a
ERICA S. PERLOVÁ
KNIŽNI ´ ZPRACOVÁNI ´ KE STEJNOJMENNÉMU FILMU
A WONDER STORY – KNIHA, KTERÁ VOLNĚ NAVAZUJE
NA TITUL WONDER – ČESKY: (NE)OBYČEJNÝ KLUK
Pro Mollie, její předky a její potomky
R. J. P.
Pro všechny, kteří roztáhli svá křídla, ochránili ostatní, a přispěli tak k míru.
E. S. P.
Jsou to děti. Mají své hry.
Vytvořily na mapě času kruh, vesele do něj skočily a se smíchem zvedly kamínek.
Přinesu ti oranžovou kočku a prase jménem Mandarinka.
Pták radosti bije křídly do matného skla, v koruně stromu sedí bílý pták.
Opustí své hry a jdou dál.
Muriel Rukeyserová (Čtvrtá elegie: Uprchlíci)
PROLOG
Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji zopakovat.
George Santayana
SOUČASNOST
„Juliáne, konec s videohrami. Dej se do úkolů.“
Julián ale zůstal očima přilepený na displeji svého telefonu.
„Tohle je můj domácí úkol,“ odpověděl. „Volám si přes FaceTime s grand-mère kvůli projektu na dějepis.“
Juliánova matka povytáhla obočí. Její syn totiž volal babičce jen výjimečně a o nějakém školním projektu slyšela poprvé. Měla sto chutí zjistit, jestli to na ni Julián nehraje. Ale pak zaslechla, jak telefon na druhém konci linky vyzvání, tak odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Telefon dál vyzváněl. Julián už málem zavěsil a chtěl se pustit do další videohry, vtom ale zaslechl, že se ozval známý hlas.
„Allô? Allô?“
Na displeji se objevil obličej. Byla to grand-mère. Na Juliánově babičce se stáří téměř neprojevovalo. A byla na to jaksepatří hrdá.
Výraznou rtěnkou a elegantním oblečením dokazovala světu, že je stále při síle a že se s ní musí počítat. Také se nebála říkat, co si myslí. Byla to žena s pevnými názory.
„Ahoj, grand-mère!“ odpověděl Julián.
„Allô?“ ozvalo se znova v telefonu. „Allô? Juliáne, jsi to ty?“
Jasně že musela vědět, že to je Julián, nikdo jiný jí přece grand-mère neříká. Pro zbytek světa to byla madam Albansová nebo Sára. Prstem šťouchla do displeje, nešťastná, že svého vnuka slyší, ale nevidí. I když se všemožně snažila, nové technologie ji vždycky zradily. Někdy nechtěně zmáčkla špatné tlačítko a hovor tím úplně přerušila. Jindy zase hlas volajícího zněl tak, jako by byl na dně studny. Což nebylo zas až tak nepravděpodobné, když onen volající žil v New Yorku, jako Julián. Vždyť od jejího bytu v Paříži je dělil celý oceán.
„Grand-mère, musíš se dívat na telefon,“ radil jí Julián. „A vezmi si brýle!“ dodal.
Poslechla a odměnou jí byl pohled do krásných hnědých očí jejího vnuka. Tedy alespoň do jednoho. Neušlo jí, že by ten její chlapec potřeboval ostříhat. Dlouhá ofina zakrývala Juliánovi jeho hezkou tvář. Kdyby byli ve stejném pokoji, natáhla by k němu ruku a prsty by mu prohrábla vlasy. Možná by ho vzala ke svému kadeřníkovi, Marcelovi, aby mu tu ofinu zastřihl. Ale protože je oddělovala taková dálka, rozhodla se, že bude jeho přerostlou kštici ignorovat a raději se soustředit na to, že jí její vnuk volá sám od sebe. To se totiž stávalo jen velmi vzácně.
„Ó! Tady jsi!“ řekla zvesela. „Už tě vidím. Allô, mon cher. Jak se máš? Jak ti to jde v nové škole?“
Dobře věděla, proč se na to ptá. Julián nedávno přestoupil na jinou školu, a ne právě z nejlepších důvodů. Dostal šanci na nový začátek. A oba věděli, že záleží jen na Juliánovi, jestli se to podaří.
„Je to dobrý, líbí se mi tam,“ řekl. „To víš, stýská se mi po Beecherově škole. Ale pořád si ještě moc dobře pamatuju… však víš…“ Zadíval se chvíli kamsi mimo, jako by hledal ta správná slova. Nebo se možná ponořil do vzpomínek.
„… to, co jsem provedl,“ řekl nakonec. Babičce ho bylo líto. O Juliánově příšerné páté třídě se dozvěděla od svého syna a jeho ženy, kteří veškerou vinu rádi hned svalovali na ostatní. Tvrdili, že došlo k nějakým průšvihům, vlastně nedorozuměním, jak to oni nazývali, které škola několika studentům tolerovala, Juliánovi ale ne. Teprve na rodinném výletě do Paříže vyšly najevo všechny podrobnosti. Julián babičce vyprávěl jiný příběh, než jak to podávali jeho rodiče. V něm už Julián nebyl jen pasivní oběť, spíš aktivní účastník toho všeho, co vyšlo najevo. Babičku potěšilo, že si svou vinu uvědomuje, protože jen tak dokáže využít šanci, kterou mu nabízelo nové prostředí.
Julián se opřel loktem o stůl, položil hlavu na hřbet ruky a povzdechl si: „Někdy si přeju, abych to mohl vrátit zpátky. Nebo to všechno nějak napravit, víš?“
Grand-mère přikývla. Nejradši by se protáhla telefonem, aby ho mohla obejmout. Tohle znala velice dobře.
„To víš, mon cher,“ řekla mu. „Všichni trpíme nějakými výčitkami. Pamatuj si: chybami se člověk učí, díky chybám rosteme. Dʼaccord? “
Julián si odhrnul vlasy z očí. Babičce neušlo, že se mu ve tváři mihla úleva.
„Ano, grand-mère. Díky,“ odpověděl. „Já ti dneska volám kvůli škole. Mám totiž vypracovat jeden projekt na dějepis. Mám napsat slohovku o někom, koho znám, a já bych chtěl psát o tobě.“
„O mně? To jsem tedy poctěna,“ opáčila grand-mère. Bavilo ji, jak si mladí lidé myslí, že ti starší jsou už úplně mimo, že nedokážou s ničím udržet krok a nevědí, co je moderní. „Ale vlastně,“ jak Juliánovi řekla už mnohokrát, „jsme žili dostatečně dlouho na to, abychom viděli, že všechno, co vaše generace považuje za něco
nového, je ve skutečnosti jen recyklovaná verze něčeho, co jsme my sami viděli už mnohokrát.“
Pak ale její vnuk řekl něco ještě překvapivějšího.
„Chci, abys mi vyprávěla svůj příběh, když jsi byla malá, ten z války.“
„Hmm, ach tak,“ povídá na to tiše grand-mère.
Julián začal rychle vysvětlovat, protože z jejího tónu vycítil určitou nechuť. „Chci psát o tobě a Krabovi, grand-mère,“ vyhrkl. „Už jsi mi ten příběh vyprávěla, když jsem byl u tebe posledně na návštěvě.
Tentokrát bych si to ale chtěl nahrát. A taky jsem si myslel, že bys mi k němu třeba mohla říct ještě víc podrobností.“
„Hmm…“ pokyvovala hlavou grand-mère. Snažila se získat čas, aby se mohla rozhodnout. Julián měl samozřejmě pravdu. Už dlouho mu celý ten příběh o své minulosti chtěla vyprávět, jenom čekala, až na to bude dost starý. A během jeho poslední návštěvy
Paříže konečně přišla ta pravá chvíle. I když jí však připadalo mimořádně důležité se s vnukem o svou minulost podělit, nepověděla mu zatím všechno. Něco si nechala pro sebe.
Je už dost starý na to, aby se dozvěděl celou pravdu? Pochybovala.
A co já, jsem připravena?
„Ach, Juliáne,“ snažila se najít slova, jak mu své složité pocity vysvětlit. Najednou nenacházela ta správná slova, což byl zvláštní pocit.
„Výborný nápad,“ řekla nakonec, „ale… pro mě je stále těžké o takových věcech mluvit.“
„To je mi líto,“ odpověděl Julián a v očích se mu zračily obavy. „Nechtěl jsem tě rozrušit,“ dodal. „Vždyť to nevadí. Nemusíme…“
V tu chvíli se grand-mère rozhodla. Nebylo to dojetím, že ji chtěl ušetřit bolesti z oživování vzpomínek. Ve skutečnosti se stal pravý
opak. To, že řekl, ať na to zapomene, a chtěl mluvit o něčem zábavnějším, ji popostrčilo, což potřebovala.
„Ne,“ řekla pevně. „Měli bychom si o tom popovídat, mon cher. I když je to těžké. Vlastně právě proto, že to je tak těžké. Vaše generace potřebuje tyhle věci znát.“
Odmlčela se, sundala si brýle a promnula oči. Tak dobře, řekla si. Dám se do toho. Ale jak?
„Dobře,“ pokračovala, znovu si nasadila brýle a snažila se zbavit pocitu, že prochází mlhou. Určitě tam někde byla cesta, ale dokáže ji najít bez mapy? „Já ti o tom budu, Juliáne, vyprávět. Povím ti celý ten příběh, dokonce i to, co jsem nikdy nikomu zatím neřekla.“
„Opravdu, grand-mère?“ ujišťoval se Julián.
„Ano, mon cher. Povím ti to,“ snažila se mluvit sebejistě, i když se tak vůbec necítila. „Byly to opravdu temné časy, Juliáne. Po celé ty roky však ve mně nezůstávala temnota, nýbrž světlo. O takový příběh se chci s tebou podělit.“
Zhluboka se nadechla.
„Bylo nebylo, tak začíná většina pohádek,“ začala grand-mère vyprávět. „Stejným způsobem začnu svůj příběh i já, protože můj život opravdu začal jako pohádka. Nebyla jsem princezna a nežila na zámku ani jsem neměla skříň plnou hedvábných plesových šatů, na to tě upozorňuji hned od začátku. Když se ale ohlédnu zpátky, měla jsem všechno, na čem opravdu záleží, dokonce ještě víc. Mnohem víc.“
Napila se vody. Pak si nalila sklenku červeného vína. „Vyrůstala jsem na francouzském venkově, v městečku Aubervilliers-aux-Bois, nedaleko Margeridských hor.“ Při těch slovech si ze stolu vzala zarámovanou fotografii a pohrávala si s ní. Malebné náměstíčko, které na ní bylo zachyceno, jí připomínalo staré časy. „Tehdy jsem žila velice
šťastný život. Měla jsem báječné rodiče. Krásný domov. Spoustu kamarádek. Hezké šaty. Hračky. Dokonce jsem měla i klavír, který tomu všemu dodával pocit přepychu. Upřímně řečeno, nejspíš by se dalo říct, že jsem byla tak trochu rozmazlená.“
„Jen trochu?“ poškádlil ji Julián.
„Asi dost,“ přiznala grand-mère. „Ano, máš pravdu, byla jsem pěkný rozmazlenec, mon cher.“
Julián si všiml, že se její hlas zdánlivě vzdálil, jako by mluvila z velké dálky. Tak tomu samozřejmě i bylo, protože grand-mère se opravdu nacházela daleko. Když ale začala mluvit o své minulosti, měl Julián pocit, že se vzdaluje víc a víc.
„Můj otec byl chirurg,“ pokračovala tak potichu, že si Julián musel dát telefon blíž k uchu, aby ji slyšel. „Doktor Max Blum. Byl vyhlášený. Lidé za ním jezdili zdaleka. A moje maminka byla profesorka. Učila matematiku na univerzitě, v té době něco neslýchaného – že by žena učila na univerzitě. Ale bylo tomu tak…“
Odmlčela se a zavřela oči.
„Měli mě moc rádi, Juliáne,“ zašeptala. „Moc, opravdu moc. Zpočátku mi ale jejich vřelé objetí bránilo, abych si uvědomila, že se všude kolem nás věci začínají měnit.“
PRVNÍ ČÁST
Ptáci znají hory, o kterých se nám ani nesnilo…
Muriel Rukeyserová (Pátá elegie: Otáčející se vítr)
PRVNÍ KAPITOLA
Třicátá léta 20. století, Francie
„Sáro? Sáro, jsi nachystaná? Odcházíme.“
Nadšeně jsem se točila dokola a pozorovala, jak se roztáčí sukně mých nových šatů. „Tati, co je to za otázku? Já jsem nachystaná už kolik hodin,“ odpověděla jsem.
„Několik hodin?“ pochybovačně povytáhl tatínek obočí. Přikývla jsem. „Ano. Už celé hodiny. Můžeme už konečně vyrazit?“
„Hned. Jakmile bude nachystaná i tvoje matka. Kde máš kabát a čepici?“ zeptal se otec.
Dramaticky jsem zasténala. „Vždyť je jaro, tati. Žádný kabát nepotřebuju, ani čepici.“
Otec si oblékl kabát, na hlavu nasadil klobouk a založil ruce na prsou. „Moje milá holčičko, já jsem vědec. Kalendář sice říká, že je jaro, ale podívej se ven a uvidíš, že stromy vyprávějí úplně jiný příběh.“
„Mně zase stromy říkají, že mi bude dobře i bez kabátu a čepice,“ opáčila jsem.
„Jenže tvoje matka říká něco jiného, a tak to taky bude,“ řekla maminka, která za námi právě přišla do vstupní haly.
Měla na sobě červený vlněný kabát a klobouk stejné barvy.
Vypadala tak elegantně, že jsem přestala protestovat a také si ten svůj oblékla.
„Spokojeni? Můžeme už jít?“ zeptala jsem se a znova se roztočila, aby mě mohla obdivovat také maminka. Políbila mě na čelo a vydali jsme se na trh, všichni tři, ruku v ruce.
Byla to naše rodinná tradice na víkendová dopoledne.
Svižnou chůzí jsme se vydali na procházku a cestou nakoupili jídlo. Vždycky jsem trvala na tom, že já půjdu uprostřed. Cítila jsem se bezpečně a mezi rodiči mi bylo příjemně. Ráda jsem si nás tři představovala jako sendvič: můj vysoký elegantní tatínek a má krásná vzdělaná maminka v něm tvořili horní a dolní část baguette, já byla un petit morceau de fromage vložený mezi ně.
„Bonjour, doktore Blume! Bonjour, madam Blumová!“ volali na nás sousedé, když jsme je míjeli na ulici. S radostí jsem pozorovala, jak se na nás lidé v našem městě dívají, a představovala jsem si, jak o nás mluví před svými návštěvníky. To je doktor Blum.
Je to nesmírně talentovaný chirurg. A jeho žena je také excelentní. Učí na univerzitě! Byla první žena z našeho městečka, která vystudovala matematiku na univerzitě. Jaký krásný pár! A to je jejich dcera Sára. Roztomilé dítě. Hraje na klavír a má spoustu kamarádek a –
„Sáro?“
„Hm?“ vzhlédla jsem trochu provinile k mamince.
Maminka se na mě pobaveně usmála a zahrozila prstem.
„Že ty ses zase toulala ve svých snech?“
„Ne! Jen jsem… možná trochu,“ přiznala jsem.
„Na tom není nic špatného,“ ujistil mě tatínek. „Naopak, je to známka toho, že přemýšlíš. Máš zvídavou mysl, Sáro. Stejně jako tvoje matka.“
„Já bych řekla, že to snění máš po svém otci,“ ohradila se maminka.
Procházeli jsme se dál. Tatínek mě beze slov uchopil za pravou ruku. A brzy nato vklouzla maminčina ruka do mé levé dlaně. S nadějí jsem očekávala spokojený výraz, který se v takové chvíli vždycky usazoval ve tváři mých rodičů. A je to tady.
„Un… deux… trois!“ zvolali a mávali mi rukama, než mě konečně zvedli nahoru. Dokázala jsem vyskočit v pravou chvíli, abych se vznesla co nejvýš a letěla chvíli vzduchem. Máma se zasmála. „Už jsi na to moc velká, Sáro,“ pokárala mě.
„Vůbec ne!“ protestovala jsem s úsměvem. Na tom, co říkala, bylo něco pravdy, to jsem musela uznat – už nejsem žádné dítě. Ale pořád jsem si ráda hrála. Nebyla jsem ještě připravená se našich malých her vzdát.
Vytáhla jsem z maminčina košíku bagetu a utíkala s ní pryč. Držela jsem ji nad hlavou a doufala, že mě začne někdo honit.
„Vrať se!“ volal tatínek. Ale neběžel za mnou. Viděla jsem, jak něco šeptá mamince a krabatí se mu čelo. Maminka s vážnou tváří přikývla a potom mu taky něco pošeptala. Zajímalo mě, o čem si tak můžou povídat. Že by si maminka myslela, že bych tady neměla ve svých nových šatech tak pobíhat? Nebo že by to, co mi připadalo jako obavy, byla jen snaha přede mnou něco zatajit? Měla jsem mít v květnu narozeniny, třeba si špitají o nějakém senzačním dárku.
Pozorně jsem je sledovala, jak mají hlavy těsně u sebe, a řekla si, že je nesmím spustit z očí, třeba se dozvím víc. A nebylo to nijak těžké, protože jsem se na ně dívala strašně ráda. Vyzařovala z nich nejen velká láska, ale i duševní souznění.
Lékaři z celého světa vyhledávali v důležitých lékařských otázkách tatínkovy rady. Jeho nejbližším důvěrníkem, kterému bezmezně věřil, však nebyl nikdo z jeho lékařských kolegů, nýbrž moje maminka.
Za chvíli se za mnou tatínek rozběhl a všechny starosti, které si předtím dělal, byly tytam.
Vesele jsem zavýskla a přikrčila se za stromem. Oba jsme kličkovali a smáli se, naše honička pokračovala až do chvíle, kdy tatínek vítězoslavně získal baguette zpět.
Využila jsem chvíle, kdy tatínek popadal dech, a vrátila se ke své dřívější myšlence. „Tati, říkal jsi přece, že je jaro, že jo?
Nemohli bychom si tedy udělat piknik v lese?“
„Ještě je na to brzy, ty moje ptáče,“ odpověděl a v očích se mu zajiskřilo. „Ale brzy půjdeme, to ti slibuji.“
Mernuitský les, jenž se nacházel blízko našeho domu, byl temný a naháněl strach, hlavně nám dětem. Už celá staletí se vyprávěly legendy o obrovských vlcích, kteří se tam potulovali.
Staří lidé z vesnice mě a mé kamarády varovali, abychom se právě kvůli vlkům k lesu po setmění nepřibližovali. Vyprávěli, že ty děsivé šelmy dokážou nepozorovaně vyklouznout pod závojem mlhy z lesa, uloví svou kořist a zmizí stejně tiše, jako přišly. Nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit, ale moc dobře jsem si zapamatovala, že ten les je po většinu času nebezpečné místo.
S výjimkou jara, kdy se v lese děla kouzla. A jít se na ně podívat patřilo k naší další rodinné tradici, na kterou jsem se každoročně těšila.
Po pár dnech jsem se tatínka na lesní piknik zeptala znovu. A zas a znovu, až do chvíle, kdy jsem se dočkala odpovědi, ve kterou jsem doufala.
„A co kdybychom se zeptali maminky?“ odpověděl s úsměvem. Konečně nastal ten čas.
Sbalili jsme košík s obědem. Nic slavnostního – jen pár sendvičů, červené víno pro rodiče, sladkou šťávu pro mě a nějaké ovoce. Maminka pečlivě složila blankytně modrou piknikovou deku s lemem vyšívaným růžovými růžičkami. Pak jsme se vydali do lesa, hlouběji a hlouběji. Za denního světla nebyl les tak strašidelný, a hlavně jsem vedle sebe měla své rodiče. Přesto jsem byla ve střehu, kdyby se ty zákeřné šelmy zničehonic objevily.
V lese nás však nepřivítala žádná hustá mlha. Ani žádný hladový vlk.
„Modré zvonky!“ zvolala jsem a vběhla do fialového údolí, jako bych se vítala s nějakým dávným přítelem. Celý les rozkvetl, všude vypučely jasně modré a fialové květy.
Zatímco rodiče připravovali piknik, já jsem si jen tak tančila na mýtině. Byla to naprostá krása a vonělo to víc, než jsem si kdy vysnila.
„Je to tu jako v pohádce,“ povídám mamince, když jsem se konečně dokázala odtrhnout od hry na princeznu v kouzelných květinách. Celá blažená jsem klesla vedle ní na deku.
„Uznávám, že to tak vypadá,“ připustila maminka. Její matematická mysl se často zdráhala připustit věci, které nešlo vědecky vysvětlit.
„Je to jak v pohádce,“ trvala jsem na svém.
„Má pravdu a ty to víš, Rose,“ řekl tatínek a dolil mamince víno. Potěšilo mě, že byl na mé straně. „Modré zvonky se tady na jihu většinou nevyskytují. Musela je sem přinést nějaká kouzelná víla. Nemá to žádné logické vysvětlení.“
„Ha. Já to věděla,“ zvolala jsem vítězoslavně.
Maminka si usrkla vína a ruku, ve které nedržela sklenici, zvedla do výšky, jako by se vzdávala. Pak sklenici odložila, povzdechla si a obdivně se na mě zadívala. „Jen se podívej na tu naši holčičku, Maxi,“ řekla. „Je už tak velká!“
Tatínek nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Je to pořád naše ptáče, Rose.“
Ptáče. Jakmile jsem zaslechla přezdívku, kterou mě tatínek oslovoval, rychle jsem se postavila. Byl to totiž zároveň kód pro mou nejoblíbenější hru.
„Tati!“ vykřikla jsem. „Budeme létat?“
„To víš, že jo,“ odpověděl, zvedl se a natáhl se ke mně. „Jak vysoko poletíš?“
„Až do nebe nad námi,“ ujistila jsem ho. Podívali jsme se na sebe, já vzala jeho tvář do svých dlaní a vychutnávala si jeho pozornost. Můj tatínek byl tak silný. Nebylo nic, co by nedokázal.
„A jak rychle poletíš?“ zeptal se mě. To byl signál, abych doširoka roztáhla ruce, zatímco on mě zvedl nahoru a začal se mnou pohupovat a točit se v širokém kruhu.
„Stejně rychle jako vrána!“ prohlásila jsem.
„Tak zavři oči,“ řekl tatínek a dál mě houpal.
Když jsem nabrala rychlost, zhluboka jsem se nadechla. Přišla moje další oblíbená chvíle – očekávání, co přijde. Zatím jsem se ještě točila bezpečně v jeho sevření.
„A nahoru!“ zvolal a se smíchem mě vyhodil vysoko do vzduchu.
Pevně jsem zavřela oči, a když jsem se vznesla do vzduchu, pocítila jsem stav beztíže. Představovala jsem si samu sebe
jako tátovo ptáče, kterému se vítr opírá do křídel a vítězně ho zvedá vzhůru. Přistání pro mě vždy znamenalo náhlé probuzení, ale nikdy ne bolestivé. Táta se mnou pohazoval tak opatrně, že se mi nikdy nic nestalo. Naopak, vždycky jsem chtěla, aby to zopakoval.
Tuhle hru jsem milovala, také protože patřila jen nám, mně a mému tatínkovi.
Milovala jsem pocit, který ve mně vzbuzovala, byla jsem šťastná a bezstarostná jako pták.
Užívala jsem si toho, že i když mě tatínek vyhodí vzhůru, nemusím se bát, jsem v bezpečí.
Titulky novin (francouzsky i anglicky): Paříž padla – Francie se podrobila – Německo bude požadovat úplnou kapitulaci – Příměří podepsáno – Francie se vzdala – Mírová dohoda ukončila boje –Bojujeme sami, říká Británie…