0332234 by Knižní klub

ÍM M E Z Ú M NÝ

D I L EK

N E DC

O V PRŮ

ur y

Evě, mojí nejoblíbenější architektce.

Př íb

ěh ym

er n

íč

es ké a

rch

ite

Ondřej Horák, Vojtěch Šeda

PRŮVO

D CE

M Ý N ID

L K E N

Příbě

ry u t k e t i h c r a é k s e č í n r e d o m y h

Předmluva

Ráno se probouzím. Rozhlížím se po místnosti, jež je součástí bytu, který je součástí domu. Z počátku 20. století. Na stavbě se podíleli zedníci, tesaři, truhláři, štukatéři, klempíři, ale taky stavební inženýr a statik. Na výzdobě spolupracovali sochaři i malíři. Zaplatil ho zadavatel, dům však vznikl podle návrhu architekta. Vycházím ven na ulici. Její rozměry určil také architekt, urbanista. Míjím desítky staveb, nad nimiž se někdo pěkně natrápil, když se u rýsovacího prkna, papíru, nebo dnes u počítačové obrazovky snažil přijít na nejlepší možné řešení. Zapracovat řadu protichůdných požadavků a vytvořit celek, s nímž by byl spokojený ten, kdo si ho objednal a zaplatil, ti, kdo ho povolují, ti, kteří ho užívají, ti, co chodí kolem, a především i on sám, který musí obstát před tou nejtvrdší možnou kritikou – svou vlastní. Vcházím do domu, kde dnes budu učit studenty z USA. Ze školy pokračuji ven – na náměstí, odtud do restaurace na oběd, pak se na chvíli zastavím v parku. Jeho podoba byla určena krajinářským a zahradním architektem. A pak to pokračuje, další práce, další dům, další restaurace či kavárna, návštěva kina, muzea, školky, fotbalového hřiště, plaveckého bazénu, šatny tenisového kurtu. Nedá se tomu uniknout. Takřka veškerý čas trávíme v prostředí, které někdo vymyslel a vytvořil. Když jednou za čas z města vyjíždíme ven, trvá strašně dlouho, než ho skutečně opustíme. Ale i pak jedeme po silnici, jsme obklopeni benzinovými pumpami, odpočívadly, stožáry vysokého napětí, dopravními značkami, lampami pouličního osvětlení, a když se nám podaří po delší době dostat na místo, odkud není vidět vůbec žádný dům – schválně, zkuste takové místo najít, není to tak úplně snadné –, tak je stejně dobré si uvědomit, že pravděpodobně nejste v přírodě, ale v krajině, jejíž podobu opět výrazně ovlivnil člověk. A navíc na takovém místě příliš dlouho nezůstanete a zase vstoupíte do nějakého domu na ulici či náměstí nějaké obce. Kniha, kterou máte před sebou, vám poskytne základní orientaci v nejvýznamnějších realizacích nejdůležitějších architektů 20. a 21. století na našem území. Umožní vám dozvědět se něco málo o lidech, kteří tak výrazně ovlivnili podobu měst a obcí, v nichž trávíte naprostou většinu svého času. Něco o jejich myšlenkách, ambicích, problémech, starostech, neúspěších. Architektura naše životy ovlivňuje skutečně hodně. Vytváří rámec pro naprostou většinu našich činností. Je sice mnohem méně důležitá, než si myslí architekti, ale daleko důležitější, než si myslí většina ostatních. I proto je dobré o ní aspoň něco vědět. Adam Gebrian

Předmluva

Obsah I

1894 Otto Wagner vychovává první české architekty 10 1902 Pohádková architektura Dušana Jurkoviče 12 1905 Palác Lucerna. První multifunkční stavba u nás 14 1909 Legendární učitel Jan Kotěra 18 1911 Moravský rodák Josef Hoffmann ohromuje Evropu 22 1911 Světlo a stín v rukách Josefa Gočára 26 Komiks: Josef Gočár 30 1913 Josefu Chocholovi musí dva roky stačit 34 1915 Chameleon Pavel Janák 38 1926 Bohuslav Fuchs obědvá v Zemanově kavárně 42 1927 Chicago v Opavě. Rozporuplný Leopold Bauer 44 1928 Slovinec Jože Plečnik mění tvář Prahy 48 Komiks: Jože Plečnik 50 1928 Veletržní palác. Továrna na světlo a vzduch 54 1928 Přátelé žehu se moderní architektury nebojí 58 1928 Celebrita evropské architektury Adolf Loos 62 Komiks: Adolf Loos 66 1929 Teoretik s velkým vlivem Karel Teige 70 1930 Oblíbenec fotografů Jaroslav Fragner 72 1930 Světový skvost architektury vyroste v Brně. Vila Tugendhat 76 Komiks: Ludwig Mies van der Rohe 80 1932 Vzorná vzorová osada Baba 84 1932 Vysněné město Františka Gahury 88 1935 Slavný Le Corbusier navštěvuje baťovský Zlín 92 1937 Krejcarův políček diktátorům 96

Obsah I

1902

Dušan Samo Jurkovič (1868–1947) Jeho osobitá pohádková architektura dojmově vychází z lidového stavitelství, malovaných a hrázděných chalup Slovenska a Moravského Slovácka, ale má také spojitost s anglickou a vídeňskou modernou. S prvky folklorního umění pracuje volně a v pozdějších letech ornament abstrahuje. Ať jde o soubor turistických staveb na Pustevnách (1897–1899), nebo o křížovou cestu na Hostýně (1903–1913), Jurkovičova architektura se vždy snoubí s okolní krajinou. Po roce 1918 jeho architektonické realizace směřují k funkcionalismu.

a r u t k e t i h c r a Pohádková e č i v o k r u J a n Duša Dušan Jurkovič: Libušín a Maměnka na Pustevnách, 1897–1899

Na jaře 2014 do základů vyhoří Libušín na Pustevnách. Dřevěnou stavbu připomínající ilustraci z knihy pohádek si už dávno zamilovali jak obyvatelé, tak turisté navštěvující moravskoslezské Beskydy. Okamžitě vzniká sbírka na její opravu, a štědré příspěvky jen prší. Na to, kolik u nás chátrá historických staveb, je taková spontánní reakce neobvyklá. Ale proč bychom vlastně měli být překvapeni zájmem veřejnosti, když se jedná o stavbu Dušana Jurkoviče? Jurkovič pochází z tradiční slovenské rodiny, oba jeho rodiče jsou významní obrozenci pěstující tradice. Rodinné prostředí a zájem o motivy lidové architektury budoucího architekta silně ovlivní. Studuje architekturu ve Vídni, ale praxi získává u stavitelů v Martině a ve Vsetíně, kde se seznamuje s prací se dřevem. Získává zakázku na stavbu dřevěných pavilonů pro národopisnou výstavu v Praze a následně navrhuje zmíněné výletní ubytovny na Pustevnách. Dokončil je v roce 1899. Jeho architektura je od prvních realizací snadno rozpoznatelná. Pracuje s folklorními motivy a výraznou barevností dekorativních prvků, ale je ovlivněn i secesí nebo architekturou anglického venkovského domu. Na stavbách často spolupracuje s umělci-vlastenci, jako byli malíři Mikoláš Aleš či Joža Úprka, přátelí se s bratry Mrštíky, Mahenovými a řadou dalších. Je to spojení, jemuž lidé toužící po osobité „slovanské“ architektuře nemohou odolat!

Zakázky se jen hrnou, Jurkovič až na výjimky staví ze dřeva nebo stavby kombinuje s kamenným zdivem. Takové jsou i další jeho známé realizace z doby před první světovou válkou: Peklo u Nového Města nad Metují, vlastní dům v Žabovřeskách a především lázeňské budovy v Luhačovicích a také přestavba Janova domu, pocházejícího z 18. století (1902). Ani v prostředí nově vzniklé republiky se nemusí slovenský architekt o práci bát. Získává ji jak na území Čech a Moravy, tak rovněž čím dál častěji na Slovensku, kam se přestěhuje. Pro něho samotného je nejdůležitější výstavba mohyly tragicky zemřelého generála Milana Rastislava Štefánika na horském Bradle. Vnímá ji jako další vlastenecký úkol. Monumentální terasovitá stavba již reprezentuje jiný druh architektury, kterému se teď Jurkovič věnuje.

Dušan Jurkovič: Dřevěný krytý most, rekonstrukce zámku v Novém Městě nad Metují, 1908–1918

Jurkovičovy stavby si zachovávají rysy, díky nimž bude vždy snadné je rozeznat, mají v sobě pokaždé něco až pohádkového. Něco, co si lidé rychle zamilují. Třeba když se procházejí na jeho krytých mostcích v zahradě zámku v Novém Městě nad Metují, stoupají po točitých schodech na rozhledně v Rožnově pod Radhoštěm nebo se dívají vyřezávanými okny na Pustevny. Něco, co nechtějí, aby z jejich života zmizelo.

Dušan Jurkovič: Mohyla M. R. Štefánika na Bradle, 1924–1928

1902

a r u t k e t i h c r a Pohádková e č i v o k r u J a n Duša Dušan Jurkovič: Libušín a Maměnka na Pustevnách, 1897–1899

Dušan Jurkovič: Dřevěný krytý most, rekonstrukce zámku v Novém Městě nad Metují, 1908–1918

Dušan Jurkovič: Mohyla M. R. Štefánika na Bradle, 1924–1928

1905

Vácslav Havel (1861–1921) Pražský podnikatel a stavitel zakládá vlastní stavební kancelář roku 1887. Nejen v rámci Pražské asanace nakupuje řadu volných stavebních parcel v centru metropole, kde na své náklady staví honosné činžovní domy s historizujícími či secesně dekorovanými fasádami. Svůj sen o moderním víceúčelovém paláci zhmotní ve velkorysém projektu Paláce Lucerna, který je vybudován v několika stavebních etapách.

Palác Lucerna ás n u a b v a t s í n č k n u f i t l u ní m

Prv

První moderní multifunkční stavba na našem území. Ještě před pražskými modernistickými nebo kubistickými stavbami, dřív než se ke slovu dostala první generace mladých českých architektů. S odkazy na doznívající secesi, ale již s železobetonovou konstrukcí a rozměrnými plochami tvořenými sklem. Palác Lucerna. S nápadem postavit první pražský velkoměstský palác přichází investor, ale také architekt Vácslav Havel v roce 1905. Koupí starý šlechtický dům ve Vodičkově ulici nedaleko Václavského náměstí a o dva roky později začne s výstavbou. Má velké plány, mezi něž patří také vybudování největšího krytého sálu u nás. Do roku 1911 vzniká sedmipodlažní dům se dvěma sály a zasklenou pasáží. Otevírá se také kinosál pro 824 (!) sedících diváků. O dva roky později se Havlovi podaří přikoupit další část domu a spojuje prosklenou pasáží Vodičkovu ulici se Štěpánskou. Je to vůbec první krytá pasáž v Praze, obklopují ji prodejní prostory, kavárny, první jídelní automat u nás, byty i ateliéry. Velkolepý plán stavby se zpomalí během první světové války, a je proto dokončen až v roce 1921.

Koncert Louise Armstronga v Lucerně, 1965

Vedle kinosálu, menších divadelních sálů a oblíbeného kabaretu, kavárny či střešní terasy na sebe od počátku největší pozornost strhává Velký sál Lucerny. Je dlouhý téměř padesát pět metrů a určený pro čtyři tisíce sedících a stojících diváků (pravidelní návštěvníci vědí, že se jich tam vejde ještě víc). „Vyprodat Lucernu“ se v budoucnu stane největším snem a úspěchem každého tuzemského umělce. Nebo i sportovce. Sál totiž od počátku slouží nejrůznějším vystoupením (původně byl prý koncipovaný jako krytý hokejový stadion!), a tak se v něm běžně střídají koncerty populárních zpěváků s projevy politiků nebo třeba boxerskými mači. Každá generace od dostavby paláce Lucerna sleduje ve Velkém sále svoje idoly. Ta nejstarší v něm oslavuje vítězství zápasníka Gustava Frištenského nebo naslouchá zpěvu Emy Destinnové či houslím Jana Kubelíka, v šedesátých letech v něm vystupuje Louis Armstrong a později ho mnohokrát vyprodá věčný Zlatý slavík Karel Gott. Sál je dodnes funkčním a v mnohém demokratickým prostorem – maturitní večírek tu klidně druhý den vystřídá koncert vašeho hudebního idolu z kterékoli části světa. A to by se jistě vždy modernímu Vácslavu Havlovi, dědečkovi pozdějšího prezidenta Václava Havla, zamlouvalo.

Vácslav Havel, Osvald Polívka: Palác Lucerna, 1905–1921

1911 Moravský r odák Josef Hoffm ann ohromuje E vropu „Chováš se ke mně hůř než můj největší životní nepřítel Josef Hoffmann!“ křičí šedesátiletý Adolf Loos na svou o mnoho let mladší manželku. Zasvěcené takové přirovnání nepřekvapí. Ani manželku Kláru. Nás ale může udivit. Kde vlastně vzniklo nepřátelství mezi dvěma moravskými rodáky a architektonickými souputníky? Josef Hoffmann pochází z malebné Brtnice, městečka nedaleko Jihlavy. Právě v Jihlavě se Hoffmann a brněnský rodák Loos poprvé setkávají na tamním gymnáziu. Pokračují, s nevalným prospěchem, na průmyslové škole v Brně, a až pak se jejich cesty na čas rozejdou. Hoffmann odchází na akademii do Vídně, kde se rychle zorientuje – spřátelí se se slavným Gustavem Klimtem a spolu s dalšími umělci se stanou zakladateli vídeňského uměleckého sdružení Wiener Secession. Loos se ve Vídni objeví na sklonku 19. století, ale i on v novém prostředí rychle zdomácní. Na počátku století spoluzakládá Hoffmann dílny Wiener Werkstätte, pro něž v následujících letech navrhuje nábytek a další předměty užitého umění. Právě návrhy nábytku

do interiérů budou nadále výrazně doplňovat tvorbu obou architektů a i zde se dá vypozorovat odlišný přístup.

Josef Hoffmann: Palác Stoclet, Brusel, 1905–1911

Hoffmann se brzy vymaňuje z vlivů rostlinné secese a směřuje k oproštěnosti od nadměrného dekorativismu, ke geometrickým liniím a jednoduchým tvarům. V roce 1904 realizuje svou první velkou stavbu – sanatorium v Purkersdorfu nedaleko Vídně, jež svými čistými liniemi a minimalistickým dekorem (tvoří ho jen černé a bílé obklady) vyvolá ohromný zájem mezi architekty po celém kontinentu. O rok později získá zakázku na stavbu paláce pro bruselského sběratele umění Adolfa Stocleta, kterou dokončuje o šest let později, v roce 1911. Na podobě luxusního domu se podílí také malíř Klimt. Palác Stoclet, jak se nepřehlédnutelné budově začne říkat, je nejvýraznějším Hoffmannovým dílem a jednou z nejkrásnějších staveb předválečné Evropy. Ne náhodou bude o sto let později zapsán na seznam chráněných památek UNESCO. V roce 1910 vychází Loosův text nazvaný Ornament a zločin, v němž architekt odmítá jakékoli ozdoby či ornamenty na užitných

Josef Hoffmann: Palác Stoclet, Brusel, interiér jídelny

předmětech i stavbách. Vymezuje se vůči Hoffmannově práci, která v sobě vždy ponese estetizující prvky. Pro Loose se jeho bývalý spolužák stává nepřítelem, zhmotněným symbolem toho, proti čemu v umění bojuje. Hoffmann sám se ale podobně nikdy nevyjádří. Další zakázky pro Hoffmanna na sebe nenechají dlouho čekat, stojí za nimi většinou bohatí zadavatelé, především z Vídně, kupodivu však také z Čech a Moravy. Už v roce 1902 staví dům pro hosty majitele kladenské Poldi. Mezi další klienty patří olomoucký bankéř Otto Primavesi, který si od Hoffmanna nechá postavit letní sídlo v moravských Koutech nad Desnou a upravit svou vilu Primavesi v historickém centru města. Hoffmann je podepsán i pod vilami v Bruntále nebo Vrbně pod Pradědem. Hoffmannova stopa na našem území je také spjata s továrnami na nábytek nebo sklářskými dílnami, s nimiž spolupracuje (proslavené jsou jeho židle či hranaté vázy).

Ve dvacátých a třicátých letech se věnuje projektu výstavby sociálního bydlení ve Vídni. Po druhé světové válce je mu zabaven jeho rodný dům na náměstí v Brtnici, který nechal upravit v moderním stylu už na počátku století. Tím je přerušeno poslední pouto s rodným místem. Až v novém tisíciletí se jméno našeho slavného rodáka a jednoho z nejvýznamnějších evropských architektů dočká uznání také u české veřejnosti. Podobného uznání se Hoffmannovi (aniž by se o tom dozvěděl) nakonec dostane i od Adolfa Loose. Během jedné ze svých legendárních přednášek prohlásí: „Nejznámější rakouští architekti, kteří se pokusili o první moderní styl v architektuře, pocházejí všichni z území Československa – Joseph Maria Olbrich z Opavy, Josef Hoffmann z Brtnice, no a Adolf Loos z Brna,“ nezapomene ovšem ani na sebe.

Josef Hoffmann (1870–1956) Žák Otty Wagnera pracuje napříč obory užitého umění a jeho zprvu jednoduchý geometrický dekor přechází k bohatě ornamentálním dekoracím. Hoffmannovo sanatorium Purkersdorf u Vídně (1904) nebo projekt paláce Stocklet v Bruselu (1905–1911) jsou vrcholnými příklady komplexní architektonické a designérské vytříbenosti, která sleduje myšlenku o nedělitelnosti řešení budovy a jejího vnitřního prostoru.

Josef Hoffmann: Mocca servis na kávu, 1933 (nahoře) a čajový servis, 1903

1911

n í t s a o l t ě Sv v rukách a r á č o G a f Jose V roce 1902 začne v ateliéru Jana Kotěry na pražské Uměleckoprůmyslové škole studovat vysoký mladík s pronikavým pohledem. Posluchače od jeho profesora dělí ani ne deset roků. Vztah ke studentům má Kotěra hodně blízký, nic to ale nemění na jeho přirozeném respektu coby učitele. Díky Kotěrovi zde vyrůstá silná generace architektů. Začátek století, to je také doba, kdy se hodně dbá na reprezentativní zevnějšek. Šaty dělají člověka, říká se. Mladí architekti nezůstávají stranou. „Architekti konce století se odívali do haveloků se širokými klobouky a nosili černé, vyšívané kravaty. Když nastoupil Kotěra, vyslovil hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času ho nosil každý jeho žák,“ vzpomíná později jeden z nich, architekt Josef Mayer. Gočár se během studií proslaví jak hodně odvážným návrhem budovy na Staroměstském náměstí (ve tvaru pyramidy!), tak právě zájmem o elegantní oblečení a módní doplňky. Už během studia se Gočár stane Kotěrovým spolupracovníkem, později se ale osamostatní. Dostává první zakázky, v nichž prokazuje schopnost kombinovat nejmodernější

vlivy s kvalitním provedením. V Jaroměři staví pro zadavatele Josefa Wenkeho obchodní dům, který se do dějin československé architektury zapíše díky elegantní a také první závěsné prosklené konstrukci u nás. Gočár navrhuje rovněž vybavení interiéru, včetně kazetového stropu a lustru. Další zakázky na sebe nenechají čekat: staví nezvyklé armované schodiště, které spojuje náměstí v Hradci Králové s komunikací pod hradbami města, a především rozlehlý areál Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích. Dokončí ho v roce 1910. Tehdy se už mladý architekt přiklání k novému, radikálnímu směru – kubismu. Právě Gočár a jeho bývalý spolužák Pavel Janák se stanou jeho nejvýraznějšími propagátory. „Po dobu mých studií,“ pokračuje ve vzpomínkách Mayer, „byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával, nosil cylindry jen od firmy Hess (jako Kotěra), lakýrky od firmy Papež (jako Kotěra) a šil mu krejčí pan Popelka (jako Kotěrovi).“ Všechno ale něco stojí – Gočárovy útěky před zástupci konfekčních domů se stanou mezi spolužáky legendou. Naštěstí zájem o vše nové, a nikoliv jen v módě se u Gočára projevuje především v architektuře.

V roce 1911 se začne v historickém centru Prahy stavět první (a také jediný) kubistický obchodní dům na světě. Gočár opět navrhuje interiéry, luxusní kavárnu a další prostory – dům U Černé Matky Boží je ikonickou stavbou „českého kubismu“, krátké cesty v naší architektuře, která skončí první světovou válkou. Ve stejném duchu ještě Gočár stačí zrealizovat pavilon v lázních Bohdaneč. V roce 1918 vzniká samostatná Československá republika. Nadšení se z ulic přelévá také do ateliérů našich umělců a architektů. Gočár razí nový směr (opět s Pavlem Janákem), který je později označován jako „národní sloh“ a za jehož nejreprezentativnější stavbu je považována Gočárova budova Legiobanky v ulici Na Poříčí. Opulentní vlastenecký pokus se ale všem rychle omrzí. Už ve

druhé polovině dvacátých let staví Josef Gočár jednoduché funkcionalistické a konstruktivistické budovy – kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, zasazený do svahu, nebo hotel Grand v Pardubicích. Tou dobou také pracuje na přeměně Hradce Králové v „salon republiky“, jak se později městu začne přezdívat i díky jeho urbanistickým zásahům. Gočár je na vrcholu sil, a v Hradci toho dovedou osvícení radní v čele s primátorem Františkem Ulrichem naplno využít. Na fotografiích z té doby vidíme upraveného muže s ostrými rysy a patkou šedivějících vlasů. Většinou nechybí motýlek, stále upřednostňuje tmavé obleky. Autor elegantních a funkčních staveb. A asi nejvšestrannější český architekt 20. století.

Josef Gočár: Model návrhu dostavby Staroměstské radnice, 1910

Josef Gočár

Josef Gočár: Vila Adolfa Bauera, Libodřice, 1912–1914

(1880–1945) Blízký spolupracovník Jana Kotěry, zakladatel Skupiny výtvarných umělců a s Pavlem Janákem Pražské umělecké dílny. Na obchodním domě Wenke použije jako jeden z prvních u nás železobetonovou konstrukci a zavěšený plášť. Jeho realizace zaznamenávají stylový vývoj od kubismu (dům U Černé Matky Boží, 1912) přes národní sloh (Banka československých legií, 1923) po výtvarně pojatý funkcionalismus (kostel svatého Václava, 1930). Významný příspěvek zanechává Gočár nejen v Praze, ale především v městském plánování a urbanismu Hradce Králové. Josef Gočár: Schodiště v domě U Černé Matky Boží, 1911–1912

1913

i v o l o h c o h C u f e t i Jos č a t s y k o r a v d í mus

Jestli je tajným přáním mnoha architektů změnit celá města nebo aspoň jejich části, Josefu Chocholovi se to částečně podaří. Málo známý třicetiletý architekt navrhne za pouhé dva roky tři radikální stavby a navždy změní nově vznikající pražskou čtvrť Vyšehrad. Rodák z Písku přichází studovat do Prahy na počátku 20. století, následně absolvuje stáž ve Vídni u proslulého Otto Wagnera. V prvním desetiletí své práce je ještě ovlivněn vídeňským profesorem, pak si ale nachází vlastní cestu. A tou nejprogresivnější je cesta kubistického modelování prostoru. Nepřehlédnutelnou stavbou je Kovařovicova vila z let 1912–1913, opravdový kubistický diamant, na němž Chochol poprvé radikálně kombinuje šikmé „krystalické“ plochy. Hra světla a stínu zvýrazňuje dynamický dojem z celé stavby, k níž patří i zahrada ohraničená kubistickou zdí a plotem. Architekt ji koncipuje jako kubistickou sochu – dům je působivý z každé strany, stejně jako sochy v otevřeném prostoru.

Josef Chochol: Hodkův nájemní dům, 1913–1914

Josef Chochol: Trojvila pod Vyšehradem, 1912–1913

Následuje stavba kubistického trojdomu, který leží jen o něco dál, u vjezdu do dnešního vyšehradského tunelu. Robustnější stavba odkazuje k možnosti vytvořit v kubistickém stylu dům pro více nájemníků. Chochol získává světové prvenství (v imaginární soutěži, jíž se účastní jen čeští architekti) stavbou prvního kubistického činžovního domu. Nájemní dům Františka Hodka v Neklanově ulici stojí pět set metrů od obou zmíněných staveb a uzavírá Chocholovy realizace v této městské části. Kubistické stavby však v Praze rostou jako houby po dešti, a tak na Vyšehradě stojí ještě další dům v tomto stylu (od stavitele Antonína Belady); podobné stavby ve stejném období realizují Josef Gočár, Pavel Janák, Emil Králíček nebo Vlastislav Hofman. Český „architektonický kubismus“ je fenomén, který nemá ve světě obdoby. S vypuknutím první světové války tato plodná éra končí a pro Josefa Chochola je to zároveň konec jeho nejslavnějšího období.

1913

i v o l o h c o h C u f e t i Jos č a t s y k o r a v d í mus

Josef Chochol: Hodkův nájemní dům, 1913–1914

Josef Chochol: Trojvila pod Vyšehradem, 1912–1913

Architekt se v nově vzniklé republice přiklání k avantgardním směrům reprezentovaným sdružením Devětsil, přátelí se s teoretikem Karlem Teigem a jeho architektura téměř obratem nachází puristický výraz. K realizacím se ale Chochol dostává jen minimálně, většina jeho práce končí v podobě návrhů a skic. Určitě nejznámější je jeho návrh budovy Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha z roku 1927. Budově-lodi dominuje reflektor, který jasným světlem protíná tmu a nedává nikomu šanci stavbu s jasnými konturami přehlédnout. Symbolická stavba inspirovaná ruským konstruktivismem ale zůstane jen v návrzích architekta.

Přichází poslední období života do té doby nepřehlédnutelného a nespoutaného umělce, které je spojováno s neurčitým obviněním. V období protektorátu mělo údajně dojít k Chocholovu „lidskému selhání“. Nikdo z jeho přátel ani později historiků to však konkrétně nepopíše. Přesto je stárnoucí architekt po válce vyřazen z profesního i veřejného života a dožívá v zapomnění. Možná se nepoznán prochází po vyšehradské náplavce a vzpomíná na ty neuvěřitelné dva roky. Možná.

Josef Chochol (1880–1956) Architekt poučený wagnerovskou geometrickou modernou záhy vstupuje do Skupiny výtvarných umělců. Je ohromen teoretickou statí Pavla Janáka, na základě které realizuje trojici radikálních kubistických domů na pražském Vyšehradě. Ve dvacátých letech přechází k funkcionalismu. Nerealizovaný návrh Osvobozeného divadla vystupuje svým velkorysým pojetím z tradice neorenesančních divadelních budov a nabízí modernistickou variantu inspirovanou ruským konstruktivismem.

Emil Králíček: Detail kubistické lampy na Jungmannově náměstí v Praze, 1912–1913

Josef Chochol: Kovařovicova vila, 1912–1913

Emil Králíček: Detail kubistické lampy na Jungmannově náměstí v Praze, 1912–1913

Josef Chochol: Kovařovicova vila, 1912–1913

1930 Světový skvost architektury vyroste v Brně

t a h d n e g u T Vila Dvacáté století nezná respektovanější a známější architekty: Adolf Loos, Frank Lloyd Wright, Le Corbusier a Ludwig Mies van der Rohe. Všichni čtyři navrhnou výjimečné stavby a každý z nich alespoň jeden rodinný dům. Jeden z nich stojí ve Vídni, jeden v Chicagu, další v Poissy nedaleko Paříže a poslední v Brně. V roce 1927 navštěvují budoucí manželé Tugendhatovi dům berlínského historika umění, který navrhl architekt Mies van der Rohe. Oba stavba zaujme a rozhodnou se seznámit s jejím autorem. Po tomto setkání, kdy jim architekt představí mimo jiné své plány pavilonu pro světovou výstavu, je jasné, že jejich vytoužený dům postaví právě on. V září 1928 přijíždí do Brna a je okouzlen místem, které si mladý pár pro vilu vybral. Už za tři měsíce odevzdává projekt nového domu a za šest měsíců se začíná stavět. Činí se také stavební firmy, a tak se manželé do vily stěhují už v prosinci 1930. Vila je impozantní, postavena z těch nejmodernějších a také nejdražších materiálů. Mnohokrát se zmiňuje a propočítává, kolik jiných domů by se za tyto peníze postavilo. Odborná obec (i ta zahraniční) označuje objekt za „prosklený pavilon“, v němž nebude možné normálně žít. Kritici stavby možná netuší, že

dům obsahuje ty nejmodernější technologické vymoženosti (třeba ústřední topení nebo dokonalé vzduchotechnické vybavení), a následující roky přesvědčí všechny o opaku. Vila Tugendhat dokonale a zcela převratně propojuje interiér domu s okolním prostředím, především s prostorem zahrady. V teplých dnech je možné zcela zasunout do podlahy rozměrná okna a vytvořit dojem naprostého propojení interiéru vily se zahradou. Když jsme u interiéru: základní ideou je volně plynoucí a vzájemně prostupující prostor. Architekt se zcela obejde bez klasických příček a nahradí je proslavenou onyxovou stěnou, v druhé části stěnou z makassarského ebenu. Pro rozdělení společné haly používá závěsy, jednotlivé pokoje oddělují vysoké dveře (jeden z mála sporů mezi architektem a zadavateli byl ohledně velikosti dveří), které navrhne od země až ke stropu. A tak se na veřejnosti brzy objevují fotografie spokojených majitelů vily, jak sedí na později proslavených křeslech „Tugendhat“ nebo pózují na verandě domu. Jejich štěstí bohužel netrvá dlouho. Příběh vily tady totiž nekončí. Naopak, spíš je to začátek. Nad Evropou se smráká. Mies van der Rohe je nucen před nacistickou hrozbou opustit Bauhaus, jehož posledním ředitelem

Ludwig Mies van der Rohe: Vila Tugendhat, 1928–1930

1930 Světový skvost architektury vyroste v Brně

Ludwig Mies van der Rohe: Vila Tugendhat, 1928–1930

se stal, následně i rodné Německo a odjíždí do Spojených států, stejně jako rodina Tugendhatových. Ta si s sebou odváží jen část interiérového vybavení. Dům zůstane opuštěný jen krátce. Za okupace se do něj stěhují němečtí nájemníci, ztrácí se první části interiéru (dřevěná makassarová stěna je rozřezána a přemístěna do baru místního gestapa), na konci války rozbije letecká puma okna a dílo zkázy dovrší sovětští vojáci, kteří se v domě na nějaký čas ubytují spolu se svými koňmi. Po válce ve vile působila soukromá taneční škola a na počátku padesátých let zde probíhala rehabilitační cvičení malých dětí. Tugendhatovi a nyní světově proslulý architekt se o všem dozvídají teprve v druhé polovině šedesátých let. Greta Tugendhatová se do Československa dokonce sama vypraví a v lednu 1969 pronese v Brně přednášku, kde na „svůj“ dům vzpomíná. Objeví se nápad na obnovu domu v jeho původní podobě. Nakonec je všechno jinak. Ludwig Mies van der

Rohe umírá o půl roku později, Greta ho následuje další rok. V té době už jsou hranice do Československa znovu uzavřeny. V osmdesátých letech se vila dočká částečné rekonstrukce. V roce 1992 je na její zahradě podepsána dohoda o rozdělení Československa a v roce 2001 je zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO. Po náročné dvouleté rekonstrukci je v roce 2012 otevřena veřejnosti. V roce 2009 vydává britský spisovatel Simon Mawer román Skleněný pokoj inspirovaný skutečným osudem vily: „Skleněný prostor se stával Skleněným snem, snem, který se hodil k atmosféře nového státu, kde nebylo podstatné, kdo je Čech, kdo je Němec a kdo Žid, kde vládla demokracie a kde věda a umění společně usilovaly o to, aby přinesly štěstí všem.“ Poněkud zidealizovaná představa o naší zemi. Nepřikrášlený osud samotné vily Tugendhat vypovídá o naší historii lépe.

Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969) Spolu s Le Corbusierem a Walterem Gropiem je považován za zakladatele moderní architektury. Kolem roku 1918 posouvá svůj rukopis směrem k jednoduchosti, vzdušnosti a transparentnosti. Často využívá inovativní materiály jako je sklo, ocel a beton. Od roku 1930 se stává ředitelem Bauhausu, ale politické okolnosti ho donutí odcestovat do Chicaga, kde vyučuje a navrhuje výškové budovy a rezidenční domy.

Ludwig Mies van der Rohe: Vila Tugendhat, 1928–1930

Obsah II

1939 Bílá labuť se otáčí nad protektorátem 100 1945 Jan Letzel. Architekt, který se proslaví až po smrti 104 1946 Utopický sen avantgardy se stává realitou. Kolektivní dům 106 1947 První ekolog mezi architekty. Pannaturalista Ladislav Žák 108 1948 Sorela. Sovětský příspěvek lidstvu 110 1958 Českoslovenští komunisté rychle přešívají obleky podle západní módy. Expo 5 112 1959 Brněnské výstaviště jako skanzen architektury 116 1959 Zapomenutý asistent géniů Jaroslav Polívka 120 1961 Antonín Raymond. Náš člověk v Japonsku 124 1963 Karel Prager nepochybuje. Makro a Federál 128 Komiks: Karel Prager 132 1965 Vlna. Plavecký stadion v Podolí 136 1967 Emauzy aneb Jak dostavět kostel 140 1968 Hotel Thermal navždy změní lázeňskou idylu 142 1969 SIAL otevírá Školku 146 1970 Prior(ity) Růženy Žertové 148 1972 Sci-fi Bratislava. Obrácená pyramida, jehlanová věž i UFO nad Dunajem 152 1973 Ještěd. Rozum a cit Karla Hubáčka 156 1973 Betonové duhy se klenou nad údolími i životy lidí 160 1974 Dezert Metro. Lahůdka nejen pro Pražany 164 1975 Žena za pultem si nevěřícně protírá oči. Kotva, Máj a DBK 168 1975 Pozor, jede kostel! 172 Komiks: Kostel v Mostě 174 1979 Panelstory aneb Jak se rodí sídliště 176 1979 Architektura pro setkávání. Pražské hlavní nádraží 180 1982 Vladimír Karfík. Příběh architekta 182 Komiks: Vladimír Karfík 184 1983 Nová scéna. Národní divadlo po 100 letech 188 1985 Nejošklivější stavba pyšně shlíží na Prahu. Vysílač Žižkov 196

Obsah II

1939

Bílá labuť se otáčí nad protektorátem

V roce 1943, uprostřed nacistického teroru, jde do protektorátních kin film režiséra Otakara Vávry nazvaný Šťastnou cestu. V něm pět prodavaček pracujících v moderním obchodním domě řeší svou budoucnost, svá přání, lásky nebo zklamání. Překvapivě realistický příběh se odehrává v interiérech našeho tehdy nejmodernějšího obchodního domu Bílá labuť. Nebo vlastně ne. Film, v němž excelují tehdejší filmové „stars“, se totiž ve skutečnosti natáčí v hostivařských ateliérech, kde filmový štáb postaví věrnou kopii interiérů obchodního domu (na tradičním Barrandově své filmy totiž točí německá produkce). A tak jediné záběry z opravdové Bílé labuti pochází z její střechy, kam se naše hrdinky chodí společně slunit. Smutný paradox je, že si tyto chvíle užívají v době nejtvrdších represí nacistické moci a že se budoucí vývoj naší země tragicky dotkne osudu všech pěti představitelek i samotné budovy obchodního domu. Autory prostorné střešní terasy a ve své době největšího a nejluxusnějšího obchodního domu ve střední Evropě jsou mladí architekti Josef Hrubý a Josef Kittrich. Do ulice směřuje obrovské samonosné skleněné průčelí o rozměrech 33 × 18 (!) metru. V prostoru prodejen je instalováno pět rychlovýtahů a tehdy první pohyblivé schody umístěné v interiéru stavby. Prodavačky (nejen ty filmové) používají

100

nejmodernější vzájemně propojené pneumatické pokladny. Takovými vymoženostmi se nemohl pochlubit žádný obchodní dům ani daleko za hranicemi. Na střeše je od počátku umístěna osmimetrová kinetická světelná reklama, kterou tvoří stylizovaná bílá labuť. Oba architekti dům koncipovali nejen jako místo prodeje zboží, ale také jako centrum setkávání lidí a kultury. Právě k tomu sloužily střešní terasy, restaurace a výstavní prostory. Firma Brouk a Babka, jež celý projekt zmiňované dvojici architektů zadala, by si bývala mohla mnout ruce. Mohla. K jejich smůle se funkcionalistická budova v centru Prahy slavnostně otevírá 19. března 1939, čtyři dny poté, co hranice naší země překročí německá armáda. A tak jsou prvními zákazníky především vojáci německého wehrmachtu. Obchodní dům slouží veřejnosti během protektorátu, i poté, co je po roce 1948 znárodněn a rodina Jaroslava Brouka utíká před komunistickou perzekucí do zahraničí. Ta se však nevyhne prodavačkám z Vávrova filmu. Největší hvězda Adina Mandlová je krátce vězněna a pak odchází do ciziny, vězení neunikne ani Nataša Gollová, a Jiřina Štěpničková v něm stráví dokonce deset let. Střešní terasa bude ještě několik let sloužit veřejnosti, ale postupně její funkce mizí. Na příliš „šťastnou cestu“ se dům v roce 1939 nevydal.

101

1939

Bílá labuť se otáčí nad protektorátem

100

101

Otakar Vávra: Šťastnou cestu, záběr z natáčení filmu, 1943

Josef Hrubý (1906–1988) Představitel mezinárodního funkcionalistického stylu zastává názor, že architekturu nemůže dělat jeden člověk, ale celý tým. Dlouhá léta úspěšně spolupracuje s architektem Josefem Kittrichem. Následuje spolupráce s Františkem Cubrem a Zdeňkem Pokorným na komplexně pojatém Československém pavilonu pro Expo 58 v Bruselu. Cenami ověnčená spolupráce architektonického tria pokračuje v řadě dalších projektů výstavních národních pavilonů a interiérů expozic po Evropě ale i na Expo v Montrealu 1967

Josef Kittrich (1901–1968) Architekt, redaktor časopisu Stavba a pedagog. Se svou manželkou, bytovou designérkou Emanuelou Mazancovou-Kittrichovou navrhuje interiéry ale také funkcionalistickou budovu Telefonní a telegrafní ústředny československé pošty v ulici Politických vězňů.

102

Josef Hrubý, Josef Kittrich: Obchodní dům Bílá labuť, 1937–1939

103

Otakar Vávra: Šťastnou cestu, záběr z natáčení filmu, 1943

102

Josef Hrubý, Josef Kittrich: Obchodní dům Bílá labuť, 1937–1939

103

1958

é t s i n u m o k í t š n e ov l s o k y s k e e l Č b o í j a v í š e ř p e rychl dy ó m í n d a p á z e l d po

Expo 58

112

Výtvarník Alois Fišárek s maketou interiéru restaurace pro Expo 58

Deset let po konci druhé světové války je zveřejněn záměr uskutečnit první velkou poválečnou světovou výstavu. Koncept světových přehlídek v rámci národních pavilonů je oblíbený už od poloviny předchozího století. Po roce 1918 se na sebe nově vzniklá Československá republika snaží nejrůzněji upozorňovat, a naše pavilony proto opakovaně budou patřit k tomu nejlepšímu, co je možné na těchto výstavách vidět. Málokdo by ovšem odhadoval, že právě v období doznívajícího socialistického realismu u nás vznikne pavilon, který svou slávou zastíní všechny předchozí. A přece. Zásluhu na tomto úspěchu nenese žádný z mladých budovatelů socialismu. Naopak, v architektonické soutěži vypsané v roce 1956 vyhrají se svým elegantním návrhem ostřílení „pardálové“ české umělecké avantgardy. František Cubr a Zdeněk Pokorný jsou bývalí majitelé architektonického studia, s nímž projektovali rodinné i obchodní domy a už před válkou se věnovali interiérovým řešením pro pavilony a expozice. Také architekt Josef Hrubý navrhuje podoby předválečných pavilonů, ale nejvíce ho proslaví obchodní dům Bílá labuť, společné dílo s Josefem Kittrichem.

Na rozdíl od svého kolegy dokáže Hrubý s novým režimem vycházet, a tak v době, kdy byla soutěž na pavilon vypsána, právě dokončuje další obchodní dům – Dům módy na Václavském náměstí. Trojice architektů zaměstnaných ve Stavoprojektu se pustí do nejreprezentativnější stavby, s níž se komunistická vláda rozhodne předvést světu. Možná rozhodujícím pro výslednou podobu objektu je umístění pavilonu v bruselském parku, kde se mezinárodní výstava koná. Zkušení autoři pochopí, že stavba musí dobře navazovat na okolní prostředí parkové zeleně a krásných jehličnanů. Podobně citlivě pracují se světlem, které do pavilonu proniká prosklenými stěnami a rozměrnými okny. Návštěvníci pavilonu tak mohou vnímat expozice, ale zároveň jsou neustále v kontaktu s okolím. Konstrukci samotného pavilonu tvoří trubková kostra, haly jsou bez vnitřních podpor, obvody budovy jsou pokryty velkými tabulovými skly. Stavba je navíc i ekonomicky a energeticky úsporná a její jednotlivé části jsou demontovatelné – počítá se s jejich převozem. Pavilon sklidí obrovský úspěch mezi návštěvníky, ocení

František Cubr, Zdeněk Pokorný, Josef Hrubý: Československý pavilon, Expo 58 v Bruselu

113

1958

é t s i n u m o k í t š n e ov l s o k y s k e e l Č b o í j a v í š e ř p e rychl dy ó m í n d a p á z e l d po

Expo 58

112

Výtvarník Alois Fišárek s maketou interiéru restaurace pro Expo 58

František Cubr, Zdeněk Pokorný, Josef Hrubý: Československý pavilon, Expo 58 v Bruselu

113

ho i odborná porota a získá nejvyšší cenu. Nezaostávají ani naše expozice, jejichž autoři (z velké části působící na naší scéně už před válkou) získávají řadu hlavních ocenění. Socialistická architektura, design i umění se tak v Bruselu paradoxně chlubí předválečnou, „masarykovskou“ generací. Pavilon je po výstavě převezen do Prahy, kde je umístěn do prostoru holešovického výstaviště a restaurace na svah letenského kopce. Je to symbolická situace – jen pár stovek metrů

od křehké konstrukce restaurace dochází ve stejné době k demolici megalomanského Stalinova pomníku. Na začátku devadesátých let pavilon vyhoří a je zbourán. Kavárna je sice zachráněna, ale ztratí svou autenticitu a přestane sloužit veřejnosti. „Brusel 58“ se stane kulturním i společenským mezníkem, kterým u nás symbolicky končí období stalinistické linie a nastávají uvolněnější časy

František Cubr (1911–1976) Architekt a významný pedagog, který podporuje revoluční myšlenku komplexní práce architektonického týmu, jenž se nezaměřuje pouze na vnější podobu stavby, ale také na řešení interiérů. Na řadě projektů výstavních pavilonů Československé republiky si ověřuje teorii a experiment v praxi. Světové úrovně a zaslouženého ocenění se dočkají jeho realizace pro Expo 58 v Bruselu nebo Expo 67 v Montrealu. Autor rekonstrukce Jiřského kláštera, navrhuje také dispoziční řešení stálých sbírek Národní galerie nebo Obrazárny Pražského hradu.

Zdeněk Pokorný (1909–1984) Kreslíř, karikaturista a architekt vstupuje roku 1937 do ateliéru Františka Cubra, který se zaměřuje na navrhování interiérů a výstavnictví. S Cubrem a dalšími spolupracovníky se kromě bruselského pavilonu podílí také na projektu pro VIII. milánské trienále.

114

Znovupostavená bruselská restaurace z Expo 58 v pražských Letenských sadech, 1960

Československý pavilon, interiér, v dutině stromu loutková scéna od Jiřího Trnky (nahoře), před pavilonem sousoší Nový věk Vincence Makovského, Expo 58

115

114

Znovupostavená bruselská restaurace z Expo 58 v pražských Letenských sadech, 1960

Československý pavilon, interiér, v dutině stromu loutková scéna od Jiřího Trnky (nahoře), před pavilonem sousoší Nový věk Vincence Makovského, Expo 58

115

1961

d n o m y a R n í n o Ant Náš člověk „Raymond? Ani mi ho nepřipomínejte!“ odpoví slavný architekt Frank Lloyd Wright na otázku, jak na spolupráci s ním vzpomíná. Jeho reakce se dá očekávat. Antonín Raymond je vynikající architekt, ale za svými sny dokáže jít bez zbytečného sentimentu a cílevědomě. Ostatně, je takový už od mládí. Právě do doby, kdy kladenský rodák dokončuje v roce 1910 studia na pražské technice, patří výmluvná historka charakterizující později tak produktivního architekta. Raymond (tehdy ještě pod svým původním jménem Reimann) totiž po studentském plese zcizí pokladnu s nemalou částkou, narychlo opouští rodinu i zemi a prchá lodí do Spojených států. Tam si nechává změnit jméno (jedním z důvodů je i zatykač, který je na něj pro krádež vydán) a rychle si nachází práci kresliče v architektonickém studiu. Až teď se začíná vše v dobré obracet. Nejprve se seznámí se svou celoživotní partnerkou Noemi, jež se jako výtvarnice bude podílet na řadě jeho staveb. Další šťastný okamžik přijde vzápětí – stává se členem nejužšího týmu zmíněného Franka Lloyda Wrighta, s nímž začne pracovat na zakázce hotelu Imperial v japonském Tokiu. Vzniká jedna z nejslavnějších staveb své doby, jež se stane inspirací pro architekty po celém světě. Raymond

124

v Japonsku

se osvědčuje, výstavbu sám na místě řídí, a navždy se do Japonska a jeho kultury zamiluje. Zároveň touží po osamostatnění, využije kontaktů, které si v daleké zemi během stavby vytvoří, a v Tokiu zakládá vlastní studio. Wright je jeho volbou rozčarován a označí ji za neodpustitelnou zradu. Raymond brzy získává řadu zakázek, které by dost možná připadly americkému architektovi. Nezapomíná však ani na svoji původní vlast. Ve dvacátých letech navštíví Prahu s návrhem na založení a vedení československého honorárního konzulátu v Japonsku, a opravdu tuto pozici získá. Zároveň nabízí architektovi Bedřichu Feuersteinovi práci ve svém studiu. Ten přijímá a čtyři roky pracuje na jeho japonských zakázkách. Podobně jako s Wrightem, ani s Feuersteinem se Raymond nerozchází v dobrém. To už ale jeho první mise v Japonsku po osmnácti letech končí. Začíná druhá světová válka a vzhledem k situaci je nucen japonské císařství opustit. Do rodné země se pro svůj židovský původ vrátit nemůže (celá rodina zahyne v koncentračních táborech), a tak přijíždí do New Yorku. Tady zakládá další architektonické studio, ale hned v roce 1945 se jako zmocněnec americké armády vrací do „země vycházejícího slunce“.

Antonín Raymond: Gunma Music Centre v Takasaki, 1961

125

1961

124

v Japonsku

Antonín Raymond: Gunma Music Centre v Takasaki, 1961

125

Druhá Raymondova japonská etapa je dobou výstavby zničených měst. Co víc si může architekt přát? A tak úspěšné první období střídá to ještě úspěšnější. Mezi jeho rozmanitými stavbami a realizacemi nacházíme školní kampusy, kostely, soukromé domy, ale i hudební centrum. Právě Gunma Music Center v Tokiu z roku 1961 je jednou z jeho nejoceňovanějších staveb a symbolem japonské architektury 20. století. Z Raymonda je v té době už dávno respektovaný tvůrce, který získává zakázky (během života je jich přes osmdesát!) napříč kontinenty. Kromě Japonska staví ve Spojených státech, kam se znovu vrátil roku

1973, v Indii nebo na Filipínách. Jen na území bývalého Československa od něho žádnou stavbu nenajdeme. Historka s ukradenou pokladnou je z odstupu mnoha let zábavnou vzpomínkou na studentská léta. Tu křivdu mu po letech jeho spolužáci odpustí (zcizené peníze později uhradil). Není asi těžké odhadnout, jak by vypadal život židovského architekta v období lemovaném dvěma světovými válkami a koncentračními tábory. Vlastně tak jedna nepravost na začátku jeho života zabránila v jeho případě té mnohem horší.

Antonín Raymond (1888–1976) Mladý Raymond odjíždí roku 1910 do New Yorku, kde se záhy stává asistentem Franka Lloyda Wrighta na projektu tokijského hotelu Imperial. V Japonsku se mu podaří skloubit modernistickou estetiku, postupy a moderní materiály (železobeton) s japonskou tradicí. Po zemětřesení roku 1923 se podílí na rekonstrukci japonského hlavního města.

126

Antonín a Noémi Raymondovi ve svém tokijské studiu, 1966

Frank Lloyd Wright: Hotel Imperial v Tokiu, 1915–1923

127

126

Antonín a Noémi Raymondovi ve svém tokijské studiu, 1966

Frank Lloyd Wright: Hotel Imperial v Tokiu, 1915–1923

127

1963

r e g a r P l e r a K e j u b y h c o nep

Makro a Fede

rál

Karel Prager je fenomén. Především obyvatelům hlavního města, jimž je určena podstatná část jeho neortodoxních architektonických návrhů, nedají některé jeho realizace spát. Ovšem od původně víceméně záporných reakcí se hodnocení jeho tvorby v posledních letech přece jen mění. Asi i proto, že už není spojována s komunistickou ideologií, již v očích mnohých dříve reprezentovala. Pragera ale komunismus nezajímá. Prager je architekt vizionář, který hledá pro své sny jakékoliv naplnění. A v Praze ho nachází. Nejprve ho proslaví stavba „Makra“, jak se zkráceně říká budově Makromolekulárního ústavu, kterou navrhuje již na konci padesátých let. Konečně odchází doba socialistického realismu a naši architekti se mohou rozhlédnout po světě. Karel Prager obdivuje práce Miese van der Rohe, jenž v té době omračuje odbornou i laickou veřejnost svým proskleným Seagram Building, dostavěným v roce 1958. Rozhodne se pracovat se závěsnou prosklenou fasádou a v obtížných podmínkách socialistické výstavby se mu to také podaří. Budova nacházející se kousek od starobylé obory Hvězda se stane vlajkovou lodí nové československé architektury. Zásadní roli v tomto příběhu sehrává tehdejší ředitel Akademie

128

věd, respektovaný vědec Otto Wichterle, který vznik budovy iniciuje. Slavný vynálezce kontaktních čoček nebo silonových vláken se do reprezentativní vědecké budovy v roce 1964 také sám přestěhuje. Pragerovou nejznámější prací je ovšem projekt Federálního shromáždění, zkráceně nazývaný „Federál“. Radikální řešení „domu nad domem“, strohá architektura zdůrazňující funkci a detail, hladká skleněná plocha budovy (terčové zavěšení skla na fasádě bylo ve své době největší na světě!) – to vše se v očích veřejnosti ale ztrácí v tom, co stavba reprezentuje. Do budovy na horním konci Václavského náměstí se totiž v roce 1974 stěhují normalizační komunističtí poslanci. Přitom její původní návrh pochází již z roku 1966, kdy Prager (spolu s Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem) uspěje mezi dalšími návrhy tehdejších významných architektů (Fragnera, manželů Machoninových nebo třeba autora Nuselského mostu Hubičky). Stavět se začíná v době „politického tání“ ještě před invazí sovětských vojsk v srpnu 1968. Stavba je zvláštní ještě z jednoho důvodu. V zadání soutěže je jasný požadavek – objekt do sebe musí začlenit původní budovu pražské burzy (navrženou ve třicátých letech

Karel Prager: Budova bývalého Federálního shromáždění, 1967–1973

129

1963

r e g a r P l e r a K e j u b y h c o nep

Makro a Fede

rál

128

Karel Prager: Budova bývalého Federálního shromáždění, 1967–1973

129

Jaroslavem Rösslerem), která po roce 1948 slouží komunistickým poslancům, a zároveň se vejít mezi budovy Národního muzea a dnešní Státní opery. Hned po dostavbě se objevují hlasy, které architektovo řešení kritizují. Bohužel rychle zapadá skutečnost, že Prager původně obklopil stavbu rozlehlým parkem, který ji měl opticky spojit s Václavským náměstím a okolní zástavbou. Tehdejší vládci Prahy se však rozhodnou vést silniční obchvat jinak, než stanovoval původní plán, a „Federál“ od náměstí necitlivě odříznou. Ještě k budově samotné: stejnou pozornost jako architektura stavby si zaslouží i její reprezentativní interiéry. Zavěšená schodiště s proskleným zábradlím, strop kvůli lepší akustice obložený kobercem, díla předních umělců, jako jsou skláři Jaroslava Brychtová nebo

Stanislav Libenský. Vstupu do budovy vévodí rozměrná plastika Nový věk sochaře Vincence Makovského (která původně stála před naším národním pavilonem na bruselském Expu 58) a na střeše budovy je umístěna radikální kinetická plastika Jiřího Nováka. Ale to vidí jen málokdo. „Federál“ je veřejnosti nepřístupný, a jediné, co běžní občané z budovy znají, jsou záběry na jednotně zdvižené ruce poslanců v televizních zprávách. Na začátku devadesátých let se Československo rozpadne, smysl Federálního shromáždění pomine a s ním i původní využití budovy. Než do jejích prostor expanduje Národní muzeum, sídlí zde Rádio Svobodná Evropa, dlouhé roky bojující proti komunistickému režimu. Kdo by si to dokázal ještě před pár lety představit?

Karel Prager (1923–2001) Významný teoretik technicismu se zaujetím pro nové technologie. Ve svých projektech vyvíjí a používá lehké závěsové fasády a ocelové nosníky umožňující velké rozpony. Autor projektu Ústavu makromolekulární chemie ČSAV (1964), který je charakteristický svými jednoduchými skleněnými formami, nebo budovy bývalého Federálního shromáždění v Praze (1974, ve spolupráci s Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem). Navrhne nerealizovaný utopistický koncept superstruktur nad pražskými Košíři. Jeho stavby jsou přijímány nejednoznačně.

130

Karel Prager: Ústav makromolekulární chemie v Praze, 1960–1964

Karel Prager: Budova banky na pražském Smíchově, 1977–1992

131

130

Karel Prager: Ústav makromolekulární chemie v Praze, 1960–1964

Karel Prager: Budova banky na pražském Smíchově, 1977–1992

131

132

133

132

133

134

135

134

135

1973

d ě t š Je Rozum a cit O žádné stavbě realizované v uplynulých sto letech na našem území se nenapíše tolik. Žádná jiná se nedočká takového ohlasu v zahraničí. Žádná stavba nesnese ta nejpřísnější odborná kritéria a zároveň si tak dokonale nepodmaní širokou veřejnost. A žádný český architekt nezíská větší mezinárodní ocenění než její autor Karel Hubáček. Televizní vysílač s hotelem na Ještědu, nejvýznamnější česká stavba 20. století. Ještěd je důkazem tvrzení, že všechno špatné bývá pro něco dobré. V roce 1963 vyhoří na vrcholu hory oblíbená turistická chata pocházející ještě z počátku století. Okamžitě je založena sbírka na její obnovu. Podle nových plánů mají vzniknout dva objekty, televizní vysílač a horský hotel s restaurací. Sotva měsíc po požáru je vypsána architektonická soutěž, v níž se objeví víc než deset návrhů a řešení. Jeden se od těch ostatních výrazně liší jak svým odvážným tvarem „rotačního hyperbolidu“, tak především skutečností, že oba objekty spojí do jediného. Porota toto řešení ocení a futuristický návrh – ke zděšení velké části veřejnosti – vybere k realizaci!

156

Karla Hu b

áčka

Tím začíná deset let práce v tvrdých podmínkách a boje s přírodními živly, které se na 1012 metrů vysokém vrcholu rády předvádějí. Samotná stavba začne roku 1966 a její autoři – vedle Hubáčka jsou to ještě statici Zdeněk Zachař a především Zdeněk Patrman – musejí vynaložit nejen mnoho svých odborných schopností, ale také prokázat umění technické improvizace. Právě Patrman přijde s neortodoxními řešeními: jedním z nich je třeba osmisetkilové kyvadlo (nechává si ho patentovat), které svým kyvem tlumí příčné kmitání věže. Hubáček navrhuje stavbu vysokou bezmála sto metrů a jediným jejím nosným prvkem jsou dva železobetonové válce, na něž jsou navěšeny konstrukce jednotlivých pater. Odolný plášť budovy pak tvoří v každém podlaží 64 panelů s povrchem z anodizovaného hliníkového plechu, který musí vydržet zimní mrazy i letní vedra. Ve spodní části stavby je umístěna restaurace, ve vyšších několik hotelových pokojů a v nejvyšší části televizní vysílač. Samostatnou kapitolu tvoří interiér budovy, jemuž je věnována stejná péče jako exteriéru. Autorem interiéru je Otakar Binar. Ten si ke

Karel Hubáček: Hotel a vysílač Ještěd, 1966–1973, fotografie stavby v roce 1968

157

1973

156

Karla Hu b

áčka

Karel Hubáček: Hotel a vysílač Ještěd, 1966–1973, fotografie stavby v roce 1968

157

spolupráci pozve další umělce, mezi nimi třeba sklářské výtvarníky Jaroslavu Brychtovou a Stanislava Libenského, Karla Wünsche, grafika Jaroslava Klápštěho, keramičku Děvanu Mírovou a další. Binar svým pojetím dodává Ještědu na exkluzivitě a jím navržený nábytek dodnes symbolizuje nadčasovou kvalitu a eleganci. V roce 1969 je Karlu Hubáčkovi za „využití technologie v architektuře“ udělena prestižní mezinárodní Cena Augusta Perreta. „Předložený projekt vyniká jasností a šťastnou harmonií, s níž se pojí s okolní krajinou. Přímost jeho účinku, vybranost siluety jsou hodnoty, které vynikajícím způsobem spojují tyto rysy s žádanými funkčními vlastnostmi. Statické problémy byly vyřešeny konstrukčními

prostředky, citlivě a vynalézavě použitými,“ stojí ve vyjádření mezinárodní poroty. Rok předtím, při vstupu zahraničních vojsk na naše území, slouží provizorní vysílač šíření informací o invazi. Karel Hubáček později odmítne svá kritická vyjádření k událostem roku 1968 odvolat, za což se mu režim „odmění“. Architekt spoluzakládá liberecké architektonické studio SIAL a začne se věnovat práci s mladými architekty. Komunistický režim se ho bude snažit po celou dobu normalizace odstavit od všech větších zakázek. Televizní vysílač a horský hotel Ještěd je slavnostně otevřen v létě 1973. Jeho autor není na slavnostní zahájení pozván. To ale nevadí, geniálně dostavěná hora už stojí.

Karel Hubáček (1924–2011) Jako vedoucí ateliéru libereckého Stavoprojektu staví s Otakarem Binarem a Vlastimilem Kolářem kino Máj v Doksech (1958–1963), které je ovlivněno bruselskou estetikou. V roce 1968 zakládá spolu s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem unikátní liberecké architektonické sdružení SIAL. Hubáčkovy projekty jsou technicky dokonalé, střízlivě elegantní a vycházejí z konstrukčního principu. Díky působení ve Školce SIAL, kterou vedl do roku 1984, ovlivní rukopis řady studentů. Navrhne mnoho důmyslných technicistních projektů jako vodárenskou věž Děvín v Praze (1973) nebo vyrovnávací věž vodovodu Želivka na Dívčích hradech (1974).

Otakar Binar (1931) Binar je autorem nadčasového interiérové řešení a mobiliáře horského hotelu na Ještědu. Do projektu přizve řadu výtvarníků různých oborů. Pod vlivem mezinárodní skupiny Archigram se věnuje návrhům modulární architektury. V sedmdesátých letech navrhuje výstavní pavilon A na libereckém výstavišti a administrativní budovu stranického sekretariátu v České Lípě (1975). Pro Teplice realizuje řadu interiérů i technicistní konstrukci lázeňské kolonády.

158

Karel Hubáček, Otakar Binar: Interiér hotelu Ještěd, 1973

159

158

Karel Hubáček, Otakar Binar: Interiér hotelu Ještěd, 1973

159

Obsah III

1990 Jak pejsek s kočičkou stavěli dům. Postmoderní architektura 196 1994 Tančící dům. Milunić a Gehry staví symbol sametové revoluce 198 1994 Jean Nouvel chce v Praze mluvit s anděly 200 1995 Martin Roubík se podílí na stavbě Alexandrijské knihovny 202 1995 Eva Jiřičná má ráda sklo. Oranžerie jako drahokam 204 1998 Emil Přikryl staví v Lounech chrám umění 206 1999 Jan Kaplický navrhuje architekturu budoucnosti 210 Komiks: Jan Kaplický 214 2007 Cesty v oblacích Zdeňka Fránka 218 2009 NTK. Spolupráce s umělci se vyplácí 222 2010 Josef Pleskot přestavuje Vítkovice 224 2014 Martin Rajniš. Nic se nestlouká! Nic se neřeže! 226 2016 Postav dům, zasaď strom 230 2018 Inspirace mimo centra 234

194

195

Obsah III

194

195

1994

Tančící d

ům

Milunić a Gehry st aví symbol sametové revoluc e V roce 1983 je Václav Havel propuštěn po čtyřech letech z vězení. Vrací se zpět do svého bytu, který jako jedna z mála věcí nebyl v minulosti kdysi známé rodině zabaven (stavitel Vácslav Havel postavil Lucernu a Havlův strýc Miloš zase známá filmová barrandovská studia). Byt je umístěn v horních patrech činžovního domu na vltavském nábřeží a navštěvuje ho stále větší počet disidentů a Havlových přátel. I proto se rozhodne pro jeho přestavbu, a osloví architekta Vlada Miluniće. Během rekonstrukce se při pohledu z okna bytu oba podivují, proč stále zůstává nezastavěný prostor po sousedním domě, který byl na samém konci války omylem zasažen při náletu anglo-amerických letadel (Prahu si piloti spletli s Drážďany). Milunić, rodák z chorvatského Záhřebu, neváhá a později nakreslí několik skic domu umístěného do proluky. Těžko říct, zda tehdy oba napadlo, jak blízko je od skici k realizaci. V prosinci 1989 je disident Havel zvolen prezidentem Československa. Když projeví v roce 1992 o parcelu zájem zahraniční investor, Milunić je připraven. Jeho architektonický návrh dynamicky nakloněného a nesymetrického domu má „symbolizovat stav československé společnosti, která se z totalitní strnulosti dala do pohybu“. Investor si ale vyžádá spoluúčast někoho světově známého a renomovaného. Tím je bezesporu americký architekt

198

Frank O. Gehry, který ve stejné době pracuje na Guggenheimově muzeu v Bilbau. Původní budova po spojeneckém náletu v únoru 1945

Stavět se začne v roce 1994 a obě věže jedné budovy jsou dokončeny o dva roky později. Mezi oběma architekty dochází ke vzácně konstruktivní spolupráci a vzniku společného projektu domu, který si nakonec zachovává Milunićův extravagantní „look“ a zároveň obsahuje Gehryho vliv. Ten například navrhuje „hlavu medúzy“, jako netradiční kupoli zakončující jednu ze dvou částí budovy. Obě věže dohromady vedle sebe připomínají tančící pár. Dokonce ten nejslavnější taneční pár na světě – Ginger Rogersovou a Freda Astaira. Ginger a Fred! Tančící dům! Oba názvy se pro nepřehlédnutelný dům vystupující z uliční fronty rychle uchytí. Havel s Milunićem si původně přáli, aby dům sloužil jako kulturní centrum s knihovnou a divadelním sálem (investorem je nizozemský bankovní dům). V současnosti se v budově nachází kanceláře, galerie, restaurace a hotel. A protože další podobně známá a extravagantní stavba v Praze už nevyroste, postávají každý den kolem frekventované křižovatky před nakloněným „tančícím domem“ zástupy turistů z celého světa a snaží se ulovit ten nejhezčí záběr nebo pořídit nejlepší selfie. Kdo by taky nechtěl mít fotografii s nejslavnějším tanečním párem historie?

Vlado Milunić (1941) Polidštění panelových sídlišť a kvalitní občanská vybavenost se stane dlouhodobým zájmem architekta chorvatského původu. Vedle projektování obytného areálu Hvězda se zabývá také stavbami sociálního bydlení. Roku 199O zakládá vlastní studio VM. Na podobě Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze, který byl jako jedna z prvních budov vymodelován počítačovým systémem, spolupracuje se svým vzorem světového formátu Frankem Gehrym.

Frank Owen Gehry (1929) Světově proslulý architekt a designér kanadského původu vlastním jménem Ephraim Owen Goldberg. Roku 1963 zakládá vlastní studio nesoucí v různých obměnách jeho nové příjmení Gehry. Vybuduje si velmi originální a snadno rozpoznatelný dynamicky rozvolněný rukopis, který je naprostým protipólem strohé a klidné funkcionalistické linie (např. Guggenheimovo muzeum v Bilbau nebo nadace Louis Vuitton v Paříži). Přes časté kritiky je držitel Pritzkerovy ceny za architekturu.

Vlado Milunić, Frank O. Gehry: Tančící dům, model, 1990–1994

199

1994

Tančící d

ům

198

Frank O. Gehry, který ve stejné době pracuje na Guggenheimově muzeu v Bilbau. Původní budova po spojeneckém náletu v únoru 1945

Vlado Milunić, Frank O. Gehry: Tančící dům, model, 1990–1994

199

1999 e j u h r v a n ý k c i l p a Jan K i t s o n c u o d u b u r u t k e t i h c r a

210

Jan Kaplický a Future Systems: Lord’s Media Centre v Londýně, 1994–1999

Název: Centre Georges Pompidou Umístění: čtvrť Beaubourg, Paříž Realizace: 1972–1977 Popis: Kulturní centrum, galerie moderního umění Autoři: Renzo Piano, Richard Rogers, Gianfranco Franchini Spoluautoři: Peter Rice a Jan Kaplický Kaplický? Matka je výtvarnicí, otec známým malířem, sklářským výtvarníkem a sochařem, některé jeho práce jsou také součástí architektury – navrhuje například vitráže pro vršovický kostel sv. Václava od Josefa Gočára. Syn Jan má ve volbě povolání brzy jasno a směřuje na pražskou VŠUP. V roce 1968 je svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy a na dobové fotografii je zachycen jako vytáhlý mladík protestující proti ruským vojákům na Václavském náměstí. Když se záhy rozhodne pro emigraci do Velké Británie, je mu jednatřicet let a za sebou má

jedinou realizaci – návrh rodinného domu pro historika umění Františka Dvořáka. Ale v hlavě má spoustu snů o moderní architektuře. V Londýně začne okamžitě pracovat v jedné ze stovek architektonických kanceláří a už roku 1971 „přestupuje“ do progresivního studia budoucích legend Renza Piana a Richarda Rogerse. Díky tomu se podílí na nově vznikající high-tech architektuře, která se poprvé prosazuje v prostředí velkých měst. Právě high-tech styl si vybere francouzský prezident Pompidou pro podobu nového pařížského kulturního centra. Navzdory všeobecnému názoru veřejnosti! A tak se Jan Kaplický přímo podílí na vzniku ikonické stavby, která se brzy stane jedním ze symbolů Paříže a moderního umění obecně. Kaplického sny jsou ale ještě o něco odvážnější. V roce 1979, to už je britským občanem, zakládá studio s jednoznačným názvem Future

(zleva) Miroslav Uhlík, Pavel Bobek, Jan Kaplický a Václav Táborský na Václavském náměstí v Praze, srpen 1968

211

1999 e j u h r v a n ý k c i l p a Jan K i t s o n c u o d u b u r u t k e t i h c r a

210

Jan Kaplický a Future Systems: Lord’s Media Centre v Londýně, 1994–1999

(zleva) Miroslav Uhlík, Pavel Bobek, Jan Kaplický a Václav Táborský na Václavském náměstí v Praze, srpen 1968

211

Jan Kaplický Systems. V něm s kolegou Davidem Nixonem navrhují stavby, jež počítají s novými, neobvyklými materiály, spojují nejrůznější technologie se svými futuristickými vizemi a zajímají se o „organickou architekturu“ přírodních tvarů. „Myslím si, že tvary v architektuře mají mít skrytý, zastřený význam. Myslím, že největší urážka je, když někdo řekne, že ta architektura není ‚sexy‘,“ zapíše si Kaplický do svého deníku. A právě podle poznámek a kreseb v denících a skicářích realizuje první zakázky. Jen to chvíli potrvá. V roce 1992 dostává možnost vytvořit prosklený dům v londýnské čtvrti Islington. Hauer-King House vzbudí zájem odborníků i médií a nastartuje novou etapu Kaplického tvorby. Následují další mimořádné projekty – most pro pěší přes londýnský vodní kanál, netradiční podoba obchodu s květinami a především ultramoderní tiskové centrum na londýnském kriketovém stadionu. Právě za tuhle stavbu získá Kaplický a Future Systems Stirlingovu cenu, nejvýznamnější ocenění pro britské architekty. Teď už je definitivně v první lize evropských architektů. Na konci tisíciletí navrhuje Kaplický v Birminghamu futuristickou podobu

212

obchodního domu Selfridges. Stavba vyrazí dech nejen místním občanům, ale svou organickou podobou a využitím moderních technologií zaujme daleko za hranicemi. To je Kaplický! To je ta sexy architektura, o které mluví! A teď rychle do Prahy, kde se má stavět nová budova národní knihovny.

(1937–2009) Po odchodu z Československa působí v ateliéru Renza Piana a Richarda Rogerse a podílí se na stavbě Centre Georges Pompidou v Paříži. Roku 1979 zakládá s Davidem Nixonem vlastní studio Future Systems. Jeho návrhy organické a high-tech architektury rezignují na funkcionalistické čisté tvary a přímé linie. Často pracuje s prefabrikovanými díly. Za projekt tiskového centra NatWest Media Centre pro Lord’s Cricket Club v Londýně získává prestižní Stirlingovu cenu. Troufalé a sebevědomé návrhy a realizace studia Future System doprovází často vyostřené reakce publika, ať už se jedná o obchodní centrum Selfridge v Birminghamu, nebo návrh Národní knihovny v Praze. Dokončení stavby muzea Enzo Ferrari v italské Modeně se architekt vizionář již nedočká.

Málokdo je doma prorokem. Bohužel ani Kaplický skupinu úspěšných návratů „ztracených synů“ nerozšíří. Mezinárodní soutěž na podobu knihovny sice vyhraje, a Pražané se začínají těšit na svou „chobotnici“ (nebo taky „blob“), jak zvláštní, amorfní stavbu plánovanou na Letenskou pláň rychle překřtí. Soutěž je však zpochybněna, stejně jako regulérnost Kaplického vítězství. A tak místo stavby dojde k nezapomenutelnému mediálnímu boji, který se daleko víc než architektury týká komplexů a vlastního ega mnoha zainteresovaných. Mediální přestřelkou unaveného Kaplického čekají však i příjemnější starosti. V Čechách vychází publikace o jeho práci, má tu také velkou skupinu obdivovatelů, navrhuje designové předměty, módní doplňky a také další budovy pro jiná města. V jedenasedmdesáti letech se mu narodí druhé dítě, dcera Johanka. Tentýž den Kaplický na pražské ulici náhle umírá.

Jan Kaplický a Future Systems: Dům ve Walesu, 1994–1998

Jan Kaplický a Future Systems: Obchodní dům Selfridges v Birminghamu, detail fasády a interiér, 1999–2003

213

212

Jan Kaplický a Future Systems: Dům ve Walesu, 1994–1998

Jan Kaplický a Future Systems: Obchodní dům Selfridges v Birminghamu, detail fasády a interiér, 1999–2003

213

214

215

214

215

216

217

216

217

2010 t o k s e l Josef P e c i v o k t í V e j u v a t přes Dvacet let od revolučního listopadu 1989 se odborníci i česká veřejnost ptají: Jaká je architektura, která u nás v tomto období vznikla? Které stavby jsou nejzajímavější? A kdo jsou jejich autoři? V různých anketách, odborných i laických, se často objevuje jméno Josefa Pleskota. Právě jeho nakonec v jedné z anket v roce 2009 označí za nejdůležitější postavu porevoluční architektury u nás. Pleskota v té době ale nejvýraznější práce teprve čeká. V architektuře se prosazuje už na konci osmdesátých let, ale veřejnost poprvé zaznamená teprve jeho realizace v prostoru Pražského hradu. Na konci tisíciletí vytváří na první pohled nenápadný průchod – tunel – Jelením příkopem. Naprosto jednoduchá, ale zároveň moderní a funkční stavba uchvacuje každého, kdo do hradních zahrad zavítá. Vejčitý průřez tunelu umocňuje pravidelný rytmus pálených režných cihel. Pleskot je za toto řešení nominován na ocenění u nás i v zahraničí. Je to dokonalé spojení tvarově čisté, ale i efektní architektury umístěné v historickém kontextu s urbanistickým přesahem. Právě tento citlivý přístup se objevuje u dalších realizací – v bytových domech a úpravě nábřeží v Litomyšli, při přestavbě tovární haly ve Vraném nad Vltavou nebo při rekonstrukci benešovské radnice.

224

V roce 2010 se dostává k zakázce, o níž sní snad každý architekt. Železárny v Ostravě-Vítkovicích už nějakou dobu neslouží svému účelu. Pro využití nádherných industriálních staveb se najde řešení díky jejich revitalizaci a dostavbě. Právě tohoto úkolu se ujímá Josef Pleskot. V následujících letech se místo zásadně promění – vznikne kulturní areál, jemuž vévodí multifunkční hala Gong, která je vestavěna do původní konstrukce plynojemu z roku 1924, nástavba vysoké pece s vyhlídkovou věží nazvaná Bolt (na počest jamajského sprintera a častého účastníka atletického mítinku Zlatá tretra v Ostravě). Dále Pleskot se svým ateliérem dokončuje v roce 2014 přestavbu Trojhalí v ostravské Nové Karolině. Během několika málo let se tak celý ještě nedávno zanedbaný prostor promění i díky hudebnímu festivalu Colours of Ostrava v centrum kultury známé po celé republice. A také se stává přehlídkou moderní architektury. Konverze plynojemu je považována za jednu z vůbec nejzdařilejších staveb, které u nás od počátku století vznikly. Dva na první pohled odlišné projekty – průchod Jelením příkopem a revitalizace vítkovických železáren – spojuje snaha o zachování původního ducha obou míst. Tahle architektura prostě není arogantní. A to je dobrý stavební prvek.

Josef Pleskot (1952) Jedna z nejvýraznějších osobností české současné architektury. Od roku 1991 vede architektonickou kancelář AP ATELIER a s ní realizuje několik desítek projektů různých měřítek, které jsou však vždy věcné a vycházejí z dialogu mezi místem a architektonickým novotvarem. Mezi Pleskotovy nejznámější projekty patří přírodní stezka v Jelením příkopu a průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, budova ústředí ČSOB v Praze nebo rozsáhlá rekonstrukce a konverze industriálních objektů v Ostravě-Dolních Vítkovicích. Nebojí se vstoupit do stávajícího historického kontextu a dává mu nový plnohodnotný význam. Pleskot řadou projektů mění i tvář Litomyšle.

Josef Pleskot: Vyhlídková věž Bolt Tower v Ostravě v Dolních Vítkovicích, 2015

225

224

Josef Pleskot: Vyhlídková věž Bolt Tower v Ostravě v Dolních Vítkovicích, 2015

225

2014 š i n j a R n i Mart Nic se nestlou

ká! Nic se neře že!

Martin Rajniš (1944) Již raný návrh svítidla Pneulamp pro mezinárodní soutěž organizovanou ARTEMIDE předznamená Rajnišovu odvahu experimentovat a nacházet originální řešení. Absolvuje studijní praxi v Nizozemsku a Německu, záhy uspěje s návrhem na obchodní dům Máj v Praze (spolupráce Masák, Rajniš a Eisler) s prvky high-tech architektury. Na konci sedmdesátých let opouští SIAL. Po roce 1989 se zaměřuje na dřevěné lešeňové konstrukce (např. rodinný dům Vejminek pro manžele Štechovy, 2001). Roku 2004 si nechává patentovat technologii Special Scaffolding Building System a o rok později zakládá ateliér e-MRAK.

„Vezmeme 25 kubíků nesušených, nehoblovaných prken přímo z pily. Stěny postavíme jako hráně, tedy prkno-prokládek-prkno. Nic se nestlouká! Prkna klademe volně přes sebe. Nic se neřeže! Co přebývá, necháme v rozích vyčnívat. Podlahu, strop, krov vytvoříme z prken v kazetovém systému vazníků s paždíčky sepnutými vinutým vázacím drátem. Krytina střechy je z překližky uchycené ‚na sucho‘ latěmi a vázacím drátem. Dům stojí na hraničkách z trámků položených na dubových fošnách. Celou stavbu zavětrujeme ocelovým lanem a ukotvíme osmi trubkami zatlučenými do země. A máme sklad dřeva, k tomu nepotřebujeme stavební povolení. Toť vše!!!“ – tak zní návod na stavbu bez stavebního povolení hotovou za čtrnáct dní. Jejím autorem je architekt Martin Rajniš.

tisíciletí dokončuje smíchovský projekt, se začne v tvorbě Martina Rajniše prosazovat nové uvažování o architektuře. Zájem o „třetí svět“ a svévolně vznikající architekturu slumů, stejně jako jeho vášeň pro cestování, mořeplavbu, vítr, nebo život v horách – to vše se začne promítat do jeho nové tvorby. V šedesáti letech otevírá novou, překvapivou kapitolu svého života a díla.

„Není to stavba, je to pouhý vertikální sklad dřeva s kontrolním schodištěm. Na to žádné povolení nepotřebuju! Jen si představte, kdyby existovalo nařízení na standardní lidskou chůzi: krok smí být dlouhý jen od 30 do 90 cm, člověk se nesmí kolébat, nohy do X jsou vyloučený. Ne, věci jsou nádherný, když jsou divoký!“ – byla reakce šedesátiletého architekta na výtku úředníků, že jeho dvanáct metrů vysoký „sklad dřeva“ na kopci je stavba, a tudíž potřebuje razítko. Architektonický anarchista posouvá hranice nejen středoevropské architektury, ale také hranice tolerance našich úředníků.

A pak už to jde ráz na ráz. S týmem svých spolupracovníků staví v Maxově další „sklad dřeva“ ve tvaru rozhledny, obdobným způsobem stodolu v Krňanech nebo Slavonicích, v roce 2007 kontroverzně přijímanou Poštovnu na Sněžce. A vznikají další dřevěné rozhledny v Chrudimi, Tanvaldu nebo Hudlicích. Zakládá architektonické studio Huť architektury Martina Rajniše. Dál experimentuje s dočasnými stavbami a ty jsou čím dál abstraktnější – třeba strukturální artefakt postavený ze štíhlých kmenů, kde pokračuje v práci s přírodními systémy, nahodilostí a nepřesností, nebo Dům chaosu, postavený v rámci workshopu se studenty architektury před budovou jejich školy v Praze. Ale jeho nejznámější stavba ze dřeva ho pořád ještě čeká.

Přitom ještě před pár lety takový osobnostní i profesionální vývoj očekával jen málokdo. Rajniš, jeden z nejvýraznějších členů libereckého studia SIAL a spoluautor nepřehlédnutelného pražského obchodního domu Máj, se totiž soustředí na realizace rozměrných staveb. Mezi nimi nalezneme třeba pavilon pro Expo 86 ve Vancouveru, tovární halu v pražských Strašnicích nebo další nepřehlédnutelné obchodní centrum, postavené tentokrát na pražském Smíchově. Jde o kvalitní a profesionálně provedené stavby, ale v případě obchodního domu také v mnohém kompromisní, podléhající řadě tlaků a vlivů. Právě ve stejné době, kdy na přelomu

226

Martin Rajniš: Dóm chaosu v Praze, 2015

Martin Rajniš: Vzducholoď Gulliver v pražském Centru současného umění DOX, 2016

Na počátku ji reprezentuje Vejminek – dřevěný domek ve svahu vytvořený pro fotografa Pavla Štechu z roku 2001. „Ten dům mi obrátil osud,“ hodnotí později architekt svou práci. Hned další stavba, stodola v Maxově v Jizerských horách, kde Rajniš často pobývá, vzbudí svým řešením coby „sklad dřeva“ velký zájem jak mezi architekty, tak také mezi úředníky. Rozhoří se první bitva s českými úřady.

V roce 2014 dostane nabídku vytvořit nad budovou Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích kontrastní a s okolím „nekorespondující strukturu“. Rajniš se vrátí ke své lásce – větru – a navrhne objekt ve tvaru vzducholodi. Gulliver, jak je dřevěná, přes 40 metrů dlouhá stavba se sálem pro diskuse nazvána, se záhy stává jedním z architektonických symbolů Prahy. A možná, že tyto dřevěné provizorní stavby tu ve skutečnosti zůstanou déle než ty postavené s řádným úředním povolením.

227

2014 š i n j a R n i Mart Nic se nestlou

ká! Nic se neře že!

226

Martin Rajniš: Dóm chaosu v Praze, 2015

Martin Rajniš: Vzducholoď Gulliver v pražském Centru současného umění DOX, 2016

227

228

229

228

229