pondělí pondělí
Cítila jsem, jak mi od dlouhého sezení dřevění zadek a pravé lýtko. Pod stolem jsem obě nohy natáhla, zacvičila prsty a opřela si lokty o stůl. Lehce jsem se předklonila a napjala svaly na zádech. Táhlo to, ale příjemně.
Z otevřeného okna jsem zaslechla jemné ševelení. Prší! Jemné, droboučké kapky rychle dopadaly na okenní parapet. Tak proto bolela Kačku hlava. Nenápadně jsem se podívala na mobil, ukazoval zrovna 14:45. Každou chvíli už by mi měla přijít SMS od Lukáše.
Hluboký nádech, výdech a znovu a znovu. Do oběhu se mi dostal čerstvý kyslík a lýtko pomalu přestávalo brnět. Vlhký vzduch, který ke mně proudil otevřeným oknem, byl cítit po betonu, asfaltu a prachu. Tuhle vůni miluju snad ze všeho nejvíc. Kam se na ni hrabe Chloé Nomade. Na sušáku mi visí prádlo. Hmmmm.
Už by měla být přestávka. Jestli tady budeme takhle sedět ještě další půlhodinu, přísahám, že už to tu nevydržím. Podívala jsem se po ostatních: Honza se tvářil nepřítomně – jakmile oddrmolil plnění rozpočtu za svůj odbor, porada pro něj jako vždy skončila. Petra si kontrolovala kůžičku kolem nehtů a občas z ní něco ukous-
10 . . . . 11
Gabriela
la. Paní Jandová leštila své brýle a soustředěně při tom vystrkovala špičku jazyka.
„Tak, to bychom měli, určitě se mnou budete souhlasit, když vyhlásím desetiminutovou přestávku,“ zakončila první blok zasedání starostka.
„Počkej, Zdeňko, já bych ještě něco měla,“ neurvale jí skočila do řeči Hlavsová. Všichni, co se začali zvedat ze židlí, si s heknutím a nechutí sedli zpátky. „Ano, Líbo?“ usmála se starostka strojeně.
Na displeji mobilu mi blikla SMS. „OK.“ Lukáš je doma, mohla jsem si konečně oddechnout. Nikdo ho cestou nepřejel ani neunesl a ze mě spadlo to napětí, které cítím pokaždé, když odejde ze školy domů.
Mami, seš hrozná, fakt, ty se o nás furt bojíš.
„Myslím, že je důležité, abychom se pobavili o těch obecních bytech. Minule jsme to jen tak letmo zmínili, ale já tomu pořád nějak nerozumím. Radila jsem se s naším známým – právníkem – a ten mi říkal, že určitě není možný, aby to proběhlo tím způsobem, jak jsi tady minule řekla,“ zvýšila Hlavsová svůj už tak dost zvučný hlas.
Ježíšikriste, sklapni už!
Potom jsem vypnula a víc ji nevnímala. Tuhle řeč už jsme všichni v různých obměnách slyšeli milionkrát.
Jednou to byla oprava chodníků či kanalizace, jindy nákup sekaček nebo stojanů na kola. Ke všemu měli ona a její známý právník co říct. Jako by tady nebyly jiné problémy, které musíme vyřešit do čtyř hodin, protože déle už tady nikdo z nás být nechce. Ale Hlavsové je to jedno, na ni nikdo nečeká.
Pondělí
Radši si zase procvičím svaly, než se vyžvejkne.
Zrovna jsem byla nahoře u levé lopatky, když mi začal blikat mobil nastavený na tichý režim. Starostka nesnáší, když někomu během porad zvoní nebo i jen pípá telefon. Na displeji jsem uviděla cizí číslo. Cizí čísla neberu. Nevěnovala jsem tomu pozornost a zatínala další svaly. Projela jsem záda pěkně odshora dolů.
„… přestávku deset minut,“ vytrhla mě nakonec ze cvičení starostčina milostivá slova. Všichni se zvedli, někdo běžel do kanceláře, pár lidí si šlo uvařit kafe. Nedalo mi to a podívala jsem se na telefon znovu. Dva zmeškané hovory ze stejného čísla. Hm, má smůlu. Když jsem odkládala mobil na stůl, blikla na něm příchozí SMS z čísla, které mi volalo.
„Ahoj Gábino, tady Alena Frýzková (teď Vávrová). Musím s tebou mluvit, je to důležité. Prosím zavolej my. Díky.“
Zavolej my? Aleno! Ale co si vzpomínám, čeština ti nikdy moc nešla.
S mobilem v ruce jsem zašla do své kanceláře a zavřela za sebou dveře. Vyhledala jsem zmeškané hovory, našla ten poslední a navolila zpětné volání.
Co může být tak důležitého, že mi voláš? Naposledy jsem s tebou mluvila na srazu před dvěma lety. Nikdy jsme se moc nekamarádily.
Telefon chvíli zvonil a já už se radovala, že to nikdo nevezme.
„To jsi ty, Gábi, viď?“ ozvalo se najednou.
12 . . . . 13
„Ahoj, Aleno, jo, jsem to já. Co potřebuješ? Bude zase sraz?“ snažila jsem se zavtipkovat.
„Ne, teď nic neplánujeme. Potkala jsem minulý týden Marka, bavili jsme se o tom, tak možná třeba za půl roku, já nevím,“ odmlčela se.
Ježíši, tak proč mi teda voláš?
Z přestávky už mi zbývalo jen necelých pět minut, chtěla jsem si ještě dojít na záchod. Jenže Alena už začala něco brebentit, slyšela jsem, jak se z mobilu hrne proud slov jako nezadržitelný vodopád.
„Marek říkal, že… to jsem si teda nemohla vzpomenout… a když ho k nám přivezli, tak jsem si hned řekla, že ti musím zavolat.“ Trhla jsem sebou. Co to mele? Koho přivezli?
„Cože? Cos říkala?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Asi si nebyla jistá, co konkrétně mám na mysli, protože toho za dvě minuty už stačila říct tolik.
„Copak tys mě neslyšela?“ V jejím hlase byla cítit výčitka.
„Včera k nám přivezli tvýho tátu… a je na tom špatně.
Vůbec nevnímal, vypumpovali jsme mu žaludek, vyčistili ho a, no, bylo to na poslední chvíli. Víš, asi bys sem měla přijet.“
Cítila jsem, jak mě polévá horko a hoří mi tváře. Hlavou mi problesklo, že tlukot mého srdce snad musí slyšet i v zasedací místnosti.
Do prdele, do prdele, do prdele!
„Haló? Gábino, jsi tam?“ šeptala Alena.
Pondělí
V krku mi najednou narostl knedlík a nebylo pro mě
jednoduché ze sebe cokoli vysoukat. Zkusila jsem to, ale hlas se mi zadrhl. Nemohla jsem ani pípnout. Zmohla jsem se jen na ubohé: „Jo, jsem tady.“
„Já jsem si říkala, že to pro tebe bude asi pořádnej šok. Po minulým srazu jsem potkala Petru a ta mi říkala, co máte s tátou za problémy.“
Že já blbka nedržela pusu. Petra byla vždycky drbna první kategorie. Co je komu do toho, jak to mezi náma doma je? Ty snad žádný problémy nemáš, Álo?
„No, Aleno, to je jedno. Já myslím, že já nejsem ta, která by za ním měla jezdit. To by asi měly ségry, víš. A promiň, jsem v práci a máme poradu,“ snažila jsem se telefonát rychle ukončit.
„Já tě nechci zdržovat. Ale zvaž to, Gábino, je to důležitý. Jde o to, že se tvůj táta léčil s cirhózou jater, ale nebylo to moc úspěšný a nedávno došlo k rozvoji nádorového bujení.“
Hm, cirhóza jater? Překvapuje mě to? NE.
Alena jela jako vlak, který už se nedá zastavit. „No a teď ho přivezli k nám na ARO, protože spolykal nějaký prášky. Prostě… prostě je to blbý. Vypadá to s ním vážně zle. Myslím, že je to otázka několika dní.“
Můj táta že spolykal nějaký prášky? Děláš si ze mě srandu? On, který miluje ze všech lidí na světě nejvíc sebe?
„Můj táta že spolykal nějaký prášky?“ Bylo to tak neuvěřitelný, že jsem to musela vyslovit nahlas. Srdce mi pořád ještě bušilo, ale už ne tolik. Přes knedlík v krku jsem ale sotva dokázala mluvit.
14 . . . . 15
„Jo, spolykal. Přivezla ho rychlá, vypumpovali jsme mu žaludek, to už jsem říkala, měla jsem zrovna službu. Hele, Gábi, je na tom fakt blbě. Mluvila jsem s ním, řekla mu pár slov, ale myslím, že mě nepoznal. Asi jsem s ním nikdy předtím nemluvila – ještě ze základky si ale pamatuju, že je to tvůj táta. Myslíš, že bys mohla přijet?“ Cítila jsem v jejím hlase prosebný tón a začínalo se mi dělat blbě od žaludku.
Kdo jsi, abys za něj takhle škemrala? Zažila jsi s ním někdy to co já? Utírala jsi po něm někdy zvratky na schodech nebo hovno rozmatlaný po prostěradle? Víš o tom člověku úplný kulový, a budeš za něj orodovat?
„Já vím, že to s ním asi nebylo jednoduchý. Někdy jsem ho viděla ve městě, třeba před hospodou, jak ležel na chodníku… Ale proboha, je to přece tvůj táta, přece se na něj nevykašleš. Gábino, prosím tě, přijeď, vždyť on může zítra umřít. Já už viděla tolik lidí, a ty konce!
A pak si to lidi vyčítají, že to nestihli a že je konec.“
Ježíši Kriste, tohle je ale citový vydírání, Aleno, copak to jako zdravotnice nevíš?
„Podívej se, já fakt nejsem ta správná osoba, které bys to měla říkat. Já, já… já mu prostě nějak nemám co říct. Nejsem si ani jistá, jestli bych ho chtěla vidět. Neviděla jsem se s ním…“ Kruci, kolik je to vlastně let? Rychle počítám. Moc mi to nejde takhle narychlo, nemůžu se pořádně soustředit… „Přes dvacet let. A nehodlám to měnit, promiň.“
Alena ale není z těch, co se rychle vzdávají. Když se o tělocviku nedokázala trefit míčem do koše, chodila
Pondělí
celý týden po vyučování do tělocvičny, až se to naučila.
Tak takovou výdrž já nikdy neměla. A nemám.
„Gábi, jasný, já ti rozumím, já vím, co se všechno stalo.“
No to asi tak úplně neeee… nech si proboha ty kecy.
„Dneska je mu trochu líp, ale to se zase rychle otočí, znám to. Volám ti hlavně kvůli tomu, že když ho přivezli a byl mimo, tak jediný, co z něj vypadlo, bylo ‚Gábina‘. Já vím, že je to určitě složitý a určitě je to pro tebe hrozně těžký. Ale on pořád opakoval tvoje jméno. Pořád dokola. Prostě tě chce vidět.“
„A co jeho další děti? Jejich jména neříkal? Holky za ním nechodí? Vědí vůbec, že je v nemocnici?“ vystřelila jsem rychle, jako by mi ta slova z pusy někdo vypouštěl. Tohle zkrátka nemůžu ovlivnit! Počáteční nervozita a sevřenost už ze mě opadla. Jakmile jsem věděla, co po mně chce a jak se věci mají, začínala jsem se postupně vytáčet.
Tatínek je nemocný, na devadesát devět procent umírá a chce mě vidět. Kolikrát jsem před spoustou let o téhle chvíli snila. Že bude ležet na smrtelné posteli, já dojdu až k němu, plivnu mu do tváře a řeknu: „Chcípni si, ty hajzle jeden. A doufám, že tě to všechno moc bolí, protože tohle je úplný hovno proti tomu, cos nám všechno prováděl ty!“ Tuhle scénu jsem si přehrávala v hlavě v době, kdy mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let, a skončila jsem s ní až nějakou dobu po tom, co jsem odešla z domu a vdala se. To jsem už bezpečně věděla, že víckrát v životě ten nechutný pach alkoholu v kombina-
16 . . . . 17
ci s jeho pižmem neucítím. A taky jsem věděla, že udělám všechno pro to, abych se už nikdy nevrátila domů, pokud tam on ještě někdy bude.
A teď tu najednou byla chvíle zadostiučinění. Ale měla jsem z toho radost? Těšilo mě to? Cítila jsem uspokojení, že na něj konečně došlo? Ne. Po zhruba dvaceti letech mi to už bylo úplně jedno. Necítila jsem vůbec nic. Žádnou lítost, bolest, stesk, smutek, žal. Nic. Jen začínající podrážděnost. Z přemýšlení mě opět vytrhl Alenin hlas.
„Ne, žádná z holek tady nebyla, aspoň teda co jsem já měla službu,“ vzdychla hluboce. „Ale je možný, že tady třeba některá byla, když jsem tady nebyla já, to nevím,“ poskočil jí najednou nadějí hlas.
Aleno, ty jsi fakt pitomá! Určitě se přišly na tatínka podívat a přinesly mu kilo pomerančů, to si piš.
„Prosím tě, Gábino, já už tady zažila spoustu příběhů, ten tvůj je hodně smutný, nedělej to ještě smutnější,“ kňourala Alena. A pak vyslovila ty věty, které může říct jedině člověk, který neví a nezná. Člověk, jehož táta nebyl alkoholik, nikdy neohrožoval svoji rodinu, nikdy se neválel ve vlastních výkalech ani na vás nekřičel, že vás zabije.
„Ale nechceš mu to třeba odpustit, zapomenout na to všechno, usmířit se s ním? Tohle je přece příležitost. A je poslední, žádná další nebude… Gábi?“ Málem jsem upadla na zem. Sevřela jsem okraj svého stolu, až mi zbělely klouby.
To si děláš srandu? Odpuštěno, zapomenuto. Pro koho? Pro něj? Aby měl čisté svědomí, než odejde?
Pondělí
Vztek ve mně se začal vzdouvat, jako bych měla v hrudi kotel polévky, která zrovna přichází k varu. Cítila jsem drobné bublinky, co vychází nahoru, a bylo mi jasné, že za chvíli to ve mně začne vřít úplně všechno.
„Haló? Haló, Gábino, slyšíš mě? Jsi tam?“ její hlas zněl najednou vyplašeně.
Už mě neštvi, ty káčo jedna pitomá.
Zuby jsem měla pevně stisknuté a cítila, že kůži na čele mám svraštělou. Snažila jsem se ovládnout, abych jí do telefonu neřekla něco hnusného. Soustředila jsem se na uvolněnou překližku na hraně stolu, která nedokázala odolat mému nehtu. Ne, nechtělo se mi té krávě vůbec odpovídat. Byla jsem naštvaná jednak na ni, že je tak naivní a blbá a snaží se mě do něčeho dotlačit, a jednak taky na sebe, že takhle reaguju. Jenže nedokázala jsem otevřít pusu a říct, co mám na srdci. Všechny mé myšlenky tedy nakonec zůstaly nevyslovené. Kruci, i po tak dlouhé době mě to dostalo, a to jsem si myslela, jak je to za mnou a dokážu být nad věcí. Jak jsem se s tím vyrovnala. A pak se ozval jiný hlásek ve mně.
Hahahaha, blbko, na tohle přece nemůžeš nikdy zapomenout.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla přesně to, za co jsem si hned vzápětí v duchu vynadala: „Álo, já si to nechám projít hlavou, ano? Dej mi čas.“
Ááááá! Fakt jsem to řekla? Ty krávo, proč jsi to řekla?!
„Dobře, dobře, jasný. Ale prosím tě, opravdu to spěchá, nemá už moc času.“
18 . . . . 19
„Já se ozvu. Zítra,“ slíbila jsem a spolkla rýmu, která mi najednou zaplnila celý nos a kterou jsem rázem cítila až v krku.
„Ano, určitě. Budu čekat. Díky. Díky moc. Vím, že se rozhodneš správně.“
Kurva, strč si tyhle kecy někam!
Do hajzlu, proč jsem ji prostě neposlala do prdele?
„Gábino, je všechno v pořádku?“ zeptala se starostka, když jsem usedla na své místo. Asi na mě musel být divný pohled. Uvědomila jsem si, že moje tělo je stále v křeči. Vnitřní stranu své tváře jsem drtila mezi zuby. Přejela jsem si po obličeji dlaní a zhluboka se nadechla.
„Ano… ano, je. Jen jsem měla jeden nepříjemný telefonát.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. Neušlo mi, že se na mě pátravě podívala skrz velké brýle, ale nic dalšího už neřekla. Vlastně na to ani nebyl čas, protože zasedání pokračovalo a Hlavsová dokázala navázat přesně tam, kde před přestávkou skončila.
Další hodinu jsem zvládla zapisovat a současně přemýšlet nad tím, co udělám. Jako bych v sobě zapnula autopilota, který umí dvě věci najednou.
Ťukala jsem do klávesnice všemi deseti a přitom jsem si v hlavě přehrávala všechny varianty, které by mohly nastat. V jednu chvíli ve mně vítězilo to poslušné a hodné dítě, které vždy udělá to, co se po něm chce. Ale vzápětí se odněkud vynořilo mé vzteklé já a zakřičelo: „Opovaž se tam jezdit a něco řešit! Ať tě to ani nenapadne!“ Hodné dítě se okamžitě stáhlo a přikrčilo, ale jen
20 . . . . 21
čekalo na chvíli, kdy bude moci zvednout ruku a snaživě říct: „Ale já to klidně udělám, není to pro mě žádný problém, tohle by se mělo udělat, je to přece správné, takže já to udělám, ať máte všichni radost.“
Z dětství si tátu moc nevybavuju. Nemám vzpomínky na to, že by se se mnou učil nebo mi někdy vysvětloval nějakou látku do školy. Veškeré moje hezké vzpomínky na něj se týkají spíš raného dětství. Pamatuju si třeba, jak jsme jezdili autem celá rodina včetně psů na chalupu k babičce a dědovi. On vždycky řídil, ale na uši si nasazoval velká sluchátka. Jako malá jsem to nechápala, ale nijak zvlášť jsem nad tím vlastně nepřemýšlela. Až později, když jsem viděla film Vesničko má středisková, jsem si uvědomila, že měl ta samá sluchátka jako Otík. Táta je zřejmě nosil proto, aby tolik nevnímal hluk, který vydávaly tři děti se psem na zadních sedadlech auta, další zvracející pes u spolujezdce a mamka, která, co si pamatuju, se s ním nikdy nebavila tak úplně normálně. Buď se hádali, nebo si z něj různě utahovala, nebo mlčeli.
Nevědomky jsem si zase skousla tvář a probrala mě až bolest, kterou jsem si způsobila. Tuhle věc jsem nedělala už spoustu let. V puse jsem ucítila pachuť krve.
„Gábino, prosím doplňte do zápisu, že je potřeba předpřipravit podání žádosti na projekt Sportovní hala. Vypracováním žádosti pověřuji Ing. Šedivého, a to s termínem do konce příštího měsíce,“ obrátila se na mě starostka. Přikývla jsem a zápis doplnila. Polkla jsem sliny smíchané s krví. Byly kovově nasládlé a mně
Pondělí
najednou v hlavě vyskočila vzpomínka. Jako by někdo zapnul televizi.
Sedím v kuchyni, je večer, závěsy jsou zatažené a nad stolem svítí veliký žlutý lustr. Maluju nějaký obrázek, tlačím na pastelky, aby byly barvy pěkně syté, protože se mi to tak líbí. Vím, že je to kuchyně ještě v domě ve Strakonicích a mně nemůže být víc než deset, protože později už mě malování nebavilo. Mamka utírá nádobí a uklízí ho do skříněk. Z pokoje je slyšet zvuk televize, ségry asi na něco koukají. Musela to být neděle, protože si vybavuju titulní písničku z Disneyovky My z Kačerova. Do kuchyně vchází táta. Celý den se s mámou hádali, ale později toho večera už byl docela klid – ostré hádky přešly do období dlouhého mlčení a nepříjemných pohledů. Táta hledá něco k jídlu.
„Gábi, jdi si malovat jinam, já budu večeřet.“
„Jo, jo, jen tohle dodělám,“ špulím pusu v soustředění a sedím dál, protože je pro mě důležité domalovat ještě tenhle kousek. Slyším bouchání kuchyňských dvířek, které teď zní trochu naléhavěji, ale je mi to jedno.
„Říkám ti, abys šla od stolu, že budu jíst,“ slyším ho opakovat.
„Já vím, já půjdu, jen chvilku, potřebuju ještě tohle domalovat,“ namítám a zrychluju tahy pastelkou. Už mi zbývá jenom poslední kousek, opravdu, hned to bude a pak půjdu do pokoje. V nejlepším přece nemůžu přestat.
22 . . . . 23
A pak, najednou, jako by mi narostla křídla, se vznesu do vzduchu. Cítím dvě silné paže, které mě drží kolem pasu jako ve svěráku. Surově mě postaví zprudka na zem, až zavrávorám a skoro upadnu, ale v poslední chvíli se stihnu zachytit opěradla židle. Jsem tak překvapená, že se nezmůžu na slovo a jen se rozhlížím, protože nechápu, co se to stalo. Vzápětí mi na levou tvář dopadne s pořádným mlasknutím facka. Tvář mi hoří, jako kdyby mi ji někdo přitiskl na žhavou plotnu. Tisknu si na ni dlaň v marné snaze si od té bolesti odpomoci. Bolí to, štípe a štípou mě taky slzy. Nejdou zadržet, začínám vidět rozmazaně a zběsile mrkám.
„Pamatuj si, že jakmile něco řeknu, tak mě poslechneš, a to hned,“ slyším lamentovat tátův hluboký a nepříjemný hlas. Cítím v něm napětí, nelíbí se mi to. Chtěla bych se mu dívat do očí, ale přes slzy na něj pořádně nevidím. Nakonec radši sklopím hlavu, protože se bojím, že bych ho tím upřeným pohledem mohla rozčílit jako minule.
Všechny pastelky jsou rozházené po zemi a obrázek mi leží u nohou. Nemůžu se klidně nadechnout, v hrudníku mi škube. Chtěla bych brečet nahlas, ale bojím se tátovy reakce. Máma křičí, je to řev, při kterém tuhne krev v žilách, na rukou mi naskakuje husí kůže. Padám na kolena, jednou rukou sbírám poházené pastelky, druhou rukou si přidržuju pálící tvář. Z očí se mi koulí slzy a z pusy mi tečou sliny. Nos mám plný a spouští se mi z něj nudle. Máma křičí a křičí: „Co jsi to za člověka, co jsi to za hajzla, který dokáže mlátit malý dítě, tak
Pondělí
