Když jsem si asi před deseti lety užíval pohostinnosti pana Leveleye, dnes již zesnulého belgického právníka, stočil se náš rozhovor během jedné z našich toulek po okolí k tématu náboženství. „Vy snad chcete říct,“ pronesl ctihodný pan profesor, „že u vás ve školách vůbec neprobíhá výuka náboženství?“ Po mé záporné odpovědi se zarazil, a pak prohlásil tónem, na který jen tak nezapomenu: „Žádné náboženství? A jak se tedy učíte mravním zásadám?“ Tato otázka mě zaskočila. Nedokázal jsem mu na to pohotově odpovědět, protože mravní zásady, které jsem vstřebával v dětství, nás neučili ve škole.
Teprve když jsem začal probírat jednotlivé prvky, které formovaly mé představy o tom, co je správné a co je špatné, pochopil jsem, že tím, co je vložilo do mé mysli, bylo bušidó1
Přímým popudem k sepsání této útlé knížky se staly nesčetné dotazy mé manželky, která chtěla vědět, proč jsou v Japonsku zdůrazňovány ty či ony myšlenky a zvyky.
Když jsem se pokusil nalézt uspokojivou odpověď, kterou bych dal panu de Laveleyeovi a své ženě, došlo mi, že dokud nepochopíme období feudalismu a bušidó, zůstanou pro nás morální ideje současného Japonska zapečetěným listem.
Zahálky, kterou mi vnutila dlouhá nemoc, jsem tedy využil k tomu, abych uspořádal odpovědi, k nimž jsem došel během našich domácích rozhovorů, a ty nyní chci předložit veřejnosti. Je v nich obsaženo především to, co jsem se naučil v mládí, když ještě panoval feudalismus.
Ostýchám se psát cokoli o Japonsku anglicky, když sám sebe srovnávám s osobnostmi, jako je Lafcadio Hearn a paní Fraserová na jedné straně a sir Ernest Satow a profesor Chamberlain na straně druhé. Mou jedinou předností je, že mohu hrát roli obžalovaného, avšak tito význační spisovatelé se mohou stát nanejvýš obhájci a advokáty. Často jsem si říkal: „Pokud bych měl jejich dar jazyka, vyložil bych japonskou kauzu výmluvnějšími slovy!“ Když ale člověk mluví řečí, která není jeho mateřštinou, musí být vděčný za to, když se dokáže vyjádřit srozumitelně.
V celém svém pojednání se pokouším ilustrovat všechny body, které jsem uvedl, na obdobných příkladech z evropských dějin a literatury. Věřím, že to západnímu čtenáři pomůže lépe pochopit pojednávané téma.
Je možné, že čtenáři některé mé poznámky týkající se náboženských záležitostí a lidí zaměstnaných církví budou připadat přezíravé, ale doufám, že to nezpochybní můj postoj ke křesťanství jako takovému. Necítím příliš velkou náklonnost k církevním metodám a formám, které zatemňují Kristovo učení, ale neplatí to pro učení samotné. Věřím v náboženství, jemuž nás učil a jež nám předal v Novém zákoně i zákonech, které vložil do našich srdcí. Věřím také, že Bůh odkázal svůj zákon, který může být nazýván „starý“, každému člověku a národu – gójům i židům, pohanům i křesťanům. A pokud jde o zbytek mé teologie, nemíním si zahrávat s trpělivostí svého publika.
INAZÓ
NITOBE, Malvern, Pensylvánie, prosinec 1899
1 Vyslov „bu-ši-dó“. Pro přepis japonských slov a jmen do angličtiny používám Hepburnovu transkripci, v níž jsou samohlásky vyslovovány jako v evropských jazycích a souhlásky jako v angličtině. (Pozn. překl.: V českém překladu se používá česká transkripce, jež odpovídá japonské výslovnosti lépe než Hepburnova anglická transkripce.)
Výňatek z předmluvy k desátému
revidovanému vydání
Při revizi a psaní dodatků k tomuto vydání jsem se omezil především na doplnění konkrétních příkladů. Stále si nepřestávám vyčítat, že jsem nebyl schopen napsat kapitolu o synovské oddanosti, která je považována za jeden ze dvou pilířů japonské etiky; za druhý z nich se označuje loajalita. Neznamená to, že bych neznal náš vlastní postoj, ale nejsem schopen ji napsat především proto, že nerozumím dobře západnímu pohledu na tuto konkrétní ctnost, a tak nemohu provést srovnání, s nímž bych byl sám spokojen. Doufám, že jednou pojednání o tomto a některých dalších tématech ještě rozšířím. Všechny otázky, jichž jsem se na následujících stránkách dotkl, lze dále rozvíjet a diskutovat o nich. Nyní ale nevidím jasnou cestu, jak bych měl ještě tento svazek rozšířit.
INAZÓ NITOBE, Kjóto 1905
Poznámka o autorovi
Inazó Nitobe se narodil v roce 1862 a angličtinu se začal učit v devíti letech. Po ukončení Vysoké školy zemědělské v Sapporu vstoupil v roce 1883 na Tokijskou císařskou univerzitu, kde se věnoval studiu ekonomiky a anglické literatury. Později odcestoval do Spojených států, kde v letech 1884–1887 studoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Johna Hopkinse. Od roku 1887 postupně navštěvoval několik univerzit v Německu, kde nakonec získal doktorát ze zemědělské ekonomie. Poté, co se v roce 1891 vrátil do Japonska, začal publikovat knihy v angličtině i v němčině. Nitobe vyučoval na Vysoké škole zemědělské v Sapporu mezi lety 1891–1897 a poté si vzal studijní volno. Během tohoto období strávil nějaký čas v Kalifornii a Pensylvánii, kde napsal knihu Bušidó: Duše Japonska, kterou publikoval v roce 1900.
Mezi lety 1903–1919 byl Nitobe profesorem na Kjótské císařské univerzitě a ředitelem První vyšší školy v Tokiu. Zastával také veřejné funkce, v letech 1901–1903 sloužil jako koloniální správce na Tchaj-wanu. Po skončení první světové války se v roce 1918 účastnil Versailleské mírové konference, a následně se stal podsekretářem nově vzniklé Ligy národů. V letech 1929–1933 zastával pozici předsedy Institutu pacifických vztahů. V roce 1933 vedl japonskou delegaci na mezinárodní konferenci v Kanadě, ale v jejím průběhu dostal zápal plic a zemřel v nemocnici ve Victorii v Britské Kolumbii. Nitobe byl plodný autor. Publikoval mnoho odborných knih, ale také knihy pro širokou veřejnost. Na Západě se od vypuknutí Rusko-japonské války (1904–1905) stala bestsellerem jeho kniha Bušidó: Duše Japonska, která byla přeložena do desítek jazyků.
Kapitola 1.
Bušidó jako etický systém
Rytířství je květina, která je na japonské půdě stejně doma jako její symbol, květ sakury. Nestalo se sušeným exemplářem starodávné ctnosti uchovávaným v herbáři našich dějin. Stále ho nosíme v sobě jako ztělesnění moci a krásy, a i když na sebe nebere žádný hmatatelný tvar či formu, neustále prostupuje morální atmosféru a nutí nás uvědomit si, že na nás ještě pořád působí svým mocným kouzlem. Společenské uspořádání, které jej zplodilo a živilo, již dávno zmizelo, ale stejně jako nás dosud zalévají svými paprsky ony vzdálené hvězdy, které kdysi existovaly a nyní již zanikly, tak také rytířství, které bylo dítětem feudalismu, přežilo svou dobu a i dnes osvětluje naši mravní stezku. Je mi potěšením zamyslet se nad tímto tématem v jazyce, kterým hovořil Edmund Burke, jenž pronesl známou dojemnou oslavnou řeč o márách, na nichž se ocitl evropský praobraz.
Skutečnost, že tak erudovaný učenec, jako byl doktor George Miller, neváhal tvrdit, že rytířství nebo jakákoli jemu podobná instituce nikdy neexistovalo ani mezi starověkými národy, ani mezi moderními obyvateli Orientu, odkrývá smutný nedostatek informací o Dálném východě.2 Tuto neznalost laskavého doktora Millera musíme nepochybně omluvit, protože třetí vydání jeho díla vyšlo ve stejném roce, kdy komondor Perry klepal na brány naší uzavřené země. O více než deset let později, v době, kdy se náš přežívající feudální systém zmítal v posledních křečích, obrátil Karel Marx, který sepsal Kapitál, pozornost svých čtenářů na výjimečnou možnost studovat společenské a politické instituce feudalismu, s nimiž se v té době v živé formě bylo lze setkat pouze v Japonsku. I já chci obdobně vyzvat západní studenty historie a etiky ke studiu rytířství v současném Japonsku.
2 Filosoficky zachycené dějiny (History, Philosophically Illustrated), 3. revidované vydání (1853), 2. sv., str. 2
Jakkoli je lákavé sepsat historické pojednání o rozdílech mezi evropským a japonským feudalismem a rytířstvím, nehodlá se tato kniha takovou otázkou zevrubně zabývat. Chci se spíše pokusit vylíčit za prvé původ a zdroje našeho rytířství, za druhé jeho charakter a nauku, za třetí jeho vliv na lidské masy a za čtvrté kontinuitu a trvalost jeho vlivu. Budu vycházet z těchto několika bodů, ale první z nich pojednám pouze stručně a zběžně, protože jinak bych musel své čtenáře provést po spletitých stezkách dějin našeho národa. Druhému bodu se budu věnovat obšírněji, protože náš způsob myšlení a jednání velmi pravděpodobně bude zajímat studenty, kteří se věnují mezinárodní etice a komparativní etologii. Ve zbylé části pak nastíním své závěry.
Japonský výraz, pro který jsem zvolil přibližný překlad slovem rytířství, má v původním znění mnohem širší význam. Výraz bušidó by bylo možné doslovně přeložit slovním spojením „cesta rytířů-válečníků“ a odkazuje ke způsobům, jak se vojenská šlechta měla chovat v každodenním životě i ve své profesi. Stručně řečeno, byla to určitá „pravidla rytířství“ spojená s výsadním postavením vojenské třídy. Když jsem nyní objasnil doslovný význam tohoto termínu, dovolím si ho nadále užívat v jeho originálním znění. Použití původního termínu je vhodné i proto, že tato nauka se zaměřuje na úzký okruh lidí a má jedinečnou povahu, a tak z ní vyvěrá myšlení a charakter natolik zvláštní a lokální, že na štítu musí mít znak své výjimečnosti. Některá slova mají národní zabarvení, které tak výmluvně odkrývá rasové charakteristiky, že ani ti nejlepší překladatelé je nedokáží plně vystihnout, a tak se k nim nechovají spravedlivě a křivdí jim. Dokáže snad někdo přesně zachytit v překladu význam německého slova „Gemüth“? Nebo necítí snad někdo rozdíl mezi anglickým slovem gentleman a francouzským gentilhomme, i když jsou to dvě slova, která jsou etymologicky tak úzce příbuzná?
Bušidó se stalo kodexem morálních principů, jimž se rytíři učili a měli za povinnost je dodržovat. Nejedná se však o psaný kodex. Menší část tohoto učení čítá několik zásad, které se předávaly ústním podáním nebo je sepsal některý význačný válečník či učenec. Z větší části to ale je kodex nevyřčený a nepsaný, který obsahuje mnohem mocnější popud k opravdovým činům, protože je to zákon vložený do lidských srdcí. Nezakládal se na tvůrčích schopnostech jednoho mozku, ať už byl jakkoli schopný, či na životě jedné osobnosti, byť by byla sebeproslulejší. Organicky vyrůstal během desetiletí a staletí vojenské historie. Zaujímal možná podobné postavení v dějinách etiky, jako měla anglická ústava v politických dějinách, nemůžeme jej ale srovnávat s Magnou chartou či
zákonem Habeas corpus . Na počátku 17. století byl vyhlášen Zákoník vojenské
šlechty (Buke šohatto), jeho třináct krátkých článků se však týkalo především
sňatků, hradů, vojenských jednotek atp., a didaktických pouček se dotýkal pouze okrajově. Nemůžeme tedy ukázat na nějaký konkrétní okamžik nebo místo a prohlásit: „Zde nalézáme jeho základ.“ Až v okamžiku, kdy si uvědomíme jeho spojitost s feudální dobou, můžeme z časového hlediska jeho původ najít v období feudalismu. Ale samotný feudalismus je předivem mnoha vláken a bušidó v sobě odráží jeho spletitou povahu. Stejně jako je v Anglii spojován počátek feudalismu s dobytím této země Normany, můžeme v Japonsku jeho vzestup datovat koncem 12. století do doby vlády Minamota no Joritoma. Nicméně tak jako v Anglii nacházíme sociální prvky feudalismu již v časech dlouho před Vilémem Dobyvatelem, tak i v Japonsku zárodky feudalismu existovaly dávno před výše zmiňovaným obdobím.
V Japonsku, stejně jako v Evropě, se počátek feudalismu spojuje s tím, že ve společnosti přirozeně zaujala výsadní postavení třída profesionálních válečníků. Začali být označování jako samurajové, což je možné obdobně jako staré anglické slovo cniht (knecht, knight) přeložit jako stráž nebo služebník.
Podobali se svým postavením válečníkům označovaným jako soldurius, o jejichž existenci v Akvitánii se zmiňoval Caesar, či ozbrojeným strážcům comitatus, kteří podle Tacita hlídali v jeho době germánské náčelníky. Pokud použiju paralelu z pozdější doby, můžu je přirovnat k válečníkům označovaným jako milites, o nichž se dočteme v dějinách středověké Evropy. Běžně pro ně začal být používán sinojaponský výraz buke nebo buši (váleční rytíři). Stali se privilegovanou třídou a od začátku to byli drsní chlapíci, kteří začali chápat válčení jako své poslání. Během dlouhých období neustálého válčení se tato třída přirozeně rekrutovala z těch nejmužnějších a nejodvážnějších jedinců, bázliví a slabí byli vyřazováni. Řečeno Emersonovými slovy, pouze „drsná rasa, mužná a nadaná brutální silnou“ přežívala a formovala rody a hodnosti samurajů. Společně s velkým důrazem na čest a privilegované postavení ale přebírali i značnou odpovědnost, a brzy tak pocítili potřebu vytvořit si společné standardy chování. Přispělo k tomu i to, že byli neustále v bojové pohotovosti a patřili k různým vojenským rodům. Obdobně, jako je pro lékaře důležitější profesionální soudržnost než vzájemná konkurence a jako jsou právníci podrobeni kárnému řízení, poruší-li etické principy, tak i válečníci potřebovali něco, co jim pomůže posoudit jejich nevhodné chování.
Čestnou hru v boji! Jak plodné zárodky morálky lze nalézt v tomto primitivním smyslu pro spravedlnost po někdejším divošství a dětskosti! Nevyrůstá z toho kořen všech vojenských i občanských ctností? Usmíváme se (jako bychom z toho už vyrostli!) chlapecké touze malého Brita Toma Browna „zanechat po sobě jméno mladíka, který nikdy nešikanoval menšího chlapce či neutekl před tím větším“. Avšak komu z nás nedochází, že tato touha je základním kamenem, na němž mohou být zbudovány mravní stavby obrovských rozměrů? Mohu si snad troufat tvrdit, že i ta nejušlechtilejší a nejmírumilovnější náboženství podporují takovou snahu? Tato Tomova touha je základem, na kterém je z větší části založena velikost Anglie, a jak zanedlouho pochopíme, piedestal, na němž spočívá bušidó, není o nic menší. Jak správně učí kvakeři, válčení samo o sobě, jak útočné, tak obranné, je špatné, ale můžeme k tomu spolu s Lessingem dodat: „Víme, z jakých nedostatků pramení naše ctnost.“3 Pro zdravé lidi s prostou povahou jsou označení „šplhoun“ či „zbabělec“ nejhoršími nadávkami. Tento pohled na skutečnost je vlastní na počátku života dětem, stejně jako rytířům. Ale jak život bují a předivo lidských vztahů se rozšiřuje, raná touha se snaží pro své vlastní ospravedlnění, uspokojení a rozvoj najít schválení od vyšší autority a opírat se o racionálnější zdroje. Pokud by se vojenské zájmy vyvíjely jen samy o sobě a neměly vyšší mravní oporu, jak dalece by cesta válečníka zaostávala za ideálem rytířství. V Evropě se křesťanství vykládalo s ohledem na ústupky, které činilo rytířství, ale naplňovalo ho také duchovním obsahem. Lamartin prohlašuje: „Náboženství, válka a sláva byly třemi částmi duše dokonalého křesťanského rytíře.“ V Japonsku zase nalezneme několik zdrojů bušidó.
3 Ruskin patřil mezi nejlaskavější a nejmírumilovnější muže, kteří kdy žili. Přesto ale věřil ve válku se vší horlivostí člověka, který uctíval namáhavý život. „Když vám pravím,“ prohlašuje v Koruně z plané olivy, „že válka je základem všeho umění, chci říci, že je také základem všech vybraných ctností a lidských schopností. Přišlo mi to velmi divné a nesmírně znepokojivé, ale pochopil jsem, že je to naprosto nepopiratelná skutečnost. … zkrátka jsem zjistil, že všechny velké národy poznaly pravdu slov a sílu myšlenek během války. Že byly živeny válkou a ztraceny v míru, vycvičeny válkou a zrazeny mírem. Jedním slovem, zrodily se během války a mír je zahubil.“
Kapitola 2.
Zdroje kodexu bušidó
Začněme buddhismem. Poskytoval nám pocit klidné důvěry v osud a tiché podřízenosti nevyhnutelnému, učil nás stoickému klidu tváří v tvář nebezpečí či neštěstí, opovrhování životem a přátelství se smrtí. Když jeden vynikající učitel šermu viděl, že jeho žák dokonale ovládl vše, co ho mohl naučit, prohlásil: „Mou výuku teď musí nahradit učení zenu.“ Výraz „zen“ je japonský ekvivalent pro výraz dhjána, který „představuje lidskou snahu překročit za pomoci meditačních stavů mysli hranice verbálního vyjadřování“.4 Metodou, kterou zen využívá, je kontemplace a jeho cílem je, pokud to chápu správně, porozumět principu, který je základem všech jevů, a pokud je to možné, pochopit samotné absolutno a žít v souladu s ním. Když bylo takto definováno, stávalo se učení více než sektářským dogmatem. Pokud člověk dokáže vnímat absolutno, je povznesen nad světské záležitosti a procitá „do nového nebe a nové země“.
To, co neposkytoval buddhismus, nabízelo v hojné míře šintó. Šintoistická nauka klade mnohem větší důraz na uctívání památky předků a synovskou úctu než na jiné systémy víry, a tak učila samuraje, kteří obecně měli arogantní povahu, určité pasivitě. V šintoistické teologii není místo pro dogma o „dědičném hříchu“. Šintó naopak věří ve vrozenou lidskou dobrotu a božskou čistotu lidské duše, kterou chápe jako chrám, v němž zaznívají božská proroctví. Při návštěvě šintoistických svatyní nás může zarazit to, že se v nich nenacházejí objekty uctívání ani bohoslužebné náčiní a že zásadní část jejich vybavení tvoří prosté zrcadlo, které se ve svatyních umisťuje. Přítomnost tohoto artefaktu má jednoduchý důvod: znázorňuje lidské srdce, které, pokud je zcela klidné a čisté, odráží dokonalý obraz božství. Pokud tedy stojíte před oltářem a modlíte se, vidíte na lesklém
4 Lafcadio Hearn: Exotika a retrospektiva (Exotics and Retrospectives), str. 84
povrchu zrcadla svůj vlastní odraz, a tento typ bohoslužby vám tak připomíná
starý delfský příkaz: „Poznej sám sebe!“ Poznání sebe sama však ani v řecké, ani v japonské nauce neznamená pochopit fyzické uspořádání člověka, jeho anatomii či psychiku. Jednalo se o mravní poznání, introspekci naší mravní přirozenosti. Podle Mommsena, který porovnával Řeky a Římany, tak Řek, když se modlil, pozdvihl oči k nebi, protože jeho modlitba byla kontemplací. Říman si zahalil hlavu, protože jeho přirozeností bylo přemýšlení. Podobně jako římské pojetí náboženství, i naše úvahy nestavějí do popředí morální, ale spíše národní vědomí jedince. Kult přírody nás učil z celé duše milovat naši zem a úcta k předkům, přenášející se z generace na generaci, učinila z císařské rodiny hlavu celého národa. Pro nás je tato země více než hlínou nebo územím, na němž se těží zlato či pěstuje obilí. Je to posvátný příbytek bohů, duší našich předků. Pro nás je císař více než vrchním policejním sluhou spravedlivého státu, nebo snad patronem kulturní země – je pro nás skutečným zástupcem Nebes na zemi, a spojuje tak ve své osobě moc a milosrdenství. Pokud lze o britské královské rodině říci, že „věřím, že není jen ztělesněním autority, ale také zdrojem a symbolem národní jednoty“, jak prohlašuje pan Boutmy,5 lze to ještě mnohem důsažněji tvrdit o císařském rodu v Japonsku.
V principech šintoismu jsou obsaženy dva převládající rysy duševního života našeho národa – vlastenectví a věrnost. Velmi přesvědčivě to vystihl Arthur May Knapp: „V hebrejské literatuře je často obtížné určit, zda pisatel mluví o Bohu nebo o státu, o nebesích nebo o Jeruzalémě, o Mesiášovi nebo o samotném národu.“6 Podobný zmatek panuje i v terminologii naší národní víry. Používám slovo zmatek, protože z pohledu logického usuzování se jedná o dvojsmyslné pojmy. Přesto šintó poskytuje rámec národnímu instinktu a rasovému cítění a nikdy ze sebe nedělalo systematickou filozofii nebo racionální teologii. Náboženství – možná bych měl raději říkat rasové emoce, které tato víra vystihuje – se prolíná kodexem bušidó ve formě oddanosti vládci a lásky k vlasti. Tento vliv se projevuje spíše jako určité impulzy než jako samotná nauka. Šintó, na rozdíl od středověké křesťanské církve, nepředepisovalo svým následovníkům téměř žádné věroučné zásady, ale spíše inspirovalo k přímočarosti a jednoduchosti.
Pro etické zásady bušida se stalo nejplodnějším zdrojem Konfuciovo učení. Jeho nauka o pěti mezilidských vztazích mezi pánem a služebníkem (vládcem a poddaným), otcem a synem, manželem a manželkou, starším a mladším
5 Lid Anglie (The English People), str. 188
6 Feudální a moderní Japonsko (Feudal and Modern Japan), sv. I., str. 183
