Odvážná Grace
Co je dĹŻleĹžitĂŠ, zĹŻstĂĄvĂĄ oÄ?Ăm skryto. – MalĂ˝ princ, Antoine de Saint-ExupĂŠry
Vortex podstatnĂŠ jmĂŠno Definice: 1. YtĹƒtFt PDVD XUĂşLWp OiWN\ QDSĹƒ Y]GXFKX YRG\ ĂşL RKQÄ‘ 2. NRQFHQWURYDQp ]ĹƒtGOR HOHNWURPDJQHWLFNp HQHUJLH 3. GRĂşDVQi EUiQD ĂşL SRUWiO GR MLQp VIpU\ E\Wt
PĹ™es kontinenty i oceĂĄny aĹž do nejvzdĂĄlenÄ›jĹĄĂch koutĹŻ galaxie se tĂĄhnou neviditelnĂŠ energetickĂŠ drĂĄhy. V mĂstÄ› jejich kĹ™ĂĹženĂ se hluboko do zemÄ› vnořà energetickĂ˝ vortex a dlĂ. Tato koncentrovanĂĄ energie obsahuje veĹĄkerĂŠ potenciality vesmĂru, veĹĄkerĂŠ matematickĂŠ vĂ˝sledky lidskĂ˝ch rozhodnutĂ. KdyĹž na vortex nÄ›kdo nĂĄhodou narazĂ, mĹŻĹže se zachvÄ›t – a tento pocit pĹ™iÄ?Ăst chladnĂŠmu vĂĄnku Ä?i dĂŠjĂ vu –, ale takĂŠ ho mĹŻĹže pĹ™ejĂt bez povĹĄimnutĂ. NaĹĄe omezenĂŠ smysly nĂĄm neumoĹžĹˆujĂ pochopit skuteÄ?nou podstatu reality. Strom povaĹžujeme prostÄ› za strom, ale pĹ™i hlubĹĄĂm zkoumĂĄnĂ, pod vĹĄĂ tou kĹŻrou a mĂzou, hluboko v molekulĂĄch, kterĂŠ tvořà dĹ™evÄ›nou masu, v tĂŠměř prĂĄzdnĂ˝ch atomech, v nichĹž se ukrĂ˝vajĂ nejmenĹĄĂ Ä?ĂĄsteÄ?ky hmoty, najdeme jen energetickĂŠ 9
impulsy. Vůbec nic konkrétního, žádnou „věc“. Ty částečky nemají nejmenší ponětí, že jsou součástí stromu. Stejně tak my nemáme nejmenší ponětí, čeho jsme součástí. Povídá se o několika vyvolených, kteří se poznání přiblížili, ale nikdo z nich se zatím nepřihlásil.
Kapitola první GRACE
„Přiznej to, kdybys najednou měla kouzelnou moc, taky bys ten zbytek sekané proměnila v pizzu.“ Bailey zavrtí hlavou. Šlapeme společně na kolech po nerovném dláždění v naší skryté uličce. „I když mám proti sekané tvojí mámy spoustu výhrad,“ odvětí, „mít tvoje schopnosti, tak si ze všeho nejdřív nasázím ty nejlepší známky ze všech předmětů.“ „Lepší známky už přece mít nemůžeš,“ poznamenám. Znovu zavrtí hlavou. „Pamatuješ, jak jsem si loni pohoršila z těláku? Protože jsem odmítla hrát vybíjenou. Takovou barbarskou hru!“ Zastavím před posledním obchůdkem po pravé straně a nohou vyklopím stojánek. „Budu hádat. Slovo barbarský ti dneska vyskočilo z aplikace Cizí slovo dne, že jo?“ „Včera,“ připustí Bailey. „Těšila jsem se, až ho budu moct použít.“ Seskočí z kola a nechá ho jen tak spadnout 11
na ulici – dělá to tak vždycky od doby, kdy nám bylo šest a naučily jsme se jezdit bez postranních koleček. Když pustí řídítka z rukou, vidím kolo klesat zpomaleně: než dopadne na zem, trvá to mnohem déle, než by logicky mělo. Rozkolísaný čas patří k podivnostem, na které jsem si musela zvyknout, když se vortex na okraji našeho městečka rozhodl, že jakmile oslavím desáté narozeniny, bude svou sílu sdílet právě se mnou. Já se o tenhle dar neprosila, ani jsem netušila, že existuje. Takový je ale můj osud a učím se s ním žít. Ví o tom pouze mí rodiče, můj starší brácha Connor a pár jeho kamarádů, kteří mi v podstatě zachránili život, když jim došlo, co se se mnou děje. Teď jsou to i moji kamarádi, což je skvělý, protože jsou o tři roky starší, a přitom mě nijak neodstrkují. Dokonce si říkají Graceina parta. Chápete? Mám svoji vlastní partu! Nikomu jinému jsem o tom magickém vortexu říkat neměla, ale s Bailey jsme nejlepší kamarádky ode dne, kdy jsem v první třídě sepsala petici na zákaz kokakoly ve školní jídelně a ona ji jako jediná podepsala. Je šíleně chytrá a vím, že jí můžu věřit. „Můžeme?“ zeptá se u dveří Vetešnictví a antikvariátu u Angeliny a vytáhne hedvábný váček s klíčem. To Bailey napadlo, že taková vzácnost by se neměla jen tak strkat do kapsy nebo mrskat do košíku na kole. A tak jsme z kalhot, které měl kdysi Connor na Halloween, když 12
šel za piráta, na mámině šicím stroji ušily tenhle váček, a pak ještě přidaly pár třpytek, protože se třpytkami vypadá vždycky všechno líp. Podá mi klíč od obchůdku a o krok couvne. Nádech, výdech. Ještě jednou. Vzduchem letí pár třpytek, které mi odpadnou z dlaně, jak nesu klíč k zámku. Zasunu klíč a naposled se zhluboka nadechnu. Zkusím jím otočit doprava. Ani se nehne. Doleva. Zase nic. Čelem se opřu o chladivé sklo dveří a můj dech na něm vytvoří zamlžené kruhy. Od mých narozenin uplynulo šest týdnů. Chodím sem každý den – někdy s Bailey, jindy s Connorem a celou partou. Jednou jsem dokonce přišla s rodiči, ale to bylo divný, protože je tohle všechno pořád ještě znervózňuje. Jsme teď s Bailey pryč jen hodinu a máma mi poslala už devět esemesek. Jenže ať sem přijdu v jakoukoliv hodinu, ve dne nebo v noci, a ať mě doprovází, kdo chce, klíč se nikdy nepohne a dveře se nikdy neotevřou. Na všechno to oblečení, hračky a knihy a roztodivné cetky a tretky můžu akorát civět přes tlustou tabulku skla. Pokusila jsem se využít svých schopností a otevřít ty dveře bez klíče, ale veškerá snaha vyšla naprázdno. Zvládnu jen drobná kouzla, například proměnit sekanou v pizzu nebo nechat rodiče zapomenout na čas, když jsme na pláži, abychom tam zůstali déle. 13
Moje schopnosti zmizely skoro tak rychle, jako se objevily. Několik dní jsem dokázala vnímat myšlenky ostatních, nebo dokonce přesouvat věci mávnutím ruky. To byla sranda! Úklid pokoje mi zabral jen chviličku. Ale teď je to skoro všechno pryč. Angelina Andělová disponovala mocí vortexu sto let. Mně ji vortex svěřil na pouhý týden. Nejdřív jsem se snažila vysvětlit ostatním, jaké to je, vidět věci, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší ponětí, například jak jsou všichni navzájem provázaní. Před očima se mi odvíjela celá historie našeho městečka, jako bych za těch sedm dní prožila dlouhých sto let. Určitě jsem to ale nevysvětlila moc dobře a teď se všechno pomalu vytrácí, jako když vám uniká sen, když se probouzíte. Vlastně bych si ale neměla stěžovat. Věděla jsem, co se stane, když s Angelinou spojíme síly, abychom uzdravily tátu Connorova nejlepšího kamaráda Davida. Angelina se ho pokoušela vymanit ze spárů příšerné nemoci desítky let – a bez úspěchu. Ale když se k jejím schopnostem přidaly ty moje, společně jsme měly dostatečnou moc. Angelinu připravil tenhle kousek o všechny síly a mně jich také moc nezbylo. Podle Angeliny bude trvat dva roky, než se plně obnoví, zatímco ty její už se neobnoví nikdy. V hloubi duše se bojím, že ani potom nezvládnu víc než pizzu. A tu jsem uměla i bez magických schopností! 14
Vrátím klíč Bailey, která ho beze slova šoupne do váčku. „Možná si ze mě Angelina chtěla tím klíčem ještě vystřelit, než odešla,“ prohodím a posadím se na tvrdou dlažbu. Opřu se o zeď a zkřížím ruce na prsou. „Kdo by taky nechal celý obchod, nadto nejspíš plný kouzelných věcí, obyčejné holce z páté třídy?“ „Ty nejsi obyčejná holka,“ poznamená Bailey a kecne si vedle mě. „Tak třeba nejsem ta správná. Možná si měl vortex vybrat někoho jiného, kdo se narodil ve Willow Falls ve stejný den jako já.“ „Zajímavý,“ odtuší Bailey. „To mě nenapadlo. A narodil se ten den kromě tebe ještě někdo jiný?“ Povzdechnu si. „Ne.“ „V tom případě je docela jistý, že jseš to ty,“ řekne Bailey. „Brzo budeš silnější.“ „Já nevím,“ přiznávám. „Angelina slíbila, že mi s tou obnovou schopností pomůže, ale co odjela tím vlakem, vůbec se neozvala. Vím, že to není její vina, byla ve Willow Falls uvězněná sto let. Mám to tady moc ráda, to sice jo, ale po takové době by chtěl odjet každý. Třeba je v tom vetešnictví něco, co mi má pomoct.“ „Nemůžeš se s Angelinou spojit a říct jí, že ten klíč nefunguje?“ Zavrtím hlavou. „Klidně teď může být na druhém konci světa. Za pár dní začne škola a já budu muset předstírat, 15
že jsem zase úplně normální, přitom mám plnou hlavu tohohle.“ Bailey mě poplácá po noze. „Normální jsi nikdy nebyla, jestli ti to pomůže.“ „Ani ne.“ „Co tady pohledáváte, holčiny?“ ozve se najednou hluboký hlas. „Tohle je soukromý pozemek, víme?“ Překvapeně vzhlédneme, ale kvůli prudkému slunci nevidíme muži do tváře. Vyškrábeme se na nohy. Za celé léto jsem v téhle uličce nikoho jiného neviděla. Možná tu vůbec nemáme co dělat! „Rayi!“ zvolá Bailey, když kamaráda rozpozná, a praští ho do paže. „Už jsme se bály, že máme průšvih.“ Ray se zakření. „To jsem si nemoh nechat ujít,“ protáhne po australsku jako obvykle. „Kdybyste viděly ty svý vážný kukuče!“ Ray sice patří do party, ale většinou nás jen vozí autem a zařizuje věci, co musí zařizovat dospělí. Před měsícem, když režíroval tu hru, ve které jsme s Bailey taky vystupovaly, jsme z něj byly úplně hotové. Pak se ale objevil Jake Harrison a na Raye jsme rychle zapomněly. Stejně je starý, je mu nejmíň čtyřiadvacet! Jakeovi je čtrnáct, má OBROVSKÝ talent, je strašně sladký a na to, jaká je hvězda, se chová fakt mile. Ovšem taky má oči jen pro Connorovu kamarádku Jindru, a protože Jindra je fakticky bohovská, musíme si najít jiný objekt svých neopětovaných citů. 16
„To máš odvahu, takhle se nás pokoušet vyděsit,“ prohodím, když nasedám na kolo. „Mohla jsem tě proměnit třeba v želvu. Angelina se takhle kdysi pomstila svému bráchovi, když ji moc otravoval. Až bys jel na Vánoce domů, musel bys všem vysvětlovat, proč se tak strašně ploužíš.“ Ray se rozesměje. „Jen to ne. Ale já slyšel, že umíš ze všeho dělat jen pizzu.“ Zašilhám na něj přimhouřenýma očima. „Kdo to říkal?“ „Myslím, že to ujelo tvýmu bráchovi, když k nám minulý týden přišel pracovat.“ „Connor u Tařina strejdy fakt dělá za peníze?“ podiví se Bailey. „Kdepak,“ odvětí Ray. „Dostává za práci kouzelný fazole. Jasný že dělá za peníze!“ „Mně by se hodily spíš ty kouzelné fazole,“ utrousím. „Trpělivost, maličká,“ praví Ray a poplácá mě po hlavě. „Vsadím se, že zanedlouho budeš rozhazovat pizzy do všech světových stran.“ Plesknu ho přes ruku. „Šmarjá! Skoro bych zapomněl, proč jsem vlastně přijel.“ Zašátrá v zadní kapse. „Connor chtěl, abych ti dal tohle. Dneska ráno to našel ve vaší schránce.“ Položí mi do dlaně pohled, na kterém jsou obrovské kamenné kvádry vysázené do kruhu a nápis Srdečné 17
pozdravy… ze Stonehenge! Okamžitě ho otočím. „To je od Angeliny!“ zvolám. „Ona je fakt na druhém konci světa!“ Bailey mi nakukuje přes rameno. „Konečně se ti ozve, a napíše jenom tvoji adresu? To naštve.“ Vzhlédnu k ní. „Co tím myslíš?“ „Tím myslím, že ten pohled je prázdný,“ vzdychne Bailey. „Není,“ odvětím.
Kapitola druhá GRACE
„Ale je,“ odporují Bailey s Rayem současně. „Není,“ opakuju. „Vy vážně nevidíte, co je na něm napsáno?“ Oba zavrtí hlavou. Nechci se neomaleně usmívat, ale jestli já vidím něco, co ostatním zůstává skryto, pak to znamená, že nějaké kouzelné schopnosti přece jen ještě mám. Angelina říkala, že mezi námi zůstane zvláštní pouto. Zjevně se nepletla. „Tak co píše?“ zajímá se Bailey. „Nemám páru,“ přiznám se. „Vypadá to jako nějaký kód.“ Ray se uchechtne. „Tahle Angelina. Sice se vzdala svejch schopností, ale jinak se moc nezměnila.“ „Jaký kód?“ ptá se Bailey. „Je to spousta symbolů a drobných obrázků v kruhu. Vrátíme se k nám a já to přepíšu.“ 19
* * * O dvě hodiny později už sedíme s Bailey u našeho kuchyňského stolu a spolu s námi je tu celá Graceina parta: Amanda, Leo, Jindra, Tara, David i Connor. Davida poslední dobou moc nevídám, skoro se nehne od táty, a tak mě vážně těší, že si na mě udělal čas. Máma přešlapuje u sporáku a ani se nenamáhá předstírat, že nás neposlouchá. Jindra se nakloní až ke mně a zašeptá: „Je tvoje máma v pohodě? Vypadá tak trochu… zešedivěle.“ Přesně vím, co myslí. „Moc toho nenaspí,“ řeknu. „Kdykoliv se v noci probudím, v ložnici rodičů se vždycky svítí.“ „Kdybychom tak mohli udělat něco, aby se vaši tolik nestrachovali,“ vzdychne Jindra. „Ale po tom, co si prožili, se jim ani nedivím.“ Leo udeří do stolu starou gumovou paličkou (soudcovské kladívko jsme nenašli) a prohlásí: „Prosím o klid, začíná oficiální schůzka Graceiny party.“ Je totiž naším neoficiálním mluvčím. Tu paličku dostal od Connora, který začal pracovat pro pana St. Clairea. Tařin strýček, vynálezce, mu nechává všechno své staré nářadí. Spíš než mnou by se měli naši zaobírat tím, že Connor od té doby rozmontoval většinu domácích elektronických přístrojů, starou sekačku na trávu a v podstatě všechno, co se skládá z více než jedné části. 20
„První bod programu,“ pokračuje Leo. „Grace dostala pohled od Angeliny. Grace, mohla bys nám ukázat…“ „Angelina ti poslala pohled?“ vpadne do toho máma a přiběhne ke stolu. Ruce zatíná v pěst a zase je povoluje – a to je jen jeden z nervových tiků, které se u ní nově projevují. Obrátím zrak na Connora. „Tys mámě o tom pohledu neřekl?“ Sotva tu otázku vypustím z úst, už znám odpověď. Pokud to jen trochu jde, snaží se Connor rodiče před vším tímhle chránit. Mělo mi dojít, že jim o něm nic neřekne. „To je on?“ zeptá se máma a ukáže na pohled ležící uprostřed stolu. Nikdo nereaguje, ale odpověď se nabízí. Máma se pro pohled natáhne, zazírá na kruh z obřích kamenů a pak ho obrátí. „No teda,“ prohodí překvapeně, „je prázdný.“ „Přesně!“ zvolám, možná až příliš nadšeně. Neuvědomila jsem si, že vlastně nic neuvidí. Máma pohodí pohled zpátky na stůl. „Doufám, že už se tady ta ženská neobjeví,“ poznamená. „Třeba se v Anglii usadí nadobro.“ Všichni pokyvujeme hlavou a mumláme: „Třeba jo,“ nebo: „Nejspíš ano,“ a tak podobně, ale nikdo z nás tak docela nevěří tomu, že by Angelina z Willow Falls nadobro zmizela. Tím jsem si jistá. Angelina Andělová k tomuto městečku prostě patří. 21
Plně se soustředím a posílám mámě myšlenku. Chvilku čekám, jestli něco řekne. Promluví pár vteřin nato: „Nechcete jít ven? Příští týden začíná škola, měli byste toho čerstvého vzduchu ještě využít.“ Fungovalo to! Teď můžu ostatním ukázat přepis pohledu, aniž by nás máma slyšela. Všichni rychle vstáváme ze židlí. „Moment!“ zvolá máma. Zůstaneme stát jako přimražení. Ach jo, že bych to zpackala a poslala jí všechny svoje myšlenky? Poznala, že se snažíme zmizet z jejího dosahu? Angelina by mě tohle všechno měla vážně naučit! Ani nedýchám, ale k mému překvapení se máma otočí k Leovi: „Nechceš si ještě dojít na záchod?“ zeptá se. „Než si začnete venku hrát, ztratíte pojem o čase a bude pozdě?“ „Myslím, že to zvládnu,“ odvětí Leo. Tváře mu roztomile rudnou. „Za střevní potíže se nemusíš stydět,“ poučí ho máma, „kamarádi to určitě chápou. Nebo ne?“ Tara s Jindrou se rychle odvrátí, aby jim máma neviděla do obličeje. Amanda přispěchá Leovi na pomoc: „To je dobrý, paní Kellyová. Dohlídla jsem na to, aby si Leo odskočil ještě před odchodem z domova. Váš záchod je v bezpečí.“ Máma pokrčí rameny. „Pro jistotu jsem tam stejně dala víc toaletního papíru.“ 22
Sotva vyběhneme na dvorek, Amanda, Tara a Jindra propuknou v smích. Příběh o tom, jak se Leo zasekl na záchodě, neznám dopodrobna, protože se stal během toho týdne, kdy mě Angelina uvedla do kómatu a vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Mělo to ale co dělat se zkaženým burritem a spoustou toaleťáku. Musela to být fakt sranda, protože Tara si teď utírá slzy z očí lemem svého oranžového trika. „Jednou vám to povyprávíme,“ přislíbí mně a Bailey Jindra. Leo praští paličkou do kmene stromu. Protože je gumová, neozve se téměř žádný zvuk, a tak místo toho zamává rukama. „Dobrý, dobrý,“ řekne. „Domněnka paní Kellyové, že jsem jí ucpal záchod, je samozřejmě ohromně legrační, ale čekají na nás důležitější záležitosti.“ Nastaví dlaň. „Máš ten kód?“ Z kapsy vylovím složený list vytržený z poznámkového bloku a podám mu ho. „Obkreslila jsem ho,“ vysvětluju, zatímco Leo si klekne na verandu a rozloží papír před sebou. Ostatní se rozestaví kolem něj. Jeden po druhém začínají členové naší party lapat po dechu a blednout. „Ten vnější kruh se týká mě,“ vyhrkne Amanda, „mě a Lea!“ Jindra ukáže na symboly v prostředním kruhu. „Tohle jsem já.“ Tara beze slov ukáže na poslední kruh uvnitř toho Jindřina. 23
Zadívám se na ten vnější. Vidím jen sérii obrázků: jablko, kachničku, svíčku, dort, rostlinku v květináči, včelu, lízátko, fotbalový míč, ještěra, bubínek a cosi hranatého s očima. „Co je tohle?“ otážu se. Amanda se otřese. „Spongebob v kalhotách.“ Nechápavě vzhlédnu. „Tomu nerozumím. Co s váma dvěma má společného postavička z animáku?“ Leo vezme papír do ruky. „Všechny ty věci souvisejí s našimi jedenáctými narozeninami. Při těch jsme Angelinu poznali.“ „Koukni, Davide.“ Amanda ukazuje na miniaturní obrázek včelky. „To jsi ty!“ Všichni se rozesmějí a já se ani neptám, co je na tom vtipného. Willow Falls je historek plné, ale většinu z nich zná jen hrstka lidí. Poté co jsem získala kouzelnou moc, dokázala jsem do těch příběhů nahlédnout, ale teď vidím občas jen záblesk, když vycítím spojení mezi dvěma lidmi. Starší členy naší party obklopuje zářivě bílé světlo, a když se takhle všichni sejdeme, světla se navzájem spojují, až celý prostor pulzuje zlatavou září. Takové věci si ale nechávám pro sebe. „Znamená to podle vás, že s náma Angelina ještě neskončila?“ otáže se Tara. Ruka, v níž drží papír se symboly, se jí viditelně třese. V očích se jí zračí strach. Podle toho, co jsem slyšela, to měla z party nejtěžší. S celou rodinou se neustále 24
stěhovali, protože Angelina je vždycky vypátrala. Nakonec Tara musela jet na nějakou dobu do Willow Falls za příbuznými, které sotva znala, a tehdy teprve začal opravdový blázinec. Teď se sem celá rodina stěhuje a těší se na nový začátek. Bez Angeliny. Shlédnu na papír. Ten obraz mi něco připomíná, ale nejsem schopná ho rozlousknout. Zavřu oči a obracím se hluboko do sebe, hledám tu drobnou magickou jiskru, která tam někde vězí. Několikrát se zhluboka nadechnu a soustředím se ještě víc. Cítím, jak jiskřička jako malá světluška poletuje z jedné strany na druhou, zahřívá mě a spojuje mě se silami mnohem mocnějšími než já. Najednou vím s jistotou dvě věci. Zaprvé, Angelina už s ostatními opravdu skončila, ale já ještě ne. Jsou součástí něčeho většího – něčeho, co přijde, jenom ne dnes. Ani tento měsíc. Ale jednoho dne to přijde. A zadruhé, musím stůj co stůj obnovit své schopnosti, protože až ta velká věc nastane, musím být připravená ochránit Willow Falls a všechny jeho obyvatele. Soustředím se na svoje vnitřní světlo a pobízím ho, aby mi prozradilo víc. Jen se zamihotá a pohasne. Otevřu oči a vidím, že Graceina parta si spokojeně pochutnává na čerstvé, horké pizze, která se zničehonic objevila na piknikovém stole. Žádný poslíček s jídlem se tu v době, kdy jsem měla oči zavřené, jistojistě neobjevil. 25
Leo s Davidem drží každý po dvou kouscích, pusu od ucha k uchu. „Tohle se fakt hodí umět, Grace!“ zahuhlá Leo s pusou plnou rozteklého sýra. Přisednu si k ostatním ke stolu a složím hlavu do dlaní. Willow Falls má velký problém.