Otevři se, deníčku! Pozvu kluka, holčičku, budu číst a vyprávět, jak jsem poznávala svět.
Ahoj lidičky! Jmenuju se Emi, jsem obyčejná mufloní holka, na světě se mi líbí a mám vás všechny ráda. Nejradši mám jednu paní, bez které bych tady dneska nebyla. Zachránila mi totiž život. Prožila jsem u ní spoustu dobrodružství, která vás budou určitě zajímat. Otevřu teď před vámi deníček plný napínavých příběhů. Že nevíte, co je deníček? Je to malá knížka s čistými bílými listy. Na ně si můžete zapisovat zajímavé příhody, na které by bylo škoda zapomenout.
MŮJ PŘÍCHOD NA SVĚT
Bledé slunce po třech zimních měsících konečně přestává podřimovat. Protře si rozespalé oči, protáhne jiskřivé paprsky a začne se usmívat. V poledne se směje tak teploučce, až roztávají
ledové rampouchy i sněhové závěje. Jako správné jarní sluníčko se hned pustí do práce. Láká ven z hlíny novou trávu a květy sněženek i krokusů. Budí pupeny na keřích a stromech. U toho pomáhá ptáčkům v hnízdech zahřívat vajíčka, aby v nich holátka hezky rostla. A to není všecko! Taky osušuje kožíšky čtyřnohých mláďátek, která v tuto dobu přicházejí na svět.
Já jsem tady teprve pár minut. Poprvé otevírám oči. Vidím velikou zelenou louku, za ní vysoký les. Zdálky slyším hlásky zvířátek, mluvení lidí a výskání dětí. Nevím, kde jsem, ani co mě tu čeká. Teprve později se dovím, že je to velký zoopark. Žije v něm nejméně tisíc zvířat a chodí za nimi spousta návštěvníků. Teď ležím v orosené trávě plné žlutých pampelišek. Je mi trochu zima, tulím se k máminu teplému tělu a poslouchám tlukot jejího srdce. Nožky mám slabé, hlavičku těžkou. Jaký je svět, který tajemně šumí okolo? Pohlédnu kupředu. Tam, daleko ode mě, se pase stádo muflonů. Vítr přináší vůni trávy,
jehličí a ještě něco: tak voní mufloní miminka a mlíčko, které pijí od své mámy. Začínám mít hlad, ale nevím, co mám dělat. Moje maminka pořád leží, nechodí okolo mě a nečistí mě, jako to dělají ty druhé. Nehýbá se, má zavřené oči a jen slabě dýchá.
Moc tomu nerozumím, ale něco určitě není v pořádku.
Dostanu strach a začnu bečet: „Bééé, kde jste kdo?!“ Nejdřív potichu, pak stále hlasitěji. „Pomoooc!“ volám tak dlouho, až přijde ošetřovatel. Máma chce zvednout hlavu, ale nejde to.
On se k ní skloní, mluví na ni, jenže ani jeho hlas ji nepostaví na nohy. Muž vytáhne z kapsy nějakou krabičku, něco do ní
říká, ale já tomu nerozumím. Ani nemukám, přikrčím se a radši zavřu oči. Za chvíli mě někdo zabalí do deky a odnáší pryč.
Bojím se, chci zůstat u mámy, volám: „Mamííí!“, ale ona nic.
„Asi mě neslyší, co teď?“
VLČÍ ZUBY
Najednou ležím ve zvláštní boudě. Podivně to tu páchne, vpředu něco bručí, všechno se trochu houpá a třese. Ještě neznám auto, ustrašeně strčím čumáček pod pokrývku a nikoho nechci vidět. Brzy zastavíme a někdo mě přenese na tiché místo. Skončil hluk a zmizel pach, rozplynul se i můj strach.
Hned mám lepší náladu. Můj nový pelíšek je čistý a pohodlný.
Netlačí v něm kamínky, nestudí rosa, nepobíhají tu mravenci.
Je příjemné ticho. Hlava mi klesne a usnu.
Zdá se mi hezký sen: odpočívám v dolíku měkké trávy a maminka mě zahřívá. Vtom uslyším zafunění. Otevřu oči a hrozně se leknu. Zblízka na mě hledí veliké zvíře! Fousatá tlama se olízne dlouhatánským jazykem a vycení obrovské zuby. Brrr! Takové měl vlk z pohádky O Červené karkulce! Co teď? Zasunu se nenápadně zpátky pod deku. Krčím se jako myška a jedním očkem toho vlka pozoruju. Nebo to není vlk? Jeho oči jsou vlastně docela přátelské. Krátká tmavá srst mi dokonce připomíná mámu. Kouknu na zvíře i druhým okem, a teď vím jistě: vlk to určitě není! Ale muflon taky ne! Ten přece nemívá tak legračně střapatou hlavu ani plandavé uši a jazyk. Už to
mám! Je to pes! Ten, kterého jsem zahlédla, když mě přenášeli z auta do domu. Přestávám se ho bát, jenom nevím, proč je tady. A taky proč já nejsem na palouku.
Když si vzpomenu na maminku, je mi zase smutno. Škoda, že tu není se mnou! Tiše si povzdechnu. Ale co to? Někdo mě pohladí lehoučce a krásně, jak to umí jenom mámy. Úplně stejně se mě dotýkaly něčí ruce, které mě sem přinesly. Kdo to je? Později se dovím, že to je paní Tanja a pracuje ve stejném zooparku, kde jsem se narodila. Má tam na starosti vlky, fotí je a píše o nich knihy. Miluje všechna zvířátka a zachránila už mnoho mláďat.
Mám štěstí. Ode dneška bydlím v jejím domě a ona je moje nová máma. Dala mi hezké jméno Emi. A vždycky ví, co má dělat. Opatrně mě vynese ven na sluníčko a zkouší, jestli se dovedu postavit. Za patami jí jde pomocník, velký ohař Aron. Zalehne těsně vedle mě. Jsem ráda, že je tady. Přitulím se k němu jako k mufloní mámě. Zahřívá mě a pobrukuje: „Neboj, malá, to se spraví, brzy se ti vrátí zdraví…“
