Hieronymus Colloredo-Mannsfeld
Colloredovský palác (dnes Schönbornský)
Opočno – Kostel Panny Marie
Colloredové, Mansfeldové a Colloredo-Mannsfeldové – zjednodušený rodokmen
ÚVODNÍ SLOVO
Kniha, která se vám dostává do rukou, pojednává ošlechtickém rodu, jenž patří knejstarším vEvropě. Jak složenina rodového jména Colloredo-Mannsfeld napovídá, bude se věnovat vlastně dvěma rodům, kjejichž spojení došlo až roku 1771. Oba rody pocházely zúzemí dnešního Německa, ale za téměř čtyři století, které je pojí sčeskými zeměmi, prokázaly mnohokrát sounáležitost snaší zemí ačeským národem.
Původně švábský rod Colloredů se vynořil zanonymity dějin už na počátku 11. století, kdy Liobardo Colloredo získal lénem hrad Mels ve Furlandsku nedaleko Udine. Na počátku 13. století se rod rozštěpil do několika větví. Naše země nejvíce ovlivnili potomci Guglielma zWallsee, vikomta zMelsu, zakladatele hradu Colloredo ve Furlandsku. Jeho synové dali jméno třem liniím rodu (Asquilinova, Bernhardova aWeikhardova), které se postupně staly pozemkovými vlastníky včeských zemích. ZWeikhardovy linie pocházejí idnes vČechách žijící příslušníci rodu Colloredo-Mannsfeldů.
Inkolát včeských zemích, tj. přijetí mezi českou šlechtu, získali Colloredové na konci 16. století. Trvale se ale vČechách usadili až za třicetileté války, kdy vroce 1636 bratři Hieronymus (1582–1638) aRudolfIV.(1585–1657) získali východočeské panství Opočno, zkonfiskované dědicům Adama Erdmana Trčky zLípy, zavražděného spolu sAlbrechtem zValdštejna.
Během následujících dvou staletí se mezi příslušníky rodu Colloredů objevuje několik významných vojenských velitelů, velmistrů řádů maltézských iněmeckých rytířů či diplomatů, ale třeba itři vlivní arcibiskupové. Salcburský arcibiskup Hieronymus Colloredo Wallsee und Mels (1732–1812) vytvořil ve svém sídelním městě příznivé kulturní prostředí apřilákal do svých služeb iotce asyna Mozartovy. Hrabata zMansfeldu byla jedním znejstarších německých šlechtických rodů, vlistinách se poprvé objevují vroce 1050 jako majitelé stejnojmenného panství vHorním Sasku. Vlastnictví důlních amincovních práv amoudře investované zisky spolu svojenskými schopnostmi aloajalitou kcísařskému domu jim zajistily silné postavení udvora ipolitický ahospodářský vliv.
Kprvnímu doloženému krátkému, ale významnému kontaktu rodu Mansfeldů sčeskými zeměmi došlo vosobě Petra Arnošta II.zMansfeldu (1580–1626), který byl považován za nejschopnějšího velitele českého stavovského vojska. Na začátku listopadu roku 1618 se mu podařilo dobýt Plzeň avytvořit zní významnou základnu stavovského odporu včeských zemích.
Petr Arnošt II.se včeských zemích trvale neusadil. Prvními příslušníky rodu, kteří se vČechách majetkově zakoupili, byli synové Bruna II.zMansfeld-Vorderort-Bornstädtu (1545–1615). Starší syn WolfgangIII.(1575–1638) sloužil jako důstojník ucísařské armády ajako vyslanec císaře. Získal panství Šluknov aLipová, která po jeho smrti připadla jeho synovi Karlu Adamovi (1629–1662), jenž ale majetky vČechách ztratil.
Dlouhodobou přítomnost vČechách si rod Mansfeldů zajistil až mladším bratrem Wolfganga III., BrunemIII.zMansfeldu (1576–1644). Císař Ferdinand II.svému císařskému radovi, komorníkovi anejvyššímu zemskému lovčímu nejprve roku 1627 zastavil apoté vroce 1630 prodal panství Dobříš. Položil tím základy majetkového zázemí rodu vČeském království.
František Maxmilián zMansfeldu (1639–1692) patřil mezi nejpřednější šlechtice-podnikatele své doby. Ve Staré Huti uDobříše založil železárnu, kterou přivedl kvysoké prosperitě, renesanční dobříšský zámek nechal roku 1672 přestavět na barokní rezidenci apozvedl isamotné město Dobříš. Současnou podobu získal dobříšský zámek až vletech 1745–1765 za Jindřicha Pavla zMansfeldu (1712–1780); reprezentativní sídlo mělo odpovídat jeho nově získanému knížecímu titulu.
Již dětmi Jindřicha Pavla ale rod Mansfeldů vymřel asňatkem dědičky Marie Isabelly zMansfeldu (1750 až 1794) sFrantiškem de Paula Gundakarem I.Colloredem (1731–1807) se české statky Mansfeldů dostaly do vlastnictví Colloredů. Zároveň došlo ke spojení erbů ajmen obou rodin. Pod společným jménem Colloredo-Mannsfeldové budou členové rodiny spojení se zámky Dobříš aOpočno vystupovat po následující staletí.
Nejstarší syn prvního knížete Colloredo-Mannsfeda, Rudolf Josef II., se proslavil zejména jako diplomat, ale ijako úředník císařského dvora, který na svém zámku Opočno hostil panovníky Ruska, Rakouska iPruska. Jeho mladší bratr Hieronymus (1775–1822) se proslavil ve válkách sNapoleonem abyl zařazen do panteonu nejslavnějších rakouských vojevůdců. Nejmladší zbratrů Ferdinand se věnoval nejprve diplomacii aběhem války sNapoleonem vroce 1809 se vyznamenal vbitvách uWagramu aAspern. Jeho vnuk Hieronymus (1842–1881) se jako uznávaný ekonomický odborník stal ministrem zemědělství. Vroce 1879 také inicioval koupi velkostatku azámku Zbiroh, který se stal vedle Dobříše aOpočna třetím nejdůležitějším sídlem rodu vČechách. Koncem 19. století byl majetek Colloredo-Mannsfeldů orozloze více než 57 000 ha druhým nejrozsáhlejší po hlubocko-krumlovské větvi Schwarzenbergů.
Vdalší generaci se objevily výrazné osobnosti rodu vpodobě bratří Josefaml. (1866–1957) aHieronyma (1870–1942), první znich se proslavil jako cestovatel, sběratel aprozřetelný podnikatel, druhý se stal námořním důstojníkem, obeplul svět, působil jako námořní atašé ačtyřmi syny zabezpečil pokračování rodu. Bratři museli čelit významným dějinným zvratům: první světové válce, pádu monarchie, vzniku izániku první republiky. Ikdyž byly majetky rodu postiženy pozemkovou reformou, Colloredo-Mannsfeldové dokázali rodinné velkostatky provést nejhorším azajistit jejich prosperitu. Hieronymus ajeho synové, Josef nejml., Weikhard aJeroným, byli pro své pročeské postoje po okupaci zbytku českých zemí nacistickým Německem vystaveni perzekuci vedoucí až ke konfiskaci jejich majetků. Ipřes zapojení několika rodinných příslušníků vprotinacistickém odboji si rodina výrazně nepomohla ani vdobě třetí republiky. Tato doba obecně nepřála velkým pozemkovým majitelům ajiž tehdy byly klíčové úřady ovládány komunisty. Nástup komunismu po únoru 1948 na dlouho přerušil přítomnost rodu na našem území. Čtyři bratři Colloredo-Mannsfeldové postupně odešli do exilu. Ani návraty rodiny amajetků po roce 1992 nebyly snadné. Dnes je ale rodina Colloredo-Mannsfeldů opět vČeské republice přítomna ana zámcích Dobříš, Opočno iZbiroh se návštěvníci mohou seznámit sjejí historií. Hradů azámků, které se určitou dobu pojily sdějinami rodů, je ale podstatně víc. Čtenář se bude moci seznámit ishrady, které rody Colloredů aMansfeldů vlastnily ve svých původních domovinách. Na našem území budou blíže představeny pozdější sídla rodu, zámky Dymokury, Dolní Počernice, Tloskov, Zelená Hora či například Žinkovy, vdnešním Rakousku Gstatt, Sierndorf, Staatz adalší.
DĚJINY RODU COLLOREDO-
-MANNSFELDŮ
COLLOREDOVÉ
Nejstarší historie rodu Colloredů
Mediatizovaná knížecí rodina Colloredo-Mannsfeldů patřila kpředním aristokratickým rodinám vhabsburské monarchii ataké knejmovitějším. Složenina jména napovídá, že se vjeden rod spojily dvě šlechtické rodiny, přičemž jak Colloredové, tak iMansfeldové náleželi knejstarším šlechtickým rodům Evropy. Colloredové aspoň podle některých zpráv svůj původ odvozují od urozeného Albana zWallsee (či Waldsee), družiníka císaře Oty I., který se roku 962 zúčastnil tažení císařského vojska do Itálie. Albanovi synové, bratři Liebhard (Liobardo) aHeinrich (Henricus), žijící ve švábsko-bádenské oblasti uBodamského jezera, obdobně provázeli Konráda II.při jeho císařské korunovační cestě do Říma. Zatímco Heinrich se vrátil zpět do své domoviny azaložil rod pánů zWallsee (vymřel roku 1483), Liebhardovi (Liobardovi) se zalíbilo na severu Itálie, kde vroce 1025 obdržel od aquilejského patriarchy lénem hrad Mels spřilehlým místohrabstvím (vikomstvím) ve Furlandsku (Friaul, italsky Friuli), historickém území vseverovýchodní Itálii nedaleko Terstu. Jeho potomkem byl Loringus, který se připomíná kroku 1214 jako nejmocnější pán ve Furlandsku, ajeho třemi syny se rod rozdělil do tří větví. Enrico založil větev hrabat zMelsu aColloreda, smajetky vGorci aGradišce. Tato větev rodu byla vroce 1626 povýšena na říšské svobodné pány avroce 1707 na říšská hrabata zColloreda aWallsee. Druhý zbratrů Bariond založil větev hrabat zProdolone, která vymřela vroce 1758. Třetí zbratrů Glizoio (1251–1265) založil větev hrabat zColloreda azWallsee. Dne 4. prosince 1302 udělil aquilejský patriarcha Ottobuono di Razzi jeho synovi Guglielmovi (Vilémovi) zWallsee, vikomtovi zMelsu, právo postavit poblíž vily Colloredo, která patřila
rodu, na přilehlém kopci nový hrad. Od tohoto data se rod začal nazývat Mels-Colloredo.
Guglielmovými syny Asquilinem (1303–1327), Bernhardem (1313–1347) a Weikhardem (1303–1343) se tato větev rozdělila na tři další linie, pojmenované podle křestních jmen zakladatelů (Asquilinova, Bernhardova aWeikhardova).
Vzestup rodiny v16. a17. století
Rodina postupně vystoupala mezi nejvýznamnější šlechtické rody vseverovýchodní Itálii.
Mezi majetky, které vlastnila, patřily vedle původního hradu Mels iměsto Venzone, hrady Albana aProdolone (od nichž dvě větve rodu pře-
Portrét hraběte Rudolfa Colloreda-Wallsee připisovaný vlámskému malíři Fransi Luyckxovi.
vzaly své jméno) stvrzemi Sattimberg aMonfort, Colloredo apoté léna Susans aSterpo, Castel Dobra (Dobrovo) aFleana (Fojana) (poslední dva vdnešním Slovinsku), Sezza, Latisana aSutrio. Rodu patřilo po jistý čas imarkrabství apevnost Santa Sofia vToskánsku. Za hranicemi Furlandska rod vlastnil paláce vMantově aRecanati, hrady Libenau ve Štýrsku, Wolpersdorf, Ober Vobling, Aggesbach aTulln vDolních Rakousích. V16. století se zástupci Asquilinovy linie dostali do císařských služeb. Ludwig Mels-Colloredo (†1598?) byl ministrem císaře Rudolfa II.Roku 1588 získal dědictvím majetky pánů zWallsee atentýž rok císař uznal společný původ Colloredů apánů zWallsee. Tímto aktem se tato větev rodu nazývala Colloredo-Wallsee abyla povýšena do rakouského stavu svobodných pánů (von Colloredo und Wallsee). Nejstarší zřady jeho synů nesl jméno Hieronymus (1582 až 1638) abyl toho jména již čtvrtý vpořadí. Toto křestní jméno se tak stane vrodině Colloredů aColloredo-Mannsfeldů velmi oblíbeným ivnásledujících stoletích. Hieronymus IV.působil jako císařský důstojník avyznamenal se vbitvě uLützenu (1632). Po Valdštejnově smrti mu byla svěřena obrana Slezska. Tam ho ale štěstěna opustila auLehnice (1634) byl poražen. Za svůj neúspěch byl následné potrestán vězením. Roku 1638 padl před pevností Saint-Omer vboji proti Francouzům.
Colloredů vcísařské armádě vtéto době nacházíme více. Další zbratrů Rudolf (1585–1657), kmotřenec císaře Rudolfa II., vstoupil vmládí do řádu maltézských rytířů astal se vroce 1637 velkopřevorem vČechách. Zřádových rytířů se vtéto době hojně rekrutovali důstojníci císařské armády astejně tomu bylo iuRudolfa. Vroce 1610 se připojil kpasovskému vojsku pod velením Laurentia Raméeho, které přišlo na pomoc císaři vbratrovražedném konfliktu Habsburků mezi císařem Rudolfem aarcivévodou Matyášem. Při svém tažení ale značně zpustošilo Horní Rakousy ijižní Čechy. Colloredo vedl jako kapitán jezdectva pět kompanií arkebuzírů. Matyášem byl za své působení během vpádu vroce 1611 odstaven, přesto mu arcivévoda následují-
cího roku nabídl, aby vstoupil do jeho služeb jako plukovník. Odmítl amísto toho vstoupil do služeb budoucího císaře Ferdinanda, pro kterého vroce 1615 naverboval 400 kyrysníků arotu pěchoty ado roku 1617 bojoval ve friulské válce proti Benátské republice.
Po celou dobu třicetileté války věnoval své služby habsburskému rodu. Vříjnu 1619 postavil vlastní pluk, koncem roku se stal velitelem Korneuburgu anásledujícího roku se přesunul nejprve do Prešpurku, kde padl jeho velitel Heinrich Dampierre, apoté do Čech, kde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře.
Podílel se na řadě vojenských tažení proti Turkům vUhrách, bojoval vzájmu Benátské republiky proti Mantovským. Během války omantovské dědictví dostal Rudolf rozkaz odejít do severní Itálie ajako plukovník si zajistil obrovské bohatství, když císařská vojska pod vedením Matyáše Gallase včervenci 1630 vyplenila město Mantovu. Dne 27. ledna 1632 byl povýšen na generála polního maršála. Vyznamenal se také
Ludvík Colloredo-Wallsee.
Bitva u Lützenu 16. listopadu 1632.
vbitvě uLützenu 16. listopadu 1632, kde velel pravému křídlu ablokoval smalými silami švédskou armádu. Byl přitom sedmkrát zraněn. Dne 23. prosince 1632 byl za zásluhy povýšen na polního zbrojmistra.
Rudolf Colloredo se vroce 1634 dobře zorientoval vnastalé politické situaci aspolu sdalšími generály (Gallasem, Piccolominim aAldringenem) se zapojil do chebské vraždy Albrechta zValdštejna. Jeho význam pro historii rodiny na našem území ale spočíval zejména vtom, že pro rodinu na další staletí získal východočeské panství Opočno spřivtělenými statky Doubravicí aFrymburkem. Vroce 1636 ho za 300 000 zlatých zakoupil isdalšími statky společně sbratrem Hieronymem IV.Jednalo se omajetky zkonfiskované dědicům Adama Erdmana Trčky zLípy (zavražděného spolu sValdštejnem). Colloredové se tak zařadí mezi šlechtické rody, jakými byli Buqouyové, Desfourové, Gallasové, Morzinové či Piccolominiové, které takovýmto způsobem zakotvily vČechách. Jako profesní rytíř řádu maltézských rytířů nemohl Rudolf pořizovat žádné testamenty. Aby mohl majetek postoupit svým příbuzným, musel si vyžádat dispens od papeže ivelmistra řádu akrátce před svou smrtí zřídil zvýchodočeských majetků rodinný fideikomis (svěřenecké panství).
Opočno si rodina podržela až do nacistické okupace českých zemí.
Rudolf se roku 1647 stal velícím generálem vČechách aproslavil se za švédského vpádu do Čech vroce 1648, kdy se mu podařilo ubránit Staré aNové Město pražské za pomoci pražských měšťanů astudentů. Po uzavření vestfálského míru tak byl za své nesporné zásluhy jmenován císařským polním maršálem.
Pokračování linie zajistil jeho bratr HieronymusIV. Colloredo-Wallsee (1582–1638), povýšený roku 1629 mezi říšská hrabata, který měl dva syny. Zatímco mladší Claudius byl určen pro duchovní dráhu astal se kanovníkem vAquileji, starší
V roce 1636 zakoupili bratři Hieronymus a Rudolf zámek Opočno, zde ho vidíme na rytině z první poloviny 19.století.
Ludvík (1631–1693) zdědil po strýci Rudolfovi opočenský fideikomis. Sám přikoupil středočeská panství Dymokury aSmidary. Ludvík pomalu stoupal ve dvorských funkcích, které se po třicetileté válce ukázaly být nejspolehlivější cestou kespolečenskému ifinančnímu vzestupu. Na konci života byl hejtmanem gardy harcířů. Výhodně se oženil sMarií Zuzanou ze Sinzendorfu (†1704). Nic na tom ale nezměnilo, že byl posledním mužským potomkem Asquilinovy větve rodu. Fideikomisní statek Opočno spolu sřadou dalších statků vČechách, Dolních Rakousích aseverní Itálii zdědil Ludvíkův vzdálený italský příbuzný Hieronymus Colloredo-Wallsee zWeikhardovy linie, jímž Colloredové vČechách pokračovali (viz str. 20).
Ludvík zemřel dne 28. prosince 1693 ve Vídni azanechal po sobě dceru Marii Antonii (†1738), provdanou za Leopolda Viléma knížete zMontecuccoli. Dceři odkázal panství Dymokury snedalekými Smidary. Ta pak odkázala celé své jmění hraběti Kamilu Colloredovi (1712 až 1797) zlinie Bernhardovy azemřela dne 5.ledna 1738 jako bezdětná. Kamil, zakladatel tzv. české větve colloredovského rodu, zdědil alodní panství vceně asi 2 milionů zlatých avedle toho 600 000 zlatých vhotovosti (viz str. 18).
Mantovská větev rodu
Panství Gorici postoupil Kamil Colloredo-Wallsee svému staršímu bratrovi Karlu Ludvíkovi (1698–1759), zakladateli větve mantovské. Nová větev své pojmenovaní dostala podle místa, kde Karel Ludvík získal městské šlechtické právo akde se oženil sEleonorou princeznou de Gonzaga zrodiny stojící včele mantovského vévodství. Zjeho synů vynikl především Antonín Theodor hrabě Colloredo-Wallsee (1729 až 1811), jenž byl po studiích bohosloví vŘímě vysvěcen vroce 1758 na kněze. Poté působil vletech 1766–1776 jako probošt kolegiátní kapituly usv. Mořice vKroměříži. Dne 6. října 1777 byl vOlomouci ustaven olomouckým biskupem apo povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství bulou papeže Pia VI.se stal
Olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo kolem roku 1800.
Karel Oktavián Colloredo.
prvním olomouckým arcibiskupem. Ve své funkci se musel vyrovnávat sdůsledky josefínských reforem, které mimo jiné rušily řadu klášterů. Vedle pozvednutí duchovní správy největší diecéze vEvropě se zde zasloužil oznovupostavení věží katedrály zničených vroce 1803. Inicioval iopravy kaple sv. Anny, Josefem II. zrušené, arozšířil slavnou arcibiskupskou obrazárnu. Při volbě Leopolda II.za římskoněmeckého císaře byl českým volebním vyslancem avěnoval mnoho let reprezentaci českých zemí. Vroce 1803 jej papež Pius VII.jmenoval kardinálem. Na rozdíl od svého bratrance salcburského arcibiskupa Hieronyma Františka(viz str. 28–29) byl Antonín Theodor ryze konzervativní avynikal odporem vůči osvíceneckým reformám. Mantovská linie pokračovala Antonínovým bratrem Karlem Oktáviem (1723–1786). Posledními příslušníky mantovské větvě rodu Colloredo-Wallsee byli jeho synové Jan Křtitel V. (Giambattista) (1751–1813), který měl pět dcer, a Josef (Giuseppe) (1773–1840), který zůstal bezdětný.
Diplomat sneslavným koncem
Synem apokračovatelem Kamila Colloreda (1712–1797) ajeho ženy Marie Františky zWolfsthalu († 1778) byl František Karel (1736–1806), který zvolil kariéru ve státní službě azahájil ji jako vládní rada vDolním Rakousku. Vroce 1772 se stal ve Florencii vychovatelem akomořím arcivévody Františka, budoucího císaře Františka II.(I.).
Dne 19. dubna 1762 uzavřel sňatek sMarií Eleo norou, hraběnkou Bruntálskou zVrbna (1740–1789), sníž měl syny Josefa (1773–1815) aFrantiška (1779–1859, viz str. 19). Sdruhou manželkou, francouzskou šlechtičnou Marie Victoire de Folliot-Crenneville (1766–1845), měl jen dceru Karolinu (1802–1835), která se provdala za Eugena Isidora von Falkenhayn (1792 až 1853).
Císař Josef II.jmenoval Františka Karla skutečným tajným radou avroce 1790 ho vyznamenal udělením Řádu zlatého rouna. Když vroce 1792
nastoupil na trůn císař František II., jmenoval svého bývalého vychovatele ihned c. k.tajným radou akonferenčním ministrem. Vroce 1796 ho jmenoval také nejvyšším komorníkem. Ve Státní akonferenční radě hrál hrabě Colloredo-Wallsee klíčovou roli aměl plnou důvěru císaře. Když šéf státní kanceláře, vlastně ministr zahraničí, baron Johann Amadeus Thugut po lunévilleském míru vroce 1801 rezignoval, stal se Colloredo spolu sJohannem Ludwigem Cobenzlem spoluzodpovědným za zahraniční politiku císařství. Vzáří 1801 císař výslovně nařídil, aby Colloredo jako kabinetní ministr převzal řízení zahraničních záležitostí. Zastával konzervativní názory anavazoval na předchozí období amyšlenky svého předchůdce Thuguta. Vývoj vrevoluční Francii mu byl cizí aNapoleona nepovažoval za hrozbu. Údajně vlivu duchaplné druhé ženy Františka Karla se přičítá, že se Rakousko vdubnu 1805 připojilo ke koalici proti Francii, kterou vsrpnu téhož roku dojednaly Rusko aVelká Británie.
Zasazoval se za jmenování polního maršála Karla Macka von Leibericha do funkce generálního kvartýrmajstra (ubytovatele, tj. náčelníka generálního štábu) po bok vrchního velitele rakouského arcivévody Ferdinanda d’Este. Vdůsledku
František z Colloredo-Wallsee (1779–1859).
BITVA UULMU
Bitva uUlmu je souhrnný název pro sérii střetnutí abitev během války třetí koalice proti revoluční Francii. Proběhla od 15. do 20. října 1805 uměsta Ulm na území Bavorska.
Náčelník generálního štábu rakouské armády Karl Mack von Leiberich postoupil srakouskou armádou hluboko do Bavorska, kde měl vúmyslu počkat na ruské spojence pod vedením generála Kutuzova. Když se však Rakušané dozvěděli, že jsou Francouzi už na Rýnu, vyrazili ještě více vpřed azaujali pozici uměsta Ulm, kde mohli podle svých představ lépe čelit každému francouzskému pokusu vyjít ze Schwarzwaldu azastavit je před dalším postupem na Vídeň. Napoleon zamýšlel rychlým přesunem aklamnými manévry směrem na východ zamezit spojení rakouských aruských vojsk. Rychlostí svého manévru dokonale zaskočil rakouskou armádu generála Macka ujihoněmeckého Ulmu. Bitva uElchingenu 14. října 1805 byla největší jednotlivou bitvou vprůběhu těchto bojů oUlm. Byla marným pokusem změnit nezvratitelné. Mezi 8. a20. říjnem 1805 byla část rakouské armády, která postoupila křece Iller, obklíčena azajata francouzskými vojsky. Odhaduje se, že 60 000 ze 72 000 mužů rakouské armády skončilo vzajetí nebo dezertovalo. Poté, co koaliční jednotky Ruska spolu se zbytky rakouských jednotek ustoupily směrem na severovýchod od Vídně, byla francouzské armádě otevřena cesta kVídni, kterou 12. listopadu poté Napoleon bez boje obsadil. Ústup předznamenal bitvu uSlavkova 2. prosince 1805. Mack po návratu zfrancouzského zajetí upadl ucísařského dvora vnemilost abyl roku 1806 postaven před vojenský soud. Ten ho odsoudil ktrestu smrti. Rakouský císař František I.mu však udělil milost azměnil rozsudek na dvacet let vězení. Veškeré vojenské pocty mu byly odebrány. Ze žaláře Mack vyšel již vroce 1808 na základě přímluv ucísaře. Zlomený azahanbený odjel na svůj zámek ve Vyklanticích poblíž Pacova ažil tam vústraní.
Kapitulace rakouských vojenských jednotek u Ulmu na kolorované mědirytině.
toho měla armáda fakticky dva vrchní velitele, kteří navíc vžádném bodě nesdíleli stejné názory.
Rakouská dvorní válečná rada byla přesvědčena, že Francie bude opět usilovat orozhodnutí vseverní Itálii, stejně jako vpředchozích válkách. Proto, přestože Vídeň již koncem srpna věděla, že císař Napoleon odjel se svou „pobřežní armádou“ do Štrasburku, vyslala větší část své armády do Itálie pod vrchním velením arcivévody Karla. Po fatálních porážkách rakouské armády vbitvách uUlmu opustil František Karel již vlistopadu 1805 císařský dvůr azamířil do Uher. Císaři položil knohám všechny funkce aúřady, které předtím zastával. Ještě téhož roku císař přijal jeho požadované propuštění. Od té doby se Colloredo zcela zdržel veřejných záležitostí. Důvěra apřízeň jeho císaře, adá se říci ipřítele, mu ale zůstaly. Nešťastné dny uUlmu aSlavkova nepřežil dlouho. Zemřel brzy poté ve Vídni 10.března 1806 ajeho vdova se provdala za prince lotrinsko-lambeského azemřela 15. října 1845.
Poslední zbernardovské linie rodu Colloredo-Wallsee
František zColloredo-Wallsee (1779–1859)se po otcově předčasné smrti těšil přízni císaře Františka I.Vraném věku vstoupil do armády, ale již roku 1820 se vydal na diplomatickou dráhu. Vroce 1823 odjel do Stockholmu jako legační sekretář, vroce 1825 odcestoval do Kodaně, vroce 1830 do Drážďan jako vyslanec usaského dvora avroce 1837 do Mnichova. Vroce 1843 byl vyslán jako velvyslanec kruskému dvoru, ale o čtyři roky později byl odtud na vlastní žádost odvolán. Když vroce 1848 vypuklo německé hnutí, byl vyslán do Frankfurtu nad Mohanem jako zástupce rakouské vlády na frankfurtském říšském sněmu. Vtéto funkci musel po dobu trvání Výboru padesáti hrát čistě pasivní roli, ale vkvětnu 1848 byl nahrazen von Schmerlingem. Od 19.ledna 1849 do 5. listopadu 1849 působil krátce jako velvyslanec vLondýně, kam se znovu vrátil za Schwarzenbergovy vlády azůstal tam skrátkou
přestávkou od roku 1852 až do roku 1856, kdy byl přeložen do Říma apůsobil zde jako velvyslanec uSvatého stolce (1856–1859). Rakouské velvyslanectví sídlilo vrozsáhlém Palazzo Venezia. Tento palác nalezneme vŘímě kousek od Fora Romana dodnes aza svou podobu vděčí právě Františkovi Colloredo-Wallsee (viz rámeček níže).
PALAZZO VENEZIA
Roku 1856 rakouská vláda pověřila pražského architekta Antonína Barvitia (1823–1901) restaurováním přední památky italské renesanční architektury – paláce Palazzo Venezia pod římským Kapitolem, jenž sloužil jako rakouské vyslanectví. Architektonická šetření probíhala vletech 1856–1859. Historicky vůbec nejstarší dochované fotografie tohoto palácového komplexu, pořízené těsné před opravou, dokumentují žalostný stav budov. Rozsáhlý soubor výkresů, který Barvitius po roce 1856 vrámci přípravy restaurováni vytvořil, je jedinečným zdrojem pro poznáni dějin restaurování, stavebně-historických průzkumů irenesanční architektury jako takové. Pod jeho vedením započaly vpořadí již čtvrté velké restaurátorské astavební práce na palácovém komplexu, na které rakouský stát uvolnil 11 000 tolarů. Barvitius navrátil paláci podobu, jakou měl vdobě vrcholné renesance, kdy vznikl. Opraveny byly oba velké sály, interiéry velkého apartmá, dále musel být vyčištěn celý zarostlý arkádový dvůr Palazzetta avjižním traktu byla nakonec odstraněna istará nepoužívaná prádelna. Kromě toho roku 1858 Barvitius sepsal rozsáhlou zprávu odějinách astavebním stavu paláce, která je dodnes jedinečným zdrojem pro jeho poznání. Současná podoba paláce tak, jak jej znají miliony návštěvníků Říma, je vnemalé míře výsledkem Barvitiovy práce. Za jeho dílem však nemusíme až do Říma, stál například vletech 1878–1884 za projektem avýstavbou kostela sv. Václava na Smíchově.
Poté, co 11. července 1859 sjednali rakouský císař František Josef I.afrancouzský císař Napoleon III.ve Villafrance příměří, které ukončilo válku Francie asardinského království proti Rakousku, byl Colloredo jako vyslanec Rakouska delegován na mírová jednání do Curychu. Tam vdiplomaticky nepříznivé situaci apravděpodobně již ve špatném zdravotním stavu hájil rakouské zájmy, jak nejlépe uměl, až ho těsně před koncem jednání ranila mrtvice. Poražené Rakousko odevzdalo Napoleonovi III.Lombardii, který ji postoupil sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II. Jeho úmrtím vymřela ibernardovská linie rodu Colloredo-Wallsee. Vženské linii se dědičkou zámku apanství Dymokury stala Františkova neteř, dcera jeho bratra Josefa (1773–1815) Rosina (1815–1874), prodaná za Ottakara Czernina (1809–1886). Tímto sňatkem přešly Dymokury do vlastnictví vinořsko-dymokurské větve rodu Czerninů, který je drží dodnes.
Weikhardova linie vČechách
Vraťme se nyní kosudům fideikomisního statku Opočno. Jak jsme zmínili, po Ludvíkově smrti (viz str. 17) ho spolu sjinými statky zdědil vzdálený italský příbuzný Hieronymus Colloredo-Wallsee, markýz de Santa-Sophia (1674–1726) zWeikhardovy linie. Ivtéto rodové linii se několik jejích členů uplatnilo v církevní dráze: bratr Hieronymova otce Ferdinanda (1635–1689), Leandro (1639–1709), byl římským kardinálem apapežským velkozpovědníkem; Hieronymův starší bratr Fabius (1672–1742) se stal vroce 1731 arcibiskupem vLucce. Hieronymus se úspěšně zapojil do české aristokratické společnosti, vystřídal několik vysokých zemských postů. Poté, co se vydal na vojenskou dráhu, byl jmenován zemským hejtmanem na Moravě avletech 1719–1726 působil na postu habsburského místodržitele vMiláně. VMiláně se zasloužil ovytvoření avedení první oficiální tiskárny, jež se nacházela vpřízemí dnešního Palazzo Reale, který vté době ještě sloužil jako sídlo místodržitele. Tiskárna přežila bez úhony tragický požár, jenž palác postihl vroce 1723,
Palazzo Venezia v Římě.
aHieronymovi se podařilo zachránit písemnosti státní aválečné kanceláře, čímž si vysloužil pochvalu císaře Karla VI. Současníci na něj vzpomínali jako na „ muže ctnostného, rozvážného aspravedlivého“. Tehdejšími rakouskými úředníky byl ale naopak označován za příliš tolerantního vůči Milánským, zejména votázce daní, které se jim snažil snížit. Vroce 1723 získal čestný titul nejvyššího jídlonoše (truksase) Království českého aorok později byl stejně jako jeho příbuzní zAsquilinovy linie rodu povýšen do říšského hraběcího stavu. Vrcholem jeho kariéry bylo vroce 1726 jmenování do prestižní funkce nejvyššího maršálka dvora Karla VI.Jelikož byl často kvůli svému úřadu vMiláně vzdálen ode dvora, najal si dva agenty, kteří mu pravidelně podávali zprávy zvyšší společnosti. Jejich unikátní korespondence se nám varchivu dochovala do dnešních dní. Hieronymus se zařadil mezi čtyři nejdůležitější dvořany císaře Karla VI. Hvězdnou kariéru ale ukončila náhlá smrt, která ho zastihla po cestě zMilána do rakouského
Leandro Colloredo byl římským kardinálem apapežským velkozpovědníkem.
hlavního města vroce 1726, odkud měl odjet zpět do Itálie, aby se ujal funkce neapolského místokrále. Krátce poté, co přijel do vídeňského paláce Daunů, zemřel ve věku 52 let.
Za svou choť si vyvolil Johannu Charlottu Kinskou (1675–1755), dceru rakouského státního ministra, hraběte, nejvyššího kancléře anositele Řádu zlatého rouna Václava Norberta Kinského (1642–1719). Zmanželství vzešlo několik potomků, dospělosti sdožili jen čtyři synové. Prvorozený Rudolf Josef (1706–1788), nositel Řádu zlatého rouna, říšský vicekancléř aprvní kníže zColloreda, byl pokračovatelem rodové linie vČechách (viz str. 25). Druhorozený Antonín (1707–1785) byl velvyslancem vTuríně apozději velkopřevorem maltézského řádu vUhrách. Třetí syn Filip (1715–1734) si zvolil církevní kariéru, působil jako děkan vPasově avOlomouci, ale zemřel mlád. Čtvrtým synem vpořadí byl budoucí polní podmaršálek Karel Boromeus (1718 až 1786), velvyslanec Marie Terezie aJosefaII. vRusku, Velké Británii aNizozemí.
Milánský guvernér hrabě Hieronymus Colloredo na obraze z roku 1720.
Antonín aKarel Boromeus
Colloredové ve víru válek
Antonínovi (1707–1785) byla již od mládí určena vojenská dráha. Dne 11. září 1724 vstoupil do řádu maltézských rytířů aroku 1728 ido císařské armády. Vroce 1737 byl povýšen na velitele prestižního řádového pěšího pluku Deutschmeister. Roku 1742 se stal generálem-polním strážmistrem ao2 roky později majitelem pěchotního pluku č.20. Vroce 1747 se vyznamenal vItálii při obraně horského sedla Colle dell’Assietta (viz rámeček str. 24). Roku 1749 byl jmenován c. k.skutečným tajným radou apolním podmaršálkem ao3 roky později polním zbrojmistrem. Vroce 1756 se stal hejtmanem císařské šlechtické osobní stráže, tzv. harcířů, apoté iskutečným dvorským válečným radou. Roku 1760 získal nejvyšší vojenskou hodnost polního maršála. Vyznamenal se jako obratný vojevůdce na bitevních polích vUhrách aItálii, při taženích proti Turkům, Francouzům iPrusům.
Po sedmileté válce byl vroce 1766 jmenován ředitelem Tereziánské vojenské akademie, azúročil tak své letité vojenské zkušenosti. Svou funkci využil ikrestrukturalizaci akademie. Nepotřebné obory byly zrušeny amísto nich byly přidány nové. Když byla vroce 1768 budova
Hrabě Antonín Colloredo (1707–1785).
Kostel sv. Jeronýma ve Vídni.
Kostel San Benedetto v Benátkách.
akademie ve Vídeňském Novém Městě poškozena zemětřesením, nechal postavit do tří let novou, rozšířenou. Vypracoval také první osnovy apředpisy pro tuto instituci. První ajediný tištěný řád Akademie zroku 1775 je právě jeho dílem. Vletech 1768–1771 zastával také post velvys-
PĚŠÍ PLUKY ALT-COLLOREDO
AJUNG-COLLOREDO
Původně se pluky označovaly podle majitele – název pluku tvořilo rodové jméno majitele. Pokud měl dva, později založený se označoval jako nový (německy Neu-); pokud se majitelé dvou pluků jmenovali stejně, tak se první označoval jako starý (německy Alt-) anovější se odlišil slovem mladý (německy Jung-).
Majitelem pluku Alt-Colloredo vletech 1744–1785 byl hrabě Antonín Colloredo-Wallsee (1707–1785).
Pluk tedy nesl toto jméno po celou dobu pro habsburskou monarchii tak významné sedmileté války. Obecně platilo, že titulárně byl velitelem pluku majitel pluku, ten se uněj sice často zdržoval, ale velel mu spíše výjimečně. Skutečným vojenským velitelem pluku byl plukovník, který byl zástupcem majitele pluku. Vroce 1760 čítal pluk Alt-Colloredo 4 prapory (2 granátnické setniny a16 fusilírských/střeleckých setnin) vcelkovém počtu 2 300 mužů.
Dne 1. října 1756 se pluk pod velením plukovníka Lacyho zúčastnil bitvy uLovosic. Byl součástí předvoje, který zaútočil na kopec Lovoš. Po hrdinném boji, který trval dvě hodiny, Lacy, jenž byl vbitvě zraněn, ustoupil do Lovosic. Pluku se podařilo znovu připojit khlavní armádě. Vtéto bitvě pluk ztratil 2 důstojníky a73mužů padlých, 2 důstojníky a62 mužů zraněných a46 mužů bylo nezvěstných.
Svůj pluk si pořídil iAntonínův mladší bratr Karel Boromeus Colloredo-Wallsee. Nazván byl Jung-Col-
lance maltézského velmistra ucísařského akrálovského dvora aod roku 1777 byl velkopřevorem maltézského řádu vUhrách. Po své smrti ve Vídni vroce 1785 byl pohřben vrodinné kryptě ve františkánském kostele sv. Jeronýma ve Vídni.
loredo aKarel Boromeus ho vlastnil vletech 1754 až 1763.
Dva prapory od každého „rodinného“ pluku byly vbřeznu 1757 přiděleny ke sboru polního maršála Maximiliana Ulyssese Browna, dislokovanému uPrahy. Dne 6. května se tyto prapory zúčastnily bitvy uŠtěrbohol. Vbitvě ztratily prapory pluku Alt-Colloredo 72 mužů a3 důstojníky, 256 mužů bylo zraněných a144 mužů nezvěstných. Poté se uchýlily do Prahy. Včervnu se účastnily velkého výpadu zPrahy proti sboru maršála Keitha. Bitvy uKolína se pluky neúčastnily, ale jako součást armády polního maršála Leopolda Dauna pronásledovaly ustupující Prusy. Dne 7. září generál Nádasdy isprapory pluků Alt-Colloredo aJung-Colloredo zaútočil na izolovaný pruský sbor generála Hanse Karla Winterfelda uJäkelsbergu (Moys). Je zajímavé, že při této akci byl spolu s52 muži zraněn iblíže neurčený podplukovník Colloredo zpluku Alt-Colloredo, 21mužů bylo zabito. Dne 22. listopadu se dva prapory pluku Alt-Colloredo zúčastnily pro habsburskou monarchii vítězné bitvy uVratislavi, kde byly součástí záložního sboru vbrigádě barona Blonqueta. Vtéto bitvě pluk ztratil 31 mužů a147 mužů bylo raněno. Podplukovník Colloredo zde byl opět zraněn. Po kapitulaci Vratislavi byl pluk přidělen kmístní posádce. Dne 21.prosince 1757, na konci obléhání Vratislavi, kdy se město vzdalo Prusům, se oba polní prapory pluku Alt-Colloredo ajejich plukovník Lobkowicz stali válečnými zajatci.
Uniforma pěšího pluku Alt-Colloredo vroce 1757 avýstrojní schéma pluku Alt-Colloredo vroce 1762.
Uniforma pěšího pluku Jung-Colloredo vroce 1757 avýstrojní schéma pluku Jung-Colloredo vroce 1762.
HARCÍŘI
Tělesná garda harcířů – Arcièren-Leibgarde (z italského arciere, „lučištník“) – byla jedním zpěti strážních útvarů rakouského císaře. Plný název zněl k.k. Erste Arcièren-Leibgarde. Skládala se pouze zgenerálů, štábních důstojníků avyšších důstojníků avedle královské uherské gardy byla nejvýznamnější císařskou gardou. Tělesné gardy na dvoře Habsburků existovaly již v16. století, ale vroce 1763 došlo kvýrazné reorganizaci těchto formací. Marie Terezie založila dva útvary spodobným názvem: Římskou královskou tělesnou jízdní gardu harcířů (Römisch-königliche Arcièrenleibgarde zu Pferd) aCísařsko-královskou šlechtickou tělesnou jízdní gardu harcířů (Kaiserlich-königliche adelige Arcièrenleibgarde zu Pferd). První formace sestávala ztřiceti mužů, druhá pak zpadesáti. Vroce 1765 byly obě formace sloučeny vKrálovskou českou aarcivévodskou rakouskou šlechtickou tělesnou gardu harcířů (Königlich böhmischen und erzherzoglich österreichischen adeligen Arcièrenleibgarde). Podmínky pro přijetí byly velmi přísné. Původně měli být přijímáni pouze poloinvalidní důstojníci šlechtického původu. Podstoupená zranění zbitev ale zároveň aspiranta neměla zohyzdit. Každý ze zájemců musel být schopen poukázat na zvláštní zásluhy před nepřítelem. Vyžadoval se dobrý vzhled aminimální výška 174cm. Musel mít vynikající služební výsledky aumět jezdit na koni. Přednost měli svobodní muži. Do roku 1780 bylo vyžadováno katolické vyznání. Teprve vroce 1807 byla garda otevřena ipro nešlechtice. Harcířský útvar byl čestnou jednotkou, která neprováděla skutečnou ostrahu panovníka ajeho rezidencí, nýbrž byla jednotkou, která měla při významných ceremoniálech dodávat lesk vídeňskému císařskému dvoru. Výstroj harcířů sestávala ze stříbrné helmy sbílými buvolími žíněmi, ohnivě červeného kabátu slímcem avýložkami zčerného sametu ažlutými knoflíky, úzkých bílých kalhot zjelení kůže avysokých jezdeckých bot.
KarelBoromeus (1718–1786) šel doslova ve šlépějích svého staršího bratra Antonína ajiž vmládí vstoupil do řádu německých rytířů azahájil podobně jako bratr vojenskou kariéru. Během 7. turecké války byl povýšen na kapitána, rychle se stal podplukovníkem avroce 1742 císařským plukovníkem. Během války orakouské dědictví bojoval vletech 1745 a1746 vItálii apozději také proti Prusům. Dne 15. února 1753 byl jmenován c. ak.generálem polním strážmistrem. Vletech 1753–1757 působil také na pozici císařského akrálovského vyslance ve
BITVA OCOLLE DELL‘ASSIETTA
Válku orakouské dědictví (1740–1748) nevedly rakouské jednotky jen na území českých zemí, ale ina italských územích patřících habsburské monarchii. Bitva oColle dell‘Assietta včervenci 1747 byla významným střetnutím války autkala se vní početně silnější francouzská armáda osíle dvaatřiceti praporů a25 000 mužů pod velením Louise Fouqueta, rytíře de Belle-Isle, se spojenou sardinskou armádou arakouskou armádou osíle 13 praporů o15 000 mužů, vedenou Giovannim Bricherasiem. Devět praporů bylo sardinských, zbývající byly rakouské ašvýcarské. Sardinské království včele svévodou Karlem Emanuelem III. Savojským patřilo knemnohým státům, které se do války zapojily na straně habsburské monarchie amladé panovnice Marie Terezie. Francouzi byli vbitvě odehrávající se ve vysoko položených horských průsmycích tvrdě poraženi, jejich velitel rytíř Belle-Isle byl vprůběhu bitvy zabit, načež byl nařízen ústup. Sardinci utrpěli jen lehké ztráty, zatímco Francouzi přišli ovíce než pětinu svých sil. Sardinské vítězství se ukázalo být poslední velkou bitvou italského válečného tažení.
Císařská garda harcířů na Rennweg ve Vídni v roce 1868 na obrazu Franze Zellera (1805–1876).
Alegorie cášského míru uzavřeného po bitvě uColle dell’Assietta od Jacquese Dumonta.