<ñab] ^ORZ QV O\RñZĂ 20BB0=3A0
2;0A4 =ÐBCA>94 B<AC8
4
Copyright © 2011 by Cassandra Claire LLC Translation © Eva Maršíková 2014, 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv.
Z anglického originálu City of Fallen Angels (The Mortal Instruments), který vydalo nakladatelství Margaret K. McElderry Books v USA roku 2011, přeložila Eva Maršíková Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2019 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-690-0 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
ġn[\ XZ^Vy
)VLĦTu bSnba
Jsou nemoci kráčející v temnotách a jsou též andělé zkázy, již létají zahaleni v rouchu nehmotnosti a skrývají se v mlčení; nevidíme je, však cítíme jejich sílu a klesáme pod jejich mečem. Jeremy Taylor, Pohřební kázání
>-41<-4 „Jenom kafe, prosím vás.“ Číšnice pozvedla namalované obočí. „Nic k jídlu si nedáte?“ zeptala se. Mluvila se silným slovanským přízvukem a tvářila se zklamaně. Simon Lewis jí to nemohl mít za zlé – nejspíš doufala v lepší spropitné, než jaké jí vynese objednávka jednoho šálku kávy. Nebyla to ale jeho chyba, že upíři nejedí. Sice si někdy v restauracích i přesto objednával jídlo, jen aby si zachoval zdání normálnosti, jenže takhle v úterý pozdě večer, když ve Veselce nebyli téměř žádní jiní hosté, mu připadalo, že to nestojí za to. „Jenom to kafe.“ Číšnice si od něj s pokrčením ramen vzala zalaminovaný jídelní lístek a šla jeho objednávku nahlásit. Simon se opřel o opěradlo plastové židle a rozhlédl se kolem sebe. Bistro Veselka na rohu Deváté ulice a Druhé avenue patřilo mezi jeho nejoblíbenější podniky na Lower East Side. Byla to stará východoevropská jídelna, vyzdobená černobílými tapetami, kde člověka nechali sedět klidně celý den, pokud si v půlhodinových intervalech objednával kávu. Také tam podávali vegetariánské pirohy a boršč, které měl kdysi ve velké oblibě, ty dny už ale zmizely v nenávratnu. Byla polovina října a v bistru právě vyrukovali s halloweenskou výzdobou – vratkou stojací cedulí s nápisem Boršč, nebo život! a upírem vystřiženým z kartonu, kterému říkali hrabě Borščula. Tyhle laciné sváteční dekorace kdysi Simonovi s Clary připadaly k popukání, jenže teď už se Borščula s umělými špičáky a černou kápí Simonovi tolik vtipný nezdál. Simon se podíval z okna. Noc byla chladná a přes Druhou avenue hnal vítr listí jako hrst papírových konfet. Po ulici šla dívka v přiléhavém nepromokavém kabátě s páskem a dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru. Lidé se za ní otáčeli, když kolem nich prošla. 9
Simon se na takové dívky v minulosti často díval a přitom líně přemítal, kam asi jdou a s kým se tam mají setkat. Určitě s nikým, jako je on, to mu bylo jasné. V tomto případě by se ale spletl. Nade dveřmi bistra zazvonil zvonek a dovnitř vešla ona dívka, Isabela Lightwoodová. Když uviděla Simona, usmála se a zamířila k němu. Cestou si z ramen setřásala kabát, a než se posadila, přehodila ho přes opěradlo židle. Pod kabátem měla na sobě to, čemu Clary říkala „typický Isabelin ohoz“: krátké, upnuté sametové šaty, síťované punčochy a kozačky. V levé botě měla zastrčený nůž, o němž Simon věděl, že ho nikdo jiný než on nevidí; přesto všichni v bistru pozorovali, jak si Isabela sedá a hází si vlasy dozadu. Ať už měla na sobě cokoli, přitahovala pozornost ostatních jako ohňostroj. Nádherná Isabela Lightwoodová. Když ji Simon poznal, předpokládal, že o kluka jako on nebude mít zájem. Ukázalo se, že má v podstatě pravdu. Isabele se líbili mladíci, které její rodiče neschvalovali, což v jejím světě znamenalo podsvěťany – víly, vlkodlaky a upíry. Proto ho naplňovalo údivem, že se teď spolu už měsíc nebo dva vídají, i když se jejich vztah většinou omezoval na občasné schůzky, jako byla tato. Navíc se nemohl ubránit úvahám, jestli by spolu vůbec chodili, kdyby se nestal upírem, kdyby se mu život v jedné jediné chvíli neobrátil vzhůru nohama. Se zářivým úsměvem si zastrčila za ucho pramen vlasů. „Vypadáš dobře.“ Simon zabloudil pohledem ke svému odrazu ve výloze bistra. Od té doby, co spolu chodili, se v jeho vzezření jasně projevoval Isabelin vliv. Donutila ho vzdát se mikin s kapucí ve prospěch kožených bund a místo tenisek si musel pořídit značkové boty. Boty, které jen tak mimochodem stály tři sta dolarů. Pořád ještě nosil svá obvyklá trička s nápisy – na tom dnešním stálo Existencialisti to dělají bezúčelně –, ale už neměl džíny s dírami na kolenou a roztrhanými kapsami. Také si nechal narůst delší vlasy, které mu teď padaly do očí a zakrývaly mu čelo, i když to bylo spíš z nutnosti než kvůli Isabele. 10
Clary si z jeho nového vzhledu dělala legraci, jenže ji koneckonců připadalo nevýslovně legrační všechno, co souviselo se Simonovým milostným životem. Nemohla uvěřit, že by Simon mohl mít s Isabelou vážný vztah. Zároveň ovšem nevěřila ani tomu, že by stejně vážný vztah mohl mít i s Maiou Robertsovou, jejich společnou kamarádkou vlkodlačicí. A úplně největší potíže jí dělalo uvěřit, že ani jedné ze svých přítelkyň Simon dosud neřekl o té druhé. Simon si nebyl úplně jistý, jak k tomu vlastně došlo. Maia ráda chodila k němu domů hrát hry na konzoli Xbox – na opuštěné policejní stanici, kde žila její vlkodlačí smečka, nic takového neměli – a asi potřetí nebo počtvrté, co ho přišla navštívit, se k němu před odchodem naklonila a políbila ho na rozloučenou. Potěšilo ho to a hned potom zavolal Clary, aby se jí zeptal, jestli to má říct Isabele. „Nejdřív musíš přijít na to, o co vlastně mezi tebou a Isabelou jde,“ odpověděla. „A pak jí to řekni.“ Ukázalo se, že to nebyla příliš dobrá rada. Uplynul měsíc a on pořád ještě netušil, o co mezi ním a Isabelou vlastně jde, takže raději nic neříkal. A jak čas ubíhal, představa, že by měl vůbec něco říkat, se mu zdála čím dál tím nepříjemnější. Zatím všechno zvládal. Isabela s Maiou nebyly zrovna kamarádky a moc se nevídaly. To se ale naneštěstí pro něj mělo změnit. Claryina matka si měla za pár týdnů brát svého dlouholetého přítele Luka a Isabela i Maia byly na svatbu pozvané. Ta představa Simona děsila ještě víc, než kdyby ho měl po newyorských ulicích nahánět rozzuřený dav lovců upírů. „Takže,“ ozvala se Isabela a vytrhla ho tím ze snění, „proč tady, a ne u Takiho? Tam by sis mohl objednat krev.“ Řekla to tak nahlas, až sebou Simon škubl. Diskrétnost nepatřila mezi Isabeliny silné stránky. Naštěstí to vypadalo, že je nikdo neposlouchá, dokonce ani číšnice, která se vrátila, zprudka před Simona postavila hrnek s kávou, loupla očima po Izzy a pak odešla, aniž si zapsala její objednávku. „Líbí se mi tady,“ řekl. „Chodívali jsme sem s Clary, když si dělala kurz v Tischově výtvarné škole. Mají tady výbornej boršč 11
a bliny – to jsou takový sladký tvarohový lívance –, a navíc mají otevřeno celou noc.“ Isabela mu však nevěnovala pozornost. Zírala někam za jeho rameno. „A co je tohle?“ Simon se podíval stejným směrem jako ona. „To je hrabě Borščula.“ „Hrabě Borščula?“ Simon pokrčil rameny. „Je to halloweenská výzdoba. Hrabě Borščula je pro děti. Stejně jako hrabě Čokula nebo jako hrabě Počtář ze Sezame, otevři se.“ Zeširoka se usmál jejímu nechápavému výrazu. „Víš, ten, co učí děti počítat.“ Isabela vrtěla hlavou. „V televizi dávají pořad, kde děti učí počítat upír?“ „Kdybys to viděla, dávalo by ti to smysl,“ zamumlal Simon. „Takový konstrukt ovšem spočívá na mytologickém základě,“ pronesla Isabela poučujícím tónem typickým pro lovce stínů. „V některých legendách jsou upíři skutečně posedlí počty, a když před ně vysypeš rýži, musejí okamžitě všeho nechat a všechna zrnka spočítat. Samozřejmě že na tom není ani špetka pravdy, stejně jako na těch povídačkách o česneku. A upíři by neměli učit děti. Upíři nahánějí hrůzu.“ „Díky za výklad,“ odvětil Simon. „To je jenom taková legrácka, Isabelo. Je to prostě hrabě Počtář. Rád počítá, chápeš? ‚A copak dnes hrabě Počtář spořádal, děti? Jednu čokoládovou sušenku, dvě čokoládové sušenky, tři čokoládové sušenky…‘“ Ovanul je chladný vzduch, dveře restaurace se totiž otevřely a dovnitř vešel další zákazník. Isabela se otřásla a sáhla po své černé hedvábné šále. „To nezní moc realisticky.“ „A co by se ti líbilo víc? ‚A copak dnes hrabě Počtář spořádal, děti? Jednoho bezbranného vesničana, dva bezbranné vesničany, tři bezbranné vesničany…‘“ „Pst!“ Isabela si přestala omotávat šálu kolem krku, předklonila se a položila ruku na Simonovo zápěstí. Její velké tmavé oči náhle ožily tak, jak ožívaly jedině tehdy, když byla na lovu 12
démonů, nebo o lovení démonů alespoň přemýšlela. „Podívej se támhle.“ Simon se zadíval stejným směrem jako ona. U vitríny s různými sladkostmi – dorty s tlustou vrstvou polevy, židovskými rohlíčky rugelach a listovými šátečky s pudinkovou náplní – stáli dva muži. Ani jeden z nich však nevypadal, že by se zajímal o jídlo. Oba byli malí a tak strašně vyzáblí, že jim lícní kosti trčely z bezbarvých tváří jako nože. Oba měli řídké šedivé vlasy a vybledlé šedé oči a byli oděni v kabátech břidlicové barvy, které jim sahaly až na zem. „Tak,“ řekla Isabela. „Co jsou podle tebe zač?“ Simon na ně zamžoural. Oba dva mu pohled oplatili a jejich oči bez řas se na něj upřely jako prázdné otvory. „Vypadají jako zahradní trpaslíci posedlí ďáblem.“ „Jsou to lidští služebníci,“ sykla Isabela. „Patří nějakýmu upírovi.“ „Patří? To jako myslíš…“ Netrpělivě si odfrkla. „U Anděla, ty o svým druhu opravdu nic nevíš, co? Tušíš vůbec, jak upíři vznikají?“ „No, když se mamka upírka s taťkou upírem mají hodně rádi…“ Isabela se na něj zašklebila. „No dobře, tak teda víš, že upíři k rozmnožování nepotřebujou mít sex, ale vsadím se, že nemáš tušení, jak to doopravdy funguje.“ „Ale mám,“ ohradil se Simon. „Jsem upír, protože jsem se předtím, než jsem umřel, napil Rafaelovy krve. Pití krve plus smrt rovná se upír.“ „Ne tak docela,“ nesouhlasila Isabela. „Jsi upír, protože ses napil Rafaelovy krve, pak tě pokousali další upíři a teprve potom jsi umřel. V určité fázi tě prostě musí kousnout nějakej upír.“ „Proč?“ „Upíří sliny mají… zvláštní schopnosti. Způsobují transformaci.“ „Fujtajbl,“ ušklíbl se Simon. 13
„Nebuď taková citlivka. Z nás dvou jsi to ty, kdo se může pochlubit kouzelným plivancem. Upíři si rádi udržují nablízku lidi, na kterých se můžou přiživit, když jim dojde krev – jsou to vlastně chodící automaty na občerstvení.“ Z Izzyina hlasu byl cítit odpor. „Jeden by předpokládal, že je ty opakované ztráty krve oslabí, jenomže upíří krev má i hojivé účinky. Zvyšuje množství červených krvinek v krvi, takže ti lidé jsou pak silnější a zdravější a žijí delší dobu. Proto Zákon upírům nezakazuje živit se na lidech. Ono jim to totiž neubližuje. Samozřejmě že se nějaký upír občas rozhodne, že mu občerstvení nestačí a že by měl raději služebníka – a to pak začne pokousanému člověku podávat malé dávky upíří krve, aby byl poslušný a připoutaný ke svému veliteli. Služebníci své velitele uctívají a nadšeně jim posluhují. Nechtějí nic jiného než být v jejich blízkosti. Stejně jako ty, když ses vrátil do hotelu Dumont. Táhlo tě to zpátky k upírovi, jehož krve ses napil.“ „K Rafaelovi,“ doplnil Simon pochmurně. „Ale řeknu ti, že teď už mu rozhodně nablízku být nemusím.“ „Ne, to nutkání totiž zmizí, když se z tebe stane plnohodnotný upír. Jenom služebníci uctívají své upíří předky a nemůžou jim odmítnout poslušnost. Chápeš to? Když ses vrátil do hotelu Dumont, Rafaelův klan z tebe vysál všechnu krev, tys umřel a pak se z tebe stal upír. Ale kdyby tě úplně nevysáli, kdyby ti místo toho podali upíří krev, nakonec by z tebe byl služebník.“ „Tohle je vážně moc zajímavý,“ řekl Simon. „Ale nějak to nevysvětluje, proč na nás ti dva zírají.“ Isabela se na ně ohlédla. „Zírají na tebe. Možná jejich velitel umřel a oni hledají jiného upíra, kterému by mohli patřit. Mohl bys mít domácí mazlíčky.“ Zazubila se na něj. „Anebo možná přišli na bramborový placky,“ zkusil to Simon. „Lidští služebníci nejedí normální jídlo. Živí se směsí upíří a zvířecí krve. To je udržuje ve zpomaleném životním režimu. Nejsou nesmrtelní, ale stárnou hodně pomalu.“ 14
„Bohužel to ale vypadá, že mladistvý vzhled jim tak dlouho nevydrží,“ poznamenal Simon s pohledem upřeným na dva muže. Isabela se na židli narovnala. „Míří přímo sem. Takže se nejspíš dozvíme, co vlastně chtějí.“ Služebníci se blížili, jako by byli na kolečkách. Vypadali, že je vpřed neposouvají kroky, ale zcela nehlučný klouzavý pohyb. Přejít restauraci jim trvalo jen pár vteřin. Než dorazili k Simonovu stolu, Isabela si stihla vytáhnout z boty ostrou úzkou dýku. Ležela na stole a ve světle zářivek vrhala odlesky. Byla to tmavá dýka z těžkého stříbra a do rukojeti měla z obou stran vypálené kříže. Většina zbraní odpuzujících upíry byla zjevně označená kříži, což podle Simona vycházelo z přesvědčení, že upíři jsou většinou křesťané. Kdo mohl tušit, že menšinové náboženské vyznání s sebou může nést takové výhody? „Dál už ani krok,“ prohlásila Isabela, když se dva služebníci zastavili u jejich stolu, a prsty přitom držela jen pár centimetrů od dýky. „Sdělte nám účel své návštěvy.“ „Lovkyně stínů,“ sípavě zašeptalo stvoření stojící vlevo, „nepočítali jsme s tvou přítomností v této situaci.“ Isabela pozvedla jedno úzké obočí. „A o jakou situaci se jedná?“ Druhý služebník ukázal dlouhým šedivým prstem na Simona. Nehet na špičce prstu měl zažloutlý a ostrý. „Máme tu jednání se světlomilcem.“ „Ne, nemáte,“ ozval se Simon. „Vůbec netuším, co jste zač. Nikdy jsem vás neviděl.“ „Já jsem pan Walker,“ představilo se první stvoření. „A můj společník se jmenuje pan Archer. Sloužíme nejmocnějšímu upírovi v New Yorku, vůdci největšího manhattanského klanu.“ „Rafael Santiago,“ řekla Isabela. „V tom případě určitě víte, že Simon nepatří do žádného klanu. Je na volné noze.“ Pan Walker se mírně usmál s pevně stisknutými rty. „Můj velitel doufá, že by se na tom mohlo něco změnit.“ 15
Simon se nad stolem setkal s Isabeliným pohledem. Pokrčila rameny. „Copak ti Rafael neříkal, že se máš od jeho klanu držet dál ?“ „Možná si to rozmyslel,“ přemítal Simon. „Vždyť ho znáš. Je náladovej a nevypočitatelnej.“ „Neznám. Vlastně jsem ho neviděla od té doby, co jsem ho chtěla umlátit svícnem. Ale vzal to dobře. Ani nemrknul.“ „No paráda,“ řekl Simon. Oba služebníci na něj zírali. Oči měli bledě šedé, barvy špinavého sněhu. „Jestli mě Rafael zve do svýho klanu, znamená to, že ode mě něco chce. Tak mi rovnou řekněte, o co se jedná.“ „Nejsme zasvěceni do velitelových plánů,“ odpověděl pan Archer povýšeně. „Tak to je smůla,“ prohlásil Simon. „Nikam nejdu.“ „Jestli s námi nehodláš jít, máme povolení tě k tomu donutit silou.“ Dýka jako by Isabele sama skočila do ruky – sotva se pohnula, a přesto už zbraň svírala v dlani. Lehce jí pootočila. „To bych na vašem místě nedělala.“ Pan Archer na ni vycenil zuby. „Odkdy dělají Andělovy děti ochranku ničemným podsvěťanům? Čekal bych, že takové věci budou pod tvoji úroveň, Isabelo Lightwoodová.“ „Já nejsem jeho ochranka,“ řekla Isabela. „Jsem jeho přítelkyně. A to mi dává právo vám nakopat zadek, jestli ho budete otravovat. Tak už to chodí.“ Přítelkyně? Simona to tak vylekalo, že na ni vrhl překvapený pohled, ona však upřeně pozorovala dva služebníky a z tmavých očí jí létaly blesky. Měl pocit, že o sobě ještě nikdy předtím neřekla, že je jeho přítelkyně. Zároveň mu však nemohlo uniknout, že skutečnost, že právě tento okamžik dnešního večera ho vyděsil daleko víc než pozvání na schůzku od nejmocnějšího upíra New Yorku, byla jen další známkou podivného směru, kterým se celý jeho život začal přednedávnem ubírat. „Můj velitel,“ pronesl pan Walker tónem, který měl zřejmě vyznít smířlivě, „chce světlomilci učinit návrh…“ 16
„Jmenuje se Simon. Simon Lewis.“ „Chce panu Lewisovi učinit návrh. Mohu vám slíbit, že pro pana Lewise bude zdaleka nejvýhodnější, když nás laskavě doprovodí a vyslechne mého velitele. Přísahám na čest svého velitele, světlomilče, že neutrpíš žádnou újmu, a jestliže budeš chtít nabídku mého velitele odmítnout, budeš tak moci svobodně učinit.“ Můj velitel, můj velitel. Pan Walker ta slova pronášel se směsí obdivu a posvátné hrůzy. Simon se v duchu otřásl. Strašná představa, být k někomu tak připoutaný a nemít žádnou vlastní vůli. Isabela vrtěla hlavou a rty Simonovi naznačovala slůvko „ne“. Napadlo ho, že má nejspíš pravdu. Isabela byla vynikající lovkyně stínů. Od svých dvanácti let lovila démony a podsvěťany porušující zákon – neposlušné upíry, čaroděje praktikující černou magii, vlkodlaky utržené ze řetězu, kteří na někoho zaútočili – a byla v tom pravděpodobně lepší než kterýkoli jiný lovec stínů v jejím věku, s výjimkou jejího bratra Jace. A ještě Sebastiána, pomyslel si Simon, který byl lepší než oba dva dohromady. Teď už je ale mrtvý. „Tak dobře,“ rozhodl se. „Půjdu.“ Isabela vyvalila oči. „Simone!“ Oba služebníci si zamnuli ruce, podobní padouchům z komiksů. To gesto samo o sobě nebylo strašidelné, strašidelný byl ale fakt, že to oba udělali přesně ve stejnou chvíli a naprosto stejným způsobem, jako by byli jen loutkami, které někdo ovládá jedním provázkem. „Výborně,“ řekl pan Archer. Isabela hlasitě bouchla dýkou o stůl a předklonila se, až se jí lesklé tmavé vlasy otřely o desku stolu. „Simone,“ zašeptala naléhavě, „neblázni. Neexistuje důvod, proč bys měl někam chodit. A Rafael je pitomec.“ „Rafael je vysoce postavený upír,“ opáčil Simon. „Jeho krev ze mě udělala upíra. Je to můj… jak se tomu říká.“ „Tvůj předek, otec, stvořitel, původce – pro to, co udělal, existují tisíce jmen,“ doplnila ho Isabela roztržitě. „A je možné, že 17
z tebe jeho krev udělala upíra. Ale neudělala z tebe světlomilce.“ Její oči se nad stolem zadívaly do jeho. Světlomilce z tebe udělal Jace. To ale Isabela nikdy nechtěla vyslovit nahlas. Pravdu, celý příběh o tom, čím Jace ve skutečnosti je a co to způsobilo u Simona, jich znalo jen pár. „Nemusíš dělat, co ti říká.“ „Jasně že nemusím,“ odpověděl Simon tišším hlasem. „Pokud ale odmítnu, myslíš, že mě Rafael prostě nechá být? Nenechá. Pořád po mně půjdou.“ Vrhl na dva služebníky kradmý postranní pohled. Vypadali, že s ním souhlasí, i když se mu to možná jen zdálo. „Budou mě všude otravovat. Venku, ve škole, u Clary…“ „No a co? Clary to snad nezvládne?“ Isabela rozhodila rukama. „No tak dobře. Ale aspoň půjdu s tebou.“ „O tom nemůže být řeč,“ vpadl jim do hovoru pan Archer. „Do této záležitosti nemají lovci stínů co mluvit. Týká se jen dětí noci.“ „Já nebudu…“ „Zákon nám dává právo řešit si vlastní záležitosti v soukromí,“ upjatě jí připomněl pan Archer. „Uvnitř vlastního druhu.“ Simon se na ně podíval. „Dejte nám chvilku, prosím vás,“ řekl. „Chci si s Isabelou promluvit.“ Nastalo krátké ticho. Okolní život v bistru pokračoval dál svým tempem. Dovnitř se nahrnuli pozdní návštěvníci, kteří před chvílí odešli po filmu z kina sídlícího ve stejném bloku, a kolem spěchaly číšnice roznášející hostům talíře s kouřícími pokrmy. U okolních stolků seděli smějící se a rozmlouvající páry. Kuchaři za přepážkou na sebe pokřikovali objednávky. Nikdo se na ně nedíval ani se netvářil, že by se mělo dít něco zvláštního. Simon si už zvykl na optické iluze, někdy se však v Isabelině přítomnosti nemohl ubránit dojmu, že je uvězněný za neviditelnou skleněnou stěnou a odříznutý od zbytku lidstva a jeho každodenního koloběhu. „Dobrá tedy,“ souhlasil pan Walker a udělal krok vzad. „Můj velitel ale nemá rád, když ho někdo nechává čekat.“ Odešli ke dveřím a stáli tam jako sochy, nedbajíce závanů chladného vzduchu, jež dovnitř pronikaly, vždy když odcházel 18
nebo přicházel nějaký zákazník. Simon se otočil k Isabele. „To je dobrý,“ ujistil ji. „Neublíží mi. Nemůžou mi ublížit. Rafael přece ví o…“ Celý nesvůj si ukázal na čelo. „O tomhle.“ Isabela se natáhla přes stůl a pohybem ruky, který byl spíše zkoumavý než něžný, mu odhrnula vlasy z čela. Mračila se. Simon už se na své znamení mnohokrát díval v zrcadle, takže dobře věděl, jak vypadá. Jako by někdo vzal tenký štětec a namaloval mu na čelo kousek nad kořenem nosu jednoduchý symbol. Zdálo se mu, že znamení občas mění tvar, jako to dělávají pohyblivé obrazy složené z mraků, vždy je ale naprosto zřetelné a černé a vyzařuje z něj nebezpečí, podobně jako z varovného nápisu v cizím jazyce. „Opravdu to… funguje?“ zašeptala. „Rafael si to myslí,“ odpověděl Simon. „A já nemám důvod tomu nevěřit.“ Vzal ji za zápěstí a odtáhl jí ruku od svého obličeje. „Budu v pořádku, Isabelo.“ Povzdechla si. „Každej coul mýho výcviku mi říká, že to není moc dobrej nápad.“ Simon jí stiskl ruku. „Ale jdi. Taky tě přece zajímá, co může Rafael chtít, ne?“ Isabela ho poplácala po hřbetu ruky a opřela si záda. „Popovídáme si o tom, až se vrátíš. Zavolej mi jako první.“ „Zavolám.“ Simon se postavil a zapnul si bundu. „Můžeš pro mě udělat jednu věc? Vlastně dvě věci.“ Podívala se na něj s ostražitým úsměvem. „A co?“ „Clary prý bude dneska večer trénovat v Institutu. Jestli na ni narazíš, neříkej jí, kam jsem šel. Měla by zbytečně strach.“ Isabela obrátila oči v sloup. „No dobře. A ta druhá věc?“ Simon se k ní sklonil a políbil ji na tvář. „Než odejdeš, dej si boršč. Je fantastickej.“ Pan Walker a pan Archer nebyli právě upovídaní společníci. Tiše vedli Simona ulicemi Lower East Side a svým zvláštním klouzavým krokem neustále kráčeli kus před ním. Připozdívalo se, ale chodníky byly stále plné lidí jdoucích z večerní směnu 19
nebo spěchajících domů z večeře, s očima upřenýma k zemi a límci vyhrnutými na ochranu před nepříjemným studeným větrem. Na St. Mark’s Place byly u okraje chodníku vyrovnané karetní stolky, na nichž se prodávalo vše od levných ponožek přes kresby New Yorku až po tyčinky s vůní santalového dřeva. Listí hnané větrem po zemi chřestilo jako vysušené kosti. Vzduch byl prosycen výfukovými plyny z aut smíchanými s vůní santalového dřeva a pod tím vším se vznášel pach lidských bytostí – kůže a krve. Simonovi se stáhl žaludek. Snažil se přechovávat u sebe v pokoji dostatečnou zásobu zvířecí krve, aby nikdy nedostal hlad – vlastnil teď malou ledničku schovanou vzadu v šatní skříni, kde na ni nemohla narazit jeho matka. Krev mu připadala nechutná. Ze začátku si myslel, že si na ni zvykne a třeba na ni i začne mít chuť, ale ačkoli tišila jeho bolesti z hladu, nebylo na ní nic, na čem by si mohl pochutnat, jako si kdysi pochutnával na čokoládě nebo vegetariánských burritech či kávové zmrzlině. Byla to pořád jen krev. Pocit hladu byl ale horší. Mít hlad pro něj znamenalo cítit věci, které cítit nechtěl – sůl na kůži a tu přezrále sladkou vůni krve linoucí se z pórů kolemjdoucích. Vyvolávalo to v něm pocit ještě většího hladu, zmatku a celkové zvrácenosti. Nahrbil se, vrazil si pěsti do kapes bundy a snažil se dýchat ústy. Zahnuli na Třetí avenue a zastavili se před restaurací s nápisem Klášterní kavárna – zahrádka otevřena po celý rok. Simon se na nápis krátce podíval. „Co tady děláme?“ „Toto místo vybral k setkání náš velitel,“ pravil pan Walker neutrálním tónem. „Aha.“ Simon znejistěl. „Není to zrovna Rafaelův styl – čekal bych, že si na schůzky vybírá spíš věže odsvěcených katedrál nebo podzemní kobky plný kostí. Nikdy mi nepřišel jako typ, co chodí do trendy kaváren.“ Oba služebníci na něj zírali. „Máš s tím nějaký problém, světlomilče?“ zeptal se nakonec pan Archer. 20
Z nějakého důvodu měl Simon pocit, jako by mu pan Archer vyhuboval. „Ne, nemám.“ Kavárna měla tmavý interiér a podél jedné stěny se táhl bar s mramorovou deskou. Po celou dobu, co kráčeli místností ke dveřím úplně vzadu, je neoslovil žádný číšník. Vyšli dveřmi na zahrádku. Zahrádkami se mohla pochlubit řada newyorských restaurací, jenže většina z nich se v chladnějších ročních obdobích zavírala. Tuto zahrádku tvořil dvorek sevřený mezi několika budovami. Zdi zdobily nástěnné malby s falešnými okny, která vedla na italské zahrady plné květin. Na stromech, jejichž listí se už zbarvilo do žluta a rezavohněda, visely řetězy bílých žároviček a mezi stolky byly rozestaveny topné lampy vydávající načervenalou záři. Uprostřed dvorku rytmicky šplouchala fontánka. Obsazený byl jen jeden stolek, ale po Rafaelovi nebylo na zahrádce ani stopy. U stolku blízko u zdi seděla štíhlá žena v klobouku se širokou krempou. Zatímco na ni Simon zmateně zíral, zvedla ruku a zamávala na něj. Otočil se a podíval se za sebe; samozřejmě tam nikdo nebyl. Walker a Archer se znovu pohnuli a nic nechápající Simon je následoval. Přešli dvorek a zastavili se pár desítek centimetrů od místa, kde seděla neznámá žena. Walker se hluboce uklonil. „Veliteli,“ řekl. Žena se usmála. „Walkere a Archere,“ oslovila je, „výborně. Děkuji vám, že jste mi přivedli Simona.“ „Tak moment.“ Simon přeskakoval pohledem z ženy na dva služebníky a zase zpět. „Vy nejste Rafael.“ „To máš tedy pravdu.“ Žena si sundala klobouk. Na ramena se jí rozlila bohatá hříva stříbřitě plavých vlasů, jež zářily ve světle vánoční výzdoby. Její hladké, bílé, velmi krásné tváři oválného tvaru vévodily veliké světlezelené oči. Měla na sobě dlouhé černé rukavice, černou hedvábnou halenku a úzkou sukni a kolem krku si uvázala černý šátek. Nebylo možné odhadnout její věk – ani to, jak byla stará, když se stala upírkou. „Jsem Camille Belcourtová. Moc mě těší, že tě poznávám.“ 21
Natáhla k němu ruku v černé rukavici. „Bylo mi řečeno, že se tady setkám s Rafaelem Santiagem,“ prohlásil Simon, aniž by jí rukou potřásl. „Pracujete pro něj?“ Camille Belcourtová se rozesmála smíchem připomínajícím zurčící potůček. „To rozhodně ne! I když kdysi dávno pracoval on pro mne.“ A vtom si Simon vzpomněl. Já myslel, že nejvyšší upír je někdo jinej, řekl tehdy Rafaelovi v Idrisu. Zdálo se mu, že od té doby uplynula celá věčnost. Camille se k nám ještě nevrátila, odpověděl mu Rafael. Já jsem její zástupce. „Vy jste nejvyšší upír,“ pochopil Simon. „Vůdce manhattanského klanu.“ Otočil se ke služebníkům. „Podvedli jste mě. Říkali jste mi, že se mám sejít s Rafaelem.“ „Řekl jsem, že se setkáš s naším velitelem,“ opáčil pan Walker. Jeho doširoka rozevřené oči byly prázdné, tak prázdné, že si Simon nebyl jistý, zda ho ti dva vážně chtěli oklamat, nebo byli jen jako roboti naprogramovaní říkat všechno, co jim přikáže jejich velitel, a odchylky od scénáře pro ně nepřicházely v úvahu. „A tady je.“ „Přesně tak.“ Camille svým služebníkům věnovala zářivý úsměv. „A teď prosím odejděte, Walkere a Archere. Potřebuji si tady se Simonem promluvit o samotě.“ Způsob, jakým tu větu vyslovila – jeho jméno a výraz „o samotě“ –, působil jako skryté pohlazení. Služebníci se uklonili a vzdálili se. Když se pan Archer obracel k odchodu, Simon zahlédl ze strany na jeho krku poranění, modřinu tak tmavou, že vypadala jako barva, se dvěma ještě tmavšími skvrnkami uvnitř. Byly to stopy po kousnutí lemované zaschlou potrhanou kůží. Simonem proběhlo neviditelné zachvění. „Prosím,“ řekla Camille a poklepala na židli vedle sebe, „posaď se. Nechceš trochu vína?“ Simon se nepohodlně usadil na samém okraji tvrdé kovové židle. „Já nepiju.“ „Ale samozřejmě,“ odpověděla soucitně. „Vždyť jsi teprve holátko. Ale netrap se tím. Postupně se vytrénuješ tak, že budeš 22
schopen konzumovat víno i jiné nápoje. Nejstarší z našeho druhu mohou dokonce jíst lidské jídlo jen s minimálními vedlejšími účinky.“ S minimálními vedlejšími účinky? Simona ta formulace příliš nepotěšila. „Budeme tady ještě dlouho?“ zeptal se a významně se přitom podíval na svůj mobil, na kterém zjistil, že už je po půl jedenácté. „Musím domů.“ Camille se napila vína. „Opravdu? A proč?“ Protože máma neusne, dokud se nevrátím. No dobře, ale tohle přece Camille vědět nepotřebovala. „Vyrušila jste mě z rande,“ odpověděl. „Takže mě logicky zajímá, jestli kvůli něčemu důležitýmu.“ „Pořád bydlíš se svou matkou, že?“ nadhodila a položila sklenici na stůl. „Je poněkud zvláštní, že tak mocný upír jako ty odmítá odejít z domova a připojit se k nějakému klanu.“ „Takže vy jste mi pokazila rande, jenom abyste se mi mohla posmívat, že pořád ještě bydlím u rodičů. Nemohla jste si to nechat na nějakej večer, kdy nebudu mít schůzku? Což je naprostá většina večerů, kdyby vás to náhodou zajímalo.“ „Nevysmívám se ti, Simone.“ Přejela si jazykem po spodním rtu, jako by si vychutnávala víno, kterého se právě napila. „Zajímá mě, proč ses nestal členem Rafaelova klanu.“ Což je vlastně i váš klan, ne? „Měl jsem silnej pocit, že mě tam Rafael nechce,“ sdělil jí Simon. „V podstatě řekl, že mě nechá na pokoji, pokud já nechám na pokoji jeho. Tak jsem to udělal.“ „Nepovídej.“ Zelené oči jí zasvítily. „Nikdy jsem se nechtěl stát upírem,“ vysvětloval Simon a zároveň uvažoval nad tím, proč vlastně vykládá takové věci naprosto cizí ženě. „Chtěl jsem normální život. Když jsem zjistil, že jsem světlomilec, napadlo mě, že bych ho pořád ještě mohl mít. Nebo aspoň něco, co by se normálnímu životu blížilo. Můžu chodit do školy, můžu bydlet doma, můžu se vídat s mámou a sestrou…“ „Pokud ovšem před nimi nikdy nebudeš jíst,“ přerušila ho Camille. „Dokud před nimi dokážeš skrýt svoji touhu po krvi. Ještě 23
nikdy jsi neokusil lidskou krev, že? Živíš se jen balenou, zatuchlou krví zvířat.“ Nakrčila nos. Simon si vzpomněl na Jace a rychle tu myšlenku zahnal. Jace přece taky není tak docela člověk. „Ne, neokusil.“ „Jednou ji okusíš. A až se to stane, nikdy na to nezapomeneš.“ Předklonila se a její světlé vlasy ho polechtaly na ruce. „Své pravé já nemůžeš skrývat navždy.“ „Všichni teenageři přece lžou rodičům,“ řekl Simon. „A vůbec, nic vám do toho není. Vlastně pořád ještě nevím, proč jsem tady.“ Camille se k němu naklonila. Když to udělala, pootevřel se jí výstřih černé hedvábné halenky. Kdyby byl Simon ještě člověkem, začervenal by se. „Můžu se podívat?“ Simon si nemohl pomoci a vyvalil na ni oči. „Na co?“ Usmála se. „Na tvé znamení, hlupáčku. Znamení tuláka.“ Simon otevřel ústa a pak je zase zavřel. Odkud to ví? O znamení, jež mu Clary nanesla v Idrisu, věděla jen hrstka lidí. Rafael naznačil, že ta informace musí zůstat tajemstvím, a Simon s ní podle toho zacházel. Camilliny oči však byly velmi zelené a klidné a on z nějakého důvodu toužil dělat to, co po něm chce. Mohl za to způsob, jakým se na něj dívala, nebo možná melodie jejího hlasu. Zvedl ruku a odhrnul si vlasy, aby si mohla prohlédnout jeho čelo. Oči se jí rozšířily údivem a rty se jí odlepily od sebe. Zlehka si sáhla na krk, jako by se tam snažila nahmatat neexistující puls. „Ach,“ vydechla. „Takové požehnání, Simone. Máš veliké štěstí.“ „Je to kletba,“ opravil ji Simon, „ne požehnání. To snad víte, ne?“ Oči jí zajiskřily. „Kain Hospodinu odvětil: Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Máš snad pocit, že svůj úděl neuneseš, Simone?“ Simon se narovnal a vlasy mu opět spadly do čela. „Unesu.“ „Ale nechceš.“ Aniž z něj spustila oči, přejela prstem v rukavici po okraji své sklenky na víno. „Co kdybych znala způsob, jak obrátit to, co považuješ za kletbu, ve tvůj prospěch?“ 24
Tak mi připadá, že se konečně dostáváte k tomu, proč jste mě sem dala přivést. To je dobrý začátek. „Poslouchám vás.“ „Poznal jsi mé jméno, když jsem se ti představila,“ pokračovala Camille. „Rafael se už o mně zmínil, že?“ Mluvila se sotva postřehnutelným přízvukem, který Simon nedokázal zařadit. „Říkal, že jste vůdkyní klanu a on vás ve vaší nepřítomnosti jenom zastupuje. Jako viceprezident nebo tak něco.“ „Aha.“ Jemně se kousla do spodního rtu. „To bohužel tak docela neodpovídá skutečnosti. Ráda bych ti řekla pravdu, Simone. Chtěla bych ti učinit nabídku. Nejdříve mi ale musíš něco slíbit.“ „A co to má být?“ „Že všechno, co si tu dnes večer řekneme, zůstane tajemstvím. Nikdo se to nesmí dozvědět. Ani ta tvá malá zrzavá kamarádka Clary. Ani jedna z tvých přítelkyň. Nikdo z Lightwoodových. Prostě nikdo.“ Simon se zády opřel o židli. „A co když vám nic takovýho neslíbím?“ „Pak můžeš odejít, pokud si to přeješ,“ řekla. „Jenže se nikdy nedozvíš, co jsem ti chtěla sdělit. A té ztráty budeš litovat.“ „Jsem zvědavej,“ oznámil jí Simon. „Ale ne zase tolik.“ V očích se jí mihlo překvapení, pobavení a Simonovi se zdálo, že i špetka respektu. „Nic, co bych ti chtěla říci, se jich netýká. Nebude to mít vliv na jejich bezpečí ani štěstí. Tím utajením se jen snažím chránit samu sebe.“ Simon se na ni podezíravě podíval. Myslí to vážně? Upíři nejsou jako víly, které nedokážou lhát. Musel si ale přiznat, že jím cloumá zvědavost. „No tak dobře. Zachovám vaše tajemství, dokud nebudu mít pocit, že něco, co řeknete, může ohrozit moje přátele. Pak naše dohoda přestává platit.“ Věnovala mu mrazivý úsměv. Poznal, že nemá ráda, když jí někdo nevěří. „Dobrá tedy,“ souhlasila. „Vypadá to, že nemám na vybranou, když tolik potřebuji tvoji pomoc.“ Předklonila se a štíhlou rukou si pohrávala se stopkou sklenice na víno. „Až 25
donedávna jsem spokojeně vedla manhattanský klan. Měli jsme nádherné sídlo ve staré předválečné budově na Upper West Side, ne v tom hotelu zamořeném krysami, kde teď mé poddané ubytoval Santiago. Santiago – Rafael, jak mu říkáš ty – byl můj první pobočník. Můj nejoddanější společník, nebo jsem si to alespoň myslela. Jedné noci jsem zjistila, že zabíjí lidi. Přiváděl je do toho starého hotelu ve španělském Harlemu a pro vlastní zábavu pil jejich krev. Jejich kosti pak vyhazoval do kontejneru. Hloupě riskoval a porušoval zákony Úmluvy.“ Napila se vína. „Když jsem si s ním chtěla promluvit, uvědomila jsem si, že celému klanu napovídal, že tím vrahem jsem já, že já porušuji zákony. Přichystal mi past. Měl v úmyslu mě zabít, aby se mohl sám ujmout moci. Uprchla jsem. Zůstali mi jen Walker a Archer, kteří mě chránili.“ „Takže celou dobu lhal, když tvrdil, že vás jen zastupuje, dokud se nevrátíte?“ Ušklíbla se. „Santiago je obratný lhář. Je jisté, že si přeje můj návrat – aby mě mohl zabít a stanout v čele klanu oficiálně.“ Simon si nebyl jistý, co chce Camille slyšet. Nebyl zvyklý na to, aby se na něj dospělé ženy dívaly s očima plnýma slz nebo se mu svěřovaly se svými životními příběhy. „To mě mrzí,“ řekl nakonec. Pokrčila rameny tak energicky, až ho napadlo, jestli její přízvuk náhodou není francouzský. „Už je to minulost,“ řekla. „Celou tu dobu jsem se skrývala v Londýně, hledala spojence a vyčkávala. Pak jsem se doslechla o tobě.“ Zvednutou rukou mu naznačila, aby mlčel. „Nemohu ti říci jak, jsem vázána mlčenlivostí. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že ty jsi přesně ten, na koho čekám.“ „Opravdu?“ Naklonila se k němu a dotkla se jeho ruky. „Rafael se tě bojí, Simone, a má k tomu důvod. Patříš k jeho druhu, jsi upír, ale nikdo ti nemůže ublížit ani tě zabít. Nemůže ti zkřivit ani vlásek, protože by tím na svoji hlavu přivolal hněv boží.“ Rozhostilo se ticho. Simon slyšel jemné bzučení elektrických vánočních světýlek nad hlavou, šplouchání vody v kamenné fontán26
ce uprostřed dvorku, hučení a šum města. Pak tiše promluvil. „Vy jste to řekla.“ „Co jsem řekla, Simone?“ „To slovo. Hněv…“ Slovo ho štípalo a pálilo v ústech, stejně jako pokaždé. „Ano. Hněv boží.“ Stáhla ruku zpět, ale v očích měla laskavý pohled. „Náš druh má mnohá tajemství, která ti mohu prozradit a ukázat. Dozvíš se, že nejsi odsouzen k zatracení.“ „Paní…“ „Camille. Říkej mi Camille.“ „Pořád nechápu, co po mně vlastně chcete.“ „Opravdu ne?“ Zavrtěla hlavou a zářivé vlasy jí zavířily kolem obličeje. „Chci, aby ses stal mým spojencem, Simone. Mým spojencem proti Santiagovi. Spolu se vydáme do toho jeho hotelu prolezlého krysami a ve chvíli, kdy jeho přívrženci uvidí, že jsi se mnou, opustí jej a přidají se ke mně. Věřím, že pod vším tím strachem z něj mi zachovávají loajalitu. Jakmile nás uvidí spolu, jejich strach pomine a oni se postaví na naši stranu. Člověk nemůže soupeřit s tím, co je božské.“ „Já nevím,“ váhal Simon. „V bibli se Jákob utkal s andělem a vyhrál.“ Camille se na něj podívala s pozvednutým obočím. Simon pokrčil rameny. „Hebrejská škola.“ „I pojmenoval Jákob to místo Penúel, neboť řekl: ‚Viděl jsem Boha tváří v tvář.‘ Vidíš, nejsi jediný, kdo dokáže citovat Písmo.“ Její ostražitý pohled zmizel a nahradil jej úsměv. „Možná si to neuvědomuješ, světlomilče, ale dokud to znamení poneseš, budeš trestající rukou boží. Nikdo se ti nemůže postavit. Určitě ne jeden upír.“ „Bojíte se mě?“ zeptal se Simon. Téměř okamžitě ho zamrzelo, že to řekl. Její zelené oči potemněly jako mraky před bouřkou. „Jestli se tě bojím?“ Hned se ale vzpamatovala, tvář se jí vyhladila a objevil se na ní bezstarostný výraz. „Jistěže ne,“ odpověděla. „Jsi inteligentní hoch. 27
Jsem přesvědčena, že si uvědomíš výhody mého návrhu a staneš se mým spojencem.“ „A co mi teda vlastně navrhujete? Teda chápu, že se postavíme Rafaelovi, ale co pak? Necítím vůči Rafaelovi nenávist ani se ho nechci jen tak pro nic za nic zbavit. Nechává mě na pokoji. Nic víc jsem nikdy nechtěl.“ Spojila ruce před sebou. Na levém prostředníčku měla přes rukavici nasazený stříbrný prsten s modrým kamenem. „To si jen myslíš, Simone, že jsi nikdy nic víc nechtěl. Myslíš si, že ti Rafael prokazuje službu, když tě nechává na pokoji, jak tomu říkáš. Ve skutečnosti tě ale vykázal do vyhnanství. Zatím jsi přesvědčený, že svůj druh nepotřebuješ. Jsi spokojený s přáteli, které máš – lidmi a lovci stínů. Vystačíš si s tím, že si v pokoji schováváš lahve s krví a lžeš své matce o tom, co jsi.“ „Jak víte…“ Nenechala se přerušit a pokračovala. „Ale jak to bude za deset let, až ti bude dvacet šest? A za dvacet let? Za třicet? Domníváš se, že si nikdo nevšimne, že všichni ostatní stárnou a mění se, jen ty ne?“ Simon na to nic neříkal. Nechtěl přiznat, že tak daleko zatím nepřemýšlel. Že tak daleko nechtěl přemýšlet. „Rafael tě přesvědčil, že ostatní upíři jsou pro tebe jed. Tak to ale být nemusí. Věčnost je dlouhá doba, když ji máš strávit sám, bez bytostí svého druhu. Bez těch, kdo ti rozumějí. Přátelíš se s lovci stínů, ale nikdy se nemůžeš stát jedním z nich. Vždy budeš jiný, mimo jejich společnost. S námi bys ale mohl někam patřit.“ Když se naklonila, od jejího prstenu se odrazilo bílé světlo a zabolelo Simona v očích. „Máme tisícileté zkušenosti, o něž se s tebou můžeme podělit, Simone. Mohl by ses naučit, jak ochránit své tajemství, jak jíst a pít, jak vyslovit jméno boží. Rafael se zachoval krutě, když ti tyto informace zatajil, a dokonce tě přesvědčil, že vůbec neexistují. Jenže to není pravda. Já ti mohu pomoci.“ „Pokud nejdřív pomůžu já vám,“ upřesnil Simon. Usmála se a odhalila ostré bílé zuby. „Pomůžeme si navzájem.“ 28
Simon se opřel zády o opěradlo. Železná židle byla studená a nepohodlná a on najednou pocítil únavu. Když se podíval dolů na své ruce, uviděl, že mu pod kůží ztmavly žíly a vytvářejí teď na hřbetech jeho rukou síť. Potřeboval krev. Potřeboval mluvit s Clary. Potřeboval se rozmyslet. „Je to pro tebe šok,“ řekla. „Já vím. Musíš si zvyknout na spoustu věcí. Moc ráda bych ti dala na rozmyšlenou tolik času, kolik potřebuješ, aby ses mohl rozhodnout, jak se k tomu všemu, ke mně, hodláš postavit. Jenže my tolik času nemáme, Simone. Dokud zůstanu v tomto městě, nebudu před Rafaelem a jeho kohortou v bezpečí.“ „Kohortou?“ Navzdory situaci se Simon musel pousmát. Camille se zatvářila zmateně. „Ano?“ „Já jen, že… ‚kohorta‘, to je z podobnýho soudku jako ‚zlosyni‘ nebo ‚přisluhovači‘.“ Nechápavě na něj zírala. Simon si povzdechl. „Omlouvám se. Asi jste neviděla tolik béčkovejch filmů jako já.“ Camille se trochu zamračila a mezi obočím jí naskočila tenounká rýha. „Byla jsem upozorněna, že jsi poněkud svérázný. Možná je to jen tím, že neznám mnoho upírů tvé generace. Ale mám takový pocit, že mi udělá dobře pohybovat se ve společnosti někoho tak… mladého.“ „Nová krev,“ prohodil Simon. To už jí vyloudilo na tváři úsměv. „Jsi tedy připraven? Přijmeš mou nabídku? Budeš se mnou spolupracovat?“ Simon zvedl oči k obloze. Girlandy bílých světýlek zakrývaly hvězdy. „Víte,“ řekl, „já si vaší nabídky vážím. Doopravdy.“ Sakra, pomyslel si. Přece musí existovat způsob, jak to říct, aby to neznělo, jako by odmítal pozvání na školní ples. Víš, mně to doopravdy strašně moc lichotí, ale… Camille, stejně jako Rafael, vždy mluvila odměřeně a formálně jako nějaká pohádková bytost. Možná by to mohl taky zkusit. Pronesl: „Potřebuji trochu času, abych si to mohl promyslet. Jistě mě chápete.“ Pousmála se tak neznatelně, že odhalila jen špičky upířích špičáků. „Pět dnů,“ prohlásila. „Ani o den déle.“ Natáhla k němu ruku 29
v rukavici. V dlani se jí něco zalesklo. Byla to malinká skleněná lahvička, jež by mohla obsahovat například vzorek parfému, kdyby ovšem nebyla plná nahnědlého prášku. „Hřbitovní půda,“ vysvětlila. „Když tu lahvičku rozbiješ, budu vědět, že mne voláš. Pokud mne nepřivoláš do pěti dnů, pošlu pro tvoji odpověď Walkera.“ Simon si vzal lahvičku a strčil si ji do kapsy. „A když odpovím ne?“ „Pak budu zklamaná. Ale rozloučíme se jako přátelé.“ Odstrčila sklenku na víno. „Na shledanou, Simone.“ Simon vstal, a když odsouval židli, vydala nepříjemný kovový skřípot. Měl pocit, že by měl ještě něco říct, jenže netušil co. Zdálo se ale, že ho Camille pro tuto chvíli propustila. Rozhodl se, že bude raději vypadat jako jeden z těch divných moderních upírů, kteří nemají žádné způsoby, než riskovat, že se nechá znovu zatáhnout do rozhovoru. Bez dalšího slova odešel. Při průchodu kavárnou minul Walkera s Archerem, kteří stáli u rozlehlého dřevěného baru, shrbení ve svých dlouhých šedých kabátech. Když procházel kolem nich, cítil, jak se do něj zabodávají pohledem, a zlehka na ně zamával. Bylo to něco mezi přátelským mávnutím a koketním zatřepetáním prsty. Archer na něj vycenil zuby – obyčejné lidské zuby bez špiček – a s Walkerem v patách zamířil kolem něj na zahrádku. Simon sledoval, jak se usazují na židle naproti Camille. Nezvedla hlavu, když si sedali, avšak bílé žárovičky osvětlující dvorek náhle zhasly – ne jedna po druhé, ale všechny současně –, takže Simon najednou zíral na matoucí černý čtverec, jako by někdo zakryl všechny hvězdy. Než si toho všimli číšníci a vyběhli ven, aby závadu opravili, a než zahradu opět zalilo bledé světlo, Camille a její lidští služebníci už byli pryč. Simon odemkl vchodové dveře svého domu – jednoho z dlouhé řady stejných řadových domků s cihlovou fasádou, tvořících celý blok v jejich ulici v Brooklynu – a opatrně je otevřel. Pozorně se zaposlouchal. 30
Matce řekl, že jde s Erikem a ostatními členy kapely zkoušet na sobotní koncert. Bývaly doby, kdy by mu jednoduše uvěřila a nic dalšího by se nedělo. Elaine Lewisová nikdy nepatřila mezi příliš přísné rodiče, nikdy neuložila Simonovi ani jeho sestře domácí vězení, ani netrvala na tom, aby chodili brzy domů. Simon byl zvyklý zůstávat dlouho do noci venku s Clary, pak si odemknout vlastním klíčem a ve dvě ráno sebou hodit do postele, aniž by to u jeho matky vyvolalo nějaké pohoršení. Nyní však bylo všechno jinak. Skoro dva týdny strávil v Idrisu, domovině lovců stínů. Zmizel z domova bez jakékoli výmluvy či vysvětlení. Čaroděj Magnus Bane použil na jeho matku paměťové kouzlo, takže si teď vůbec nepamatovala, že Simon zmizel. Lépe řečeno, nepamatovala si to vědomě. Její chování se ale změnilo. Byla podezřívavá, pořád nervózně přešlapovala, pozorovala ho a nutila ho být doma v určitou dobu. Když se naposledy vracel ze schůzky s Maiou, našel Elaine ve vstupní hale. Seděla v křesle obráceném ke dveřím, ruce měla založené na prsou a na tváři jí hrál výraz stěží ovládaného vzteku. Té noci ji slyšel dýchat ještě předtím, než ji opravdu uviděl. Nyní však nezaslechl nic než tiché šumění televize přicházející z obývacího pokoje. Nejspíš na něj čeká a u toho sleduje maraton seriálů z nemocničního prostředí, které si tolik oblíbila. Simon za sebou zavřel dveře a opřel se o ně ve snaze nasbírat v sobě dost energie, aby jí dokázal lhát. Těžké pro něj bylo už to, že nemohl před svou rodinou jíst. Jeho matka naštěstí odcházela do práce brzy ráno a vracela se pozdě večer a Rebeka, která chodila na vysokou v New Jersey a domů si jen občas jezdila vyprat prádlo, nestrávila v jeho přítomnosti tolik času, aby si všimla něčeho zvláštního. Když ráno vstával, matka už byla většinou v práci a snídaně a oběd, jež pro něj s láskou připravila, ležely na kuchyňské lince. Cestou do školy je vyhodil do popelnice. S večeří to bylo těžší. Ve dny, kdy byla doma, musel příborem honit jídlo po talíři a předstírat, že nemá hlad nebo že si chce vzít večeři do pokoje k učení. Jednou nebo dvakrát do sebe jídlo nacpal, jen 31
aby jí udělal radost, a pak strávil dlouhé hodiny v koupelně, kde se potil a dávil, dokud nedostal všechnu potravu z těla. Nesnášel, když jí musel lhát. Dřív mu bylo trochu líto Clary a jejího vypjatého vztahu s Jocelyn, jež patřila mezi nejstarostlivější rodiče, jaké kdy poznal. Teď se však karta obrátila. Od Valentýnovy smrti se Jocelynin úzkostný dohled nad Claryiným životem uvolnil natolik, že už se téměř blížil normálu. Zato Simon, když byl doma, na sobě neustále cítil tíhu matčina vyčítavého pohledu, který se do něj zarýval, kamkoli se pohnul. Narovnal ramena, tašku přes rameno položil vedle dveří a vydal se do obývacího pokoje vstříc jistému konfliktu. Televize byla zapnutá a běžely v ní zprávy. Místní reportér právě líčil dojemný příběh dítěte, které našli opuštěné v uličce za nemocnicí na dolním Manhattanu. Simona to překvapilo – jeho matka zprávy nesnášela. Připadaly jí deprimující. Podíval se na pohovku a jeho překvapení se vytratilo. Matka spala, na stolku vedle ní ležely brýle a na zemi stála poloprázdná sklenice. Simon cítil její obsah – nejspíš whisky. Píchlo ho u srdce. Matka skoro nikdy nepila. Šel do matčiny ložnice a vrátil se s háčkovanou dekou. Stále ještě spala a pomalu, pravidelně oddechovala. Elaine Lewisová byla drobná žena s ptačími rysy a svatozáří černých kudrnatých vlasů prokvetlých šedými šmouhami, jež si odmítala barvit. Ve dne pracovala pro neziskovou organizaci zabývající se ochranou životního prostředí a většina jejího oblečení nesla zvířecí motivy. Teď měla na sobě batikované šaty s potiskem delfínů a vln a vlasy jí držela spona s kdysi živou rybou zalitou do pryskyřice. Když se Simon sehnul, aby matce upravil deku kolem ramen, lesklé rybí oko na něj upřelo vyčítavý pohled. Trhla sebou a odvrátila od něj hlavu. „Simone,“ zašeptala. „Simone, kde jsi?“ Simon zaraženě pustil deku a narovnal se. Možná by ji měl vzbudit, aby věděla, že je v pořádku. Jenže pak by přišly otázky, na něž nechtěl odpovídat, a ten dotčený výraz v jejím obličeji, který byl pro něj nesnesitelný. Otočil se a odešel do svého pokoje. 32
Lehl si na přikrývku a automaticky sáhl po telefonu ležícím na nočním stolku, aby zavolal Clary. Na chvíli se zastavil a zaposlouchal se do oznamovacího tónu. Nemohl jí vyprávět o Camille. Upírce slíbil, že její nabídka zůstane tajemstvím, a ačkoli se necítil být Camille nijak zvlášť zavázán, nepřestával si uvědomovat, že jestli se za posledních pár měsíců naučil jen jednu jedinou věc, pak právě to, že neplnění slibů daných nadpřirozeným bytostem je špatný nápad. Stejně chtěl ale slyšet Claryin hlas, jako pokaždé, když měl za sebou těžký den. Vždycky si jí přece může postěžovat na svůj milostný život, jehož peripetie ji zřejmě nikdy nepřestanou bavit. Převalil se v posteli, přitáhl si pod hlavu polštář a vytočil její číslo.