Pravidla a omezení
1.
Stěny kuchyně se ohýbají pod náporem příbuzenstva, jejich tětiva spojuje dětství se stářím, praská jako svíce na dortu.
Sfoukávám je počtrnácté v životě a přeji si pravidla a omezení bez pravidel a omezení, pravidelný přísun mezních situací a pevnou vůli vyloučenou ze slabin, v nichž průsečnice protíná to tehdejší já s dnešním –aby číslo čtrnáct znamenalo víc než dávno překročenou hranici.
2.
Zrcadla v tanečním sále vyvolávají mimotělní zkušenost. První pohled rozpoznává, co ve mně není a pouští se původního plánu jako vzdorovité dítě matky.
Realita komunikuje skrze pantomimu stínů, dorozumíváme se pozicemi rukou, dlouhými rozhovory nad množstvím cukru v jablkách, lámáním obratlů, bolestivým získáváním vrozených dispozic.
Mohu se k nim přiblížit teprve, až můj krok nebude připomínat útěk.
3.
Závěsy ve vlaku úzce rámují výhled. Vidím průzor dokreslený dle vlastních představ.
Široké plátno krajiny se nabízí jako snadná výhra.
V přesném načasování se vydávám na cestu přikrytou lehkostí iluze prvního sněhu.
Nezlomná naděje bílých Vánoc ujíždí z dosahu natažených rukou připomínajících baletní pozici, jejíž název jsem si nestihla osvojit.
4.
Nad hlavou do tmy září bílý strop. Nad ním mraky jak čerstvě vyprané peřiny přikrývající nenávist vůní zaživa posoleného masa.
Jsem zpátky teprve týden, ale už teď nabízí staronový dětský pokoj jen jediný pohled z okna.
Odteď tak úzký, jak si zasloužím.
Troppau
1.
U opavské Hradecké brány se rozpíná vertikální poloha džungle. Její krásy se odhalují postupně.
Zelená prosakuje do prostoru jako jedovatá naděje.
Střední proud unavuje přetrvávajícím vztyčeným palcem.
Způsob, jakým zatínám pěst, o mně prozrazuje vše, co se včera odehrálo uvnitř tohoto pokoje.
Plíseň prožívá smysluplné chvíle skrz rohož přibitou na zdi u postele.
Chci se proškrábat k suchým místům, ale stírám se jen po povrchu.
2.
Na archeologické praxi navlékáme pracovní oděv, v němž si nás pletou s bezdomoveckým párem.
Sestupujeme po žebříku do středověké jímky jako do vlastní podvědomé mysli.
Ještě se moc neznáme, nevíme, že je stejně špatně zpevněná a hrozí pozřením zaživa.
Když se tak jednoho dne stane, odkopáváme měsíc ztracené práce s lehkostí
jako by nikdy nešlo o život, ale lákavou představu být sežrán hlínou, pokousán kameny i zapomenutými středověkými nálezy.
Rozmělněni vlastní hrůzou.
Úleva při nabytí vědomí je vrstevnatost rolí, ze kterých se naštěstí můžeme kdykoliv svléknout.