Petra Dvořáková
Alena Mornštajnová
Bianca Bellová
Viktorie Hanišová
Anna Bolavá
Petra Klabouchová
Kateřina Surmanová
Kateřina Rudčenková
Sára Zeithammerová
Josef Moník
Stanislav Beran
Lidmila Kábrtová
Iva Fexová
UŽ TEĎ MI CHYBÍŠ
Nejdřív mě jemně pohladil po lýtku.
PETRA DVOŘÁKOVÁ
milenko!
Děcka mi vyčítají, že kouřím jednu za druhou. Že jsem se za celé ty roky ani nepokusila přestat, aspoň zkusit si odvyknout pomocí nikotinových náplastí nebo to vyměnit za elektronickou cigaretu. A v poslední době jsem naopak ještě přidala. Pokaždé když se u mě dcera zastaví, běží ze všeho nejdřív otevřít okno. „Tohle už, mami, není cigaretový kouř, to je prostě žluklá cigaretová mlha. A podívej se, jak ti to sežralo zuby. A pleť máš taky úplně zničenou.“ Dává mi ostentativně najevo, že ji přešla chuť čehokoliv se v mém bytě dotknout, natož aby si dala buchtu, kterou jsem kvůli ní upekla. Jenže co, když nechce, ať nebere. Je mi skoro sedmdesát a aspoň jednou v životě chci žít podle sebe. A ne podle druhých. Sedět hodiny u okna, zírat na dno sídliště, pozorovat, jak se děcka hrnou do školy, puberťáky, co se přetahují o plechovku jakéhosi svinstva, milenko!
všechny ty unavené lidi, kteří se na poslední chvíli plouží do práce. Užívat si, že teď už nemusím nic. Nic, kromě toho, že myslím na něj. Potkala jsem ho po letech. Možná po pětapadesáti, snad i víc. Jela jsem odpoledním autobusem obhlídnout, jaké mají v nákupáku rostliny na jaro. Ne že bych měla zahrádku, to ani náhodou. Ale jezdívám tam vždycky takhle koncem zimy, kdy slunce už začne sílit a voda v kalužích mění barvu ve stříbřitou. Připomíná mi to dětství, tam u nás doma, v malé vesničce mezi kopci, kde dávaly slepice dobrou noc. Kde jsme měli hospodářství po příbuzných, na kterém se stejně nehospodařilo, stodoly zíraly opuštěné jako velké otevřené tlamy, a čekaly, až ta blbá doba zase pomine. Jenže se nedočkaly. Nedočkala se ani maminka, tatínek se nedočkal ničeho. Čert ale vem to místo.
Jeho jsem potkala právě v tom autobuse. Nejdřív mi nedošlo, koho vidím. Bylo tam dost plno a vydýcháno, chtěla jsem si najít některé z posledních volných míst a nemyslet na nic. Měla jsem na sobě sepranou červenou bundu, džíny a polobotky. Nenamáhala jsem se nalíčit, pod tlustými brýlemi to bylo skoro jedno. Jeho obličej mi padl do očí nečekaně. Tak jako když zaregistrujete známou tvář, a dřív než vám dojde, kdo to je, lehce se usmějete. „Mileno… to není možné,“ promluvil na mě. Měl prořídlé vlasy, tmavě modrý svetr s výstřihem do véčka a narostl mu pupek. V jedné ruce držel odrbanou tašku, v druhé
„No tak, kam se ženeš, tady máš přece místo,“ pokývl k sedačce před sebou a já byla tak zmatená a vyděšená, že jsem si nakonec sedla.
„To je přece taková náhoda, že to nejde přehlídnout,“ začal on a zíral na mě přesně jako tenkrát. Tvář měl posetou hlubokými vráskami, ale v očích mu zůstávalo cosi z té dávné doby, o které jsem si přála, aby se stejně tak vrátila, jako neexistovala.
„Ty žiješ tady?“ rozhlédl se z okýnka, jako by mohl rozpoznat v dálce panelák, ve kterém jsem ještě před chvílí uklidila nádobí a narychlo stírala podlahu.
„Jo, tady někde,“ přikývla jsem a snažila se mu nedívat do očí. Nezírat do tváře a na jeho dlaně, které mi to všechno tak intenzivně připomínaly.
„A ty?“ Tu otázku jsem položila jen proto, abych předešla těm dalším.
I on ale najednou zvážněl, zabloumal očima ubíhající krajinou. „Jo, tady, kousek od toho přístaviště máme s Lídou domek. Takovej vejminek, co jsme si koupili, když jsme šli do důchodu. Předtím jsme žili na Novosadech, tam jsme měli barák po jejích rodičích. Ale děcka dospěly, dcera
milenko! 11 francouzskou hůl. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzmohla na slovo. Na vyděšené ahoj, které možná sotva slyšel. Chtěla jsem se rychle pustit uličkou dál, k zadním sedačkám, které byly sice obsazené, ale to mi bylo jedno. V autobuse kousek ode mě seděl můj brácha, nevlastní brácha.
šla kamsi k Praze, syn zůstal, má rodinu, tak to tam pro nás dohromady bylo moc malý a pro nás dva samotné moc velký. Nechali jsme to synovi a bydlíme si s Lídou pěkně…“ Na chvíli se odmlčel. „Ty ani vlastně Lídu neznáš…“
Zavrtěla jsem hlavou a pro jistotu se dívala kamsi pryč. A tam v dálce jsem to viděla jako dneska.
Táta umřel ještě před tím, než se narodil brácha. Máma byla v osmém měsíci. Bydleli jsme na tom našem nešťastném statku, chovali králíky a slepice, v chlívku prase a na zahradě pěstovali řepu. Určitě jsem tenkrát byla krásná, měla jsem vlnité rezavé vlasy až po pás, úzkou bradu a začínaly mi růst boky a prsa. Jako většina mladých holek jsem tenkrát na sobě viděla tisíce nedostatků a vůbec si neuvědomovala, že tohle už se nikdy nevrátí.
Bylo právě horké letní ráno, když máma tátu našla. Ležel v trávě, kolem bzučely včely, byl to čas, do kterého smrt nepatří, a přesto přišla. Táta dostal snad embolii, už si přesně nepamatuju, jak to napsali do úmrtní zprávy, pamatuju si jen to, že ještě večer s námi seděl u stolu, ukusoval chleba se sádlem a hořčicí, zapíjel to černým čajem a mluvil s mámou o obyčejných věcech, jako že zítra zajde kachnám na kopřivy, aby se máma nemusela s tím břichem ohýbat. Potom že se staví v družstvu, jestli mu chlapi přibrousí tu podomácku vyrobenou radlici. A druhý den ráno tu nebyl a nikdo už kachnám kopřivy nenatrhal a ta radlice tam pak
„Tohle je, Milenko, Pepík. Je taky vdovec, jako já. Řekli jsme si, že když jsme zůstali sami, tak to dáme spolu dohromady. Pomůžeme si navzájem.“
Pepík stál ve dveřích, vysoký, vyzáblý, cizí chlap s cigaretou v puse, černými vlasy nahrnutými dozadu, na sobě měl sváteční košili a kalhoty s opaskem, které mu byly moc velké. Za ním koukali dva kluci, co se mu vůbec nepodobali. „To je Marek a to David,“ postrčil k nám nejdřív toho většího, malý David se styděl, držel se otce za stehno a vystrašeně vykukoval. Markovi bylo čtrnáct, hrubl mu hlas, na krku mu vystupoval ohryzek, jaký mají dospělí muži, černá kštice mu trčela dopředu a rty měl rudé, jako by je obtáhl rtěnkou.
A já na ty tři zírala a nešlo mi do hlavy, že tenhle cizí pán mi teď bude dělat tatínka, a ti dva kluci s kulatými obličeji a vysokým čelem budou mí bratři.
Potom maminka uvařila kafe, oblékla si sváteční zástěru a trochu si přičísla vlasy, sedli si s Pepíkem ke stolu a mě poslala, ať klukům ukážu, kde tu co máme, když tady budou bydlet.
„Tady se jde do sklepa,“ ukázala jsem na dveře v temné studené chodbičce, klukům bych za nic na světě nepřiznala, že ještě nedávno jsem se do sklepa bála. Malý David
milenko! 13 stála a rezla spoustu let. Brácha se narodil přesně tři týdny po pohřbu, máma plakala celé měsíce a to malé děcko skoro jako by nenáviděla. A pak se objevil on.
chtěl nakouknout, když jsem otevřela dveře, ovanul nás studený vzduch a pach brambor, kterým se v té vlhkosti dařilo zůstat čerstvé skoro do podzimu.
Marek našlapoval kolem mě, skoro jako by to byl duch, příliš toho nenamluvil, já ale vnímala, že těma pronikavě modrýma očima vidí všechno, každý detail, starý bič, co visel na hřebíku pod kůlnou, oprýskané hrnce, kterými se nabírala voda pro drůbež, slámu na kamenném chodníku, kterou jsem včera nezametla.
„Budu teď s tebou chodit do školy. Táta domluvil, že budeme spolu ve třídě. Abysme mohli dojíždět spolu autobusem,“ oznámil mi a zase jen tak nejistě přešlápl, jako by sám v sobě musel zašlapat obavy dřív, než dorostou do nezvladatelných rozměrů.
Sedla jsem si na zídku a chvíli pozorovala slepice, jak vybírají zrnka z písku. Zkoušela jsem si představit, že teď tady budou cizí lidi, tihle dva kluci. Udělají si tady svoje „doma“ a tím seberou kus domova mně. Na druhou stranu…
„Tak to teď budete pomáhat s krmením a úklidem. Tady se musí pořád makat. Od rána do večera. Není tu žádný čas na zábavu,“ opakovala jsem maminčina slova, která jsem z duše nenáviděla. Ten malý vyděšeně pokukoval po chlívku, ze kterého funělo prase.
Nastěhovali se o týden později, ty dva strčili do obývacího pokoje, že tam budou mít pokojík, maminka s tím cizím chlapem do ložnice, kde v postýlce noc co noc plakalo
„To je pitomý, že jsme teď brácha a ségra,“ řekl mi jednou cestou od autobusu. Kolem ležely závěje sněhu, teploměr už týden ukazoval nejméně osm pod nulou a už kolem třetí hodiny člověk začínal mít pocit, že z oblohy padají první chomáčky tmy.
V té chvíli se na mě poprvé zadíval jinak, než jak to dělal až do teď, nebo to nebylo poprvé, jen já si toho poprvé všimla.
„Jak to myslíš, že je to pitomý,“ zeptala jsem se, i když jsem věděla moc dobře, jak to myslí. Zůstali jsme stát na kraji zasněžené silnice, lidi, co s námi šli od autobusu, postupně zmizeli z dohledu, udělal dva kroky ke mně, ve tváři mě hřál jeho horký dech, cítila jsem, jak se i mně napíná hrudník, vůbec mi najednou nevadil ani sníh, ani ledový vítr, tmu, která padala kolem, jsem vítala s bušícím srdcem. Potom se zlehka dotkl mých rtů, bylo to vůbec poprvé, co mi dal kluk pusu. Jemně jsem je přitiskla k jeho, brnění z jeho doteku se neslo celým tělem. V ten okamžik protrhla soumrak dvě světla, blížila se k nám, Marek vylekaně ustoupil, a aniž by řekl jediné slovo, vyrazil prudkým krokem k vesnici. Nemohla jsem mu stačit, zbývalo mi
milenko! 15 mimino. Do zimy jsme si na sebe jakž takž zvykli, s Markem jsme jezdili do města do školy, pro holky jsem byla zajímavá tím, že mám nového bráchu, kroužil kolem nich a tvářil se nedostupně a já si nevšimla, že krouží především kolem mě.
dobrých dvě stě metrů, když on zapadl za branku u domu.
Celý večer jsme se pak sobě vyhýbali, do noci jsem nemohla spát, převalovala se v peřinách, v těle mi bzučely jemné výboje elektrického proudu. Další týdny jsme už na tu cestu od autobusu čekali, těšili jsme se na ty vzácné chvilky, kdy nás skrývala tma, zlobili se na světla projíždějících aut, vzrušovalo nás to nenápadné míjení se ve školní třídě, bavila nás nevědomost ostatních. A děsila představa, že maminka s Davidovým otcem nějakým instinktem rodičů vycítí, že to, co mezi námi roste jak tichý příval vod, dávno nemá nic společného s tím, co se sami sobě snažili namluvit – že jsme si na sebe dobře zvykli a že po všech těch útrapách, které je potkaly, se konečně život usadil a rodina může mít svůj klid.
K jaru jsme spolu s Markem bývali každý den, pracovali jsme jak diví na dvoře, jen abychom vyšetřili chvilku ve stodole, na letmý polibek, vzrušující objetí, jemné, nejprve nejisté doteky na prsou, Markovy prsty sem tam zabloudily k mému podbřišku. Bůhví, jak a kam by to šlo, nebýt toho, že se objevila Žaneta. Ta holka z vedlejší třídy, tmavovláska s kulatýma velkýma prsama, naditýma v malé podprsence, co se rozhodla, že Marka uloví pro sebe. Proč taky ne, jedinou holkou, se kterou se bavil, jsem byla já, ségra, sice nevlastní, ale co na tom, ségra je ségra, nikdo o nás nepřemýšlel jinak.
Sedali spolu každou přestávku na lavici, ona se nad něj nakláněla, zdála se mi až nebesky krásná, a Marek vůbec neposlouchal, co říká, zíral jí do výstřihu a vypadal zmámeně.
„Počkej… kam letíš?“ volal na mě pak cestou od autobusu. Kolem silnice se hrnuly potůčky vody, sníh tál nezvykle rychle, nejraději bych to vzala přes louku, z té ale byla bažina. „Můžeš mi říct, co se ti děje?“ dobíhal mě a chytal za paži.
„Co by se se mnou dělo? To snad s tebou, ne? Tváříš se, jak jsme spolu, ale celý den civíš Žanetě do výstřihu.“
Marek se zarazil, jako by byl překvapený, že jsem si všimla. Pak se ale rozhodl nevzdat to, možná jen proto, že lepší vrabec v hrsti… a já si proti holubičí Žanetě jako ten vrabec opravdu připadala, a znovu mě chytil za paži. „A co mám jako asi tak dělat? Říct jí, že nemá šanci, protože jsem hotovej z tebe? Chceš, aby se to proláklo?“ V té chvíli jsem mu to věřila, hned druhý den ve škole už zase ne. Další dny už neměl šanci mě u autobusu dohonit, přidala jsem se k ostatním holkám, dělala, že ho nevidím, v domě se držela v kuchyni, práci na dvoře jsem nechávala na Markovi. Po večerech jsem sice brečela, ale byla jsem zvyklá neustoupit. Nedala jsem mu šanci. I když se další týdny na Žanetu ani nepodíval. I když mi napsal to psaníčko, co jsem našla zastrčené mezi sešity ve školní tašce. Byla jsem neoblomná. Jenže jsem netušila, že i on se rozhodl nenechat se odehnat.
milenko! 17
Stalo se to tu neděli, kdy maminka s jeho tátou a těmi dvěma malými odjeli kamsi na výlet. Já jet nechtěla, vyhlídka na to, že zůstanu sama doma, lehnu si s knížkou a budu si číst, byla příliš lákavá, než abych se potácela kamsi na zámek, kde bude akorát tak zima a spousta nudy. Ani Marek jet nehodlal, vymlouval se na kluky z vesnice, že prý jim slíbil fotbálek. Bylo už kolem půl čtvrté, učetla jsem něco přes padesát stránek, Marek ale pořád ještě rámusil ve vedlejší místnosti, pak v obýváku zapnul televizi, vůbec se nezdálo, že by na fotbal spěchal. Kolem čtvrté se nakonec ozvalo ťukání na dveře. Nejdřív mě napadlo, že vůbec neodpovím, pak jsem přece jen řekla dále. Marek stál ve dveřích a zíral na mě, jak se rozvaluji na posteli, jen v tenkém tričku a teplácích.
„Co chceš,“ vyjela jsem na něj a netečně u toho zírala do knížky.
„Ty, Mileno, neblbni… víš, že jsem do tebe blázen. Fakt,“ šeptal a slova mu vázla v krku, jako by nedokázala projít přes podivnou záklopku. S každou další větou se přibližoval ke mně, než jsem se nadála, seděl na posteli.
„To sis měl rozmyslet dřív,“ odpověděla jsem, uvnitř jsem ale byla rozhodnutá konečně ho vzít na milost. Na tvářích se mu rozlévaly rudé skvrny, sahaly až k mužnému ohryzku na krku. Od práce ve stodole mu na pažích narostly svaly.
Nejdřív mě jemně pohladil po lýtku. Na první dobrou jsem ucukla, podruhé se už nechala. Potom se naklonil, po
PETRA DVOŘÁKOVÁ
„Ne, počkej, ještě si chci o tom všem promluvit,“ snažila jsem se ho zarazit. Přece jen jsem mu nechtěla odpustit tak snadno.
„Už není o čem,“ mumlal a tiskl mi nos na hrudník. Potom jsem cítila, jak si povolil zip u kalhot a chytil prudce za moje tepláky.
„Takhle tedy ne,“ soukala jsem je nahoru, Marek na mně už ležel celým tělem a zdálo se mi, že je příliš těžký. Znovu mi stáhl tepláky, tentokrát prudce a hrubě a prsty se snažil dostat do kalhotek.
„Nech mě laskavě být,“ bránila jsem se a to, co mě před chvílí ještě vzrušovalo a způsobovalo to sladké brnění v konečcích prstů, se najednou přesmýklo do strachu, změnilo se v tisíce adrenalinových jehliček, které mě bodaly do kůže. Jeho tělo bylo studené a cizí, dusilo mě jako balvan.
„Okamžitě mě pusť,“ vzpírala jsem se rukama, Marek ale jako by neslyšel, neviděl. Nalehl na mě celou vahou. Cítila jsem, jak mi roztahuje nohy, nedařilo se mi stehna přitisknout k sobě, jeho horký dech se proměnil ve zvířecí chroptění, zkoušela jsem křičet, ale dlaní mi zacpával ústa. V hlavě mi začalo docházet, že teď už se neubráním. Že nemám šanci, že teď se to stane, proti mé vůli. Že se stane všechno, o čem jsem celou dobu snila, jenže se to stane jinak, hrubě a tvrdě, a já v tom všem budu naprosto
milenko! 19 dlouhé době se dotkl rty, prsty se sunuly pod tričko. Několikrát jsem je odstrčila, jeho ruka byla ale neodbytná.
bezmocná. Pokoušela jsem se vzepřít na pažích, ale Markovo mužné tělo nepovolilo.
„Ty parchante jeden, vypadni,“ uslyšela jsem najednou nad námi maminčin hlas. Do Markova těla jako by vrazili nůž. Ztuhl v nehybný kámen. Pak se za ním objevil otec, chytil ho za paži, serval ho z mého nahého klína, pěstí ho u toho tloukl do břicha, Marek se jen s výkřiky svíjel jak zoufalé zvíře, se staženými kalhotami se potácel pryč před otcovými ranami. Ještě stále tvrdý by mi připadal jindy tak směšný, teď ale naháněl hrůzu. Pak v pokoji zabouchly dveře a za nimi se nesla obrovská hádka. Nevím, jak dlouho trvala, možná hodinu, snad dvě. Já tam ležela v posteli, s přikrývkou po uši a plakala a nechtěla žít. Večer, když hádka konečně utichla, se za okny ozval zvuk staré škodovky a pak zavládl klid. Jen maminka popocházela po chodbě, možná dumala, jestli má jít za mnou, nebo ne, prošla kolem těch dveří snad tisíckrát. Teprve až kolem desáté se konečně otevřely a byla tam. Měla opuchlé oči a zoufalý výraz. Přisedla na okraj postele a jemně mě začala hladit po tváři. „Už to bude dobrý…“ šeptala a já nevěřila vůbec ničemu. Nevěděla jsem, co se stalo a co mě čeká. Ráno byl Marek pryč. Maminka stručně vysvětlila, že zatím je u tety, pak nastoupí na vojenskou školu do Žiliny. Takový jako on patří na vojnu, aby je srovnali. Tak to řekl jeho otec. Uhýbal pohledem, seděl jak zmoklá slepice, hleděl do prázdna a co chvíli jen kroutil hlavou.
Toho lístečku jsem si všimla až cestou do školy. Byl naškrábaný na kusu papíru ze školního sešitu, rychle a s chybami. Milenko, odpusť mi všechno. Doopravdy tě miluju a ničím jsem ti nechtěl ublížit. Budu teď daleko, ale jednou se zase potkáme. Za chvíli mě tata odveze. Už teď mi chybíš. Ale já si tě najdu. A všechno urovnám. A ty mi odpustíš. Tvůj M.
Ten lístek mám doma dodnes. Dokonce jsem na něj před nedávnem zase koukala. Myslela na to, kde je Markovi konec a jestli jsem mu doopravdy chyběla. A on teď najednou sedí přede mnou, v kodrcajícím se autobuse, zírá mi do vrásčité tváře a já zírám na něj. A nevím, jestli ho miluju, nebo nenávidím. Jestli je to ten roztoužený něžný kluk, s kterým jsem si tenkrát jako holka vysnila velkou lásku, nebo je to ten zběsilý hrubián, který se rozhodl vzít si, co chce.
„Našla jsi tenkrát ten papírek?“ zeptal se, jako by mi četl myšlenky. Znovu jsem se zadívala do jeho tváře. Na jeho prsty, které mi tak hrubě mačkaly stehna. Vlastně je cítím dodnes.
„Nenašla,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se podívala z okýnka. Autobus právě přijížděl k nákupáku. Já ale nevystoupila. Už jsem si nic nechtěla připomínat. Raději si doma zapálím, budu se dívat z okna na to nekonečné sídliště a budu dál se svou vzpomínkou nekonečně sama.
milenko! 21