Ztracený komín
Je to široký, daleký a hluboký les. Jeho stromy a keře pokrývají celé tři velikánské kopce a mezi nimi také údolí. Žije tu pospolu mnoho zvířátek i ptáků. Z včelích úlů na kraji lesa
i z okolních vesnic sem zalétávají včely, v bažinách se zdržují
žáby a komáři, v blízké řece je plno ryb a všelijaké vodní havěti.
Na nejvyšším kopci úplně nahoře, jenom kousek od paseky, roste mohutný dub. Každým rokem na něm dozrává mnoho žaludů. Létají sem pro ně sojky, chutnají i veverkám. Ale nejvíc se o ně zajímají divoká prasata. Jakmile skončí letní prázdniny a přijde podzim, žaludy padají na zem.
Každou noc se tu potulují divočáci. Je slyšet mlaskání a tiché chrochtání i rozrývání země při hledání zapadlých žaludů.
Někdy se ozve tichý hlas: „Pozor, pozor, černá zvěři, mám tady chaloupku. Ať mi ji nezbouráte a nesežerete s těmi žaludy také mě.“
Ale divoká prasátka dobře věděla, že mezi kořeny toho mohutného dubu má svoji chaloupku skřítek Medovníček. Byla tak šikovně postavená, kdo o ní nevěděl ani si jí nevšiml. Medovníček byl hodný skřítek. Nikdo netušil, jak byl starý, ale on pamatoval všechna ta zvířátka a ptáky a včely i jejich rodiče ještě z doby, kdy byli malými děťátky. A hlavně jim všem pomáhal, kdykoli jeho pomoc potřebovali. Proto ho měli všichni moc rádi.
Skřítek se živil lesními plody. Sbíral maliny a ostružiny a borůvky, sušil houby. Ale ze všeho nejvíc miloval včelí med. Proto se mu říkalo Medovníček. Včeličky to věděly a každou chvíli mu přinesly trochu medu do jeho skleničky a někdy dokonce i do hrnečku. Panečku, to byla dobrota. Však byl Medovníček po tom medu zdravý a silný, měl červené tváře a stále veselou náladu.
Na jaře, v létě i na podzim byl většinou venku, ale zimu přespával ve své chaloupce. Okna i dveře utěsnil mechem a suchým listím ji zasypal skoro celou, aby do ní nemohl ani vítr, ani mráz.
Ještě si naposledy zacvičil, snědl několik lžic medu, umyl se a vyčistil si zoubky, převlékl se a šup!, už byl v postýlce. Celou zimu spokojeně spal a zdálo se mu o jaru. Ale o jednom svátku se probouzel a vstával každým rokem. Byl to Štědrý den o Vánocích. To potom vynesl před chaloupku našetřená jablíčka, oříšky, žaludy, mrkvičku, sušené jeřabiny i houby a nabídl ten dárek všem obyvatelům lesa, kteří byli celou zimu vzhůru. Zavolal na všechny „Šťastné Vánoce!“ a honem zpátky do chaloupky, aby třeba nenastydnul. Často se stávalo, že i on sám našel u dveří dáreček pro sebe.
Takhle tu v tom hlubokém lese všichni spokojeně žili. Až jednou se stalo něco nevídaného. Bylo to brzy po zimě, sem tam ještě ležel sníh, ale sněženky už ukazovaly svoje hlavičky. Skřítek už nespal pod peřinou, ale v chaloupce bylo ještě dost chladno. Proto se rozhodl, že si trochu zatopí v kamnech. Zrovna když chtěl přiložit několik borových polínek, začal se z kamen valit hustý kouř.