)0--: #063/&
First published in the UK in 2016 by Usborne Publishing Ltd., Usborne House, 83-85 Saffron Hill, London EC1N 8RT, England. www.usborne.com Text © Holly Bourne, 2016 Translation © Romana Bičíková, 2019 Czech edition © Nakladatelství Slovart The right of Holly Bourne to be identified as the author of this work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act, 1988. The name Usborne and the devices are Trade Marks of Usborne Publishing Ltd. All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system or transmitted in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise without the prior permission of the publisher. This is a work of fiction. The characters, incidents, and dialogues are products of the author’s imagination and are not to be construed as real. Any resemblance to actual events or persons, living or dead, is entirely coincidental.
Z anglického originálu What´s a Girl Gotta Do? vydaného v roce 2016 nakladatelstvím Usborne Publishing Ltd. přeložila Romana Bičíková Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, v edici #Booklab v roce 2019 Redakce Jiří Kettner Editorka Marie Iljašenko Korektury Lucie Maršíková Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-671-9 10 9 8 7 6 5 4 3 2 www.slovart.cz
BOD ZLOMU
-HGQD
Vždyť jsem na sobě ani neměla krátkou sukni. Pitomá myšlenka. Absolutně debilní myšlenka. Ale potom, co se stalo, když ve mně všechno vřelo a po tvářích se mi koulely horké, vzteklé slzy, mi pořád běželo hlavou… … Vždyť jsem na sobě ani neměla krátkou sukni. Pokud teda vážně chcete vědět, co jsem měla na sobě, abyste si mohli být jistí, že jsem opravdu dokonalá oběť: byly to džíny. Obyčejné džíny. A krajková halenka. ALE KLID – ta svůdná krajka byla ÚPLNĚ SCHOVANÁ pod vlněným kabátem.Takže pokud úchyláci z dodávky nemají rentgenový pohled – a tady bychom měli všichni poděkovat Bohu, že ho nemají –, tak jsem na sobě neměla nic, nic, co by mohlo zavdat příčinu k tomu, co se mi toho dne stalo. A stalo se mi tohle… Šla jsem pozdě do školy, protože jsem se epicky pohádala s rodiči o Mé budoucnosti. To nebylo nic neobvyklého. Naši jsou Mojí budoucností posedlí, ale tahle konkrétní hádka byla obzvlášť příšerná. Z důvodů, které nezná
nikdo, ani já, jsem ji zakončila výkřikem „Zamedituj si nad TÍMHLE!“ a chytila jsem se za rozkrok. Pak jsem jim přímo před omráčenými obličeji práskla dveřmi a skoro v slzách jsem se hnala ulicí pryč. Bylo jasno a chladno. Krásný říjnový den, jeden z těch, kdy zlatavé sluneční paprsky ani nehnou se rtutí v teploměru. Napůl jsem běžela, částečně proto, že jsem šla pozdě, a částečně, abych se zahřála. Tu dodávku jsem spatřila hned, jak jsem zahnula za roh. V kabině seděli dva týpci, vypadali jako stavbaři a taky si mě okamžitě všimli. Zírali na mě skrz čelní sklo. Z toho, jak si mě prohlíželi, se mi okamžitě stáhl žaludek. Taková ta ženská intuice. Takový to pozor, tady bude problém. Ne – to škrtněte. To není žádná ženská intuice. Nejsem žádná vědma – jen už mám hodně zkušeností se sexuálním obtěžováním, jako v podstatě každá holka na téhle planetě, která se kdy odvážila někam jít. Dodávka parkovala u chodníku na té straně tiché, rezidenční ulice, po které jsem zrovna šla. Na druhé straně totiž chodník nebyl. Na vteřinu jsem se zarazila a zvažovala svoje možnosti. Vycítila jsem, že z toho kouká průšvih, ale musela jsem kolem té dodávky projít. I když se mi už pořádně zvedal žaludek z toho, jak na mě civěli. Jako bych se měla za něco stydět… Možná se v nich mýlím, pomyslela jsem si. Jeden z nich byl zhruba ve věku mého táty. Třeba se prostě jen nevinně rozhlížejí. Třeba se vůbec nic nestane. A protože jsem byla sama a unavená a naštvaná a vůbec, neprošla jsem kolem nich se svým obvyklým sebevědomím.
Instinktivně jsem uhnula pohledem, předstírala jsem, že nevidím, jak na mě zírají, přitáhla jsem si kabát ještě víc k už tak zahalenému tělu a trochu jsem přidala do kroku. Blížila jsem se k dodávce. Pořád jsem na sobě cítila jejich oči. Ale už jsem to měla skoro za sebou. Už jsem byla skoro u dodávky… skoro za ní… a… bude to v pohodě… nic se mi nestane… a navíc byl bílý den a taky jsem mohla křičet, ale křik nebude potřeba, protože všechno bude v pohodě a já jsem si jen v duchu ty dělníky představovala horší, než doopravdy jsou, a… a… a… … a vtom se dveře dodávky otevřely. Strnula jsem. Otevřené dveře mi zatarasily cestu. Mladší z obou chlápků se pomalu soukal ven a já zvedla oči, vyplašená, jako na trní. Protože proč ty dveře otevíral? Zaslechla jsem prásknutí a cukla sebou. Byly to dveře na druhé straně. Protože ten druhý chlap vylezl taky.Trhla jsem hlavou jeho směrem a sledovala ho, jak obchází auto a blíží se ke mně. Byl starý, plešatý a úplně brunátný, jako by si příliš mnoho let dával denně příliš mnoho piv. Jeden tak stál přede mnou, druhý za mnou. Byla jsem obklíčená. A neměla jsem se kolem nich kudy prosmýknout. Ten přede mnou promluvil jako první. „S tou červenou rtěnkou vypadáš fakt sexy,“ pronesl tak úchylně chlípným hlasem, že jsem se otřásla odporem a málem jsem uskočila. Ach ano.Na to jsem zapomněla.Měla jsem rty namalované rudou rtěnkou.TAK CO,TEĎ UŽ SI ZA TO MŮŽU SAMA? Sklonil se, takže jsem ho měla přímo před sebou a neměla jsem jinou možnost než se na něj podívat. Byl mladší
než jeho kumpán – tváře mu pokrývalo chmýří, které nejspíš mělo být plnovous. Plešatec za mnou se k němu přidal. „Vzala sis ji kvůli nám, že jo, zlato? Líbí se nám. Moc se nám to líbí.“ Srdce mi bušilo tak prudce, až jsem se bála, že vybuchne. Dýchala jsem trhaně, nejistě. Naproti přes ulici stál v zahradě nějaký pán a stříhal uschlé květy z okrasného keře. Vyslala jsem k němu zoufalý pohled, tiché volání o pomoc. Ale zdálo se, že schválně dělá, že nic nevidí. „Co je, kočko? Ty se s náma nebavíš?“ „Já…,“ koktala jsem. „Já jsem…“ „Stydlivka, jo? Stydlivky takovouhle rtěnku nenosí.“ Mladší muž ke mně přistoupil o další krok blíž. Už jsem neměla žádný prostor. Páchlo mu z pusy, cítila jsem v jeho dechu něco nasládlého, jako by pil Red Bull. Zoufale jsem se rozhlížela, v duchu jsem odhadovala, kolik je vedle něj místa. A jestli se dokážu prosmeknout. Měla jsem šanci. A využila jsem ji. Prohnala jsem se kolem něj, odstrčila jeho rozpažené ruce a prchala ulicí, jak nejrychleji to šlo. Moje dupání se rozléhalo po chodníku, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Budou mě honit? Vždyť je den. „DĚVKO!“ ulevil si za mnou jeden z nich. Za zády se mi ozývaly další nadávky. Utíkala jsem dál – byla jsem si jistá, že mě pronásledují. Byla jsem si jistá, že to ještě neskončilo. „NO TAK, PUSO, BYL TO JEN KOMPLIMENT.“ „KRÁVO UPJATÁ.“
Plíce mě pálily z mrazivého vzduchu, který jsem vdechovala. Zvedal se mi žaludek. Třásla jsem se tak moc, že jsem skoro nedokázala běžet rovně. Jejich kroky jsem ale za sebou neslyšela. Když jsem doběhla na konec ulice, odvážila jsem se rychle se ohlédnout. Ti dva se opírali o svoji dodávku a smáli se. Normálně se ohýbali v pase a plácali se do kolen, chechtali se jako malé děti. A já se snažila polykat slzy, které se mi draly do očí, v krku se mi udělal knedlík a pomyslela jsem si: Ale vždyť jsem na sobě ani neměla krátkou sukni.
'Yî
A den byl čím dál tím horší. Do školy jsem dorazila akorát včas a protrpěla si první hodinu společenských věd. Skoro jsem se nedokázala soustředit. Svírala jsem propisku v roztřesených prstech a snažila se psát si poznámky, které ale nedávaly vůbec žádný smysl. Neustále jsem si v duchu přehrávala tu scénu. To, jak se na mě dívali. To, jak jsem se cítila, když mi zastoupili cestu. Učitel u tabule monotónně drmolil o nevýhodách většinového volebního systému a ve mně se svářilo několik protichůdných emocí. Stud – jako bych si za to mohla sama. Jen proto, že jsem si natřela pusu tou pitomou rtěnkou, protože mi ladila s kabelkou a až do dnešního rána jsem z ní vždycky měla radost. Zahanbení – z toho, že jsem je nechala, aby mě takhle rozhodili. Měla jsem pocit, jako by ze mě ti dělníci strhali oblečení a vystavili mě celé čtvrti. Strach – že tam pořád budou, až se budu vracet domů… A čistý, zuřivý vztek. Na ty chlapy – co jim dávalo právo takhle se mnou jednat? Proč mi nepomohl ten muž, který
stál přes ulici? Ale taky vztek na sebe… Lottie, proč ses sakra neozvala? Proč jsi je neseřvala? Co jsi to za slabocha? Když hodina skončila, vydala jsem se do jídelny na studijní kroužek filozofie. Stoupla jsem si do fronty na hranolky, což je taková naše tradice.Tou dobou už jsem se netřásla jako osika, ale pořád se to ve mně mlelo. „Ahoj, Lottie.“ Jane se postavila vedle mě, na tácu měla mléčný koktejl. „Jsi v pohodě? Vypadáš trochu přešle.“ Usmála jsem se na ni. Jane byla kámoška Evie, jedné z mých dvou nejlepších kamarádek. Chodily jsme spolu na předmaturitní seminář z filozofie a já si k ní po několika neúspěšných pokusech o přátelství konečně nacházela cestu. „Jsem v pohodě…,“ zalhala jsem. „Tak co, těšíš se na deontologickou etiku?“ Jane vzdychla a prohrábla si rukou vlasy, pár pramenů měla nově nabarvených na růžovo. „Těším se, že mi pomůžeš ji pochopit.“ Kývla jsem na pozdrav Mikeovi a několika dalším známým, kteří se postavili do fronty za námi. Ploužili jsme se směrem k pultu s jídlem. Vytáhla jsem se na špičky, abych zjistila, jak to vypadá s hranolky. „Ech,“ zaskuhrala jsem nahlas, „už jsou skoro na dně. Nesnáším hranolky ze dna – jsou vždycky studený a rozmočený.“ „Třeba si je ještě objedná někdo před tebou, takže donesou nový,“ utěšovala mě Jane. „Doufejme, Jane. Doufejme.“ Ale nikdo přede mnou si hranolky neobjednal. Sjela jsem pohledem ty bídné zbytky – některé připálené, jiné ohnuté a rozmočené – a zamračila se. Otočila jsem se ke klukům
ze studijního kroužku, kteří stáli za mnou. „Takže, zachovám se správně ‚utilitaristicky‘ a ty hranolky si objednám,“ zavtipkovala jsem,„vezmu to na sebe, abyste vy dostali pěkně čerstvý hranolky z nový várky.“ Ale nikdo mě pořádně neposlouchal, což mě nakrklo, protože teď jsem měla talíř plný hnusných hranolků a ke všemu se nikdo nezasmál mému úžasně duchaplnému filozofickému vtipu. Mike a ostatní si objednali hranolky z nové, krásně zlatavé várky, kterou donesli z kuchyně, a já se zatím vydala k rohovému stolu, u kterého jsme vždycky sedávali. Byl tu vydýchaný vzduch a páchlo to tu po smažených vejcích. Ohromnými okny sem dopadaly sluneční paprsky, takže mi bylo horko a smrad z vajec byl ještě horší. Jakmile jsme byli všichni – celkem sedm lidí: kromě mě ještě Jane, její přítel Joel a čtyři další kluci –, ujal se slova Mike, který dnešní schůzi vedl. Jednou, když jsem byla opilá a nadšená z toho, že jsem z cvičné maturity dostala pět jedniček, jsem se s ním líbala, a on mi ještě neodpustil, že jsem mu nedovolila zajít dál. Mike mě sjel svým obvyklým nasupeným pohledem a začal. „Takže, bavil jsem se s učitelem a prej deontologie i utilitarismus v testu budou…“ Jeho slova se vytrácela v okolní změti hlasů, bez valné chuti jsem uchopila jeden vystydlý hranolek a v hlavě se mi znovu rozvířily myšlenky na dnešní ráno. Ta hádka s mámou a tátou byla FAKT špatná. Táta se pořád ještě nesmířil s tím, že jsem se hned na začátku školního roku rozhodla nematurovat z pěti předmětů. Přitom k tomu, abych se dostala na Cambridge, mi stačily čtyři. A dneska ráno se mě zase snažil přesvědčit, ať si to ještě rozmyslím – i když už je
říjen. Mamka mezi námi jako obvykle jen nervózně těkala a snažila se – neúspěšně – udržet mír. „Měla by sis uvědomit, jaké jsou tvoje priority,“ řekl táta. Všechny podobné debaty vždycky začínal on. „Máš jen jeden pokus, Charlotte.“ „Já vím, že ten váš Klub starých panen je pro tebe moc důležitý, drahoušku,“ vložila se do toho máma. „A jsme na tebe velmi hrdí… ale nemyslíš, že bys ten čas zužitkovala líp, kdyby sis přece jen pro jistotu udělala maturitu ještě z jednoho předmětu?“ Já, Evie a naše třetí nejlepší kamarádka Amber jsme loni založily feministický debatní kroužek, pojmenovaly jsme ho Klub starých panen a všechno se pěkně rozjelo. Naše škola se toho chytila, a dokonce z toho udělala oficiální školní klub – Feministický spolek neboli FemSpol – a vedly jsme ho my tři. Měla jsem z toho ohromnou radost, ale táta moje nadšení ani zdaleka nesdílel. „Podívej se, Charlotte,“ pokračoval. „To se ani nebojíš, jak ten váš feministický klub bude vypadat v přihlášce na vysokou? Jako víš co, není to zrovna… nejobvyklejší mimoškolní aktivita. Nemáte na škole něco jako debatní kroužek? To by se na Cambridge hodilo mnohem víc…“ Ten pokrytec! To bylo pořád musíme zachránit svět a všichni jsme si rovni, ale jen dokud nedošlo na jeho ambice ohledně jeho jediné dcery. V tu chvíli ho přemohla posedlost Prestiží a Důležitostí Vysokoškolského Vzdělání a najednou všem měřil dvojím metrem. A mamka… no, ta si většinu času monotónně prozpěvovala nebo prostě jen říkala to, co si myslela, že musí říkat, abychom se přestali hádat.
Potřásla jsem hlavou a začala znovu vnímat Mikeovo mumlavé mumlání… „No, takže já bych řekl, že utilitarismus řeší hlavně vyšší princip, a co je to dobro…“ Ten blbeček… Už jsme nad tímhle filozofickým směrem strávili nejmíň den. Strašně jsem nesnášela, když studijní kroužek vedl někdo jiný než já, ale museli jsme se střídat. Co mě to jen popadlo se s ním tehdy líbat? „Takže když teorii utilitarismu aplikujeme na…“ Mumly mumly mumly… Můj mozek jeho drmolení znovu vytěsnil a já se jen dívala, jak si Jane hraje se svými růžovými prameny vlasů. Ti dělníci… Jak se na mě dívali… Celé ráno jsem se s tátou a mámou hádala o feminismu – a jen co jsem vylezla ze dveří, nakráčela jsem do situace, ze které bylo naprosto očividné, proč feminismus pořád potřebujeme. Proč jsem na ty chlápky nezařvala? To, jak se na mě dívali… Otřásla jsem se.Tak nápadně, že mi Jane věnovala spiklenecký úsměv, jako by chtěla říct neboj, já se taky nudím. Usmála jsem se na ni a přenesla svoji pozornost na skupinku studentů u stařičkého školního jukeboxu – strkali do něj mince a chichotali se. Rozhostilo se ticho, a pak se z reproduktorů v jídelně ozvaly tóny první písně. Od ostatních stolů zašuměl smích. Vybrali písničku „Let’s Get It On“ od Marvina Gaye. Začínal to být celoškolní vtip, ta písnička tu hrála pořád. „No a když si projdeme otázky z loňskýho testu…,“ snažil se Mike překřičet Marvinův ječák, ale moc se mu to ne
dařilo. Joel už se otočil na Jane a předstíral, že tu písničku zpívá jí. Hlavou trhal tak vehementně, až se mu culík komíhal sem a tam. Jane pohupovala rameny… dokonce i já jsem si mimoděk ťukala propiskou do rytmu. Nechala jsem se unášet známou melodií té odrhovačky, dokud Mike hlasitě nepronesl… „Takže nejjednodušší způsob, jak pochopit utilitarismus, jsou hranolky z naší jídelny.“ Upustila jsem propisku na zem, a když jsem se znovu vynořila zpod stolu, Mike ukazoval na můj talíř. „Lottie se obětovala a nechala si naložit poslední porci ze starý várky, protože věděla, že potom víc lidí po ní dostane čerstvý hranolky z nový várky. Dokonalej příklad utilitarismu, že jo?“ Zazubil se na všechny okolo, jako by je vyzýval, ať se zasmějí jeho vtipu – a všichni se zasmáli. Usmívali se a pokyvovali. Já jen zavrtěla hlavou, příliš omráčená na to, abych se vzmohla na slovo. „Dobrej postřeh, Mikeu.“ „Jo, nikdy by mě nenapadlo, že to může bejt tak jednoduchý.“ „Sorry, že máš blbý hranolky, Lottie,“ zasalutoval mi Joel, jako bychom byli v armádě. A všichni se znovu zasmáli. Zalétla jsem pohledem k Jane, jestli si toho všimla, a Jane pokrčila rameny a zvedla oči v sloup, takže jsem věděla, že jsem v právu. Nesmála jsem se. Nepřikyvovala jsem. Nesouhlasila jsem s nimi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na tohle jsem přišla já. Byl to můj vtip! A Mike ho bez uzardění vydával za svůj.
A co bylo nejhorší, jeho všichni poslouchali. Protože to řekl on. Ne já. Mike. A viděla jsem jen jediný důvod, proč ten vtip byl najednou lepší, než když jsem ho řekla já… A to, že Mike byl kluk…
7öL
Když konečně zazvonilo, byla jsem už úplně hotová. Místo oběda jsem se učila, snažila jsem se prokousat povinnou četbou, abych dostala dobrou známku z anglické literatury. Byla jsem na to sama, takže to hnilobné svinstvo z rána prostoupilo celým mým tělem. Byla to kombinace otupělosti, vzteku a bezmoci. Nikdy by mě nenapadlo, že je to vůbec psychicky možné. Jak to, že ten můj vtip zaregistrovali, až když ho řekl Mike? Proč jsem se těm odporným úchylům z dodávky nebránila? Proč se takové věci pořád děly? Ze všeho nejvíc jsem chtěla jít domů a vyčistit si hlavu, jenže jsme měly schůzi FemSpolu, dneska předsedala Evie a já moc dobře věděla, jak nervózní bývá, když musí mluvit před lidmi. Musela jsem tam jít jako morální opora. Sesbírala jsem si knihy a vydala se do místnosti, kde se schůze konala, v oddělení výtvarky a fotografie. Na telefonu mi
zabzučela další zpráva od mámy, zase se mi omlouvala. Máma hádky nezvládala. Mít s někým „negativní energii“ nebylo součástí jejího „étosu“. To jsou její slova… ne moje. Stoprocentně ne moje. Neměla jsem ani potuchy, čeho se má týkat dnešní schůze. Nestihla jsem si projít program, který Evie posílala mailem včera večer. Vážně jsme nečekaly, že se FemSpol tak rozjede. Loni jsme ve druhém pololetí bojovaly za to, aby byla z jukeboxu vyřazena jedna fakt urážlivá písnička. A vyhrály jsme – což bylo super. Půlka školy nás za to nesnášela – což už nebylo tak super. Ale spousta holek prohlásila, že by se k nám chtěly přidat, takže jsme teď měly přes dvacet členek. Od začátku školního roku jsme zatím měly jen dvě schůze, pokaždé však přišlo víc holek než předtím. A k tomu jsme s Evie a Amber dál měly setkání našeho Klubu starých panen, mimo školu – abychom mohly trávit čas jen spolu, o samotě. Ve dvaceti a víc lidech je nemožné se dělit o sýrové křupky. Opřela jsem se do těžkých dvoukřídlých dveří, a jen co jsem vešla do sálu, obklopil mě šum hovoru. Vydala jsem se dopředu, načež mi pár holek mávlo na pozdrav, a já jim zamávání chabě opětovala, nedokázala jsem v sobě sebrat dost síly. Tělem mi stále zmítaly emoce, jako bych v sobě měla vír. Nejhorší na tom bylo, že celý dnešní den byl na prd… ale když jsem se nad tím zamyslela… co tak výjimečného se vlastně přihodilo? Evie byla uzlíček nervů, obvykle krásně hladké blond vlasy měla rozvrkočené, jak si do nich neustále vjížděla ru
kama. Amber ji objímala paží kolem ramen a šeptala jí něco povzbudivého. Vyloudila jsem na tváři úsměv. Nechtěla jsem holky vyděsit. Ne, když Evie čekal tak velký okamžik. Hodila jsem svoji kabelu na židli vedle nich. „Tak jakej máš tlak?“ zeptala jsem se. Evie se teatrálně zhluboka nadechla.„Připomeň mi, prosím tě, proč jsme se rozhodly dělat tenhle klub veřejně?“ Amber ji k sobě přitáhla ještě blíž. „Protože to bude vypadat dobře na přihláškách na vysokou?“ uculila se. „Podle mýho táty ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Obě dvě nasadily soucitný výraz – už mockrát mě po podobných hádkách s mým tátou podržely. „A vůbec, ten klub je veřejnej proto, že chceme zachránit svět. A to nezvládneme, když budeme jen sedět zašitý v Eviině nepřirozeně vysmejčeným pokoji, ládovat se sýrem a dělat kázání jen jedna druhý.“ „Přestaň bejt tak racionální.“ Evie přelétla očima shromážděný dav. „Víš, že to na mě nefunguje.“ Smutně jsem se usmála. Věděla jsem o tom… Evie trpí obsedantně kompulzivní poruchou – ačkoli zrovna teď to má docela pod kontrolou. Loni, než jsme se o tom s Amber dozvěděly, měla hodně ošklivý záchvat. Bodl mě osten provinilosti, že jsem ji požádala, aby vedla dnešní schůzi. Kamarádit se s Evie bylo občas obtížné. Museli jste neustále balancovat mezi tím, abyste ji netlačili do věcí, které ji děsily, protože pak ze sebe měla blbý pocit, ale zároveň ji občas přece jen trochu pošťouchli, protože jí to pomáhalo se rozvíjet. Vzala jsem ji kolem ramen, takže jsme se objímaly všechny tři. „Budeš v pohodě. Víš to, že jo?“
Evie se usmála. „Já jen nemůžu uvěřit, že necháš mluvit taky někoho jinýho.“ „Hele,“ ohradila jsem se, zatímco Evie a Amber vyprskly smíchy. „Zas tak hrozný to se mnou není… teda počkat… jo, je to se mnou tak hrozný.“ Měla jsem pověst docela… hmmm… výřečné holky. Ačkoli dneska jsem netoužila po ničem jiném než se schoulit někde v rohu a tiše trpět. Moje nálada se neustále zhoršovala. Do místnosti se trousily poslední holky, a když obecenstvo vycítilo, že schůze co nevidět začne, rozhostilo se ticho. Vytáhla jsem si blok a propisku a strčila si její konec do pusy. Evie zašustila papíry a vstala. Viděla jsem, jak sbírá odvahu. Amber si přitáhla židli ke mně. „Myslíš, že to zvládne?“ zeptala se mě šeptem. „Viděla jsem ji, jak si předtím myje ruce…“ Osten provinilosti mě bodal čím dál tím víc. „Bude v pohodě,“ odpověděla jsem, ale jistá jsem si nebyla. „Pořád to občas dělá. Ale asi dokud si je nemyje furt, tak je to dobrý.“ „Četlas ten program, co posílala?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nestíhala jsem.“ Amber se ke mně naklonila ještě blíž – na tváři mě pošimral zbloudilý pramen jejích kudrnatých zrzavých vlasů. „Když už o tom mluvíme, ty jsi v pohodě?“ zeptala se mě. „Nepřišla jsi za náma na oběd, no, a taky vypadáš trochu vykolejeně.“ Vzdychla jsem a užuž jsem otevírala pusu, abych jí všechno vyklopila – když vtom si Evie odkašlala a zahájila schůzi.
„Ahoj, všichni.“ Hlas jí přeskakoval nervozitou. Odkašlala si a spustila znovu. „Ahoj, všichni.“ Holky, které seděly v řadách čelem k nám, se uctivě utišily. „Díky, že jste přišly.“ Evie se sice dál třásly ruce, ale její hlas s každým slovem nabýval na síle. „Při poslední schůzi jsme se rozhodly, že chceme spustit nějakou kampaň. Všechny jste přišly s nápady, čeho by se mohla týkat, tak jsem si říkala, že bysme dneska mohly ty nápady projít a sestavit z nich seznam finalistů, o kterých pak budeme hlasovat. Je tam spousta věcí, co by za to stály… Mohl by někdo vzadu ztlumit světla, prosím?“ Jedna z holek docupitala k vypínači a místnost zahalilo šero. Evie zmáčkla klávesu na notebooku a projektor ozářil velkou bílou tabuli za jejími zády. „To je jí podobný, že má všechno super zorganizovaný a připravený,“ pošeptala mi Amber. „Vsadím se s tebou o deset liber, že má i ukazovátko.“ Usmála jsem se. „Když jsem předsedala minulý schůzi, celá moje příprava byla to, že jsem si před zrcadlem zpívala tu písničku z Rockyho,“ odpověděla jsem taky šeptem. „Jen si představ, co by vzniklo, kdybysme zkombinovaly ukazovátko a písničku z Rockyho. Ty jo, myslím, že jsi právě kápla na perfektní strategii dobytí světa.“ Rozesmály jsme se. Evie ukázala na obrazovku za sebou. „Takže, holky, tohle je první položka na seznamu. Navrhla ji Sonia.“ Sonia, menší holka s neuvěřitelně dlouhými blond vlasy, přikývla a usmála se. „Je to reklama na vodu po holení, vůči který bysme se podle Sonii měly vymezit.
Moment…“ Evie zápolila s myší, až nakonec klikla na video. „Tak, tady to je.“ Ukázala na tabuli rukojetí deštníku, což je v podstatě ukazovátko. Bývala bych se tomu zasmála, kdyby to video, které Evie pustila, nebylo tak znepokojivé. Řvala z něj hlasitá moderní hudba a začínalo záběrem na holku a kluka – oba byli neskutečně přitažliví a sexy –, jak se po sobě válí na posteli před zdí z obnažených cihel. Pak se kluk vyhoupl na holku, přimáčkl jí ruce k posteli a začal ji zuřivě líbat. Holka se smála, ale snažila se ho odstrčit. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a obrací žaludek. Tohle nebylo dobré… ani trochu. Pak kluk sáhl do kapsy džínů a vytáhl lahvičku s vodou po holení, nastříkal ji na sebe a holka se přestala bránit. Místo toho začala sténat rozkoší a lapat po dechu, kluk ji líbal na krk – a pak obrazovka zčernala. Rozhostilo se ohromené ticho. Všechny holky se snažily strávit, co právě viděly. Ozvalo se jen jediné nejisté zakašlání. „Ehm,Sonio?“ řekla Evie.„Chceš nám povědět,proč myslíš, že bysme tímhle videem mohly začít kampaň?“ Sonia kývla, postavila se a zastrčila si za ucho pramen vlasů. „No… viděla jsem tohle včera v televizi a, no, asi se shodneme na tom, že to dost nahání strach. Jako vždyť se to tváří, že je normální v sexuálním vztahu používat sílu, dokonce to romantizuje napadení a znásilnění…“ Víc jsem toho neslyšela, protože v tu chvíli jsem uviděla Megan, jednu z našich nových členek, jak se potichu zvedá a skoro prchá ze sálu. Obličej měla stažený a tváře zrudlé, jako by se ze všech sil snažila nerozbrečet.
Taky jsem se zvedla. Moc lidí si Meganina odchodu nevšimlo, většina jich pozorně poslouchala Soniu. „Všechny určitě víme, že statisticky holku častěji znásilní někdo, koho zná – její kluk, nebo bejvalej kluk. A tahle reklama je v tom v podstatě podporuje. Normálně říká: ‚Kupte si naši vodu po holení a můžete znásilnit svoji holku – a ani jí to nebude vadit! Bude se jí to líbit!‘“ Evie si ale Megan všimla a mlčky na mě kývla, ať jdu za ní. A tak jsem se vydala ke dveřím, vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se na obě strany, abych zjistila, kam se Megan poděla. Našla jsem ji na holčičích záchodech, jak si myje ruce a pláče. „Jé, ahoj, Lottie,“ pozdravila mě, jako by se nechumelilo. Ruce se jí však třásly a po tvářích jí stékaly slzy. Narovnala se a rychle si je setřela. „Ahoj. Jen jsem se chtěla podívat, jestli jseš v pohodě?“ Moc jsem Megan neznala. Zní to hrozně, ale vlastně jsem ji znala jen jako „Maxovu holku“. Celý třeťák chodila s klukem jménem Max z jedné studentské kapely, která si říkala The Imposters. Měla se mnou a s Amber výtvarku, ale nikdy toho moc nenamluvila. Působili s Maxem tak zamilovaně – sotvakdy jsem ji vídala bez něj. Takže nás všechny překvapilo, když se s ní v létě rozešel. A ještě víc nás překvapilo, že se přidala do našeho feministického klubu, protože o takové věci nikdy předtím nejevila zájem. Megan držela ruce pod tekoucí vodou, i když už si z nich mýdlovou pěnu smyla. Tvář měla zakrytou tmavými vlasy. Šla jsem k ní blíž. Viděla jsem, jak se chvěje – už se jí netřásly jen ruce, ale celé tělo.
„Jsem v pohodě.“ „Megan?“ Udělala jsem další krok. „Rozrušilo tě něco na tý schůzi? Ta reklama?“ Megan zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí. Na tvářích jí vyběhly červené skvrny, řasy měla slepené mokrou řasenkou. Zavřela kohoutek a lehce zavrtěla hlavou. „To je dobrý… jsem v pohodě… Jenom… no… ta reklama… Max… tak trochu mi to něco připomnělo.“ Na slově „Max“ se jí zlomil hlas, úplně se zajíkla. „On… on…“ Odmlčela se a roztřásla se ještě víc. Co?! „Megan, on ti Max něco udě–“ „Promiň, nechtěla jsem dělat scény,“ skočila mi prudce do řeči Megan – hlas už se jí nechvěl. „Asi ze mě mluví PMS nebo tak něco.“ Vytrhla ze zásobníku papírovou utěrku, osušila si tvář, utřela si ruce a pak ji nevybíravě zahodila do koše.Tak prudce, že zmačkaná utěrka vyskočila zase ven. Co se to snažila říct? Co se jí stalo? „Megan, mrzí mě, jestli ti ta schůze něco připomněla… Něco, co se stalo mezi tebou a Maxem?“ Megan zavrtěla hlavou. „Ne, nepřipomněla. Jsem v pohodě. V pohodě.“ Nejspíš z mého výrazu vyčetla, že o tom dost pochybuju. „Vážně!“ „Megan?“ Najednou jsem nedokázala nic jiného než jen opakovat její jméno. „Mně to můžeš říct…“ „Stejně mi to nikdo neuvěří,“ zamumlala skoro jen sama pro sebe. Pak se na mě podívala a usmála se. Fakt se usmála. „Asi už se na tu schůzi nevrátím, nevadí?“ řekla, jako by se mě ptala na svolení. „Uvidíme se zítra na výtvarce?“
A než jsem ji stihla zastavit nebo ještě něco říct, obejmout ji, nebo udělat cokoli a nestát jen jako zmatené, znechucené tvrdé Y, vyběhla ze dveří a nechala za sebou jen nasládlou vůni školního jablečného mýdla.