„TU PUES COMME UN PIED DE GORILLE!“
Maren se snažila nevnímat, co na ni pokřikuje Henri, protivný šedý papoušek, který patřil její babičce Lishtě, a raději
otevřela nádobku kafemlýnku a posunula ho ke své starší sestře. Byl teplý červencový den, otevřenými okny rodinného krámku se sny vál dovnitř slaný vánek a rozcinkával zvonkohru z mořského skla, kterou babička nedávno pověsila uprostřed místnosti.
„Henri, jak bys vůbec mohl vědět, jak smrdí gorilí noha?“ ušklíbla se Marenina sestra Hallie a přidala do kafemlýnku
lžičku čerstvě namletého umělého trávníku. Když Maren odlamovala tři třísky z lopatky starého větrného mlýna a přidávala je do snové směsi, trochu ji zahřálo u srdce, že teď má
Henri další osobu, které se může pošklebovat.
„Než se Henri dostal k nám, určitě vedl vzrušující a zajímavý život,“ prohlásila Lishta, zvedla oči od novin a z talířku, o který se dělila se svým milovaným papouškem, si vzala slanou sušenku. „Nikdy se nedozvíme, kde přesně byl a co viděl… nebo očichával.“
„Já to snad ani vědět nechci.“ Hallie se otočila k Maren. „Můžeš donést tu hůl?“
Maren přešla ke skříni v zadní části krámku a přehrabovala se mezi košťaty, mopy, hráběmi a starými vlajkovými tyčkami, dokud neobjevila golfovou hůl. Hallie vytáhla pilník a přejížděla s ním po úderové plošce, dokud se na čistém listu papíru, který podsunula na stůl, neobjevily lesklé stříbrné hoblinky.
„Co dál?“ zeptala se, když je nasypala do mlýnku.
Maren si zamyšleně navíjela na prst zelený pramínek svých různobarevných vlasů. Ten sen měl být o minigolfu. Ale nešlo o nějaké obyčejné golfové hřiště. Snílek mohl skákat do překážek a zase z nich vyskakovat: svézt se na roztočených lopatkách větrného mlýna, sklouznout se po trojitě zatočené skluzavce, šplhat na obrovské květiny a houpat se na jejich okvětních lístcích. Maren s Hallie zatím vymyslely čtrnáct z celkem osmnácti jamek.
„Modrá velryba,“ navrhla Maren.
„Och, to se mi líbí.“ Hallii zajiskřilo v očích a Maren z toho zajiskřilo v srdci.
„Můžeš jí skočit do pusy a vyletět ven dýchacím otvorem,“ pokračovala Maren.
„Jo!“ zajásala Hallie a už šplhala po žebříku. „Co myslíš, bábinko? Mořskou vodu z Atlantiku, nebo z Pacifiku?“
Jenže Lishta se tak začetla do novin, že vůbec neodpověděla.
„Bábinko?“ opakovala Hallie.
„Hmm?“ Lishta si posunula brýle na nose a zamžourala na písmena.
„Vodu z Atlantiku, nebo z Pacifiku?“
„Na co, drahoušku?“
Hallie si odfrkla a seskočila ze žebříku tak rázně, až polekala Henriho, a ten zapleskal křídly a málem by převrhl sklenici drobných skleněných korálků, kdyby ji Maren nezachytila.
„Co to čteš?“ zeptala se Hallie a nakoukla Lishtě přes rameno.
„Inzerát na letní tábor,“ odpověděla Lishta.
„Nemyslíš, že na to jsi už trochu stará?“ zeptala se Hallie.
„Moc vtipné.“ Lishta dloubla Hallii kloubnatým prstem do břicha a ta vyjekla a uskočila. Maren musela zachytit další sklenici, která se už už kácela z poličky.
„Koukněte na tohle,“ vybídla je babička a rozložila noviny na pultě. Celou dolní polovinu stránky zabíral pestrobarevný
inzerát. Písmena byla velká, jako z komiksu, a pod nimi se
nacházela kresbička jezera s několika chatkami. Obloha byla plná chrr! chrr! naznačujících spánek a myšlenkových bublin
s obrázky: letící superhrdina, usměvavý vdoleček se šlehačkou, kotě se slunečními brýlemi.
TÁBOR STINNÉ PÍSKY!!
Ani v nejdivočejších snech si nedokážeš představit takhle dokonalé léto! Náš tábor na stinných písčitých březích jezera Lentille je doslova ten nejkrásnější sen! Mladším táborníkům nabízíme úvod do snění a pokročilým snílkům kurzy výroby snů.
A všichni účastníci navíc dostanou vlastní snový balíček, pečlivě vybraný a upravený na míru podle osobního vkusu a zálib!!
SNĚTE VE VELKÉM!!! PŘIHLASTE SE HNED!!!
„To je teda pořádná spousta vykřičníků,“ podotkla Hallie.
„A oni tam vážně budou děti učit vyrábět sny?“ podivila se Maren.
Lishta si poklepala tužkou na bradu. „Zajímalo by mě, kdo ten tábor vede.“
„TROUPEAU DE VACHES GRINCHEUSES!“ vyvřískl Henri.
„Dobrý nápad, Henri,“ odpověděla Lishta, „ale nejspíš to nebude stádo nabručených krav.“
Maren prolétla další část reklamního textu plného vykřičníků a našla kontaktní údaje. „O tom se tady nic nepíše. Ale mají webovky.“
Hallie už vytáhla telefon a prsty jí poletovaly po displeji. „Ten tábor prý vedou Calvin a Malvin Peppernotovi.“
„Kelvin a Melvin čí?“ Lishta si zase narovnala brýle.
„Calvin a Malvin.“ Hallie klepla na fotografii dvou proplešatělých mužů, kteří se úplně stejně křenili od ucha k uchu. Stáli u jezera, na sobě měli úplně stejná pruhovaná trička a jeden z nich mával pádlem od kajaku, zatímco druhý držel polštář.
„Ani jednoho z nich jsem v životě neviděla,“ prohlásila Lishta, což bylo překvapivé, protože obchodování se sny se zase tolik lidí nevěnovalo a ona jich většinu znala. „Mohla bys ten obrázek zvětšit?“
Hallie špičkami prstů klouzala po displeji, dokud ho celý nezaplnil obličej levého dvojčete. Muž měl hrbolatý nos posetý pihami a nad horním rtem mu rašil řídký knírek.
„Nemám nejmenší tušení, kdo to je,“ přiznala Lishta, vytáhla si z copu vlásenku a strčila si ji do koutku úst.
„Co když pracují pro někoho, koho znáš?“ navrhla Maren.
„Možná,“ připustila Lishta. „Je na těch stránkách uvedený ještě někdo?“
Hallie chvilku ťukala a posouvala. „Ne.“
„Něco o tom, kdo jim dodává sny?“ zeptala se Lishta.
Další poklepávání a rolování. „Ne.“
„VIENNOISERIES POURRIES,“ zaskřehotal Henri.
„Přesně tak,“ zamumlala Lishta a pořád roztržitě okusovala vlásenku. „Je něco shnilého ve státě dánském.“
„Ten tábor je v Dánsku?“ podivila se Maren.
Hallie se zasmála. „To je citát z Hamleta, ty hloupá.“
„Aha.“ Maren se začervenala. Přece nemůže za to, že ve škole Shakespeara ještě nebrali.
„To znamená, že je na tom něco divného,“ vysvětlila Lishta.
„Dokonce podezřelýho,“ podotkla Hallie a povytáhla obočí. „Hele, příští týden začíná výstava Cleo Montclairový.“ Ukázala na stránku vedle inzerátu na tábor. Titulek zněl: „V muzeu umění Pine Ridge budou k vidění Magické monstróznosti Montclairové.“
Cleo Montclairová byla jedna z nejslavnějších bývalých obyvatelek Rockpool Bay a jedna z Halliiných nejoblíbenějších umělkyň. Vytvářela obrovské abstraktní sochy, které magicky ožívaly a pohybovaly se v jemných, opakovaných vzorcích, jimiž reagovaly na lidské emoce. Maren připadaly trochu hrozivé, ale Hallie měla na své straně pokoje pověšených hned několik plakátů s těmi magickými monstry.
Náhle zařinčel telefon a všechny leknutím nadskočily.
Henri protáhle zavřískl, vyletěl až na vrcholek žebříku a Hallie zvedla sluchátko.
„Ahoj, mami,“ řekla. „Ano, za chvíli ji tam odvezu.“ Odtáhla pusu od mluvítka. „Bábinko, pořád platí, že dneska večeříš u nás?“
„Ano, to bych ráda.“ Lishta si strčila vlásenku zpátky do copu. „V kolik mám přijít?“
Hallie si přitiskla sluchátko k uchu. „Maren má do půl sedmý tancování, takže budeme nejspíš jíst zhruba v sedm.“
Lishta mrkla na oboje hodiny v obchodě – jedny ukazovaly šestnáct padesát a druhé sedmnáct deset. „Chtěla bych si jen vyřídit pár telefonátů a potom dorazím.“
Od toho loňského maléru s Obscurou Grayovou Lishta a hrstka dalších majitelů krámků se sny bedlivě dohlíželi na celý obor a prověřovali a vzájemně si hlásili cokoli podezřelého. Zatímco se Hallie loučila s mámou, Lishta složila noviny.
„Mám dát na dveře ceduli Zavřeno?“ zeptala se Maren.
„To bys byla hodná,“ odpověděla Lishta. „Hallie, drahoušku, mohla bys mi prosím vypsat všechny kontaktní informace na ten tábor, než půjdeš? Hlavně na ty vedoucí, Kelvina a Delvina.“
„Calvina a Malvina,“ opravila ji Hallie a sáhla po bloku a tužce.
Zatímco Maren procházela zšeřelou přední místností s psacími stroji, která báječně voněla po papíru a inkoustu, v břiše jí hlodaly obavy. Výroba snů byla tradiční umění, které se předávalo v rodinách, nevyučovalo se na letních táborech jako nějaké zábavné ruční práce. A co bylo důležitější, v nesprávných rukou byla tvorba snů nebezpečná. Loni to zažila na vlastní kůži, s Obscurou Grayovou. Při vzpomínce na zlovolnou primabalerínu, která ji vydírala, unesla a nutila vytvářet noční můry, což byla součást jejího plánu, jak si podrobit a převzít celé město, se Maren otřásla.
Otočila ceduli Otevřeno, která visela na dveřích, na Zavřeno a zašeptala si to, co si opakovala, kdykoli se jí začala zmocňovat panika. Obscura je ve vězení. Jsi v bezpečí. Obscura je ve vězení. Jsi v bezpečí.
To byla pravda. Obscuru odsoudili na deset let. Vězení bylo stovky mil daleko. Přesto sebou Maren škubla, kdykoli uviděla můru, protože jí to připomnělo, jak můry ovládané Obscurou potají roznášely zlé sny.
V krámku se sny Lishta listovala adresářem a Hallie přesypávala obsah kafemlýnku do skleničky. Jejich sen o minigolfu bude muset počkat do zítřka. Ale to nevadilo, protože ještě nenavrhly poslední tři jamky a tvůrčí výkony není dobré
uspěchat. Zejména vzhledem k tomu, že Hallie pořád potřebovala hodně odpočívat, aby se zotavila z úrazu hlavy při autonehodě.
„Jsi připravená?“ zeptala se Hallie a z kapsy u mikiny vytáhla klíčky. Před měsícem jí konečně dovolili znovu řídit
a Maren už nikdy, nikdy nezapomínala na svou povinnost upozorňovat na rizika.
„Jo.“ Když si Maren přehodila batoh přes rameno, zacinkaly v něm stepovací boty. „Tak ahoj, bábinko!“
Když Lishta vnučkám posílala vzdušný polibek a mávala jim na rozloučenou, ani nezvedla hlavu od novin.