9788028404390

PŘEDMLUVA

Thomase Bacha, předsedy Mezinárodního olympijského výboru

„Olympijské hry jsou… poutí do minulosti a aktem víry v budoucnost.“

Pierre de Coubertin

Olympijské hry se neustále a průběžně snaží znovu oživit a obnovit svou historii. Při každém pořádání této celosvětové oslavy humanity – jak se každá generace sportovců na vzestupu touží proslavit – každá událost na programu soutěží má potenciál přepsat historii.

Svět sleduje, jak každý nový velký výkon některého z účastníků zařazujeme do kontextu vynikajících počinů těch, kteří mu předcházeli a kteří tvoří historii. Legendy minulosti zaujímají místo na pódiu s vítězi současnými. Každá medaile je triumfem lidského ducha, milníkem pro všechny lidi. Každé pořádání olympijských her symbolizuje univerzální hodnoty sdílené celým lidstvem –a potvrzuje, že když se ve své rozličnosti spojíme, můžeme prostřednictvím sportu vytvořit ze světa lepší místo pro život.

Ne tak často však máme příležitost oslavovat vznik samotného olympijského hnutí – tu nesmazatelnou kampaň barona Pierra de Coubertin za obnovení olympijských her po 1500 letech zapomnění. Jenže s Idealistou se nám naskýtá možnost právě tohle udělat. Historický román George Hirthlera nás přenáší zpátky k našemu modernímu počátku a připomíná nám ten nebetyčný idealismus, který motivoval jednoho houževnatého aristokrata, aby vytvořil oslavu lidství, kterou může přijmout celý svět. Novým ztvárněním představy o Coubertinově životě Hirthler nejen vzdává hold našemu zakladateli, ale poskytuje nám portrét muže, pro něhož žádná oběť nebyla příliš velká, žádná výzva příliš vysoká, žádný cíl příliš vzdálený. Svou evokativní prózou Idealista nám připomíná dluh olympijského hnutí vůči muži zvanému le Rénovateur, obnovitel. Pouze díky jeho touze, vizi a vytrvalému úsilí olympijské hry stále rozšiřují svůj dosah a stále spojují náš svět prostřednictvím sportu v přátelství a míru.

Se svým úmyslem napsat knihu o Coubertinovi se mi George poprvé svěřil v roce 2011. Jak jsem v uplynulých pěti letech sledoval jeho pokrok, vkládal jsem do této knihy velké naděje. Nyní, kdy je v tisku, jsem přesvědčený, že ti, kdo si troufnou začíst se do jejích stránek, objeví v nezapomenutelném příběhu prvního moderního olympijského romantika nový zdroj olympijské inspirace.

„Ve srovnání s jinými lidmi se snažím zjistit, v čem spočívá – ne‑li z čeho vyplý‑ vá – moje odlišnost. Cožpak teprve podle toho, jak hluboce si uvědomím tuto odliš nost, neodhalím, co jsem – já mezi všemi ostatními – přišel vykonat na tento svět a jaké jedinečné poselství přináším, že za jeho osud nemohu odpovídat než svou hlavou?“

André Breton, Nadja, 1928 (překlad Jarmila Fialová)

„Žádná z moderních institucí tak významných jako olympijské hry nevděčí tolik za svou existenci práci jediného člověka… Navíc, všechny ty obrovské změny, které hrám napomohly od prvního uspořádání v roce 1896 – od jejich vlajky po jejich oficiální ideologii – stále nesou nesmazatelně pečeť Pierra de Coubertin.“

John J. MacAloon, Tento velký symbol, 1981

„Nebudeme mít mír, dokud nepřestanou přetrvávat předsudky, které nyní roz dělují různé národy. Jaký lepší prostředek k dosažení tohoto cíle může existovat než pravidelně shromažďovat mládež všech zemí k přátelskému měření síly svalů a mrštnosti.“

Pierre de Coubertin, 1894

PŘEDEHRA

BOUŘE

Lausanne, Švýcarsko, 1937

Přes Ženevské jezero se hnala temná ranní bouře, valila se dolů z francouzských

Alp v přívalech deště, který zaplavoval ulice Evianu, a rozlévala se po široké vodní ploše na sever k Lausanne. Dole u břehu, kde vysoké kopce města klesaly k vodě, těsně za gotickým château d’Ouchy ze sedmnáctého století, se starý osamělý muž na třímetrovém člunu opíral do vesel a plul vstříc přicházejícím mračnům. Člun rytmicky prorážel neklidnou mrazivou vodu, zatímco déšť bičoval veslařovo vlněné námořnické triko a vsakoval se do jeho bílých vlasů a hustého kníru. Z větru mu naskakovala husí kůže na předloktích, která teď byla sice vyzáblejší, ale stále svalnatá, což mu zajišťovalo pevný úchop. Za pár minut už lapal po dechu, aby naplnil své čtyřiasedmdesátileté plíce čerstvým vzduchem, poskytl svalům kyslík a mohl pokračovat přímo vpřed, jenže vítr byl silný a muž se rychle unavil. Zmítaný člun se proti jeho vůli stočil bokem. Muž zabral silněji pravým veslem – pravou paži měl vždy silnější – a začal se v širokém kruhu otáčet, nejprve couval, ale brzy se znovu vrátil – a znovu –, aby směřoval dále proti větru a užil si malé potěšení z námahy vynakládané proti tomuto přirozenému protivníkovi, kterého mu seslali bozi.

Nehodlal se nechat připravit o své ranní cvičení, vytrval a otáčel se v kruzích půl hodiny, než zamířil zpátky ke břehu, zatímco bouře slábla. Vytáhl člun na kamenitý břeh, zadíval se na jih k Francii, své milované vlasti, a trochu se zahřál, když škvírou v mracích pronikl sluneční paprsek. Kratičký okamžik se domníval, že vidí charakteristický vrchol nejvyšší hory, Mont Blancu.

ČÁST PRVNÍ

NADĚJE A OBAVY

Kapitola první

DOPIS

Jednoho chladného lednového dne v Paříži si Jacques St. Clair, přední sportovní redaktor deníku Le Petit Journal, prohlížel obraz Matterhornu a snažil se přijít na správné zakončení článku o pekaři z Latinské čtvrti, který před rokem uskutečnil odvážný sólový výstup na nejvyšší a nejdramatičtější alpský vrchol ve Švýcarsku „jen proto, aby viděl, jak odtamtud svět vypadá“.

Opřený zády na své laťové židli, s nohama na psacím stole a nevšímající si ruchu redakce, nahmatal St. Clair stříbrný řetízek na krku a nadhazoval a znovu zachytával zlatý přívěsek ve tvaru bicyklu. Přemítal o motivaci pekaře chleba, který tráví dny hnětením těsta pro své sousedy a při tom sní o tom, že dá v sázku život kvůli výhledům možným pouze z vrcholu světa.

„Pro vás, monsieur Jacques,“ ozval se poštovní doručovatel, který přerušil pisatelovo snění a na štos papírů vedle starého psacího stroje Olivetti položil obálku. St. Clair nezměnil uvolněnou polohu a natáhl se pro dopis. Nesl poštovní razítko Lausanne, nedaleko od údolí Zermatt, kde pekař svůj výstup zahájil. St. Clair odolal pokušení, psaní odložil, znovu se chopil přívěsku a hledal další literární záchyt, který by ho dovedl ke konci tohoto mimořádného příběhu.

Bylo mu šestatřicet a už si získal jistou prestiž kvalitou svých článků, zejména profily sportovních šampionů, aktivních i bývalých, a těch kdo podobně jako jeho pekař vystoupili z každodennosti, aby se vydali za hrdinstvím. Miloval sportovní prostředí – jeho pot, rizika, překážky, triumfy i nekritický obdiv, který vyvolávalo. Měl to v krvi. O dekádu a půl dříve byl slibným závodním cyklistou a na vrcholu své atletické kariéry vyhrál dvě etapy Tour de France.

A St. Clair byl stále hrdý na svou figuru, nyní podsaditější, více osvalenou a pořád ve velmi dobré kondici. Jeho starý šéfredaktor Edgar říkal, že vervu, s jakou píše, mu očividně dodává síla jeho těla. Měřil 178 centimetrů a pod širokými a pevnými rameny se zvedal mohutný hrudník. Někde v jeho francouzském rodokmenu musel být nějaký Němec nebo Skandinávec – světlé a husté vlasy se

mu ježily na hlavě jako štětiny na kartáči. Sčesával si je dopředu nemoderním, ale elegantním stylem. Oči měl světle hnědé a jeho čelist dodávala pohledné tváři silný rám.

Nebýt deníku, který si tehdy psal na Tour de France, nejspíše by zůstal i nadále sportovcem. Deníku si povšiml jeden novinář, a když ho zveřejnil, otevřela se St. Clairovi cesta ke psaní. Bez velkého váhání svůj bicykl zaparkoval a přesunul se z pelotonu doprostřed davu redaktorů, zpravodajů, písařů na psacím stroji a poslíčků v tiskárně ve stejně hektické a přeplněné redakci deníku Le Petit Jour ‑ nal na rue de la Fayette. Deník popisoval bolest a utrpení v horských etapách, zejména St. Clairův kolaps na Col d’Izoard, kde se šampion Henri Pélissier, který jezdil za Automoto, ujal naprosto dominantně vedení. Psaním se odhalil literární talent k delším reportážím a článkům, což St. Claira rychle pozvedlo nad konkurenční blázinec každodenních uzávěrek.

Popularitu a výsadní postavení si získal psaním o Johnnym Weissmüllerovi a Duke Kahanamokuovi, amerických zlatých a stříbrných medailistech v plavání na olympijských hrách v roce 1924 v Paříži. Jacques rychle stoupal a stal se hlavním olympijským reportérem deníku Le Petit Journal, díky čemuž ho vyslali na hry v Amsterdamu v roce 1928, Los Angeles v roce 1932 a Berlíně v roce 1936. V německém hlavním městě ho uchvátil nedostižný výkon Jesse Owense a rozhořčil ho symbolický střet olympijských kruhů s nacistickou svastikou.

Jak se St. Clairova kariéra rozvíjela a talent ho pravidelně přiváděl na důležitá místa, kde se tvořily sportovní dějiny, pociťoval rostoucí touhu napsat něco významnějšího. Přál si najít literární výzvu, která by ho odvedla od profilů celebrit a poskytla mu šanci, aby si sám sebe otestoval prostřednictvím knihy, literárního maratonu, o němž uvažoval jako o  Tour de Page. Toužil po cestě příběhem, který se rozvíjí v kapitolách jako závod v etapách, jedna za druhou, se stejnou nepředvídatelností, jakou skýtá sport. Právě tuto ambici, sen vidět své jméno na obálce knihy, překvapivě oslovil dopis z Lausanne. Sotva ho St. Clair otevřel, pochopil, že tohle je příležitost, v jejíž příchod doufal – šance odtrhnout se od pelotonu a vyjet k horám sám, hledat svou vlastní cestu k dramatickému sólovému výstupu na vrchol. Obálka obsahovala šest stránek, všechny zaplněné úhledným písmem jakéhosi Dr. Francise M. Messerliho, který podle data začal dopis psát o týden dříve, na Nový rok 1937. Při čtení St. Clair cítil, jak se mu napínají svaly očekáváním. Řádek za řádkem se jeho těla zmocňoval starý důvěrně známý pocit – jako by nějaké hodiny odpočítávaly start závodu.

Vážený pane St. Claire, i když jen zřídka vidím Vaši práci v den, kdy je otištěna, jsem tady v Lausanne už více než deset let nadšeným „dálkovým“ čtenářem Vašich článků. Každý týden si

necháváme posílat některé výtisky Le Petit Journal, protože jsem si obzvlášť oblíbil Vaše literární portréty, které mě často dojímají podobně jako výtvarná díla.

Ale k tomu, abych Vám teď napsal, mě přivádějí Vaše reportáže z olympijských her, které považuji za nejlepší publikované kdekoli. Jsem přesvědčen, že se nacházíme blízko konce jednoho z největších příběhů v dějinách moderního sportu, životního příběhu velkých zápasů a heroického odhodlání, které svět ve velké míře přehlíží, třebaže vytvořil největší sportovní podívanou, jakou známe – olympijské hry.

Je to, samozřejmě, příběh barona Pierra de Coubertin, Francouze z Paříže jako Vy, muže, jehož neobyčejný idealismus a vizionářská síla po 1 500 letech znovu oživily olympiády a pomohly přivést sport na pole nadšení celých národů, kde dnes vzkvétá.

Dvacet devět let jsem jedním z Coubertinových nejbližších přátel a spojenců –a také jeho lékařem. Celou dobu sleduji, jak se k němu Štěstěna obrací zády, zatímco hrám přeje čím dál více. A v posledním roce, po kontroverzním úspěchu olympiády v Berlíně, vidím další změnu – a obávám se, že pokud brzy nezaznamenáme jeho paměti pro příští generace, navždy je ztratíme.

Znovu a znovu jsem barona žádal, několikrát jsem se dokonce doprošoval, aby sepsal svůj celý životopis. Navzdory jeho slibům i jeho nesporné schopnosti psát o čem koli, nezaplnil ani jedinou stránku textem odpovídajícím tomuto cíli. Pár krátkých neoficiálních vzpomínek, jež před časem nahrubo koncipoval pro Mezinárodní olym‑ pijský výbor, který založil, stěží vypoví celý příběh.

Tento dopis proto posílám s jistou naléhavostí. Odložil jsem stranou finanční pro středky pro spisovatele, který by tady v Lausanne baronův příběh zachytil. Dejte mi prosím vědět, jestli Vás to zajímá; jestliže ano, zařídíme Váš přesun sem, abyste mohl s prací začít, jakmile budete k dispozici.

Dopis pokračoval dalšími podrobnostmi, ale toto byla v podstatě nabídka, kterou měl Jacques St. Clair zvážit – nabídka přemístit se na rok do Lausanne a pracovat za plný plat na knize o Francouzi, který sáhl do minulosti, aby pro moderní svět znovu oživil antické olympijské hry.

St. Clair věděl, kdo je Coubertin. Pamatoval si, že toho malého muže poprvé spatřil v roce 1924 na olympijských hrách v Paříži. Ono to na hrách vlastně nebylo, uvědomil si. Ne, stalo se to během slavnostního obřadu na Sorbonně, kde se 23. června připomínalo třicáté výročí založení olympijského hnutí. Vybavil si Coubertina, jak vchází do klenuté sloupové síně ve smokingu se šosy a cylindrem v ruce, bok po boku s prezidentem Francouzské republiky monsieurem

Gastonem Doumerguem.

St. Clair se na chvíli opřel zády o tvrdé opěradlo židle a vzal si mačkací míček Automoto, který měl odložený v hromadě papírů a knih vedle olivettky. Mačkal ho bez počítání – sto sevření za den byla dávno zapomenutá osobní meta –a nechal se v myšlenkách unášet zpátky k tomu dni.

St. Clair se tehdy na slavnost dostavil, aby se tam setkal a udělal rozhovor s Charlesem Paddockem, americkým sprinterem z Texasu, glorifikovaným jako „lidská dělová koule“. Paddock zvítězil na poválečných olympijských hrách v roce 1920 v Antverpách v běhu na 100 metrů a o rok později vytvořil časem 10,4 vteřiny světový rekord. St. Clair si vzpomněl, že Paddock na obřad přišel kvůli Coubertinovi, aby mu poděkoval za pomoc s propagací sprinterských běžeckých disciplín. Po dobu obřadu St. Clair čekal na Paddocka, zatímco vysokým představitelům a jejich projevům věnoval jen malou pozornost. V té době ho tato stránka her –organizační obtíže, výbory plné starých mužů, historie a archivy – nezajímala, i když historii miloval, zejména dějiny Paříže. Ovšem nyní by tento příběh – příběh malého, aristokratického Francouze prosazujícího obrovskou událost a moderní slavnostní podívanou, ideu, kterou uvítali největší světoví atleti i hlavy států; příběh o tom, jak olympijské hry ve skutečnosti začaly a jak se staly zlověstným spektáklem, v nějž je předchozího roku proměnili nacisté – mohl být strhující.

Zhluboka dýchal, silně mačkal míček a udržoval své vzrušení na uzdě, neboť si uvědomoval, že zachycení Coubertinova životního osudu ho z oblasti, ve které dosud pracoval, určitě vtáhne do širší hry politiky, financí a jistých mezinárodních intrik, ale zároveň mu umožní udržovat kontakt se sportovními hrdiny, kteří až dosud poháněli jeho práci.

Messerli velmi přesvědčivě oslovil jeho touhu napsat něco významného. „Tento příběh nelze obsáhnout v rozměrech novinového profilu nebo plně vykreslit na stránkách časopisu,“ psal mu Messerli. „Potřebuje spisovatele, jehož srdce pulzuje sportem a jehož talent a ambice dokážou zvládnout úkoly spojené se zachycením jednoho z nejvýznamnějších životů naší doby.“

Messerli zanechal telefonní číslo a naznačil, že jakmile se on a St. Clair dohodnou, zajistí ubytování na rok a pošle balík knih a dokumentů s biografickými údaji.

Blížila se polovina odpoledne a St. Clairův článek o matterhornském pekaři má být odevzdán ráno, ale jemu už zbývá jen závěr, a to může stihnout později večer nebo hned zítra poránu.

O dopis z Lausanne se musí teď hned podělit se svou americkou snoubenkou. Zvedl přívěšek se zlatým kolem ke rtům, políbil ho a teprve pak ho nechal opět spadnout za košili. Juliette mu ho dala před měsícem k výročí jejich třetího společného roku. Nazvala to amulet pro štěstí a on jí poví, že ho právě otáčel mezi prsty, když dopis dorazil. Juliette nebude věřit, jaké mají štěstí. Už celé měsíce mluvili o cestování a přemýšleli o přestěhování, toužili po nějakém novém dobrodružství. Oblékl si teplou bundu a dopis strčil do ní, poskládal poznámkové bloky a papíry do plátěné kabely, natáhl si cyklistické rukavice a zamířil dolů na ulici, kde stál ve vchodu do budovy zamčený jeho nový bicykl De Dion-Bouton Course s třírychlostní dérailleur, přehazovačkou.

Kapitola druhá

STAŘÍ PŘÁTELÉ

Za skleněnou stěnou restaurace La Nautica s vitrážovými okny ve stylu art deco, nacházející se v zadní částí château d‘Ouchy, stáli dva muži dva a půl metru nad úrovní terénu na vrcholku žulového schodiště a pozorovali, jak Pierre de Coubertin vytahuje člun na kamenitý břeh Ženevského jezera. Vyhlíželi ven mezi bílými tkaninami, křišťálovým sklem, stříbrem a tematickými námořními dekoracemi rozvěšenými po stěnách restaurace, zatímco starý veslař uvázal plavidlo a znovu se podíval na bouřkovou oblohu, která mu ranní cvičení zaplavila vodou, ale teď jí konečně prorazilo slunce.

„Musí být zmrzlý. Možná měl hodinu počkat na lepší počasí,“ poznamenal doktor Messerli. Plešatící, ale fyzicky zdatný devětačtyřicátník byl Coubertinův nejbližší přítel v Lausanne.

„Nikdy nemá čas čekat,“ odpověděl Émil Drut, šéf restaurace a další z Coubertinových nejstarších přátel. Zakroutil si konec dlouhého, nahoru stočeného kníru a oznámil: „Jdu mu dolů naproti.“ Při odchodu za sebou zanechával stopy bílé mouky, která se mu trousila z rukávu černého saka.

Když promočený Coubertin procházel dveřmi v klenutém kamenném vchodu pro personál, Drut tam už čekal, aby ho pozdravil, podal mu velký ručník a nabídl šálek kávy.

„Děkuju vám, Émile. Vždycky jste tak laskavý,“ pousmál se Coubertin. „Je tu doktor?“ Přešli do šatny pro zaměstnance, kde si baron předtím jako obvykle nechal oblečení v uzamykatelné skříňce, kterou mu Drut poskytl k používání, kdykoli bude potřebovat.

„Ano, sledovali jsme s doktorem Messerlim seshora, jak veslujete, a udělali jsme si pár poznámek o vaší technice.“

„Tak v tom případě by vám oběma mělo být jasné, že letos jsem připraven na Henley.“ Pierre se pousmál, pak se natáhl a poplácal hřbetem

ruky Drutův pupek. „Ale vy, Émile, musíte ještě trochu zapracovat, jestli máte uspět na těch závodech juniorů v Ouchy.“

„Budu se držet svého každodenního režimu… vytahování špuntů z lahví,“ odpověděl Drut, otočil se ke schodům a nechal Coubertina, aby se převlékl.

Chvíli poté zaslechl Messerli hlasy na druhé straně restaurace, zvedl oči od sportovní stránky Le Matin a viděl, jak si Pierre s Émilem přátelsky povídají a míří k němu. Doktor si uvědomil, jak je Pierre vždy a ke každému laskavý. Bez ohledu na to, co pociťuje v nitru, jeho interakce s lidmi zůstávala neustále radostná, tak jako v tuto chvíli s Émilem – navzdory tomu, čím, jak Messerli věděl, Pierre prochází.

A navzdory věkovému rozdílu pětadvaceti let cosi v Pierrovi okamžitě zapůsobilo na Messerliho city onoho dne, když se v roce 1908 poprvé setkali. Nešlo jen o to, že to byl le Rénovateur olympijských her. Jeho vzezření, osobní kouzlo a to, jak silně jeho charakter a podstata vyzařovaly z člověka tak malé postavy, to vše ho odlišovalo od ostatních a vyčleňovalo jako někoho jedinečného. Messerliho sympatie k tomuto muži a do jisté míry jeho fascinace Coubertinem a jeho ušlechtilými ideály stále sílily a jejich přátelství se za posledních devětadvacet let prohloubilo. Nyní spolu mluvili každých pár dní. V některých ohledech se Messerli, třebaže formálně k Mezinárodnímu olympijskému výboru nijak nepatřil, stal skutečným udržovatelem Coubertinovy vize. V roce 1917 společně uvedli v Lausanne do chodu Olympijský institut, který kombinoval lehkou atletiku a vzdělání pro pracující. Ve dvacátých a třicátých letech společně založili Olympijskou knihovnu MOV a stále na tomto projektu pracovali – třídili Pierrovy objemné písemnosti a oddělovali soukromé od úředních.

Émil odešel, Messerli se zvedl a starého přítele a mentora pozdravil.

„Dobrý den, Francisi. Dobrý nápad, že jste mě pozval na schůzku tak časně ráno.“

„Chtěl bych vám něco povědět.“

„Doufám, že se to netýká mého veslování.“

„Ne, ale díval jsem se na vás dneska, příteli, zase jste vesloval v kruzích. Jste jako člověk postižený mozkovou příhodou, který se po ochrnutí může otáčet jen jedním směrem.“ Svého žertu zalitoval, sotva ho vyslovil, ale stejně se usmál, protože vzít zpátky se to už nedalo.

„Malé motání hlavy není mrtvice, doktore Messerli,“ odpověděl Coubertin s pousmáním. „A kdybyste četl více Junga než Freuda, věděl byste, že kruh je symbolem dokonalosti. Rád dělám kruhy.“

Messerli dával přednost Freudově psychoanalýze, zatímco Coubertin přikládal více váhy Jungově intuitivnější interpretaci snů a symbolů. Tohle byl běžný předmět jejich debat. Coubertin se s oblibou stavěl proti doktorovi

v medicínské oblasti, kde byly jeho vlastní odborné znalosti omezené a vyžadovaly zkoumání. Dnes ráno mu na to Messerli neskočil.

„Něco pro vás mám.“ Messerli sklonil hlavu, nalil baronovi šálek kávy a upřel na něj vážný pohled. „Asi budu požadovat značnou investici vašeho času do velkého projektu, který chystám na příští rok.“

„Takže,“ odpověděl Coubertin bez váhání, „jste našel spisovatele na moji biografii.“

„Ještě ne, ale očekávám odpověď.“

„A od koho očekáváme tuto odpověď?“

„Od Jacquese St. Claira.“

„No ne,“ poznamenal povzneseným hlasem Coubertin. „Jestliže je to St. Clair, čas si určitě udělám.“

Messerli si s přítelem vyměnil spiklenecký pohled – toto gesto si osvojili už před lety k vyjádření uspokojivého kroku – a pak se oba zasmáli. Zatímco jim obsluha podávala snídani, Messerli přemýšlel o tom, jak Pierre v obličeji za poslední tři desetiletí zestárl, jak vrásky nad očima přestaly bojovat a ochably do stavu smutku. Věděl, že někde v nitru stále plane oheň, ale jiskra už na povrch neproniká jako dříve. Kdysi černé vlasy byly nyní stříbrobílé. Díky výrazné laskavosti svého empatického pohledu působil Pierre na lidi nadále jako přístupný člověk a růžová barva jeho pleti přispívala k tomu, že na svůj věk vypadal stále dobře. Lékař se však obával, že mu zdraví vypovídá službu. Messerli choval podezření, že Coubertin možná závažně onemocněl. Objevovaly se přechodné únavy, motolice, mdloby a občasná selhání paměti. Messerli věděl, že má-li být tento životní příběh napsán s hlubokým porozuměním, které může nabídnout jenom Coubertin, je nutné ho napsat nyní.

„Je tu jedna věc, na které musím trvat, Francisi. O Ženevě St. Clairovi nepovíme.“

„Cože? Vy mu budete lhát?“ Messerli doufal, že Coubertin ke smlouvě nebude klást žádné podmínky, ale zdálo se, že baron chce uplatnit svou autoritu.

„Žiju ve lži, Francisi. Nechci, aby tomu příběhu dominoval rozkol mého manželství nebo Mariina labilita.“

„Tohle utajit nedokážete. Určitě na to přijde.“

„Zatím to před lidmi tajím úspěšně.“

„Ale ne před lidmi, se kterými se stýkáte pravidelně.“

„Strukturu rozhovorů budu určovat já, takže tak obtížné to není.“

„Co baronka – ta to nepřemůže. Ani nebude schopná skrýt svůj hněv.“

„Ale bude. Už jsme to probírali. Souhlasila, že v případě potřeby budu zůstávat v Mon Repos. Tohle je i její odkaz. Je ochotná udržovat zdání.“

„Zamotáváte se do komplikací, které se vám nakonec vymknou z ruky, Pierre. Rozhodně vám to nedoporučuji.“

„Vaše mínění se bere na vědomí.“

„Jak dlouho myslíte, že tenhle trik budete zvládat?“

„Jak dlouho budu potřebovat. Než všechno uvedu ve známost, musím mít jistotu, že to bude správně přijato.“

„Dobrá, ale jakmile ho sem přestěhuju, vy už od projektu neustoupíte. Zavazuji se na rok.“

„Vy si myslíte, že to bude trvat tak dlouho?“

„Ano, Pierre, to, o čem mluvíme, je skutečná biografie. Ne ten povrchní popis ve vašich Mémoires olympiques, Olympijských pamětech.“ Messerliho se zmocňovala frustrace, ale byl rozhodnutý vytrvat. Stále si představoval, že až St. Clair dorazí, dojde mezi ním a baronem k vzájemnému porozumění a starý muž nabude takové důvěry, že mu celý svůj příběh vypoví – a odhalí pravdu.

Messerli se však St. Clairovi nezmínil, že ještě pár dní před tím, než mu napsal a odeslal dopis, stavěl se Coubertin k tomuto nápadu vyloženě neochotně. Přesvědčit stárnoucího barona, že je zapotřebí jeho příběh sepsat – a že to musí udělat někdo jiný –, trvalo více než šest měsíců.

S nápadem na životopisce přišel Messerli poprvé vzápětí po olympijských hrách roku 1936 v Berlíně. I když to tehdy neřekl, myšlenka sepsat jeho biografii měla baronovi dát čerstvou motivaci, poskytnout příteli nový, povznášející cíl, možnost soustředit se raději na to, čeho v životě dosáhl, než na přízrak úspěchu nacistů a jejich setrvávající záměry ohledně her.

Mimořádná podívaná na průběh her v Berlíně přivodila Coubertinovi strašlivý vnitřní konflikt. Na jednu stranu ho nadchlo, že olympijské oslavy začaly dosahovat globálních rozměrů, jak od začátku předvídal. Naplnilo ho radostí, že nyní soutěžilo více mladých lidí než kdykoli předtím – na zahajovací ceremoniál napochodovalo 3956 atletů z devětačtyřiceti zemí, téměř o tisíc více, než přitáhla Paříž roku 1924 na poslední olympijské hry, jež řídil. Coubertin tato čísla rád opakoval a příležitostně si je zapisoval, aby zdůraznil jejich přínos, jako by obsahovala nějaký tajný příslib. Přinejmenším poukazovala na růst her.

Jenže toto uznání a vše dobré, co soutěžení přinášelo, přebila hrůzu nahánějící, nepopiratelná skutečnost, že jeho olympijské hry se změnily v působivou a zcela nechutnou propagandistickou platformu pro nacisty, kteří prokázali vysokou schopnost manipulace se symboly míru, aby zakryli a posvětili vlastní zájmy.

Coubertin odmítl Hitlerova opakovaná pozvání k účasti na hrách. Kancléř nabídl baronovi na dopravu do Berlína své soukromé letadlo. Hitler dokonce

poslal Carla Diema – jednoho z Coubertinových nejstarších německých sportovních spojenců – ve svém mercedesu se šoférem, aby starého muže k cestě na olympiádu přesvědčil. Třebaže Coubertin nevybíravě odmítl, přece jen zaslal radiotelegram k zahájení a blahopřejný vzkaz k závěru. Po monstrózním propagandistickém výkonu nacistů se ocitl v pasti při obraně svého velkého výtvoru proti hrozbě politických bojkotů a výzev ke skoncování s olympijskými hrami. On však stejně jako vždy oslovil mladé lidi.

„A vy, sportovci, pamatujte na oheň zapálený žárem slunce, který k vám doputoval z Olympie, aby na nás vrhl své světlo a ohřál naši dobu. Střežte ho úzkostlivě hluboko ve svém nitru, aby stále ještě jasně hořel na druhé straně světa, až se k oslavě dvanácté olympiády shromáždíte na dalekých březích velkého Pacifiku v Tokiu.“

Jinak si udržoval odstup, věděl, že jeho přítomnost by oslabila klesající autoritu MOV. Poté, co oheň v Berlíně uhasl, Coubertin upadl na déle než měsíc do zoufalé deprese. Messerli věděl, že potřebuje najít nějaký protilék na povzbuzení přítelova ducha. V tu dobu mu přišla na mysl biografie, ale Coubertin setrvával v naprosto nesmiřitelném odporu.

Když spolu jednou večeřeli v Grappe d’Or, malé elegantní restauraci v rue de Bourg, Messerli to téma znovu nakousl.

„Nemám v úmyslu svěřit svůj životní příběh nikomu jinému než sobě,“ odpověděl starý muž, zatímco na něj doktor upřeně hleděl v mdlém světle svíčky. Neznělo to však příliš přesvědčivě a Coubertinův obličej nesl stopy rezignace. Už ve svůj životní příběh nevěřil.

„Pierre, příteli,“ začal Messerli, mírně povzbuzen, „nebudete to psát sám –proboha, máte na krku tolik různých projektů. Jste neustálý tvůrce. Vaše nápady proudí nepřetržitě, jenže nejste disciplinovaný – pořád se snažíte dělat více, než můžete. A právě tohle mi dělá starosti. Kdo ví, kolik času nám zbývá? Musíme najít toho správného spisovatele a vy musíte věnovat čas tomu, abyste ho provedl svým životem a dílem.“

„Mým dílem?“ Coubertin zareagoval výrazným a nezvykle zahořklým tónem. „Mé dílo je pryč. Všechno se ocitlo v rukou šílence. Můj velký sen je teď majetkem fašistického diktátora, který –“

„O čem to mluvíte, Pierre?“ zeptal se Messerli s obavou, že starý muž začíná být paranoidní. „Hitler si užil svůj den na olympijském stadionu. Teď už žádnou hrozbu nepředstavuje.“

Coubertin na něj pohlédl, a jak se ten příběh vynořil, obličej se mu zalil smutkem.

* * * * *

Právě před týdnem Coubertin odešel ze svého bytu v Mon Repos, kde zanechal baronku a svou dceru Reneé, opět malicherně se hašteřící u snídaně, a vydal se po schodech dolů ke kancelářím MOV, oddělenému apartmá, jež mu stejně jako jeho byt velkoryse poskytlo město Lausanne.

Mon Repos byl starý château, zámek s vlastními pozemky v srdci Lausanne, čtyřpodlažní panské sídlo v parku zastíněném staletými stromy, do kterého se vjíždělo branou po soukromé příjezdové cestě. Lausannský magistrát ho před několika lety zakoupil pro veřejné akce a administrativu, včetně apartmánu rezervovaného pro hostující hodnostáře. Coubertin, který se ocitl v obtížné finanční situaci, zde žil s rodinou šest let.

Když ráno vešel do kanceláří MOV, už na něj čekal – jak to často dělával – Godefroy de Blonay. Švýcarského barona, jehož rodina vlastnila zámek Grandson, získal Coubertin do MOV jako prvního člena za Švýcarsko. Blonay stál u zrodu Švýcarského olympijského výboru a řídil Lausannský kongres v roce 1913. A v roce 1915, kdy Coubertin přemístil hlavní sídlo MOV z Paříže do neutrálního Švýcarska, aby zajistil bezpečnost instituce za války, se jejich přátelství prohloubilo – Blonay sloužil jako prozatímní předseda MOV, zatímco Coubertin se vrátil do Francie bránit svou vlast. Se svým sdíleným aristokratickým původem, společnou láskou ke sportu a oddaností práci MOV se stali přirozenými spojenci.

Ale v roce 1920, když MOV vytvořil svou první výkonnou radu – ve snaze učinit organizaci profesionálnější a zbavit ji Coubertinova víceméně autokratického rozhodování –, došlo k narušení vztahů, protože jako první generální tajemník rady převzal pravomoci Blonay. Krátce poté vypukl mocenský boj a jedním ze stěžejních bodů, které rada využila k oslabení Coubertinovy pozice a k nátlaku, aby se stáhl do ústraní, se stala ženská otázka. Coubertin se stavěl proti účasti žen ve fyzicky náročnějších soutěžích, zejména v běžeckých a technických disciplínách, jako je skok a hod, zatímco rada se připojila k obhájcům jejich účasti a dokonce k agitátorům pro rozšíření ženských disciplín. Ironií osudu se poslední olympiáda, na kterou Coubertin dohlížel jako předseda – v Paříži roku 1924 –, stala svědkem dramatického rozšíření soutěží žen. Příští rok se Coubertin v Praze stáhl do ústraní a Blonay se stal hlavním prostředníkem mezi Coubertinem a novým předsedou MOV, belgickým hrabětem Henrim de Baillet-Latourem. Jejich přátelství to nějak přežilo – a nyní už strávili roky společnou prací, tu a tam přerušovanou, s mladším a čilejším Messerlim při třídění a katalogizování všech historických archivů, které Coubertin dopravil v roce 1915 do Lausanne. Po letech vzájemné spolupráce Coubertin Blonaye dobře znal a také rychle rozpoznával jeho nálady. Jestliže bylo zapotřebí něco říct, ale zároveň to nešlo, nebo jestliže se udržovalo nějaké tajemství, Blonay při Coubertinových dotazech někdy strnule zaťal zuby, pevně stiskl rty a uhýbal očima.

Tohoto konkrétního rána se v jeho obličeji projevovaly všemožné tiky a záškuby. „Co se stalo, Godefroyi?“ zeptal se Coubertin. „Co jste se doslechl? Nepotřebuje Baillet-Latour něco?“

Coubertin stále toužil poskytovat rady předsedovi a vedení MOV, třebaže věděl, že o to nestojí. Coubertin sice obdivoval většinu toho, co Baillet-Latour dělal pro udržení her na správné cestě v Amsterdamu a Los Angeles, ale rychle poznal, že MOV a jeho předsedu předčili nacisté, jakmile se dostali k moci a organizování her převzali. Na Baillet-Latourovy požadavky odpovídali planými sliby a s ním zacházeli jako s loutkou v rukou zkušeného loutkoherce. V rukách nacistů se berlínský Olympijský organizační výbor stal hlásnou troubou pro Josepha Goebbelse, Hitlerova ministra propagandy. Hry byly připraveny ve výhni ostré mezinárodní výměny názorů a obviňování z rasismu, přičemž v novinových titulcích převládaly hrozby bojkotu. Ke Coubertinovu tichému pocitu ztrapnění byly hodnoty olympijského hnutí zkompromitovány tím, jak se nacistům podařilo uspořádat nejvíce sebevychloubačnou událost v dějinách.

Navzdory vší kritice, která se na Baillet-Latoura snesla, pociťoval Coubertin ke svému starému belgickému kolegovi jisté sympatie; věděl, že se snažil, marně, udržet Němce pod kontrolou. Pokusil se zajistit, aby byla v průběhu her zabezpečena práva všech sportovců a diskriminace udržena na uzdě. Prohrál na všech frontách. Coubertinovi připadalo, že nyní, kdy je už dávno po hrách, Němci usilují o daleko větší roli v budoucnosti hnutí, než si bývalí organizátoři zasluhují.

Blonay se sehnul za stůl, který je odděloval, a zvedl z podlahy několik šanonů. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu a kousal si ret.

„Tohle se vás netýká, Pierre. Pojďme se soustředit na tyhle šanony z Le Havre.“ Procházeli postupně každou složku v každé bedně a vytahovali osobní listiny, které Pierre v průběhu let přimíchal do oficiálních dokumentů.

„Jde o Němce, že?“ ujišťoval se Coubertin a Blonay to rychlým pohledem odsouhlasil. Bezpochyby ho to překvapilo nebo měl podezření, že se k baronovi možná už něco doneslo.

„Mluvil jsem o víkendu s Baillet-Latourem. Do jeho kanceláře v Bruselu přišla německá delegace a navrhla pár nápadů do budoucna.“

Coubertin poklesl na mysli, jeho obavy vzrostly. Pohlédl na přítele a doufal, že jeho odevzdanost osudu není příliš zjevná. Blonay mu zcela určitě chtěl všechno říct – že jejich hnutí se nachází pod hrozbou nacistů. O vládu nad olympijskými hrami se vždy bojovalo a tak tomu bude i nadále, pomyslel si Coubertin.

„Kdo byl v té delegaci?“

„Von Halt, von Tschammer und Osten a Diem.“

Coubertin je znal. Doktor Ritter von Halt byl nacista, který vedl berlínský Olympijský organizační výbor a stal se německým členem MOV. Hans von Tschammer und Osten předsedal německému olympijského výboru. Jeho

generální tajemník Carl Diem, kdysi Coubertinův spojenec a drahý přítel, se ocitl v pasti historie a sloužil vůli národních socialistů. Přenos olympijské pochodně z Olympie do Berlína byl Diemův nápad a dopadl skvěle. Nicméně Coubertin litoval Diemova oportunismu, i když chápal, jak velkému tlaku musel být tak nesmírně schopný muž vystaven.

„A co navrhli?“

„Zastupovali Hitlera,“ odpověděl Blonay. „Prezentovali jeho představy.“

„Ano, samozřejmě mluvili za Führera,“ přitakal Coubertin se zjevnou nevolí.

„Hitler pověřil svého architekta Alberta Speera, aby navrhl nový Olympijský stadion, ještě velkolepější než ten pro sto tisíc lidí v Berlíně. V podstatě plánují vytvořit pro hry stálý domov, moderní německou Olympii.“

„Ach, můj Bože.“ Coubertin se snažil té absurdní představě zasmát, ale měl blíže k slzám než ke smíchu. Cítil se tak bezmocný. „A co na to říkal Henri?“

„Henri už není tím mužem co kdysi,“ konstatoval upřímně Blonay, „dokonce ani tím, co býval před rokem. A je toho více. Všechno bylo v hlavních rysech naznačeno v dokumentu, který prezentoval Diem.“

Coubertin nevěřícně naslouchal, když mu Blonay oznamoval, že Hitler zamýšlí přesunout hlavní sídlo MOV do Berlína a organizaci zcela obměnit jmenováním nového vedení. Hitler plánoval vytvořit nové olympijské slavnosti zmanipulováním symboliky her tak, aby sloužily jeho záměrům. Coubertin považoval všechny tyto opovrženíhodné plány za odmítnutí principu olympijské charty a hodnot, jimiž se hnutí řídilo od svého založení. A Baillet-Latour přesto tyto návrhy jako celek zřejmě bez námitek odsouhlasil.

Ach, Henri, pomyslel si Coubertin, můj protégé, příteli, co jste to udělal? Jak Baillet-Latour tělesně slábl a ochaboval, Coubertinovi bylo jasné, že slábne i jeho předsednictví. Připustit diskusi o tak odporných plánech – a pak je okamžitě neodmítnout –, to byla čirá zbabělost. Baillet-Latour ztratil veškerou schopnost odhadnout vážnost situace. I když ho nacisté v průběhu her řídili, občas uplatnil autoritu MOV, v jednu chvíli dokonce žádal odstranění jejich antisemitského značení a prosadil si to. Coubertin věděl, že Henri jednou Hitlerovi ostře vytknul jistou věc, o které se přeli, a když vcházeli na stadion pod vlajkou s pěti kruhy, řekl mu, že toto území je nyní Olympie – a v Olympii vládne MOV.

Ať už Baillet-Latour kdysi kladl jakýkoli odpor, dnes už to vše vzalo zasvé. Coubertin dobře věděl, že zřejmí následníci ve vedení MOV, nejvlivnější osoby čekající na svou příležitost – Sigfrid Edström ze Švédska a Avery Brundage ze Spojených států – jsou mocí národních socialistů okouzleni. Oba vykazovali sklon sympatizovat s nacistickou arogancí, ne-li s jejich filozofií.

Coubertin svěsil hlavu. Budoucnost jeho her nepatřila jejich právoplatným dědicům, ale těm, kdo si představovali svět pod třetí říší.

„Tak vidíte, Francisi,“ povzdechl si Coubertin, pohlédl přes jídelní stůl na Messerliho a v jeho očích se zračila porážka. „Co začalo jako velké hnutí za mír prostřednictvím sportu, z toho se časem stala tragédie.“

Messerli cítil stoupající hněv a důrazný vnitřní hlas mu říkal, že to není možné. Všechna ta léta, úsilí, peníze a vize, které Coubertin vložil do tohoto hnutí, se teď nemohou stát majetkem třetí říše. Ne, to není možné, to nemůže dopustit.

Messerliho rozlítilo, že bojovník Coubertin – nejhouževnatější válečník a nejostřílenější politický pracovník, jakého kdy poznal – hází ručník do ringu; zvýšil hlas více, než zamýšlel, a Coubertina překvapil. „Největší tragédie není to, že Hitler má v tuto chvíli vaše hry pod kontrolou. Ne, větší tragédie, jak to vidím já, je v tom, že se ztrácí váš životní příběh a že je ohroženo poselství vašeho hnutí. Nastal čas sebrat se, Pierre, nikoli odejít. Jste génius, příteli, a je třeba, aby si to svět uvědomil.“ V tento okamžik Messerli pochopil, že říká pravdu –a že Pierrův příběh, ta biografie, kterou měl na mysli, bude pro slábnoucího vůdce daleko více než terapie. Náhle mu došlo, že tu knihu musí vytvořit teď, že příběh samotný se může stát nejlepší zbraní, kterou MOV bude mít k boji proti nacistům a jejich snaze o ovládnutí hnutí.

„Ach, Francisi,“ povzdechl si Pierre, „patříte k těm nejlepším lidem a rozhodně jste můj nejlepší přítel, ale oba jsme staří muži sedící u stolu – tedy, jeden starý, odkázaný na nesmírnou šlechetnost o něco mladšího starého muže, jen abychom udrželi zdání. Já už nemám co říct… a můj životní příběh teď nic nezmění.“

„Změní, Pierre, a nejen pro teď, ale i pro příští století,“ prohlásil s pevným přesvědčením Messerli. „Ano, jste zlomený, ano, právě teď je jen málo naděje a ano, čelíte ohromnému nepříteli. Ale to, co jste udělal, ideál, který jste vytvořil, je daleko větší než destruktivní síla hnutí, které se zřejmě zakládá na nenávisti.

Věříme tomu oba, Pierre,“ pokračoval, „a já tomu věřím jen proto, že jste mě o tom přesvědčil, že tohle úžasné hnutí jednoho dne dorazí do každého města, vesnice i vísky na zemi. A až se to stane, chci mít jistotu, že lidé budou znát vaše jméno.“

Kapitola třetí

JACQUES A JULIETTE

Jacques St. Clair se pořádně opíral do pedálů svého De Dion-Boutona, přehnal se přes Seinu po pont au Change a projel place Saint-Michel, přičemž mu od lednového vzduchu znecitlivěly prsty rukou a rty mu ve větru ztuhly. Téměř to nevnímal, řítil se jako kurýr s poselstvím přinášející list s příslibem, o nějž se brzy podělí se ženou, kterou miluje.

Věděl, že Juliette bude malovat ve svém ateliéru. Buď tohle, nebo bude zpívat ve sprše. Její matka byla herečka ve Filadelfii a naučila ji milovat melodie z různých show na Broadwayi. To byla jedna z Juliettiných nejrozkošnějších vlastností – byla stále připravená něco předvádět. Bydleli v šestém podlaží domu v rue de Médicis. Jeho průčelí směřovalo k Lucemburským zahradám, kde se seznámili před třemi lety, jen pár týdnů po jejím příjezdu z Filadelfie. Ale Juliette netrvala na tomto bytě, dražším než plánovali, kvůli výhledu. Ne, důvodem byl zadní pokoj s francouzskými okny, která zachycovala odpolední slunce. Byl to nejlepší pokoj v bytě a Juliette si ho okamžitě zabrala jako svůj ateliér.

Když se zahrady ocitly na dohled, St. Clair si připomněl ono ráno, kdy se poprvé setkali.

„Proč kolem mě kroužíte?“ zeptala se, poté co třetí den za sebou záměrně jezdil tak blízko, aby s ní mohl navázat oční kontakt, přičemž porušoval obecnou zdvořilost většiny cyklistů vůči lidem na procházce v zahradách.

Už týden ji pozoroval při jejích ranních procházkách a všiml si, jak udržuje rychlý krok a vytáčí přitom boky. Její způsob chůze působil trochu přehnaně a přitahoval občas upřené pohledy, což jí zřejmě nevadilo. Nosila baret, ale upnutá bunda a kalhoty mu prozradily, že je Američanka. Oblečení zdůrazňovalo půvabný tvar jejího pozadí, což zaujalo St. Claira hned napoprvé, když kolem ní jel na kole do práce. Nejprve ji pozoroval zdálky a přemýšlel, co to vláčí za batoh, a pak ji viděl, jak se několikrát zastavila, vytáhla skicář, sedla

si a pustila se do práce. Jednou ji chvíli pozoroval u Fontány observatoře, jak skicuje sochu čtyř žen držících svět, jejímž autorem byl Jean-Baptiste Carpeaux. I když kolem ní projížděl opakovaně, její pozornost upoutat nedokázal. Nakonec, když mu projíždění s úsměvem žádný úspěch nepřineslo, začal kolem ní kroužit a s každou otočkou se přibližoval postupně více a více, až promluvila.

„Víte, protože jsem Francouz, bylo důležité, abyste mě oslovila jako první,“ vysvětlil jí, když se zastavil a zůstal sedět obkročmo na kole, zatímco si ho prohlížela.

„Ach, vy jste Francouz,“ odpověděla. „Myslela jsem, že Francouzi jsou v přístupu k ženám rafinovanější. Neměl byste mi nabídnout novou kabelku nebo nějaký lákavý dar?“

Rozesmál se. „Ano, jsem Francouz a vy jste Američanka – a já bych vám s radostí věnoval nějaký lákavý dar, kdybych si ho mohl dovolit.“

„Aha, takže vy nemáte peníze?“ podivila se a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Pohlédla na kolo, které bylo čisté a blýskalo se, a na jeho oblečení a vázanku, které, jak doufal, přinejmenším naznačují nějaké povolání. Později se dozvěděl, že se zatím neseznámila s žádným Francouzem svého věku, jen s několika starými muži, vystěhovalci z okruhu matčiných známých – a že začátek její výuky malování se odkládá o další týden.

„No, možná un peu – trochu, ale –“

„V tom případě s vámi možná budu znovu mluvit zítra,“ řekla a odešla.

Nechal ji jít. Ale následující den, téměř ve stejný čas a na stejném místě, kolem ní znovu kroužil a zdálo se, že ho ráda vidí.

„Našel jsem dost drobných, abych vás pozval na šálek kávy,“ oznámil.

„To se budete muset polepšit,“ odpověděla a odkráčela.

„Zítra je den výplaty,“ informoval ji ze sedadla kola, na kterém ji následoval. „Možná bych tam dokázal vtěsnat i croissant.“

Zastavila se a otočila se, aby se na něj znovu, pozorněji, podívala, jako by se snažila rozhodnout, jestli je pro ni dost pohledný. „A kdo vás platí?“

„Le Petit Journal.“

„Hm, tak vy jste novinář?“

„Sporťák,“ přisvědčil.

„Tak si pojďme zítra zajít na kávu a croissant.“ Přikývla a otočila se k odchodu.

Další den ráno zašli do kavárničky u Saint-Sulpice, několik bloků od zahrad. Povídali si dvě hodiny. Téhož dne se sešli na večeři a od té doby byli téměř nerozluční.

* * * * *

St. Clair zaparkoval svůj De Dion-Bouton a vešel do budovy. Nepoužil výtah, těch šest pater vystoupal, čímž plnil každodenní slib cvičit, kdykoli může, a vešel do bytu.

„Bonjour,“ zavolala z ateliéru, když vkročil dovnitř, odhodil brašnu i kabát a vytáhl dopis. Seděla na pohovce pokryté prostěradlem, stokrát pošpiněným jejím ledabylým štětcem. Pohlédla na rozpracovaný obraz na stojanu před sebou a pak zpátky na něj.

„Co je tohle?“ zeptala se, použila svůj dlouhý, tenký malířský štětec jako ukazovátko a zakroužila jeho špičkou směrem k dopisu. Zvedla se a přešla k němu.

„Tohle? Tohle je naše budoucnost,“ odpověděl a políbil ji; ona si mezitím dopis vzala a zanechala na něm modrý otisk palce. „Zajímá vás, mademoiselle,“ zeptal se, „dobrodružství v daleké zemi, kde se vaše plátna zaplní novými výhledy a váš milenec napíše významnou knihu?“

Žuchla sebou zpátky na pohovku, rozložila papíry pokryté Messerliho písmem a rychle se zahloubala do příběhu. „Ano, ovšemže mě to zajímá. Tohle vypadá jako úžasná příležitost.“

Zatímco pokračovala ve čtení, St. Clair se otočil ke kuchyňskému pultu a odzátkoval láhev červeného.

„Baron Pierre de Coubertin,“ řekla. „Myslím, že jsem o něm nikdy neslyšela.“

„Nejsi sama. Ale jako miliony jiných i ty víš, co udělal.“

„Olympijské hry, samozřejmě – a je mi jasné, na co tenhle doktor Messerli poukazuje,“ dodala a zamávala dopisem. „Ale je to dobrý příběh? O čem to je?“

St. Clair si k ní přisedl, lehce ji o kousek odsunul a jen doufal, že všechny barvy na prostěradle stihly zaschnout. Už se v redakci stal terčem až příliš mnoha žertů, protože tam nevědomky nanosil na zadku spoustu barevných vzorků. Na nízký stolek zaplněný tubami olejových barev, nádobkami se štětci, nůžkami a hadříky postavil dvě malé kulaté sklenice a nalil do nich Côtes du Rhône.

„Myslím, že to může být skvělý příběh,“ odpověděl. „Je to velmi malý muž jako Napoleon, ale přenesl hory, aby obnovil olympijské hry. Nevím jistě, jestli je pořád ještě hrdina, ale vím hodně jistě, že to může být hrdinský příběh.“

Pozvedli sklenky a pro všechny případy si připili. Myšlenku společného cestování už nějakou dobu probírali a dokonce plánovali trasu přes Švýcarsko do Říma. Ona byla připravená na něco nového – možná více než on.

„Jak brzy můžeš Le Journal opustit?“ zeptala se. „Kdy si s tím doktorem promluvíš? Jestli si budeme moct udělat pauzu, začnu rovnou balit.“

Messerliho překvapilo, jak rychle St. Clair – a jeho americká snoubenka – s jeho návrhem souhlasili a začali plánovat cestu. Ani ne tři týdny poté, koncem prvního únorového týdne, si doktor ve svém časovém rozvrhu vyhradil několik dní. Toho rána, místo aby zamířil do své pracovny na Lausannské univerzitě, kde působil jako děkan lékařské fakulty, zůstal doma. Po poklidné pozdní snídani s manželkou, která pak odešla hlídat vnučky, strávil několik hodin uspořádáváním myšlenek a psaním poznámek pro St. Claira. Nezamýšlel tomuto zkušenému novináři radit, jak má sepisovat biografii, ale chtěl mu navrhnout způsob přístupu k Pierrovi. Přemýšlel, jak St. Clair zareaguje na představu, že součástí jeho zodpovědnosti bude inspirovat starého muže, poskytovat mu při psaní i jistou terapii.

Nadešel čas setkání se spisovatelem. Vzal si zimník, buřinku a rukavice a do kapsy strčil klíč od domku, který pro St. Claira pronajal. Před odchodem rychle pohlédl ve dveřích svého městského domova do zrcadla u věšáku na kabáty a byl rád, že mu plešatící temeno zakrývá klobouk. Pomyslel si, že jeho dobře oholený obličej je příliš oplácaný, ale cítil se stále mladý a vitální. Usmál se na sebe, potěšený, že přitáhl St. Claira a jeho snoubenku do Lausanne; to, kvůli čemu sem přijíždějí, se totiž snadno může stát nejvýznamnějším projektem, do jakého se kdy pustil.

Messerli kráčel svižným krokem od svého městského domu poblíž hotelu Savoy do kopce po avenue d’Ouchy, prošel pod železničním nadjezdem k avenue de la Gare a pokračoval doleva k železničnímu nádraží v centru Lausanne. Ulice byly plné lidí, aut, autobusů a trolejbusů. Mírnou úklonou hlavy zdravil kolemjdoucí, které znal, a dokonce i ty neznámé, což pochytil od Coubertina, a do velké nádražní haly vešel přesně v 15.00, jak si ověřil letmým pohledem na obrovské hodiny zavěšené pod frontonem Le Grand Gare. Do příjezdu St. Clairova vlaku zbývalo deset minut; Messerli zvolna pokračoval směrem k zadním dveřím a rozhlédl se po nástupištích u osmi kolejí, zaplněných davy čekajících.

Poblíž klečela nějaká žena a otírala ubrouskem slzičky svému dítěti. Došel ke kiosku u zadní stěny a prohlédl si nabídku croissantů, pain au chocolat a beignets, prolistoval výtisk Le Matin a letmo pohlédl na zahraničněpolitický titulek, který už viděl ráno, uvádějící další zprávu o volební kampani Nevilla Chamberlaina do funkce britského premiéra.

Vlak dorazil s hlasitým rachocením na čtvrtou kolej. Messerli pozoroval, jak cestující vystupují, a okamžitě poznal mladou tvář s plavou hřívou a atletické vzezření St. Claira, oblečeného do přiléhavé černé bundy, s baretem na hlavě a bez námahy nesoucího dva velké kufry, které jako by obsahovaly jen vzduch. St. Clair se rozhlédl po někom známém a navázal oční kontakt s Messerlim, který mu zamával přes koleje. Novinář kufry odložil, otočil se zpátky k vlaku a natáhl se nahoru, aby pomohl sestoupit mladé ženě v dlouhém červeném

plášti, nesoucí další kufřík v ruce a velkou kabelu přes rameno. St. Clair jí cosi řekl, ukázal směrem k Messerlimu a ona na něj pohlédla. Vzápětí mu žena potěšeně zamávala a její krása a záře jejího úsměvu ho okamžitě okouzlily. St. Clair vyskočil zpátky do vlaku a vynořil se s nablýskaným bicyklem na rameni. Nesl ho s natrénovanou lehkostí dále, i poté co zvedl kufry a vydal se ke schodům, kde se snoubenkou zmizeli.

Messserli na ně čekal u východu z tunelu; podal St. Clairovi ruku. „Monsieur St. Claire, těší mě, že vás poznávám.“

„Doktore Messerli,“ odpověděl mladý muž s očima zářícíma vzrušením; velká postava a distingované vzezření hostitele na něj očividně silně zapůsobilo. „Říkejte mi prosím Jacques a dovolte, abych vám představil svou snoubenku

Juliette Franklinovou.“

„Velice mě těší, mademoiselle Franklinová. Dovolíte laskavě…“ Messerli se natáhl pro její kufřík a za nezávazné konverzace je nasměroval k východu. „Doufám, že jste měli příjemnou cestu.“

„Děkuji vám, pane,“ odpověděla mile. „Ano, cesta byla příjemná. A moc mě těší, že vás poznávám. Na tenhle okamžik jsme oba čekali –“ odmlčela se, aby slovům dodala důraz, „jako by to byla vymodlená odpověď.“

St. Clair se rozesmál a Messerli viděl, že její odkaz na zbožnost byl žert. Možná ráda hraje divadlo. Doktor se usmál. Potěšilo ho to. Oba se chovali zdvořile a přátelsky a navzdory vzdálenosti a únavné cestě vlakem projevovali nadšení, že jsou tady. Okamžitě vycítil, že oba tato příležitost nesmírně těší.

Venku je Messerli dovedl k taxíku a společně zamířili do Ouchy. „Pojedeme nejdříve do bytu, který jsem vám pronajal u jezera. Doufám, že vám bude vyhovovat.“

„Jsem si jistý, že bude,“ řekl St. Clair. „Jsme šťastní, že jsme tady.“

Během krátké cesty k jezeru se Messerli dozvěděl trochu více o Juliettině příchodu do Paříže, jejím malování a o tom, jak krátce poté, co vystoupila z lodě z Filadelfie, na ni Jacques „dotíral“ se svým bicyklem v Lucemburských zahradách. Ze silnice, kde je taxík zanechal, snesli zavazadla po kamenných schodech zahradou do malého domku po straně impozantního château. Když se přiblížili k lososově růžové dvoupodlažní stavbě mezi pečlivě upravenými, vysokými živými ploty, Messerli je nasměroval na pěšinu kolem domku, která je dovedla na travnatou terasu s nízkou kamennou zídkou. Z tohoto vyvýšeného místa nad vrcholky stromů na klesajícím svahu se otevíraly dechberoucí výhledy na Ženevské jezero a Alpy na jeho opačné straně. Prosklené dveře za jejich zády vedly na travnatou terasu lemovanou nízkou kamennou zdí. A na ní stál kulatý stůl se židlemi.

„Ach, můj Bože,“ zvolala Juliette. „Tohle je naprosto nádherné! Tohle je náš domeček?“ Messerli se při jejím nadšení rozesmál a Jacques rychle odložil zavazadla a bicykl, aby si uvolnil ruce a mohl opětovat její natěšené objetí.

„Tohle býval zahradníkův domek,“ vysvětlil jim Messerli, když je vedl dovnitř, „ale Zweifelovi, rodina z château, kteří jsou shodou okolností moji pacienti, se ho loni rozhodli proměnit v domek pro hosty.“

„Je dokonalý,“ konstatoval St. Clair, když si s Juliette prohlédli kuchyň, brokátový nábytek a nakoukli do ložnice. Na strop prozářeného centrálního pokoje dopadaly sluneční paprsky, které dovnitř pronikaly prosklenými dveřmi.

Juliette přejela prsty po závěsech s výrazným rustikálním potiskem, které visely u dveří, a nevěřícně vyhlédla ven. Aniž odtrhla oči od panoramatu, prohodila: „Váš dopis Jacquesovi, doktore Messerli, nás oba nadchl, protože jsme doufali, že najdeme nějaké dobrodružství, nějaký nový směr pro náš společný život.“

„Takže nějaké poslání stojí před námi všemi –“ začal Messerli, ale než mohl pokračovat, Juliette stála u něj, objímala ho a líbala na tvář.

Poněkud se zarděl a omluvil se. Naléhal, aby se ubytovali, a domluvil se na schůzce se St. Clairem ráno v kavárně hotelu Angleterre. „Jenom sejdete po té pěšině z kopce a u příbřežní hráze zahnete doprava. Je to jen o pár bloků dále.“

Když Messerli přešel přes dvorek a mířil opět na pěšinu nahoru, letmo se ohlédl do prosklených dveří a spatřil mladý pár v pevném milostném objetí. Zamířil do kanceláře, zcela si jist tím, že St. Clair se přizpůsobí životu v Lausanne bez potíží.