Jakmile Cora zaslechla Šarlotin hlas, zamrzla na místě.
„Šišky a kořeny!“ zamumlala si pro sebe. Co zase provedla?
„Nepostrádáš něco?“ Šarlota dorazila do kavárny zrovna ve chvíli, kdy kamarádi odcházeli. Tác s jídlem si položila na stolek, u něhož předtím seděla Cora, a pro něco se shýbla. Cořin lesní batůžek!
Coře zahořely tváře a rudá jako vlčí mák se pro něj natáhla. Cítila, jak se na ni všichni nesouhlasně dívají. Penelopa stěží zadržovala
smích. Lesní batůžek byl nejdůležitější součástí výbavy
každého ochránce. Takový batůžek z pavoučích
vláken navíc obsahoval magii, takže se do něj
vešlo cokoliv, aniž by se protrhl.
A mohlo to být jakkoliv velké a těžké, dokonce by se do něj
vešel i obrovitý hrubián, pokud by někdo měl tu odvahu a chytil ho. Jak ho mohla zapomenout?
Cora si vzala batůžek a Šarlota ji s upřeným pohledem nabádala: „Musíš dávat větší pozor, Coro. Ne abys ho někde zase nechala.“
„Nenechám, slibuju,“ odpověděla Cora, naštvaná sama na sebe. Vždyť měla Šarlotě dokázat, že je už dostatečně zodpovědná,
aby se mohla stát správným a samostatným ochráncem!
Kluci na ni čekali na vrcholu skluzavky.
„Smůla, že tě zrovna Šarlota nachytala,“ pronesl Jax.
Cora pokrčila rameny. Ano, smůla, ale v tom problém nebyl. Mohla vinit jenom samu sebe, že tam batoh nechala. Vyšplhala na vrchol skluzavky a na chviličku tam zůstala sedět, aby se rozhlédla po bohatě olistěné zelené klenbě Šumícího lesa. Ukrytý Střed, kde ochránci žili, obepínal široký ostružinový plot. Cora se moc ráda dívala na úchvatné domy schované za ním. Ochránci byli nesmírně kreativní, k domům přistavovali
různé věžičky a vysoké komíny a s okolím je spojovaly točité schody. Veliký palác babičky
Nebeské se Coře líbil nejvíc. Rozkládal se ve větvích stoletého buku, který rostl nad pasekou uprostřed Ukrytého Středu.
Na věžích paláce vlály vlajky z překrásných
okvětních lístků a točité schodiště, které
vedlo kolem kmene stromu, zdobil popínavý břečťan. Vraní hnízdo na vrcholu nejvyššího
dubu se nacházelo přímo naproti palácovému buku. Pod palácem protékal krásně čirý potok, vinul se přes paseku kolem Velkého přístřešku, kde se ochránci shromažďovali při oslavách a zvláštních událostech. Cora přelétla očima dřevěný most nad potokem a spatřila svoji starou školu ve větvích platanu.
„Samá nuda!“ zabručela. Nesmí se nechat poslat zpátky! Chce zažívat dobrodružství ve Velkém Venku.
„Zvládnu zkoušku a stanu se tím nejlepším ochráncem,“ slibovala si. Pak vzala batůžek do náruče, pevně si ho oběma rukama přitiskla na břicho a odrazila se. Zelené vlasy za ní vlály a všechno kolem ní se roztančilo, když
svištěla po skluzavce zatáčkami dolů za Jaxem a Nisem.
Následující den se Cora vzbudila obzvlášť brzy, ještě před svítáním. K snídani si dala chleba z kůry a rozdělila se o něj s ochočenou myškou Oříškou. Pak už pelášila dolů po schodech, které obtáčely kmen stromu, kde bydlela. Dole čekala, kdy se objeví Jax. Netrpělivě poskakovala na posledním schodu, protože kamarád měl zpoždění.
Po chvíli se kolem ní protáhla máma. Poslední dobou do Velkého Venku moc nechodila, protože pracovala ve Vraním hnízdě. Cora to nechápala. Ano, taky milovala svůj domov v Ukrytém Středu Šumícího lesa, ale jak je možné, že mámu nepřitahuje dobrodružství ve Velkém Venku?
„Dávej na sebe pozor a drž se z dosahu hrubiánů. Ať tě žádný nechytí!“ zamávala na ni máma a spěchala do kavárny.
Cora už byla celá nesvá. Konečně se Jax přiřítil, dlouhé modré vlasy za ním vlály jako ve vichřici.
„Já jsem zaspal!“ vydechl.
Cora nechtěla být naštvaná, ale musela se přemáhat. „Ty dubisko! Chtěli jsme přece udělat
dobrý dojem a být u Ostružinové brány co nejdřív.“
Běželi jako o závod, až Coře nadskakoval batůžek na zádech, aby se co nejrychleji dostali k bráně v hustém ostružinovém plotu, který se táhl kolem celé vesnice.
Když dorazili do řady přímo za Penelopu s Winnie, Coru to dost znechutilo. Penelopa
byla rozespalá a vypadalo to, že se jí moc do práce nechce, ale pohled na přibíhající dvojici ji rozjařil.
„Ahoj, nováčci,“ protáhla hlasitě a dívala se přitom na Cořiny rozcuchané zelené vlasy.
Pak si prsty lehce načechrala dokonalé růžové lokny. „Myslíte, že to zvládnete sami ve Velkém Venku, nebo potřebujete, aby vám pomohl nějaký zkušený ochránce, jako třeba já?“
Cora se zhluboka nadechla.
„Nevšímej si jí,“ zašeptal Jax. „Jen tě chce vytočit.“
„To teda jo!“ Nebylo to fér. Bez Winnie by se z Penelopy také ještě hotový ochránce nestal.
Penelopa se hihňala, ale když jí a Winnie předala Šarlota dlouhý seznam prací na obnovu přírody, smích ji přešel.
„Přece už jste hotoví ochránci,“ pronesla Šarlota sladce a zjevně potlačovala úsměv.
Potom přišli na řadu Cora s Jaxem.
Šarlota nahlédla do připraveného seznamu: „Na kraji Slunečné louky směrem k Dolnímu
lesu se staví nové domy. To brání ježkům, kteří tam žijí, aby se dostali za potravou tak daleko, jak potřebují, ani nemají prostor udělat si doupě a mít mláďata. Vaším úkolem je vytvořit ježkům volný průchod tak, že uděláte dostatečné otvory v plotech kolem zahrad u domů, které jim cestu blokují.“ Šarlota ťukla tužkou do seznamu a tvářila se přitom opravdu vážně.
„Je to důležitá práce. Bude to náročné a musíte si dát záležet. Zvládnete to, nebo mám tenhle úkol raději dát někomu jinému?“
„Zvládneme to,“ okamžitě odpověděla
Cora. Ježky milovala! Jejich bystrá očka nad úzkým čenichem s kulatým čumáčkem se jí líbila. Proč nemůžou hrubiáni žít v souladu s přírodou, místo aby budovali obrovské ploty, přes které se nikdo nedostane? Možná měl Jax
pravdu, když říkal, že potřebují ochránce, aby jim ukázali, jak se o přírodu starat.
„Ano,“ souhlasil i Jax.
„Hmm,“ váhala Šarlota. Cora se na ni usmívala, dokud jí rysy ve tváři nepovolily.
„Dobrá, věřím, že mě nezklamete. A na dnešním seznamu přání jsou spadané
okvětní lístky na girlandy. Použijí se během veslařských závodů na oslavu narozenin babičky Nebeské. A pan učitel Světluška potřebuje ochmýřená semena pampelišek do školky.“