aneb Proč byla Jane Austen ve skutečnosti pekelně temná . .
4. Láska je strašidelný dům
aneb Jak by Pýcha a předsudek vypadala jako hororový román 71
Část 2: Ničemové: Literární historie 85
5. Láska kouše
aneb Polní průvodce literárními monstry 87
6. První lásky
aneb Nestvůrní krasavci, na kterých jsme vyrůstaly 103
7. Kluci jsou kluci
aneb Proč se nedokážeme vzdát okouzlujících ničemů
8. Zvrácená logika
aneb Proč mají Darcy a Heathcliff společného víc, než si myslíte 137
9. Monstrózní slaďouši
aneb Čemu v Jane Austenové rozumějí sexy upíři
10. Darcy navěky
aneb Možná je to celé vina pohádek .
Část 3: Naši Darcyové. My
11. Darcyové našich životů aneb Léčivá moc drbů .
12. Darcy a další muži na ženění aneb Nutkavé sledování mýtu
13. Darcy na lavici obžalovaných aneb Co má definice Toho Pravého společného s našimi právy
14. Závěr: Darcy v našich srdcích
Prolog: O KOŤÁTKÁCH A KOTLETÁCH
Právě jsem vylezla z jalovcového houští. Dovolte, abych vám namalovala obrázek a pak vám vyprávě la př íb ěh. V tuto chvíli sedím pod velkým starým jasanem u nás na dvorku, jeho větve se mi skoro doslova zaplétají do vlas ů , moji fl ísovou mikinu pokrývá drobné pichlavé jehlič í a chlupatá semínka. ( Ř íkám sice moji fl ísovou mikinu, ale ve skute č nosti je to mikina, kterou můj bratr nosil na základce a v tomhle hektickém ř íjnu se stala základním kamenem mého šatníku.)
Zhruba př ed hodinou jsem dostala textovou zprávu od své t ř ináctileté sousedky Julie. Venku je kot ě. Teda, ona si aspoň myslí, že je to kot ě. Zdá se, že je zraněné, ale nevidí na něj. Je ně kde v jalovcovém houští u jejího domu.
Aby bylo jasno. Nemám zrovna moc volného času. To nemá být stížnost, pouze vysvětlení. A nejde o to, že bych propadla kapitalistické kultu ře neustálé práce, tenhle podzim je pro mě prostě jenom hodně náročný. Mám pět set jedna nepřečtených e-mailů. A t ř i sta šedesát jedna nepřečtených textových zpráv. Nejsem nijak zvlášť dů ležitá osoba, pro nikoho kromě svých dětí, které mi žádný z těch e-mailů neposlaly, a patrně kromě svých student ů, kteř í je posílají. Nevytahuju se a vlastně je mi trochu trapné tyto věci o sobě př iznávat. (Naše iPhony, my.) Jenom chci dát velmi jasně najevo, abych podpoř ila sv ůj argument, že když manžel odvezl děti na očkování proti ch ř ipce, nutně jsem pot řebovala využít ten čas k práci právě na této knize.
Ale doporuč ila jsem snad Julii, aby zavolala do útulku?
Ztlumila jsem si telefon a dala se do psaní? Ne, nic takového jsem neudě lala.
Poslala mi video. Na něm bylo vid ět jalovcové houští, které pů sobilo jako úplně obyč ejné jalovcové houští, až na jeden nápadný rys: teskný, žalostný ná ř ek.
A te ď, jsem já ta správná osoba, jež by mě la ř ešit ko č ič í záhadu? Op ět, nejsem. Nemám k tomu naprosto žádnou
kvali fi kaci. Ko č ky miluju, ale nikdy jsem žádnou nemě la. A doopravdy jim nerozumím. Nenávidí mě? Vlezou všude?
A př esto se nikdy necht ějí pomazlit? Chci ř íct, že nemám potuchy, jak poznat, jestli je ko č ka v nesnázích, natož jak ji chytit a ošet ř it jí př ípadná zranění.
A př ece se po ně kolika vyměněných textových zprávách můj záměr upevnil, jako když se máslo a cukr mění v karamel. Víte, já totiž kdysi byla ta dospívající dívka, která fenomenologicky plně směř ovala k projektu záchrany bezbranných tvore č k ů v nouzi. S nejlepší kamarádkou z první t ř ídy jsme č asto celé dny vytvá ř ely vlastní kníže č ky (já mě la na starosti texty, ona ilustrace), v nichž jsme nacházely zví ř ecí spole č níky všeho druhu a sbližovaly se s nimi. A b ěhem č asu, který jsem strávila na tomto svět ě, jsem našla docela hodně zab ěhlých ps ů – nebo to spíš vypadalo, že oni nacházejí mě. Do č asní domácí mazlíč ci mého dětství zahrnovali polní myš, kterou jsem chytila uvnit ř domu , ropušníka amerického a ně kolik salamandr ů . (Tu myš jsem možná nedopat ř ením př inesla domů ze stodoly.)
Chcete historky o želvách? Tě ch mám spoustu. A nemě la jsem náhodou v prváku na vysoké za spolubydlícího na koleji vě kovitého zakrslého králíka? Tohle je dlouhý př íb ěh a králič ice se jmenovala Lola. Dovolila jsem svým dětem, aby si nechaly kraba poustevníka z druhé ruky, kterému bylo deset let a byl velký jako miniburger? Ano, a vyráb ě la jsem mu malič ké biosaláty.
Tohle všechno ř íkám jen proto, abych zdů raznila, že př edstava, jak zachra ňuju bezmocné zví ř átko a dě lám si z něj kouzelného malého kamaráda, je ve mně zakoř eněná velmi hluboko. A jakmile se tahle př íb ěhová linie aktivovala – př estože jsem mě la spoustu práce a na ten úkol jsem nebyla zdaleka nejvhodnější osoba –, vyrazila jsem do akce.
Tohle je kniha o panu Darcym. Souvislost pochopíte za okamžik.
C
Vyuč uju anglickou literaturu na malé coloradské univerzit ě a specializuju se na britskou literaturu. A č koli jsem nikdy nebyla oddaná fanynka Jane Austenové, takzvaná „janeitka“ (já jsem vysazená spíš na Frankensteina a Draculu), uč ím skoro každý rok semestrální seminá ř o díle Jane Austenové. A každý rok v něm znič ím Pýchu a p ř edsudek.
Když ř íkám „znič ím“, nemyslím to tak, jak si t řeba mů žete znič it hedvábnou halenku, když zachra ňujete koč ku z jalovcového houští. Myslím tím spíš způ sob, jakým mů žete znič it píseň „Úplné zatmění srdce“ (Total Eclipse of the Heart), když někomu prozradíte, že Bonnie Tyler původně chtěla, aby ta píseň byla o upírech (což je pravda). Zč istajasna jsem rozvrátila veškeré nekomplikované asociace, které ve vás ta písnič ka vyvolávala, a už nikdy si ji nedokážete vyslechnout, aniž byste pomysleli na upíry, ale ta skladba je díky tomu daleko zajímavě jší. Každopádně, profesoř i anglické literatury mají k dispozici spoustu nástrojů, jimiž vám mohou zkazit oblíbené knihy, a já s oblibou lidem kazím Pýchu a p ředsudek tím, že odhaluju, jak literatura školí ženy k tomu, aby marnily č as ve snaze proměnit mizery v citlivé muže, místo aby se snažily svrhnout patriarchát.
Nechápejte mě špatně. Miluju Pýchu a p ř edsudek ! Miluju knihu a miluju fi lm a možná ji miluju tím víc, č ím víc ji nič ím.
A pokud to mů žu posoudit, moje studentky a studenti mě mají rádi, př estože jim tu knihu kazím. Ř íkají o mně, že jsem „vst ř ícná“ a „hrozně milá“ a „dě sná bedna“ (to bylo souč ástí anonymní internetové recenze a vážně, jak se opovažujete?).
Taky tvrdili, že jsem „ta nejlepší antikoncepce“. (To bylo v dob ě, kdy jsem byla t ěhotná a až trapně obrovská. Tenkrát jsem jedné z nejlepších kamarádek poslala zprávu se svou fotkou, a místo aby odpově dě la: „Ty celá zá ř íš“ nebo „To je
Tomuhle klamu propadá spousta z nás. Domníváme se, že když budeme dostate č ně vlídné, trp ě livé, okouzlující, užite č né a/nebo smí ř livé, roztaje srdce každého př edmětu našeho romantického zájmu a promění ho v oddaného a pozorného nápadníka. Pro č věř íme, navzdory veškerým dů kaz ů m svě d č ícím o opaku, že se č lově k, který nás neustále mírně shazuje a na esemesky odpovídá zásadně po pů lnoci, náhle promění v pana Darcyho?
No př ece kv ů li Darcymu, sakra! Literatura je plná lží.
Nesnažím se to celé hodit na Jane Austenovou. Mýtus povýšeného nič emy, jenž se promění v romantického hrdinu, je natolik vlivný, že se opakuje v nových a nových podobách i v souč asné kultu ř e. Vezměte si např íklad Bridgertonovy, nedávný seriál Net fl ixu nato č ený podle romancí Julie Quinnové z doby regentství. Když se objevila první série, zhltla jsem ji bez pauzy b ěhem jediného ve č era, to př iznávám, ovšem její př íb ěh tuhle neš ťastnou a pomýlenou př edstavu podporuje. Hrdince té série, Daphne Bridgertonové, se aktivně dvoř í opravdový princ na bílém koni, ale ona dá př ed ním př ednost vévodovi, který má mimoř ádně problematický vztah k otci a nedokáže se př imět, aby projevil emoce č i jakoukoli zranitelnost, a to víceméně po většinu dílů . Jako vážně, toho prince má Daphne př ímo př ed nosem. A nejde o to, že by navázání vztahu
DARCYHO paráda“, odepsala mi: „Vypadáš jako UFO“.) Ta poznámka o antikoncepci ve skute č nosti s mým zvykem nič it Pýchu a p ř edsudek nesouvisí, ale aspoň máte př edstavu o tom, jaké to je, studovat u mě Jane Austenovou. Tedy že chodit na můj seminá ř je báje č ná zábava, dokud neskonč íte ve spole č enské místnosti katedry anglistiky, kde zdrceně objímáte svoji spolubydlící, protože vám došlo, že plýtváte č asem, energií a pozorností na odtažité nebo citově nedostupné lidi v naději, že se z nich postupně stanou romantič tí hrdinové jako pan Darcy – a č koli jsou to č asto prost ě jen blbci.
s princem zahrnovalo nějaké radikální proměny spole č enské struktury. Daphne by se dokonce ani nemusela vzepř ít svému pokryteckému, panova č nému staršímu bratrovi! (Mimochodem, Anthonyho Bridgertona miluju. Soucítím s ním a cht ě la bych ho obejmout a uva ř it mu polévku – protože mě k tomu spole č nost dokonale naprogramovala.) Ano, princ Friedrich je nefalšovaný princ. Princ, který je ohleduplný a sebevě domý, a př ece bere ohledy na pot ř eby své partnerky. Jist ě, trvá na tom, že prost ě musí získat první tanec, ale než požádá o její ruku, dá jasně najevo, že by se ochotně usadil poblíž Daphniny rodiny. Friedrich je princ každým coulem. Jenže… ty jeho kotlety vypadají trochu divně. A nevyvolává v ní ten pocit , rozumíte, tu podivnou, zmatenou, roztouženou, dychtivou bolest, kterou umějí vyvolat citově nedostupní lidé, protože cht ějí, aby po nich ně kdo toužil, ale zároveň pot ř ebují vě dět, že jim nehrozí žádný opravdový vztah. Tedy př esně emoce, které
Daphne chová k citově nedostupnému vévodovi.
Spoiler alert, ale asi je vám jasné, co se stane pak. Náladový vévoda Daphne odmítne. Potom se s ní dá dohromady. Pak ji zase odmítne. Následně se koná souboj a ona ho zachrání a on ji ignoruje a trápí ji a ožení se s ní, poskytne jí veškerou sexuální výchovu, lže jí a všechno je to korunováno znásilněním z pomsty.
Daphne, toho prince jsi mě la rovnou př ed nosem, fakt! Když už se nedokážeš povznést nad ty kotlety, prost ě se zeptej, jestli by si je nemohl oholit – víš, že kv ů li tob ě by to udě lal. A potom bys zjistila to, co ty z nás, které mají př ístup ke Googlu, vě dí už dávno, totiž že hladce oholený Freddie Stroma je sexy, jestli tě teda berou klasič tí svalovci. A navíc by to nejspíš byl od za č átku př íjemný a láskyplný konsenzuální sexuální vztah!
Ale samozřejmě, jelikož seriál Bridgertonovi stojí na tom, čemu ř íkám mýtus pana Darcyho, ukazuje nám, že Daphne měla celou dobu pravdu. Nejd ř ív se divák dozví něco o vévodově
Seznamte se s Darcym
JMÉNO: Simon Bassett, vévoda z Hastingsu
MILOSTNÝ PŘÍBĚH: První řada seriálu Bridgertonovi
CO HO PŘITAHUJE: Sexuální zkušenosti, pomáhat sexuálně nezkušeným ženám, aby nějaké zkušenosti získaly, vtipné poznámky, olejomalby, hluboké přátelství
CO HO DĚSÍ: Myšlenka, že by mohl někoho přivést do jiného stavu a nedopatřením tak předat dál dědictví svého otce
Tento vévoda je tak sexy, že je skoro fuk, že říká, že by radši umřel, než by se s vámi oženil, anebo že později tvrdí, že to řekl jenom proto, že vám nemůže dát děti, ale pak vám lže o tom, odkud se děti berou. Je tak strašně sexy, že vás to nutí zapochybovat o samotné definici umění a povaze lidské podoby.
Jenže tento okouzlující vévoda má temnou minulost. Jeho otec byl krutý, lhostejný, opovrhoval jakoukoli nedokonalostí a odmítal si vytvořit citové pouto k synovi, který měl v dětství řečovou vadu. Aby ho potrestal za jeho dřívější zlé skutky, Simon u otcova smrtelného lože přísahá, že si nikdy nepořídí dědice a že titul vévody – jediná věc, na níž otci kdy záleželo – zemře s ním. Vévoda by však mohl být schopen překonat traumatickou minulost a zlomit temný slib, pokud bude žena, do níž se zamiluje, dostatečně trpělivá, pečující a odpouštějící. Jste to vy?
tragické minulosti – odvržený násilnickým otcem –, takže má pochopení pro jeho mírný sklon ke krutosti. Potom Daphne odhalí jeho tajemství, doslova v podob ě balíč ku dopisů , jež jeho otec nikdy neotev ř el, ale z nějakého důvodu si je ponechal, a vyvede ho na světlo tím, že mu nabídne svou lásku a pochopení, a vypadá př i tom naprosto úchvatně, prudkému dešti navzdory. Daphne dostane svého vévodu, sv ůj milostný př íb ěh a svoje děťátko díky tomu, že jde za hlasem svého srdce, snáší drsné zacházení, a dokonce se na něm podílí, a prost ě tak nějak oddaně č eká. Její krása, citlivost, empatie a trpě livost promění zví ř e zpátky v prince, jímž mě lo vždycky být.
A co ten princ, který tam byl od za č átku? No, jeho láska asi nemá moc velkou cenu, protože není nutné si ji zasloužit.
CA tady do toho vstupuje ta ko č ka. Když jsem se vrhala do jalovcového houští a vid ě la se jako milovaná zachránkyně a věč ná spole č nice zví ř ete, které jsem neznala a nemě la tušení, jak se o ně postarat, došlo mi, že mě jako loutku ovládají př íb ěhy, jež se do mě otiskly v d ětství. P ř íb ěhy, na nichž vyr ů stáme, jsou mnohem víc než jen př íb ěhy. Stávají se z nich osobní mytologie. Zažírají se nám hluboko do kostní d ř eně.
P ř edstavu, že jednoho dne zachráním rozkošného tvore č ka, jenž se pak stane mým spole č níkem, jsem v dětství na č erpala z knih, které jsem č etla, a z fi lmů , které jsem vidě la. Když se nad tím zp ětně zamýšlím, vlastně mě nenapadá žádný konkrétní př íklad. Možná knihy Jamese Herriota? Nebo všechny ty př íb ěhy o dívkách a koních a d ětech a psech, které jsem hltala? Nebo to způ sobily disneyovské princezny krá č ející mezi zví ř átky? Tě žko ř íct s jistotou.
Mýtus pana Darcyho je podobný př íb ěh: prostá dynamika s obrovskou emocionální odměnou, již si zvnit ř níme d ř ív, než
nám v ůbec dojde, co se děje. V následujících kapitolách se budu Pýchou a p ř edsudkem zaobírat podrobněji, ale struč ně ř e č eno, klasický román Jane Austenové a jeho nekone č né obměny v podob ě milostné zápletky, v níž se z nepř átel pozvolna stávají milenci – tu v něm autorka dovedla k dokonalosti –, nás uč í př íb ěh. A ten zní takto: Narazíš na ně koho, koho nemů žeš vystát. Lidi ti budou ř íkat, že je to špatný č lově k, a tvoje první dojmy tyto zvě sti potvrdí. To je za č átek velké lásky.
Jeden by ř ekl, že jakmile vyrosteme a získáme lepší náhled na své vnit ř ní stavy, pustí nás mýtus pana Darcyho ze svých spár ů . Budeme brát romantické vztahy tak, jak př ijdou, a nebudeme k nim př istupovat v rámci dominantních kulturních archetypů . Jenže dokud mýtus pana Darcyho vě domě nezpracujeme, nedokážeme se ho vzdát. Dokud nepochopíme, nakolik ovliv ňuje naše myšlenky, pocity a č iny – dokud ty př íb ěhy nepř ehodnotíme a neza č neme je vzájemně sdílet, aby nám došlo, jak nás stejný mýtus všechny dokonale zblbnul –, nebudeme skute č ně svobodné.
Cílem této knihy je podívat se mýtu pana Darcyho př ímo do vášnivých temných o č í, abychom si z něj vzaly, co pot ř ebujeme, a zbytek nechaly být. Neboť ně kdy jednáme na základě své víry v př íb ěh, př estože si namlouváme, že se rozhodujeme podle sebe.
Natáhla jsem ruku a zachytila ocásek toho kot ěte. Ale podobně jako to vždycky udě lá pan Darcy, proklouzl mi mezi prsty.
STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH
Úvod DO MÝTU PANA DARCYHO A
Na souvislost mezi Pýchou a p ředsudkem a knihami Sally Rooneyové, autorky bestseller ů Normální lidi a Rozhovory s p řáteli, což jsou v podstatě literárněji pojaté romance, mě upozornily moje studentky. Jedna z nich, Eleanor, podotkla, že Normální lidi sledují podobný dějový oblouk jako Pýcha a p ředsudek , konkrétně v tom, že hlavní hrdinové „se k sobě na za č átku chovají dost př íšerně a potom pomalu, pomalič ku za čnou být jeden v ůč i druhému v řelejší, a pak najednou, páni, je to láska“. Moje kolegyně Gloria Fisk, která se zabývá souč asnou literaturou, s Eleanoř iným hodnocením souhlasí; v jedné nedávné eseji podotýká, že „realistický román by se nikam nedostal bez př íběhů mladých bělošek, které se zamilovávají, a Sally Rooney o ničem jiném nepíše“. (To, o jaký kontext př icházíme, když bereme Jane Austenovou pouze jako zakladatelku a vzorový př íklad „realistického románu“, probereme později, ale je to u Austenové bě žná defi nice žánru a jedna z os, na nichž Fisk propojuje Austenovou s Rooneyovou.)
Ve své eseji o Rooneyové a v pozdějším interview na toto téma Fisk př ipomíná publikaci Janice Radwayové z roku 1984 s názvem Reading the Romance: Women, Patriarchy, and Popular Culture (Četba romancí: ženy, patriarchát a popkultura). Pro tuto knihu, jež je dnes už trochu zastaralá, ale ve své dob ě byla pr ů lomová, vedla Radway rozhovory s vášnivými č tená řkami romancí ve snaze pochopit, co ze svých č tená ř ských život ů mají. Jeden z tropů , které Radway rozebírala, zapadá do zápletky Pýchy a p ř edsudku: hrdinka ur č itého muže zpo č átku nesnáší, protože je povýšený a zlý, ale pak o něm získá nové informace, díky nimž za č ne jeho chování dávat smysl. Když Fisk shrnula argumenty Radwayové, vysvětlila, že skrze tento dějový oblouk romantická literatura racionalizuje špatné zacházení se ženami v patriarchátu a nazna č uje, že muž, který se k vám chová špatně, prost ě jen trpí a č eká, až ho ně kdo pochopí a bude ho milovat.
MÝTUS PANA DARCYHO
Seznamte se s Darcym
JMÉNO: Connell Waldron
MILOSTNÝ PŘÍBĚH: Normální lidi
CO HO PŘITAHUJE: Intelektuální souznění, divné holky
CO HO DĚSÍ: Výsměch vrstevníků
Naštěstí pro vás tenhle oblíbený sportovec nekouká jenom po prvoplánově atraktivních dívkách, do nichž jsou zabouchnutí skoro všichni. Má tajný poměr s mladou ženou, které se jeho kamarádi ze školy posmívají, ačkoli z toho má trochu divný pocit. Jen si dávejte pozor, pokud trpíte nějakou nejistotou spojenou s rodinným traumatem, protože tenhle kluk je emocionálně nezralý a dost citlivý na své společenské postavení a mohl by vás poslat k vodě a vzít na ples populárnější holku.
Tento sexy mladík vám možná neposkytne šťastný konec, po němž toužíte. Pokud ale hledáte pomalu se rozvíjející skorovztah s člověkem ze své minulosti, který znovu a znovu končí a začíná, vydrží po celou dobu vysokoškolského studia a bude doprovázet vaše úspěchy, nepříjemné zážitky a sebeobjevování, citlivý Connell by mohl být přesně ten pravý.
Aby bylo jasno. Já žánrovou literaturu miluju. (Nikoli bez souvislosti, jak brzy zjistíte, toho také vím až př íliš mnoho o televizních reality show.) Myslím si, že není hanba prohlásit, že knihy Sally Rooneyové jsou literárnější romance nebo že žánrové romance mají hodně spole č ného s Jane Austenovou.
A myslím si také, že knihy jakéhokoli žánru mů žou být spole č ensko -politicky subverzivní. Nicméně cokoli, co je oblíbené, mů že zároveň posilovat status quo, ně kdy navzdory svému podvratnému pů sobení – a jak uvidíme, až se dostaneme k dějinám gotického žánru, populární literatura mnohdy dě lá př esně tohle. Nenavrhuju, abyste př estaly č íst romance, a nedomnívám se, že žánrové romance podpírají patriarchát úč inněji než dejme tomu vysoce literární beletrie č i experimentální fi lmy. Také uznávám, že tento žánr je a vždycky byl úzce spojený s genderem, a je mi jasné, že kritizování žánru romantických románů (což nedě lám!) z feministických pozic mů že také př edstavovat funkč ní kritiku ženskosti č i ženské identity.
P ř es tohle všechno zastávám názor, že stojí za to položit si otázku, pro č tolik romantických próz (bez ohledu na literární úroveň) pů sobí trochu jako fan fi kce Pýchy a p ř edsudku. Jak se z postavy Darcyho – muže, který se jeví jako mizera, ale jakmile napraví svoje chyby a odhalí vám své pravé já, promění se ve vaši spř ízněnou duši – stal vzor pro tak obrovské množství romantických hrdinů? Jakou práci odvádí tropus pana Darcyho a mů že také skute č ně škodit?
CTady je Pýcha a p ř edsudek v kostce. (Pan Collins s Mary sedí v rohu té kostky a vedou hluboký rozhovor o fi lozo fických kvalitách metafory kostky.) Sexy zazobaný týpek Charles Bingley si pronajme panství na britském venkově. Nast ěhuje se tam
