04/ Generace tretí: Babicka drsnacka
Pamatuju si, že jsme ve škole na druhém stupni dostali za úkol přečíst Babičku Boženy Němcové a pak napsat slohovou práci, kde měl každý popsat svou vlastní babičku. Měli jsme vylíčit, jaký byl její život, co všechno prožila, a v závěru seznat, v čem je ta naše babička odlišná od té Božčiny.
Minimálně první část tohohle úkolu byla dost za trest. Když vám je třináct, fakt jen horko těžko najdete knížku, která by vás nezajímala víc než Němcový Babička. Já z ní byl tenkrát otrávenej jako jamajský šípy. Když už teda Božena chce mermomocí psát o svém dětství, tak proč se nenarodila jako Mauglí? To by aspoň psala o džungli, tam se pořád něco děje, kdežto na Starém bělidle? To i u nás v pohřebce je živějc než tam, říkal jsem si. Překvapivě jsem neumřel na nudu, než jsem ji dočetl − z pohřebky
jsem věděl, že se dá umřít na spoustu věcí, ale nikdo prý v úmrtním listu ještě nikdy neměl napsáno unudil se k smrti. Aspoň takhle mi to tenkrát řekla babička, když jsem za ní kvůli domácímu úkolu zašel.
„Tak teda jo, ale jestli mi zazvoní telefon, že někdo umřel, tak s tím klábosením končíme a pomůžeš mi aspoň napsat na kompjůtru parte, když už seš tady. Tyhle technikálie počítačový, to nás jednou všecky přivede do hrobu!“ řekla mi až věštecky šéfka pohřební služby, když jsem za ní došel do pohřebky, ve které s dědou bydleli, a prosil ji, aby mi o sobě vyprávěla.
A mně spadla brada…
Babička Alena se narodila v září 1947 do rodiny, která v sobě kloubila povolání jejího tatínka Karla jako soboteckého pohřebáka, maminky Marie, která se starala o sobotecký hřbitov, a babičky Stázky, co s nimi žila. Odmala nepoznala v rodině nic jiného než poctivý funebrácký řemeslo.
Tenkrát se řemeslo mnohdy dědilo z rodičů na děti z povinnosti, nutnosti. V případě mojí babičky se ale dědilo z vášně. Odmala milovala svět, do kterého se narodila − všude samé svíčky (hromnice), kytičky (pohřební věnce), zlatá a stříbrná cingrlátka (na klíny do rakví), sametové kraječky (taky na výzdobu rakví), lucerničky (pohřební), šperky (krucifixy na krk a růžence), a hlavně vlastní velké starodávné klíče, co vypadaly jako od zámku (od kostela, hřbitova a márnice). Díky tomu si jako malá holka začala logicky připadat jako princezna. Princezna z Funebrálie. A princezny někdy můžou být pěkné hudrnice, když to, že jsou princezny, pochopí příliš brzy. Babička byla odmala hubatá, tvrdohlavá a všechny hned srovnala do latě. A navíc, jak kolem sebe viděla samé mrtvoly, vyložila si to tak, že není času nazbyt. Musí se tedy rychle vdát, jak to princezny dělávaly, a pak začít tomuhle království mezi nebem a zemí vládnout.
A tak jí osud poslal do cesty mého dědečka Edu Krejčíka. Zakoukal se do ní, když jim oběma bylo šest a potkali se v první třídě na sobotecké základce. O jejich seznámení vždycky mluvil tím způsobem, že se jejího treperenďáctví tak leknul, až jí začal podstrkávat mléčné karamelky, které mu posílal tatínek poštou z Prahy, kde pracoval. Byl to nejlepší způsob, jak si pojistit, aby ho pohřebácká princezna nevzala lopatou po hlavě a nezasadila na hřbitově do země, když jí nechtěl dát opsat domácí úkol. Bonbony si babička vysvětlila jako projev lásky, a protože už
ty vdavky chtěla mít co nejdřív z krku, aby ji nezdržovaly od pohřbívání, začala s dědou chodit už v šesti letech.
Babička se dědy už nikdy nepustila a on se nikdy nepustil jí.
Když na ně někdy přišla nějaká životní patálie, měla babička od svých rodičů do morku kostí vepsaný jasný postoj:
„Když nejde vo život, tak jde vo hovno!“
Od koho jiného by tohle hluboké životní moudro měla brát vážněji než od svých rodičů pohřebáků? Ti přece vědí, o čem ten život je.
Studovat nešla, neměla na to čas.
„Život je moc krátkej, aby se študovalo, to pak člověk nemá tolik času, aby pracoval!“
Stejně na to měla moc prořízlou pusu, a navíc nechtěla v životě dělat nic jiného než to, co dělali její rodiče a co byl odmala její svět. Vyučila se zahradnicí, to se na hřbitově vždycky hodí, ale hned, jak školu dokončila, převzala po svém tatínkovi rodinné břímě a nechala se zaměstnat u soboteckých pohřebáků jako on.
Její muž, můj děda Eda, jí chtěl dokázat, že se taky ničeho nebojí, a po směnách v továrně jí začal pomáhal s pohřbíváním. Po čase ze svojí továrnické práce odešel a nechal se zaměstnat v komunálních službách Sobotky jako pohřebák taky. Aby babičce dokázal, že ji má tak rád že už to všechno přijde úplně normální i jemu, a taky aby mu ji nikdo nesebral. To už babička Alena brala jako definitivní potvrzení toho, že je s dědou ani smrt nerozdělí, a otěhotněla.
Nejdřív se jí narodil Petr, můj strýc, a pak konečně i můj táta Pavel.
Babička se dostala do čela pohřební služby, aniž by kvůli tomu musela vstupovat do komunistické strany. Generálku všech funebráků z ní udělalo hlavně to, že se nepotřebovala nic učit. Všechno odmala znala − od maminky Marie věděla, jak se má pečovat o hřbitov, od tatínka Karla zase, co všechno obnáší pohřební služba.
Když k tomu přidám její povahu železné lejdy, jadrný slovník, selský rozum a přístup co na srdci, to na jazyku, byla babička Alena jasná volba. Doma ji vychovali v tom, že jejich rodinná tradice je jako životní poslání, ke kterému se musí vzhlížet obřadně. Havrani, jak babička Alena všem pohřebákům říká, musí pracovat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Živí nás smrtka a ta si taky nikdy nevezme na tejden dovolenou, jen přes mou mrtvolu!“
Tenhle její postoj ovlivnil celý život jí i všem okolo. Oddanost práci je něco, co babička Alena vyžaduje. Pak taky razila svaté pravidlo, že k pozůstalým se v těžkých chvílích člověk musí vždycky chovat vstřícně, musí se udělat všechno pro to, aby se splnila všechna poslední přání, která zesnulý měl, stejně jako pro ni bylo zásadní vyhovět pozůstalým v jejich představách, jak má vypadat poslední rozloučení.
„Všechno jde, kvůli mně se nikdo nebude v hrobě obracet, šmytec.“
Tohle říkala, ačkoli tehdejší komunistický režim se rozhodně nevyznačoval tím, že všechno jde! Babička
Alena ale byla dost pevně přesvědčená, že kolem umírání se kompromisy dělat nesmějí.
Hluboký socialismus a komunismus pohřby zase proměnil. Přibylo civilních pohřbů v obřadních síních, kremací a rozloučení v krematoriích a opět výrazně ubylo pohřbů církevních. I do pohřebnictví se otiskl boj režimu s pohřbíváním v kostele, který babička pocítila na vlastní kůži.
„Nebylo to poprvý, ale hned jak zazvonili, věděla jsem, že to jsou voni. Zvonili uprostřed noci, probudili mi děcka, už to mě vytočilo. Estébáci. Houkla jsem na Edu, ať jde za klukama, že já jim otevřu a pošlu je někam. Šla jsem za nima dolů a voni hned na mě, že prej se mám pořádně oblíknout, že si mě musej odvést. Že jsem zas prej udělala nějakej průser. Otočila jsem voči v sloup, ale nehádala jsem se s nima, byli na mě čtyři, řekla jsem, že se aspoň obleču, že v noční košili s nima nikam nepůjdu. To zase prrr! A optala jsem se jich, kdy mě jako ráčej pak přivíst domů, abych se kdyžtak případně i zabalila na dýl. A voni, že ať se zabalím na dlouho, že se možná domů už nepodivám. Blbci. Řekla jsem, že to bych si tím tak jistá teda nebyla, bejt jima, a že si dojdu jenom pro křížek na krk a cigára. Křížek jsem řekla hlavně proto, abych je nasrala, když mi vzbudili o půlnoci kluky.
Šla jsem nahoru, teple jsem se oblíkla, protože minule, když mě tahali kvůli tomu pohřbu, co jsem udělala lidem na zapřenou v kostele, na výslech na okres, tak tam měli teda pěknou klendru. Zabalila jsem se trochu, klukům jsem řekla, ať nefňukaj, že se vrátim, a pak jsem jim pohrozila, ať hlavně nikomu ve škole nevyprávěj, že mě zase odvezli někam ke všem čertům estébáci. Edovi jsem řekla, že má celou pohřebku na povel, ať tam hlavně za tu dobu nic nepodělá − on se dokázal někdy chovat jako strašnej mamlas,
když jsem na něj nedohlížela − a že jestli mi po Sobotce udělá ostudu, zatímco budu pryč, tak že ho vezmu lopatou po hlavě, až se vrátim, vykopu mu džuznu a hodim ho tam nosem dolů. Pak jsem mu dala pusu a šla jsem za nima.
Já měla pocit, že mě snad vezou někam na Krym, jak dlouho jsme jeli. Pak mě vysadili na Pankráci, a prej že rovnou na výslech. Ani cigáro jsem si nemohla dát. Tašku s věcma mi vzali, posadili mě do nějaký ratejny, kde byl jenom stůl, psací stroj a dvě židle. Zima strašná. Bála jsem se, to víš, že jo. A najednou přišel takovej hajzlík od pohledu, a prej že to se mnou musí sepsat. A já, že co jsem zase podle nich provedla, a von, že po těch minulejch dvou varováních furt prej dělám pohřby v kostele, na parte lidem píšu křížky, vozim jim na pohřby faráře a že si za to určitě účtuju od nich nějaký prachy. A prej že beztak ještě dávám něco těm farářům, černoprdelníkům, řikal von, a že takhle by to teda nešlo, že jsem živel, že jim okrádám ten jejich socialistickej stát. Tak jsem řekla, že dokud mi tam trochu v tý místnosti nezatopěj, tak že mám zmrzlej mozek a nic jim neřeknu.
A von najednou vytáhnul pistoli, prostě kvér, položil ho přede mě na ten stůl a řekl mi: ‚Jen klid, paninko, tady se ještě zapotíte.‘ Ale když seš posranej až za ušima, nikdy to nesmíš na sobě nechat znát, to si pamatuj. Tak jsem si založila ruce, dala nohu přes nohu a řekla mu: ‚Jestli si myslíš, že mi naženeš strach, tak ti chci jenom říct, ty dacane, že takovejch jako ty jsem už v pohřebce vynesla nohama napřed desítky, a mnohdy byli i na několik kousků, a ani u toho jsem se nezapotila. Takže si to schovej zase do kalhot, páč na tohle mě teda nedostaneš.‘ Ten čuměl! A pak jsem jim nic nepřiznala, držet hubu, to já jsem se od těch našich mrtvol naučila mistrně. Já dokážu s mým Edou nemluvit i půl roku, když na to přijde. Tak mě pak po nějaký době z toho lágru pustili.
Párkrát se to ještě vopakovalo, ale já se nedala. Obvinili mě za hovadiny. Že prej dávám na parte křížky, abych rozvracela socialistickou morálku! Taková hovadina. A že dám ještě faráři za to, že přijede na pohřeb, něco od cesty? No a co? Si snad myslej, že jsem jako voni a že ho budu nechávat pomalu chcípat hlady? Jestli mě za tohle chtěj komanči sundat, tak ať. Všem jsem jim řekla, že když mě zavřou, tak to ještě budou koukat, jak mě hned zas pustěj, protože tady v Sobotce by se nikomu beze mě nechtělo umírat a voni by se museli zodpovídat z toho, že se kvůli tomu, že mě zabásli, stal na Sobotecku ještě větší zázrak, než byl ten jejich číhošťskej! To by si za rámeček nedali a vedení by jim dalo na budku všem. U nás doma se už od prabábi Stáziny říkalo, že když jde někdo do země, tak má jít se vší parádou. A žádnej režim mi nebude ani kvérem určovat, abych ty lidi na posledních přáních šidila. Tak to u nás vždycky bylo a vždycky bude. I přes mou mrtvolu!“
… zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Ač to zní divně, během jejího vyprávění mi došlo, že babička Alena by za mrtvé i dýchala. Neochvějně jako superhrdinka smrti odvádí zesnulé na onen svět už sedmdesát let. Přesněji, odvádí na onen svět ťuhýky, jak zemřelým říká, protože jsou prostě tuhý. Navzdory režimům, systému a světu to dělá pořád tak, jak se to normálně od nepaměti u nás přece dělalo.
V roce 1990, v době, kdy socialistické podniky, kam pohřební služby spadaly, braly za své a systém se měnil, ve víru podnikavých devadesátých let s dědou Edou převzali pohřební služby v Sobotce na sebe a založili si vlastní firmu Pohřební služba Krejčíkovi: Když do země, tak ode mě.
Najednou mi přišlo, že moje babička je mnohem víc hustá, než jsem si do té doby jako dítě myslel.
Nevím, jestli za to děkovat Boženě Němcové, která nás vede k tomu, že o babičkách se má vyprávět, nebo své tehdejší paní učitelce češtiny Olince Bičišťové, která nás za babičkami poslala se ptát.
Když jsem pak psal o svojí babičce slohovku, šlo to samo.
Božena Němcová v Babičce uvedla, že od té své dostala do života moudro, že správná hospodyňka i pro pírko přes plot skočí.
Csss, to je nic proti té mojí.
Moje babička by jako správná pohřebačka i poslední zrnko popela do urny proti větru chytila.
A to je těžší.
Věřte mi, že vím, o čem mluvím.
