BEÁTA A HUBERT
(Lucie Macháčková)
prosinec
„Ahoj!“
„My jsme…“
„… Beáta…“
„… a Hubert Schubertovi!“
„Né, Hubí, tys to zase zvoral,“ zaječela Beáta a vypnula nahrávání na mobilu.
„Jak to?“ nechápal Hubert.
„Přece jsme to nacvičovali! ‚Ahoj‘ říkáme oba. ‚My jsme‘ říkáš ty, ‚Beáta‘ říkám já a ‚Hubert‘ zase ty. A ‚Schubertovi‘ zase oba. A ty jsi to dořekl celý!“
„Sorry, honey,“ omlouval se pokorně Hubert. Být manželem influencerky není žádný med tedy řečeno populárními anglicismy, není to žádný honey. Zatímco Beáta dokázala vykouzlit zářivý americký úsměv, kdykoli se zapnulo nahrávání, Hubert působil značně nesvůj.
„Tak si prostě představ, že to někomu říkáš,“ radila muži Beáta. „Přece když máš call s těma šejkama v Dubaji, tak jsi úplně suverénní!“
„Jasně, že jo,“ ušklíbl se Hubert. „Protože jim chci něco prodat!“
„A my taky prodáváme,“ skočila mu do řeči rázně Beáta. „Prodáváme to, že jsme dokonalí budoucí rodiče!“
Vzala do ruky mobil. Opět zkontrolovala světla. Uvědomila si, že na Huberta možná zbytečně vyjela. To neměla ve zvyku. Jenže dnes to nebylo jen video na její YouTube kanál. Nebyl to obyčejný make-up tutorial, recenze kosmetiky anebo prosté „kecací“ video, při kterém se jen tak posadila do svého natáčecího koutku, zapnula kameru a žvatlala. O životě, o lásce, o módě, o filmech, o sexu…, bez cíle, bez pointy, bez ambice. Fanoušci její kecací
videa milovali a ona také cítila se při nich nejvíc svá, nejvíc uvolněná. O nic nešlo.
Jenže dnes ne.
Dnes šlo o hodně.
Když dnes Beáta zapínala nahrávání, cítila, jak se jí třesou ruce. Měla cíl i ambici. Natočit videovizitku, ze které ona i její muž vyjdou jako dokonalí žadatelé o adopci dítěte.
„Neboj, honey,“ ujišťoval ji Hubert, když si všiml její nervozity. „Natočíme naprosto dokonalý video! Nejlepší!“
„Nejlepší, protože bude jediný,“ zaťukala si na spánek Beáta. „Všichni budou posílat jako přílohu k tý žádosti fotky. Ale my chceme co? Vyniknout! A proto uděláme naprosto bombastický video, ze kterýho si všichni v té posuzovací komisi sednou na zadek a řeknou si, že takovým emejzing lidem, jako jsme my dva, dají to nejvíc exkluzivní dítě, který tam mají!“
Hubert uznale přikývl.
Beáta dobře věděla, jak na něj. Stačilo zabrnkat na jeho soutěživost, naznačit možnost získání něčeho podpultového, něčeho, co je ostatním nedostupné. Kdyby zažil dobu komunismu, byl by to vekslák jedna báseň. Potloukal by se v džínové bundě po Václaváku a brebentil: „Bony, nechceš nějaký bony?“ Jenže protože mu v době sametové revoluce bylo jen šest let, stal se vekslákem kapitalismu. Developerem.
„Ahoj!“
„My jsme…“
„… Beáta…“
„… a Hubert…“
„… Schubertovi,“ zazpívali unisono.
Beáta radostně stiskla Hubertovi ruku. Intro hotovo. Zvládnou to. Společně zvládnou všechno. Když se před několika lety brali, okolí mělo v jejich motivacích jasno. Zazobaný podnikatel potká na VIP párty v klubu Kozička průměrně úspěšnou, leč nadprůměrně atraktivní influencerku a za pár měsíců je svatba jako z pohádky. Veselka v Itálii, svatební cesta na Barbados.
Tak schválně, co byste si mysleli vy?
Jí jde jen o jeho naditou peněženku.
Jemu jde jen o její naditý výstřih vždyť se seznámili v klubu Kozička!
Spousta nálepek, které byste Beátě a Hubertovi přisoudili, by nebyla daleko od pravdy. V jedné věci byste se však mýlili v domněnkách o hloubce jejich vztahu. Hubert platil za vyhlášeného starého mládence, jehož modus operandi byl cynicky neměnný. Vyrazit na exkluzivní večírek, okouzlit tam tu nejplastovější PET láhev, odvézt si ji domů do své grandiózní vily, prožít vášnivou noc.
Stejný scénář, copy + paste, nespočetněkrát.
S Beátou to bylo jiné. První noc, kterou strávila u něj, spolu jen mluvili dokud oba neusnuli jeden druhému v náručí, jako král a jeho krásná Šeherezáda…
Ha! Nechali jste se nachytat? To by byla romantická verze pro vnoučata. Samozřejmě se spolu vášnivě vyspali hned, jak vypadli z taxíku. A pak ještě jednou v Hubertově pracovně. A pak… No, asi jste pochopili.
Ale mluvili spolu taky. Fakt. Zatímco u jiných žen se Hubert nemohl dočkat, až je popraví…, respektive až je ráno nacpe do taxíku, Beátě po probuzení usmažil vajíčka. Jedinou věc vhodnou k přípravě snídaně, kterou našel v lednici svého staromládeneckého doupěte. „Zůstaň ještě,“ žadonil.
Zůstala.
Zůstala dodnes.
„Říká se, že každej správnej chlap má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna,“ pokračoval Hubert, povzbuzen zvládnutým intrem, v monologu do kamery. „Jako takhle každej strom je za mě nevyužitý potenciál novýho parkovacího místa. Baráků jsem postavil fůru, ale teď dělám spíš větší věci, průmyslový stavby. Pošlu vám link na portfolko a syna nám dáte vy. Ideálně asapík, ju?“ „Huberte!“ zaječela Beáta a zastavila nahrávání. „Když jsem říkala, že o sobě můžeš říct cokoli, tak jsem nemyslela… cokoli!“
Hubert si povzdechl. Mrknul na hodinky. Natočit video pro nějaké papaláše v adopční komisi se zdálo být legrací na pár minut, ale už to tu potí hodiny. Stihne vůbec ten call s Dubají? A pokud ne, co je horší naštvat šejka, anebo zašejkovat už tak napjatými nervy své manželky? „Tak mi ukaž, honey, jak to má bejt správně,“ vyzval ji mírně.
Beáta se otočila do zorného pole kamery mobilu. Zářivě se usmívat dokáže kdekdo. Stačí roztáhnout koutky do tvaru rohlíku a překonat pocit, že je to falešné. Není. Jen se tak málo usmíváme, že
když k tomu někdy dojde, přijde nám to „nepřirozené“ mnohem autentičtější nám připadá se kabonit. Úsměv měla Beáta v malíčku, avšak její specialitou byly „měkké oči“. Dokázala se usmívat očima. Dát do nich jemnost, cit, lásku. Uměla to na požádání stačilo, aby myslela na něco, co v ní křehkost, cit a lásku vyvolává.
Vzpomínky na psa, kterého měla jako malá.
Šum moře na Barbadosu, kde se na pláži milovali s Hubím.
Představa, že drží v ruce svoje dítě.
„Jsem Beáta Schubert. Povoláním influencerka, vedlejší příjmy modeling. Zájmy natáčení videí se specializací na make-up, módu a lifestyle. Ale jsem připravena se přeorientovat na jiný obsah. Místo kódíků na krémy na pleť budou kódíky na krémy na zadeček. Na pleny. Na dudlíky. Jsem připravena. Jsem připravena stát se… mamablogerkou… Teda vlastně mámou!“ Beáta zmlkla. Vyschlo jí v krku.
Nikdy si nic nevyčítali.
Když se jí někdo zeptal, proč se rozhodli pro adopci, řekla, že chtějí být jako Angelina Jolie a Brad Pitt. Adopce je cool! Někomu pomůžete, a navíc si nezkazíte postavu těhotenstvím. Vytahaná prsa a strie jsou přece hrozně out! Nikdo netušil, že pravým důvodem jejich rozhodnutí byla Hubertova neplodnost. Několik týdnů spolu strávili tím, že lustrovali nabídku spermabanky. Věděli jste, že si na internetu v pohodlí domova můžete prohlížet online katalog dárců? Vážně. Je to jako projíždět stránky cestovních kanceláří a hledat vhodný zájezd. Můžete si zadat různé typy řazení podle kritérií, na kterých vám záleží. Vyhledávání podle výšky, barvy očí, vlasů, dosaženého vzdělání, astrologického znamení… Dokonce si můžete i vybrat, zdali preferujete praváka, či leváka.
„Podívej,“ vykřikoval tehdy nadšeně Hubert. „Koukni tady Alex! Jednatřicet let, vysokoškolák, a navíc… hraje na piano! Emejzing, Bebe, viď? Anebo tenhle… Adonis. Dvacet let, taky vysokoškolák, ofkors, a studuje na architekta! To je skoro jako já!“
Jenže Beátě došlo, že nechce dítě s nikým, kdo je „skoro“ jako Hubert.
A když nemůže mít dítě s Hubertem, nechce jej ani s Alexem, ani s Adonisem.
Rozhodli se pro adopci.
„To video je skvělej nápad,“ pronesl tiše Hubert a lehce se dotkl Beátiny ruky. „Každej, kdo ho uvidí, nám bude chtít dát děcko. Hned, expres rekomando. Jsme tak skvělí, že nám ti z tý komise budou chtít dát i to svoje!“
Beáta se zasmála a přivinula se k Hubertovi. Ten ji jednou rukou objal a druhou si přitáhl dotazník pro budoucí osvojitele, který spolu krátce předtím vyplnili.
„Jsme ideální pár,“ pokračoval nadšeně. „Hele, podívej na ten jejich dotazník… Údaje o domácnosti, popis bytových poměrů. Myslíš, že někdo další, kdo žádá o děcko, má lepší bytový poměry než my?
Vždyť my máme bidet! Hele, tady otázka: Bude mít přijaté dítě svůj vlastní pokoj? Tys tomu děcku už zařídila fantastický pokoj! A co víc! Tys mu zařídila už i vlastní instagram! Finanční situace no, tak to je jasný, tohle bude naše královská disciplína…“
„Akorát to bude trvat,“ vzdychla Beáta. „Strašně dlouho. Celej proces trvá měsíce a pak se čeká na děcko klidně roky.“
„Neměj starosti, lásko. Já to prostě zařídím.“
Tohle byla Hubertova oblíbená věta.
To byla jeho superschopnost.
To, že mu nalejou v baru, který měl být už dávno zavřený.
To, že mu dovolí postavit obchoďák tam, kde je podle památkářů indiánské pohřebiště anebo co.
To, že mu policajt připálí cigáro přímo pod značkou Zákaz kouření.
Všechno.
A pro Beátu… všechno, a dvakrát tolik.
„Tohle nezařídíš,“ zapochybovala jeho žena. „Je na to systém.“
Hubert se usmál. „Miluju systém.“
Protože veksláci mohou fungovat jen tam, kde je systém.
Protože tam, kde existuje systém, existuje i způsob, jak ho obejít.
Hubert v tu chvíli ten způsob sice ještě neznal, ale věděl, že na to, jak Beátě sen o dítěti splnit, přijde.
Kravička má telátka…
Ovečka má jehňátka…
A její cesta za mládětem začíná v Kuřátku.
Beáta zaparkovala auto, své vymazlené fáro se světly zdobenými řasami, kterému přezdívala Pussy Wagon, a svižným, rázným krokem se blížila ke skupince, která postávala před rodinným centrem Kuřátko, kde měla začít přípravný kurz pro zájemce o náhradní rodinnou péči. Kurz na děcko. Beáta na sobě cítila pohledy ostatních. Cítila, jak si ji prohlíží od hlavy k patě, odhadují, možná už rovnou soudí. Vysoká hubená blondýna na podpatcích, se svým jménem na espézetce auta a s kabelkou, která stojí víc než měsíční příjmy všech tří čekatelů, kteří se před Kuřátkem zimomřivě choulí do jarních bund a kabátů.
Kdo to asi je?
Baculatá buchta s brýlemi, která vypadá trochu jako úča a neustále nervózně kontroluje mobil. Honey, nevím, co tě trápí, ale takhle krabatit čelíčko, ne ne, to nechceme. A takhle stažený vlasy dozadu, to taky není dobrý, na to nemáš lícní kosti. Z toho si ale nic nedělej, ne každá jsme Cameron Diaz. Ale musíme to trošku zafejkovat, víš?
Hubený mladík, který vypadá jako chodící tréma, přešlapuje na místě, neví, co s rukama, kontroluje hodinky. Probůh, proč jsou tu všichni tak nervní. Tak snad nějakej chill, ne?
O něco starší sympaťák s vlasy v culíku. Typ sexy dřevorubec. Docela by šel. Tak sedm z deseti. Cha! Kdybych řekla Hubertovi, že je tady takovej kus chlapa, okamžitě by sem naklusal, žárlivec jeden, pomyslela si pobaveně Beáta.
Elegantně ležérním krokem přešla až ke skupince a všechny obdařila zářivým úsměvem. Stejně je to divný. To tu nikomu nedorazil protějšek? To mají všichni zpoždění? Bacule je tu sama a evidentně na někoho velmi netrpělivě čeká. Hubený koloušek je tu sám. Hot týpek je tu sám.
To mají všichni doma manžela či manželku, kteří jim ráno oznámili, že našli zkratku?
Protože přesně to se událo ani ne před čtyřiceti minutami v domě Schubertových. Během Beátiny ranní make-up rutiny,
někde mezi nanášením denního krému a podkladové báze, se na prahu koupelny zjevil Hubert s kruhy pod očima po probdělé noci a nadšeně jí oznámil, že „našel zkratku“.
„Jak jako myslíš zkratku?“ rozčilovala se Beáta, zatímco se snažila dokončit svůj look. Uf! Udělat si rovně oční linky, zatímco se hádáte s manželem, je skoro stejně náročné jako nandat si řasenku v taxíku!
„Prostě zkratku, bejby! Ještě to nemám úplně zmáklý, ale jsem na stopě! Ještě pár hodin a kreknu to úplně!“ drmolil euforicky Hubert.
Beáta hned poznala, že má v sobě pár energy drinků. „Jak to myslíš, pár hodin? Oblíkej se, začíná nám ten kurz. Jestli to máme stihnout, musíme vystřelit z domu tak za…, no, tak před pěti minutama!“
„Ty to nechápeš!“ objal ji nadšeně Hubert. „My ten kurz vůbec nepotřebujeme! Vůbec nepotřebujeme žádný papíry, žádný systém, žádnýho… Čápa!“
Za ty roky manželství Beáta věděla dobře, kdy má a kdy nemá cenu se s Hubertem dohadovat, a tohle byla přesně ta situace, kdy bé bylo správně. Sice netušila, jakou „zkratku“ objevil, a odmítala se na to ptát, protože, sakra, už měla být na cestě, ale viděla, jak mu září unavené červené oči, jak s ním lomcuje touha dokončit „výzkum“. Jediné, co v této situaci lze, je remizovat. Nakonec se dohodli, že zůstane doma a na kurz se připojí online.
Beáta, stojící před Kuřátkem, si k sobě přitiskla Prada kabelku s notebookem. Trochu se bála, že tam bude jediná bez partnera, a ejhle, vždyť jsou tu samí singlové. V tu chvíli se sexy dřevorubec naklonil k hubeňourovi, který už vypadal, že se nervozitou rozskočí na prvočástice, a stiskl mu povzbudivě ruku. Usmáli se na sebe. „Vy jste gayové!“ zavýskla Beáta nadšeně. „To je emejzing!“
Brýlatá úča od ní odvrátila zrak a opět si přiložila k uchu mobil, aby asi po sto padesáté zkusila někomu zatelefonovat. Někomu, kdo jí to jako sto čtyřicet devětkrát předtím zase nevezme. Beáta se na pár sexy dřevorubce a jeho kolouška zářivě usmála. Koloušek jí oplatil jen rozpačitý škleb a dřevorubec odvrátil oči. Ach jo, Češi. Odpůrci emocí. Velký úsměv je americký, velký polibek je francouzský, velká hádka je itálie. U nás to máme všechno rádi tak nějak normální, průměrné, trochu na houby, ale naše.
Kdyby češství mělo nožičky, jezdilo by na mopedu. Na přesně takovém, na kterém si to ke Kuřátku přikvačil Jarmil Čáp. Tohle má být ten velký sociální pracovník? Ten, kdo rozhoduje o tom, jestli Bebe a Huba dostanou bejby, je prďola, který je oblečený, jako by šel na houby?
Dobře, že tu není Hubert. Tohle vážně není jeho vajb.
„Co mrznete venku?“ obořil se na ně. „Už tam dávno měl někdo být!“
„Když ono je zamčeno,“ kníkl hubeňour.
„Tak tady někdo dostane pěknou sodu,“ rozdurdil se Čáp.
OMG, chill! Tady mají všichni ale pekelně zasviněný čakry. Proč takový stres? Oukej, tak tu není jakási Klára, která měla odemknout barák už před hodinou a udělat pro všechny kafe. No a?
S personálem jsou vždycky problémy. Beáta už se nadechovala, aby rozptýlila tísnivou náladu historkou o tom, jakej pain je najít dobrou hospodyni, když tu se k nim ona mytická Klára přiřítila.
V jedné ruce pobledlé dítě, v druhé ruce růžová přepravka s králíkem. Rozcuchaná, uřícená, vystresovaná. Beáta svým zkušeným okem poznala, že tahle ženská už dlouho, hooodně dlouho neměla žádný me time ani self-care.
To se pozná. Kdyby tady Klára sledovala její videa, věděla by, že kdo chce krásně vypadat, musí se krásně cítit. Denně osm hodin spánku, to je prostě must, bez kompromisů. Dvakrát týdně sauna plus studený bazének, dvakrát až třikrát týdně fitness cardio a silový trénink, zelený čaj gyokuro, probiotika, suplementace.
Kdyby totiž brala magnésko, keratin a omega-3, byla by rozhodně víc v oukeji a určitě by neměla potřebu brečet na záchodě, kde ji Beáta načapala ještě před začátkem kurzu. Neznámá Klára se snažila zamaskovat slzy a proklouzla jí dřív, než Beáta stihla zmínit slevový kódík na keratin BEATA15.
O několik zmatených minut později tak už seděli v malé herničce, která měla suplovat učebnu, a Beáta si konečně mohla přiřadit jména ke tvářím. Úča je Alice, gay hubeňour je Petr a gay dřevorubec je Vladimír.
Zatímco Čáp rozbaloval svoje lejstra, všichni si hledali způsoby, jak si poskládat končetiny na barevné dětské židličky či pěnové
kvádry. Alice si chtěla sednout vedle ní, ale Beáta ji zarazila. „Tady sedí manžel,“ obdařila ji zářivým úsměvem a vybalila notebook se zubícím se Hubertem.
Oficiální verze: Hubert je v Dubaji.
Kde je ale Hubert doopravdy? V totálním rauši.
Zatímco sociální pracovník Jarmil Čáp cosi mektal o rozdílech mezi pěstounskou péčí a adopcí, Hubert Beátu zavaloval zprávami.
Mám to. Je to úplně easy! A totálně legální!!!
Hubo, pořešíme to doma, jo? datlovala mu zuřivě Beáta. Viděla, jak si ji Čáp naštvaně měří pohledem. Už venku se na ni obořil, když se jen naprosto slušně zeptala, jestli může dát fotku na insta. Tss, neskutečný, fakt. Copak, dědek, neví, že normálně firmy platí desetitisíce za pouhou zmínku na jejím storíčku? A ona chtěla tomu jeho adopčnímu kurzu udělat promo zadarmiko!
Bebe, ty to nechápeš! Ty na tom kurzu vůbec nemusíš bejt! A já taky ne! Jsou to jen zdržovačky!
Přestože ho Beáta úpěnlivě prosila, ať s tím teď dá pokoj, zprávy od Huberta létaly jedna za druhou. Zatímco Čáp řečnil, v Hubertovi se vařila krev jako vždycky, když měl pocit, že někdo plýtvá jeho časem. „To je nuda,“ zařval z notebooku, až se na něj otočili všichni účastníci kurzu. „Mě zajímá přímá adopce!“
Beáta sledovala, jak Čáp střídavě bledne a rudne. „O tom se tady bavit nebudu,“ štěkl podrážděně, což samozřejmě všechny zaujalo.
Hubeňour Petr se našponoval na svojí židličce.
„Mě to zajímá,“ pookřála Alice, ke které se mezitím připojil její partner Michal v trapně růžovém tričku s jednorožcem a s plnou pusou výmluv, proč jde pozdě.
„Tak já vám to vysvětlím!“ hulákal Hubert z notebooku. Beáta se ani neodvažovala hádat, kolik v sobě má v tuto chvíli energy drinků. Nadskakoval na své kancelářské židli, oči mu svítily, celý opojený nadšením ze svého zjištění. „Buchta je v tom. Nechce dítě. Huba s Beátkou nejsou v tom a chtějí dítě. Tak si plácnou a bejby šupe z porodnice rovnou k nám!“
Jako by odjistil granát, hodil ho mezi účastníky v herničce a pak si vychutnával ničivost exploze, kterou ještě podpořilo, když partner Alice prý právník potvrdil, že celá věc je legální, pokud za to žena, která dává dítě k adopci, nedostane zaplaceno.
„Easy peasy,“ trumfoval Hubert, zatímco Beáta opatrně ubírala hlasitost na notebooku, jako by tím alespoň trochu mírnila disruptivní sílu jeho informace. „Naprostá pohodička, totálně legální!“
Beátě zacukaly koutky. Ne že by si zrovna on lámal hlavu s tím, co legální je a co není. Podobně jako nyní mu oči zářily i před pár měsíci, když přišel s jinou báječnou zkratkou, jak splašit dítě mimo systém. Za tři tisíce dolarů dítě z Malajsie. Kluci jsou dražší než holky. Tyto peníze vám zajistí novorozené dítě a zfalšované cestovní doklady. Naprostou většinu z těchto peněz dostanou překupníci.
„Ty ses zbláznil, Huberte! To je úplná blbost,“ ječela Beáta, když se o jeho emejzing nápadu dozvěděla.
„Máš pravdu, honey,“ přitakal pokorně Hubert. „Je to blbost. Tři tisíce doláčů za děcko, co bude černý? Kdybych chtěl černý dítě, tak jedu domů do Chánova!“
Hubertovy rasistické průpovídky. Ach jo. To bylo téma mnoha jejich rozepří, když společně vyplňovali v adopčním formuláři kolonku Představy o přijatém dítěti. Beáta byla pro osvojit si dítě jakéhokoli etnika, ale Hubert byl razantně proti. Prostě jen bílé. Tečka. Přes to vlak nejede.
„Ale Hubí,“ pištěla vyčítavě Beáta. „Když budeme trvat jen na bílým děcku, budeme čekat hrozně dlouho! Ale když zaškrtneme, že nám nevadí Romčáčci…“
„Ale mně vadí, Beáto,“ řekl rázně Hubert. „Prostě mi vadí. Všechno může bejt podle tebe, úplně všechno ale tohle fakt nedám. Moje dítě prostě nebude černá huba. Já mezi nima vyrostl. Já vím, čeho jsou schopný. Co mají v krvi. To z nich nikdo nevytluče. Promiň. To jediný černý, co za mě dává smysl, jsou stavby.“
Beáta dobře chápala, proč je Hubert tak nadšený z možnosti přímé adopce. Věděl, že tím, že trvá na bílém dítěti, výrazně prodlužuje dobu jejich čekání na potenciální dítě, protože bílých dětí je k adopci zkrátka méně než těch romských a poloromských. Ale pokud by se mu podařil majstrštyk s přímou adopcí, zajistil by dítě dle svých představ dřív, než jim ho přidělí Čáp.
„Věci si tu nechte, vemte si jen kabáty, jdeme ven. Kolegyně Hájková nás už čeká!“ ukončil vtom rázně diskuzi o přímé adopci Čáp. Další zastávkou jejich programu měla být návštěva centra komplexní rodinné péče.
WTF je centrum komplexní rodinné péče? Nějakej kojeňák, kterýmu se dneska nesmí říkat kojeňák?
„Nefotit,“ štěkl po ní Čáp, když vstupovali do budovy, v níž je přivítala rázná žena jménem Hájková.
Procházeli kolem několika zdravotních sester, každá měla v náručí zavinovačku s dítětem, a Beáta intuitivně vytáhla mobil. Reflex influencerky. Veni, vidi, sdílím.
„Já nefotím, já točím,“ odsekla mu.
Už toho měla plné zuby. Štvalo ji, jak s sebou neustále tahá Huberta v notebooku. Štvalo ji, jak ji Čáp neustále okřikuje. Štvalo ji, že na Vladimíra s Petrem se všichni koukají jako na zkušené rodiče, protože už jedno pěstouně mají. Štvalo ji, jak Alice platí za vzor mateřství, protože je prej nějaká učitelka ve školce proto jí taky ta bláznivá Klára dala na hlídání své dítě, které teď musí celá skupina tahat s sebou. Proč ho svěřila zrovna Alici, a ne jí, Beátě?
Všichni mě tu akorát podceňujou, běželo jí hlavou.
Najednou do ní vjela nezvladatelná chuť zdrhnout, odejít, prásknout dveřmi. A jestli má Hubert pravdu a vážně našel způsob, jak si zařídit krásné bílé dítě k adopci mimo systém…, tak proč tu vlastně ještě zůstávat?
Bum! Do Michala, který stál vedle ní, vrazila plnou parou dvojice rozjívených dětí. Ten zavrávoral a málem na Beátu upadl. Kolik těm capartům tak může být, proboha? Pět? Šest? Sedm? Beáta nebyla zrovna zběhlá v odhadu věku, ale bylo jasné, že tyhle děti mají stadium kojence dávno za sebou. „Proboha, co tu dělají?“ vyjekla. „Vždyť to už nejsou miminka!“
Parta dětí byla jako z divokých vajec. Návštěvníků centra se vůbec nezalekly, naopak. Petra použily jako sloup, kolem kterého se za hurónského smíchu honily. Několik z nich mělo dřevěné či gumové meče a nelítostně se mydlily. Hájková se je snažila usměrňovat, ale zatím neúspěšně.
„Jaaaau,“ zaječel jeden z chlapců poté, co jej o hlavu menší dívenka majzla do kolena.
„Ti půjdou za chvíli do dětského domova,“ prohodil suše Čáp. „Pro adopci nejsou volní a zatím se pro ně nepodařilo najít pěstouny.“
Beátu zaskočilo, s jakou samozřejmostí to před nimi řekl. To se přece dětem neříká! Anebo jo?
Okatá romská dívenka ve strakatých teplácích najednou prudce zahodila svůj meč. Sjela pohledem Michala, do kterého předtím vrazila, a pověsila se mu na paži. Oběma nohama mu stoupla na boty a nalepila se na něj jako klíště.
Beáta instinktivně vytáhla mobil a tentokrát ji kupodivu nikdo ani neokřikl.
„Tatííí,“ zakníkala holčička.
Vrchol rozkošnosti! Alice vypadala vyloženě zjihle. Bylo však zřejmé, že celá situace je Michalovi více než nepříjemná. Nenápadně se snažil holčičku setřást.
„To je Maruška,“ pronesla tiše Hájková. „Tam je to… bez šance.“
Jak bez šance?
„Maruško,“ zavolala Hájková rázně na dívenku. „Nechej pána!“
Holčička se k němu přitiskla ještě silněji.
„Táto, táto!“ Její hlas přecházel do pořádného ječáku. Prvotní veselost a hravost byla pryč. Celá situace nabírala na obrátkách.
„Hele, to by stačilo, oukej…“ Michal se snažil být milý. Vážně, vážně se snažil.
„TÁTA!“
Maruščin hlas zaplavil celou chodbu, vyplnil každou skulinku prostoru, vklouzl do všech uší, tepal do všech spánků. Beátě se najednou vybavila stará vzpomínka, jak ona sama, malá blonďatá holčička Běla (svoje staré jméno upřímně nenáviděla a první vydělanou tisícovku z brigády utratila za změnu), visí za plot školky a zoufale křičí „táto, táto“ pokaždé, když ji táta odvedl do školky a poté odcházel pryč. Držela se plotu vší silou, ječela a ani dvě učitelky ji od něho nemohly odtrhnout. Nepomohly prosby, přemlouvání, sliby, výhrůžky. Scéna se opakovala každý den až jednou napadlo mladičkou praktikantku zašeptat jí do ucha: „Nechceš si zkusit moji rtěnku?“ Malá Bělinka si otřela slzy a nechala se odvést k zrcadlu. A tak se zrodila beauty influencerka Beáta! Ze vzpomínek ji vyrušil pronikavý výkřik.
Michalovi ruply nervy. „Já nejsem žádnej táta,“ zařval hrubě na Marušku. „Chápeš to?!“
Celá chodba jako by zamrzla. Alice zděšeně zírala na Michala, zatímco Maruška se konečně pustila jeho nohy a začala brečet. Na bobku, na zemi, přímo u nohou všech těch dospěláků, z nichž nikdo netušil, co má dělat. Maruška těkala očima kolem sebe.
20
Její uslzená tmavá kukadla se potkala s Beátinými.
A Beáta…, dřív než mohla promyslet, co vlastně dělá, si přidřepla k ní.
„Paní Schubert, nemontujte se prosím do toho…“
Slyšela za sebou naštvaný Čápův hlas, ale nevnímala jej. Nespouštěla Marušku z očí a ona visela očima na ní. Vyndala z kabelky rudou rtěnku, svoji nejoblíbenější málokdo ví, že Chanel dělá rtěnky! a přejela si jí ústa. Potom ji s úsměvem podala Marušce. Ta překvapeně zamrkala a vztáhla po ní ruku. Beáta přikývla, aby ji ujistila, že může. Maruška si napatlala ústa vrstvou odstínu Candy Rose.
„Chceš na sebe mrknout, jak ti to sluší?“ podala Beáta dívence zrcátko.
Maruščina rudá ústa se roztáhla do širokého úsměvu, takže vypadala trochu jako Joker.
Beáta za sebou slyšela, jak se Alice s Michalem hádají, ale vůbec je nevnímala. Vytahovala z kabelky další a další krémy, flakonky a pudříky, jako by chtěla mít jistotu, že Maruščiny slzy opravdu zmizí a další už nepřijdou.
„Paní Schubert, jdeme!“ zaklepal jí na rameno Čáp.
Beáta se prudce otočila. Úplně zapomněla na okolní svět, na celý adopční kurz. Zapomněla i na Huberta, který jí zuřivě psal zprávy, proč byl online přenos exkurze přerušen. Jejich make-up párty trvala už skoro hodinu zatímco ostatní účastníci kurzu procházeli s Hájkovou a Čápem centrum komplexní rodinné péče, Beáta zůstala s Maruškou. Ta už byla zmalovaná jako indián jejími drahými šminkami a náramně se jí to líbilo.
„Nemůžu tady ještě zůstat s Maruškou?“ zeptala se Beáta. „Bohužel… Musíme se vrátit do Kuřátka a dokončit kurz. Máte tam taky věci. A Maruška se musí nasvačit… a asi taky umýt, jak to tak vidím.“ Čápův tón zněl mírně, téměř omluvně. Způsob, kterým Beáta zvládla Marušku utišit, na něj evidentně zapůsobil. Beáta se zvedla, ale Maruška se jí křečovitě chytila za nohu, tak jako předtím Michala. „Nechoď pryč,“ zaječela vysokým hlasem.
„Já zase přijdu,“ utěšovala ji Beáta. Vylétlo jí to z úst zcela mimovolně, aniž by o tom nějak přemýšlela.
„Vážně? Slibuješ? Musíš se u toho dívat do očí, jinak to nebude pravda!“
„Slibuju.“
Beátiny modré oči se setkaly s Maruščinými černými. Dívenka na ni hleděla vážně a nesmlouvavě, jako by se jí snažila podívat do nejhlubších koutů duše. Její zapatlaná pusa se opět roztáhla do úsměvu. „Tak jo! Tak přijď! Čau!“ Sebrala z podlahy meč, se kterým předtím mydlila své kamarády, a byla ta tam.
Beáta si sbírala svoje líčidla do kabelky.
Čáp si ji měřil pohledem. „To jste neměla dělat,“ pronesl tiše. „Co?“
„Toto. Slibovat, že přijdete…, když už nepřijdete.“
„To nesmím?“
Čáp vypadal zaskočeně. „No… asi můžete. Když si to domluvíte s paní Hájkovou. Ale proč byste to dělala?“
Na to mu Beáta nedokázala odpovědět. Celý zbytek kurzu, poté co se vrátili do Kuřátka, strávila jako ve snách. Postavila vedle sebe notebook s Hubertem, který se opět snažil Čápa doptávat na přímou adopci, a tak ho raději zamutovala. Nedokázala se soustředit na Čápův výklad ale upřímně, nebyla sama. Alice se během exkurze v rodinném centru zvládla asi podle všeho s Michalem rozejít. Uf. Hustý. Beáta scrollovala na mobilu sérií selfíček, které s Maruškou během jejich make-up párty nafotily. Tady mají obě vyplazený jazyk, tady koulí očima, tady pózují jako modelky. Ty jo, Maruška je docela fotogenická! Příště bych mohla vzít lak na nehty. Anebo něco do vlasů… Už vím! Zajdeme spolu na rasta copánky! Moment, zarazila se vtom Beáta. Copak vážně počítám s tím, že bude nějaké příště?
„Každé dítě má v sobě naději,“ končil Čáp kurz v emotivním projevu. „A je jen na vás, jestli ji zašlapete, anebo necháte růst.“ Účastníci kurzu si sbírali věci, kabáty a ploužili se pryč. Všichni byli po celodenní náloži informací, vjemů a zážitků dost vyřízení. Beáta cítila, jak ji bolí hlava, a už se nemohla dočkat, až bude doma… Až na to, že tam ji bude čekat natěšený Hubert, který je celý žhavý na to brebentit jí o přímé adopci.
Uf. Dneska už žádná adopce! Dneska už jen vana, naložit se do bublinek, otevřít si láhev bublinek a spát, honilo se hlavou Beátě, když odcházela z Kuřátka.
Toho inzerátu by si vůbec nevšimla. Kdo taky proboha čte inzeráty na nástěnce?
Alice, Vladimír a Petr, kteří stáli u malé korkové nástěnky a zírali na ni užasle a uctivě jako na svatý grál, však přilákali její pozornost. Když na to všichni tak čumí, tak to musí bejt dobrý.
Hledám rodiče pro své nenarozené dítě. Značka: Spěchá…
Beáta instinktivně chňapla po jednom z lístečků s telefonním číslem.
Jackpot. ***
„Aloha, bohyně, hlásí se vám Simply Goddess Beáta,“ halasila energicky Beáta. V dolní části jejího telefonu, kterým právě streamovala na instagram, začaly ihned lítat srdíčka a komentáře.
BeataGoddesLover: Beátko, ty jsi nejlepší!!!
VictoriaMadnessss: Pozdrav mě ve videu!
Beruska1298: Bleee, trapkaaaaa!
„Doufám, že se všechny máte hodobóžo jako já! A pokud sledujete moje storíčka, tak víte, co to znamená! Sledujete je, doufám?
Jestli ne, šupí je sledovat, why, why, proč nesledujete moje stories? Ty, ty, ty, vy rošťandy! A nezapomeňte si koupit tento supiš krémík, když na e-shopu dáte kódík BEATA15, máte to se slevičkou!“
Občas, když se Beáta nudila, představovala si, že je hostem nějaké talk show něco jako u Jana Krause, ale bez toho rýpání , a sama sobě pokládala moderátorské otázky a odpovědi. A Beáto, jste ve skutečnosti opravdu taková, jaká jste ve svých videích?
Jasně, že ne, odpovídala v duchu sama sobě.
Copak vy jste stejní dvacet čtyři hodin denně? Beáta, kterou diváci znali z videí, byla karikaturovanou verzí skutečné Beáty. Veselejší, bláznivější, zábavnější. Také trapnější, otravnější, ukřičenější. Byl to paradox založila si sociální sítě, aby na nich mohla být sama sebou, a stala se úspěšnou, když začala prezentovat svůj svět jako dokonalý. Protože lidé, ať už říkají cokoli, nechtějí na sociálních sítích vidět realitu.
Sociální sítě jsou pohádka. A Beátě to naprosto vyhovovalo.
Vždycky totiž chtěla být princezna.
„Streamuješ, honey?“ zavolal na ni Hubert.
„Ne, už ne!“ zavolala Beáta, ale raději se ještě ujistila, že malá ikonka LIVE už opravdu nesvítí. To by byl trapas!
„Jmenuje se Klára Vernerová,“ informoval Beátu vítězoslavně Hubert. „Bydlí v Hořovicích. Rozvedená. Dvě děcka.“
„Vernerová? Nemá něco společnýho s Adamem, tím tvým kámošem? Ten je taky Verner.“
„Nemám tucha. Spíš shoda jmen. Mám se ho zeptat?“
„Ježíš, ne,“ obrátila oči v sloup Beáta. „Hubí, tohle se musí udělat delikátně! Jak tě znám, řekl bys mu: ‚Hej kámo, neznáš buchtu, co si od ní chceme vzít děcko?‘“
Hubert se zasmál. Beáta ho měla prokouknutého, jo, přesně takhle by se na to zeptal. „Zjistil jsem toho víc. Třeba přesnou adresu. A taky to, že dluží pěkných pár litránků na nájmu. Když to fofrem nezacáluje, jde pod most. I s děckama.“
„Blbý,“ pronesla nepřítomně Beáta. Přešla za Hubertem do jeho pracovny. Na stole ležel sežmoulaný papírek s telefonním číslem. Přemýšlela nad onou znavenou, tehdy ještě pro ni zcela neznámou Klárou, kterou načapala brečící na záchodě. Proto brečela? Kvůli dluhům? Anebo proto, že právě v ten moment zjistila, že je těhotná? Anebo to byl ten moment, kdy se rozhodla vyvěsit na nástěnku inzerát? Proto lidé chtějí vidět na sociálních sítích pohádky. Protože život není pohádka. Život je upatlané brečení na záchodě. Proto jsou na světě potřeba influenceři. Influencer je něco jako zdravotní klaun pro lidi, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou zvanou život.
„Žádný blbý, skvělý to je,“ kontroval Beátě Hubert. „První pravidlo byznysu, bejby, je udělat něco, čím předběhneš konkurenci. Ten papírek s číslem, říkáš, si vzali všichni. Všichni jí budou volat. Trapas! Nuda! Šeď! Takže já udělal co?“
„Co? Cos udělal?!“ zděsila se Beáta.
Hubert byl od chvíle, kdy mu po návratu z Kuřátka předala telefonní číslo, jako na jehlách. Evidentně ho napružilo, že poté, co strávil dvacet hodin čistého času na Red Bullech hledáním svatého grálu ve facebookových skupinách o přímé adopci, mu Beáta elegantně naservírovala to, co tak urputně hledal matku jejich budoucího dítěte. Hubert se zkrátka rozhodl, že
