ÚVODNÍ SLOVO
Ačkoliv rodinné vazby jsou ušlechtických rodů spletité, urodů Dietrichsteinů aMensdorff-Pouilly došlo kněčemu výjimečnému – oba rody se staly příbuznými předních evropských královských rodů, na prvním místě habsburského ana druhém britského. Vprvním případě to bylo příbuzenství nelegitimní, ve druhém legitimní. Aprotože se rody Dietrichsteinů aMensdorff-Pouilly vroce 1857 navzájem propojily aMensdorffové odvanáct let později zdědili knížecí titul ijméno Dietrichsteinů, sluší se oba rody představit společně. Dodejme, že nejde otzv. pobělohorské rody, protože první knám přišel už v16. století adruhý až na počátku 19. století.
Historie rodu Dietrichsteinů sahá až do 10. století ajeho kořeny bychom nalezli na jihu Rakouska, při hranici sItálií aSlovinskem. Dietrichsteinové se proslavili jako vojáci adiplomaté. Za svůj společenský imajetkový vzestup vděčí Zikmundovi I.zDietrichsteina (1488–1533), který se jako důvěrník císaře Maxmiliána I.roku 1515 oženil sjeho nemanželskou dcerou Barborou.
Jejich syn Adam (1527–1590) měl díky královskému dědovi otevřeny dveře ke hvězdné dvorské kariéře. Prosadil se jako diplomat ipolitik aroku 1575 mu panovník prodal moravské panství Mikulov. Díky tomu Dietrichsteinové vstoupili do českých zemí.
Do podoby mikulovského zámku aokolní krajiny, se nesmazatelně zapsal kardinál aolomoucký biskup František (1570–1636). Jako gubernátor Moravy po roce 1620 prosazoval umírněnou rekatolizaci. Byl to nejen kněz, na jehož procítěná kázáni chodili též nekatolíci, ale ihřešící člověk, neboť měl nelegitimní dceru, kterou dobře provdal. Pro svůj rod získal dědičný knížecí titul, který získal jeho synovec Maxmilián II.
Zčlenů rodu připomeňme diplomata knížete Františka Josefa (1767–1854), který byl vojákem apozději velvyslancem vRusku. Odkud si přivedl rovněž manželku hraběnku Alexandru Andrejevnu, jež pocházela zvýznamného rodu Šuvalovů. Jeho synovec Mořic (1775–1864) byl významným mecenášem vídeňské kultury aposledním knížetem zDietrichsteina. Mořicovy neteře si rozsáhlý rodový majetek rozdělily losem. Panství Mikulov získala hraběnka Alexandrina, která se roku 1857 provdala za hraběte Alexandra zMensdorff-Pouilly (1813–1871). Na něj byl roku 1869 přenesen taktéž knížecí titul ajméno rodu Dietrichsteinů, který roku 1864 vymřel po meči. Rod Mensdorff-Pouilly má také zajímavou historii. Původem to je starý francouzský šlechtický rod zLotrinska, který za Velké francouzské revoluce emigroval ausadil se vRakousku. Aby hrabě Emanuel (1777–1852) ajeho bratr Louis-Josef mohli bojovat vcísařské armádě proti Francii, přijali nové jméno „von Mensdorff“ – podle vsi na jejich hrabství Roussy vLucembursku. Později si Emanuel ponechal obě jména, která spojil do „Mensdorff-Pouilly“. Hrabě Emanuel byl statečný aschopný velitel jízdy aroku 1804 se mu iproto podařilo získat ruku pohledné princezny ze starého saského rodu – Žofie Sasko-Kobursko-Gothajské (1778–1835). Kromě statečnosti ašarmu ji údajně okouzlil ivirtuózní hrou na housle. Její mladší sestra Juliana se provdala za bratra ruského cara Alexandra I.ajejí bratr Leopold I.(1790 až 1860) se roku 1831 stal prvním belgickým králem. Především však její neteří byla budoucí britská královna Viktorie ajejí synovec Albert se vroce 1840 stal královniným manželem. Proto byl britský královský rod nazýván „Sasko-Koburským“, ato až do roku 1917, kdy král EdvardVII.rozhodl opřejmenování na rod „Windsorů“, aby se zbavil německého jména.
Emanuelovi švagři asynovci se stali panovníky Portugalska, Bulharska, Rumunska aMexika, četné švagrové aneteře byly provdány do dalších královských, vévodských aknížecích rodů, anaopak
zahraniční princezny se provdaly za Koburky. Doplňme, že potomkem sasko-koburského vévody abulharského cara Borise I.byl vnuk Simeon II. (*1937), který se vletech 2001–2005 stal předsedou vlády Bulharské republiky.
Sasko-Koburští příbuzní však měli také své četné hříchy (nebyli mezi šlechtou ani běžnou veřejností výjimkou), atak jistě čtenáře zaujmou milostné avantýry kupříkladu vévody Arnošta I.Sasko-Kobursko-Gothajského sfrancouzskou herečkou Paulinou Panam. Sní měl nemanželského syna Arnošta. Pikantní životní osudy však měli idalší jeho příbuzní, včetně tety Juliany, provdané ruské velkokněžny Anny Fjodorovny.
Už zmíněný hrabě aod roku 1869 kníže Alexandr „von Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein-Nikolsburg“ byl zkušeným vojákem, který dosáhl hodnosti podmaršálka. Byl také velvyslancem vRusku ave Velké Británii, ministrem zahraničí akrátce též premiérem Rakouska. Vletech 1865–1866 varoval před válkou sPruskem anavrhoval řešení krize, ale nebyl vyslyšen. Ústupky, které navrhoval, si
Prusko aItálie stejně vzaly silou zbraní aza cenu lidských avelkých materiálních ztrát. Na zámku jeho manželky vMikulově pak bylo po porážce vbitvě uHradce Králové sPruskem včervenci 1866 uzavřeno potupné příměří apoté mír vPraze.
Oba Alexandrovi synové založili mladší knížecí větev rodu aprosadili se vdiplomacii. Starší Hugo (1858–1920) byl jako jeho otec úspěšným vojákem (podmaršál) adiplomatem aza mise vRusku si našel imanželku Olgu Alexandrovnu Dolgorukou (1873–1946). Jejich mladší syn Alexandr (1899–1964) byl těžce zasažen první pozemkovou reformou asmanželkou Marií argentinského původu vroce 1944 emigroval do její vlasti. Jeho majetek vČeskoslovensku byl vroce 1945 zkonfiskován, dcera hraběnka Olga Marie (*1943) neúspěšně usiluje ojeho restituci. Mladší Alexandrův syn hrabě Albert (1861–1945) se neoženil. Vstoupil do řádu německých rytířů aprosadil se vdiplomacii. Vrcholem jeho kariéry byla vletech 1904–1914 funkce posledního rakousko-uherského velvyslance ve Velké Británii. Vlétě roku 1914 se marně snažil zabránit vypuknutí první světové války. Podílel se ina tajných mírových jednáních císaře Karla I.apo roce 1918 pracoval jako diplomat pro Rakouskou republiku. Málo známým (avšak významným) událostem předcházejícím vypuknutí první světové války se proto věnuje jedna zpodkapitol této knihy. Starší hraběcí větev Mensdorff-Pouilly založil Alexandrův nejstarší bratr Alfons Bedřich (1810 až 1894). Jejími sídly byla panství Nečtiny nedaleko Plzně aod roku 1843 iBoskovice uBrna. Hrabě Alfons Bedřich byl starostou města Boskovice arovněž ijeho starší syn Alfons Vladimír (1864až 1935). Ten se musel vyrovnat smimořádně velkým záborem půdy za první pozemkové reformy. Jeho syn Alfons Karel (1891–1973) se za okupace vzáří 1939 přihlásil vtzv. třetím prohlášení české šlechty kčeskému národu aodmítl přijmout německou národnost. Proto byla na jeho majetek nacisty uvalena nucená správa. Byl perzekvován ipo roce 1948, kdy byl jeho majetek znárodněn. Historie rodů Dietrichsteinů aMensdorff-Pouilly dokazuje, že je možné se dostat znižších až na nejvyšší příčky společnosti, dokonce se stát příbuzným řady panovníků. Kromě trochy štěstí je ktomu potřeba především vlastní úsilí aschopnosti. Mensdorffové, ačkoli přišli za napoleonských válek zFrancie, se sčeskými zeměmi sžili ajejich jazyk přijali za svůj vlastní. Naproti tomu Dietrichsteinové zůstali rodem německým až do svého vymření vroce 1964, stejně jako mladší knížecí větev Mensdorffů. Trvalým odkazem rodu Dietrichsteinů zůstává zámek aměsto Mikulov se Svatým kopečkem abarokní zámek Libochovice. Zámek smuzeem, které se pyšní mimo jiné iproslulou portrétní galerií Dietrichsteinů aobřím sudem, určitě stojí za návštěvu. Mensdorffové po roce 1991 vrátili původní nádheru alesk zámku vBoskovicích, který právem patří mezi nejkrásnější na Moravě aláká stále více návštěvníků kseznámení se shistorií rodu, který je příbuzným srodinou britských králů akráloven.
Autor
MIKULOVSKÁ VĚTEV
Zikmund I.– zakladatel slávy amoci rodu
Mladší zPankrácových synů Zikmund I.zDietrichsteina (1488–1533) dosáhl významné kariéry aje považován za zakladatele majetku, slávy amoci rodu Dietrichsteinů. Byl důvěrníkem císaře Maxmiliána I., který ho 20. prosince 1506 jmenoval zemským hejtmanem ve Štýrsku. Otři roky později ho jmenoval svým tajným radou anejvyšším komorníkem přes stříbro audělil mu dědičně úřad číšníka vKorutanech.
Císař odměnil Zikmunda za jeho cenné služby afinanční půjčky také řadou panství. ZikmundI.tak získal statky Finkenstein, Gmundt, Hollenburg aLavamund vKorutanech, Arenfels, Lankowitz, Schmierenberg aWeitersfeld ve Štýrsku aAspang aFeistritz vDolních Rakousích. Tím značně rozšířil majetkovou základnu rodu, která byla důležitá pro získání významných úřadů.
Zikmund I.se jako politik adiplomat významně zasloužil onaplnění politických cílů svého panovníka, který ho pověřoval rovněž velmi důležitými úkoly. Císař jeho věrné služby ocenil aroku 1514 ho povýšil do stavu svobodných říšských pánů. Zikmund založil rodovou větev Dietrichstein-Hollenburg. Vroce 1515 se zasloužil ouzavření sňatkové aliance mezi Habsburky aJagellonci (viz dále).
Královská nevěsta pro pana
Zikmunda
Za věrné služby se Zikmundovi I.zDietrichsteina od císaře dostalo mimořádného privilegia. Dne 22. července 1515 se oženil s Barborou zRottalu (1500–1550), pravděpodobně nemanželskou dcerou císaře Maxmiliána I., kterou měl skrásnou Markétou zEdelheimu. Oficiálně byl jejím otcem hrabě Jiří zRottalu.
Pravdu se podařilo historikům objevit až ve 21.století, ikdyž paní Barbora nikdy nefigurovala na seznamu uznaných levobočků císaře. Víme otřech synech: Jiří d’Austria se stal významným diplomatem aarcibiskupem ve Valencii, Leopold Rakouský byl biskupem vCórdobě aměl také nemanželského syna Maxmiliána, budoucího arcibiskupa vSantiagu de Compostela, otřetím synovi Korneliu Rakouském mnoho nevíme.
Nevěstin „oficiální“ otec se svatby „své“ dcery překvapivě (údajně kvůli nemoci) nezúčastnil. Kdyby opravdu byla jeho dcerou, sotva by si tuto prestižní společenskou událost nechal ujít, vždyť jeho dceři vystrojil svatbu sám císař… Kromě Maxmiliána I.aobou králů se svatby ahostiny
Náhrobek hraběte Zikmunda I.zDietrichsteina nalezneme vkostele sv. Jakuba ve Willachu.
zúčastnil také papežský legát, dva kardinálové, třináct biskupů amnoho dalších vzácných hostů. To byl první vrchol společenského vzestupu Dietrichsteinů. Velkolepá svatba se konala vHofburgu avnedalekém rottalovském paláci, který nevěsta přinesla Dietrichsteinům věnem. Palác jim patřil až do roku 1811, kdy byl prodán (dnes Palác Modena – viz str. 98).
Když Barbora zDietrichsteina vroce 1533 ovdověla, provdala se ještě dvakrát. Jejím druhým manželem se odva roky později stal Oldřich Certyš zKynšperka († 1543), jehož rod pocházel ze svídnického knížectví ve Slezsku, odkud se dostal do opavského knížectví ana Moravu. Jeho bratr Jiří byl opavským zemským hejtmanem. Vroce 1530 dostal Oldřich do zástavního držení Opavu. O11 let později koupil zmajetku své manželky nedaleké panství Fulnek. Jeho potomci byli významnými osobnostmi, ale po porážce stavovského povstání roku 1620 emigrovali do Holandska. Třetím manželem paní Barbory byl Baltazar Švejnic zPilimsdorfu na Fulneku († 1544). Jejich svatba se konala roku 1543 na zámku ve Fulneku azúčastnili se jí synové Ferdinanda I.arcivévodové Maxmilián (II.) aFerdinand (II.)
Tyrolský. Baltazar byl váženou osobností vkraji díky svým velmi dobrým kontaktům na císařském dvoře ipodpoře kultury avědy. Zastával úřad hejtmana Olomouckého kraje abyl přísedícím na zemském soudu za rytířský stav. Miloval koně ahony.
Byl to on, kdo vsedmdesátých letech 16. století přestavěl fulnecký hrad na pohodlný čtyřkřídlý
Pamětní stříbrná medaile zroku 1516 svyobrazením
Zikmunda I.zDietrichsteina ajeho manželky Barbory
zRottalu
renesanční zámek. Paní Barbora si tedy vždy dokázala najít sobě rovného partnera. Ojejím životě víme, že byla vychovatelkou dětí císaře Ferdinanda I., tedy vlastně svého nevlastního bratra. Zemřela vlednu roku 1550. Když císař Maxmilián I.vroce 1519 zemřel, jeho syn Ferdinand I.jmenoval ZikmundaI. místodržícím ve Štýrsku, Korutanech, Kraňsku aDolních aHorních Rakousích. Vtomto významném postavení začátkem června roku 1525 vytáhl proti vzbouřeným štýrským sedlákům amálem při tom zahynul. Uměsta Schladming ho totiž brzy ráno isvojenským doprovodem přepadli sedláci, kteří všechny uvěznili na hradě Werfen. Před smrtí ho zachránila jen viditelná snaha ouzavření míru spovstalci, který byl uzavřen koncem srpna nedaleko Salzburku.
Císař Maxmilián I.byl nazýván „posledním rytířem staré Evropy“ ase Zikmundem zDietrichsteina si jistě rozuměl. Zikmund byl jeho důvěrným přítelem, který se sním účastnil lovů iturnajů. Své humanistické zájmy zaznamenal jako spoluautor rytířského eposu Theuerdank, jehož hlavní hrdina rytíř Theuerdank je vlastně zobrazením císaře Maxmiliána, který byl hlavním autorem. Kniha vyšla vroce 1517 sbohatými ilustracemi. Zikmund I.zemřel vkvětnu 1533 na svém hradě Finkenstein abyl pohřben vkostele sv. Jakuba ve Willachu.
Královská sňatková politika adietrichsteinská svatba
Císař Maxmilián I.Habsburský (1459–1519) byl rakouským arcivévodou, českým králem ařímským císařem (vládl od roku 1493). Jako panovník byl velmi schopný, jazykově nadaný (hovořil šesti jazyky), byl vynikající tanečník aspolečník. Rovněž proslul jako výborný lovec, byl fyzicky zdatný, což prokazoval ivturnajích.
Po smrti uherského krále Matyáše Korvína (†1490) usiloval ozískání Uher. Proto hned vroce 1491 dobyl svojskem velkou část Uher. Vdůsledku vzpoury svých vojáků musel uzavřít prešpurský mír se zvoleným uherským (a če-
Zikmund I.svobodný pán zDietrichsteina, komoří císaře Maxmiliána I.amoravský podkomoří
ským) králem Vladislavem II. Jagellonským. Mírovou smlouvou získali Habsburkové nárok na Uhry vpřípadě vymření Jagellonců, což dokazuje Maxmiliánovu diplomatickou obratnost. Císař Maxmilián I.byl ivynikající stratég, který zorganizoval sérií svatebních smluv, jimiž Habsburkům pojišťoval nároky na koruny sousedních zemí. Ve druhé polovině července 1515 ve Vídni jednal sčeským auherským králem VladislavemII. Jagellonským ajeho bratrem králem polským Zikmundem. Na tzv. vídeňském kongresu snimi 22. července uzavřel spojeneckou smlouvu advě svatební smlouvy. Spojeneckou smlouvou byla dohodnuta koalice Království českého, rakouských zemí akrálovství uherského apolského proti Osmanům. První ze svatebních smluv byl dohodnut sňatek mezi tehdy devítiletým následníkem uherského ačeského trůnu Ludvíkem Jagellonským sdesetiletou císařovou vnučkou Marií Habsburskou. Druhou smlouvou bylo dohodnuto, že pokud se
Barbora zRottalu, nemanželská dcera císaře Maxmiliána I.amanželka Zikmunda I. zDietrichsteina
jeden zcísařových vnuků (Karel nebo Ferdinand) do roka neožení sdvanáctiletou dcerou českého auherského krále princeznou Annou Jagellonskou, ožení se sní sám císař MaxmiliánI. (bylo mu už 56 let!).
Ke sňatkům došlo až vletech 1521, kdy se Anna Jagellonská vdala za císaře Ferdinanda I., avroce 1522, kdy se Marie Habsburská provdala za krále Ludvíka II. Jagellonského. Habsburkové tím získali nárok na český auherský trůn. Svatební smlouvy měly významný vliv na středoevropskou politiku. Po smrti českého auherského krále Ludvíka vbitvě uMoháče vroce 1526 se stal novým českým králem Ludvíkův švagr císař Ferdinand I.(1503–1564). Dne 22. července večer, po podpisu sňatkových smluv mezi císařem Maxmiliánem I.akráli Vladislavem Jagellonským aZikmundem, došlo kjiž uvedené svatbě Barbory zRottalu se Zikmundem I.zDietrichsteina.
Svatbu Zikmunda I.zDietrichsteina sBarborou zRottalu vystrojil císař ve Vídni 22. července 1515 vtéže době, kdy se konala svatba královských dětí, okterou se Zikmund zasloužil.
Společenský program zásnub asvatebního veselí roku 1522 byl zahájen rytířským turnajem odpoledne 14. července, který se konal na Novém rynku ve Vídni. Klání se zúčastnilo 32 rytířů, vzácní hosté ana 1500 měšťanů. Podle obrazů zkonce 17. století, malovaných podle nedochované starší předlohy, se turnaj konal až 22. července, což je zjevně nesprávný údaj. Turnaje se měl zúčastnit též císař Maxmilián I.jako soupeř, ten již ale jízdu na koni, natož turnaj, nemohl zvládnout abyl ve skutečnosti pouhým divákem. Na druhou stranu král Ladislav II. měl velké příbuzenstvo, které pomýšlelo na jeho trůny. Jeho mladší bratři Jan I., Alexandr aZikmundI. „Starý“ se po sobě vystřídali jako králové polští, jeho sestry byly provdány za významné německé
VÍDEŇSKÁ SMLOUVA ZROKU 1515
Na počátku 15. století vymřeli Lucemburkové (císař Zikmund 1437) aouvolněný prostor usilovali Habsburkové apolští Jagellonci. Nakonec Jagellonci získali polskou, českou auherskou korunu. Aby se Habsburkové aJagellonci vyhnuli dalším politickým střetům, bylo vjejich oboustranném zájmu se dohodnout na modu vivendi. Zhlediska politické hierarchie pro Jagellonce byli Habsburkové, vlastnící jen rakouské země, „druhou ligou“.
panovníky. Proti jejich vlivu azájmům se mu docela hodily rakouští Habsburkové, kteří si udrželi vedoucí postavení vněmeckých zemí (od roku 1438 nepřetržitě drželi hodnost římského císaře až do roku 1806, svýjimkou let 1742–1745). Navíc císař Maxmilián I.(1459–1519) pošilhával po uherské královské koruně.
Atak Ladislavovi aMaxmiliánovi diplomaté dohodli sblížení obou rodů po staletí osvědčeným prostředkem – sňatky. Vroce 1506 byla uzavřena tajná dohoda osňatkové alianci Habsburků aJagellonců. Ta byla zpečetěna zásnubami mezi vnoučaty (tehdy ještě dětmi) císaře MaxmiliánaI. adětmi českého auherského krále VladislavaII. Jagellonského – arcivévodou FerdinandemI. Habsburským (1503–1564) sAnnou Jagellonskou (1503–1547) aprince Ludvíka Jagellonského (1506–1526) sarcivévodkyní Marií Habsburskou (1505–1526).
Vroce 1511 bylo dohodnuto, že vpřípadě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Císař Maxmilián I.si tím postupně připravoval půdu kbudoucí dvojnásobné svatbě. Konečnou podobu sňatkové dohody dostaly roku 1515 ve Vídni. Podle těchto svatebních smluv se měl stát vládcem rakouských zemí budoucí manžel české auherské princezny Anny.
Smlouvy ale nestanovily, který zbratří to bude (záleželo ina tom, který znich se sňatku dožije). Dalším krokem byl podpis pětice smluv, které zaručovaly Habsburkům aJagelloncům vzájemná nástupnická práva. Kjejich podpisu se 20.–22. července 1515 ve Vídni setkali tři nejvýznamnější panovníci střední Evropy: císař Maxmilián I.Habsburský, český auherský král Vladislav Jagellonský ajeho bratr polský král alitevský velkokníže Zikmund I.„Starý“. Tím se Jagelloncům podařilo oddálit protipolské spojenectví Habsburků sMoskevskou Rusí ařádem německých rytířů. Vroce 1526 tyto dohody usnadnily nástup Habsburků na trůny vČeském aUherském království. Protože se ale čeští stavové vůbec nemohli kuzavřeným jednáním asmlouvám vyjádřit, neuznávali je. Proto se Ferdinand I.musel po smrti krále Ludvíka Jagellonského vbitvě uMoháče (29. srpna 1526) ucházet očeský trůn svobodnou volbou stavů.
Na závěr „prvního vídeňského kongresu“ dne 22. července 1515 se vchrámu svatého Štěpána
Císař Maxmilián I.byl nejen mimořádně schopným panovníkem, ale také se nezříkal nemanželských styků (Albrecht Dürer).
Setkání tří panovníků vroce 1515 na dvojité svatbě ve Vídni – zleva císař Maxmilián I., český auherský král Ladislav Jagellonský apolský král Zikmund I.(dřevoryt 16. stol.)
ve Vídni konala neobvyklá svatba, která měla církevním obřadem pojistit budoucí manželský svazek. Dvanáctiletá princezna Anny se vdávala bez ženicha, protože se ještě nevědělo, zda jím bude arcivévoda Karel nebo jeho mladší bratr Ferdinand. Když Karel vroce 1516 usedl na španělský trůn jako král Karel V.(v roce 1531 byl zvolen císařem), stal se Anniným ženichem mladší Ferdinand. Zde doplňme, že dohodou
Císař Maxmilián I.na portrétu srodinou se chová jako laskavý otec.
Mladí novomanželé Ferdinand I., Anna Jagellonská, Ludvík Jagellonský aMarie Habsburská (portrét ve vyšším věku)
Dvojí svatba ve Vídni zroku 1515 na romanticky pojatém obrazu malíře Václava Brožíka zroku 1896 (palác Belveder, Vídeň).
uzavřenou roku 1521 ve Wormsu si Karel V.ponechal nejvýnosnější rakouské země Tyrolsko aPřední Rakousy.
Téhož dne se vchrámu sv. Štěpána konala ještě jedna svatba, když devítiletý Ludvík Jagellonský se oženil sorok starší Maxmiliánovou vnučkou Marií Habsburskou. Dvojnásobná svatba pojistila nástupnická práva Habsburků po Jagelloncích vČechách aUhrách ajejich více než čtyřsetleté spojení srakouskými zeměmi.
Na závěr dne se ve Vídni oženil císařův rádce apřítel Zikmund zDietrichsteina sBarborou
zRottalu, která byla ve skutečnosti Maxmiliánovou nemanželskou dcerou. Dodejme, že Zikmund se zasloužil omnohé projekty císaře, včetně alianční smlouvy sJagellonci. Jejich financování zajistil známý německý bankéř Jakob Fugger.
Erby Dietrichsteinů
Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Dietrich-
Původní erb Dietrichsteinů verbovní knize zroku 1608
Erb Dietrichsteinů na vitráži zroku 1608
steinové erb ajméno vymřelého rodu Pruskovských zPruskova. Začali proto používat ičtvrcený štít tohoto rodu sjelenem ve zlatočerveném poli advěma podkovami ve stříbrno-červeném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku.
Když roku 1802 zdědili erb ajméno vymřelých hrabat von Leslie, erb Dietrichsteinů se rozšířil oleslieovský erb (tří zlaté přezky). Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce achráněné třemi pštrosími péry.
Erb Františka Josefa knížete zDietrichsteina, hraběte Proskau-Leslie tvořila tato pole:
1. Dva odvrácené vinařské nože (Dietrichstein)
2. Polcený štít sjelenem vpravém advěma podkovami vlevém poli (Proskau)
3. Polcený štít suťatou supí nohou vpravém (Hollenburg) asrovnoramenným křížem (Thalberg) vlevém poli
4. Štít se čtvercem
5.Štít sbránou scimbuřím advěma věžemi
6. Štít se třemi zlatými přezkami (hrabata von Leslie)
7. Polcený štít sdvěma podkovami vpravém ajelenem vlevém poli (von Proskau)
8. Polcený štít skrokví (Oserwitz) vpravém ashadem (Finkenstein) vlevém poli.
Polepšený erb Dietrichsteinů-Pruskovských-Leslie
Adam svobodný pán zDietrichsteina
Svobodný pán Adam zDietrichsteina (1527 až 1590) se narodil roku 1527 jako syn ZikmundaI.aBarbory zRottalu, nemanželské dcery císaře Maxmiliána I.Jeho budoucí závratnou kariéru pravděpodobně příznivě ovlivnila skutečnost, že byl vlastně nelegitimním vnukem císaře ajako takový byl od roku 1543 dvořanem na dvoře jeho syna Ferdinanda I. (1501 až 1564). – Zde se začalo vytvářet věrné spojení Dietrichsteinů shabsburským rodem, které trvalo další tři století. Vroce 1548 pan Adam doprovázel do Španělska císařova syna Maxmiliána, kde se ujal regentství země avypravil se sem sním ještě roku 1553, to již vúřadu jeho komorníka.
Adam podporoval centralistický program císařů Maxmiliána I.aFerdinanda II., zaměřený na efektivnější správu říše. Přátelil se sbudoucím císařem Maxmiliánem II. (1503–1564), který si ho velmi oblíbil, aproto se Adam stal jeho rádcem. Vroce 1556 politicky připravoval jeho volbu císařem. Adam se také podílel na ukončení náboženských válek vNěmecku, které skončily uzavřením tzv. pasovské smlouvy vroce 1552 aaugsburského míru vroce 1555. Maxmilián byl od roku 1526 českým auherským králem aod roku 1531 ikrálem římským. Jeho
Diplomat apolitik Adam zDietrichsteina
manželkou byla pohledná Anna Jagellonská, dědička českého auherského trůnu, se kterou měl patnáct dětí.
Vroce 1561 císař vyslal Adama zDietrichsteina jako svého vyslance do Říma kpapežskému stolci. Zde se marně upapeže Pia IV. snažil dosáhnout povolení přijímání pod obojí pro Čechy ataké zrušení celibátu pro kněze. Ačkoliv ve třicátých letech 15. století těmto požadavkům, vycházejícím vstříc náboženskému smíření Říše, katolická církev nebránila, nyní bylo přijímání pod obojí způsobou povoleno pouze císaři Maxmiliánovi aozrušení celibátu nemohlo být ani řeči. Císař Maxmilián ještě roku 1561 Adama jmenoval nejvyšším hofmistrem své druhé manželky Marie Burgundské.
Jako podporovatel katolicismu působil Adam zDietrichsteina vletech 1563 až 1571 jako císařský vyslanec asoučasně ihofmistr princů Rudolfa (budoucího císaře Rudolfa II.) aArnošta vMadridu. Jejich strýc, španělský král Filip II.
(1527–1598) si totiž vyžádal vyslání obou synovců na vychování, protože nedůvěřoval jejich výchově vPraze nebo Vídni, vprostředí, které se „jen hemžilo“ nekatolíky. Během osmiletého pobytu na španělském královském dvoře si Dietrichstein získal důvěru poměrně uzavřeného španělského krále. Díky tomu se mu podařilo urovnat rodinné vztahy mezi španělskými arakouskými Habsburky aza své služby koruně získal roku 1569 od španělského krále hodnost komandéra calatravského řádu avýnos zkomendy vAlkalitu.
Vroce 1572 Adam zDietrichsteina prosadil uuherských stavů volbu Rudolfa II. uherským králem ještě za života jeho otce. Tím si Habsburky velmi zavázal, acísař mu proto roku 1575 umožnil odkoupit malé mikulovské panství (město aosm obcí), které na českého krále spadlo jako odúmrť po smrti bezdětného Kryštofa Kereczenyiho (viz Pavel Juřík, Liechtensteinové, str. 163). Aby na něj získal peníze, Adam
Markéta Margarita de Cardona, manželka Adama zDietrichsteina
