1. kapitola
Léta míjí amy se setkáváme snaší hrdinkou, která, jak dlužno přiznat, nikdy nebyla bázlivá ani nenápadná květinka.
Dějištěm je každoroční hudební večírek
Smythe-Smithových, asi deset minut předtím, než se pan Mozart začne obracet vhrobě.
„Proč to samy sobě děláme?“ přemítala Hyacinth Bridgertonová nahlas.
„Protože jsme milé alaskavé,“ odpověděla její švagrová, která seděla – Bůh jim pomoz – na sedadle přímo vpr vní řadě.
„Člověk by řekl,“ trvala Hyacinth na svém, upírajíc pohled na prázdnou židli vedle Penelope asi se stejným nadšením jako na mořského ježka, „že jsme se zloňska poučily. Nebo snad zpředloňska. Nebo dokonce z–“
„Hyacinth?“ promluvila Penelope.
Dívka přelétla pohledem kPenelope atázavě nadzvedla jedno obočí.
„Sedni si.“
Hyacinth vzdychla. Ale poslechla.
Hudební večírek uSmythe-Smithových. Naštěstí se konal jen jednou za rok, protože Hyacinth nepochybovala, že než se její uši ztoho zážitku vzpamatují, potrvá to celých dvanáct měsíců.
Vydala další povzdech, tentokrát hlasitější než ten
předchozí. „Nejsem si úplně jistá, jestli jsem milá nebo laskavá.“
„To ani já ne,“ připustila Penelope, „nicméně jsem se rozhodla, že pokud jde otebe, budu vto věřit.“
„Dost si zahráváš,“ podotkla Hyacinth.
„Jsem téhož názoru.“
Hyacinth pohlédla na místo vedle ní. „Samozřejmě žes v té věci neměla na vybranou.“
Penelope přimhouřila oči. „Myslíš?“
„Colin tě odmítl doprovodit, viď?“ utrousila Hyacinth sprohnaným výrazem. Colin byl Hyacintin bratr, který se před rokem sPenelope oženil.
Penelope sevřela ústa do pevné přímky.
„Miluju, když mám pravdu,“ prohlásila Hyacinth vítězoslavně. „Což je štěstí, protože ji mám často.“
Penelope po ní loupla očima. „Víš, že jsi nesnesitelná?“
„Samozřejmě.“ Hyacinth se kní sďábelským úsměvem naklonila. „Ale stejně mě miluješ, přiznej to.“
„Do konce večera nic nepřiznám.“
„ Až do chvíle, kdy obě ohluchneme?“
„ Až dokud neuvidíme, jestli se umíš chovat.“
Hyacinth se zasmála. „Přivdala ses do rodiny. Musíš mě milovat. Je to tvoje povinnost.“
„Zvláštní, ale nevybavuju si, že by to bylo vmanželském slibu.“
„Zvláštní,“ odrazila ji Hyacinth, „ale já se na to zřetelně pamatuju.“
Penelope na ni pohlédla azasmála se. „Nevím, jak to děláš, Hyacinth, ale ikdyž člověka popudíš, vždycky se ti podaří zůstat okouzlující.“
„Je to moje největší přednost,“ poznamenala Hyacinth vážně.
„To, žes mě sem dnes večer doprovodila, ti přičtu k dobru,“ ujistila ji Penelope apoplácala ji po ruce.
„Ovšem,“ přikývla Hyacinth. „Přes všechny nesnesitelné způsoby jsem ve skutečnosti vlídná ašlechetná duše.“
Nic jiného mi nezbývá, napadlo ji, zatímco pozorovala
odhalování malého improvizovaného jeviště. Další rok a další hudební večírek Smythe-Smithových. Další příležitost dozvědět se, kolika způsoby se dá zprznit dokonalé hudební dílo. Hyacinth se rok co rok dušovala, že už ji na té události nikdo neuvidí, ale pak se tam znovu objevila apovzbudivě se usmívala na čtyři dívky na pódiu.
„Vloni jsem si aspoň sedla dozadu,“ poznamenala.
„ Ano,“ přisvědčila Penelope avrhla po ní podezřívavý pohled. „Jak se ti to podařilo? Felicity, Eloise ajá jsme byly vpředu.“
Hyacinth pokrčila rameny. „Dobře načasovaná návštěva na dámách. Vlastně –“
„Neodvažuj se to dnes večer zkoušet,“ varovala ji Penelope. „Jestli mě tu necháš samotnou…“
„Bez obav,“ povzdychla si Hyacinth. „Zůstanu tu po celou dobu. Ale,“ ukázala prstem, což by její matka jistě označila za gesto nanejvýš nevhodné pro dámu, „chci, abys mé oddanosti věnovala náležitou pozornost.“
„Proč mám pocit,“ zeptala se Penelope, „že si vedeš nějaké skóre, aaž to budu nejmíň čekat, vrhneš se ke mně a budeš něco chtít?“
Hyacinth zamrkala. „Proč bych se ktobě měla vrhat?“
Penelope se zadívala na svou švagrovou, jako by byla šílená, apak prohodila: „Koukni, jde sem lady Danburyová.“
„Paní Bridgertonová,“ promluvila, nebo spíš vyštěkla lady Danburyová. „Slečno Bridgertonová.“
„Dobrý večer, lady Danburyová,“ pozdravila Penelope postarší hraběnku. „Držíme vám vpředu místo.“
Lady Danburyová přimhouřila oči azlehka šťouchla Penelope holí do kotníku. „Vždycky myslíte na druhé, viďte?“
„Samozřejmě,“ zaváhala Penelope. „Ani by mě nenapadlo –“
„Ha,“ odfrkla si lady Danburyová.
To byla, jak Hyacinth vypozorovala, hraběnčina oblíbená slabika. Ta aještě hmm.
„Posuňte se, Hyacinth,“ poručila jí lady Danburyová. „Sednu si mezi vás.“
Hyacinth se poslušně přesunula ojednu židli vlevo.
„Právě jsme přemítaly, proč sem vůbec chodíme,“ podotkla, jakmile se lady Danburyová uvelebila na sedadle. „Vůbec nic mě nenapadlo.“
„Samozřejmě nemůžu mluvit za vás,“ obrátila se kní lady Danburyová, „ale ona,“ trhla hlavou kPenelope, „je tu ze stejného důvodu jako já.“
„Kvůli hudbě?“ otázala se Hyacinth, možná až příliš zdvořile.
Lady Danburyová se otočila zpátky kHyacinth azkřivila obličej do něčeho, co byl možná úsměv. „Odjakživa vás mám ráda, Hyacinth Bridgertonová.“
„Já vás taky,“ odvětila Hyacinth.
„To předpokládám, protože mi občas chodíte číst,“ podotkla lady Danburyová.
„Každý týden,“ připomněla jí Hyacinth.
„Občas nebo každý týden… pch.“ Lady Danburyová pohrdavě mávla rukou. „Pokud se stím neobtěžujete každý den, vyjde to nastejno.“
Hyacinth usoudila, že bude lepší mlčet. Lady Danburyová by jistě našla způsob jak překroutit její poznámku v slib, že za ní bude docházet každé odpoledne.
„A mohla bych dodat,“ pokrčila lady Danburyová nos, „že od vás bylo minulý týden nanejvýš hrubé, když jste odešla právě ve chvíli, kdy nebohá Priscilla visela zútesu.“
„Co čtete?“ zajímala se Penelope.
„Slečnu Butterworthovou ašíleného barona,“ odvětila Hyacinth. „Anevisela. Zatím.“
„Četla jste si to napřed?“ otázala se lady Danburyová.
„Ne.“ Hyacinth protočila panenky. „Ale není těžké to předvídat. Slečna Butterworthová pořád visí znějaké budovy nebo stromu.“
„A ještě žije?“ vyzvídala Penelope.
„Řekla jsem, že visí, ne že ji oběsili,“ zamumlala Hyacinth. „Věčná škoda.“
„Bez ohledu na to,“ vložila se do hovoru lady Danburyová, „bylo od vás velmi netaktní nechat mě vnejistotě.“
„Autorka tam skončila kapitolu,“ namítla Hyacinth bez lítosti, „akromě toho, není snad trpělivost ctnost?“
„Rozhodně ne,“ prohlásila lady Danburyová procítěně, „apokud si to myslíte, nejste taková, za jakou jsem vás považovala.“
Nikdo nechápal, proč Hyacinth chodí každé úterý klady Danburyové ačte jí, ale ona si odpoledne shraběnkou užívala. Lady Danburyová byla podivínka, někdy až krutě upřímná, aHyacinth ji obdivovala.
„Když jste vy dvě spolu, znamenáte hrozbu,“ poznamenala Penelope.
„Mým životním posláním,“ oznámila lady Danburyová, „je být hrozbou co největšímu množství lidí, takže to beru jako nejvyšší kompliment, paní Bridgertonová.“
„Proč mi říkáte paní Bridgertonová jen tehdy,“ zamyslela se Penelope, „když mluvíte ve velkém stylu?“
„Zní to tak líp,“ odpověděla lady Danburyová azdůraznila svou poznámku hlasitým bouchnutím hole.
Hyacinth se zakřenila. Až bude stará, chce být přesně jako lady Danburyová. Aby řekla pravdu, měla postarší hraběnku radši než většinu svých vrstevníků. Po třech sezonách ve společnosti ji už unavovalo vídat den po dni stejné lidi. Kdysi jí to připadalo radostné apovzbuzující – plesy, večírky, nápadníci… No, musela přiznat, že je to stále příjemné – rozhodně nepatřila mezi dívky, které si stěžují na bohatství avýsady, jež jsou nuceny snášet. Ale nebylo to stejné. Už netajila dech pokaždé, když vstoupila do tanečního sálu, atanec byl prostě tancem, ne kouzelným vírem pohybu jako před lety.
Opojné vzrušení vyprchalo.
Bohužel pokaždé, když se otom zmínila před matkou, dostalo se jí odpovědi, aby si našla manžela. Tím se, jak Violet Bridgertonová svelkým zanícením vysvětlovala, všechno změní.
Vskutku.
Hyacintina matka už dávno odložilanenápadnou lstivost, pokud šlo osvobodný stav její čtvrté aposlední
dcery. Změnilo se to vkřížovou výpravu, pomyslela si Hyacinth ponuře.
Zapomeňme na Johanku zArku. Její matka je Violet zMayfair amor, nákaza ani proradný milenec jí nezabrání vúsilí vidět všech osm dětí ve šťastném manželském svazku. Zůstali pouze dva, Gregory aHyacinth, ale Gregorymu bylo teprve čtyřiadvacet, což ostatní (podle Hyacintina mínění zcela nespravedlivě) považovali za zcela přijatelný věk, aby džentlmen zůstával svobodným mládencem.
Ale Hyacinth ve dvaadvaceti? Matku chránilo před zhroucením jedině to, že se Hyacintina starší sestra Eloise vdala až vúctyhodném stáří osmadvaceti let. Ve srovnání sní byla Hyacinth prakticky nemluvně.
Nikdo nemohl říct, že Hyacinth zůstala beznadějně na ocet, ale iona musela přiznat, že se kté fázi pomalu blíží. Od svého vstupu do společnosti před třemi lety sice dostala několik nabídek ksňatku, ale ne tolik, kolik by člověk předpokládal vzhledem kjejímu zevnějšku – ne sice nejkrásnější dívky ve městě, ale rozhodně hezčí než dobrá polovina – ajejímu bohatství – opět ne sice největšímu na svatebním trhu, ale určitě dostatečnému, aby oni usiloval nějaký lovec věna.
Kromě toho měla samozřejmě vynikající styky. Její bratr byl, stejně jako předtím jejich otec, vikomt Bridgerton, apřestože to možná nebyl nejvznešenější titul vzemi, jejich rodina byla nesmírně populární avlivná. Aaby toho nebylo málo, Hyacintina sestra Daphne se stala vévodkyní z Hastingsu asestra Francesca vévodkyní zKilmartinu.
Kdyby se nějaký muž chtěl přiženit do jedné znejvýznamnějších britských rodin, našel by spoustu horších partií než Hyacinth Bridgertonovou.
Pok ud si však někdo udělal čas apřemýšlel očasovém rozložení žádostí oruku, které obdržela – což Hyacinth, aniž to někomu přiznala, udělala –, začalo to vypadat dost bledě.
Tři nabídky během první sezony.
Dvě během druhé.
Vloni jedna.
Av současné době žádná.
Dalo by se tvrdit, že ztrácí na popularitě – pokud by ovšem někdo byl natolik hloupý, aby to skutečně tvrdil, poněvadž vtom případě by Hyacinth musela bez ohledu na fakta alogiku zaujmout opačné stanovisko.
Apravděpodobně by vyhrála. Jen stěží by se našel muž nebo žena, kteří by dokázali přechytračit, odrazit nebo vyvrátit argumenty Hyacinth Bridgertonové.
Možná, pomyslela si ve vzácném okamžiku sebezpytování, to má něco společného stím, proč počet nabídek klesá tak zneklidňujícím tempem.
Na tom nezáleží, říkala si, zatímco sledovala, jak se Smythe-Smithovy dívky motají kolem malého pódia vpřední části místnosti. Nemohla žádnou ztěch šesti nabídek přijmout. Tři nápadníci byli lovci věna, dva hlupáci a jeden nezáživný suchar.
Je lepší zůstat svobodná než se připoutat kněkomu, kdo ji ksmrti nudí. Dokonce ani její matka, zanícená dohazovačka, se sní otom nedokázala přít.
A pokud šlo ojejí současnou sezonu bez jakékoli nabídky ksňatku – nu, pokud britští džentlmeni nedokáží ocenit hodnotu inteligentní ženy, která má vlastní názor, je to jejich problém, ne její.
Lady Danburyová udeřila holí do podlahy, přičemž jen o vlásek minula Hyacintinu pravou nohu. „Říkám, neviděly jste tu některá mého vnuka?“
„Kterého?“ zajímala se Hyacinth.
„Kterého asi,“ opakovala lady Danburyová netrpělivě. „Jediného, kterého mám ráda.“
Hyacinth se ani neobtěžovala zakrýt překvapení. „Pan St. Clair sem dnes večer přijde?“
„Já vím,“ uchechtla se lady Danburyová. „Taky tomu skoro nemůžu uvěřit. Spíš bych čekala, že tímhle stropem pronikne paprsek nebeského světla.“
Penelope pokrčila nos. „Podle mě by to mohlo být rouhání, ale nejsem si jistá.“
„Není,“ zavrtěla hlavou Hyacinth, aniž na ni pohlédla. „A proč sem přijde?“
Lady Danburyová se pomalu usmála. Úlisně. „Proč vás to tolik zajímá?“
„Vždycky se zajímám oklepy,“ odpověděla Hyacinth upřímně. „Okaždém. To už byste měla vědět.“
„Dobře,“ připustila lady Danburyová trochu nevrle. „Přijde, protože jsem ho vydírala.“
Hyacinth sPenelope na ni pohlédly stotožně nadzvednutým obočím.
„Nu,“ připustila lady Danburyová, „pokud ne vydírala, tak vněm vyvolala pocity viny.“
„Samozřejmě,“ zamumlala Penelope ve stejnou chvíli, kdy Hyacinth pronesla: „To vypadá mnohem pravděpodobněji.“
Lady Danburyová vzdychla. „Možná jsem mu řekla, že mi není úplně dobře.“
Hyacinth se zatvářila pochybovačně. „Možná?“
„Řekla jsem mu to,“ přiznala lady Danburyová.
„Musela jste být hodně přesvědčivá, abyste ho sem dnes večer vylákala,“ podotkla Hyacinth uznale. Člověk musel oceňovat herectví lady Danburyové, zvlášť když vyvrcholilo tak působivou manipulací lidí vjejí blízkosti. Tu schopnost si Hyacinth také pěstovala.
„Mám dojem, že jsem ho na žádném hudebním večírku ještě neviděla,“ zamyslela se Penelope.
„Hmm,“ zabručela lady Danburyová. „Zřejmě tam na jeho vkus není dost žen suvolněnými mravy.“
Od kohokoli jiného by to bylo šokující tvrzení. Ale vpř ípadě lady Danburyové si Hyacinth (izbytek smetánky) už dávno zvykla na její velmi zarážející slovní obraty.
Akromě toho musel člověk brát vúvahu dotyčného muže.
Vnukem lady Danburyové nebyl nikdo jiný než nechvalně známý Gareth St. Clair. Ikdyž, přemítala Hyacinth, si tak špatnou pověst pravděpodobně nevysloužil
pouze vlastní vinou. Spousta jiných mužů se chovala stejně neslušně adost jich bylo natolik pohledných, aby stáli za hřích, ale Garethu St. Clairovi se podařilo obojí velmi úspěšně skloubit.
Měl ostudnou pověst.
Rozhodně byl ve věku, aby se oženil, ale nikdy, ani jednou, žádnou vhodnou mladou dámu nenavštívil. Hyacinth si tím byla jistá: kdyby někdy jen naznačil, že se některé dvoří, soukolí klepů by se nekontrolovatelně rozběhlo. Anavíc by se otom Hyacinth dozvěděla přímo od lady Danburyové, která milovala klevety ještě víc než ona.
Kromě toho tu samozřejmě byla ta záležitost sjeho otcem, lordem St. Clairem. Nebylo žádným tajemstvím, že se rozešli ve zlém, ačkoli nikdo nevěděl proč. Hyacinth osobně se domnívala, že Garetha ctí, když nepere špinavé rodinné prádlo na veřejnosti – zvlášť od chvíle, kdy se setkala sjeho otcem, který jí připadal jako hrubián avyvolal vní přesvědčení, že ať šlo ocokoli, nejmladší St. Clair nebyl na vině.
Ale celá věc přidávala kuž tak charismatickému muži nádech tajemství apodle Hyacintina názoru zněj dělala pro urozené dámy tak trochu výzvu. Nikdo si nebyl zcela jistý, jak na něj má pohlížet. Na jednu stranu směřovaly matky své dcery zjeho blízkosti, neboť spojení sGarethem St. Clairem nemohlo zlepšit dívčinu pověst. Na druhou stranu téměř před rokem jeho bratr tragicky zahynul, takže se Gareth stal dědicem baronství, atudíž iromantičtější – ažádoucnější – postavou. Minulý měsíc byla Hyacinth svědkem, jak jedna dívka omdlela – nebo to aspoň předstírala –, když se uráčil navštívit ples uBevelstokeových.
Bylo to otřesné.
Hyacinth se té hloupoučké husičce snažila vysvětlit, že přišel jen proto, že ho ktomu donutila babička aotec samozřejmě odjel změsta. Všichni koneckonců věděli, že se stýká pouze soperními zpěvačkami aherečkami, arozhodně ne sdámami, které by mohl potkat na plese
1. kapitola
Náš hrdina se zamiluje
Přede dvěma měsíci
Narozdíl od většiny mužů, které znal, věřil Gregory Bridgerton vpravou lásku.
Musel by být hlupák, kdyby vni nevěřil, vzhledem ktomu, že:
Jeho nejstarší bratr Anthony, nejstarší sestra Daphne i další bratři Benedict aColin, nemluvě osestrách Eloise, Francesce a(hořké, ale pravdivé) iHyacinth, ti všichni –všichni – byli do svých protějšků šťastně abeznadějně zamilovaní.
Většině mužů by to jenom zvedlo žluč, ale pro Gregoryho, který se narodil smimořádně veselou, ikdyž občas (podle mladší sestry) otravnou povahou, to prostě znamenalo, že mu nezbývá než věřit očividnému.
Láska existuje.
Nebyl to chorý výplod fantazie určený ktomu, aby zachránil básníky před smrtí vyhladověním. Nedalo se to vidět, cítit, ani se toho dotknout, ale existovalo to abylo jen otázkou času, než si ion najde ženu svých snů ausadí se, bude mít děti azačne se oddávat spletitým koníčkům, jako jsou výrobky zpapírové drtě nebo sbírka str uhátek na muškátové oříšky.
Pok ud to ovšem člověk chtěl říct na rovinu, což by bylo na takovou abstraktní představu příliš určité, vjeho snech se žádná dívka nevyskytovala. Tedy aspoň ne žádná konkrétní surčitými vlastnostmi. Oženě, která mu zcela změní život audělá zněj šťastného, úctyhodného a usedlého muže, nevěděl zhola nic. Netušil, jestli bude malá nebo vysoká, brunetka nebo blondýnka. Rád by se domníval, že bude inteligentní svytříbeným smyslem pro humor, ale jak to mohl zatím vědět? Může být plachá nebo otevřená. Třeba bude ráda zpívat. Nebo možná ne. Možná bude milovat jízdu na koni apleť bude mít zhrublou od přílišného pobytu na čerstvém vzduchu.
Nevěděl. Když na tu velkolepou, úžasnou avsoučasné době neexistující bytost došlo, uvědomoval si jen to, že až ji najde…
Pozná to.
Nevěděl jak, jen věděl, že to tak bude. Stane se něco významného, co otřese zemí azmění celý jeho život… arozhodně se to nestane vpoklidu. Objeví se to vplné síle jako příslovečný blesk zčistého nebe. Jedinou otázkou zůstávalo kdy.
Do té doby neviděl důvod, proč si čekání na její příchod nezpříjemnit. Člověk se koneckonců nemusí chovat jako mnich, když čeká na pravou lásku.
Gregory byl podle všeho poměrně typický Londýňan se slušnou – ačkoli nikterak přemrštěnou – rentou, spoustou přátel adostatečně chladnou hlavou, aby poznal, kdy odejít od hráčského stolu. Na svatebním trhu byl považován za dostatečně ucházející, ikdyž ne přímo nejlepší partii (čtvrtí synové nikdy nepřitahují přílišnou pozornost), abyl vždy žádaný, když matrony ze společnosti potřebovaly doplnit počet hostů na večírku nějakým vhodným mužem.
Možná měl mít vživotě trochu určitější cíl. Nějaký směr, nebo aspoň významný úkol kdovršení. Ale to může počkat, ne? Brzy, jak si byl jistý, se něco ukáže. Nakonec zjistí, co by rád dělal aským, ado té doby –
Si moc neužíval. Tedy přinejmenším v tuto chvíli.
Na vysvětlenou:
Gregory právě seděl na kožené židli – mimochodem velmi pohodlné, na které se dobře snilo, díky čemuž neposlouchal staršího bratra, který stál přibližně metr od něj amluvil oněčem, co téměř zcela jistě zahrnovalo r ůzné obměny slov povinnost a zodpovědnost.
Gregory tomu nevěnoval valnou pozornost. Jako ostatně většinou.
Nu, občas ano, ale –„Gregory? Gregory!“
Zvedl hlavu azamrkal. Anthony Bridgerton měl zkřížené paže, což nebývalo dobré znamení. Přes dvacet let zastával povinnosti vikomta aGregory by jako první zbratrů přísahal, že je zněj velmi dobrý feudál.
„Promiň, že tě ruším zmyšlenek, ať už jsou jakékoli,“ utrousil Anthony suše, „ale poslouchal jsi náhodou – jen docela náhodou – něco ztoho, co jsem říkal?“
„Pracovitost,“ papouškoval Gregory avážně pokýval hlavou. „Smysl života.“
„Vsk utku,“ přitakal Anthony aGregory si poblahopřál k výkonu, který mu očividně vnuklo samo nebe. „Je na čase, aby sis konečně našel nějaký směr.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Gregory, hlavně proto, že zmeškal večeři, měl hlad aslyšel, že jeho švagrová podává na zahradě malé občerstvení. Kromě toho nebylo rozumné hádat se sAnthonym. Nikdy.
„Musíš udělat nějakou změnu. Vykročit novou cestou.“
„Určitě.“ Možná tam budou chlebíčky. Sní nejmíň čtyřicet těch směšně malých jednohubek.
„Gregory.“
Anthonyho hlas podbarvil zvláštní tón, který sice nebylo možné popsat, zato ho každý snadno rozpoznal. AGregory pochopil, že je na čase věnovat mu pozornost.
„Dobře,“ prohlásil svědomím, jak to prosté slůvko dokáže získat čas pro patřičnou větu. „Asi se stanuduchovním.“
Anthony strnul. Zůstal jako bez života, ochromený a nehybný. Gregory si ten okamžik vychutnával. Velká škoda, že se kvůli tomu musel prohlásit za faráře.
„Prosím?“ vypravil ze sebe Anthony nakonec.
„Nemám moc na vybranou,“ vysvětloval Gregory. Už když ta slova vypouštěl zúst, uvědomil si, že je poprvé řekl nahlas. Nějak se tím stala skutečnější, trvalejší. „Buď armáda, nebo duchovenstvo,“ pokračoval, „amusím přiznat, že strašně špatně střílím.“
Anthony mlčel. Všichni věděli, že je to pravda.
Po chvíli trapného ticha Anthony zamumlal: „Existují i meče.“
„ Ano, ale při mojí smůle by mě poslali do Súdánu.“
Gregory se otřásl. „Nejsem moc vybíravý, ale tamější horko bych opravdu nesnesl. Ty bys tam chtěl jet?“
Anthony se okamžitě ohradil: „Ne, samozřejmě že ne.“
„A ,“ dodal Gregory, který si to začal nepokrytě užívat, „jde ještě omatku.“
Nastalo ticho.
„Jakou má souvislost se Súdánem?“ zamračil se Anthony.
„Moc by se jí nelíbilo, kdybych odjel, ajak víš, musíš ji uklidňovat pokaždé, když má obavy, protože jinak ji děsí příšerné noční můry –“
„Mlč,“ přerušil ho Anthony.
Gregory se vduchu usmál. Nebylo to fér vůči matce, která nikdy netvrdila, že by si spojila budoucnost s něčím tak neskutečným jako sen. Ale nenáviděla by, kdyby odjel do Súdánu, aAnthony by musel poslouchat její obavy.
Aprotože Gregory nijak zvlášť netoužil opustit mlžné anglické pobřeží, šlo stejně jen očistě teoretickou otázku.
„Dobře,“ řekl Anthony. „Jsem rád, že jsme si konečně mohli popovídat.“
Gregory mrkl na hodiny.
Anthony si odkašlal apotom snáznakem netrpělivosti dodal: „Aže konečně přemýšlíš osvé budoucnosti.“
Gregory cítil, jak se mu napíná čelist. „Je mi teprve
šestadvacet,“ připomněl mu. „Určitě jsem příliš mladý na to, abys slovo konečně několikrát opakoval.“
Anthony nadzvedl obočí. „Mám se spojit sarcibiskupem? Najít ti nějakou farnost?“
Gregoryho hruď se stáhla nenadálým křečovitým záchvatem kašle. „Ehm, ne,“ vypravil ze sebe, jakmile se zmohl na slovo. „Aspoň zatím.“
Anthony pohnul koutkem úst. Ale ne moc apodle běžných měřítek to ani nepřipomínalo úsměv. „Mohl by ses oženit,“ poznamenal tiše.
„To bych mohl,“ souhlasil Gregory. „Ataky se ožením. Vlastně to mám vplánu.“
„Opravdu?“
„ Až najdu tu pravou.“ Potom při Anthonyho pochybovačném výrazu dodal: „Jistě bys mi právě ty doporučil sňatek zlásky spíš než sňatek zrozumu.“
Anthony byl proslulý tím, že manželku slepě miluje, a ona na oplátku znevysvětlitelného důvodu milovala jeho. Také bylo známo, že je oddaný svým sedmi mladším sourozencům, takže když tiše promluvil: „Přeju ti, abys poznal takové štěstí, jaké prožívám já,“ neměl by Gregory cítit tak nečekaný příval emocí.
Od odpovědi ho zachránilo hlasité zakručení vjeho břiše. Vrhl po bratrovi ostýchavý pohled. „Promiň. Zmeškal jsem večeři.“
„Já vím. Čekali jsme tě mnohem dřív.“
Gregory potlačil trhnutí. Téměř.
„Kate to trochu rozladilo.“
To bylo nejhorší. Když byl Anthony zklamaný, byla to jedna věc. Ale když prohlásil, že se něco dotklo jeho manželky…
Tehdy Gregory věděl, že má problém. „Vyjel jsem zLondýna pozdě,“ zamumlal. Byla to pravda, ale to jeho špatné chování nijak neomlouvalo. Očekávali ho na večeři, aon se nedostavil. Skoro doplnil: „Nějak jí to vynahradím,“ ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Věděl, že by tím všechno jen zhoršil, téměř jako by svou nedochvilnost zlehčoval
a domníval se, že každý prohřešek urovná úsměvem anenucenou poznámkou. Což se mu často dařilo, ale tentokrát bůhvíproč –Nechtěl.
Takže místo toho jen řekl: „Omlouvám se.“ Amyslel to vážně.
„Je na zahradě,“ pokračoval Anthony nevrle. „Myslím, že má vúmyslu tančit – na nádvoří. Věřil bys tomu?“
Gregory tomu věřil. Přesně to jeho švagrovou vystihovalo. Nebyla typ, který by promarnil nečekanou příležitost, akdyž jim počasí tolik přeje, proč nezorganizovat improvizovaný tanec al fresco?
„Dbej na to, abys provedl vkole každou ženu, uníž si to bude přát,“ doporučil mu Anthony. „Kate nemá ráda, když se některá zmladých dam cítí opomíjená.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Gregory.
„Za čtvrt hodiny za vámi přijdu,“ dodal Anthony aposadil se ke stolu, kde na něj čekalo několik složek dokumentů. „Musím dokončit pár věcí.“
Gregory vstal. „Vyřídím jí to.“ Apotom, když bylo zřejmé, že rozhovor skončil, odešel zpokoje azamířil do zahrady.
Od chvíle, kdy byl naposled vAubrey Hall, rodném domě Bridgertonových, uplynula už nějaká doba. Samozřejmě se tady vKentu scházela rodina na Vánoce, ale po pravdě řečeno to pro Gregoryho nebyl domov, ato v podstatě nikdy. Po otcově smrti matka překvapivě přestěhovala celou rodinu do Londýna arozhodla se trávit většinu roku tam. Neřekla proč, ale Gregory měl odjakživa podezření, že se vpůvabném starém domě skrývá příliš mnoho vzpomínek.
Následkem toho se vždy cítil víc doma ve městě než na venkově. Od dětství byl jeho domovem londýnský dům Bridgertonových, ne Aubrey Hall. Přesto se na občasné návštěvy těšil. Rád si užíval předností venkova, jako je jízda na koni nebo plavání (pokud bylo jezero dostatečně teplé, aby to dovolilo), akupodivu se mu
líbilo zpomalené životní tempo. Po měsících ve městě ho přitahovalo klidné ačisté prostředí.
Ataky se mu zamlouvalo, že když přerostlo v příliš klidné ačisté, mohl odjet avšechno to nechat za zády.
Večerní slavnosti se konají na jižním trávníku, tak mu to aspoň po příjezdu oznámil majordomus. Bylo to vhodné místo – srovným povrchem, výhledem na jezero avelkým nádvořím se spoustou laviček pro méně aktivní hosty.
Už když se blížil kdlouhému salonu, zněhož se francouzským oknem vycházelo ven, uslyšel zvenku šum hlasů. Nevěděl jistě, kolik lidí pozvala jeho švagrová na večírek – pravděpodobně něco mezi dvaceti atřiceti. Poměrně málo, aby to působilo důvěrně, ale dost natolik, aby se člověk mohl vzdálit, když zatouží po troše prostoru aticha, aniž zanechá mezi shromážděnými prázdné místo.
Zatímco procházel salonem, zhluboka se nadechl ve snaze určit, jaké jídlo se Kate rozhodla servírovat. Samozřejmě ho moc nebude, neboť své hosty přecpala už při večeři.
Sladkosti, usoudil Gregory podle skořicové vůně, když došel na světle šedé kamenné nádvoří. Zklamaně si povzdychl. Měl hlad aobrovský plátek masa mu právě teď připadal jako rajská hudba.
Ale přišel pozdě, mohl si za to sám aAnthony by ho uškrtil, kdyby se okamžitě nepřipojil khostům, takže dorty asušenky budou muset stačit.
Vyšel ven, kde ho po kůži pohladil teplý vánek. Na květen bylo pozoruhodné teplo, všichni to říkali. Takové počasí zvedne člověku náladu, takže se neubrání úsměvu. Avskutku – hosté roztroušení kolem byli očividně dobře naložení: tichý šum konverzace chvílemi okořenil výbuch smíchu nebo pronikavé zachichotání.
Gregory se rozhlédl, jak po občerstvení, tak po někom známém, nejlépe po švagrové Kate, kterou by měl ze zdvořilosti pozdravit jako první. Ale jakmile očima přelétl scénu, spatřil…
Ji.
Ji.
A poznal ten okamžik. Věděl, že je to ta pravá. Zůstal strnule aohromeně stát. Nevydechl prudce, spíš zněj vzduch pomalu unikal, až vplicích žádný nezůstal, aon tam stál jako splasklý balon atoužil po něčem víc.
Neviděl jí do obličeje, dokonce ani zprofilu. Pozoroval její záda, dokonalou křivku šíje, která mu vyrážela dech, ipramen plavých vlasů kroutící se jí po rameni.
A hlavou mu letělo – jsem odsouzený kzáhubě.
Pro všechny další ženy byl odsouzený kzáhubě. Ještě nikdy necítil podobnou intenzitu, žár, vše zaplavující pocit něčeho správného.
Možná to bylo hloupé. Dokonce šílené. Nebo pravděpodobně obojí. Ale na tuto chvíli tak dlouho čekal. Najednou začalo být zřejmé, proč se nepřidal karmádě nebo kduchovenstvu, ani nepřijal jednu zbratrových četných nabídek, aby spravoval nějaké menší Bridgertonovo sídlo.
Čekal. Nic víc. Hrome, ani si neuvědomil, jak moc nedělal nic jiného, než čekal na tuhle chvíli.
Ateď tu byla.
Ona tu byla.
AGregory to věděl. Věděl.
Zvolna přešel po trávníku, na jídlo iKate úplně zapomněl. Podařilo se mu pozdravit pár lidí, které cestou minul, aniž porušil krok. Musí se jí dotknout. Musí jí pohlédnout do obličeje, ucítit její vůni, uslyšet zvuk jejího hlasu.
A pak se zastavil pouhých několik stop od ní. Úžasem ani nedýchal, naplněn pouze vědomím, že se nachází vjejí blízkosti.
Mluvila sjinou dámou, ato dost živě, což naznačovalo, že jsou dobré přítelkyně. Chvíli se na ně díval, dokud si neuvědomily, že je tam, apomalu se neobrátily.
Usmál se. Mírně zvlnil rty. Ařekl…
„Jak se máte?“
Lucinda Abernathyová, které všichni, kdo ji znali, říkali Lucy, potlačila zasténání aobrátila se kdžentlmenovi,
který se knim připlížil pravděpodobně proto, aby vrhal zamilované pohledy po Hermione, jako ostatně všichni, kdo Hermione poznali.
Bylo riskantní přátelit se sHermione Watsonovou. Sbírala zlomená srdce stejně jako starý farář vnedalekém opatství motýly.
Jediný rozdíl byl samozřejmě vtom, že Hermione do svých exponátů nebodala ohavnými špendlíky. Vlastně si ani nepřála získávat srdce džentlmenů arozhodně se nikdy nesnažila nějaké znich zlomit. Jen se to prostě stávalo. Lucy si na to už zvykla. Hermione byla Hermione, se světlými vlasy vbarvě másla, obličejem tvarovaným do srdce avelkýma, široko posazenýma očima ve výrazném zeleném odstínu.
Lucy na rozdíl od ní… No, zkrátka nebyla Hermione, to bylo jasné. Byla prostě sama sebou avětšinou to stačilo.
Na první pohled byla oněco méně než Hermione.
O něco méně blonďatá. Oněco méně štíhlá. Oněco méně vysoká. Její oči byly oněco méně syté – modrošedé a vlastně velice pěkné, pokud se srovnaly sněkým jiným než sHermione, ale poněvadž Lucy bez Hermione nikam nechodila, nebylo jí to moc platné.
Ktomu ohromujícímu závěru došla jednou, když nedávala pozor na hodinách anglické kompozice aliteratury ve škole pro mladé dámy uslečny Mossové, kde s Hermione tři roky studovaly.
Lucy byla oněco méně. Anebo pokud to člověk chtěl vyjádřit ohleduplněji, nebyla prostě tak úplně.
Domnívala se, že je přiměřeně přitažlivá tím zdravým tradičním způsobem, ale muži se nechali jen málokdy (tak dobře, nikdy) oslnit jejím zjevem.
Jenže Hermione… Ještě štěstí, že byla tak milá, poněvadž jinak by nebylo možné se sní přátelit.
Kjejich kamarádství přispívala iskutečnost, že vůbec netančila. Nezáleželo na tom, zda se jednalo ovalčík, čtverylku či menuet. Pokud šlo ohudbu apohyb, Hermione to zkrátka neuměla.
Vévoda ajá: druhý epilog
Daphne
Bassetová vmatematice nikdy nevynikala, ale do třiceti rozhodně počítat uměla. Aprotože mezi jejími měsíčními periodami obvykle neuplynulo víc než třicet dní, to, že při pohledu na stolní kalendář napočítala do třiačtyřiceti, byl důvod kjistému znepokojení.
„Vyloučeno,“ sdělila kalendáři, jako by snad očekávala, že jí odpoví. Pomalu se posadila avzpomínala na události posledních šesti týdnů. Možná se přepočítala. Krvácela, když byla na návštěvě umatky, ato bylo pětadvacátého a šestadvacátého března. To znamená, že… Znovu počítala, tentokrát fyzicky tak, že do každého políčka vkalendáři bodla ukazováčkem.
Třiačtyřicet dní.
Je těhotná.
„Panebože.“
Kalendář opět neměl kté záležitosti co dodat.
Ne. Ne, to je vyloučeno. Je jí jednačtyřicet. Ne že by žádná žena vhistorii světa neporodila dítě ve dvaačtyřiceti, ale od chvíle, kdy naposledy počala, uplynulo sedmnáct let. Sedmnáct let úžasného sexuálního vztahu s manželem, během něhož nedělali nic – vůbec nic –, aby početí zabránili.
Daphne předpokládala, že prostě přestala být plodná.
Měla čtyři děti rychle za sebou, vprvních čtyřech letech manželství každý rok jedno. Apotom… nic.
Překvapilo ji, když si uvědomila, že její nejmladší
potomek oslavil první narozeniny, astále nebyla vjiném stavu. Apotom mu byly dva, pak tři ajejí břicho zůstalo ploché. Daphne se dívala na své potomky – Amelii, Belindu, Caroline aDavida – ausoudila, že je požehnána nevídaným způsobem. Čtyři zdravé asilné děti, včetně statného chlapečka, který jednoho dne zaujme otcovo místo vévody zHastingsu.
Kromě toho si Daphne těhotenství nijak zvlášť neužívala. Otékaly jí kotníky, nadouvaly se jí tváře azažívací ústrojí dělalo věci, které si rozhodně nepřála prožívat znovu. Pomyslela na svou švagrovou Lucy, která vočekávání celá zářila – což bylo dobře, protože vsoučasné době byla už čtrnáct měsíců těhotná se svým pátým dítětem.
Nebo devět měsíců, jak by to správně mělo být. Ale Daphne ji viděla před pouhými několika dny a vypadala, jako by byla ve čtrnáctém měsíci.
Byla obrovská. Enormně rozložitá. Apřesto zářila a měla podivuhodně líbezné kotníky.
„Nemůžu být těhotná,“ prohlásila Daphne apoložila si ruku na ploché břicho. Možná prochází přechodem. Připadalo jí, že je na to vjednačtyřiceti letech docela mladá, ale na druhou stranu lidé otakových věcech moc nemluví. Možná že mnohým ženám skončily měsíčky vjednačtyřiceti.
Měla by být šťastná. Vděčná. Krvácení je vlastně dost nepohodlné.
Uslyšela, jak se po chodbě blíží kroky, arychle na kalendář přistrčila knihu, ačkoliv neměla tušení, co vlastně skrývá. Byl to jen kalendář. Nenacházel se na něm žádný velký červený křížek spoznámkou: „Dnes jsem začala krvácet.“
Do místnosti vešel její manžel. „Á, dobře, že tu jsi. Hledá tě Amelia.“
„Mě?“
„Mě díkybohu ne,“ odpověděl Simon.
„Jejda,“ zamumlala Daphne. Normálně by se zmohla
na pohotovější reakci, ale její mysl stále zahaloval opar plynoucí zmožného těhotenství.
„Něco kvůli šatům.“
„Růžovým, nebo zeleným?“
Simon na ni nechápavě zíral. „To myslíš vážně?“
„Ne, samozřejmě že to nevíš,“ prohodila nepřítomně.
Přitiskl si prsty ke spánkům asedl si na nejbližší židli.
„Kdy se vdá?“
„Po zásnubách.“
„A ty budou kdy?“
Daphne se usmála. „Vloni dostala pět nabídek ksňatku. To ty jsi trval na tom, aby věřila vláskyplný svazek.“
„Neslyšel jsem, že bys proti tomu něco namítala.“
„Také že nenamítala.“
Vzdychl. „Jak se nám podařilo, že máme na vdávání hned tři dcery najednou?“
„Může za to plodná přičinlivost na počátku našeho manželství,“ odpověděla Daphne troufale. Pak si vzpomněla na kalendář na svém stole. Na ten sčerveným křížkem, který kromě ní nikdo neviděl.
„Plodná přičinlivost?“ Letmo pohlédl kotevřeným dveřím. „Zajímavý slovní obrat.“
Stačil jediný pohled na jeho výraz aucítila, jak jí růžoví tváře. „Simone, je bílý den!“
Pomalu zvlnil rty azakřenil se. „Nevzpomínám si, že by nás to na vrcholu přičinlivosti odrazovalo.“
„Kdyby dívky přišly nahoru…“
Prudce vstal. „Zamknu dveře.“
„No tak, proboha, dojde jim to.“
Odhodlaně otočil klíčem vzámku aspovytaženým obočím se kní obrátil. „Ačí je to vina?“
Daphne ustoupila. Nepatrně. „Vžádném případě nepošlu své dcery do manželství tak beznadějně nevědomé, jako jsem byla já.“
„Bylas roztomile nevědomá,“ zamumlal, prošel místností avzal ji za ruku.
Dovolila mu, aby ji vytáhl ze židle. „Nepovažoval jsi to
za tak okouzlující, když jsem předpokládala, že jsi impotentní.“
Trhl sebou. „Zdnešního pohledu vypadá mnoho věcí v životě půvabněji.“
„Simone…“
Přilísal se kjejímu uchu. „Daphne…“
Sunul ústa po jejím krku aDaphne cítila, jak jihne. Jednadvacet let manželství astále…
„Aspoň zatáhni závěsy,“ zamumlala. Ne že by někdo mohl něco vidět, když venku tak jasně zářilo slunce, ale cítila by se klidněji. Byli koneckonců uprostřed Mayfair a za oknem se mohly procházet zástupy zokruhu jejich známých.
Okamžitě se rozběhl koknu, ale zatáhl jen záclonu.
„Rád se na tebe dívám,“ vysvětlil schlapeckým úsměvem.
Apotom, spozoruhodnou čilostí ahbitostí, to zařídil tak, že ji viděl úplně celou. Ležela na posteli, akdyž ji políbil na vnitřní stranu kolene, tiše zasténala.
„Simone,“ vzdychla. Věděla přesně, co její manžel udělá dál. Sunul se nahoru alíbal ji aolizoval na stehnu.
A dělal to moc dobře.
„Na co myslíš?“ zamumlal.
„Právě teď?“ zeptala se. Pokusila se zamrkat, aby se vytrhla zomámení. Měl jazyk uzáhybu pokožky mezi její nohou abřichem apředpokládal, že se jí podaří přemýšlet?
„Víš, na co myslím já?“ pokračoval.
„Jestli ne na mě, budu hrozně zklamaná.“
Uchechtl se, pohnul hlavou, aby ji zlehka políbil na pupík, apak si kní vylezl nahoru aněžně zavadil rty ojejí.
„Jak úžasné je tak zcela znát druhou osobu.“
Natáhla ruku aobjala ho. Nedokázala se tomu ubránit.
Zabořila obličej do teplého ohybu mezi jeho krkem aramenem avdechla důvěrně známou vůni. „Miluju tě.“
„Já tě zbožňuju.“
Takže ztoho hodlá udělat soutěž? Odtáhla se, jen natolik, aby prohlásila: „Mám tě voblibě.“
Povytáhl obočí. „V oblibě?“
„Nic lepšího mě tak narychlo nenapadlo.“ Mírně pokrčila rameny. „Akromě toho je to pravda.“
„Dobře.“ Oči mu ztmavly. „Já tě uctívám.“
Daphne pootevřela rty. Srdce se jí rozbušilo apak jí vhrudi udělalo salto. Jakákoliv lehkovážnost, sníž možná přistupovala kvyhledávání synonym, ji rázem opustila. „Podle mě jsi vyhrál,“ pronesla tak zastřeným hlasem, že ho sama skoro nepoznávala.
Znovu ji dlouze, vášnivě aneuvěřitelně sladce políbil. „Já vím.“
Když sklouzl zpátky kjejímu břichu, zaklonila hlavu. „Musíš mě uctívat pořád,“ vypravila ze sebe.
Posunul se ještě níž. „Vtom ohledu, Vaše Milosti, jsem navždy váš sluha.“
Ato bylo to poslední, co oba nějakou dobu řekli.
Za několik dní se Daphne přistihla, že se znovu dívá do kalendáře. Od jejích posledních měsíčků už uplynulo šestačtyřicet dní astále to Simonovi neoznámila. Věděla, že by měla, ale zatím jí to připadalo předčasné. Pro vynechání periody mohlo existovat ijiné vysvětlení – stačilo si vzpomenout na poslední návštěvu umatky. Violet Bridgertonová se neustále ovívala atrvala na tom, že je vzduch nedýchatelný, ačkoliv Daphne připadal naprosto příjemný.
Když Daphne jedinkrát požádala sloužící, aby rozdělali oheň, Violet ten příkaz zrušila tak vehementně, až se Daphne skoro bála, že bude střežit krb pohrabáčem.
„Ne abys byť jen škrtla zápalkou,“ zavrčela Violet.
Na což Daphne moudře odpověděla: „Myslím, že si dojdu pro šál.“ Pohlédla na matčinu komornou, která se třásla ukrbu. „Ehm, amožná byste to měla udělat také.“
Teď jí však nebylo horko. Cítila…
Nevěděla, co cítí. Vlastně si připadala úplně normálně. Což bylo podezřelé, protože během těhotenství si nikdy dřív nepřipadala normálně ani trochu.
„Mami!“
Daphne obrátila kalendář tiskem dolů avzhlédla od psacího stolu právě ve chvíli, kdy se ve dveřích zastavila její dcera Belinda.
„Pojď dál,“ vyzvala ji Daphne. Vyrušení uvítala. „Prosím.“
Belinda se posadila na nejbližší pohodlnou židli as obvyklou přímostí upřela na matku zářivě modré oči. „Musíš něco udělat sCaroline.“
„Já?“ Daphne to slovo nezvykle protáhla.
Belinda její sarkasmus ignorovala. „Jestli nepřestane básnit oFredericku Snoweovi-Mannovi-Formsbym, zešílím.“
„Nemůžeš si jí prostě nevšímat?“
„Jmenuje se Frederick Snowe… Mann… Formsby!“
Daphne zamrkala.
„Snowman, mami. Jako sněhulák!“
„To je politováníhodné,“ připustila Daphne. „Ale, lady Belindo Bassetová, nezapomeň, že tebe by mohli přirovnávat kbasetovi.“
Belinda se zatvářila otráveně aokamžitě bylo jasné, že ji kpsovi už skutečně někdo přirovnal.
„Hm.“ Daphne trochu překvapilo, že se jí otom Belinda nikdy nezmínila. „To mě mrzí.“
„Stalo se to už dávno,“ utrousila Belinda opovržlivě. „A ujišťuju tě, že to dotyčný nezopakoval víc než jednou.“
Daphne sevřela rty ve snaze se nesmát. Rozhodně nebylo vhodné podporovat pěstní souboje, ale protože sama svým způsobem bojovala až do dospělosti se sedmi sourozenci, znichž byli čtyři bratři, neubránila se tiché poznámce: „Dobře.“
Belinda vznešeně přikývla azeptala se: „Takže si sCaroline promluvíš?“
„Co jí mám podle tebe říct?“
„Nevím. Cokoliv, co obvykle říkáš. Zdá se, že to vždycky zabere.“
V těch slovech se skrýval kompliment, tím si Daphne byla zcela jistá, ale než stačila tu větu rozebrat, její žalu-
dek udělal nechutný přemet, velmi nezvykle se sevřel apotom…
„Omluv mě!“ vyjekla arozběhla se do koupelny, kde taktak popadla nočník.
Kristepane. Tohle není přechod. Je těhotná.
„Mami?“
Daphne na ni mávla, ať jde.
„Mami? Není ti nic?“
Daphne se znovu zvedl žaludek.
„Dojdu pro otce,“ oznámila Belinda.
„Ne!“ Daphne skoro zaskučela.
„Může za to ta ryba? Připadalo mi, že chutnala trochu divně.“
Daphne přikývla vnaději, že to tím skončí.
„Ne, počkej, ty jsi ji nejedla. Jasně si na to vzpomínám.“
Zatracená Belinda ajejí zpropadený cit pro detail.
Není to zrovna nejmateřštější myšlenka, prolétlo Daphne hlavou, jakmile se jí znovu převrátily vnitřnosti, ale vtu chvíli se necítila nijak zvlášť vlídně.
„Měla jsi kuře. Já jedla rybu aDavid taky, ale ty sCaroline jste měly kuře amyslím, že otec aAmelia si dali obojí, a všichni jsme měli polévku, ačkoliv –“
„Přestaň!“ zaprosila Daphne. Nechtěla mluvit ojídle. Stačila pouhá zmínka…
„Stejně radši přivedu tátu,“ navrhla Belinda znovu.
„Ne, je mi dobře,“ zalapala Daphne po dechu apřitom dceru stále odháněla pohybem ruky. Nechtěla, aby ji Simon takhle viděl. Hned by poznal, co se tu děje.
Nebo, ato bylo možná výstižnější, co se dít bude. Za sedm apůl měsíce, plus minus několik týdnů.
„Tak dobře,“ připustila Belinda, „ale dovol mi aspoň zavolat tvou komornou. Měla by sis jít lehnout.“
Daphne znovu začala zvracet.
„ Až tady skončíš,“ dodala Belinda. „Měla by sis lehnout do postele, až… ehm… tohle zvládneš.“
„Komornou,“ souhlasila Daphne konečně. Maria sice okamžitě vyvodí pravdu, ale nikomu neřekne ani slovo,
sloužícím ani rodině. Amožná, což bylo ještě důležitější, bude přesně vědět, co jí má přinést jako lék. Bude to chutnat odporně apáchnout ještě hůř, ale zklidní jí to žaludek. Belinda odběhla aDaphne – jakmile dospěla kpřesvědčení, že jí vbřiše už nic nezůstalo – se dopotácela kposteli. Zaujala mimořádně nehybnou pozici – iten sebemenší pohyb vní vyvolával pocit, že pluje po moři. „Na tohle jsem moc stará,“ zasténala, protože to tak bylo. Rozhodně to tak bylo. Pokud zůstane věrná své pověsti –aproč by se tohle těhotenství mělo vněčem lišit od těch předchozích čtyř? –, bude trpět nevolnostmi nejmíň další dva měsíce. Kvůli nedostatku jídla zůstane štíhlá, ale to potrvá jen do léta, kdy přibere dvojnásob, prakticky přes noc. Prsty jí otečou tak, že nebude moct nosit prstýnky, nevejde se do žádných bot aipo jediném poschodí bude námahou lapat po dechu.
Bude jako slon. Dvounohý slon skaštanově hnědými vlasy.
„Vaše Milosti!“
Daphne nedokázala zvednout hlavu, atak místo toho zvedla ruku apřivítala Mariu žalostným mlčením. Komorná se zastavila upostele azadívala se na ni se zděšením…
… které se rychle změnilo vpodezření.
„Vaše Milosti,“ zopakovala Maria, tentokrát sneklamnou modulací hlasu. Usmála se.
„Já vím,“ vydechla Daphne. „Já vím.“
„Už jste to řekla vévodovi?“
„Ještě ne.“
„Nepodaří se vám to skrývat dlouho.“
„Odpoledne odjíždí na několik dní do Clyvedonu,“ pronesla Daphne. „Povím mu to, až se vrátí.“
„Měla byste mu to oznámit hned,“ vyjádřila svůj názor Maria. Po dvaceti letech služby nabyla jistého oprávnění mluvit bez omezení.
Daphne se opatrně posunula do polosedu, přičemž se jednou zastavila, aby utišila nutkání ke zvracení.
„Možná se neuchytí,“ vypravila ze sebe. „Vmém věku to t ak bývá často.“
„Myslím, že se uchytilo,“ namítla Maria. „Už jste se dívala do zrcadla?“
Daphne zavrtěla hlavou.
„Jste celá zelená.“
„Možná to není…“
„Dítě nevyzvracíte.“
„Mario!“
Komorná si založila paže na hrudi azabodla do Daphne přímý pohled. „Znáte pravdu, Vaše Milosti. Jen si ji nechcete přiznat.“
Daphne otevřela ústa, ale neměla na to co říct. Věděla, že Maria má pravdu.
„Kdyby se to dítě neuchytilo,“ pokračovala Maria oněco jemněji, „necítila byste se tak zle. Moje máma měla po mně ještě osm dětí aočtyři brzy přišla. Stěmi, které se neujaly, jí nikdy špatně nebylo, ani jednou.“
Daphne vzdychla apotom tu námitku uznala apřikývla. „Přesto ještě počkám,“ trvala na svém. „Jen chvíli.“ Nebyla si jistá, proč si to chce několik dalších dní nechat pro sebe, ale chtěla. Aprotože se její tělo právě teď snažilo převrátit naruby, domnívala se, že to rozhodnutí záleží na ní.
„Skoro jsem zapomněla,“ dodala Maria. „Ozval se váš bratr. Příští týden přijede do města.“
„Colin?“ zeptala se Daphne.
Maria přikývla. „Srodinou.“
„Musí bydlet unás,“ prohlásila Daphne. Colin aPenelope neměli vLondýně dům, aaby ušetřili, přespávali buď u Daphne, nebo ujejich nejstaršího bratra Anthonyho, který zdědil titul avšechno, co kněmu patřilo. „Požádej prosím Belindu, aby mým jménem napsala dopis atrvala na tom, ať přijedou do Hastings House.“
Maria přikývla aodešla.
Daphne zasténala ausnula.