Ženy k sobě poutá to, co kromě nich a zasvěcených nesmí nikdo vědět. Právě to tvoří základ ženských přátelství – sdílená tajemství. Chceš odhalit skryté části ženina života? Věci, které schovává před okolním světem? Zeptej se její nejlepší kamarádky. Ta zná všechna její tajemství.
JEDNA BROOKE
TEĎ
„Jak se může ženská utopit na vlastním dvorku, když má barák plný lidí?“ zeptá se policejní vyšetřovatel a tvrdě na mě zírá. Třesu se na kraji postele a snažím se udržet oči zaostřené na ty jeho. Slyším, jak Whitney vzlyká a její nářek prosakuje tenkými stěnami domku pro hosty. Nepřestala kvílet od chvíle, co vytáhli Kierstenino tělo z bazénu. Mám na rtech Kiersteniny zvratky, jako by se mi někdo vyblinkal do obličeje. Je jedno, jestli dýchám nosem, nebo ústy – kyselý zápach pronikl i do mého nitra. Byla jsem poslední, s kým se políbila.
Záchranáři se jejích úst ani nedotkli. Když dorazili, rty už měla modré. Shodili mě z ní a neztráceli čas. Vrazili jí do krku hadičku a vháněli jí vzduch do plic.
Mokré šaty se na mě lepily jako hniloba a já je chtěla ze sebe strhnout, ale policie mi nedovolila se převléknout. Dali mi ručník, ale to bylo všechno.
Od chvíle, kdy nás sem před deseti minutami nahnali, nikoho z domku pro hosty nepustili. Hlavní budova se oficiálně stala místem činu a žádná z nás ho nesměla narušit.
Lucinda Berry
Pozemek obklíčily záchranářské vozy. Jejich světla tančila a jiskřila jako vánoční žárovky v oknech. Ale nebyly Vánoce a nebylo už koho zachránit. Už ne. Dorazili příliš pozdě.
„Možná byste nám mohla pomoct s řešením tohohle zmatku, paní Lyonsová,“ pokračoval policejní důstojník. Vteřiny plynuly a já jsem stále nepromluvila. Zírala jsem na odznak na jeho namakané hrudi. POLICEJNÍ ODDĚLENÍ BEVERLY HILLS. Zuby mi cvakaly, když jsem konečně promluvila – poprvé od chvíle, kdy mě přivedl do ložnice. „Taky to nechápu. Nic z toho mi nedává smysl.“
„No, někde začít musíme a vy jste logický výchozí bod, protože jste to byla vy, kdo se ji pokoušel zachránit, když jsme přijeli.“ Zaskočila mě volba jeho slov a mimoděk jsem ztuhla. Nechtěla jsem mít takovou odpovědnost. Nikdy jsem o ni nestála. Všiml si mé reakce a rychle pokračoval: „A kromě toho jste tady momentálně jediná, kdo se z toho nepodělal.“
Roztáhl rty a nepatrně se uchechtl, jako by se snažil odlehčit situaci, ale nebylo to vtipné.
Najednou do pokoje vtrhla žena a odstrčila ho stranou, jako by ji jeho přístup popuzoval. Zatímco on měl na sobě policejní uniformu, ona byla v civilu. Ovšem v drahém. Šéfka každým coulem. Typ mrcha. Založila si ruce na prsou a nohou se opřela o rám postele. Z nohavice jejích kalhot vykoukla martenska. „Jistě si uvědomujete, že Ethan má pravdu.“ Ukázala na něho přes rameno a on sebevědomě přikývl. „Jste jediná osoba, která tady ještě stojí na nohou. Máte lékařské vzdělání?“
Zavrtěla jsem hlavou a bojovala s nutkáním odtrhnout zrak od jejích pronikavých očí. Deset let katolické školy mě dobře vycvičilo v tom, abych se nehýbala a neodvracela pohled.
„Hmm,“ broukla, jako by ji to upřímně překvapilo, ale já jí to nesežrala. O nic víc než ona mně. „Takový klid v blízkosti mrtvol obvykle zachovávají lidé, kteří v minulosti pracovali v lékařském oboru.“
„Byla tam jen jedna,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Naklonila hlavu, jako bych ji zmátla, a dlouhý culík jí přepadl na druhou stranu. „Prosím?“
„Zmínila jste se o mrtvolách.“ Začervenala jsem se a najednou jsem si připadala trapně. „To je množné číslo.“
„Máte pravdu,“ přikývla a pobaveně jí zacukalo v koutku úst. Nepoznala jsem, jestli si se mnou hraje, nebo se opravdu baví. Tak či onak, bylo mi to nepříjemné. „Vaše reakce na tohle všechno je určitě zajímavá, paní Lyonsová.“
„Možná jsem jen v šoku,“ namítla jsem, i když jsem nebyla, ale to ona nevěděla. Nevěděla o mně vůbec nic. Pokrčila jsem rameny. „Každý reaguje na stres jinak.“
Před třemi měsíci bych byla stejná jako všichni ostatní za dveřmi téhle ložnice – hysterická, ubrečená, hroutila bych se na nově položenou podlahu. Teď mnou nemohlo nic otřást. Ne že by mě Natašin křik, při kterém tuhla krev v žilách, nevyděsil jako všechny ostatní. To rozhodně ano. Jinak by to ani nešlo. Nikdy dřív jsem nikoho neslyšela takhle řvát – a přišlo to zničehonic.
Vyběhla jsem s kamarádkami ven, ale Kierstenino tělo, plovoucí obličejem dolů v bazénu, na mě nepůsobilo tak jako na ně. Dokázala jsem myslet jen na to, jak nádherně vypadá. Jak se elegantně pohupuje ve vodě, jako by předváděla splývání, které nás učili v plaveckých kurzech, když jsme byly malé. Copak jsem tak krutá? Tohle si myslet o své kamarádce? Zatímco ostatní propadaly panice, já jsem se odřízla od svých emocí. Byla jsem úplně odtržená. Nikdy jsem taková nebývala, ale už jsem nevěděla, kdo jsem.
To na tom bylo to nejděsivější.
DVA
WHITNEY
TEĎ
Dveře ložnice se otevřely. Strážník vyvedl Brooke ven. Byla stále zabalená ve špinavém bílém ručníku. Zvedla hlavu a prohlížela si pokoj. Její oči dopadly na moje. Uvnitř byly mrtvé. Stejně jako ona.
Ani by tu neměla být. Co tu vlastně dělala? Všechno byla její chyba.
Vyskočila jsem z gauče a vrhla se na ni, ale Jade vystartovala, chytila mě dřív, než jsem se k ní stačila dostat, a stáhla mě zpátky. Divoce jsem se na Brooke sápala. Chtěla jsem jí ublížit. Bušit pěstmi do té její klidně vyhlížející tváře. Někdo za to musí zaplatit.
„Whit, přestaň! Přestaň!“ vykřikla Jade a pokoušela se mě zastavit.
Odhodila jsem ji a znovu šla po Brooke. Jenže strážník před ni skočil a zakryl ji svým tělem. Chytil mě za ramena a držel.
„Mladá dámo,“ prohlásil přísně, i když byl o dost mladší než já, „co kdybyste šla se mnou a počkali bychom, dokud se neuklidníte?“ Nebyla to otázka, ale přímý rozkaz. Ohlédla jsem se přes rameno, a kdyby pohledy zabíjely, Brooke by byla na místě mrtvá. Ještě jsme spolu neskončily.
Odvedl mě jako pokárané dítě do ložnice pro hosty a zavřel za námi dveře. Zaplavila mě Kierstenina energie. Tenhle pokoj byl celá ona.
S bytovou architektkou strávila týdny brouzdáním na internetu a hloubáním nad webovými stránkami a fotkami na pinterestu, aby vybraly pro tento prostor dokonalý nábytek a barvy. U ní doma si lidé připadali jako v nebi. Bylo to bezpečné útočiště. Tak si to představovala. Tak to chtěla. Bezpečí a pohodlí. Byla tak laskavá. Starostlivá. Hodná. Každý ji miloval. Jasné světlo ve světě plném tolika temnot.
A teď je pryč. Prostě jen tak. Její světlo zhaslo. Kiersten.
Přemohl mě pláč.
Vždyť jsme jen pořádaly večírek. Maminy na tahu.
Zrovna jsme byly v nejlepším.
Kierstenina party.
Probohaživýho. Kiersten. Podlomily se pode mnou nohy. Strážník mě zachytil a pomohl mi na postel. Opatrně mě posadil, jako bych se mohla rozbít. Tohle se nemohlo stát. Ani náhodou. Všechno je to jenom zlý sen. Probuď se, křičela jsem v duchu. Probuď se, prosím!
Na úrovni mých očí přede mnou klečela žena s pevně utaženým culíkem. „Jsem detektiv Perezová a přijela jsem zjistit, co se dnes večer přihodilo vaší kamarádce, rozumíte mi?“ Ukázala na dveře za sebou a její parťák přispěchal, aby je zavřel. „Má ta rvačka s vaší kamarádkou něco společného s tím, co se dnes večer stalo Kiersten?“
Její otázka mě ještě víc rozbrečela. Neexistovalo snad nic v mém životě, co by nějak nesouviselo s Kiersten. Copak to neví? Polykala jsem vzlyky a pokoušela se ovládnout, abych mohla odpovědět na její otázku, ale nešlo to. Několikrát jsem se přerývaně nadechla a snažila se sebrat. Marně.
Detektiv Perezová mě sledovala, jak pláču, jako by čekala, až přestanu, než mi položí další otázky, ale rychle si uvědomila, že toho se hned tak nedočká. Byla jsem totálně nepoužitelná. Úplná hromádka neštěstí.
„Možná byste mohla začít tím, co jste tu dnes večer všechny dělaly,“ navrhla.
Lucinda Berry
Brooke jí to ještě neřekla? O čem se tedy bavily? Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Měly jsme mejdan.“ Víc jsem ze sebe nedostala a znovu jsem se zajíkla.
„Vypadá to na docela zvláštní akci,“ poznamenala, ukázala na moje šaty a lehce nakrčila nos. Armani za dvanáct tisíc dolarů. Ale nebyla jsem tu jediná ve značkových šatech. Měly jsme je všechny. Také jsme si nechaly profesionálně udělat make-up a vlasy, jako bychom se chystaly na přebírání Oscarů.
„Byla to zvláštní příležitost,“ zadrmolila jsem přes slzy. „Všechny jsme členky Klubu matek ze západního Hollywoodu. Dnešní den měl být slavnostní.“
Zatvářila se zmateně. „Je mi líto, ale nemám děti, takže mi to budete muset vysvětlit. Co to znamená, že jste všechny členky klubu matek?
A co jste slavily?“
„Všechny jsme mámy, žijeme v západní části města a naše děti jsou stejně staré. Většina z nás se stala matkou poprvé a naše děti jsou pořád mimina.“ Odmlčela jsem se a snažila se uvažovat jasně, abych jí mohla vysvětlit, co jsme zač. Potřebovala to pochopit. „Většina mateřských klubů staví na podobnosti – mámy ze stejné oblasti, děti ve stejném věku. Ale my nejsme tak úplně typické. Máme svá pravidla.“
„Pravidla?“ Povytáhla obočí.
„Ano,“ přikývla jsem. „V podstatě povolujeme vstup jen lidem, kteří splňují určitá kritéria členství, a každý musí podepsat dohodu o mlčenlivosti. Musíme dávat pozor, koho pustíme do blízkosti svých dětí, víte?“
Nevypadala, že by to na ni udělalo dojem. „Nechytám se. Co je na vaší skupině tak zvláštního?“
„Omlouvám se. Špatně vám to vysvětluju. Já jenom – “ Vší silou jsem potlačila emoce, které se snažily vyplavat na povrch. „Jak bych vám to řekla…“ Dala jsem si další pauzu, abych se sebrala. „Všichni si musíme dávat pozor na to, koho necháváme v blízkosti našich dětí. V našich kruzích se pohybují velmi vlivní a úspěšní lidé. V podstatě každý z nás je
dost bohatý na to, aby se bál, že mu unesou děti. Teď nemyslím duševně nemocné pachatele, ale chamtivce.“ Podívala jsem se na ni, abych se ujistila, že rozumí světu, ve kterém žijeme, a viděla jsem, že to chápe. Znala směrovací číslo a viděla, jak to v domě vypadá, když šla dovnitř. „Takže se každý týden scházíme v Grove. Přímo u fontány. Dáme si kafe a pak se obvykle procházíme, ale někdy jen sedíme a povídáme si, zatímco děti blbnou v trávě.“
„Scházíte se každý týden, je to tak?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Děláme i spoustu dalších věcí. Část z nich funguje jako byznys, takže máme obchodní schůzky, kde se bavíme o věcech jako… Já nevím… Zkrátka probíráme to, co souvisí s obchodem.“
„Například?“
Moje myšlenky houstly a nedaly se lapit. „My…, my…, ehm, hlasujeme o nových členkách, bavíme se o nich…, ehm, organizujeme nadcházející akce.“ Bylo to tak těžké. Špatně se mi mluvilo i odpovídalo na otázky. „Ale děláme s dětmi i jiné věci. Třeba je bereme na kurzy pro matky a děti. Chodíme na túry. Nebo do knihoven. Hrajeme si. Prostě se snažíme přežít ranou fázi mateřství.“
Pokrčila rameny. „Jak už jsem povídala, nemám děti, ale něco jsem o tom slyšela. Spousta pláče a bezesných nocí. Plenky. Nikdy nemáte čas na sebe, protože vždycky má přednost někdo jiný. Jste unavená. Vyčerpaná. Máte rozbouřené hormony. Říkám to správně?“
„Docela jo,“ přikývla jsem. „Každopádně minulý měsíc Kiersten rozhodla, že bychom měly uspořádat první akci jenom pro maminky. Jak už jsem povídala, dělaly jsme spoustu věcí. Každý den se dá něco podniknout, pokud chcete, ale všechno se točí kolem našich dětí nebo manželů. Nic není jenom pro nás. Takže Kiersten usoudila, že bychom měly zorganizovat první velkou akci bez dětí a manželů. Takový večírek jenom pro nás.“ Jak jsem mluvila, v hrudi se mi znovu vzedmuly emoce. Vzpomínek bylo příliš.
Lucinda Berry
Kiersten byla nadšením bez sebe, když s tím nápadem přišla. Zbožňovala večírky. Ráda se bavila, tečka. Proto jsem ji milovala. Každý ji miloval. Nikdo nevnesl do místnosti víc energie než ona, a díky ní měli všichni pocit, že jsou tou nejdůležitější osobou.
Seděly jsme spolu na lavičce v parku, a když všechny ostatní odešly, vzala mě za paži. „Měly bychom uspořádat večírek jen pro maminky.“
Pronesla to se stejnou vervou, jako když v druháku na vysoké navrhla, abychom si na střeše domu našeho sesterstva zahrály beerbong. Trychtýř, hadička, pivo rychle tekoucí do úst i po bradě. Planoucí oči. Široký úsměv. „Žádní manželé. Žádné děti. Žádné chůvy. Jen my. Zasloužíme si chvíli se jen tak poflakovat a bavit se. Nemuset se celou noc starat o nikoho jiného než o sebe. Vzpomínáš si vůbec na dobu, kdy jediná osoba, o kterou ses musela zajímat, jsi byla jenom ty sama?“ Tehdy se zasmála tím svým hurónským, nakažlivým smíchem, který spolehlivě rozveselil i všechny ostatní. „Ty bláho!“ vypískla, poskočila na sedadle a přes piknikový stůl mě vzala za ruku. „Zrovna jsem dostala ten nejúžasnější nápad. Víš, co bychom ještě měly udělat?“ Hlas jí zesílil a zněl ještě dychtivěji. „Měly bychom večírek spojit s udílením cen. Umíš si představit, jaká by to byla psina?“
„Večer předávání vítězných pohárů?“
„Jo. Rozdávaly bychom nejrůznější ceny za všelijaké mateřské dovednosti, jako třeba za nejlepší přípravu sunaru anebo způsob, jakým nechat dítě odříhnout. Mohly bychom uspořádat soutěž v přebalování dětí na čas. Takové ty věci. Spousta srandy!“
Svého nápadu se chopila s náležitou vervou. Celé tři týdny se na nic jiného nesoustředila a užívala si každou minutu, protože nic ji nebavilo víc než plánování večírku nebo jiné velké události. A já? Já byla naopak uzlíček nervů, protože jsem vždycky měla pocit, že nic nedělám správně, zato ona je mistryně.
A dnešní večer nebyl jiný. Všechno bylo perfektní – hudba, jídlo, catering –, přesně tak, jak si to přála. Všechny jsme se náramně bavily, a právě to jsme potřebovaly.
Detektiv Perezová mě vytrhla ze vzpomínek a přinutila vrátit se do přítomnosti. Bylo to děsivé. „Takže jste pořádaly večírek?“ zeptala se. „Ano, my…“ Víc jsem ze sebe nedostala, než jsem se zase rozbrečela. Držela jsem se tak dlouho, jak to jenom šlo, ale musela jsem to vědět. „Jak se utopila?“ Vzhlédla jsem k Perezové a pátrala v jejích očích. Prosila jsem ji o odpověď. „Myslím to vážně. Jak se jí to povedlo? To přece nejde.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechápala jsem, jak jsem se ocitla v této místnosti. V této situaci. „Byla výborná plavkyně. Naprosto neuvěřitelná. Po celou dobu studia chodila na tréninky. Přece to víte, ne?“ Nepočkala jsem si na jakoukoliv odpověď, protože tohle bylo směšné. „Kiersten by se jen tak neutopila. To je v podstatě nemožné. A víte co ještě?
Když byla mimino, její máma se řídila radou, že nejlepší je hodit dítě do bazénu, protože takhle se nejspolehlivěji naučí plavat. A přesně tohle udělala. Hodila ji oblečenou do vody. Myslím, že Kiersten tehdy bylo devět měsíců. Devět měsíců.“ Nejradši bych vyšetřovatelkou zatřásla, aby pochopila, že to nedává smysl. „Jak se mohl někdo jako ona utopit? Povězte mi jak – jak?“
„Nevíme – a je mi líto, že se to stalo, ale můžu vás ujistit, že uděláme všechno, co je v našich silách, abychom to zjistili.“ Ze zadní kapsy vytáhla mobil. „Nevadí, když si to zapíšu?“ Popotáhla jsem a zavrtěla hlavou.
„Musím si všechno psát, jinak to zapomenu. Vůbec nic si nepamatuju. Mimochodem,“ zvedla se, zatímco mluvila, „popíjely jste?“
„Samozřejmě že jsme popíjely. Byl to večírek,“ utrhla jsem se na ni. Nechtěla jsem, ale prostě to ze mě vylétlo.
„Popíjela i Kiersten?“
Přikývla jsem.
„Máte představu, kolik toho vypila?“
Neměla jsem ponětí. Ale těšilo mě to, protože s namazanou Kiersten byla ukrutná bžunda. Vždycky si dávala pozor, co pije na veřejnosti. Pocházela z rodiny, kde se tři generace věnovaly vysoké politice, proto jí záleželo na tom, co si o ní ostatní myslí, a zachovávání jisté úrovně se jí
Lucinda Berry
vrylo do DNA. Přece jenom přetrvávalo velké riziko, že by v podroušeném stavu mohla provést nějakou vylomeninu.
Podle toho jste poznali, že vás Kiersten bere za svou. Když před vámi nebyla ve střehu – a takových lidí bylo jenom pár. Málokdy připustila, aby ji někdo viděl opilou, a já považovala za poctu, že jsem byla jednou z osob na jejím krátkém seznamu. Líbilo se mi, když z ní spadla všechna přetvářka. Ne že by se v pravém smyslu přetvařovala, spíš byla perfekcionistka. Ne že by totéž očekávala od ostatních. Co se těch týkalo, nenašli byste laskavější a soucitnější duši. Kladla na sebe vysoké nároky. Dodržovala až nesplnitelný standard a nemilosrdně se trestala, když nedosáhla stanovených cílů.
Ale že by pila?
Musíte pochopit, kým doopravdy byla, a právě takovou jsem ji měla nejradši. Byla smíšek. Nikdo mě nedokázal víc rozesmát. A byla šťastná.
Pořád usměvavá a bezstarostná. Takovou si ji pamatuju. Taková mi navždy zůstane v paměti.
Ne jako ta odporná zmáčená mrtvola.
Podaří se mi někdy té vzpomínky zbavit? Jak vypadala, když ležela na betonu. S opuchlým obličejem. Jako by spolykala moc vody a nabobtnala. A její tvář vůbec nepůsobila mírumilovně. Zdála se vyděšená.
Zranitelná. Vystrašená. Lidi většinou zavřou oči, když zemřou, ale ty její zůstaly dokořán. Velké a vytřeštěné. Jako oči ryby.
Odešla. Je doopravdy pryč.
„Já prostě nechápu, zkrátka tomu nerozumím, jak se to stalo.“ Zase jsem propukla v pláč. Nebo jsem brečet nikdy nepřestala.
Perezová se ke mně naklonila a položila mi ruku na paži. „Mohla byste mi popsat, jak jste ji našly?“
„Nemůžu. Nevím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zkrátka nemám zdání.
Byla s námi. Byla tam.“ Ukázala jsem ven, jako by stála přímo za dveřmi.
Hned vedle, v obývacím pokoji, kde jsem si myslela, že celý večer je, kromě několika okamžiků. „Řekla jsem jí, aby popadla další lahev vína
a mazala nazpátek. Nechtěla jsem, aby cokoliv propásla. Skvěle jsme se bavily. Byla tam. Prostě tam byla.“
A teď je pryč. Ta náhlá prázdnota mi rozervala srdce. Kiersten byla moje všechno. Bližší než manžel. Měla jsem ji ze všech nejradši a náhle mi nadobro zmizela.
„Kiersten nemůže být mrtvá. Zkrátka nemůže.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“ Jako bych ji mohla přivést zpátky tím, že to vyslovím nahlas.
„Je to tvrdé a já velice lituju vaší ztráty. Byly jste si blízké?“
„Byla to moje nejlepší kamarádka na celém světě.“ Mluvila jsem jako malá. A to jsem nechtěla. Nazvala jsem ji svou nejlepší přítelkyní, a to mě ještě víc rozplakalo. Asi budu brečet do soudného dne. Nevěděla jsem, jak budu bez Kiersten žít. A co bude s její holčičkou?
Kdo se postará o Rinley?
Bože můj, Rinley.
Miminko přece nemůže zůstat bez mámy.
„To není fér.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem to vyslovila nahlas, dokud mě detektiv Perezová neobjala kolem ramen. Přidržela mě na posteli, ale já měla pořád pocit, že padám ze zeměkoule. Štípla jsem se do vnitřní strany stehna. Důvěrně známé štípnutí by mě mohlo přivést zpátky. S mým manželem, Colinem, to zabralo pokaždé. Jenže tohle nebyl on a já se nedokázala udržet pohromadě. Nejradši bych si vrazila nůž do břicha, abych měla konečně pokoj. Servala si kůži z těla. Místo toho jsem jenom zakvílela.
„To je v pořádku,“ chlácholila mě detektiv Perezová a pokusila se mě znovu obejmout, ale já jsem nechtěla, aby se mě dotýkala. Vadila mi její blízkost. Chtěla jsem být s Kiersten.
„Ne!“ vykřikla jsem a odtáhla jsem se. „Prosím, ne. Já tohle nemůžu. Bože můj, takhle to nejde. Nebudu v pořádku.“ Zvykly jsme si mluvit o smrti svých manželů. Co bychom dělaly. Nikdy ne o smrti té druhé. Taková možnost zkrátka nepřipadala v úvahu.
„Mám přivést některou z vašich kamarádek, aby vás podpořila?“
Lucinda Berry
O nikoho jsem nestála. Chtěla jsem Kiersten, ale tu už nic nepřivede zpátky. A pak tu bylo to skučení. To příšerné vytí, které naplnilo celou místnost. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ty odporné zvuky vycházejí ze mne.
TR I JADE
TEĎ
Detektiv Perezová strčila hlavu do dveří a všichni ztuhli, včetně příslušníků policie, kteří postávali po celé místnosti a okouněli. Bylo jich dost, aby každá z nás vyfasovala jednoho. „Může někdo z vás jít sem a pomoct
Whitney?“
Všechny oči se pomalu obrátily ke mně a já rázně zavrtěla hlavou. Tohle byla Kierstenina práce. Kiersten pomáhala Whit, kdykoliv se sesypala. Já to udělat nemohla, nebyla jsem náhradnice. Ale někdo to udělat musel. Whit naříkala jako raněné zvíře. Jako by ji někdo opakovaně srážel autem. Nejradši bych si zakryla uši. Nechtěla jsem tam být s ní.
Ale někdo ji musel držet za ruku, když truchlila. Být s ní, dokud nedorazí přivolaní zdravotníci, aby jí dali něco na uklidnění. V rohu, kde stál vinný bar, si o tom šeptalo několik policistů. Zdálo se, že povolávají policejního psychologa.
Psychologové mě děsí víc než policajti. Whitney potřebuje uklidnit.
„Ta chudinka se nemůže sebrat,“ slyšela jsem, jak oplácaný chlapík šeptá ženě s vojenským sestřihem. Ale neznělo to, jako by Whitney litoval. Spíš jako by se jí posmíval. Obracel oči v sloup a ukazoval kolem
Lucinda Berry
sebe na dům pro hosty a nás, zamčené uvnitř. Tento domek pro hosty bude nejspíš větší než jeho rodinný dům.
Ano, Whitney je rozmazlená princezna z paláce, ale právě jí zemřela nejlepší kamarádka. A nebyla to ledajaká nejlepší kamarádka – přátelily se spolu už od školky. Jak asi měla zareagovat?
Neochotně jsem se zvedla. Skutečně jsem logicky tou náhradnicí já? Ta z nouze ctnost? Všechny oči se do mě zapíchly, až se mi dělalo zle, a já pátrala pohledem po místnosti, dokud jsem nenašla Natašu. Krátce přikývla a já potlačila nepříjemné pocity. Následovala jsem detektiva Perezovou do vedlejší místnosti.
Whitney se choulila do klubíčka na straně postele. Oči měla zarudlé a víčka tak opuchlá, že sotva koukala. Obličej měla posetý jasně červenými skvrnami. Vydávala tiché, kňouravé zvuky, které občas vystřídal bolestný výkřik, jako by ji právě někdo kopl do boku. Přicupitala jsem k ní drobnými krůčky a rozpačitě nad ní postávala. Mám si sednout? Zůstat stát? Chtěla jsem se jí dotknout, ale bála jsem se, že ji vyplaším. Pokusila se vyškrábat oči zdravotníkovi, který nás odváděl. Odmítala Kiersten opustit.
„Ne!“ vřeštěla a vrhla se na její tělo. „Pojedu s ní!“
Jenže jediným místem, kde mohla Kiersten skončit, byla márnice.
„Zlato, jsem u tebe. Jade,“ domlouvala jsem jí tiše hlasem zastřeným emocemi. Nemůžu se složit. Kvůli ní musím být silná. Potřebuje mě.
Whitney jen zírala přímo před sebe, jako by mě neslyšela a já nestála vedle ní. Oči měla skelné, někam se ztratila. Vypadala jako sražená srna ležící u silnice. Bylo strašné vidět ji v takovém stavu.
Vstávej, chtěla jsem na ni křiknout. Nemůžeš se tady jen tak válet. Musíš se zvednout. Ona byla ta silná. Kdyby se zhroutila, co bychom si počaly my ostatní? Ale tohle jsem říct nemohla.
Místo toho jsem natáhla ruku a pomalu jí masírovala odhalená záda.
Cítila jsem její vlhkou pleť. Měla na sobě šaty od Armaniho, vzadu s výstřihem do véčka, ze kterých byla tak nadšená, že neváhala shodit skoro
dvě kila, aby se do nich vešla. Jako by dnešní večer byl skutečným slavnostním předáváním cen. A právě to na něm bylo kouzelné.
„Všechno bude zase v pořádku,“ konejšila jsem ji, i když nebude. Obě jsme to věděly. Po dnešním večeru nic nebude v pohodě a stejné jako dřív. Pro žádnou z nás. Chvěla se pod mým dotekem. Otočila jsem se ke strážníkovi, který tu s námi zůstal. Detektiv Perezová někam zmizela. Ani jsem si toho nevšimla, tak byla rychlá. A záludná. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to líbí. Z nevypočitatelných lidí bývám nervózní.
„Nemůžu ji jednoduše odvézt domů?“ Je tady strašně těsno. Stěny na nás padají. Vzduch ztěžkl zármutkem a potem. Je tak hustý, že se skoro nedá dýchat.
Zavrtí hlavou. „Ještě chvilku to potrvá.“ Neušel mu můj podrážděný výraz a pokrčil rameny. „Je mi líto. Musíme zajistit místo činu a do té doby nikdo nesmí odejít.“
„Jak dlouho – “ Než jsem stačila dokončit větu, dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva mladí lidé. Neměli na sobě policejní uniformu jako ti ostatní, kteří se hemžili po domě a okolí jako mravenci. Byli v civilu.
Jeden nesl lékařský kufřík jako záchranáři. Pospíchal k Whitney a rychle vedle ní poklekl.
„Zdravím, zlato,“ spustil konejšivým hlasem. „Jsem Carl a patřím k týmu krizové intervence. Nikdy mě nepozvou k někomu domů, když je všechno zalité sluncem, proto bych začal tím, že mě moc mrzí, že máte tak příšerný den. Věřte, že to myslím upřímně.“ Zhluboka se nadechl, když skončil. Byl naprosto klidný. Necítil potřebu zaplnit volný prostor. Jenom tam tak dřepěl.
Stačila mi jeho pouhá přítomnost, abych se uklidnila, ale na Whitney, jak se zdálo, neměla sebemenší vliv. Zůstávala ve stejném stavu, ve stejné pozici.
Strážník se naklonil a pošeptal mu do ucha: „Buďte opatrný. Je v klidu, dokud se s ní nepokusíte pohnout. Potom začne řádit.“ Až na to, že jeho šepot byl tak hlasitý, že jsem ho slyšela já i Whitney – za předpokladu,
Lucinda Berry
že by tomu věnovala pozornost, ale byla úplně mimo. Zdravotník se na policajta podrážděně podíval a já mu za to byla vděčná. Neměl důvod s Whitney takto jednat.
„Můžu vám dát lék, po kterém se vám uleví. Pomůže vám usnout. Spánek je někdy to jediné, co můžeme udělat, když nás potká něco opravdu zlého,“ pokračoval Carl.
Rozdá nějaké prášky nám všem, až odtud budeme odcházet? Určitě budu nějaké potřebovat. Whitney není jediná, kdo bude mít dnes večer potíže usnout.
Odhrnula jsem jí slepené vlasy z obličeje a pohladila ji po hlavě. „Broučku, ten pán ti dá injekci na uklidnění, ano?“ oslovila jsem ji stejně sladkým tónem jako svou dcerku Lily, když ji mají píchnout u pediatra.
Whitney slabě zanaříkala, ale nepotrvá dlouho a zase začne kvílet. Takhle to chodí od chvíle, kdy se to stalo.
Žádné z nás to nepřipadalo skutečné. Ani to skutečné nevypadalo.
Kierstenina bílá róba se vznášela na hladině jako obrovský balón. Jako by v bazénu jenom stála. Jenže nestála. Nohama se nedotýkala dna.
Vznášela se. Splývala. To si každá z nás myslela, že dělá, dokud jsme si neuvědomily, že na nás nereaguje.
„KayKay?“ Přesně tohle Nataša zvolala, když ji uviděla v bazénu. Běžela do kuchyně pro sušenky od Crumbla, a zrovna je nesla do obývacího pokoje, když pohlédla z okna.
„Nevím, co mě k tomu přimělo. Proč jsem se nepodívala dřív? Co když jsem ji mohla zachránit?“ opakovala pořád dokola každému, kdo byl ochotný ji poslouchat.
Ale nemohla. Byla pryč jen pár vteřin. Jen na tak dlouho, aby skočila do kuchyně pro sušenky a vzala je z pultu. Něco ji přinutilo podívat se z okna. Tehdy zahlédla Kiersten. Jak se pohupuje na vlnách.
„KayKay?“ zavolala na ni podruhé oblíbenou přezdívkou. Když ani teď neodpověděla, vyděsilo ji to a vyřítila se ven. Sprintovala celou cestu k bazénu.