ZVÍŘE
(KTERÉ PO SOBĚ NECHALO SVINČÍK)
ÚTES
TISÍCE PTÁKŮ
KLOVÍNIN NOVÝ ST ROM
KVĚTINOVÁ PASEKA
HROMOVÉ
TEMNÝ LES
CAST ORŮV
HRAD
KAMENY
NA SEZENÍ
BOROVIC
K PŘÍŠERÁM (DRACI! YETT I! LIDI!)
DLOUHÉ JEZERO
OST RŮVEK
MECHOVÝ OST RŮVEK (ŠUTR)
REMCÍKŮV
DOKONALÝ
OST ROV
ŽABÍ BAŽINA
TUDYK OCEÁNU
týdnů pod sněhem.
„Tahle jeskyně,“ prohlásil Remcík pochmurně, „se plní bobky.“
Brumla se ale usmála. „Tak aspoň tenhle problém už se zhoršovat nebude,“ prohlásila.
„Jak to?“ zeptal se podezřívavě Remcík.
Byl si totiž dost jistý, že problémy se dokáží zhoršit vždycky.
„Protože nám došlo jídlo,“ řekla Brumla a zvedla jejich poslední bobuli. „Bez jídla nejsou bobky!“
„Přestaň se na všechno dívat z lepší stránky!“ rozčílil se Remcík. „Je to STRAŠNĚ otravné!“
A aby se dostal z dosahu smradlavé podlahy, vyškrábal se medvědici na hlavu.
Brumla zamumlala: „Když se ti po obličeji sápe králík s tlapkami od hovínek, je to taky malinko otravné.“
Remcík se na Brumle protáhl.
„Ble! NENÁVIDÍM zimu!“ řekl a zavřel oči.
„Zato jaro… Jaro bude dokonalé.“
„Opravdu?“ zeptala se Brumla
a oddechla si úlevou. „Výborně!“
„Ano, už to před sebou vidím…“ básnil
Remcík. „Budu sedět na svém oblíbeném
kameni a slunit se… dívat se na naše
krásné jezero… a jídlo se prostě… zjeví…“
Remcík zasněně rozpřáhl ruce. Brumla si povzdechla a dala mu jejich poslední bobuli.
„Inu, je to krásný sen,“ řekla Brumla.
Remcík prudce otevřel oči. „To není žádný sen! Je to vize!“
„Aha, tak promiň,“ řekla Brumla. „… a jaký je v tom rozdíl?“
„Vize se stávají SKUTEČNOSTÍ!“ vykřikl
Remcík. A to tak hlasitě, že se sněhová stěna, která uzavírala vchod do jeskyně, zachvěla a zřítila.
Dovnitř vniklo sluneční světlo a čerstvý
vzduch, až Brumla a Remcík zamžikali a zalapali po dechu. Pak se společně vydrápali na hromadu sněhu a rozhlédli se po údolí.
„Ó!“ zaradovala se Brumla. „Tvoje vize už se začíná naplňovat!“
Kam pohlédli, tam slézal sníh. Na keřích rašily světle zelené výhonky a na stromech lepkavé pupeny.
„Zima je za námi!“ řekla Brumla.
„JARO SE ROZJAŘILO!“ zvolal Remcík radostně. „Pojďme najít kamarády!“ Začal hopsat z kopce, ale uprostřed hopu se musel zastavit, aby se vyhnul něčemu… nepříjemnému. „Fuj!“ Rozhlédl se. Tající sníh všude kolem odhaloval všemožné
„
druhy dlouho zapomenutých, hluboce zmrazených hovínek.
Fůůj, to je nechutné! To je jako žít v nějakém strašlivém muzeu bobků!“
„No,“
navrhla Brumla, „asi bychom to tu mohli poklidit a vyčistit…“
„Moc
práce,“ odbyl ji
Remcík.
„Můžeme každý den udělat trošku,“
Remcík trucovitě založil ruce. „Nebudu po nikom uklízet svinčík.“
navrhla Brumla. „Ono se to nakonec sečte!“
Vlastně docela dost.“
Brumla se ohlédla ke své jeskyni. „Ehm, je to částečně i tvůj svinčík, Remcíku.
„To je tvoje chyba, nemělas mi dávat všechno to jídlo!“ řekl Remcík. Zápach z jeskyně se mísil se zápachem hovínek na svahu. „Ach, tenhle svět je tak ODPORNÝ!
Měl bych se k němu otočit zády – navždy!“
A Remcík se ke světu otočil zády: jenže
pokaždé, když se od světa odvrátil, čekal na něj jiný kus světa, a tak se točil na místě, až se mu zamotala hlava a upadl.
Brumla mu pomohla na nohy.
„Ach, jen bych si přál, aby byl svět…
lepší,“ povzdechl si Remcík.
„Inu, na jaře obvykle do údolí zavítá nějaké nové zvíře,“ řekla Brumla. „S novým
kamarádem by byl možná svět lepší?“
