Když jsem byla malá, jeden z tátových kamarádů se mě zeptal, co chci být, až vyrostu.
Pyšně jsem odpověděla: „Stanley Cup.“
Ve čtyřech letech jsem si myslela, že Cup je člověk. Po pravdě ze všech těch dospěláckých konverzací, které kolem mě probíhaly, jsem pochopila, že táta se se Stanleym Cupem zná osobně (přesněji se s ním několikrát setkal), což je pocta, které se dostalo jen těm nejlepším z nejlepších. Takže tenhle Stanley, ať už ten úžasný člověk byl kdokoli, musel být živoucí legenda. Fenomén. Člověk, jakým se mnoho jiných chce stát.
Žádné takové, že bych byla jako táta, prachobyčejný profesionální sportovec. Nebo máma, pouhopouhá skladatelka písní ověnčená mnoha cenami.
Hodlala jsem se stát Stanleym Cupem a podmanit si celý svět. Už si nepamatuju, kdo mi řekl pravdu a zkazil mi tak radost. Asi moje dvojče Wyatt. Kazí mi radost moc rád.
Škoda ale už byla napáchána. Zatímco Wyatt si v dětství
vysloužil od táty normální přezdívku – ryzí „sporťák“ –, mně začali přezdívat Stanley. Nebo Stan, když je chytila lenora. I mámě, která předstírá, že ji všechny ty otravné přezdívky, kterými je hokejový svět prodchnutý, štvou, to stejně občas ujede. Minulý týden při večeři požádala Stanleyho, aby jí podal brambory. Zrádkyně.
A dnes ráno jsem si na seznam připsala dalšího zrádce.
„Stane!“ ozve se hlas z opačného konce chodby. „Jdu tvému otci a ostatním trenérům pro kafe. Chceš taky něco?“
Otočím se a zpražím tátova asistenta pohledem. „Slíbil jsi, že mi tak nebudeš říkat.“
Tommy má aspoň tu slušnost, že se zatváří zkroušeně. A pak tu slušnost hodí do koše. „Dobře. Na mě se nezlob, není to z mojí hlavy. Ale asi bude na čase, aby sis přiznala, že tuhle válku nevyhraješ. Chceš moji radu?“
„Nechci.“
„Radím ti, aby ses s tou přezdívkou smířila, moje krásná milá.“
„Nikdy,“ zabručím. „Ale beru tu ‚krásnou milou‘. Klidně mi tak říkej dál. Připadám si díky ní hezoučká a zároveň mocná.“
„Máš to mít, Stane.“ Při pohledu na můj pobouřený výraz se zasměje a znovu se zeptá: „Kafe?“
„Ne, nedám si, ale díky.“
Tommy, ztělesnění neutuchající energie, odběhne. Za tři roky, co pracuje jako tátův osobní asistent, jsem ho neviděla vzít si víc jak pětiminutovou pauzu. I ve snech nejspíš jenom běhá na pásu.
Pokračuju chodbou k dámské šatně, kde skopnu boty a nazuju brusle. Je půl osmé ráno, takže mi zbývá spousta času na rozehřátí. Až sem nastoupí táborníci, vypukne chaos. Do té doby mám kluziště pro sebe. Jsem tu jen já a čerstvě upravený,
hladký a čistý led, bez jediné jizvy po ostřích bruslí, které ho co nevidět poškrábou.
Rolba právě dokončuje poslední kolo, když vstoupím na led. Zhluboka se nadechnu své nejoblíbenější vůně na světě: studeného vzduchu a ostrého pachu podlahy vyložené gumou. Kovové vůně mých čerstvě nabroušených bruslí. Těžko popsat, jak je příjemné to všechno vnímat.
Několikrát pomalu, lenivě objedu kluziště. Juniorského tábora se ani neúčastním, ale tělo mi nedovolí na dlouho opustit rutinu. Co si pamatuju, probouzela jsem se brzy a chodila bruslit. Někdy se rozhodnu pro jednoduché nácviky. Jindy jen tak bezcílně kroužím kolem dokola. Během hokejové sezony, kdy se musím účastnit skutečných tréninků, si dávám pozor, abych při těchto svých sólo jízdách nepřepínala síly. Tento týden ovšem nebudu hrát, jen pomáhat tátovi. A tak mi nic nebrání vystartovat plnou parou podél mantinelu.
Bruslím rychle a tvrdě, proletím za branku, ostře se otočím a co nejsvižněji vyrazím k modré čáře. Když konečně zpomalím, srdce mi buší tak hlasitě, až v první chvíli neslyším hlas, který ke mně doléhá od střídačky domácích.
„… co dělat!“
Otočím se a uvidím tam stát kluka svého věku.
Ze všeho nejdřív si na něm všimnu zamračeného výrazu.
A vzápětí si uvědomím, že je navzdory tomu zamračení neskutečně pohledný.
Má jeden z těch přitažlivých obličejů, které se mohou mračit, aniž by tím jakkoli utrpěla estetika. Spíš naopak vypadá ještě rajcovněji. Dodává mu to auru drsňáka.
„Hej, slyšelas mě?“ Hlas má hlubší, než jsem čekala. Zní, jako by měl někde na verandě v Tennessee zpívat country balady.
V bruslích proskočí nízkými dvířky v mantinelu na led. Uvědomím si, že je vysoký. Úplně se nade mnou tyčí. A v životě
jsem neviděla oči takového odstínu modré. Jsou neskutečně tmavé. Jako safíry smíchané s ocelí.
„Co prosím?“ zeptám se. Usilovně se na něj snažím nezírat. Jak může být někdo až takhle přitažlivý?
Černé hokejové kalhoty a šedý dres podtrhují jeho vysokou postavu. Je docela vytáhlý, ale už teď, a to mu je tak patnáct, možná šestnáct, je stavěný jako hokejista.
„Řekl jsem, že tu nemáš co dělat,“ vyštěkne.
A v tu chvíli se vzpamatuju. Aha, fajn. Takže tenhle kluk je vůl.
„A ty snad jo?“ zeptám se. Tábor začíná až v devět. To vím jistě, protože jsem pomáhala Tommymu okopírovat rozvrhy, které byly součástí uvítacích balíčků.
„Ano. Je první den hokejovýho tábora. Přišel jsem se rozehřát.“
Těma svýma magnetickýma očima sjede moje obepnuté džíny, fialovou mikinu i sytě růžové návleky na lýtkách.
Povytáhne obočí a dodá: „Asi sis spletla datum. Krasobruslařskej tábor se koná až příští týden.“
Přimhouřím oči. Škrtněte to – tenhle kluk je obrovský vůl.
„Vlastně jsem –“
„A teď vážně, ty královno plesu,“ skočí mi do řeči úsečným tónem. „Nemáš tu co pohledávat.“
„Královno plesu? Viděl ses v zrcadle?“ odseknu. „To ty vypadáš, že by tě měli korunovat králem plesu.“
Podráždění v jeho výrazu ho podnítí i u mě. A to ani nemluvím o samolibém lesku v jeho očích. Právě to druhé mě utvrdí v rozhodnutí, že si s ním trochu pohraju.
Podle něj sem nepatřím?
A ještě mi říká královna plesu?
Jo… Víš co, debile? Polib si tu svoji fešnou prdelku.
S neviňoučkým úsměvem si schovám ruce do zadních kapes. „Je mi líto, ale nikam nejdu. Vážně tu potřebuju zapracovat
na otočkách a piruetách, a jak tak vidím,“ rozmáchlým gestem
ukážu na rozlehlé prázdné kluziště, „je tu dost místa pro nás oba. Když mě teď omluvíš, tahle královna plesu se už vážně potřebuje vrátit k tréninku.“
Znovu se zamračí. „Řekl jsem ti tak jen proto, že neznám tvoje jméno.“
„Nenapadlo tě se mě na něj prostě zeptat?“
„Fajn.“ Odfrkne si. „Jak se jmenuješ?“
„Do toho ti nic není.“
Rozhodí rukama. „Fajn. Chceš tu zůstat? Si posluž. Klidně si tu předváděj piruety do aleluja. Hlavně za mnou nechoď s brekem, až se tu ukážou trenéři a vykopnou tě.“
S těmi slovy odjede pryč a můj naleštěný led poskvrní hlubokými rýhami po ostří svých bruslí. Jede po směru hodinových ručiček, tak naschvál vyrazím proti němu. Když se míjíme, probodne mě pohledem. Usměju se na něj. A pak, protože mě baví být na něj hnusná, předvedu sérii otoček v podřepu. Na jedné pokrčené noze držím tu druhou nataženou před sebou, a tudíž přímo jemu v cestě. Uslyším hlasitý povzdech a pak se prudce otočí, aby se mi vyhnul.
Po pravdě jsem se v dětství opravdu věnovala krasobruslení. Nebyla jsem dost dobrá – nebo jsem o tento sport neprojevovala dostatečný zájem –, abych u něj zůstala, ale táta mě ujišťoval, že se mi získané dovednosti budou někdy hodit. Měl pravdu. V hokeji hraje hlavní roli fyzička, ale krasobruslení vyžaduje mnohem větší obratnost. Už po měsíci, kdy jsem se učila pouhé základy, jsem si začala všímat velkých pokroků v rovnováze, rychlosti a tělesném postoji. Všechna ta práce na bruslích, v které jsem se během těchto lekcí zdokonalila, ze mě udělala lepší bruslařku. Lepší hokejistku.
„A teď vážně. Jdi mi z cesty.“ Prudce zastaví, až se mu od bruslí rozletí ledová tříšť. „Stačí, že se s tebou musím dělit
o kluziště. Koukej do prdele respektovat můj osobní prostor, ty královno plesu.“
Zvednu se z otočky a složím si paže na hrudi. „Neříkej mi tak. Jsem Gigi.“
Odfrkne si. „Jak jinak. Jméno fakt jak pro krasobruslařku. Budu hádat. Je to zkratka nějakýho echt holčičího jména. Třeba… Georgia. Ne. Gisele.“
„Není to žádná zkratka,“ odpovím chladně.
„Fakt? Takže seš prostě Gigi?“
„Vážně tu kritizuješ moje jméno? Jak se vůbec jmenuješ ty?
Určitě to bude něco echt klučičího. Jako Braden nebo Carter.“
„Ryder,“ zamumlá.
„Jak jinak,“ napodobím ho a rozesměju se.
V očích se mu mihne touha vraždit, která vteřinu nato přejde v podráždění. „Hlavně se mi nepleť pod nohama.“
Sotva se ke mně otočí zády, zakřením se a vypláznu na něj jazyk. Když mě tenhle blbec hodlá okrádat o drahocenný čas, který můžu ráno věnovat bruslení, můžu se mu pomstít aspoň tak, že mu polezu na nervy. A tak si dám záležet, abych mu co nejvíc překážela. Zrychlím, rozpažím a předvedu další sérii otoček.
Jo, krasobruslení mě baví. Úplně jsem zapomněla, jak moc mě baví.
„A je to tu. Teď si to vyžereš,“ ozve se za mnou Ryderův posměšný hlas. Se špetkou uspokojení.
Zpomalím, když ke mně zpoza dvoukřídlých dveří na opačné straně kluziště dolehne hlasitá ozvěna kroků.
„Radši ber roha, Gisele, než nasereš Garretta Grahama.“
Dojedu až k Ryderovi. Hraju hloupou. „Garretta… jakýho?“
„Děláš si prdel? Nevíš, kdo je Garrett Graham?“
„Je snad slavný, nebo co?“
Ryder na mě vykulí oči. „Je to hokejovej král. Tohle je jeho tábor.“
„Aha. Hm. Mě zajímají jen krasobruslaři.“
Pohodím culíkem a proklouznu kolem něj. Chci stihnout ještě jeden prvek, hlavně abych zjistila, jestli si vůbec pamatuju, co jsem se během krasobruslařských lekcí naučila.
Zrychlím. Najdu rovnováhu. Moje brusle nemají zoubky, protože jsem si obula hokejové, ale tento skok nevyžaduje odraz na zoubcích. Zatočím, naberu hybnost, odrazím se od ostří bruslí a ve vzduchu vykouzlím piruetu.
Doskok je otřesný. Tělo nemám ve správné poloze. Navíc jsem se otočila až moc, ale stejně se mi podaří nezarýt nosem do ledu. Skok postrádá eleganci natolik, že sebou rozpačitě trhnu.
„Gigi! Co to tu sakra děláš? Chceš si zlomit kotník?“
Otočím se k plexisklu, kde asi šest metrů ode mě stojí můj zamračený otec. Na sobě má kšiltovku a tričko s logem hokejového tábora, na krku mu visí píšťalka a v ruce drží kelímek s kávou.
„Promiň, tati,“ křiknu rozpačitě. „Jen jsem si něco zkoušela.“
Za sebou uslyším přidušené zachroptění. Ryder ke mně dojede a tmavé oči mu ještě víc potemní.
Zakloním hlavu a neviňoučce se na něj usměju. „Copak?“
„Tati?“ zavrčí tiše. „Garrett Graham je tvůj táta?“
Pronese to tak rozhořčeně, až se rozesměju. „Nejen to, ale dneska taky pomáhám při vašem tréninku střelby na branku.“
Přimhouří oči. „Ty hraješ hokej?“
Natáhnu se po něm a poplácám ho po paži. „Neboj, králi plesu. Budu tě šetřit.“
Jake Connelly: Když už je řeč o naprostých katastrofách, jedná se o perfektní úvod k další části našeho pořadu. Ze světa univerzitního hokeje přišla významná zpráva: sloučení týmů Briaru a Eastwoodu. Jedná se o tvoji almu mater, Gare.
Garrett Graham: Studuje tam i moje dcera. Aby to zůstalo v rodině.
Connelly : Na škále od jedné do deseti – jedna je katastrofa a deset apokalypsa –, jak zlé to bude?
Graham: No, nevypadá to dobře.
Connelly : Domnívám se, že to je ještě hodně slabě řečeno.
Graham: No, ano. Ale rozebereme to. Když pominu fakt, že se jedná o bezprecedentní situaci – fúze dvou týmů první divize mužského hokeje do jednoho… To se běžně neděje. Ale mohlo by to mít určité výhody. Chad Jensen dostane do rukou supertým. Colson a Ryder na jedné soupisce! A to ani nemluvím o Demaineovi, Larsenovi a Lindleym. Navíc s Kurthem v síti! Jistě budeš souhlasit, že takový tým nikdo nezastaví.
Connelly : Teoreticky ne. A budu první, kdo uzná, že budou jejich budoucí výhry zasloužené. Chad Jensen je nejúspěšnější trenér vysokoškolského hokeje. Dvanáct účastí na mistrovství a sedm vítězství jenom během jeho kariéry na Briaru. Drží rekord v počtu výher na šampionátu –
Graham: To ti tvůj tchán za tuhle reklamní kampaň platí? Nebo to děláš zdarma, aby sis u něj vysloužil pár plusových bodíků?
Connelly : Říká chlap, co pod vedením Jensena vyhrál tři z těch sedmi mistrovství.
Graham: Jo, to je fakt. Takže ani jeden z nás není objektivní. A teď vážně. Jensen je hokejový čaroděj, ale ani on nedokáže vymazat desítky let vzájemné zášti a hořké řevnivosti. Briar a Eastwood jsou spolu už roky ve své skupině na kordy. A najednou se po těch klucích čeká, že se k sobě budou chovat slušně?
Connelly : Má před sebou těžký úkol, to je jasné. Ale jak jsi řekl, pokud se jim to podaří vyřešit a fungovat jako jeden tým, možná budeme svědky zázraku.
Graham: Buď to, nebo se ti kluci navzájem pozabíjejí.
Connelly : To brzy zjistíme.
1. KAPITOLA GIGI
Kouzelná péra
Hokejista není jen člověk, který hraje hokej.
Který dochází na stadion hodinu před utkáním, nazuje brusle, odmaká si ty svoje tři třetiny, převleče se do civilního a odkvačí domů.
Skutečný hokejista pro ten sport žije a dýchá. Neustále trénujeme. Dáváme tomu všechen čas. Na stadion jezdíme dvě hodiny před tréninkem, abychom se zlepšili. Duševně, fyzicky i emočně. Posilujeme, dřeme a ženeme naše těla až na pokraj sil. Věnujeme tomu sportu celý život.
Hrát na univerzitní úrovni vyžaduje obrovské odhodlání, ale zároveň je to výzva, kterou jsem vždycky toužila pokořit.
Týden před začátkem akademického roku se vracím ke své obvyklé ranní rutině. Období mimo sezonu je fajn, protože můžu trávit víc času s rodinou a přáteli, přispat si a pochutnávat si na nezdravém jídle, ale stejně se na začátek sezony vždycky těším. Bez svého sportu si připadám ztracená.
Dnes ráno na jednom ze dvou briarských hokejových stadionů trénuju sprinty. Jednoduché cvičení střelby na branku, kdy v oblouku zrychlím a pošlu kotouč do sítě. Sice si vynadám,
kdykoli minu, ale stejně není nad ozvěnu puku, který v prázdném stadionu naráží do mantinelů.
Dřu takhle asi hodinu, dokud si nevšimnu, že mě u střídačky domácího týmu k sobě gestem volá trenér Adley. Dojedu k němu zpocená jak prase.
Povytáhne koutek úst. „Nemáš tady co dělat.“
Stáhnu si rukavice. „Říká kdo.“
„Pravidla Národní vysokoškolské atletické asociace týkající se mimosezonních tréninků.“
Zakřením se. „Týkající se oficiálních tréninků pod vedením trenérů. Já si tu jen ve svém volném čase bruslím.“
„Přece víš, že na sebe nemusíš být tak tvrdá, Gi.“
„Páni,“ vydechnu pobaveně. „Chcete snad, abych na ledě podávala slabší výkon, než na jaký mám?“
„Ne. Chci, aby sis nechala trochu šťávy na –“ Zarazí se a uchechtne. „Víš co? Radši nic. Pořád zapomínám, že mluvím s Grahamovou. Jsi dcera svého otce.“
Jiskru mé hrdosti na okamžik zchladí mírné bodnutí roztrpčení. Když máte slavné rodiče, trávíte hodně času v jejich stínu.
Už když jsem začala hrát, věděla jsem, že mě budou napořád srovnávat s otcem. Táta je živoucí legenda, jinak se to nedá říct. Je držitelem tolika rekordů, že už se dávno nedají ani spočítat. A i ve čtyřiceti minulou sezonu válel. V pohodě by mohl hrát ještě rok dva, ale táta je chytrý. Rozhodl se ukončit kariéru, dokud je na vrcholu. Jako Gretzky, ke kterému ho neustále přirovnávají.
Právě to malé podrážděné bodnutí potřebuju držet na uzdě. Vím to. Pokud už chcete, aby vás s někým srovnávali, ať je to jeden z nejlepších sportovců v historii. Asi se nejvíc ze všeho bojím mizogynních dodatků, které následují po všech komplimentech, jež jsem během let obdržela.
Hrála dobře… na holku.
Má působivou statistiku… na ženu.
Hokejistům nikdo neříká, že na muže hráli výborně.
Pravdou ale je, že mužský a ženský hokej jsou dva naprosto odlišné světy. Ženy mají po vysoké mnohem méně příležitostí
hrát, jejich profesionální liga přitahuje méně diváků a také si nepoměrně méně vydělají. Chápu – jedno utkání NHL sleduje o miliony více diváků než všechny zápasy ženské ligy dohromady. Muži si zaslouží každý vydělaný cent a všechny příležitosti, které se jim naskytnou.
Pro mě to znamená, že musím využít veškeré možnosti, kterých se mi coby hokejistce dostane.
A to znamená?
Olympiáda, kotě.
Už od šesti let je mým cílem dostat se do národního týmu a přivézt domů olympijské zlato. Dřu na tom celý život.
Trenér mi otevře dvířka v mantinelech. „Přijede tvůj táta na tábor i letos?“
„Ano. Někdy tenhle týden. Nejdřív si ale potřebuje odpočinout. Minulý týden jsme se vrátili z každoročního pobytu u Tahoe.“
Moje rodina tráví spolu s blízkými přáteli a příbuznými
každý srpen u jezera Tahoe. Celé léto se u nás kvůli všem těm návštěvám netrhnou dveře.
„Letos za námi přijelo několik tátových bývalých spoluhráčů z Bostonu a řekněme, že každé ráno se na našem molu povalovala spousta chlápků s kocovinou,“ dodám s pobaveným úsměvem.
„Chudák jezero.“ Adley moc dobře ví, co všechno jsou táta a jeho spoluhráči schopní natropit. Býval asistentem trenéra Medvědů v době, kdy za ně táta hrál. Po pravdě, právě táta přetáhl Toma Adleyho do Briaru, aby trénoval ženský tým.
I kdybych chtěla uniknout otcovu stínu, nad vchodem do této budovy visí jeho jméno. Grahamův stadion. Před deseti
lety věnoval univerzitě peníze na kompletní přepracování
programu ženského hokeje. Univerzita tak postavila nové budovy a najala nové trenéry a skauty, kteří měli za úkol najít na středních školách ty největší talenty. Celé roky se briarský ženský tým nedal s tím mužským srovnávat, dokud mu táta nevlil novou krev do žil. Tvrdil mi, že pokud bych se pak rozhodla studovat na Briaru, chce, abych hrála za dobrý tým.
Pokud.
Cha.
Jako bych snad mohla studovat někde jinde.
„Co tu vlastně dneska děláte?“ zeptám se trenéra cestou v tunelu.
„Jensen mě požádal, abych mu s jeho táborem trochu pomohl.“
„Sakra. To začíná dneska?“
„Ano. A prokaž mi laskavost a vyřiď děvčatům, ať to trochu zklidní. Jedná se o uzavřený trénink. Jestli tam Jensen kteroukoli z vás uvidí, budu dělat, že o ničem nevím.“
„Jak to myslíte? Holky –“
To už ale trenér zmizí za rohem do chodby, která vede ke kancelářím trenérů.
Odpověď dostanu, když vejdu do šatny, kde najdu shromážděné spoluhráčky.
„Hele, Gi, zůstaneš a omrkneš s námi to divadlo?“ Naše kapitánka Whitney Cormacová se na mě z lavičky zakření.
„Jasně. Bych si to nenechala ujít. Jenže Adley vzkazuje, že na sebe nemáme upozorňovat, jinak bude Jensen vyšilovat.“
Camila Martinezová, třeťačka jako já, si hlasitě odfrkne.
„Podle mě bude mít Jensen plné ruce práce, aby zkrotil ty vzteklé pitbuly. Nás na tribunách si ani nevšimne.“
Vytáhnu si ze skříňky taštičku s toaletními potřebami.
„Sprchnu se a přijdu za vámi.“
Nechám holky v šatně a zamířím do sprch. Pod proudem horké vody přemýšlím, jak mužský tým přežije sloučení Briaru a Eastwoodu. Ta fúze znamená pro hokejový program obrovské zemětřesení a došlo k němu tak rychle, že se o tom někteří kluci dozvěděli, až když bylo po všem.
Eastwoodská vysoká je už po desetiletí naším rivalem. Minulý měsíc skončili. Jako že zavřeli celou univerzitu. Ukázalo se, že se na ni skoro nikdo nehlásil a jediné, co drželo školu nad vodou, bylo několik jejích sportovních programů, zvlášť mužský hokejový tým. Bylo jasné, že Eastwoodská končí a všichni ti sportovci by měli po ptákách. Pak se tam jak rytíři na bílém koni zjevili zástupci Briaru, aby situaci zachránili, a hráče odkoupili. Takže eastwoodský tým teď spadá pod Briar, což s sebou přináší několik změn.
Jejich kampus v Eastwoodu v New Hampshiru, který se nachází asi hodinu autem od Bostonu, se oficiálně přejmenoval na Eastwoodský kampus Briarovy univerzity. Pořád se tam studenti učí, ale aby se přechod pod Briar uspíšil, všechny stadiony zavřeli a budovy nyní čeká rekonstrukce.
A především: eastwoodský mužský hokejový tým se stal součástí briarského hokejového týmu.
Trenér Chad Jensen má před sebou nevyhnutelný úkol vzít ty dvě sáhodlouhé soupisky a vytvořit z ní jednu. Spousta kluků, kteří na obou školách letos nastoupili do svých týmů, přijde o místo.
Navíc se všichni navzájem k smrti nenávidí.
Ani za nic na světě si tu podívanou nenechám ujít.
Osprchuju se a převléknu do vybledlých džín a tílka. Mokré vlasy si upravím do culíku a na obličej si naplácám hydratační krém, protože vzduch na stadionu mi vysušuje kůži.
Moje spoluhráčky na mě už čekají na tribunách. Moudře se rozhodly nepřiblížit ke střídačkám a zabraly si místo nalevo a několik řad za trestnými lavicemi. Dost blízko na to,
abychom slyšely všechny vzájemné rýpance, ale s trochou štěstí dost daleko, aby si nás trenér Jensen nevšiml.
Whitney se posune, abych si k ní mohla přisednout.
Z tunelu k nám dolehnou tlumené hlasy všech těch přerostlých malých kluků a mě v hrudi bodne vzrušení.
V řadě přede mnou si Camila promne ruce a s neskrývanou radostí v očích se na mě ohlédne. „Je to tady.“
Vynoří se v chumlech po dvou a třech. Tuhle dva druháci, tamhle několik čtvrťáků. Na sobě mají buď černé, nebo šedé tréninkové dresy. Všimnu si, že se někteří s úšklebkem tahají za rukávy, jako by jim bylo fyzicky zle, že musí nosit barvy Briaru.
„Upřímně řečeno je mi eastwoodských tak trochu líto,“ přiznám.
„Mně teda ne,“ odpoví Camila se širokým úsměvem. „Nejmíň rok se díky nim nebudeme nudit.“
Stočím pohled na led. Všichni si ještě nestihli nasadit přilby, a tak mezi nimi zahlédnu povědomý obličej. Při pohledu na něj mi poskočí srdce.
„Case vypadá dobře,“ prohodí Whitney s uznalým tónem v hlasu. Štve mě to.
„Jo,“ odpovím neurčitě.
Nemýlí se. Právě proto mě ta její poznámka štve. Můj bývalý přítel je až nemožně pohledný. Vysoký a plavovlasý, má světle modré oči, které získaly hřejivý odstín letní oblohy, kdykoli to na mě vybalil.
Právě mluví se svým kamarádem Jordanem Tragerem. Nevšiml si mě. Jsem ráda. Naposledy jsme se viděli v červnu, ale přes léto jsme si párkrát napsali. Chtěl za mnou přijet. Nedovolila jsem mu to. Nevěřím, že se dokážu v Caseově blízkosti ovládnout. Už jen to, že to moje hloupé srdce při pohledu na něj poskočilo, mi napovídá, že jsem udělala dobře, když jsem jeho návštěvu v létě odmítla.
„Panebože, právě jsem se zamilovala.“
Camila mě přiměje odtrhnout oči od Case a věnovat pozornost dalšímu nově příchozímu.
Tak jo, páni. Je nepopiratelně sexy. Má špinavě blond vlasy, světle šedé oči a obličej, který by mohl způsobit nejednu bouračku. Určitě je z Eastwoodské, protože jsem ho ještě nikdy neviděla.
Camila prakticky slintá. „V životě mě ničí profil takhle nevzrušil.“
Několik kluků se s hokejkami v rukou zahřívá a rozbrusluje podél mantinelů. Rozhlédnu se po nich, ale nikoho neznám.
Camila se nakloní a shlédne dolů. „Který z nich je Luke Ryder?“ zeptá se zvědavě. „Prý ho Jensen vůbec nechtěl.“
„Jo, jasně že nechtěl nejúspěšnějšího útočníka ve státě,“ řekne Whitney suše. „O tom silně pochybuju.“
„Tak hele, má určitou pověst,“ namítne Cami. „Nedivila bych se, kdyby Jensen chtěl mít tým nadále bez poskvrnky.“
Na tom, co říká, něco je. Všichni jsme viděli, co se před dvěma lety semlelo na mistrovství světa juniorů, když se Luke
Ryder v šatně poté, co kluci získali pro Spojené státy zlatou medaili, popral s jedním ze svých spoluhráčů. Ryder mu zlomil čelist a poslal ho do nemocnice. Na celý incident, nebo přesněji na důvod jejich rvačky, škola uvalila informační embargo. Dodnes se neví ani to, kdo si začal, ale vzhledem k tomu, že ten druhý hráč to odskákal víc, se zdá, že si s ním Ryder potřeboval srovnat účty.
Pokud vím, od té doby je za slušňáka, ale když z jiného hráče málem vymlátíte duši, táhne se to s vámi. Máte v záznamech skvrnu bez ohledu na statistiky.
„To je on,“ oznámím a kývnu ke kluzišti.
Luke Ryder dojede k blonďákovi, na kterého Cami ještě pořád zamilovaně zírá, a ještě jednomu klukovi s krátce zastřiženými vlasy. Naposledy zahlédnu Ryderovu ostře řezanou čelist a pak už si nasadí přilbu a odvrátí se.
