Tramvaj byla erární vozidlo, a proto rozhodně neměla zběsile uhánět do strmého horského svahu, hlasitě rachotit po starých tramvajových kolejích a vyděsit několik nic netušících ovcí. Ovšem stejně tak ji neměli ovládat tři uprchlí rebelové, kteří vůbec neuměli řídit a u nohou jim ležel batoh, z něhož se linulo záhadné světlo.
„Nemůžeme trochu zrychlit?“ zahalekal muž s dlouhými černými dredy na dvě postavy v řidičské kabině. „Lahiriová?“
Nadia Lahiriová byla tmavovláska s pronikavýma očima. Otočila se k němu a zamračila se. „Kdyby sis náhodou nevšiml, snažíme se vyjet do pořádného krpálu s ukradenou tramvají, která má osm vozů,“ odsekla. „Dostaneme se tam, jak nejrychleji to půjde, ale klidně můžeš ten krám tlačit sám.“
Muž se kousl do rtu. Jmenoval se Morgan Fletcher. Měl vysokou, statnou postavu, byl oblečený do sytě tmavomodrého kabátu, na nohou měl černé kožené holínky. „Potřebujeme víc světla.“ Nejdřív si to zabručel pod vousy a potom zavolal na třetí postavu. „Roperová, potřebujeme víc světla!“
Georgina Roperová, podsaditá žena se spoustou blond kudrlinek, přikývla a prudce otevřela batoh, který jí ležel u nohou. Přehrabovala se v něm, postupně z něj vyhodila foukací harmoniku, zpívající plechovku na sušenky a bichli s názvem 101 tipů na využití hvězdného prachu v hudebním divadle, až nakonec vylovila jednu jedinou pevně uzavřenou sklenici. Uvnitř se lehce pohupovalo v dlouhých mihotavých spirálkách stříbřité světlo.
„Nic víc už nezbylo?“ Fletcher nevěřícně pohlédl na sklenici.
„To je všechno,“ přisvědčila Roperová.
Za nimi – až příliš blízko za nimi – se ozval zvuk. Ozvěna se rozléhala po horách, kterými se řítili. Klakson. Výstraha.
„TRAMVAJ TŘINÁCT. VZDEJTE SE. NA PŘÍKAZ MI
NISTRA PONURÝCH PROVINCIÍ, VZDEJTE SE.“
Všechny oči v řidičské kabině se upřely k oknu a sledovaly, jak je stíhá kolona blyštivě černých saní tažených štíhlými loveckými psy a každou vteřinu je o něco víc dohání.
„Fletchere,“ řekla naléhavě Roperová a pohlédla na motor, z něhož sršely stříbrné jiskry. „Pořád ještě máme hvězdnou záři.
Můžeme ji využít.“
„To snad nemyslíš vážně?“ zasyčela Lahiriová. „Je to příliš nebezpečné!“
Fletcher se lehce otřásl, když si vzpomněl, jak balil hvězdnou záři. Na rozdíl od světla, které se v zavařovačce před ním jemně mihotalo, záře hučela a tepala, sršela energií. Musel ji zabalit do několika vrstev látky, dokonce i do svého nejteplejšího vlněného svetru, aby tramvajový vůz neroztrhala na kusy.
„Nemáme na vybranou,“ trvala na svém Roperová. „Je to naše jediná šance. Jinak z toho nevyvázneme živí!“
Fletcher se znovu ohlédl na saně. Stál v čele vzbouřenců, kteří tenhle útěk naplánovali. Původně to byl jeho nápad, bylo jeho povinností všechny ochránit.
„Fletchere, neblázni,“ domlouvala mu Lahiriová. „Měli bychom používat jenom schválenou hvězdnou hmotu: prach a světlo. Ne nadarmo je astrální záře zakázaná. Nevíme, co se stane!“
„Zato moc dobře víme, co se stane, když nás dohoní.“ Roperová máchla rukou směrem k saním. „To už radši risknu tu záři.“
Fletcher zvedl ruku, aby je obě umlčel. Zhluboka se nadechl.
„Vyndejte astrální záři.“
Roperová přikývla a znovu se začala hrabat v batohu. Tentokrát vytáhla sklenici přelepenou štítkem:
ASTRÁLNÍ ZÁŘE. TŘASKAVINA.
TĚKAVÁ LÁTKA. VYSOCE NEBEZPEČNÁ.
POUŽIJ POUZE V NALÉHAVÝCH PŘÍPADECH. TO PLATÍ NA TEBE, McCUBBINSI.
Roperová donesla sklenici k motoru.
Fletcher si přitiskl ruce na čelo a vznesl tichou prosbu. Musí to fungovat, pomyslel si. Prosím, ať to funguje. Opřel se o dveře, které oddělovaly kabinu od ostatních částí tramvaje, a zavřel oči.
Fletcher neměl tušení, že přímo za těmito dveřmi jsou dvě děti, zabrané do neméně důležitého rozhovoru. Něco si spolu špitaly a tvářily se velmi vážně. Dívka jménem Harper Woolfeová rázně pokývala hlavou.
„Pan Grinwart. Stoprocentně,“ prohlásila.
Modrovlasý chlapec vedle ní pohrdavě poznamenal: „To ne. Když jsme se o to pokusili minule, vůbec to s ním nehnulo. Bude to Hattie Dwightová, ta už zezelenala.“
„Zapomněl jsi na jednu moc důležitou věc.“
„Jakou?“
„Grinwart si k večeři přidal fazole.“ Harper spokojeně přikývla. „To se určitě vrátí.“ Otevřela knihu, kterou měla na klíně, a pečlivě do ní zapsala sázku.
Harper Woolfeová: Pan Grinwart.
Trick Torres: Hattie Dwightová.
Vítěz dostane sedm švestek v čokoládě.
Za nimi zakvílel další klakson a Harper se ohlédla přes rameno. Dostali pokyn, že během útěku mají sedět na svých místech, ale nikdo na to nedbal. Všichni se tísnili u oken, dívali se, jak se kolem míhají hory, a natahovali krky, aby zahlédli černé saně, které se za nimi řítily.
„Co se stane, když nás chytí?“ zašeptala Harper Trickovi.
„Fletcher říkal, ať to radši nechceme vědět,“ odvětil Trick. Harper zkroutila mezi prsty lokýnku měděných vlasů. „Nechápu to. Proč nás prostě nepustí?“
„VZDEJTE SE, VZDEJTE SE,“ ozval se znovu dunivý hlas.
„Myslím, že by si měli dát čaj,“ poznamenal Trick. Pevně věřil v léčivé účinky čaje.
Harper zavřela oči a snažila se předstírat, že nesedí v ukradené tramvaji, kterou honí policejní jednotky Ponurých provincií. Místo toho si představovala svůj domov: město Čoudim, největší (a nejšpinavější) město v celé zemi. Konkrétně si vybavila čtvrť, ve které vyrůstala: plnou honosných divadel i muzikálových scén, osvětlenou neony, prosycenou vůní máslového popcornu a pražených oříšků. V uších jí znělo pokřikování uvaděčů, kteří se snažili nalákat kolemjdoucí do svého sálu…
„Adriana Phillipsová – ta pěje, až to bouří! Namouduši –podívejte se, jak svými třeskutými trylky vyvolává hromy a blesky! Sedadla v záplavové zóně za polovic a k tomu pláštěnky zdarma.“
„Naprosto nekrálovská divadelní společnost uvádí Ztraceni v pralese – sakumprásk i s pohlcujícími kulisami – sledujte, jak se divadlo kolem vás promění v opravdickou džungli! Vstup na vlastní nebezpečí – pokud vás kousne tygr, neposkytujeme odškodnění.“
„Jen jeden jediný večer uvádíme Bustera Yanga a jeho odraz –
nejlepší komediální dvojku ve městě! Speciální nabídka vstupenek –jedna za šest šilinků!“
Její vzpomínání přerušil mohutný náraz, který náhle otřásl celou tramvají. Z řidičské kabiny vyšlehl oslepující záblesk a Harper s Trickem se vrhli pryč ode dveří. Z davu, který se shromáždil u okna, se ozval vítězoslavný řev. Děti na sebe pohlédly a potom se rozběhly k oknu, prodíraly se mezi rozjařenými lidmi, aby se podívaly ven.
Jakmile se to Harper podařilo, udělalo se jí trochu špatně od žaludku. Hory se teď míhaly závratnou rychlostí. Když se ohlédla, uviděla, jak se policejní sáně ztrácejí z dohledu.
Nedokázaly udržet krok s rychlostí, kterou se nyní tramvaj řítila, a stala se z nich pouhá čárka z maličkých černých teček.
„Tři… dva… jedna… JÓÓÓÓÓ!“ Trick zvedl ruce nad hlavu, když se Hattie Dwightová otočila, doběhla do rohu a vyblinkala se na podlahu.
„Cože?“ vykřikla Harper, zatímco pan Grinwart dál v klidu a pohodě hleděl z okna.
„Vyhrál jsem!“ zajásal Trick. „Sedm čokošvestek, prosím!“
Harper se durdila. „Tak to pak neházej na mě, až ti vypadají všechny zuby a Zoubkový krkavec je šlohne do svého stroje na chroustání dětí.“
Trick zamrkal. „Tohleto Zoubkový krkavec nedělá.“
„Co ty víš,“ zahuhlala Harper.
„No tak, zmlkněte, vy dva!“ okřikl je starý muž, který se opíral o stěnu u okna. „Kvůli vám neslyším rádio!“ Zesílil zvuk a v prvním vagonu se ozval hlas rozhlasového komentátora.
„… Nyní se budeme v přímém přenosu věnovat poslednímu z několika závažných porušení bezpečnosti. K těmto incidentům došlo na různých místech Ponurých provincií a týkají se takzvaných Divodějů, označovaných za bytosti s ‚výjimečnými kumštýřskými schopnostmi‘. Od té doby, co se koncem minulého století objevili, jejich počet stále vzrůstá a vznikly velké komunity na celém území
Ponurých provincií. Obzvláštní nárůst počtu těchto Divodějů zaznamenalo slovutné město Čoudim. Shromažďují se na jeho podměstí ve čtvrti Divadelnice. Přestože jim náš velevážený Ministr milostivě umožnil, aby celá léta pokojně uplatňovali své dovednosti, jejich schopnosti se exponenciálně zvyšovaly, což Ministra nakonec přimělo k tomu, že je s politováním označil za Nebezpečný druh šestého stupně…“
„Nebezpečný druh!“ vykřikl stařík. „Jako bychom ani nebyli lidi!“
„Kvůli našim ‚výjimečným kumštýřským schopnostem‘,“ zabrblal někdo. „Co si myslí, že uděláme – rozpoutáme stepařskou revoluci? Vybaletíme ho?“
„Přesně takhle proti sobě štvou lidi,“ poznamenal stařík zachmuřeně.
Harper sklopila oči. Nerada vzpomínala na nenávistnou kampaň, kterou Ministr proti Divodějům náhle rozpoutal – na
zákazy vycházení, různá omezení svobod, podezíravé pohledy sousedů, kteří se až doposud chovali přátelsky.
„Dnes ráno, v sérii plánovaných vzpour, Divodějové po celém území Ponurých provincií unesli několik vozidel hromadné dopravy, od příměstských tramvají v Čoudimi až po Ministrovy osobní ponorky tažené želvami na Rozeklaných ostrovech. Občané města
hlásili ‚chaotické výjevy‘, když jim bylo ‚důrazně doporučeno‘, aby vyklidili prostor vozidla…“
„To byla psina,“ chechtal se stařík. „Vzpomínáte na tu ženskou s těmi pudly? Jak se tvářila, když jsme jí řekli, aby vystoupila z tramvaje!“
„Jednoho z nich po mně hodila!“ pohoršovala se nějaká žena.
„Picla mě podle pudlem.“
„Vypadá to, že odcizená vozidla směřují na sever, i když doposud není známo kam. Zatímco hovoříme, ministerské jednotky je stíhají…“
„Žádné strachy, děti,“ řekl stařík, když si všiml, jak úzkostně
se Harper tváří. „Nejsme první, komu se to přihodilo. Ponuré provincie nikdy nesnesly ty, kteří mají v krvi kouzla. Před mnoha sty lety vyhnali Čarodějnice i Víly, Skřítky a Šotky. Bylo jasné, že s námi dřív nebo později udělají totéž. Ale víte, kam všichni odešli.“ Mrkl na ně. „Prošli branami tam, kde je nikdo nenajde.“
Harper cítila, jak jí při zmínce o branách přeběhl mráz po zádech. Bylo jim šest, takže ještě nebyli zasvěcení do plánu vzpoury, ale ona i Trick už tolikrát poslouchali za dveřmi, že pochopili podstatu: několikero skrytých bran, které vedly do
tajné země – bezpečného útočiště pro ty, kdo umějí kouzlit.
Bylo stanoveno datum: jeden den, kdy se Divodějové na celém území Ponurých provincií měli pokusit proniknout k branám.
Nastoupili do tramvají s veškerým svým majetkem, který unesli, vyhýbali se létajícím psům a upírali pozornost k horám. Harper nechtěla ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jejich plán selhal.
Aby se nějak zabavila, znovu se začala zabývat otázkou pana
Grinwarta. Pořád ještě stál u okna a začínal vypadat poněkud pobledle…
„Ahá. Vypadá to, že máš něco za lubem. Na co myslíš?“ vyptával se Trick.
„Pojďme se vsadit znovu,“ navrhla Harper. „Dvakrát víc, nebo nic?“
Než Trick stihl odpovědět, otevřely se dveře, které oddělovaly první vagon od řidičské kabiny, a vyšel z nich Fletcher – jejich vůdce a Trickův strýček.
„Lidi, je mi jasné, že jsou to vzrušující a psychicky náročné chvíle. Jenže už jsme skoro u brány, takže bych vás chtěl požádat, abyste se všichni laskavě vrátili na svá místa, dokud nebudeme bezpečně na druhé straně.“
Harper zaúpěla. Seděla vedle rodičů až v osmém vagonu –v úplně posledním vozu z celé tramvajové soupravy. Vklouzla do prvního vagonu, aby se co nejdřív viděla s Trickem – koneckonců, když máte poprvé spatřit nový svět, chcete vedle sebe mít svého nejlepšího kamaráda.
„Musíme?“ pokoušela se Fletchera přemluvit a nasadila přitom svůj nejroztomilejší výraz. („Co se ti stalo s obličejem? Vypadáš, jako bys měla zaražené prdy,“ zašeptal jí Trick.)
„Je to jenom na chvilku, než projedeme branou,“ ujistil ji Fletcher. „Tricku – zpátky na místo.“
Trick obrátil oči v sloup a vyskočil na nohy. Pak lehce zavrávoral, klopýtl a opřel se rukou o zeď.
„Není ti něco?“ zakabonila se Harper.
„Jenom… se mi zamotala hlava.“ Trick zamrkal.
„Nepoblinkáš se, viď že ne?“ zeptala se Harper. „To nebyla součást sázky.“
Trick se otřásl a pak se na Harper usmál. „Jsem v pohodě.
V každém případě – na viděnou na druhé straně!“
Harper se obloukem vyhnula kaluži zvratků na podlaze a vydala se na cestu. Procházela dlouhými úzkými uličkami, až konečně došla do osmého vagonu.
Když vešla do vozu, táta na ni pohlédl a zeptal se: „Vsadila ses?“
„Jo,“ povzdychla si Harper. „Trick vyhrál.“
„Harper, pojď se na něco podívat!“ Maminka jí pokynula, aby přišla oknu. Nadzvedla ji, aby viděla ven. Na obzoru před nimi zářilo modré světlo.
„To je brána! Dokázali jsme to!“ Táta vítězoslavně máchl pěstí do vzduchu.
Harpeřin táta byl muzikant. On a jeho kapela hráli na hudební nástroje prosycené hvězdným prachem a jejich hudba
naplňovala lidi takovou radostí, že je doslova nadnášela, takže
levitovali nad zemí. Harper viděla, jak se na tátově koncertě jedna stará paní vznesla ze sedadla a čiperně tančila ve vzduchu charleston. Naproti tomu maminka byla mechanička a vůbec nepocházela z rodu Divodějů. Kdyby jí však někdo navrhl, že má manžela a dítě nechat utéct a sama zůstat
v Ponurých provinciích, dostal by od ní pořádnou ránu do nosu.
Vlak se blížil k modrému světlu a stále zrychloval. V tu chvíli však Harper pocítila cosi zvláštního: pod jejíma nohama se ozvalo žuchnutí, jako by něco spadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se.
Maminka se zamračila. „Nevím,“ řekla. „Michaeli…“
Zbytek její věty přehlušil mohutný otřes, kvůli kterému všichni narazili do stěny. Celá souprava se naklonila na stranu. Harper předpokládala, že první vagon už určitě projíždí branou. Na okamžik se odevšud ozýval křik a skřípění brzd, zaplavilo je zvláštní modré světlo. Pak pod nimi něco s mohutným třeskem povolilo. Harper při pohledu z okna s hrůzou zjistila, že jejich vagon se stále řítí velkou rychlostí – jenomže nyní couvali a vzdalovali se od zbytku tramvajové soupravy, která nadále uháněla vpřed a projížděla modrým světlem.
„Co se stalo? Co se děje?“ ječela Harper. Táta ji odtáhl od okna právě ve chvíli, kdy se okenní rám zachvěl a dovnitř se začaly sypat střepy.
„Harper, drž se!“ zařval.
Bylo slyšet řinčení kovu a Harper si mlhavě uvědomovala, že
došlo ke srážce. Náraz ji odmrštil na druhou stranu vozu a potom všechno zčernalo.
Později večer seděl Fletcher na sedadle řidiče a hleděl z okna.
Na noc zastavili vedle hustého porostu blyštivých stromů. (Opravdu mají modré listí, nebo jsem jenom k smrti unavený? napadlo ho.) Většina Divodějů už se činila a sklízela hvězdnou hmotu, aby doplnili své zásoby. Také spřádali plány na přestavbu tramvaje.
Uplynulý den byl ve všech ohledech úspěšnější, než si mohli nechat zdát. Fletcher už obdržel zprávy z dalších unesených vozidel – Divodějové z Rozeklaných ostrovů provedli ponorky tažené želvami branou za vodopádem a ti z přímořských měst na jihu si přivlastnili vzducholoď a proletěli branou schovanou v bouřkovém mraku. Všichni byli v bezpečí ve Skrytých výšinách, na místě, které už před nimi poskytlo útočiště mnoha jiným kouzelným bytostem.
Fletcher se však na tyto zprávy nedokázal soustředit. Seděl se sklenkou medové vody a pomalu s ní kvedlal, zatímco mu hlavě zněla jediná myšlenka. Zklamal jsem je. Zklamal jsem je.
Neměl tušení, co se stalo s osmým vagonem. Kdyby něco nasvědčovalo tomu, že se ten vůz porouchal, že se postupně odpojoval… Jenže průjezd branou byl tak hlučný, tak zmatečný,
že už byli na druhé straně a řítili se dál, než vůbec někomu
došlo, že se cestou ztratil celý vagon – a v něm čtyři rodiny.
Z omláceného topinkovače, který stál na podlaze u Fletcherových nohou, se náhle zvedl kouř. Fletcher na něj s očekáváním pohlédl. Z přístroje za chviličku vyjel papírek. Fletcher ho popadl, přejel ho očima a pak křikl směrem ke dveřím:
„Lahiriová!“
Lahiriová strčila hlavu do kabiny. „Co je?“
„Právě jsem dostal zprávu od Spraggových – našli bránu, jsou na cestě k nám.“
Lahiriová ani na vteřinu nezaváhala. „Super. Vyšlu kánoi, aby je nabrala.“ Vytáhla zápisník a listovala v něm. „Takže… McCubbinsovi a Ruizovi už prošli. Když teď Spraggovi procházejí branou… Už zbývají jen Woolfeovi.“
Fletcher se zamračil. „Nikomu se neozvali?“
Lahiriová zavrtěla hlavou. „Ne. A jelikož matka není z rodu Divodějů… Upřímně řečeno, máme o ně trochu obavy.“
„Dobrá, budeme hledat dál.“ Fletcher si promnul oči. „Měl bych si jít promluvit s Trickem. Jsou s tím Woolfeovic děvčetem dobří kamarádi…“
„Je venku,“ řekla Lahiriová. „Možná mu dopřej trochu času, veliteli. Woolfeovy najdeme. A jakmile se nám to podaří, můžeme začít uskutečňovat plány na přestavbu tramvaje!“
„To zní dobře.“ Fletcher mohutně zívl.
„Trochu si zdřímni, Fletchere,“ řekla nesmlouvavě Lahiriová. „Byl to bláznivý den.“
„Možná si dám na pět minut šlofíka,“ připustil Fletcher.
Už se mu klížily oči. „Ale pokud se Woolfeovi ozvou, hned mě probuď.“
„Určitě,“ přikývla Lahiriová. „Hned.“
Když se Fletcher probudil, Woolfeovi byli stále nezvěstní. Byla půlnoc a padaly hvězdy.