálie z práškovacích letadel, Centrum pro léčbu nemocí a jejich prevenci to může zvládnout… nikdy nevíš. Myslím, že Philip má rozhodně pravdu. Měli bychom si tady na chvíli odpočinout.“ „Sakra správně,“ řekl Philip Blake s úsměvem na tváři, ruce stále překřížené. Mrkl na bratra.

Brian opětoval mrknutí, spokojeně přikývl a odhodil si z očí pramen vlasů silných jako stébla. Mělce se nadechl do svých dýchavičných plic a pak triumfálně přešel k láhvi skotské, která stála na stole vedle Philipa.

Popadl láhev s takovým elánem, jaký u něj už roky nebylo možné pozorovat, zvedl ji ke rtům a pořádně se napil. Naparoval se přitom jako Viking, který oslavuje úspěšný lov.

Téměř okamžitě sebou trhl, předklonil se a rozkašlal se. Polovinu skotské, kterou měl v ústech, vyprskl napříč kuchyní a kašlal a kašlal a kašlal a divoce sípal.

Ostatní na něho na okamžik jenom zírali. Malá Penny byla jako omráčená, civěla svýma velkýma očima a utírala si kapičky alkoholu z tváře.

36

Philip se podíval na svého ubohého, patetického bratra a pak na své přátele. Na druhé straně pokoje se Bobby Marsh snažil potlačit smích. Nick se pokoušel ovládnout své úšklebky. Philip se pokusil něco říct, ale nemohl si pomoci a začal se smát, a ten smích byl nakažlivý. Všichni se začali radostně chechtat.

Za chvíli už se všichni popadali za břicha – včetně Briana – a poprvé od doby, co tahle noční můra propukla, byl jejich smích upřímný: uvolnil v nich něco temného a nestálého, co se v nich ve všech ukrývalo.

Tu noc se snažili spát na směny. Každý dostal svůj pokoj v druhém patře – pozůstatky bývalých obyvatel vypadaly jako děsivé artefakty v muzeu: do půlky plná sklenice vody na nočním stolku, povídka Johna Grishama otevřená na stránce, která už zůstane nedočtená, pár bambulek visících z postele mladé dívky.

Po většinu noci Philip seděl v obývacím pokoji a hlídkoval, zbraň položenou na stolku vedle sebe. Penny ležela zachumlaná pod přikrývkami na pohovce vedle jeho židle. Dítě se neúspěšně pokoušelo usnout a kolem třetí hodiny ráno, když se Philip přistihl při přemýšlení o nehodě Sarah, zachytil koutkem oka, jak sebou Penny neklidně vrtí a převaluje se.

Philip se k ní naklonil, pohladil ji po tmavých vlasech a zašeptal: „Nemůžeš spát?“ Holčička, deku přitaženou až k bradě, se na něj podívala. Zakroutila hlavou. Její bledá tvář vypadala skoro andělsky v oranžovém světle ohřívače vzduchu, který Philip postavil vedle gauče. Venku, ve vzdáleném větru, stěží slyšitelný přes jemné hučení ohřívače, neutichal disharmonický refrén sténání, bylo to jako pekelná řada vln, omývající pobřeží. „Taťka je tady, zlato, neboj se,“ řekl Philip jemně a pohladil ji po tváři. „Vždycky tady budu.“ Přikývla.

37

Philip se na ni něžně usmál. Sklonil se a políbil ji na levé obočí. „Nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“ Opět přikývla. Malého tučňáka měla příjemně uloženého v záhybu svého krku. Podívala se na plyšové zvíře a zamračila se. Přisunula si tučňáka k uchu a dělala, že poslouchá, jak jí plyšák šeptá tajemství. Podívala se na otce. „Tati?“ „No, broučku?“ „Tučňák chce něco vědět.“ „A copak?“ „Tučňák chce vědět, jestli jsou ti lidé nemocní.“ Philip se zhluboka nadechl. „Řekni tučňákovi… jo, jsou nemocní, je to tak. Vlastně jsou víc než nemocní.

Proto jsme… jim pomohli od utrpení.“ „Tati?“ „No?“ „Tučňák chce vědět, jestli taky onemocníme.“ Philip ji pohladil po tváři. „Ne, slečinko. Řekni tučňákovi, že my zůstaneme zdraví jako rybičky.“ Zdálo se, že jeho slova Penny upokojila natolik, že se otočila a zase zírala do prázdnoty.

Kolem čtvrté hodiny ráno nemohla v jiné části domu usnout ještě jedna osoba a sama sebe se ptala na nezodpověditelné otázky. Brian se převaloval v hromadě přikrývek, vyhublé tělo jen v tričku a spodkách, orosený studeným potem horečky, civěl na štukovanou omítku na stropě pokoje mrtvé dospívající dívky a přemýšlel, jestli takhle končí svět. Byl to Rudyard Kipling, kdo řekl, že končí „velmi neslavně“. Ne, moment… byl to Eliot. T. S. Eliot. Brian si pamatoval, jak se učil onu báseň – „Dutí lidé“ se snad jmenovala – v hodině srovnávací literatury 20. století na Georgijské univerzitě v Athénách. Tenhle titul mu byl taky hodně platný.

Ležel tam a přemýšlel o svých prohrách – tak jako každou noc – ale tentokrát bylo jeho hloubání narušeno 38

masakrem, jako by byly do jeho vědomí vloženy útržky děsivého filmu.

Staré noční můry se mísily s čerstvým strachem a nenechaly Briana usnout. Existovalo něco, co mohl udělat nebo říct, aby předešel odchodu Jocelyn, své bývalé ženy, aby se nemusela obrnit právníky, aby neřekla všechny ty zraňující věci, než se vrátila zpátky do Montego Bay? A je možné zabít nestvůru jednoduše ránou do hlavy, nebo je třeba zničit mozkovou tkáň?

Mohl Brian něco udělat, vyžebrat nebo si půjčit, aby udržel při životě svůj obchod s hudbou v Athénách – jediný svého druhu na jihu, jeho zatraceně geniální nápad, obchod, který podstrojoval hip-hoperům, s renovovanými gramofonovými deskami, použitými zesilovači a s křiklavými mikrofony, zdobenými raperskými ozdobami? Jak rychle se ty nebohé oběti venku množí. Šíří se to vzduchem jako mor, nebo je to ve vodě jako Ebola?

Zdlouhavé dumání se stále vracelo k aktuálním problémům: dotěrný pocit, že sedmý člen rodiny, která zde kdysi žila, je pořád někde v domě.

Teď, když se Brian se svými společníky dohodl, že zůstanou na místě na neurčitě dlouhou dobu, nepřestávalo ho to znepokojovat. Slyšel každé zaskřípání, každé slabé ťukání v základech domu, každé tiché zabzučení přicházející od ohřívače. Z důvodu, který nedokázal vysvětlit, si byl naprosto jistý, že to malé blonďaté dítě tam pořád někde je, v domě, čekající na správný čas, aby…? Možná bylo to dítě jediný člen rodiny, který se nezměnil. Možná bylo vyděšené a skrývalo se.

Než šli ten večer spát, Brian trval na tom, aby ještě jednou zkontrolovali každou škvíru a skulinu v domě.

Philip se vybavil krumpáčem a baterkou a prohledali každý kout ve sklepě, každou skříň, každý šatník a přihrádku. Dívali se do mrazáku na maso ve sklepě, do39

konce zkontrolovali i myčku a sušičku. Nick a Bobby prozkoumali podkroví, kufry, krabice i zásuvky. Philip se podíval pod všechny postele a za každou komodu.

Nenašli nic, ale přitom narazili na pár zajímavých odhalení.

Ve sklepě našli psí misku na jídlo, ale ani stopy po zvířeti. V dílně objevili množství velmi užitečných elektrických nástrojů: pily, vrtačky, frézky a dokonce i nastřelovací pistoli. Právě nastřelovací pistole by mohla být užitečná při stavění barikád, protože dělá menší hluk než údery kladiva. Brian přemýšlel o jiných využitích nastřelovací pistole, když vtom najednou zaslechl zvuk, při kterém mu na spoře oděném těle okamžitě naskočila husí kůže.

Zvuk vycházel z prostoru nad ním, na druhé straně stropu.

Vycházelo to z podkroví.

40