STŘÍBŘILAPKA
V černočerné tmě bezměsíčné noci šplhala po zdi paláce mladá dívka.
Palác stál na starobylé skále, která se vypínala nad městem Riven. Mohutné zdi z hladkého šedého kamene měly na sobě jen zřídka nějaké úchyty, ale dívka se pohybovala sebejistě a propasti pod sebou si nijak nevšímala. Když se jí podařilo najít další trhlinu mezi dvěma kameny, vytáhla se nahoru a nohama se zapřela o úzkou římsu. Pak zašátrala po další škvíře.
Počkej.
Hlas se jí ozval přímo v hlavě. Netušila, jak je to možné, ani komu ten hlas patří, ale slýchala ho celý život. Byl to její jediný přítel a ona mu důvěřovala. Zastavila se.
Nad ní se přes okraj zdi naklonil strážný a znuděně se zahleděl dolů. Dívčina postava v šedivém plášti, který dokonale odpovídal odstínu kamene, splynula se zdí. Čekala, dokud se strážný zase neodvrátil a neodešel.
Už můžeš, vybídl ji hlas.
Dívka šplhala dál, až se dostala k úzkému oknu asi v polovině zdi a protáhla se dovnitř.
Když s pokrčenými koleny tiše doskočila, zjistila, že se ocitla v nějaké chodbě. Nikdo v ní nebyl. Na jednom konci se mihotala zář z louče a na druhém chodbu uzavíraly těžké dřevěné dveře.
Dívka si stáhla plášť a uložila ho do vaku. Až teď se ukázalo, že je drobná a hubená. Soustředěný obličej s vážným výrazem jí lemovaly téměř bílé vlasy. Oblečená byla do tmavých barev, aby se snadno ukryla mezi stíny. Přikradla se ke dveřím, chvíli naslouchala, pak pomalu zvedla petlici a vstoupila dovnitř.
Za dveřmi se objevily další chodby, některé temné a jiné osvětlené loučemi. Dívka se obezřetně vydala dál. V jednu chvíli se přitiskla ke zdi, aby se schovala ve stínech před sluhou, který spěchal okolo.
Podlahu pokrýval hustý červený koberec a ve výklencích zářily louče.
Nalevo, řekl hlas.
Dívka se zastavila. Část stěny vlevo od ní působila jinak, jako by byl kámen trochu světlejší. Prsty přejížděla po okrajích toho místa, dokud si nebyla jistá, a pak zatlačila na jednu kamennou dlaždici…
… stěna se otočila a odhalila tajný vchod.
Výraz v dívčině tváři se ale neproměnil.
Vklouzla do temnoty úzké chodbičky a poslepu šátrala k dalším dveřím. Otevřela je a vstoupila do komnaty.
Mihotavé světlo lampy ozařovalo bohaté vybavení. Každičký kousek se tu blýskal drahými kovy, tmavým leštěným dřevem a křišťálem. Stěny zakrývaly nádherné tapiserie, v nichž se třpytily zlaté nitě.
Uprostřed místnosti stála obrovská postel s nebesy.
To je ono, zašeptal hlas. Soukromé komnaty krále Lotharta!
Dívka jen zírala s pusou dokořán.
No tak, musíme to zvládnout rychle.
Dívka přikývla a po špičkách došla k velkolepě zdobenému toaletnímu stolku před ohromným zrcadlem.
Asi se na sebe rád dívá, co?
Dívka se zakřenila a začala si prohlížet zásuvky. Jedna byla plná malých kelímků s pudrem a flakonků s parfémy, v další se nacházely vyšívané krajkové kapesníky a v jiné zase papíry, vosk a královské pečetidlo.
Poslední zásuvka byla zamčená. Dívka si z vlasů vytáhla dvě sponky a opatrně je
zasunula do zámku. Potom s nimi otočila.
Uvnitř se ozvalo tiché cvaknutí. Vysunula šuplík a… zalapala po dechu.
Vnitřek zásuvky pokrýval temně rudý samet a její obsah se ve světle třpytil. Byly tu zlaté a stříbrné prsteny, mohutný zlatý řetěz a perlový náhrdelník. Překrásné zdobené spony vytvarované jako nejrůznější zvířata a vykládané drahokamy. Na dně ležely poházené mince. Uprostřed na jakémsi podstavci ležela veliká zlatá brož s ohromným diamantem.
To je ono!
Dívka šperk opatrně zvedla a zadívala se na něj. Podložka měla tvar osmiúhelníku se zdobenými okraji a v ní se skvěl zasazený diamant jako zářící hvězda. V srdci drahokamu něco bylo – možná nějaká malba
pod ním? Dívka se zahleděla dovnitř a objevila oko, nádherně namalované, divoké a jakoby kruté. Nebylo to lidské oko, spíš snad kočičí, vlčí nebo…
Nelíbí se mi to.
„Co?“ zeptala se překvapeně dívka.
„Vždyť je to jen obrázek.“
Působí děsivě.
Dívka jen pokrčila rameny a znovu na diamant pohlédla – oko se náhle pohnulo.
„Ááááá!“ vyjekla a brož upustila. Oko se rozhlíželo okolo, ale pak se zahledělo přímo na ni a mrklo! V tu chvíli se z chodby ozvalo řinčení zvonku, rychlé, ostré a ohlušující.
Spustila jsi alarm!
„Pohnulo se!“ sykla dívka.
Já vím! Zapomeň na to! Jdeme!
Teď už se ozývaly i hlasy a také dunění spěšných kroků. Dívka se rozběhla zpět ke stěně s tajnou chodbou. Když za sebou zavřela, zaslechla, jak do komnaty právě někdo vešel.