1818 Německý filozof Arthur Schopenhauer hlásá, že naše existence je poháněna vůlí k životu, proti které trvale působí stejně silná vůle ke smrti.
1910 Psychoanalytik Wilhelm
Stekel tvrdí, že společenské potlačování sexuálního pudu vyvolává růst pudu smrti.
1932 Sigmund Freud prohlašuje, že nejzákladnější pud, který chceme uspokojit, je naše puzení ke smrti.
POTOM
2002 Americká psychoanalytička Julie K. Noremová razí termín „defenzivní pesimismus“, tvrdí, že pesimismus lidi lépe připraví na to, aby se vyrovnali s nároky a stresem moderního života.
ZÁPAS MEZI INSTINKTEM ŽIVOTA A SMRTI
PŘETRVÁVÁ PO CELÝ ŽIVOT
MELANIE KLEINOVÁ (1882–1960)
Téma protikladných sil bylo pro spisovatele, filozofy a vědce vždy velmi atraktivní. Literatura, náboženství a umění přináší mnoho příběhů o dobru a zlu, o přátelství a nepřátelství. Newtonovská fyzika je založena na tom, že stability či rovnováhy je dosaženo tehdy, jestliže proti jedné síle působí síla opačná stejné velikosti. Tím se protikladné síly stávají základní součástí života, k nejsilnějším z nich patří instinktivní pud k životu a ke smrti.
Abychom se vyhnuli sebezničení vlastním pudem smrti, řekl Sigmund Freud, využíváme náš narcistický neboli sebezáchovný pud života (libido) k tomu, abychom pud smrti nasměrovali ven, proti jiným objektům. Melanie Kleinová jeho myšlenku rozvedla v tvrzení, že i když smrtelnou hrozbu přesměrujeme jinam, přesto vnímáme nebezpečí, že nás tento „instinkt agrese“ zničí, a uvědomujeme si obrovský úkol, když mobilizujeme libido proti němu. Žít s těmito protikladnými silami je součástí psychického konfliktu, který je středobodem lidské existence. Kleinová dále tvrdí, že naše směřování k růstu
Skvělé drama odráží skutečné emoce a pocity. Filmy jako West Side Story (původní, a pak i remake z roku 2021) zobrazují životní sílu lásky a její toxické aspekty.
a tvorbě – od rozmnožování ke kreativitě – je nuceno svádět soustavný boj proti stejně mocným a ničivým silám a že toto trvalé psychické napětí je základem všeho utrpení. Toto psychické napětí vysvětluje naše vrozené sklony k agresi a násilí. Vytváří vzájemně propojený zápas mezi láskou a nenávistí, které jsou přítomny již v novorozeněti. Tento trvalý boj mezi instinktem k životu a ke smrti – mezi slastí a bolestí, mezi obnovou a zkázou – ústí ve zmatek v naší psychice. Hněv nebo jiné „špatné“ pocity se potom mohou nasmě
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Psychoanalýza
PŘEDTÍM
1889 Pierre Janet popisuje ve svém díle Psychologický automatismus „štěpení“, při němž se osobnost rozštěpí na dvě oddělené části.
POTOM
Po 1950 Melanie Kleinová říká, že lidé odhazují část své osobnosti, aby se vyrovnali s jinak nezvladatelnými, protikladnými pocity.
Po 1970 Rakouský psychoanalytik Heinz Kohut tvrdí, že nejsouli uspokojovány potřeby dítěte, vytváří se u něj fragmentované Já s prvky narcisismu a velikášství.
Po 1970 Albert Ellis vyvíjí „racionálně emoční behaviorální terapii“, aby osvobodil lidi od zvnitřněných „musím“.
TYRANIE „MĚL BYCH“ KAREN
HORNEYOVÁ (1885–1952)
Sociální prostředí – od rodiny až ke škole, na pracovišti i v široké komunitě – rozvíjí vlastní kulturní „normy“ podporované určitými představami. V Německu narozená psychoanalytička Karen Horneyová tvrdí, že toto „nezdravé“ či „toxické“ sociální prostředí vytváří s velkou pravděpodobností v lidech nezdravé systémy představ, které jim brání využít svůj potenciál na maximum. Horneyová říká, že je důležité rozpoznat, kdy jednáme na základě
vlastních představ a kdy na základě těch získaných v toxickém prostředí. Ty fungují jako zvnitřněné instrukce s vysokým výskytem „měl bych“: například „měl bych být někdo důležitý“ nebo „měla bych zhubnout“. Horneyová své pacienty učila chápat, že v jejich psychice se sváří dva vlivy: jejich „skutečné já“ s autentickými touhami a „ideální já“, které se snaží naplnit očekávání společnosti. Ideální já plní mysl představami, které jsou nereálné vzhledem k povaze skutečného já, a vytvářejí tak negativní zpětnou vazbu v podobně „selhání“ skutečného já v honbě za cíli ideálního já. To vede ke vzniku třetího nešťastného já – „nenáviděného já“.
Zapomeňte na to, že nejste dokonalí. Žijte takoví, jací jste.
Karen Horneyová
Horneyová tvrdí, že samé „měl/ /měla bych“ jsou základem „kupčení s osudem“. Když jim nasloucháme, uvěříme, že dokážeme jako zázrakem řídit vnější realitu, opak je však pravdou, je to jen cesta k trápení a neuróze.
Názory Horneyové našly ponejvíce uplatnění v její éře, tj. v Německu počátkem 20. století, které směřovalo silně ke konformitě. ■
PRAVDU LÉPE
JEDINĚSNÁŠÍME, KDYŽ JI
FRITZ PERLS (1893–1970)
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Gestalt terapie
PŘEDTÍM
Po 1920 Carl Jung tvrdí, že lidé se potřebují propojit se svým vnitřním Já.
1943 Max Wertheimer vysvětluje gestalt pojem „produktivního myšlení“, který je důležitý pro osobní vhled.
1950 V knize Neuróza a lidský růst vysvětluje Karen Horneyová potřebu odmítnout očekávání kladená na nás ostatními.
POTOM
1961 Carl Rogers tvrdí, že o formě a směřování terapie rozhoduje klient, a ne terapeut.
1973 Richard Bandler, jeden ze zakladatelů neurolingvistického programování (NLP) a autor populárních knih, využívá ve své metodě mnoho technik gestalt terapie.
V18. století německý filozof Immanuel Kant radikálně změnil způsob uvažování o světě, když poukázal na to, že si nikdy nemůžeme být jisti tím, co existuje „mimo nás samé“, protože naše poznání je omezeno limity naší mysli a našich smyslů. Netušíme, jak věci vypadají zevnitř, poznáváme je jen prostřednictvím našich prožitků. Tyto názory vytvořily základ pro gestalt terapii, která prohlašuje, že nesmíme zapomínat na to, že lidská zkušenost, která je nesmírně složitá a zahrnuje tragédie a traumata, touhy a vášně
Lidé jsou přesvědčeni, že jejich náhled na svět je objektivně pravdivý
Jenže lidská zkušenost je zakřivena „čočkami brýlí“, kterými na svět nahlížíme.
A protože naše prožitky ovlivňuje to, jak ji vnímáme…
je možné měnit nejen naši vnitřní realitu, ale i vnější realitu života.
musíme odhodit hodnoty „dané“ společností a rodinou a objevit vlastní pravé hodnoty.
Pak si teprve uvědomíme, že vytváříme náš vlastní svět, naši „pravdu“.
Pravdu lépe snášíme, jedině když ji sami objevíme.
a téměř nekonečné množství možností, je zašifrována skrz „brýle“ jedince, kterými na ni nahlíží. Člověk automaticky neabsorbuje všechny zvuky, vjemy a pocity světa, registruje a vybírá si jen některé z nich.
Fritz Perls, jeden ze zakladatelů gestalt terapie, poukázal na to, že náš vlastní náhled na realitu se vytváří tím, jak ji vnímáme; tím, jak nahlížíme na vlastní prožitky, tj. nevytvářejí ho události samotné. Nicméně nám tento postřeh často uniká či na něj zapomínáme. Perls tvrdil, že máme sklony vydávat náš náhled
světa za danou objektivní pravdu, místo abychom si připustili roli vnímání a toho, jak ovlivňuje vytváření vlastního náhledu, z něhož pak vycházejí všechny naše myšlenky, činy a názory. Pro Perlse je jediná dosažitelná pravda ta, kterou si vytváříme my sami.
Přijetí odpovědnosti
Perls rozvinul své teorie ve 40. letech 20. století, kdy převládal psychoanalytický názor, že lidskou mysl lze redukovat na množinu biologických potřeb hledajících své uspokojení. Tento přístup mu připa
Podobně jako buddhismus, gestalt terapie podporuje rozvoj probuzeného uvědomění a přijetí změny jako nevyhnutelnosti. Perls nazýval změnu „studiem kreativních přizpůsobení“.
Tímto způsobem získali jeho pacienti schopnost ovlivnit krajinu své vnitřní mysli. A tím, že na sebe převezmou odpovědnost za vnímání reality, mohou vytvářet realitu, jakou sami chtějí.
Perls toho dosahoval tím, že učil pacienty základním procesům gestalt terapie. Prvním a nejdůležitějším úkolem bylo naučit se kultivovat své uvědomění a zaměřit ho na to, že člověk pociťuje přítom
Fritz Perls
nost. To jedinci umožní, aby přímo prožíval své pocity a vnímal realitu jako přítomnost. Tato schopnost „být tady a teď“ je nesmírně významná pro gestalt proces. Jde o aktuální emoční uvědomění, které tvoří základ chápání, jak člověk vytváří realitu a jak reaguje na své prostředí. Ukazuje také cestu k tomu, jak se naučit měnit způsob, jakým vnímáme sebe a své okolí.
Schopnost být v kontaktu se svými autentickými pocity – tedy skutečnými myšlenkami a emocemi – je podle Perlse nástrojem osobního růstu, který je pro něj důležitější než psychologické vysvětlení nebo zpětná vazba pramenící z jiných forem terapie. Perlse příliš nezajímá, „proč“ se něco děje; důležité je, „jak“ se na „co“ nahlíží. Přehodnocení potřeby zjišťovat „proč“ a přesun významu k tomu, „co“ a „jak“ vnímáme, spolu s přenesením odpovědnosti za hledání životního smyslu z analytika na pacienta znamenalo hlubokou proměnu vztahu mezi terapeutem a pacientem. Předcházející přístupy obecně předpokládaly, že terapeut povede pacienta ke stanovenému
Frederick „Fritz“ Salomon Perls se narodil v Berlíně na konci 19. století. Studoval lékařství, během první světové války působil krátce jako vojenský lékař a poté studium úspěšně zakončil. Následně vystudoval psychiatrii a po svatbě s psycholožkou Laurou Posnerovou v 30. letech 20. století společně emigrovali do Jižní Afriky, kde založili psychoanalytický ústav. Po rozčarování z přehnaně intelektuálního psychoanalytického přístupu se rozhodli koncem 40. let přesídlit do New Yorku a ponořili se do kypící
cíli. Gestaltismus je typický vřelým vztahem plným empatie mezi terapeutem a pacientem, kteří společně jako partneři usilují o dosažení cíle. Terapeut je aktivní, ale nevede pacienta za ruku. Gestaltismus v pojetí Fritze Perlse později vytvoří základy humanistického přístupu Carla Rogerse, přístupu orientovaného na člověka.
Popření osudu
Další složkou gestalt terapie je využívání jazyka. Základním pokynem, který dostane pacient ke zvýšení uvědomění si sebe sama, je, aby si všímal a změnil používání slova „já“. Perls tvrdí, že pokud máme převzít odpovědnost za vlastní realitu, musíme si povšimnout toho, jak používáme řeč k tomu, abychom dali najevo, že nad realitou nemáme žádnou kontrolu, což odporuje skutečnosti. Jestliže místo „já to nemůžu udělat“ řekneme „já to dělat nebudu“, je zřejmé, že jde o naše rozhodnutí. Tím se zmocňujeme vlastních pocitů; moje pocity ve mně vznikají a patří mi, z toho, jak se cítím, nemůžu nikoho jiného obviňovat.
kultury progresivního myšlení. Na konci 60. let se Perls s manželkou rozešel a přesídlil do Kalifornie, kde pokračoval v zásadních změnách v pojetí psychoterapie. V roce 1969 odjel do Kanady, aby tam vybudoval terapeutické centrum, ale již rok nato zemřel během semináře.
Hlavní díla
1946 Ego, hlad a agrese
1969 Gestalt terapie doslova
1973 Gestalt přístup a očitý svědek terapie
JE SKANDÁLNĚ NEDOSTATEČNÉ POSKYTNOUT CIZÍMU DÍTĚTI LÁSKU A DOMOV
DONALD WINNICOTT (1896–1971)
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Psychoanalýza
PŘEDTÍM
Po 1900 Sigmund Freud prohlašuje, že neurotické konflikty (a superego) vznikají v oidipovském období – mezi 3. a 6. rokem.
Po 1930 Melanie Kleinová tvrdí, že primitivní forma superega se tvoří již v prvním roce dítěte a že láska a nenávist jsou ve své podstatě propojeny.
POTOM
1947 Psycholožka a herní terapeutka Virginia Axlinová vypracovává osm principů terapeutické hry, z nichž jeden zní: „Přijímej dítě takové, jaké je.“
1979 Švýcarská psychoanalytička Alice Millerová píše v Dramatu nadaného dítěte, že nás všichni učí, abychom „uměli potlačovat své city“.
Mnoho lidí se domnívá, že pokud dítě vyrůstá bez lásky a porozumění, v nové rodině se bude harmonicky rozvíjet, jakmile budou tyto jeho esenciální potřeby zajištěny. Přestože stabilita a pocit přijetí pomáhají budovat základy, na nichž se může dítě zdravě rozvíjet a prospívat, jenom ony k tomu nestačí, neboť tvoří pouze jednu část jeho základních potřeb. Donald Winnicott byl první britský pediatr, který získal výcvik v psychoanalýze, vynikal hlubokým porozuměním pro vztah matky a dítěte a pro vývojové procesy u dětí. Byl silně ovlivněn
DONALD WINNICOTT
Ukazuje se, že adoptované
dítě dokáže uvěřit, že je milováno, teprve poté, co je nejprve nenáviděno.
Donald Winnicott
dítě v minulosti bolestně zklamáváno, pokud nebyly uspokojovány jeho základní emocionální a fyzické potřeby, narůstají v něm obranné mechanismy. Jsou to nevědomé síly, které ho chrání před nadějí, která by se mohla překlopit v další zklamání.
Obranné mechanismy, tvrdí Winnicott, vysvětlují přítomnost nenávisti. Dítě se bude předvádět ve výbuších hněvu namířených proti novým rodičům a vyjadřovat tak svoji nenávist, čímž celkem přirozeně vyvolá negativní postoje u toho, komu je svěřeno do péče, tedy u nových rodičů. Jeho chování se vyznačuje typickými „antisociálními sklony“.
U traumatizovaného dítěte je totiž potřeba nenávidět a být nenáviděno hlubší než potřeba revoltovat, a proto je v ozdravném procesu dítěte tak důležité, aby dospělý rodič jeho projevovanou nenávist toleroval. Dítěti musí být dovoleno, aby manifestovalo svou nenávist, ale rodič musí být
schopen tolerovat obojí, jak jeho nenávist, tak i svou vlastní. Tento názor může být pro většinu lidí, laiků i odborníků, šokující, a především je těžko přijatelný pro rodiče cizích dětí. Vnitřně je velmi obtížné smířit se se vznikající nenávistí. Přijdou logicky výčitky, protože „dítě už přece vytrpělo tolik“. Dítě se avšak aktivně chová nenávistně vůči rodiči proto, že si promítá minulé zkušenosti s týráním a zanedbáváním do nových rodičů a do nové reality.
Dítě z rozpadlé rodiny nebo bez rodičů „soustavně podvědomě hledá své rodiče“, a tak pocity k bývalému rodiči přenáší na novou pečující osobu. Dítě si natolik zvnitřnilo nenávist, že ji vidí všude kolem sebe, i když už dávno pominula. V nové situaci se potřebuje ujistit, co se stane, když jedná nenávistně. Winnicott vysvětluje: „Po čase v něm začne klíčit naděje a chce si otestovat nové prostředí, zdali bude nový rodič reagovat nenávistně, pokud bude mít objektivní důvod.“
Pro dítě je hračka dokázat nové rodině, že není hodno lásky.
Toto přesvědčení mu totiž vtiskly jeho bývalé negativní zkušenosti s rodiči. Z pohledu dítěte je to chování, kterým se chrání před rizikem, že začne cítit lásku nebo že je milováno, protože tu vždycky hrozí, že přijde zklamání.
Vyrovnat se s nenávistí Emoce, které vyvolává nenávist dítěte u rodičů stejně jako u jeho učitelů či jiných autorit, jsou velmi reálné. Winnicott tvrdí, že je nutné si je připustit, ne je popírat, což se zdá snadnější. Všichni si musejí uvědomit jedno, nenávist není osobní; dítě jen vyjadřuje úzkost z prožitých traumat před člověkem, kterého má po ruce.
Jak s nenávistí naloží autorita, je samozřejmě zásadní otázka. Dítě je přesvědčeno, že je nějakým způsobem špatné a že není hodno lásky, a tento pocit v něm reakce dospělého nesmí v žádném případě posílit. Dospělý se s nimi musí vyrovnat a uvědomit si, že jsou součástí jejich vztahu. Jedině tak se dítě začne cítit bezpečně a začne si vytvářet novou vazbu.
Ať je nové prostředí sebeláskyplnější, nemůže vymazat vzpo
„Antisociální sklony“ jsou u dětí výrazem jejich úzkosti, musí si rodiče prověřit, jestli jim dokážou zajistit podpůrný a milující domov.
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Psychoanalýza
PŘEDTÍM
1807 Německý filozof Georg Hegel hlásá, že vědomí „já“ závisí na přítomnosti toho „druhého v nás“.
1818 Německý filozof Arthur Schopenhauer tvrdí, že neexistuje objekt, aniž by ho nějaký subjekt nepozoroval, a že vnímání objektu je omezeno naší osobní schopností a zkušeností.
1890 William James rozlišuje ve svých Principech psychologie mezi egem, které ví, a naším „druhým já“, které poznáváme.
POTOM
1943 Francouzský filozof JeanPaul Sartre tvrdí, že naše vnímání světa čili toho druhého v nás se změní, když se objeví další osoba; její názory o druhém v nás totiž vstřebáváme mezi vlastní.
NEVĚDOMÍ JE ŘEČÍ TOHO DRUHÉHO V NÁS
JACQUES LACAN (1901–1981)
Druhé v nás je všechno, co leží za hranicemi našeho ega.
PProstřednictvím existence druhého v nás definujeme a redefinujeme sami sebe.
Světu můžeme rozumět jen prostřednictvím jazyka (řeči) toho Druhého v nás.
Jazyk používáme i pro vyjádření našich nejvnitřnějších myšlenek
Nevědomí je řečí toho Druhého v nás.
sychoanalytici vysvětlují nevědomí jako místo, v němž jsou uloženy všechny vzpomínky, které chceme potlačit a které nemohou být vědomě znovu vytaženy na světlo. Nevědomí promlouvá k vědomému Já několika různými způsoby: Carl Jung věřil, že nevědomí se ukazuje probouzejícímu se vědomí ve snech, symbolech a v řeči archetypů, zatímco Freud se domníval, že se projevuje v motivovaném jednání a charakteristickými „přeřeknutími se“. Nejrůznější psychoanalytické školy se však shodují na tom, že nevědomí má mnohem širší záběr a poskytuje mnohem komplexnější obraz, než který je přidělen vědomému Já. Francouzský psychiatr Jacques Lacan byl přesvědčen, že řečí nevědomí je náš jazyk, není však jazykem našeho Já (tedy ega), ale toho Druhého v nás.
Vnímání svého Já
Pojem Já chápeme všichni jaksi automaticky – každý z nás existuje jako samostatná, individuální lidská bytost, která vnímá svět vlastníma očima, je si vědom hranic, které nás dělí od ostatních jedinců a světa kolem nás, a uvě
ÚKOLEM ČLOVĚKA JE,
ABY ZRODIL SÁM SEBE
ERICH FROMM (1900–1980)
ERICH FROMM
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Humanistická
psychoanalýza
PŘEDTÍM
1258–61 Perský súfijský mystik a básník Rúmí říká, že touha lidské duše pramení z její odloučenosti od svého zdroje.
1950 Rollo May tvrdí, že „skutečná víra“ znamená čelit životním překážkám s odvahou převzít odpovědnost a rozhodování na sebe.
POTOM
1950 Karen Horneyová říká, že neurotické Já je rozštěpeno mezi idealizované Já a skutečné Já.
Po 1960 Abraham Maslow chápe tvořivost a myšlení jako znak sebeaktualizovaných jedinců.
Po 1970 Fritz Perls tvrdí, že musíme najít sami sebe, abychom se mohli seberealizovat.
Schopnost nacházet smysl života je základním rysem lidské rasy. Podle amerického psychologa německého původu Ericha Fromma tento rys také rozhoduje o tom, zdali vykročíme cestou radosti a spokojenosti nebo s sebou budeme vláčet svár a neštěstí. Fromm věřil, že život je sám o sobě plný bolesti. Učinit ho snesitelným lze jedině tím, že mu dáme smysl a budeme hledat a budovat své vlastní já. Vrcholným cílem lidského života je rozvíjet to, co Fromm označil jako „nejcennější vlastnost, kterou je člověk obdařen“, totiž „milovat život“.
Podle Fromma je život ze své podstaty plný emocionální frustrace, protože lidé žijí ve stavu neustálého boje. Stále se snažíme vyvážit svou individuální povahu, totiž svoji existenci jako samostatného jedince – s potřebou vytvářet kontakt. V jádru naší podstaty je schopnost žít ve společném vztahu s ostatními, tj. žít v souladu s přírodou a v souladu s ostatními lidmi. Přesto vnímáme, že jsme se vzdálili přírodě i ostatním lidem. A co je horší, máme jedinečnou schopnost vnímat toto oddálení
Život je plný úzkosti a bezmoci, protože jsme se vzdálili přírodě a jeden druhému.
Tyto pocity lze překonat tím…
… že budeme rozvíjet schopnost milovat a uvažovat o své izolaci. Lidé obdařeni rozumem jsou životy uvědomující si sebe sama.
Fromm vysvětloval toto vzdálení se přírodě vznikem intelektu, který umožnil vnímat oddálení. Právě schopnost racionálně uvažovat nám dovolila překročit hranice přírody. Poskytla nám schopnost žít produktivní život a dopřála nám intelektuální nadřazenost, ale taky možnost pochopit, že jsme v tomto světě sami.
Rozum nám umožnil vnímat vlastní smrtelnost a smrtelnost
Pro průměrného člověka není nic horšího než nebýt ztotožňován s žádnou větší skupinou.
Erich Fromm
… že svůj život zasvětíme hledání a objevování vlastních postojů a schopností
… že přijmeme vlastní jedinečnost
ERICH FROMM
Čtyři neproduktivní typy charakterů
Receptivní typ nedokáže nic jiného než se smířit se svou rolí, nikdy se nesnaží o změnu nebo zlepšení.
Vykořisťovatelský typ je agresivní a sebestředný, angažuje se v násilí a plagiátorství.
Jediným způsobem, jak správně milovat, je podle Fromma milovat svobodně, ponechat druhému jeho celou individualitu; respektovat jeho odlišné názory, preference a to, čemu věří. Láska nevznikne, když najdeme svoji přesnou kopii, není to otázka nalezení dokonalého protějšku.
Je to „spojení s někým nebo něčím, co je mimo nás, pod podmínkou udržení naší celistvosti a nezávislosti“.
Mnoho lidí vydá spoustu času i peněz na to, aby vypadali lépe, protože tak dosáhnou pocitu, že jsou žádoucnější, aby je mohl
Poznat sám sebe je základní příkaz, v tom je síla a štěstí člověka.
Erich Fromm
Hromadivý typ bojuje, aby si udržel, co má, a chce pořád víc a víc.
někdo milovat nebo po nich toužit. To je naprosto zbytečné, protože jedině člověk s pevným vědomím sebe sama, který si dokáže stát za vlastními názory, je schopen svobodně a skutečně milovat. Ti, kteří jen lásku hledají, místo aby sami milovali, přirozeně selhávají; vytvářejí obdobné vztahy i jinde, místo aby dávali, chtějí jen přijímat – ať jde o materiální, či nemateriální věci. Tito lidé věří, že zdroj všeho dobra leží vně, neustále je žene snaha něco si opatřovat, přestože jim to nepřináší úlevu.
Charakterové typy
Fromm identifikoval několik typů charakteru, které nazval „neproduktivní“; jsou to lidé, kteří nepřijali skutečnou odpovědnost za své činy a jednání, a brání se tak produktivnímu osobnímu růstu. Každý ze čtyř neproduktivních typů – receptivní, vykořisťovatelský (kořistnický), hromadivý (křečkovský) a tržní – má své kladné i záporné stránky. Pátý typ, nekrofilní, je bezvýhradně záporný a šestý typ – produktivní charakter – je podle Fromma ideál. Ve skutečnosti jsou naše osobnosti víceméně utvořené kombi
Tržní typ umí „prodat“ všechno včetně své image. nací všech čtyř hlavních charakterových typů.
Člověk s receptivní orientací žije pasivně v jakémsi statu quo, přijímá vše, co je mu dáváno. Tito lidé se nechávají raději vést, než aby někoho řídili, nechávají za sebe konat ostatními. V extrémním případě jde o postoj oběti, která se zhroutila do pasivního očekávání, ale v dobrém slova smyslu jde o vrcholný příklad oddanosti a věrnosti. Fromm je přirovnává historicky k povahám sedláků a gastarbeiterů.
Vykořisťovatelská orientace profituje na úkor ostatních, vykořisťovatelé si berou všechno, co se jim naskytne, aniž by pracovali nebo se o to zasloužili. Mají vysoké sebevědomí a jsou velmi iniciativní. Příkladem je historicky aristokracie, která vládla poddaným a hromadila bohatství na jejich úkor.
„Křečci“ neustále hledají známé na vyšších místech a podle významnosti hodnotí i své blízké, jako by je považovali za formu majetku. Žízní po moci, nemají v sobě špetku šlechetnosti, na druhé straně jsou to pragmatici a spořivci. Historicky je ilustruje především střední vrstva či
DOBRÝ ŽIVOT JE PROCES, NE STAV BYTÍ
CARL ROGERS (1902–1987)
CARL ROGERS
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Přístup zaměřený na člověka
PŘEDTÍM
Po 1920 Rakouský psychoanalytik Otto Rank předkládá názor, že pro psychický růst a rozvoj je nutné zbavit se překonaných názorů, pocitů a chování.
Po 1950 Abraham Maslow tvrdí, že na lidi nesmíme nahlížet jako na soubor příznaků, ale především jako na lidské bytosti.
POTOM
Po 1960 Fritz Perls šíří názor, že člověk se má zbavit očekávání jiných, aby našel sám sebe.
2004 Americký humanistický psycholog Clark Moustakas zkoumá jedinečné složky života: naději, lásku, identitu, tvořivost, individualitu a proces stávání se.
Během celého 19. století a ještě začátkem 20. století se k léčbě psychických stavů přistupovalo na základě představy, že duševní nemoc je jasně vymezená patologická porucha, kterou je potřeba odstranit. Soudobá široce rozšířená psychoanalytické teorie například definovala osoby potýkající se se svým duševním stavem jako „neurotiky“. Na duševní choroby se hledělo s podezřením a většina tehdejších psychologických praktik a teorií předkládala přesné definice a jednoznačná vysvětlení jejich příčin a neměnné metody léčby. Americký psycholog Carl Rogers přistoupil k duševnímu zdraví mnohem niterněji a tím změnil pojetí psychoterapie jednou provždy. Cítil, že soudobé postoje jsou příliš vykonstruované a rigidní, než aby dokázaly vyložit něco tak dynamického, jako je lidský prožitek, a že lidstvo je natolik rozmanité, že se nemůže vtěsnat do úzce vymezených kategorií.
Usilování o duševní zdraví
Rogers zastával názor, že je absurdní považovat duševní
pohodu za určitý setrvalý stav; dobré duševní zdraví není něco, čeho bychom náhle dosáhli na konci řady jednotlivých kroků. Ani není možné se k němu propracovat například uvolněním tenze předchozího neurotického stavu tím, že uspokojíme své biologické pudy a pohnutky, jak to hlásali psychoanalytici. Stejně tak není možné vypěstovat si duševní zdraví tím, že budeme dodržovat specifický program, sestavený pro dosažení a uchování stavu naší vnitřní homeostázy čili rovnováhy, a tím se nám podaří omezit vliv okolního chaotického světa na naše Já, jak doporučovali behavioristé. Rogers se nedomníval, že u lidí existuje něco jako „poškozený“ stav, který je potřeba opravit a nahradit lepším stavem, spíše nahlížel na lidské prožívání, lidskou mysl a prostředí jako na živý a neustále se rozvíjející proces. Hovořil o „trvale probíhajícím procesu prožívání organismu“ – tj. že život existuje v prožívání každého okamžiku.
Zdravé vnímání sebe sama by nemělo být něčím daným, ale mělo by jít o plynulý a proměňující se jev otevřený různým možnostem.
Dobrý život je proces, ne stav bytí.
Abychom se mohli radovat ze života, potřebujeme…
plně se otevřít všem prožitkům.
… převzít odpovědnost za svá rozhodnutí.
… jednat se sebou a ostatními s bezvýhradně pozitivním respektem
134 CARL ROGERS
Pracovat na čas v rozvojové zemi může být způsobem, jak se otevřít novým zkušenostem, zpochybnit dané představy o životě a zjistit něco víc sami o sobě.
aniž bychom se cítili jako v pasti. Cílem je, aby se naše prožívání stalo výchozím bodem pro vytváření naší osobnosti, než abychom se snažili vyhovět obrazu, který jsme si o sobě vytvořili. Pokud se budeme držet představ o tom, jaký má být náš život, místo abychom viděli skutečnou realitu, pravděpodobně zjistíme, že se naše potřeby a přání „neshodují“ s tím, co je nám k dispozici.
Když svět nedělá, co od něj chceme, a my se přitom nedokážeme přizpůsobit nebo nehodláme pozměnit naše představy, vznikají rozpory v podobě defenzivního chování. Rogers vysvětluje defenzivní přístup jako sklon využívat nevědomé strategie, které zabrání, aby problematický vjem pronikl do našeho vědomí. Buď to, co se děje nám nebo co se děje kolem nás, popíráme (tj. blokujeme), nebo to dezinterpretujeme (tj. zkreslujeme význam toho, co se přihodilo), a tím de facto odmítáme přijmout realitu takovou, jaká je, jen
abychom si byli schopni udržet vžité představy. Tím ovšem promarníme potenciál nekonečných možností, který nám svět nabízí, jen proto, že je vnímáme jako špatné nebo pro nás nevhodné. Defenzivní pocity a představy, které vznikají při střetu reality s vžitými představami, vytvářejí omezený a nepravdivý výklad toho, co prožíváme.
Abychom se mohli podílet na „probíhajícím procesu orgasmického prožívání“, jak to Rogers nazývá, musíme se plně otevřít novým zážitkům a odhodit veškerou defenzivu.
Široká škála emocí
Tím, že prožíváme širokou škálu emocí, získáváme hlubší a pestřejší zkušenosti ve všech aspektech svého života. Můžeme se domnívat, že dokážeme selektivně blokovat některé emoce a potlačovat zneklidňující a rušivé pocity, ale když to uděláme, nevyhnutelně snižujeme
Zafixovaný pohled na svět vede často k trápení; máme pocit, jako by nás chtěli prostrčit příliš těsným otvorem, deptá nás pocit, že život není takový, jak jsme si ho představovali. Rogers nás vyzývá, abychom odhodili zažité představy a viděli svět, jaký je.
Vědomí Já a osobnost vznikají z prožívání, prožitky nejsou vykládány…, aby zapadaly do předem vytvořených vlastních struktur.
Carl Rogers
repertoár emocí, které prožíváme, a tím si odpíráme přístup ke komplexní životní zkušenosti. Pokud na druhé straně dovolíme, abychom se zabydleli ve svých emocích, včetně těch, které jsme označili jako negativní, přísun pozitivních vjemů bude o to intenzivnější – tedy když nejprve proži
Subjektivní lidská bytost má vlastní hodnotu… ať je na ni pohlíženo jakkoli, je to v první řadě člověk.
Carl Rogers
Úspěchů si musíme cenit, Rogers jejich hodnotu nesnižuje, ale stojí podle něj až na druhém místě. Být přijímaný ostatními a zařadit se mezi komunitu je základní lidská potřeba, není nutné si ji „zasloužit“ konkrétními činy a chováním. Rogers tvrdí, že hodnota jedince je vrozeně dána již samotným zázrakem existence. Přijetí nesmí být nikdy podmíněno požadavky: bezvýhradné pozitivní přijetí je klíčem k tomu, abychom mohli prožít „dobrý život“.
Carl Rogers
Pokud lidé začnou sami sebe více přijímat, začnou mít se sebou větší trpělivost. Přijetí zmírňuje vnímání tlaku, že je třeba něco udělat, něco vidět a něco získat, které vzniká, pokud žijeme s mylnou představou, že tyto věci určují naši vlastní hodnotu. Jedině pak si můžeme uvědomit, že každý z nás je postupně vznikajícím dílem, jak o tom Rogers píše ve své klíčové práci Jak se stát člověkem – všichni procházíme procesem „stávání se“. Může se to zdát ironické, ale pokud budeme sami sebe více přijímat a odhodíme nezdravý tlak a trvalou sebekritiku, dokážeme být mnohem produktivnější.
Věřit sami sobě
Abychom prožili „dobrý život“, jak ho chápe Rogers, znamená to naučit se věřit sami sobě. Čím více je člověk otevřenější, tím více zjišťuje, že věří sám sobě, svým pohnutkám, a začíná se s rostoucím klidem spoléhat na vlastní rozhodování. Už nemusí potlačovat nic ze svého já, může naslouchat jiným částem svého já.
Tím se jim otevírá přístup k široké škále pohledů a pocitů,
Carl Rogers se narodil v americkém státě Illinois v Oak Park v přísně protestantské rodině. Než odešel na univerzitu, navázal jen minimum přátelství mimo rodinu. Původně vystudoval zemědělství, ale když se oženil se svou láskou z dětství Helen Elliottovou, zapsal se v roce 1924 do teologického semináře. Z něho však odešel a zamířil studovat psychologii. Rogers pracoval na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu, kde rozvíjel psychologii zaměřenou na klienta. Také pracoval pro armádní instituci, United Service Organizations
následně pak dokáží lépe posoudit, která rozhodnutí budou skutečně realizovat jejich potenciál. Jsou schopni mnohem ostřeji vidět, jakým směrem se chtějí ubírat jejich skutečná přání, a podle toho činit rozhodnutí ve shodě se svými potřebami. Přestávají být vydáni napospas tomu, co si myslí, že by měli dělat, nebo co jim vnucuje rodina a společnost, a mohou konečně s lehkostí existovat v přítomnosti a uvědomovat si své skutečné potřeby. Teprve nyní si mohou začít věřit „ne proto, že by byli neomylní, ale protože dokážou přijmout důsledky svých činů a korigovat je, pokud je přestanou uspokojovat“.
Pokud žijeme „dobrý život“, máme pocit, že nám náš život patří, a přebíráme za sebe odpovědnost – to je další princip Rogersovy filozofie, který převzal z existencialismu. To, k čemu se rozhodneme, záleží výhradně na nás, proto nevzniká vztek ani rozhořčení, jestliže jsme se sami za sebe rozhodli, co chceme nebo potřebujeme, a podnikli kroky, abychom to uskutečnili. Současně nastupuje vyšší odpovědnost a zvýšená tendence investovat
(USO), kde posky toval terapii vojákům vracejícím se z druhé světové války. V roce 1964 získal titul „Humanista roku“ od Americké humanistické společnosti a v posledních deseti let se věnoval práci pro udržení míru. Za to byl v roce 1987 nominován na Nobelovu cenu.
Hlavní díla
1942 Poradenství a psychoterapie
1951 Terapie zaměřená
na klienta
1961 Jak se stát člověkem
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Humanistická psychologie
PŘEDTÍM
Po 1920 Alfred Adler prohlašuje, že jediná motivační síla našeho chování a prožívání je usilování o dokonalost.
1935 Henry Murray vyvíjí svůj Tematický apercepční test, který měří osobnost a motivaci.
POTOM
Po 1950 Kurt Goldstein definuje sebeaktualizaci jako tendenci maximálně aktualizovat individuální schopnosti organismu a tvrdí, že nutkání aktualizovat se představuje jedinou hnací sílu, která determinuje život člověka.
1974 Fritz Perls říká, že každá živá bytost „má jediný vrozený cíl“ – aktualizovat sebe sama.
ČÍM ČLOVĚK MŮŽE
BÝT,
TÍM MUSÍ BÝT
ABRAHAM MASLOW (1908–1970)
Zhistorie víme, že si lidstvo odjakživa kladlo otázku, proč tady jsme a jaký je smysl našeho života. Původem těchto otázek je potřeba zjistit, co nám přinese největší uspokojení, a zmatek, který provází naše hledání. Psychoanalytici tvrdili, že naplnění vrozených biologických pudů vede k uspokojení, behavioristé zdůrazňovali význam uspokojování fyziologických potřeb potravou, spánkem a sexuálním životem, zato nová vlna psychologů v první polovině 20. století se domnívala, že cesta k vnitřní spokojenosti je mnohem složitější.
Jeden z hlavních představitelů nového přístupu k této otázce byl Abraham Maslow, psychoterapeut, který je považován za jed noho ze zakladatelů humanistické psychologie. Maslow se ve svém bádání zaměřil na to, co je pro nás nejdůležitější: na lásku, naději, víru, spiritualitu, individualitu a existenci. Podle jeho teorie musíme objevit skutečný smysl svého života a věnovat se mu, abychom dosáhli vysoce rozvinutého stavu vědomí a realizovali maximálně svůj potenciál. Maslow označuje
tento nejvyšší stav bytí jako sebeaktualizaci.
Směřování k sebeaktualizaci
Maslow vytvořil vysoce strukturovaný model, kterým objasňuje povahu lidské motivace a definuje kroky, které člověk musí absolvovat, aby dosáhl sebeaktualizace. Jeho proslulá hierarchie potřeb, která je často zobrazována jako pyramida, umisťuje základní lidské potřeby na její základnu a všechny další významné životní potřeby vždy o stupeň výše.
Maslowova hierarchie se štěpí na dvě oddělené části. Na začátku jsou čtyři stupně, které tvoří „nedostatkové potřeby“, ty všechny musí být naplněny, aby se člověk mohl posunout do „růstových potřeb“ a dosáhnout vyššího intelektuálního uspokojení. Nedostatkové potřeby jsou ty nejzákladnější: zahrnují biologické potřeby (např. voda, potrava, spánek), potřebu jistoty a bezpečí, lásky a sounáležitosti (být přijímán jinými a patřit někam), potřebu uznání a úcty (být úspěšný a získávat respekt).
Na vyšší úrovni se nacházejí růstové potřeby: kognitivní
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Logoterapie
PŘEDTÍM
600–500 př. Kr. Indický
Gautama Buddha učí, že utrpení je způsobeno touhou, pokud ji odhodíme, zmírníme tím utrpení.
458 př. Kr. Řecký antický dramatik Aischylos zkoumá ideu, že „moudrost přichází prostřednictvím utrpení“.
POTOM
Po 1950 Francouzští existenciální filozofové, např. Jean‑Paul Sartre, tvrdí, že život nemá smysl daný od Boha, ale že ho musíme sami objevit.
2003 Martin Seligman říká, že „plnohodnotný“ život zahrnuje radost, zaujetí („flow“) a smysl.
2007 Americký psycholog
Dan Gilbert vysvětluje, že lidé nejsou šťastní kvůli tomu, jak se na štěstí dívají.
UTRPENÍ PŘESTÁVÁ BÝT UTRPENÍM VE CHVÍLI, KDY NAJDE SVŮJ SMYSL
VIKTOR
FRANKL (1905–1997)
Krátce potom, co se vídeň ský psychiatr Viktor Frankl začal věnovat prevenci sebevražd a léčbě deprese, byl v roce 1942 s ženou, bratrem a celou rodinou deporto ván do koncentračního tábora. Strávil tam tři roky, prožil mnohé hrůzy, byl svědkem utrpení a smrti všech blízkých z rodiny a nakonec vyvázl živý jako jediný. Ve své knize Člověk hledá smysl (1946), kterou sepsal v návaznosti na tyto zážitky, Frankl vysvětluje, že lidé mají dvě síly k tomu, aby se vyrov
nali s bolestnými a zdrcujícími situacemi a dokázali žít dál: je to schopnost činit vlastní rozhodnutí a svoboda postoje. Frankl zdůraz ňuje, že nejsme vydáni napospas našemu prostředí a událostem, protože jedině my diktujeme, jak nás vše ovlivní. I na utrpení lze pohlížet různě v závislosti na tom, jak si ho vykládáme.
Člověk, který nemá na světě zhola nic, může přesto žít blaženě. Viktor Frankl
Frankl cituje případ jednoho pacienta, který trpěl smutkem nad ztrátou ženy. Frankl se ho zeptal, co by bylo, kdyby zemřel dříve on, a muž odpověděl, že by to pro jeho ženu byla velká rána. Frankl tedy poukázal na to, že byla ušetřena zármutku, ovšem pacient ho musí snášet sám. Tím, že dal zármutku smysl, učinil ho snesitelnějším: „Utrpení přestává být utrpením ve chvíli, kdy najde svůj smysl.“
Smysl je podle Frankla něco, „co musíme objevit, ne vytvářet“, a musíme ho objevit my sami. Nacházíme ho tím, že žijeme, pak především v lásce, tvorbě a ve způsobu, jakým na život nahlížíme. ■
RACIONÁLNÍ NÁZORY VYTVÁŘEJÍ ZDRAVÉ EMOČNÍ
DŮSLEDKY
ALBERT ELLIS (1913–2007)
V KONTEXTU
PŘÍSTUP
Racionálně‑emoční behaviorální terapie
PŘEDTÍM
1927 Alfred Adler tvrdí, že chování člověka pramení z jeho názorů.
Po 1940 Role vnímání při vytváření reality je popularizována hnutím gestalt terapie.
1950 Karen Horneyová vybízí, abychom se zbavili „tyranie měl bych“.
POTOM
1960 Aaron Beck tvrdí, že deprese je výsledkem nereálných negativních názorů na svět.
1980 Americký psychiatr David Burns zařazuje mezi kognitivní distorze (zkreslení): dělání ukvapených názorů, postoj „všechno nebo nic“, „já mám vždycky pravdu“, přehnané zevšeobecňování a malování katastrofických scénářů.
Epiktétos, řecký antický filozof, prohlásil v roce 80 po Kr., že „lidé se netrápí ani tak událostmi, jako tím, jak na ně nahlížejí“. Tento princip je základem racionálněemoční behaviorální terapie (REBT), zkoncipované doktorem Albertem Ellisem v roce 1955. Podle ní prožitky nezpůsobují konkrétní emocionální reakci, ale tuto reakci naopak vytváří individuální názorový systém člověka. Ellis si při své terapeutické praxi ve 40. a 50. letech povšiml, že mnozí jeho pacienti sice získali náhled na sebe a na své dětství, ale symptomy problémů u nich bohužel
