CELKEM SNADNÉ
RUE „
Dámy, tohle je upřímná, ne řečnická otázka: jak vy dvě dokážete přežít v reálným světě?“
Zadívala jsem se na Nyotin přezíravý výraz a v tom mém se zrcadlil jedinečný typ ponížení vyvolaného otázkou mladší sestry vaší nejlepší kámošky (osoby, jíž byl opakovaně zamítán vstup do stromového domku na zahradě; která si na Vánoce 2009 veřejně strčila do pusy šušeň; a která byla jen pár měsíců nato přistižena, jak si v šatně zkouší francouzáka na mandarince), zpochybňující vaši schopnost produktivní existence.
Na druhou stranu jsme s Tishou o celé tři roky starší než Nyota, a tudíž jsme si vypěstovaly očividně pomýlený komplex nadřazenosti. Teď když je malé Nyotě čtyřiadvacet, absolvovala právnickou fakultu coby premiantka a je z ní čerstvá právní expertka na bankroty, která si za hodinu počítá víc, než je má tragicky vysoká roční pojistka auta, už jsme moudřejší. Za účelem sypání soli do rány ji sleduju na instagramu, díky čemuž vím, že zvedne na benchi víc, než kolik sama váží, vypadá úžasně dokonce i v jednodílných plavkách a pravidelně peče focacciu s rozmarýnem a cibulí.
A aby mi Nyota dala pocítit svou mocenskou převahu (brilantnost toho tahu mě nenechá v noci spát), ona mě nikdy sledovat nezačala.
Dala jsem přednost upřímnosti nad hrdostí: „Vždyť nás znáš.“ S Tishou jsme se mačkaly v mé miniaturní kanceláři v Klineu a volaly si přes facetime s někým, kdo se nejspíš nikdy neobtěžoval uložit si naše telefonní čísla. Takže důstojnost byla naší poslední starostí. „Protloukáme se, jak se dá.“
„Můžeš nám odpovědět na to, na co jsme se ptaly?“ vyjela na ni Tisha. I pro mě to bylo ponižující, ale co teprve pro ni. Nyota je koneckonců její sestra.
„To jako vážně? Voláte mi uprostřed pracovní doby, abyste se mě zeptaly, co je odkup půjčky? To si to nemůžete vygooglit?“
„Vygooglily jsme si to,“ přiznala jsem a vynechala informaci, že jsme do vyhledávání připojily požadavek zjednodušeně. I tak ale… „Takže podstatu asi chápeme.“
„Super, šikulky. Takže teď zavěsím a uvidíme se na Díkůvzdání –“
„Jenže,“ skočila jsem jí do řeči. Byl konec května. „Z reakcí jiných zaměstnanců Klineu to vypadá, že jsme možná plně nepochopily důsledky odkupu půjčky.“ Můj práh vnímání podezřelých okolností je hodně vysoko. Dokázala jsem ignorovat, že personalistka brouzdá po stránkách monster.com s nabídkou pracovních pozic. Přehlížela jsem chemiky, kteří do mě na chodbách náhodou vrazili a vzápětí s nezřetelnými citoslovci prchali pryč. I prázdný pohled svého obvykle diktátorského šéfa Matta, když jsem ho zašla informovat, že zpráva, na kterou čeká, mi zabere ještě nejmíň tři hodiny. Když jsem ale z lahve na pití zalévala kytku v květináči, která přežívala v kuchyňce pro zaměstnance déle, než jsem tady pracovala já, vpadla dovnitř plačící laborantka a navrhla mi: Měla byste si vzít Christofern domů, doktorko Siebertová. Přece kvůli tomu, co se má stát s Klinem, nemusí umřít!
Neměla jsem ponětí, co se děje. Věděla jsem jen, že svou práci v Klineu miluju, že nejdůležitější projekt mého života je
v rozhodující fázi a že jsem příliš společensky neobratná na to, abych si dokázala rychle zvyknout na jiné místo. A dnešní plánovaná akce nevěstila nic dobrého. „Za čtvrt hodiny máme schůzi,“ vysvětlila jsem Nyotě, „a potřebujeme tam jít s trochu lepší představou toho, co je –“
„Ny, přestaň dělat kůžičky a prostě to na nás vybal, jako by nám bylo pět!“ nařídila sestře Tisha.
„Vy dvě jste doktorky,“ připomněla nám Nyota – a ne, nebyl to kompliment.
„Hele, Ny, teď mě dobře poslouchej, protože z tohohle ti vybuchne hlava a my to budeme muset nahlásit v OSN a možná nás postaví před soud v Haagu: na postgraduálním oboru chemická technologie se nevyučují předměty jako ‚Komanditní společnosti a odkup půjček‘. Vím, že je to šokující, a NATO to zřejmě bude chtít řešit vojenskou silou –“
„Brzdi, Tish. Když ode mě něco chceš, nemůžeš na mě štěkat. Rue, jak ses o tom odkupu půjčky dozvěděla?“
„Florence nám poslala hromadný e-mail,“ odpověděla jsem.
„Dneska ráno.“
„Florence je ředitelka Klineu?“
„Jo.“ Připadalo mi to moc stručné, a tak jsem dodala: „A zakladatelka.“ Pořád to nebylo vyčerpávající, ale jsou okolnosti, kdy se nadšená chvála hodí, a tahle k nim nepatřila.
„A stálo v něm, která společnost vaši půjčku koupila?“
Proletěla jsem očima obsah e-mailu. „Harkness Group.“
„Hm, to mi něco říká.“ Nyota něco v rychlosti vyťukala na klávesnici a za jejími zády se zatřpytilo panorama newyorských mrakodrapů. Její kancelář byla ve vyšším patře jednoho z nich –tisíce kilometrů a celý vesmír daleko od severního Austinu. Stejně jako my s Tishou se chtěla dostat pryč z Texasu. Na rozdíl od nás se do něj už nevrátila. „Jo aha, to jsou tihle,“ pronesla po chvíli, kdy jsme ji viděly mžourat do monitoru.
„Odkud je znáš?“ zeptala se Tisha. „Jsou slavný, nebo co?“
„Je to investiční firma, ne klučičí kapela. Ale v technologických kruzích jsou dost známí.“ Kousla se do rtu. Její výraz byl
najednou pravým opakem uklidňujícího a cítila jsem, jak se Tisha vedle mě napjala.
„Tohle není poprvé, co se něco takovýho stalo,“ ozvala jsem se ve snaze nepropadat panice. Doktorát jsem na Texaské univerzitě obhájila loni, ale pro Florence Klineovou jsem pracovala už během postgraduálu. Takže tohle nebyla žádná novinka.
„K otřesům v managementu a problémům s investory dochází každou chvíli. A vždycky se to urovná.“
„Tím si tentokrát nebuď tak jistá, Rue. Harkness je komanditní společnost.“
„Pořád nevíme, co to znamená,“ vyjela na ni Tisha.
„Jak jsem vám chtěla vysvětlit, komanditní společnosti jsou… skupiny lidí, co mají spousty a spousty peněz a taky volnýho času. A místo aby v těch hromadách svých těžce vydělaných peněz plavali jako strýček Skrblík, nebo aby si je nechávali na spořicích účtech jako vy dvě –“
„Nevím, jak jsi přišla na to, že já mám nějaký úspory,“ zamumlala Tisha.
„– využívají je k nákupu jiných firem.“
„A tihle koupili Kline?“ zeptala jsem se.
„Ne. Kline není veřejně obchodovatelný – nemůžeš si koupit jeho akcie. Ale v době založení potřeboval peníze na rozvoj výzkumu… ravioli? Nebo co to tam u vás děláte?“
„Jídelních nanotechnologií.“
„Jasně. Předstírejme, že to něco znamená. Každopádně když Florence založila Kline, musela si vzít velkou půjčku. A ten někdo, komu dluží, se rozhodl tu půjčku prodat Harknessu.“
„Takže teď Kline dluží peníze Harknessu?“
„Přesně. Vidíš, Rue, já věděla, že ty nejsi tak úplně marná. Na rozdíl od mé sestry, která se nikdy…“ Nyotin hlas se pomalu vytratil, zatímco se mračila do počítače.
„Co je?“ vyjekla polekaně Tisha. Nyota nepatří k lidem, co se jen tak odmlčí uprostřed urážky. „Co se stalo?“
„Nic, jen si tady čtu o Harknessu. Respektovaná firma, která se soustřeďuje na středně velký technologický startupy. Myslím,
že u nich dělá i pár vědců… Získávají slibný společnosti, nabídnou jim kapitál a podporu při jejich růstu a pak je se ziskem prodají. Nákupy půjček jdou trochu mimo jejich modus operandi.“
Tishiny prsty se sevřely kolem mého stehna a já jí zakryla ruku dlaní. Fyzická útěcha do mého repertoáru obvykle nepatří, ale udělat výjimku kvůli Tishe mi nevadí. „Takže bude stačit, když Florence splatí Harknessu půjčku, a oni budou zase mimo hru?“ zeptala jsem se. Připadalo mi to celkem snadné. Proč stahovat kalhoty, když je nutnost prohledávání monster.com ještě daleko.
„Ehm… možná v tom světě za duhou, kde žiješ. Užívej si své skotačení s jednorožci, Rue, ale zapomeň na to. Takový peníze
Florence ani náhodou nemá.“
Tishin stisk zesílil. „A co to znamená prakticky, Ny? Že převezmou kontrolu nad firmou?“
„Možná. To záleží na tom, jak zní smlouva o půjčce.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To by jim Florence nikdy nedovolila.“
„Možná Florence nemá na vybranou.“ Nyotin hlas náhle zvlídněl a ze všech věcí právě tohle způsobilo, že mi v břiše začal doopravdy hlodat strach. „Podle znění smlouvy je možné, že Harkness získá právo dosadit novýho výkonnýho ředitele a významně zasahovat do každodenního fungování firmy.“
Dotaz, co je to výkonný ředitel, by mě asi moc nepřiblížil k možnosti, že mě Nyota začne sledovat na instagramu, a tak jsem jen prohodila: „Tak jo, a co nejhoršího to může znamenat?“
„Buď si toho ani nemusíte všimnout. Anebo to bude důvod, proč byste si měly začít hledat novou práci. V tuhle chvíli se to nedá říct.“
Tishino zamumlání „kurva“ znělo spíš jako povzdech. Florence, pomyslela jsem si a v puse mi docela vyschlo. Kde je teď Florence? Jak na tom teď je? „Děkujeme, Nyoto,“ pronesla jsem zdvořile. „Moc jsi nám pomohla.“
„Zavolejte mi po tý dnešní schůzi – to budeme moudřejší.“
Bylo to od ní milé, to budeme. „Ale pro všechny případy nezaškodí naleštit si trochu životopis. Austin je bezva místo pro
startupy. Mrkněte se online, poptejte se u svých nerdských kámošů, jestli o něčem nevědí. Teda jestli vy dvě kromě sebe ještě nějaký kámoše máte?“
„Já mám Bruce.“
„Bruce je kocour, Tish.“
„No a?“
Začaly se popichovat a já je přestala poslouchat. Pokusila jsem se odhadnout, jaká je pravděpodobnost, že bychom si s Tishou našly místo společně. Takové, kde by byl slušný plat a umožňovalo by nám vědecky bádat jako tohle. Florence mi dokonce dovolila –
Vtom se do mě zabodla děsivá myšlenka. „A co naše osobní projekty? Zaměstnanecký patenty?“
„Eh?“ Nyota naklonila hlavu ke straně. „Zaměstnanecký patenty? Na co jako?“
„V mým případě na bio-nanokompozitní materiál, který –“
„Vynech z toho ty vědecký ptákoviny.“
„Je to něco, co pomůže udržet potraviny čerstvější. Delší dobu.“
„Aha, chápu.“ Přikývla, její pohled trochu změkl a mě napadlo, co všechno ví. Věděla jsem, že by jí Tisha nikdy nevykládala nic o mé minulosti, ale Nyota je vnímavá a možná si toho všimla sama. Koneckonců jsem léta trávila každou volnou chvíli u nich doma, jen abych se nemusela vracet k nám. „To je tvůj projekt? Tvůj patent? Máš smlouvu o svým duševním vlastnictví týhle technologie?“
„Jo, ale jestli Kline změní majitele –“
„Pokud máš písemnou smlouvu, jsi v pohodě.“
Vzpomněla jsem si na ten e-mail od Florence. Dlouhá slova, malý font, elektronické podpisy. Zalila mě vlna ulehčení. Díky, Florence.
„Holky, snažte se moc nevyšilovat, jo? Běžte na tu schůzi, stejně už asi máte zpoždění. Zjistěte všechno, co se dá, a podejte hlášení.
A pro lásku soudkyně Brown Jacksonové, aktualizujte si sívíčka.
V tom psím salonu jsi pomáhala naposledy na základce, Tish.“
„Nelez na můj linkedin,“ zamumlala Tisha, ale ten vztyčený prostředníček už mířil na černou obrazovku. Opřela se o křeslo a spokojila se s dalším tlumeným „kurva“.
Zírala jsem před sebe a přikývla. „Jo, přesně.“
„Ani jedna z nás na tom není emocionálně tak dobře, aby mohla snášet pracovní nejistotu.“
„Ne.“
„Teda jako, budeme v pohodě, že jo. Děláme v technologiích. Jenom že…“
Znova jsem přikývla. V Klineu jsme byly spokojené. Spolu. S Florence.
Florence. „Včera večer mi Florence poslala zprávu,“ řekla jsem Tishe. „Ptala se, jestli nechci přijít k ní domů.“
Tisha se na mě otočila. „A napsala proč?“
Zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem se napůl v rozpacích, napůl provinile. Takhle ty se chováš k přátelům, Rue. „Odpověděla jsem jí, že už něco mám.“
„Co bys tak mohla – jejda, no jo. Tvůj čtvrtletní sex. Temná odbočka z osvětlený autostrády tvýho života. Panebože, proč jsme o tom chlapovi vůbec nemluvily?“
„O kterým?“
„To jako vážně? Poslalas mi fotku řidičáku nějakýho kluka, a pak se takhle zeptáš? To na mě snad ani nezkoušej.“
„Za pokus to stálo.“ Zvedla jsem se. Snažila jsem se nemyslet na jeho hluboké modré oči. Na profil řeckého reka, který mě nutil na něj pořád zírat. Na krátké hnědé kudrny, které byly rozcuchané tak akorát, aby nepůsobily úplně neupraveným dojmem. Jak se soustředěně díval přímo před sebe, když mě vezl domů, jako by se urputně snažil nepodívat mým směrem.
„Ozval se ti? Za předpokladu, že by ses dopustila nemyslitelnýho a –“ Tisha se dramaticky chytila za prsa a zalapala po dechu, „– dala mu svoje číslo?“
„Nekoukla jsem se na mobil.“ Ten byl teď pohřbený úplně na dně mého batohu, pod náhradní mikinou, lahví vody a štosem knih, které se měly do dvou dní vrátit do knihovny. A měla
jsem v úmyslu ho tam nechat, aspoň tedy od chvíle, kdy jsem se přistihla, že se každých deset minut koukám, jestli mi nenapsal. Když šlo o opačné pohlaví, zakládala jsem si na jisté odtažitosti.
„Měla jsem jít radši k Florence,“ prohlásila jsem a dole v břiše ucítila mravenčení pozdní lítosti.
„Blbost. Kdybych za tebe měla vybírat mezi šukáním a včasným varováním před tímhle blázincem, vybrala bych ti orgasmus. Takhle velkorysá já jsem.“ Tisha ztišila hlas, zatímco jsme spolu kráčely azurově modrými ultramoderními chodbami Klineu, teď plnými zaměstnanců, kteří stejně jako my mířili na otevřené prostranství v přízemí. Všichni se na Tishu usmívali – a na mě kývali, zdvořile, ale mnohem odměřeněji.
Kline začal jako malý technologický startup, ale rychle nabobtnal na firmu s několika sty zaměstnanci a já už ztrácela přehled o dalších a dalších nováčcích. A taky, můj projekt byl solitérní, takže jsem pro ostatní byla velkou neznámou. Ta vysoká, vážná, odtažitá dívka – ta, co se pořád drží s tou druhou dlouhánkou, s tou zábavnou a roztomilou, kterou mají všichni rádi. V Klineu se Tishina a moje oblíbenost lišila stejně diametrálně jako na základní škole. Naštěstí už jsem si zvykla na to moc nedbat.
„Bohužel na žádný orgasmus nedošlo.“
„Cože? Nevypadal, že bude v sexu až tak špatný!“
„Nevím, jaký je v sexu.“
Tisha se zamračila. „Nesešli jste se právě kvůli tomu?“
„Původně.“
„A?“
„Objevil se Vince.“
„Do prdele s Vincentem. Jak se – ne, nechci to vědět. Tak třeba příště?“
Škoda že se s nikým nikdy nesejdeš dvakrát, řekl mi a moje tělo se rozpálilo roztoužeností jeho hlasu.
„Nevím,“ zašeptala jsem popravdě a sama něco z toho roztoužení pořád cítila, zatímco jsme se s Tishou usazovaly na gauč v zadní části místnosti.
„Tady se člověk ani chvilku nenudí,“ ozval se zpěvavý hlas a polštář nalevo ode mě se zhoupl. Jay je náš oblíbený laborant. Nebo spíš Tishin oblíbenec, s nímž se rychle spřátelila, a protože já se nikdy nenacházím moc daleko od ní, tak nějak si mě do toho kamarádství přidali. Což je taky kompletní výčet mého společenského života. „Přísahám bohu,“ pokračoval Jay, „jestli nás všechny vyhodí, mně propadne vízum a budu se muset vrátit do Portugalska a Sana se se mnou rozejde –“
„Milujeme tvůj optimismus, zlato.“ Tisha se k němu přese mě s úsměvem naklonila. „My už jsme si udělaly rešeršní průzkum situace a můžeme ti povědět, co je to odkup půjčky.“
Jayovo levé obočí povyjelo vzhůru a rozpohybovalo jeho piercing. „Vy jste to předtím nevěděly?“
Tisha se rychle stáhla na svoje místo a schovala se za mnou. „No tak, no tak,“ poplácala jsem ji chlácholivě po noze. „Aspoň nikdy nepředstíráme, že jsme něco jinýho než ve skutečnosti.“
„Než blbky?“
„Očividně.“
Před davem se objevil vodopád zrzavých kudrn a uzel paniky v mé hrudi se rázem uvolnil. Florence. Brilantní, schopná Florence. Kline je ona. Ta za něj bude bojovat zuby nehty, nedovolí, aby ji o něj někdo připravil. Určitě ne nějací –
„Kdo jsou ti čtyři?“ zašeptala Tisha, když místnost náhle ztichla. Její pohled přejel z Florence na čtveřici za ní.
„Někdo z Harknessu?“ hádal Jay.
Čekala jsem ulízané vlasy, obleky a celý ten nechutný styl „nás od financí“. Lidi z Harknessu ale vypadali, že by v nějaké jiné časové rovině mohli klidně dělat v Klineu. Možná bylo jejich oblečení jen mocenským tahem, ale působili… normálně. Přístupně. Dlouhovlasá žena v džínech vypadala nenuceně a jako by měla radost z naší hojné účasti, stejně jako chlápek se širokými rameny, co stál až moc blízko ní. Dlouhán s dokonale upraveným plnovousem vedle něj se po nás rozhlížel trochu povýšeně, ale copak tohle zrovna já můžu odsuzovat? Už mockrát jsem si vyslechla, že taky zrovna nevyzařuju zvláštní vřelost. A ten čtvrtý
muž, ten, co se přidal ke skupince až teď, vešel neuspěchaným krokem a se sebevědomým úsměvem na rtech a vypadal… Krev mi ztuhla v žilách.
„Už teď je nenávidím,“ zamumlal Jay a Tisha se rozesmála.
„Ty nenávidíš každýho.“
„Ne, to není pravda.“
„Ale je, že jo, Rue?“
Nepřítomně jsem přikývla. Můj pohled se ke čtvrté osobě z Harknessu přilepil jako racek do ropné skvrny. Hlava se mi točila a v místnosti najednou nebylo dost vzduchu, protože na rozdíl od ostatních mi tenhle obličej byl povědomý.
Na rozdíl od ostatních jsem přesně věděla, kdo to je.
KLIDNĚ SE BAV DÁL
ELI
VEČER PŘEDTÍM
Vypadala ještě krásnější než na fotce.
A i na ní vypadala zatraceně úžasně, když tam tak stála před bolestně povědomou cedulí Texaské univerzity. Nebylo to selfíčko – jen běžná školní fotografie, oříznutá tak, aby z ní zmizela její společnice. Z té zbyla jen štíhlá tmavá paže volně položená kolem ramen. A samozřejmě ona. S úsměvem, ale jen nepatrným. Přítomná fyzicky, duchem kdovíkde. Krásná.
Ne že by na tom zase tolik záleželo. Eli už měl za sebou dost erotických zkušeností, aby věděl, že vzhled má jen málo společného s kvalitou nezávazného sexuálního styku, když jde člověku právě o tohle. Když ale dorazil do hotelového foyer a zahlédl ji u baru, jak sedí se vzpřímenými zády na stoličce, zastavil se uprostřed kroku. Zaváhal, i když schůzka s Harkem a ostatními se trochu protáhla a on musel zajet domů zkontrolovat Drobka, takže měl pár minut zpoždění.
Pila minerálku – což byla úleva, cokoli jiného by ho vzhledem k jejich plánům na dnešní noc zarazilo. Měla jen obyčejné džíny
a svetr, a jak seděla, to byla prostě nádhera. Uvolněně, a přece vznešeně. Páteř vzpřímenou, ale ne napjatou. Nevypadala nervózně, měla v sobě nenucenost ženy, která tohle dělá dost často na to, aby přesně věděla, co má očekávat.
Eli si vybavil její relevantní otázky a přímé odpovědi, které šly vždycky k jádru věci. Napsala mu den předtím, a když se jí zeptal Kde se chceš sejít, odpověděla:
Ne v mém bytě.
Souhlasím v případě, že zaplatíme napůl.
U mě to taky nejde. Můžu objednat a zaplatit hotel.
Tak dobře. Pro tvou informaci, budu svou polohu sdílet s kamarádkou, která má v apce nastavené moje údaje.
To není nutné.
Samozřejmě, udělej to.
Chceš moje telefonní číslo?
Můžeme si psát tady.
Jak chceš. Byl svolný k čemukoli, co jí pomůže cítit se bezpečně. Tyhle randicí aplikace mohly být riskantní. Na druhou stranu ta, kterou používali oni, nebyla určená pro lidi, kteří si chtěli někam vyjít – ne v žádném skutečném smyslu toho slova.
Eli se na tu ženu naposledy zadíval a v těle se mu zrodilo cosi natolik se blížícího dychtivosti, nakolik jen byl téhle emoce schopen. Dobré, zaradoval se. Tohle bude dobré. Vykročil k ní, ale pár kroků od ní se zastavil.
Když se objevil nějaký další muž.
Ubožák, co to na ni chce zkoušet, pomyslel si původně Eli, ale rychle se ukázalo, že ona ho zná. Vykulila oči a vzápětí je přimhouřila. Její páteř se napjala. Poposedla si dozadu, jako by se od něj chtěla co nejvíc vzdálit.
Nějaký její ex, usoudil Eli, když neznámý něco naléhavě spustil. Ona odpovídala, ale oba tlumili hlasy a hudba byla tak hlasitá, že Eli neslyšel, o čem mluví. Napětí mezi jejími lopatkami ale nebylo dobrým znamením. Zavrtěla hlavou, prohrábla si tmavé lesklé kudrny, a když je odhrnula dozadu, zahlédl linii její šíje: strnulou. Tím dál strnulejší, čím rychleji na ni ten muž mluvil.
Přibližoval se k ní. Gestikuloval divočeji.
Pak ji chytil za paži pod ramenem a Eli zasáhl.
Během pár vteřin byl u baru, ale žena se už neznámému marně snažila vytrhnout. Eli se zastavil za její stoličkou a nařídil chlapovi: „Pusť ji.“
Muž na něj pohlédl skelným pohledem. Možná byl opilý. „Do toho ti nic není, kámo.“
Eli přistoupil ještě blíž, až se jeho biceps otřel o ženina záda. „Nech. Ji. Být.“
Teprve teď se na něj ten muž doopravdy podíval. V obličeji se mu krátce mihl výraz zdravého rozumu, jenž mu správně napověděl, že proti Elimu nemá šanci. Zdráhavě, pomalu tu ženu pustil a zvedl ruce na znamení smířlivosti. Přitom jí převrhl skleničku s minerálkou. „To je nedorozumění –“
„Že by?“ Eli pohlédl na ženu, která se snažila zachránit svůj mobil z louže San Pellegrina. Její mlčení bylo samo o sobě odpovědí. „Ne. Vypadni,“ pronesl zároveň přátelsky i zlověstně. Eliho celý profesionální život závisel na jeho schopnosti najít něco, čím by motivoval lidi dělat úspěšně jejich práci. A dle odhadu založeného na bohatých zkušenostech tenhle sráč potřeboval trochu vyděsit.
A zabralo to. Sráč se zamračil, zaťal čelist a rozhlédl se kolem, jako by hledal svědky, kteří by potvrdili tu donebevolající nespravedlnost, jež se mu tady děje. Když na jeho obranu nikdo nevystoupil, rozzuřeně vyrazil k východu z hotelu a Eli se obrátil k ženě.
Tělem mu zasršela elektřina. Její oči byly velké a lesklé, tak temně modré, jaké nejspíš ještě nikdy u nikoho neviděl. Eli do nich zíral a na okamžik zapomněl, nač se jí chtěl zeptat.
Aha. Ano. Bylo to něco velice komplexního, co jen stěží vystihovala slova: „Jsi v pořádku?“
Místo odpovědi se zeptala: „Často si hraješ na zasranýho člena sousedský hlídky, aby sis kompenzoval vlastní problémy?“
Její hlas byl mírný, ale pohled jí planul. Eli si všiml, že její horní ret je o něco plnější než spodní. Oba byly tmavě růžové. „Možná by stačilo, kdyby sis koupil tank na dálkový ovládání.“
Povytáhl obočí. „A ty by sis možná měla líp vybírat muže, se kterými trávíš čas.“
„To je asi pravda, vzhledem k tomu, že jsem sem přišla strávit čas s tebou.“
Aha, takže ho poznala. A není z něj nadšená.
Eli jí neměl za zlé, že ho má za drzého horkokrevného pitomce, ale rozhodně nechtěl, aby se v jeho přítomnosti necítila dobře. Zjevně s ním teď být nechce a tohle vědomí v něm probudilo lehounký záchvěv zklamání. Který trochu ztěžkl, když se Eli naposledy zadíval na její rty. Pokusil se to ze sebe setřást.
Škoda, ale žádná tragédie. Prostě jí naposledy pokývne, otočí se k ní zády a –
Kolem zápěstí se mu sevřely její prsty.
Otočil se na ni přes rameno.
„Omlouvám se.“ Pevně zavřela oči. Pak se zhluboka nadechla a na rtech se jí objevil ten nejnepatrnější úsměv, jaký kdy Eli viděl. Stačil k tomu, aby mu tělem zase zavibrovala nová horoucí vlna zájmu.
Nebyl žádný estét. Neměl ponětí, jestli je tahle žena objektivně, z vědeckého hlediska krásná, nebo jestli její obličej prostě ladí s tím, co připadá krásné jemu. Výsledek byl každopádně stejný.
Zatraceně pořádné vzrušení.
„Eli, je to tak?“ zeptala se.
Přikývl. Obrátil se k ní úplně.
„Omlouvám se. Byla jsem pořád v bojový náladě. Obvykle tolik neprotestuju proti tomu, když…“ Mávla neurčitě rukou.
Nehty měla rudé. Ruce půvabné, ale teď se jí třásly. „Když mi
chce někdo pomoct. Děkuju.“ Stáhla ruku z jeho zápěstí do svého klína a on ji celou dobu okouzleně pozoroval.
„Nenapsala jsi mi, jak se jmenuješ,“ řekl místo Nemáš zač.
V aplikaci používala jen iniciálu, R.
„Ne.“ Nic k tomu nedodala a její nekompromisní tón byl sám o sobě vzrušující.
Rachel? Rose. Ruby se otočila k východu, kde pořád postával ten chlap a rozhořčeně je sledoval. Když se jí viditelně stáhlo hrdlo, Eli se nenuceně nabídl: „Můžu ho jít zahnat.“ Ty časy, kdy se rval, už byly dávno pryč – skončily po střední škole, kde se jeho život skládal z hokejových tréninků, školních trestů a spousty vzteku. Pořád ale věděl, jak si poradit s kretény.
„To je v pořádku.“
„Nebo můžu zavolat policii.“
Další zavrtění hlavou. Pak, po chvíli zdráhání, dodala: „Ale třeba bys mohl…“
„Zůstanu tady,“ slíbil jí a její držení těla se uvolnilo ulehčením. S tím, jak se ten sráč choval, měl Eli stejně v plánu ji nenápadně sledovat – což by možná bylo taky dost úchylné, ale to je prostě celý on. Cizí holka, jejíž jméno ani nezná, ale najednou má pocit, že ji má na starost.
Opřel se zády o barový pult a ruce si založil na prsou. K baru dorazila velká parta a posedali si vedle nich, což ho přimělo posunout se blíž k ní.
R. Rebecca. Rowan.
„Já vím, že jsme měli…“ Ukázala neurčitě nahoru a jeho hlavou při pohledu na pohyb jejího ukazováčku prolétl milion věcí.
Pragmatický tón jejího hlasu v něm vyvolal vzpomínku na její první zprávu. Jsi pořád v Austinu? Měl bys zájem se sejít?
Na její bio, v němž měla pouze nezávazně – žádné vztahy ani opakované schůzky.
Na její odpověď na otázku Úchylky? ve veřejném dotazníku.
Na seznam toho, co není ochotná dělat. Nebo co ochotná je.
„Už to nechci,“ pronesla teď. Líbilo se mu, že neřekla nemůžu. Ta absence omluvy v jejím tónu. Její vážný tichý výraz.
„Chceš říct, že nechceš jít nahoru šukat s mužem, kterého neznáš, pár minut po tom, co tě napadl muž, kterého znáš?“
Věnoval jí pobaveně užaslý pohled a ona zamyšleně přikývla.
„Slušné shrnutí. Tu částku za pokoj už ti teď asi nevrátí, takže pokud si ještě stihneš na dnešní noc sehnat někoho jinýho, tak…“
Ucítil, jak se mu zvedá koutek. „Já to nějak přežiju,“ ujistil ji suše.
„Jak myslíš,“ odpověděla lhostejně. Očividně jí bylo jedno, jestli před ní vezme telefon a obvolá půlku města, nebo jí bude přísahat svou nehynoucí loajalitu. Eli potlačil úsměv. Dívka naklonila hlavu ke straně. „Děláš to často?“
„Dělám co? Šukám?“
„Zachraňuješ dámy v nesnázích.“
„Ne.“
„Protože jich moc nepotkáváš, nebo protože je necháváš v nesnázích?“ Její hlas byl mírný, u někoho jiného by to bral jako flirtování. Od ní ale ne. „Tak nebo tak jsem polichocená,“ dodala.
„To bys měla.“ Podíval se na toho chlapa, co stál pořád před vchodem. „Bydlíš sama?“
Obočí jí vyskočila výš a on si všiml slabé jizvy v tom pravém. Poklepal ukazováčkem na bar, aby překonal touhu obkreslit ji prstem. „To se snažíš přijít na to, jestli jsem singl?“
„Snažím se přijít na to, jaká je šance, že tě ten idiot bude čekat před tvým domem. Jestli ti někdo pomůže, pokud ano, nebo jestli máš aspoň zvíře, co by tě mohlo bránit.“
„Aha.“ Nezatvářila se rozpačitě nad tím, že ho špatně odhadla. Fascinující. „Bydlím sama. Ale neměl by vědět kde.“
„Neměl by?“
„Nejsem si jistá, jak mě našel tady. Napadá mě jedině, že zjistil, kde bydlím, vrátný ho nepustil dovnitř a on pak sledoval můj uber, když jsem do něj nastoupila.“ Ještě před minutou vypadala