SCHOPNOSTI > 100
SVĚTSKÉ
Zesilovač – přenos hlasu > 100
Odklam – rozpoznávání lží > 200
Hyper – citlivější smysly > 250
Učenec – intelektuální schopnosti > 100
Zrak – zaznamenávání a promítání obrazu pomocí zraku > 100
OBRANNÉ
Mžik – teleportace kamkoli v dohledu > 100
Lezec – lezení po stěnách > 225
Léčitel – rychlé léčení > 100
Iluzionista – vytváření iluzí > 100
Štít – vytváření fialových silových polí > 170
Třpytil – manipulace se světlem > 125
Přenašeč – vkládání schopností do předmětů > 100
Závoj – neviditelnost > 130
ÚTOČNÉ
Zářič – manipulace s ohněm > 200
Květ – ovládání rostlin > 130
Svalovec – fyzická síla > 250
Kloner – vytváření klonů > 110
Duál – ovládání dvou schopností > 100
Poryv – manipulace se vzduchem > 125
Hydros – manipulace s vodou > 150
Roznět – tvorba výbuchů > 100
Ulita – tvrdý krunýř na těle > 125
Tel – pohybování předměty pomocí
mysli > 100
Volt – manipulace s elektřinou > 100
FATÁLO V É – 1 OD KAŽDÉHO V E SLUŽBÁCH KRÁLE
Dozorce – manipulace s ostatními – 1
Nitroznalec – čtení myšlenek – 1
Mlčitel – potlačování schopností ostatních – 1
Adena
PŘED PĚTI LETY
ene se za mnou největší muž, jakého jsem kdy viděla. Je ale pravděpodobné, že přeháním. Máma vždycky říkala, že být obdařená tak bujnou fantazií je prokletí.
Nerada bych prohlašovala, že je to největší muž, jakého jsem kdy viděla, pokud si ten titul opravdu nezaslouží.
Odvážím se tedy ohlédnout přes rameno a vyhýbám se přitom vozíkům i vyčnívajícím dlažebním kostkám. Nohy mi kloktají v obrovských botách. Máma říkala, že do nich dorostu. Ten den ještě nenastal.
Ne, je to skutečně obrovský muž. Pod bílou maskou má odhalenou spodní půlku obličeje, takže mu jsou vidět zrudlé tváře a mezi jednotlivými hekavými nádechy i pokřivený škleb.
Když obrátím hlavu zpátky k ulici před sebou, šlehne mě do obličeje zamotaný pramen vlasů. Kořistnou uličkou se na své cestě za něčím mnohem důležitějším rozhodl prohnat vzácný poryv větru a několik kudrn mi foukl do pusy. Zvednu ruku, abych neposlušné prameny odhrnula, a díky tomu si znovu připomenu, proč před Imperiálem vůbec utíkám.
Mezi prsty mi stéká med, pomalu odkapávající z máčené houstičky, kterou tisknu v dlani. Možná by se mi můj první pokus o zlodějnu podařil, nebýt toho, že jsem zakopla právě o ten stánek, v němž jsem se pokoušela krást.
Pak už to bohužel šlo od desíti k pěti.
Poté, co jsem se řádně omluvila za krádež, jsem se otočila na podpatku a utekla. To upoutalo pozornost kupce, pak Imperiála a teď jsou všichni na tržišti svědky scény, kterou jsem způsobila.
Ne že by Imperiála – nebo krále, jemuž slouží – zajímalo upečené těsto, které jsem nešikovně ukradla. Kdepak, ten se žene za exemplárním případem. Za podívanou, již poskytnu u zkrvaveného sloupu uprostřed Kořistné. Imperiálové mají rádi svoje biče a já mám ráda svoje máčené houstičky. A hladová holka je z nějakého důvodu ta špatná.
Muži, ženy i zatoulané děti mi uskakují z cesty, i když většinu z nich pohled na to, jak se řítím kolem nich, nijak nevzrušuje. Na Kořistné nejsou loupeže nic neobvyklého.
Kupci nadávají, když kličkuju mezi jejich vozy, přestože
vykřikuju omluvy na každého, kdo je ochotný je poslouchat.
Tohle je asi nejděsivější věc, jakou jsem kdy udělala.
Jistě, pokusit se ušít plisovanou sukni byl náročný úkol.
Ale hrozba, kterou představují špičaté jehly, naprosto bledne ve srovnání s tím, co si na mě chystá tenhle Imperiál.
Podívám se dolů na máčenou houstičku. Je přesně taková, jak název napovídá.
Co mě to popadlo?
Na ženu, jež se mi cupitavě klidí z cesty, zavolám omluvu, ale tu nejspíš přehluší její nadávky na mou adresu.
Hlad. To mě popadlo.
Vážně nemám ráda, když mi někdo nadává. Vlastně kdyby mě většina lidí, kteří mým směrem křičí, poznala za jiných okolností, jsem si jistá, že bych působila naprosto slušným dojmem.
Odhodím si vlasy přes rameno a juknu na svého obřího pronásledovatele. V obličeji je pořád stejně brunátný a vytrvale se za mnou žene.
No, rozhodně to není Blesk, to je jisté.
Když se obrátím čelem zpátky do ulice, upoutá mě stříbrný záblesk.
Dívka mi stojí v cestě a zvědavě pozoruje výjev, jenž se blíží přímo k ní. Stříbrné vlasy se jí rozlévají po zádech.
A pokud z tohohle vyváznu bez úhony, jsem odhodlaná najít látku stejného třpytivého odstínu.
Obdivuju její vlasy, dokud najednou nejsou přímo přede mnou. Ani se nepohne a já nehodlám zpomalit. A tak se bez rozmýšlení rozběhnu přímo na ni.
Tedy, technicky vzato, proběhnu přímo skrz ni.
Když se naše těla střetnou, odhmotním se, a zatímco prostupuju jejím tělem na druhou stranu prázdné ulice, nic necítím. A neodvažuju se ohlédnout, dokud za sebou neuslyším těžké žuchnutí na dlažbu. Letmo zachytím, jak Imperiálův obličej dopadá na kameny a dívka se rozbíhá za mnou.
„Nezastavuj!“ křičí a nijak se nesnaží potlačit úsměv, který jí cuká koutky. V odpověď se zmůžu jen na udýchané zasmání, zatímco se soustředím na to, abych unavené nohy přiměla zrychlit.
Běžíme, dokud mě nestrhne do úzké uličky, kde se vyhýbáme shluku bezdomovců. „Tudy,“ poroučí a dál mě táhne za ruku. Teprve když se proplížíme několika stinnými uličkami, dovolíme si opřít se o špinavou cihlovou zeď a lokat stejně znečištěný vzduch.
Navzájem se prohlížíme.
Zdá se, že se mezi námi rozhostilo něco jako porozumění. Jako by samota našla sobě rovného.
Dívka zvedne obočí nad máčenou houstičkou, kterou stále svírám v ruce. „Kradeš poprvé?“
„Je to tak očividné?“ stydlivě se usměju.
Pokrčí rameny. „Člověk by myslel, že Prostup bude v unikání lepší.“
„Vidíš,“ odpovím s povzdechem, „to jsem si myslela taky. A podívej, jak jsem dopadla.“ Chvíli je ticho, než vyhrknu: „Jo, a nejsem si jistá, cos tam za mnou prováděla, ale děkuju ti za pomoc.“
Obdaří mě úsměvem. „Nic těžkého. Jen jsem tomu Imperiálovi nastavila nohu. Jeho chyba, že o ni zakopnul, vážně.“
Zasmějeme se. Je to hezké, ta krátká chvilka pospolitosti. Hruď mi zaplaví teplo, když se poprvé po dlouhé době zachichotám. Poprvé od mámy.
Zvednu máčenou houstičku mezi nás. „Chceš se rozdělit?“ Znovu se zasměje, když jí zamávám těstem pod nosem.
„Myslíš o tuhle propocenou věc?“
„To nic není,“ řeknu a má slova utlumí sousto, jež si ukousnu. „Víc se zapotím, když se snažím ušít korzet.“
Při tom prohlášení vypadá naprosto zmateně. „K čemu by ti proboha byl korzet?“
„Bohužel,“ povzdechnu si toužebně, „k ničemu. Ale bohatším lidem ano.“
Zamrká na mě modrýma očima, z nichž vyzařuje nějaký záměr. „Ty prodáváš oblečení?“
Očima přejedu od špinavé košile, která jí visí z ramenou, po kalhoty shrnuté nad botami. „Jo, a vypadá to, že by se ti nějaké hodilo.“ Přejedu jí dlaní po rukávu a cítím, jak se jí o kůži tře hrubá látka. „Ne, tohle je k ničemu.“
„Momentálně je mojí prioritou krást jídlo,“ zabručí.
Vzrušení mi vybublá z krku v podobě tlumeného výkřiku: „Ty kradeš? Jako že kradeš dobře?“
„Jestli dobře kradu?“ opakuje nevěřícně.
„No, to, co jsem právě udělala, bylo špatně.“ Rychle přikývne na souhlas. „Takže dokážeš udělat to co já, ale dobře?“
„Cokoli je lepší než to, cos předvedla ty,“ odpoví s pobaveným úsměvem. „Ale jo, kradu dobře.“
„Skvělé,“ řeknu vesele a pak napřáhnu pravici, v níž momentálně netřímám kradené zboží. „Já jsem Adena.“
Vezme mě za ruku a potřese mi jí, zřejmě jen aby mě potěšila. „Já jsem Paedyn.“
„No, Paedyn,“ roztrhnu houstičku napůl a podávám jí nenakousnutou stranu, „myslím, že bychom mohly být skvělý tým.“
Strčí si kousek těsta do pusy. „Takže ty šiješ a já kradu?
Dělíme se o peníze a jídlo?“
„Přesně.“ Na okamžik zaváhám. „Teda jestli nemáš lepší místo, kam jít, než chudinskou čtvrť…“
„Už ne,“ odpoví až moc rychle. „Takže partnerky?“
„Partnerky.“ Usměju se, načež si ji prohlídnu od hlavy k patě. „A můj první úkol bude navléct na tebe něco míň příšerného.“
Rozesměje se. „Jo, protože to je priorita.“
Ukousnu si další sousto máčené houstičky a blaženě zavrním, když se mi sladký med rozpouští na jazyku. „A tvůj první úkol,“ mumlám mezi sousty, „bude sehnat mi víc tohohle.“
Makoto
Její jméno je na seznamu smrti.
Mžourám v ostrém slunci a studuju každé jméno
napsané na poutači. Její stojí mezi osmi dalšími, jakoby zastíněné princovým, které se skví nahoře. Ale přestože je na seznamu, náš budoucí Vymahatel se snadno vyhne smrti, jež čeká ostatní soutěžící. Protože tyhle Zkoušky byly vymyšlené pro Elity, jako je on. Ne pro Elity, jako je ona.
Ještě jednou přelítnu seznam pohledem, ale žádné další jméno nepoznávám.
Nikdy jsem nesledoval, komu z Elit se podařilo vydobýt si takové postavení, aby postoupil do Zkoušek.
Kdosi mě nabere ramenem a poté do mě vrážejí další cizí končetiny. Kořistná přetéká lepkavými těly a zní oslavnými
výkřiky, což jen rozšiřuje seznam důvodů, proč bych byl
raději kdekoli jinde než v ilyjské chudinské čtvrti. S námahou se prodírám přelidněnou ulicí, jejíž každý centimetr se hemží ztělesněním nevědomosti. Každý centimetr fandí soutěžícím vybraným k reprezentaci Kořistné.
Prodírám se zástupy a ignoruju jejich oslavy.
Nejde o nic jiného, než že se Světské a Obranné elity posílají na smrt.
A ona je jednou z nich.
Ale měl jsem to být já. To já jsem měl umřít krutou smrtí.
Umřít sám. Prostě umřít.
V uších mi zní skandování na počest historicky šestých
Očistných zkoušek a každé slovo mi připomíná, co jsem udělal – nic.
Celý život jsem se choulil v jejím stínu a schovával se před životem samotným. A ji teď vybrali jen proto, že nic takového nedělala. Lidi ji znali, měli rádi pouliční kouzla, která předváděla jako Závoj. A přesto ji pod zástěrkou vyznamenání odsoudili k smrti.
Je Obranná. Proto je mrtvá.
A já ji musím najít.
Na rukou mám šmouhy od mouru, kožené vsadky se mi lepí na zpocené tělo, jako bych ještě pořád bušil do železa nad planoucí výhní. Pracoval jsem přes noc a pokračoval, dokud mě z dílny nevytáhl ten rozruch.
Měl jsem za ní zajít už včera večer. Měl jsem být u toho, když se to dozvěděla.
A teď se prodírám mořem lidí a snažím se ji najít, než bude pozdě. Pozoruju přeplněnou ulici a všimnu si, jak k jednomu konci kodrcá kočár. Se skřípěním zastaví. Koně jsou skoro stejně netrpěliví jako kočí, kteří touží co nejdřív vypadnout z chudinské čtvrti.
Ten pocit setsakra dobře znám.
Natěsnaný dav mě postrkuje ke kočáru, kam se hromadně sune, jako by se tu zadarmo rozdávaly jízdenky pryč z téhle díry. Neochotně se nechám strhnout a podaří se mi zahlédnout, jak leze dovnitř.
Imperiál jí pomáhá do schůdků a Hera mu svým typickým způsobem nesměle poděkuje, jako by ji nevyprovázel do záhuby. Její hladké černé vlasy jsou to poslední, co vidím, než ji pohltí čtyři stěny a ona se usadí v útrobách kočáru.
Svět jako by se ztišil a zpomaloval svůj běh s každým roztřeseným nádechem, na který se zmůžu.
Nestihl jsem se rozloučit.
Palcem nahmatám jizvu, nakřivo protínající mé rty, a přejíždím po ní stejně jako v den, kdy můj život zahalilo tajemství. Tělem se mi začíná rozlévat známá otupělost a celého mě zaplaví hořkostí.
Chystám se otočit, protože nedokážu přihlížet tomu, jak ji s parádou odvážejí vstříc smrti.
Vtom můj pohled upoutá stříbrný záblesk.
Natáhnu se nad desítky hlav v ulici a pozoruju, jak kráčí ke kočáru. Všechno, co o ní potřebuju vědět, mi řeknou její vlasy.
Tak tohle je ta slavná Stříbrná spasitelka.
Zvěst o tom, že zachránila prince Kaie, se donesla dokonce i k mým uším – což je důkaz toho, jak významnou osobou se stala mezi chudinou. Možná jsem skeptik nebo prostě jediný logicky uvažující člověk široko daleko, ale její boj s Mlčitelem mě nijak nepřesvědčil. Boj, jejž by nedokázal vyhrát samotný budoucí Vymahatel.
A já přesně vím, jaké to je být na Kaiově místě.
Sleduju, jak nastupuje do kočáru, když mou pozornost upoutá poskakující postava. Tmavé kudrny se jí při každém pokusu podívat se nad dav pohupují. Zdviženýma rukama zběsile mává na Stříbrnou spasitelku. Vykřikuje něco, co působí procítěně, nejspíš promarněné sbohem, které už nikdo nikdy neuslyší.
Nakloním se nad dvojici mladých žen, jež příšerně mimo rytmus skandují se zbytkem ulice. Mhouřím oči a snažím se prohlédnout si tvář dívky, která neúnavně poskakuje.
Něco na ní mi připadá povědomé, jako by to nebylo poprvé, co se ocitám nablízku její neutuchající energii.
Zakoulím očima, když mi to znenadání dojde.
Vím přesně, kdo to je.
Vlastně si myslím, že se ocitla na mém stále se rozšiřujícím seznamu důvodů, proč nikdy neopouštět svou dílnu.
Nakupoval jsem si zásoby u kupce, jenž dychtil po mých penězích, stejně jako jsem já toužil vrátit se do své slavné boudy. Se svazkem kůží zastrčeným pod paží a se zřejmým nedostatkem síly uniknout jsem si vyslechl to nejabsurdněji vyšperkované vychvalování zboží.
Tehdy jsem ji poprvé spatřil, kudrnaté vlasy jí poskakovaly s každým energickým zhoupnutím hlavy. Kolem ní se vršilo nepřeberné množství oblečení, zatímco popisovala to, čemu se běžně říká modrá košile, a použila k tomu asi o tucet slov víc, než bylo nutné.
Možná jsem i něco utrousil, jakkoli podrobnosti našeho rozhovoru nebyly zdaleka tak zajímavé, abych teď ztrácel čas vzpomínáním.
Je to už několik týdnů, ale není pochyb, že dívka, která momentálně na ulici freneticky mává rukama, je ta samá švadlenka prodávající na rohu uličky.
A je to Prostup. To je všechno, co o ní vím. Tedy kromě její úchvatné schopnosti neúnavně mluvit.
Posílá Stříbrné spasitelce polibky tak vehementně, až se připravuju na to, že budu svědkem toho, jak omdlí. Nic takového však neudělá a nechá mě, abych dál sledoval to roztomilé ztělesnění její náklonnosti k oné dívce.
V každém mávnutí rukou a vykřičeném pocitu je nepochybně upřímnost. Tahle švadlenka Stříbrnou spasitelku zná, a jak to tak vypadá, hodně dobře. Zřejmě natolik, že by pro ni udělala téměř cokoli.
Hlava mi nelítostně šrotuje a kuje pikle. Začíná se v ní rodit příšerně divoký plán, který by nikdy neměl opustit hranice mé mysli, natož abych jej uskutečnil.
Ale tohle by mohlo fungovat.
To si člověk obvykle myslí těsně předtím, než se všechno podělá.
Na druhou stranu se dá namítnout, že víc podělat se to už nemůže.
