„Víš, pro mne je těžký jediný den bez tebe. Ve své podstatě tvoříš můj svět.
Mluvím s tebou, ty tu nejsi.
Vím, že naleznu tě. Vím, kde jsi.
Láska je v srdci. Je i v duši.
Nikdo jiný neví to.
Netuší.
Nevím, zda mám ještě verše pilovat.
Když bytostně chci tě jen milovat.“
Píše M…
Vždy měl talent pro patos.
„Myslíš, že mne miloval? Že mne opravdu miloval?“ Žebrám o ujištění na své přítelkyni. Váhá. Pochopitelně.
„Prosím, už pojeď. Hlavně to zas nezruš, to by byl strašný trapas. Tenhle chlap není žádné ořezávátko.“
Výraz ořezávátko jako označení člověka jsem naposled slyšela u babičky. Že ho použila Romana, bylo ošemetné. Ale pravda. Byla ve stresu. Věděla, že těch dvě stě osmdesát jedna kilometrů k Entree v Olomouci může být nad mé síly.
Dva roky jsem nepolíbila muže.
Neobjala.
Nepomilovala.
A dnes mám mít rande naslepo.
Bůh se mnou.
Nebo, prosím, raději ďábel.
Za měsíc mi bude třicet devět. Možná proto se mne všichni snaží udat.
Že když se to nepovede do čtyřicítky, pak už nikdy. „Čtyřicet let, a co já teď s tolika růžemi?“ Zpívá má milovaná Lenka. Kolik asi dostanu kytek? Bezesporu hodně. To výročí bude důvodem pro všechny ty milé i nemilé muže, se kterými jsem spala i nespala. Protože čtyřicítka, to je jistě víc než Vánoce. To si vzpomene i ten, co ignoroval bizarního Valentýna.
Řídím ráda. Až moc. Řídím tak, jak žiju.
Možná moc rychle.
Třebas jsem vážně neudatelná. Moje maminka tvrdí, že až příliš náročná. A nepříjemným faktem je, že věkem ona náročnost stoupá. Což je zvláštní. Měla bych být smířlivější.
Dřív mi samota vůbec nevadila. Naopak. Vyhledávala jsem ji. Každý muž, který překročil můj práh s větší taškou, jež naznačovala víc než jedno, maximálně dvě přespání, mne dokázal vyděsit a probudit ve mně úzkost. A nový modrý kartáček v koupelně vedle toho mého s medvídkem Pú ve mně vyvolá snad i panickou ataku.
Přitom ex post shrnuto a zanalyzováno – nebyli všichni špatní. Ba naopak, potkávala jsem nesmírně dobré, milé muže. Muže zamilované, okouzlené. Muže, co toužili po rodině. Jen… vždy jsem na nich dokázala najít tu jednu jedinou cihličku, která neseděla. Která mi takzvaně vadila. Začala jsem se na ni fixovat a postupem času záměrně zbořila celičký vztahový Dům. Čeho jsem se bála? Ztráty svobody?
Vlastního času? Své osobní volnosti? Nejspíš.
Dlouhou dobu pro mne právě samota značila snad tu největší hodnotu. Svobodu. Postupem času, plíživě, pomalu a nenápadně se však má milovaná samota začala tavit v osamělost.
Myslím, že zlom začal rodinou vůkol. Mé bližní přítelkyně rodily jakkoliv a mám pocit, že snad i s kýmkoliv. Spermabanku a plavčíka z pláže na Bali nevyjímaje. Ten stres, že menopauza je blíž než počátek menstruačního cyklu, ten stres se i nejchytřejší z nás pevně uhnízdil snad ne v hlavě, ale přímo v děloze. Nedalo se odolat. Ba ani se ubránit.
Je to tak týden, co Romana telefonovala. Překotně mluvila. Vodopád slov. „Objevila jsem ho, našla jsem ho! Jsem nejlepší seznamka na světě, kam se na mě hrabe Badoo.“ Smála se.
Její optimismus byl nakažlivý. „Má vše, co potřebuješ. Dvojí profesuru, knihovnu větší než garáž. Je rozvedený. Jeho dospělé děti ho zbožňují. Učí na škole. A přitom sám řídí čtyři architektonická studia. Vůbec nechápu, jak může být sám. Říkal, že poslední vztah skončil před dvěma lety a že se pak rozhodl, že už to nebude pokoušet. Ale ukázala jsem mu tvoji fotku. Takže jdeme na večeři. Ve čtyřech, i s Martinem.“
Martin je Romany manžel. Už dlouhá léta. Je klidný. Vyrovnaný. Tichý. O to víc zbožňuje exaltovanou excentričnost své ženy.
„A co na něj Martin?“ Sonduji nesměle.
Romana se kapinku zarazí: „Nooo…“ Protáhne větu jak kočka hřbet, když neví. „Popravdě se mu to moc nezdá. Říkal, že tě nemůžu předhodit někomu, koho jsem sama viděla podruhé v životě. Jenže, znáš ho, on není vůbec spontánní.
A řekni mi, kde bychom takového chlapa našly? Nikde. Tohle je dárek z nebes. Jestli nedorazíš, mám ostudu jak Kartáginci.
Tohle mi nesmíš udělat.“
Váhám. Asi až příliš dlouho.
Moje přítelkyně mne zná tak dobře, že cítí zmatené emoce i na základě pouhého mlčení. Vnímá ticho. „Karlo, vzpamatuj se. Nemáš co ztratit. Žiješ jak jeptiška.“
Její poslední věta rozhodla. Prostě rozhodla.
Tak jsem se ve čtvrtek vydala na manikúru i ke kadeřnici. Nekecám, asi tak po půl roce. Možná i delší čas minul. A v pátek ve čtyři sedla do auta. S tak úzkými šaty na zadním věšáčku, že k Sedmi křížům dojedu raději v teplákách. Jen už za Průhonicemi mne přepadla ta dobře známá tíseň.
Lze vůbec mluvit s novým mužem, když vztah, co vás zranil víc něž smrti bližních, je stále ještě v srdci živý? Že opuštění a lež, pokud není odpuštěno, vytěsnit nelze? Jak
pak najít v srdci prostor pro cokoliv nového? Neznámého?
Třebas i svůdného? Lze to vůbec?
Nebo, když vám srdce jednou zkamení, už nikdy, nikdy do něj cesta není?
Rozhodla první minuta. Vypadá jak můj táta. Došlo mi. Byl vousatý. Kulatý. Starý.
Možná až příliš starý?
Jenže ta podoba, ten stesk po otcově objetí, který zemřel před mojí pubertou, tedy před časem, než jsem se s ním mohla aspoň párkrát pořádně pohádat. Ten stesk po muži, který mne snad jako jediný miloval bez příkras, póz či předsudků, ten hrál tomuhle cizímu architektovi do karet všemi žolíky. Mohl by blábolit jako kolotočář, ale pro mne asocioval blízkost tak intenzivně, že už před dezertem jsem mu podávala úslužně ubrousky a pocintaná kravata mne rozesmála do takřka něžného rozpoložení. Pochopitelně. Otec se také neuměl najíst, aniž by se zamazal. Sváděl ty ušmudlané košile na své obří břicho. Že u jiného muže propadnou na zem. Ne však u něj. Při zpětné analýze je jasné, že do té cizí olomoucké náruče mne nedostala jakási nově nalezená touha, ba ani nesporný intelekt vedle sedícího muže, dokonce ani Romaniny přemlouvací schopnosti.
V té posteli jsem skončila jen dík stesku po tátovi.
Tolik moc jsem chtěla být aspoň na chvíli znovu tatínkovou holčičkou, že jsem zcela a programově zapomněla, že už jsem dospělá žena.
Zapomněla jsem na celé tři měsíce.
Nebyla to dobrá volba.
Začal mne vozit po světě. Bez optání.
V lehké, podprahové manipulaci vždy oznámil, kam se pojede na víkend, aniž by se zajímal, zda nemám jiné plány. Což jsem skoro vždy měla. Čtyřicet let uběhlo bez něj. Milovala jsem vlastní práci i všechny své bližní přátele. Dle jeho slov jsem měla přátel až moc.
„Nesnáším lidi. Jsou zlí.“ Prohlásil asi po dvou týdnech pozvolného randění.
Snažila jsem se oponovat. „Lidé jsou hodní, většina. Mám je vážně ráda. Takřka všechny vůkol.“
„Copak, Karlo nevidíš, jak si tě uzurpují pro sebe? Kolik energie ti berou? Že tě zneužívají pro vlastní projekty? Nevidíš to? Jsi tak naivisticky slepá, až to bolí… Jednou si to sama uvědomíš. Jen aby nebylo už moc pozdě.“ Dodal varovně.
To bylo poprvé, co mnou projela lehká zimnice. Takový urputný chlad, který se nepouštěl.
Chvilku po jeho telefonické přednášce dorazila Romana s obřím pugétem a basou šampaňského. Jela z Brna, tak že se u mne staví – veze od něj pozdrav. Ta kytka se nevešla do žádné vázy. Prostě nevešla. A ze zcela nepochopitelného důvodu se nedala ani rozplést.
„Buď ji rozkouskujem násilím, nebo bude muset bydlet ve vaně.“ Říkám rezignovaně své přítelkyni.
„Přece nezničíš tak nádherné umělecké dílo?“ Kroutí ona hlavou.
Lilie tedy obsadily koupelnu.
A já si deset dnů myla nohy v umyvadle. Při každém jogínském pokusu nacpat do vajdlingu co největší kus nohy jsem ty bílé květy měla zas o kousek méně ráda.
Představila jsem mu Tamaru. Návrhářku. Provází mne životem roky. Je mojí kmotrou. Rozhodl se vykoupit jí butik.
Zásobil šaty jak svoji dceru, tak kolegyně a prý z vděčnosti za štěstí, které ve mně nalezl, i nic nechápající Romanu.
Mně šaty objednal. Upozornil Tamaru, že vše, co na mne šije, má až příliš velký výstřih. Že taková vyzývavost se k mému věku už nehodí. Důraz na slovo už. Že potřebuji změnu, něco decentnějšího.
Zvláštní, do chvíle, než jsem viděla Tamaru, jak špendlí véčkový výstřih takřka k stojáčku, až do té chvíle mi nedošlo, že bych snad byla na cokoliv stará.
Neříká se snad, že věk je pověra?
Proč bych měla být stará na odhalený dekolt? Kdo to rozhodl?
Stojím tiše vprostřed Tamařina butiku, pro který jsem kdysi dávno fotila. „Chováš se divně.“ Šeptá mi. „Takovouhle tě vůbec neznám.“ Pozdvihá obočí. „Karlo, ty už se vůbec nesměješ. A skoro nemluvíš!“
Přemýšlela jsem nad jejími slovy celou cestu domů. Opravdu se nesměji? Odkdy? Není to od chvíle, kdy on při první večeři v tom pitoreskně luxusním podniku lehce pozdvihl obočí a poznamenal, že moje hlasité chechtání je sice roztomilé, ale že ho vnímá každičký stůl v restauraci? Není to od téhle chvíle?
V sobotu letíme do Madridu. Nikdy jsem tam nebyla.
Konečně uvidím Prado a pořádný fotbal. Uvidím? V krku mne škrábe angínově. Jen… nic mi není. Matka pravila, že je to psychosomatické, že se mi prostě nikam nechce. Že se bojím odletět, bojím se cestu odmítnout, bojím se zůstat. Pohádaly jsme se strašně.
„Maminko, nemůžu tady věčně sedět, čekat na lásku, která zmizela, a číst si vedle tebe, když luštíš křížovky. Jsem dospělá! Mám právo na vlastní život!“ Ječela jsem na ni zcela bez smyslů a takřka hystericky.
„Podvědomě mě obviňuješ z dalšího vztahového neúspěchu, byť moc dobře sama víš, že mnou to není.“ Setřela mne.
Architekt večer volal. Bavil mne vtipnými historkami snad hodinu a půl. Při loučení poznamená: „Doufám, že sis sbalila jen ty nové šaty. A doufám, že si nebereš s sebou cigarety.“ Pak zavěsil.
Zírám na telefon zcela zkoprněle.
Chce být můj partner? Nebo můj mentor? Či cenzor? Kým vlastně on má být? A jakou roli mu přisuzuji já? Nejsem náhodou já ta bezhraniční? Ta, která mu vše povolila, a proto už je možná příliš pozdě brát si svůj život nazpět? Vysvětlovat, že mám přeci jen také vlastní názor? Jak se ženě s tak extrémně vyvinutou touhou po soběstačnosti mohlo stát, že je během měsíce Lízou Doolittle? Jak?
Zpětně nazřeno jasně vím, že když jsem byla tichou, naslouchající, milou a zvídavou holčičkou, byl on tím nejlepším partnerem na světě.
Jenže jak naučit čtyřicetiletou ženu se nesmát nahlas?
Dokonce mi v rámci svých záměrů pořídil kufr. Můj se mu zdál být příliš laciným…
Často telefonujeme hromadně s Romanou. Začal jí říkat mamko, což je na pováženou. Vždyť je o pět let mladší než on. Prý je mamkou našeho vztahu. Tuším, že jí to označení kapku vadí. Jen je tak slušná, že se nebrání. Také se bojí, že při jakémkoliv vzdoru by mohl její plán mne udat selhat. Kde na světě se bere ten neoddiskutovatelný fakt, že tomuhle pánovi se nikdo nepostaví? Postavit neumí? Nedokáže?
Ba ani moje kámoška, která zaměstnává na dvě stě mužů a mluví jak dlaždič? Ani ona.
Sděluje jí víc intimností, než ví ona ode mne.
„Představ si, že jsi mě seznámila s neurotičkou.“ Hlásí jako první zprávu dnes.
Rudnou mi uši.
Když hovor skončíme, snažím se o smířlivé vysvětlení:
„Víš, že si po nocích dělám poznámky pro nové fotky, že pozoruji lidi, že je vnímám – to ze mne snad ještě nedělá ženu s diagnózou?“
„Nemusíš se hned urážet.“ Reaguje příkře. Bere svetr a tříská dveřmi. Velmi hlasitě.
Za chvíli přijde esemeska. „Čekám tě v lobby. Půjdem to rozchodit.“
Dole se krátkozrace rozhlížím. Jsem už zcela zmatená. Nevidím ho nikde.
Zachraňuje mne až blonďatý portýr. Něžně mi poklepe na rameno a povídá: „Dědečka máte před hotelem, slečno.“
V noci jsem si pak vzpomněla na slova maminky. První slova, když jsem jen zmínila věkový rozdíl mezi mnou a panem architektem. Říkala: „Nezapomeň, že něco jiného je vedle muže zestárnout a něco zcela jiného je už starého muže potkat.“
Proč mají maminky vždycky pravdu?
Neminul ani týden a už se zas někam letí. Tentokrát Portugalsko. „Ukážu ti svět.“ Říká vesele do telefonu. „Vždyť ty nic neznáš. Nikde jsi nebyla. Jak je možný, že jsi tak stará, a přitom jsi nikde nebyla?“
Jsem jen ticho. Mám slzy v očích. Vysvětlovat mu, že všechny své peníze jsem vždy dala do domu a za péči o umírající rodinu vůkol, vysvětlovat svůj prožitý čas a vlastní rozhodnutí mi přijde snad už i zbytečné. A kdyby ne zbytečné, pak zcela jistě nemístné. Nebudu mu kazit radost. Prostě mi ukáže svět.
Ještě v noci od něj dostávám zprávu: „Prosím, Karlo, slib mi, že zas nepolezeš do každýho kostela, který potkáme. To tvoje pánbíčkaření je snad jediná věc, která mi na tobě reálně vadí.“
Chtěla jsem, toužila jsem, přála jsem si najít odpověď.
Jen… žádnou jsem neměla.
Ráno mám u dveří balík nových šatů od Tamary, které objednal. Je u nich i dopis:
Holčí moje milovaná, mám o tebe strach. Nadiktoval mi, co přesně mám ušít, jak to má vypadat. Tak ti to posílám. Moc se mi to nelíbí. Tyhle šaty nejsi ty. Není v nich tvoje duše. Kam ses mi ztratila? Kam zmizela tvoje bezstarostnost a smích? A proč už mi vůbec nevoláš? Holčičko moje, nemůžu ti mluvit do života, ale mám obavy. Tenhle chlap tě dokáže zničit. Prosím, nenech se. Jsi krásná duše. Nenech se. Objímám. S láskou Tami.