PRAVDA A LEŽ
„Odmítlo mě to,“ divila se Isla. Nedávalo jí to smysl. Ta síla k ní promlouvala, cítila to. Tak proč se ty dveře zase zavřely?
Králova zlatá koruna se zableskla, jak naklonil hlavu a pozoroval ji. Stál od její postele tak daleko, jak jen místnost dovolovala.
Na tom však nezáleželo. I na několik kroků cítila to pouto, které je svazovalo. Něco jako lásku.
Něco jako sílu.
Oro konečně promluvil. „Ještě nejsi připravená. Nemyslím, že by ta koruna byla jediný klíč. Pokud se ty dveře nemají dát snadno otevřít, pak je možná začarovali tak, aby to dokázala jen vládkyně Říše divočiny.“
„Já přece jsem…“
„Taková, která plně ovládla své schopnosti.“
Ehm.
Isla se zasmála. Nemohla si pomoct. Samozřejmě že tenhle ostrov bude pořád přicházet s dalšími a dalšími způsoby, jak jí předhazovat její neschopnost. V tomto bodě už jí to připadalo jako nějaká hra. „Jestli máš pravdu, tak nejspíš zůstanou zavřené,“ konstatovala a upřeně zírala na skvrnu na zdi. Z přírodňanských mistrů už zbyly naživu jen její opatrovnice, a ty nepřipadaly v úvahu. Jestli jí ještě někdy přijdou na oči, zabije je za vraždu svých rodičů. A za všechny ty lži, kterými ji krmily.
Ticho dosáhlo bodu varu a přeteklo. Orovy starosti o ni byly téměř hmatatelné, horko zabarvené obavami. Měla co dělat, aby
neobrátila oči v sloup. To, že ji nějaké snobské dveře odmrštily přes celou místnost, nebylo z toho všeho, čím si prošla, zdaleka tím nejhorším.
Štvalo ji, že si s tím Oro dělá takové starosti, a nenáviděla se za ten vztek, který v ní zatvrdl do čepele útočící i na něco tak nevinného, jako jsou obavy. Poslední dobou však jaksi nebyla schopná svoje emoce ovládat. Někdy se probudila a neměla energii ani na to, aby vstala z postele. Jindy zuřila tak, že se přenesla do Říše divočiny jenom proto, aby se měla kde vyřvat.
„Naučím tě to,“ nabídl jí Oro.
„Ty přece nejsi přírodňanský mistr.“
„To nejsem,“ připustil. „Ale ovládl jsem moc čtyř říší. Jejich schopnosti se liší, ale zachází se s nimi podobně.“ Mluvil s ní laskavě, laskavěji, než si zasloužila. „Právě díky tomu jsem mohl použít i tvoje.“
A tak ji zachránil. Kdyby Oro tenkrát v Zrcadlovém paláci nevyužil pouto mezi nimi a nepoužil její schopnosti, usmažila by se v jádru ostrova zaživa. V té chvíli vyšly najevo city, jež k němu chovala. To, že měl přístup k jejím schopnostem, znamenalo, že ho miluje.
Třebaže ani nevěděla, co je taková láska vlastně zač.
Zbožňovala své opatrovnice.
Měla ráda Celeste.
A pak, v jednu dobu, milovala Grima.
Ty vidiny. Smrt, temnota a zkáza. Byla to výhrůžka? Nebo nějaký záblesk budoucnosti?
Kolem krku teď cítila ještě větší tíhu. Náhrdelník, který jí Grim daroval během Storočí, nešel sundat. A ano, zkoušela to. Měl zapínání, ale odmítalo se rozepnout. Vypadalo to, že se sundat nedá. Cítila ho však jen ona. Oro ani nevěděl, že vůbec existuje.
Přemýšlela, jestli je Grim stejně neoblomný jako ten šperk –jestli ji taky odmítá pustit. Zabíjel by, jen aby ji mohl mít?
„Musím ti něco říct.“ Zvažovala, jestli si to nemá nechat pro sebe. A kdyby se to týkalo jenom jí samotné, možná by to i udělala. Zrušila přece ty kletby. Zaslouží si víc času na zotavení. Šrámy a modřiny ze Storočí už zmizely, jenomže některá zranění jsou neviditelná a hojí se daleko pomaleji než polámané kosti a porušená kůže. „Tam v Zrcadlovém paláci… měla jsem takové vidění.“
Zamračil se. „A co se v něm odehrávalo?“
„Smrt. On…“ Uvědomila si, že jeho jméno nechce vyslovit nahlas, jako by ho jen ten pouhý zvuk mohl přivolat ze stínů, jako by tím mohl ožít i mimo její mysl. „Byl obklopený temnotou. Všude se válely mrtvoly. Stíny se po mně natahovaly…“ Trhla sebou. „Vypadalo to jako… jako válka.“
Působilo to jako konec světa.
Místností se prohnal žár, jediný příznak Orova vzteku. Jeho hezká tvář zůstala bez výrazu. „Nedá pokoj, dokud se tě nezmocní.“
Isla zavrtěla hlavou. „Vybrala jsem si tebe… Připadá si zrazený. Třeba mu na mně už ani nezáleží.“ Ora to zřejmě nepřesvědčilo.
Zavřela oči. „I kdyby, ty myslíš, že by kvůli mně vyhlásil válku? Že by riskoval životy vlastních lidí?“
„Myslím, že přesně to by udělal,“ přitakal Oro. Pohled upíral do dáli, jako by byl ztracený v myšlenkách. „Islo, musíš začít s výcvikem. A nejen kvůli tomu, abys mohla vejít do těch dveří.“
Výcvik. Usoudila, že pro člověka, který musí dennodenně vyjednávat sám se sebou, jen aby vůbec vyšel z pokoje, to zní až příliš namáhavě. Takováhle nebývala. Výcvik do ní vtloukli stejně pevně jako drahokamy do jílce meče. Býval součástí její bytosti.
Teď je prostě vyčerpaná, spíš psychicky než fyzicky. Nechce nic víc než čas na zotavení. Tak proč má pocit, že byť jen pomyslet na něco takového z ní dělá největšího sobce na celých Světlozorách?
Naštěstí měla v zásobě ještě další výmluvu než jen svou nechuť. „Vždyť víš, že nemůžu.“ Coby král byl Oro poslední z pravládců, kteří dovedli používat síly všech národů, jež na Světlozorách zůstaly: Nebesanů, Souhvězďanů, Měsíčňanů i Slunečňanů. Nemělo by být možné, aby se někdo, kdo není z jeho rodu, narodil s více než jednou sadou schopností. Aurora – kterou kdysi pokládala za svoji nejlepší kamarádku Celeste – tvrdila, že jsou v ní přírodňanské a temnoťanské schopnosti propletené tak, že jsou jí víceméně k ničemu, ledaže by je nějaký Temnoťan uvolnil. „Moje schopnosti…“
„Mám plán, jak to vyřešit.“
To je mu podobné. Tvrdošíjně zaťala zuby. „Na výcvik nemám čas. Musím se vrátit zpátky k Přírodňanům.“
„Budou potřebovat, abys byla co nejmocnější.“
Proč byl tak odhodlaný přimět ji trénovat? A proč se tomu Isla vlastně tolik bránila? „Jenom by mě to rozptylovalo,“ zkusila další výmluvu. „Můžu se to naučit později. Až se o ně postarám. Až se vypořádáme s tou temnoťanskou hrozbou, pokud to tedy vůbec byla předtucha.“
„Islo, máš teď moc vládkyně Souhvězďanů,“ připomněl jí Oro vlídně.
Auroru zabila prostřednictvím prastarého předmětu zvaného navazovačka, s jehož pomocí Souhvězďance ukradla všechny její schopnosti. Tento čin posloužil jako skulinka umožňující naplnit onu část proroctví, podle níž musí jeden z vládců zemřít, aby mohly být kletby prolomeny. Moc vladařů však byla zároveň životní silou jejich lidu. Kdyby Isla Auroře její moc nesebrala, všichni Souhvězďané by zahynuli spolu s ní.
Teď je tedy odpovědná hned za dvě říše, a přitom není způsobilá vládnout ani jedné.
„Tvé přírodňanské a temnoťanské schopnosti možná zůstávaly celou dobu nečinné, ale s těmihle to bude jiné,“ pokračoval Oro.
„Tyhle schopnosti jsou až příliš mocné. Pokud se je nenaučíš ovládat, ovládnou ony tebe.“
To jí nepřipadalo pravděpodobné. Posledních pár dní tu a tam zkusila své souhvězďanské schopnosti použít. Pohnout perem. Vyslat z balkónu proud energie. Nic se však nestalo. Kdyby Souhvězďané nebyli stále naživu, pochybovala by, jestli ta navazovačka vůbec zafungovala.
„Islo,“ ozval se znovu Oro. Vyslovoval její jméno tak něžně, že tím trochu obrousil vzdorující hrany jejího vzteku a bolesti.
„Ano?“
Přistoupil o krok blíž a pak ještě o jeden, až se koupala v jeho teple, třebaže od ní ještě pořád držel dál, než by se jí líbilo.
Stál v nohou její postele a zkoumavě se na ni díval. „Slib mi, že to se mnou budeš trénovat. Ale musíš to myslet vážně.“
„Tak dobře,“ opáčila okamžitě, protože věděla, že to chce slyšet. Řekla to ovšem jenom proto, že by teď udělala cokoli, jen aby zastavila ten kolotoč vzpomínek na Storočí a na to, co se stalo. „Budu s tebou trénovat. Myslím to vážně.“
„Nadšení z tebe přímo tryská,“ poznamenal suše.
„Nemůžu se dočkat,“ procedila mezi zuby.
Probodl ji pohledem. „Uvědomuješ si, že poznám, když lžeš?“
No jistě. To byla jeho zvláštní vloha. V prastarých vládnoucích rodech se často dědila nějaká výjimečná schopnost. Představovala si, jak se osud asi baví tou ironií, že se zrovna oni dva dali dohromady: lhářku miluje někdo, kdo dokáže vycítit, jestli mluví pravdu.
Nevraživý pohled mu neoplatila, byla ráda, že může obrátit pozornost zase na něj. Zvědavost představovala nejlepší rozptýlení. Není snad život právě takový? Bolestné chvíle svázané rozptýlením? „Jaký je to pocit?“ zeptala se a posadila se na posteli víc zpříma.
Lehoučký rukáv šatů jí sklouzl z ramene. Všimla si, jak Oro ten pohyb sleduje.
„Jaký pocit máš na mysli?“ zeptal se s pohledem upřeným na její nyní odhalené rameno.
Něco jí začalo příst v hrudi. Nestávalo se často, že by jej přistihla, jak na ni zírá. Až do chvíle, kdy Aurora potvrdila, že ji král miluje, jí ani nepřipadalo, že by ji měl nějak zvlášť v oblibě.
Pomalu přejela bosou nohou po posteli, až se špičkou dotkla podlahy. Šaty se jí vyhrnuly vysoko po stehně. Cítila na sobě jeho žhavý pohled. Zopakovala to i s druhou nohou, až stála oběma chodidly na zemi vedle postele.
Prohlížel si ji od hlavy až k patě a najednou byly ty dveře zapomenuty. Stejně jako její nezpůsobilost. A ty zrady? Zrovna tak.
Isla v hloubi duše zvažovala, jestli si ji ještě pořád tak pečlivě neprohlíží jen proto, aby se ujistil, že je v pořádku. Ba ne, bylo daleko lepší věřit, že na ni tak zírá z úplně jiného důvodu.
„Když ti někdo lže. Jaký je to pocit?“ Vydala se k němu, bosá.
Od toho dopadu ji ještě trochu bolela záda. V hlavě jí bolestivě tepalo, ránu jí přírodňanský elixír zacelil teprve před chvílí, ale ignorovala to.
Oro se ani nehnul, dokud se nezastavila těsně před ním.
„Bolí to?“ Naklonila hlavu na stranu. „Může tě vůbec něco doopravdy bolet?“
Z jeho pohledu bylo zřejmé, že na tu druhou otázku jí neodpoví, a tak znovu zkusila tu první. „Bolí to, když ti někdo lže?“
Oro byl tak vysoký, že musel sklonit hlavu, aby jí mohl pohlédnout přímo do očí. Natáhl ruku a přejel palcem po výstupcích na její koruně. „To záleží na tom, kdo to je.“
Do hrudi se jí zahryzl pocit viny. Pomyšlení, že ho její lži bolí, ji nevysvětlitelně zraňovalo.
Tak takové to tedy je, někoho milovat?
Lhala mu po celé Storočí, ale on jí nezalhal ani jednou. Tím si teď byla jistá. Byl jediným člověkem na celém světě, kterému vě-
řila, třebaže si uvědomovala, že důvěřovat někomu po tom, co se stalo, je nesmírně bláhové.
Je snad tohle láska?
Isla mu přiložila ruku na hruď a ucítila, jak ztuhl. Hřál. Byl to konejšivý pocit a ona zatoužila ucítit pod prsty jeho holou kůži. Nehnul ani brvou, když se naklonila blíž. A ještě blíž.
O tom spojení mezi nimi, o tom nepopiratelném poutu, skoro nemluvili. Dával jí prostor. Přála si postupovat pomalu. Nehodlala nic uspěchat, jako se jí to stalo s Grimem.
Momentálně však nechtěla, aby je od sebe cokoli dělilo.
Stoupla si na špičky. Toužila konečně překlenout tu mezeru mezi jejich rty, ale ať natahovala krk sebevíc, nedosáhla tam.
Oro k ní shlédl a zamračil se. „Snažíš se odvést moji pozornost?“
Rozhodně. Nechtělo se jí učit se ovládnout svou moc. Nechtělo se jí o těch nově nabytých schopnostech přemýšlet. Jakmile by s tím začala, musela by uvažovat o věcech – a lidech – kteří na ní zanechaly jizvy, jež se možná už nikdy nezhojí. „Ano. Necháš se?“
Sklonil hlavu. Zlatá koruna se zaleskla.
A najednou měla jeho ruce kolem pasu. O záda se jí opíraly jeho dlouhé prsty. Prohnula se. Popadl ji tak pevně, až zalapala po dechu.
Než mu však stačila ovinout nohy kolem pasu, už ji nesl do postele…
… a tam ji upustil zpátky do peřin.
Než se zmohla na protest, byl už u dveří. „Odpočívej, Islo,“ nabádal ji. „Za pár hodin se koná ta večeře.“ Zasténala. Představitelé všech říší se dnes měli vůbec poprvé sejít, aby projednali důsledky zrušení kleteb. „A potom začneme s výcvikem.“
LÉTAJÍCÍ
HOSTINA
„Ušijte je tak, abych v nich připomínala meč,“ instruovala Isla souhvězďanského krejčího Leta. „Víc krve než čepele.“ Směs Říše divočiny a Hvězdné říše. Právě takové šaty si oblékla, než nakráčela do jídelny.
Šlechtici ze Sluneční říše se svým vladařem dorazili brzy. Když Isla vešla do dveří, už seděli u stolu. Jakmile se na ni zaměřily jejich oči, ostré a hladové, nemohla se zbavit zneklidňujícího dojmu, že si sem přišli smlsnout právě na ní.
Dřív by se snad pod jejich upřenými pohledy schoulila, ale teď si to namířila ke stolu, jako by si jich vůbec nevšimla. Copak by jí kdokoli na ostrově mohl říct nebo udělat něco, co jí už neprovedli? Měsíčňanští šlechtici se ji pokusili zavraždit. A ostatní ji zavrhli do posledního vlásku. Na tržišti se jí většina lidí vyhýbala. Přírodňany ještě pořád nenáviděli kvůli jejich krvežíznivé kletbě, dokonce i poté, co byla zrušena. Její nové červené šaty protkané kovovými nitkami šustily o hladkou podlahu. Připadaly jí jako kroužková zbroj vzdorující tichu, které by se dalo krájet.
Když procházela kolem slunečňanských šlechticů, letmo si je prohlédla. Muž s tmavou pletí, dlouhými zlatými vlasy spletenými do copu a vážným výrazem ve tváři. Vysoká žena sestávající z tisíce pih a zrzavých vlasů. Stařec – to bylo pozoruhodné, protože Oro vypadal mladě, a to byl naživu už přes pět století – hrbící se nad stolem tak, že jeho páteř připomínala horní polovinu
otazníku. Usmál se na ni, až se mu na světlé pleti udělaly vrásky, ale byl to úsměv spíš pobavený než přátelský.
Oro seděl v čele stolu a také ji pozoroval. Vypadal úplně stejně jako na začátku Storočí, na té první večeři, až na ty oči. Tenkrát je měl prázdné jako voštiny.
Teď ji propalovaly tak intenzivně, že se veškeré její předchozí myšlenky rozplynuly. Téměř neznatelně ji obtahoval pohledem.
Její holá, opálená ramena. Korzet z kovu a hedvábí. Rozparek odhalující boty vysoké až po kolena, jež si nechala ušít, protože byly praktičtější než lodičky nebo pantoflíčky. Dlouhé hnědé vlasy a drobounké červené květy zapletené do konečků. Na vteřinku na oplátku zkoumala ona jeho. Široká ramena. Zlaté vlasy. Ostré rysy v hladké tváři. Dříve, po tolika letech bez slunečního svitu, býval bledý, ale teď přímo zářil. Byl tak krásný, že to téměř bolelo.
Nevzpomínala si, že by si na té první večeři všimla, jak je pohledný.
Je snad tohle láska?
Oro honem uhnul pohledem.
Když se usadila vedle něj, dveře se otevřely a vlasy jí zavlály v závanu větru přinášejícího uklidňující vůni borovic a bodavý chlad horského ovzduší. S tím vzdušným proudem vplul do sálu Azul. Vůbec se nohama nedotýkal země. Doprovázeli ho dva další lidé, ne šlechtici, ale volení zastupitelé jeho poddaných.
Systém vlády v Nebeské říši se blížil demokracii natolik, jak jen bylo možné v situaci, kdy se vladaři rodí s mocí, na níž závisí životy jejich lidu.
Azulovy vlasy byly tmavé jako jeho pleť, ale žena za ním měla kadeře v barvě oblohy, včetně několika bílých pramínků. To naznačovalo, že je hodně stará, zrovna jako ten shrbený Slunečňan. Na rozdíl od onoho starce však stála vzpřímeně. Pleť měla temně hnědou a byla drobné postavy.
Nebesan vedle ní se tyčil jako pilíř, jako by ho vytesali ze Zpívajících hor. Byl bílý jako světlozorské útesy a tak vysoký, že když hleděl přímo před sebe, Isla od stolu nerozeznala barvu jeho vlasů. Byl tak mohutný, že by mohl za pasem pohodlně nosit hned tři meče, a ostatní vedle něj vypadali jako trpaslíci. Isla měla nepříjemný pocit, že v ruce toho obra by její vlastní meč vypadal jako psací pero.
Azul obešel stůl, aby Islu pozdravil, třebaže jeho místo se nacházelo po Orově druhém boku. „Změnila jste styl,“ podotkl.
On naštěstí ne. Vládce Nebesanů měl na sobě tuniku s prostřihy po stranách a baňatými safíry místo knoflíků. Na každém prstu se mu skvěl prsten.
Od chvíle, kdy Storočí skončilo, se s ním setkala poprvé. Mělas za ním zajít, šeptalo jí svědomí. Další selhání.
Chtěla se ho zeptat, jak to zvládá, poté co přihlížel tomu, jak duch jeho dávno ztraceného manžela zmizel, když se bouře rozptýlila. Chtěla se mu omluvit za to, že ho byť jen na chvíli pokládala za nepřítele. Chtěla se ho zeptat, jak se teď Nebesanům daří.
Než stačila otevřít pusu, Azul řekl: „Kdybyste měla zájem, mohli bychom si dát schůzku.“
„To bych velmi ráda,“ odpověděla.
„Tak dobře,“ přikývl a šeptem dodal: „Dávejte si pozor. Vždycky se někdo dívá.“
Měl pravdu. Konverzace se už rozproudila, ale pořád cítila, že je středem pozornosti. Během těch dní, které po Storočí strávila ve svém pokoji, Oro šlechticům a voleným zastupitelům z celého souostroví oznámil, že Isla zrušila ty kletby a získala moc vládkyně Souhvězďanů. Zpráva se rychle roznesla po celých Světlozorách.
Vůdčí osobnosti, které teď seděly kolem ní, byly u toho, když zápasila s většinou zkoušek, z nichž Storočí sestávalo. Museli se pozastavovat nad tím, jak je možné, že ze všech vládců ty kletby ze světa konečně sprovodila právě ona.
Zrovna když se Azul usadil, dveře se znovu otevřely a vešla osamocená Souhvězďanka. Měla světle hnědou pleť, tmavé oči a závoj zářivě černých vlasů. Její šaty měly barvu zašlého stříbra, odstín připomínal spíš bouřkový mrak než čerstvě naostřenou čepel. Když se na ni všichni otočili, ztuhla. Ani ne za vteřinu se vzpamatovala a se vztyčenou hlavou kráčela dál. Kvůli té kletbě, jež Hvězdnou říši dřív sužovala, si Isla byla jistá, že jí ještě nebylo pětadvacet, takže jsou skoro stejně staré.
Jejich pohledy se střetly a dívka se zamračila. Přesto měla Isla pocit, že mezi nimi problesklo porozumění. Dvě ženy spojené silným pocitem, že sem nezapadají.
„Maren,“ představila se dívka prostě, než ji usadili, a pak upřeně zírala na zakřivený okraj stolu z ryzího zlata.
Prázdná zůstala jen jedna židle. Cleina.
Nevypadalo to, že by se Měsíčňanka hodlala dostavit. Zlatou místností se rozeznělo odbíjení celé. Oro vstal. „Po pěti stech letech utrpení byly kletby, jež naše říše sužovaly, zrušeny díky Isle Crownové, vládkyni Říše divočiny.“ Znovu na sobě ucítila jejich pohledy. „Během posledních staletí bylo naší prioritou přežít. Dnes jsme se sešli, abychom probrali, co bude dál. Vidím tu příležitost k růstu, ve všech významech tohoto slova. Abychom ho dosáhli, musíme se vypořádat s následky pěti set let, kdy byly naše národy rozdělené a naše moc omezená. A přitom čelíme novým hrozbám.“ Rozhlédl se po sále. „Nejprve však oslavme konec těch útrap společnou večeří.“
Oro se posadil a v sále se rozproudil hovor. Isla se však dokázala soustředit pouze na svůj přerývaný dech. Žaludek se jí nervózně svíral. Pozornost na ni byla upřena už teď. Brzy začnou padat otázky. Co když odpoví špatně?
O její minulosti s Grimem nikdo nevěděl. Nikdo neznal její tajemství – že je zároveň i Temnoťankou. Kdyby to tušili, možná by ji přímo na místě uvrhli do vězení. Říše temnoty byla po staletí jejich nepří-
telem. Těsně před tím, než byly seslány ty kletby, spolu vedli válku. A pokud se dá věřit té její předtuše, brzy s nimi budou válčit znova.
„Jsme netvoři, Srdcojedko,“ špitl jí někdo do ucha. „Nebo si to lidi aspoň myslí.“
Grim. Je tady.
Rozbušilo se jí srdce. Vyplašeně se rozhlížela kolem stolu, čekala, že ho zahlédne někde nedaleko nebo zaznamená nějakou reakci ostatních.
Nikde však po něm nebylo ani památky. Možná je neviditelný. Napínala zrak, aby jí neuniklo sebemenší zavlnění vzduchu, které by ho mohlo prozradit. Čekala, že se co nevidět objeví před nimi. Pomalu sunula ruku k Orovi, aby ho varovala… Nic.
Věděla však, že ho slyšela. Nebo ne? Možná si to jen představovala. Grim jí přesně tohle řekl více než před měsícem, když ještě předstíral, že ji nezná.
Ve skutečnosti však o ní věděl všechno. Sdíleli spolu vzpomínky za celý rok, ale on jí je kvůli svým vlastním záměrům na Storočí vymazal z hlavy. Odřízl kus jejího života se stejnou lehkostí, jako když Leto stříhá přebytečnou látku.
Nevěděla, co by dělala, kdyby ho ještě někdy spatřila, ale s tím si teď nemusela lámat hlavu.
Grim v sále nebyl.
Takže to bylo jen v její hlavě. Třeba si vymyslela i ty vidiny v Zrcadlovém paláci. Nemohly být skutečné. Grim by přece nezabíjel nevinné lidi, jen aby se k ní dostal.
Znovu jí hlavou proletěly záblesky toho vidění. Smrt. Děti!
„Dýchej,“ poručila si a zhluboka se nadechla. Uvědomovala si, jak je absurdní, že si musí slovně připomínat základní tělesné funkce. Zaryla si nehty do dlaní a snažila se udržet mysl v přítomném okamžiku, jako by se zuby nehty držela kotvy, aby znovu neodplula s proměnlivými proudy ve své hlavě.
„Nezapomeň i vydechovat.“ Oro. Pod stolem jí položil ruku na koleno. Palcem ji pohladil po vnitřní straně stehna. Věděla, že mělo jít o uklidňující gesto, ale po tom dotyku se jí na chvíli zbystřily všechny smysly. Střetli se pohledem. Oro ruku zase stáhl.
Připravili jim neobyčejný nápoj, pravou slunečňanskou specialitu. Souhvězďané, kteří pomocí své energie dovedli pohybovat předměty, na létajících tácech servírovali ohnivé poháry. Isla si všimla, že se na Maren, souhvězďanskou zastupitelku, přátelsky usmívají.
Oro nenuceně upil ze svého poháru. Plameny uhasly a vůbec ho nepopálily. Ta slunečňanská šlechtična s tmavě rudými vlasy svůj pohár vyprázdnila s ohromující rychlostí.
Popálí Islu ty plameny, když není Slunečňanka? Ale ne, samozřejmě že ne. Oro by svým hostům nikdy nepodal nic, co by jim mohlo ublížit. A tak se ze svého poháru napila jako další v pořadí.
Chutnalo to po medu a pálilo to jako alkohol. Plameny olizující okraj poháru ji při pití pohladily po tváři, pak se stáhly do zbytku nápoje a nakonec už jen doutnaly, až uhasly docela.
První chod byl esencí Nebeské říše. Byla to létající hostina. Pokrm servírovali v květináči. Miniaturní zelenina, ještě pořád spojená s kořeny, poletovala kolem a museli jste ji připíchnout vidličkou, abyste se do ní mohli pustit. Nedokázala všechny ty druhy pojmenovat, ale jedna fialová zelenina měla povědomou strukturu brambor a chutnala překvapivě sladce. Některé kusy jako by měly vlastní rozum, rozdováděně poletovaly, kam až je vodítko z kořenů pustilo, a uhýbaly před vidličkou. Oro ji pozoroval, jak se snaží nabodnout obzvlášť aktivní řepu, a koutky úst mu pobaveně cukaly.
Druhý chod pocházel z Hvězdné říše. Na zdobeném stříbrném talíři seděla jediná koule. Jakmile byli všichni obslouženi, Souhvězďané najednou luskli prsty. Koule se rozprskly
a objevilo se neznámé maso, nakrájené na přesné kousky. Kolem něj byly do kruhu rozmístěné veliké kameny připomínající kusy soli. Isla se do jednoho zakousla a lekla se, když jí v puse vybuchl jako petarda.
Chod z Měsíční říše se podával jako poslední.
Souhvězďanští číšníci mumlali pod vousy omluvy, třebaže bylo zřejmé, že jen plní rozkazy. Před hosty se skvěly ledové bloky, ve kterých plavaly ještě živé ryby. Poulily oči a snažily se v rychle tajícím vězení najít správný směr.
Isla cítila, jak Oro žhne vzteky – téměř dost na to, aby ryby osvobodil – třebaže jeho tvář zůstávala bez výrazu.
Než stačil říct jediné slovo, dveře sálu se rozletěly. Isla čekala, že takhle dramaticky vstoupí Cleo.
Na prahu sice stál někdo z Měsíční říše, ale jejich vládkyně to nebyla. Šlo o jakéhosi muže s dlouhými bílými vlasy, jež mu sahaly až do pasu a měly téměř stejný odstín jako jeho pleť. V ruce držel hůl.
„Sorene,“ oslovil ho Oro. „Jak milé, že jste za námi dorazil.
Předpokládám, že tohle měl být pokus o žert.“
Měsíčňan – Soren – našpulil rty. „Spíš takové prohlášení. Omluvte můj pozdní příchod, ale zjistil jsem, že když pomyslím na stav souostroví, ne nepodobný těm ledovým blokům před vámi, přechází mě chuť k jídlu.“
To by znamenalo, že oni jsou jako ty ryby.
„Cleo vás poslala místo sebe?“ vyptával se Azul.
Soren přikývl a zaujal prázdné místo vyhrazené vládkyni Měsíční říše.
Oro vstal, vnitřní část zlatého stolu se propadla a vytvořila dno nádrže. Ledové kostky klouzaly do středu a tam roztály. Ryby s úlevou kroužily ve vzniklém jezírku.
Oro probodl Sorena pohledem hodným onoho chladného krále, za jakého ho Isla před Storočím považovala, a vyzval ho: „Ve-
čeře je u konce, tak co kdybyste nám řekl, jaké stanovisko zastává Měsíční říše?“
Měsíčňan přejel nejdelším prstem po drahokamu zdobícím konec jeho hole. „Jak jistě víte, most na Hlavní ostrov jsme strhli.“
„Další prohlášení?“ rýpl si Oro.
Měsíčňan pokrčil rameny. „A zároveň preventivní opatření. Ty kletby udržovaly lidi pod kontrolou… a my jsme si vědomi, že tady na souostroví máme nepřátele.“ Zalétl pohledem k Isle.
Ta se málem dala do smíchu. Tak to že je ten důvod? Zrovna ona? Měsíčňanští šlechtici se ji pokusili zavraždit a Cleo ten úkol málem vlastnoručně dokončila. Soudila, že asi nebylo těžké dospět k závěru, že teď, když získala moc, je odhodlaná se mstít.
Ale i tak se jednalo o absurdní výmluvu.
Oro si ho změřil pohledem. „A co ta vaše flotila?“
Měsíčňan klidně upil z hořícího poháru, který před něj postavili. „Ta je samozřejmě určená k tomu, abychom se mohli přeplavit do naší nové říše. Abychom náš lid znovu sjednotili.“
Na tom sice mohlo být něco pravdy, ale nešlo o jediný důvod, to Isla věděla i bez Orovy zvláštní vlohy. Cleo tu flotilu začala budovat už v době, kdy by pro Měsíčňany dlouhá plavba představovala rozsudek smrti.
„Jak přesně sjednotili?“ zajímal se Azul. „Abyste ty, kteří žijí ve vaší nové říši, přeplavili na Světlozory? Anebo odvezli Světlozorské do své nové země?“
V sále, nabitém energií, by bylo slyšet spadnout špendlík. Tohle byla ta nejdůležitější otázka, jak Isla věděla ze svých rozhovorů s Orem. Poté, co byly uvrženy ty kletby, ze Světlozor většina obyvatel utekla a založila si nové říše stovky mil odsud. Rozhodnou se panovníci teď, když byly kletby zrušeny, přestěhovat své poddané zase zpátky? Nebo Světlozory opustí nadobro?
„Naše vládkyně se ještě nerozhodla,“ opáčil Soren vyrovnaně.
Oro se od něj odvrátil a obrátil se na Azula. „A Nebesané?“
Azul pokynul směrem ke svým společníkům. „Tohle jsou zastupitelé Sturm,“ – obr kývl, aniž by spustil zrak z protější zdi – „a Bronte.“ Drobná žena se nepatrně usmála.
„Každý Nebesan si bude moct vybrat, jestli chce zůstat v nové
říši, nebo se připojit k nám na Světlozorách,“ oznámila Bronte.
To bylo pro jejich říši typické.
Sturm přikývl. „Už jsme začali mladší ročníky školit v umění létání, i když cesta do naší nové říše nebo odtamtud sem je na to moc dlouhá. Vynalezli jsme za tím účelem něco, co nám umožní pro let využít sílu větru.“
Oro přikývl. Už se otáčel ke svým zastupitelům, když Azul dodal: „A ještě něco. Na souostroví se rozmáhá vzpoura. Vítr k našim zvědům zanesl útržky šuškaných zpráv.“
Oro se zamračil. „A co ty zprávy říkají?“
„Že lidé jsou nespokojení s tím, jak dlouho trvalo ty kletby zrušit, a nezamlouvají se jim rozhodnutí nás vladařů.“
„Ze které říše?“ doptával se Oro.
„Ze všech. Alespoň těch na Světlozorách.“ Azul zalétl pohledem k Sorenovi. „Ano, dokonce i z Měsíční.“
Povstání. Vážně by se obyvatelé Světlozor pokusili Ora či některého jiného vladaře svrhnout? Bez dědiců jejich vláda představovala absolutní monarchii. Za situace, kdy by zavraždění panovníka mělo za následek smrt všech obyvatel jeho říše, postrádalo povstání smysl.
Ostatní se tvářili zachmuřeně, ale nikdo nevypadal překvapeně. Isla z toho nabyla dojmu, že vzpoura není na Světlozorách žádná novinka.
„Mám v plánu navštívit všechny ostrovy i nové říše, abych si mohl s lidmi promluvit přímo,“ oznámil Oro a jeho pohled se střetl se Sorenovým. „To snad každému poskytne příležitost přednést své stížnosti nahlas.“
Kývl směrem ke svým zastupitelům. „Enya, Urn a Helios mě budou doprovázet.“ Slunečňané žádnou novou říši neměli – všichni zůstali na Světlozorách společně s Orem, což byl nejen vládce Sluneční říše, ale i král celých Světlozor. „Jak mnozí z vás vědí, zároveň zastávají funkce u dvora na Hlavním ostrově. Snažíme se teď po pěti stech letech nočního života navrátit naši infrastrukturu a zvyklosti zpět k normálu.“ Krátce pohlédl na Islu a dodal: „A také cvičíme naši armádu. Teď, když jsou kletby prolomené, se dá předpokládat, že Grimshaw této příležitosti využije k útoku.“
Isla věděla, že je to reakce na její předtuchu. Oro ji nebral na lehkou váhu.
Soren se zamračil. „Vy myslíte, že má stejné ambice jako jeho otec?“ Isla věděla, že Grimův otec desítky let před tím, než byly uvrženy ty kletby, Světlozorám vyhlásil válku. Temnoťané si chtěli souostroví podrobit.
„Možná,“ připustil Oro. „Jistě víme jenom to, že teď, když byly kletby zrušeny, ale naše říše zůstaly nejednotné, je Říše temnoty mocnější než kdy dřív. Musíme spolupracovat a čelit nebezpečí společně.“
Ozývalo se souhlasné mumlání a vzrušený šepot, jak okolosedící probírali možnost temnoťanského útoku.
„Když už je řeč o spolupráci,“ ozval se Soren a obrátil se k Isle. „Všichni Přírodňané ze Světlozor uprchli. Jak se vaší říši daří?“
Po zrušení kleteb Isla do své země vlila energii, aby svůj lid zachránila na dobu, kdy se bude zotavovat. Pozdě v noci je pomocí své hvězdné hůlky tajně navštěvovala. „Přírodňané začali přecházet na jiný jídelníček,“ odpověděla. Jasně Sorenovi četla ve tváři znechucení. Hádala, že to nejspíš souvisí s tím, že její lid se dřív živil výhradně lidskými srdci. „Už začali sklízet vlastní úrodu, ale budeme potřebovat pomoc, abychom teď, když
budou závislí na zemědělství, zajistili dostatečnou rozmanitost plodin, pestrou stravu…“
„Kolik vás zbývá?“ přerušil ji Soren.
Zamračila se. „Nejsem si jistá. Jak víte…“
„Vy si nejste jistá?“ zopakoval se zdviženým obočím.
Isla cítila, jak rudne. Byla to logická otázka. Taková, na kterou by dobrý panovník znal odpověď.
„Umí většina lidí používat přírodňanské schopnosti?“
„To nevím.“
„A co bydlení? Jaká byla v minulém století porodnost?“
„To budu muset zjistit,“ procedila mezi zuby.
„Víte…“
„To stačí,“ přerušil ho Oro a obrátil se k Měsíčňanovi. „Sorene, jsem si jistý, že Isla vás do Říše divočiny velmi ráda pozve na návštěvu, když máte o její lid takový zájem.“
Soren vypadal, že to by si raději vrazil do oka vidličku, ale zmlkl.
Isla nepřestávala upírat oči na stůl. Stahovalo se jí hrdlo. Dýchala mělce, jako by se jí plíce smrskly na polovinu obvyklé velikosti.
Nezaslouží si být vládkyní. Věděla to už nějakou dobu, ale Sorenův výslech její nezkušenost představil v ostrém světle. Jejich říši dřív spravovaly Poppy a Terra, zatímco ona se připravovala na Storočí. A teď jsou pryč. Sama je vyhostila.
Vůbec poprvé ji napadlo, jestli to nebyla chyba.
Ta Souhvězďanka, která se představila jako Maren, si odkašlala. Vyzařovala z ní síla, místností se rozproudila energie. „Po celá staletí jsme byli jen taková poznámka pod čarou. Jen pouhý záblesk ve vašich předlouhých životech. Mnozí se k nám chovali, jako bychom byli na jedno použití. Unášeli nás uprostřed noci.
Dostávalo se nám dřiny, mučení a leckdy i něčeho ještě horšího.“
Pohlédla na krále. „Popravoval jste ty, kteří byli shledáni vinnými,
ale mnozí proklouzli.“ Zašklebila se. „Hvězdný ostrov je v troskách. A nepředpokládám, že by na tom naše nová říše byla o mnoho lépe.“ Zahleděla se na Islu. „Potřebujeme vládkyni.“
Jak může hledat pomoc zrovna u ní, když byla právě svědkem toho, jak málo toho ví o stavu své vlastní říše?
Soren se zamračil. „To, co žádáte, není možné. Nikdo nemůže vládnout dvěma říším.“
„Získala přece veškeré schopnosti vládkyně Hvězdné říše,“ upozornil Azul.
Soren posměšně vyštěkl. „Ta holka nedokáže vládnout ani své vlastní říši. A vy jí teď chcete svěřit hned dvě?“
„Ta holka má jméno. A titul,“ prořízl sál Orův hlas. „Budete ji oslovovat se stejným respektem, s jakým se chováte k ostatním vladařům, nebo s vámi zatopím v hradním krbu.“
Isla ztuhla. Oro ji hájil příliš ostře. Pohlédla na tváře kolem sebe, ale ostatní vypadali spíš rozpačitě, než že by pojali podezření.
Sorenovi se blýsklo v očích, ale uctivě sklonil hlavu. „Odpusťte, králi.“
„Mně se neomlouvejte,“ upozornil ho Oro.
Soren se neochotně obrátil k Isle. „Omlouvám se vám, vládkyně.“ Isla si ho jen měřila pohledem. Znovu se obrátil ke králi. „Se vší úctou,“ spustil a při vyslovování sykavek syčel jako had, „nepřipadá mi rozumné dávat jediné vládkyni do rukou tolik moci…“
Zaváhal a zvažoval slova. „Vládnout několika říším jste předurčen pouze vy, králi.“
Orovi z očí málem šlehaly plameny. „Azul má pravdu. Má veškeré schopnosti vládkyně Hvězdné říše, a dovoluji si nám všem připomenout, že jen díky ní jsou Souhvězďané ještě vůbec naživu.“ Otočil se k Isle. „Je na ní, jestli tu odpovědnost přijme.“
Isla mlčela. Nemůže takové rozhodnutí učinit jen tak. Třebaže si nic nepřála víc než probodnout Sorena dýkou, měl pravdu. Prá-
vě velice veřejně předvedla, že nemá potuchy, jak pořádně vládnout jedné říši, natož dvěma. Dvěma nejslabším říším, nejvíce zpustošeným kletbami, těm, které teď potřebují nejvíc podpory ze všech.
„A jak by to probíhalo?“ zeptala se ta žena s tmavočervenými vlasy. Enya. Hlas měla zastřený a hluboký. Hlavu nakláněla na stranu, jak Islu v duchu zevrubně hodnotila. „Byla by korunována? Oficiálně prohlášena za vládkyni? Tu moc už má, šlo by prostě jen o ten ceremoniál.“
„Lidem se to nebude líbit,“ utrousila ta Nebesanka – Bronte –, ale neznělo to nepřátelsky. Prostě jen konstatovala fakt.
„Samozřejmě že se jim to nebude líbit,“ zamumlala Maren. „Bylo by pak pro ně obtížnější nás i nadále vykořisťovat.“
„Prosím?“ otázal se ten slunečňanský stařec, kapku moc hlasitě. Skutečně to vypadalo, že ji neslyšel.
„Všechno to jde jako po másle,“ prohodil Soren nonšalantně k obrovi Sturmovi. Ten ani nemrkl, jako by vůbec nezaregistroval, že na něj někdo mluví.
„Říkala jsem…“ zvýšila Maren hlas. Do tváře se jí vkrádal vztek a pocit frustrace.
„Udělám to,“ prohlásila Isla, vstala a veškerý hovor tak rázně utnula.
Ticho.
„Jste si tím jistá?“ pohlédl jí Oro do očí. Díval se na ni, jako by v místnosti byli jen oni dva.
„Naprosto,“ přitakala. Nebyla si jistá vůbec ničím, jenom tím, že Maren zjevně ví, že Isla není zrovna nejlepší panovnice… a přesto ji požádala o pomoc. Souhvězďané musí být zoufalí. Ona na tohle není ta pravá – samozřejmě že ne.
Ba ne, to není pravda. Však ona už se tou pravou volbou stane.
Nemohla je odmítnout, zejména když se teď dozvěděla o těch zvěrstvech, jimž byli v posledních staletích vystaveni. Nemůže
tady přece poté, co se tu hrůzu dozvěděla, jen tak sedět a nic neudělat. Jaký smysl by mělo zabít svou nejlepší kamarádku a zrušit ty kletby, kdyby na Světlozorách a mezi lidmi, kteří na nich žijí, vzápětí zavládl chaos?
„Stanu se oficiálně novou vládkyní Hvězdné říše,“ zopakovala a pohlédla Sorenovi do očí. „Uspořádáme korunovaci.“
