HISTORIE, SYMBOLIKA
POČÁTKY KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ
Druhy korunovačních klenotů
Korunovace
KORUNOVAČNÍŘÁDČESKÝCHKRÁLŮAPOŽEHNÁNÍČESKÝCHKRÁLOVEN
Korunovační klenoty a státní symboly.
Koruna Karla Velikého
Koruna krále Ludvíka XV.
Koruna Napoleona Bonaparte
Koruna císaře Napoleona III.
KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ
Historie země
Král Vratislav II.
Král Vladislav II.
Přemysl Otakar I. dědičným králem českým
ZLATÁ BULASICILSKÁ
LEV – SYMBOLČESKÉHO STÁTU
Král Přemysl Otakar II. a jeho pohřební koruna
KORUNAKRÁLE VÁCLAVA II.
POHŘEBNÍINSIGNIEKRÁLE RUDOLFA I.
Od království k republice
DALŠÍOSUDYČESKÝCHKORUNOVAČNÍCHKLENOTŮ
Svatováclavská koruna
Další součásti korunovačních klenotů
Žezlo a jablko Ferdinanda I.
Svatováclavský meč
Korunovační plášť
Korunovační kříž
Kožená pouzdra
země
Korunovační klenoty
Korunovační plášť uherských králů a královen
KRÁLOVSKÁSTRÁŽKORUNOVAČNÍCHKLENOTŮ
Svatoštěpánská koruna za revoluce v Uhrách
Historie země
Korunovační
RUSKO
Historie země
Korunovační klenoty
ANGLIE
Historie země
NEŠŤASTNÉMANŽELSTVÍKRÁLE JIŘÍHO IV.
KORUNOVACEKRÁLE KARLA III.
Korunovační klenoty
Koruna svatého Eduarda
Imperiální státní koruna
Koruna Jiřího prince z Walesu
Koruna královny Alžběty – královny matky
Koruny královen-manželek
Další britské koruny
Královské jablko a žezlo
Ceremoniální předměty
Korunovační pláště
Historie země
klenoty
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
NOVODOBÉ MONARCHIE
Historie země
Korunovační klenoty
BULHARSKO
Historie země
Korunovační klenoty
KRÁLOVSTVÍ V NĚMECKU PO ROCE
BAVORSKO
Korunovační klenoty
HANNOVERSKO
Historie země
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
VESTFÁLSKO
Historie země
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
KORUNAPROKRÁLE ARDRY
Historie země
Korunovační klenoty
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
Historie země
Korunovační klenoty
Korunovační klenoty
země
Korunovační klenoty
Historie země
POUŽITÁ LITERATURA
PERIODIKA
Úvodní slovo
Korunovační klenoty patří k nejcennějším a nejstřeženějším symbolům států. Jsou symbolem jejich státnosti a moci panovníka, památníkem národní historie, státním pokladem a uměleckým dílem často nevyčíslitelné hodnoty. Kromě koruny, žezla a říšského jablka k tzv. regáliím patří též ceremoniální předměty, jako je korunovační meč nebo roucho. Každá ze součástí korunovačního pokladu má svůj symbolický význam a roli při korunovaci i při výkonu panovnické moci. V širším slova smyslu do korunního pokladu náleží i drahocenné čelenky a jiné šperky královen.
Historie korunovačních klenotů sahá až do dávného starověku a byla zřídkakdy klidná. Tyto klenoty jsou přímo spojeny s osudy panovnických rodů a vlád a byly tím prvním, o co měli zájem nejen dědicové trůnu, ale také uchvatitelé moci z domova i zahraniční. Proto byly jejich osudy často psány krví.
Jedinečný význam korunovačních klenotů se odráží rovněž v pravidlech a ceremoniálech, při kterých byly nebo jsou používány. Panovník nebo panovnice se stávají hlavou státu a nositelem královské insignie z Boží milosti, prohlášením za krále nebo císaře, složením slibu a přijetím panovnických insignií. Jejich mimořádné postavení se projevuje při korunovaci a dalších státních ceremoniálech i při pohřbu korunované hlavy. Ceremoniály byly vždy navrženy tak, aby vyjadřovaly jejich posvátnost, aby byly nádherné a vryly se navždy do paměti účastníků a diváků.
Většina korunovačních klenotů se sice dochovala dodnes, ale mnoho jich bylo zničeno za dramatických zlomů národní historie, např. za anglické revoluce roku 1649, Velké francouzské revoluce roku 1793 nebo v roce 1811, když Prusko dalo roztavit polské korunovační klenoty, aby zničilo doklad existence nezávislého polského státu. Častokrát byly klenoty ukrývány, některé byly odcizeny nebo rozebrány a zlato a drahé kameny byly prodány. Mnoho nechybělo a korunovační klenoty Svaté říše římské, Uher nebo Království českého mohly být na konci druhé světové války nenávratně ztraceny, podobně i ruské v letech 1917 až 1922. Mezi nejstarší dochované patří korunovační klenoty Svaté říše římské, Lombardie, Uher, Království českého, Švédska nebo Rakouska.
Monarchie jsou součástí historie téměř všech států světa, několik desítek z nich je monarchiemi dodnes. V mnoha zemích i republikánské vlády udržují dobré vztahy s královskými rodinami (např. Rumunsko, Srbsko), které se nesmazatelně zapsaly do jejich historie. Svržené panovnické rodiny jsou dodnes v kontaktu s panujícími rody a navzájem se účastní oficiálních i soukromých akcí (třeba korunovace britského krále Karla III. v roce 2023 nebo pohřbu řeckého krále Constantina v roce 2024).
Z hlediska tuzemského práva korunovační klenoty patří mezi symboly státu, proto je jim prokazována úcta a potřebná ochrana. Podle mezinárodního válečného práva jsou řazeny mezi
nejvýznamnější národní kulturní památky a jako takové se nemohou stát válečnou kořistí ani být úmyslně zničeny.
Podívejme se společně, jak korunovační klenoty a ceremoniály vzni kaly a jak se v nich projevovaly historické
události v Evropě a v jejích bývalých koloniích v Brazílii a Mexiku. Seznámíme se zajímavými osobnostmi, historickými událostmi a s jedinečnými uměleckými díly nevyčíslitelné hodnoty.
Autor
„Koruna si musí neustále získávat uznání, respekt a důvěru občanů.“
Král Filip VI. Španělský, 2014 v projevu při nástupu na trůn
▲ Babylonský král Chammurapi na trůnu s žezlem v pravé ruce (1792–1750 př. n. l.)
HISTORIE,
KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ
POČÁTKY
KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ
Člověk je tvor společenský a potřebuje mít svého vůdce, kolem kterého se semkne a který jeho činnost koordinuje s ostatními lidmi. Vůdce smečky mají lidoopi, měli je i pravěcí lidé žijící v rodinách a v rodových společenstvích. V první řadě bylo a je úkolem náčelníků zajistit svému rodu podmínky pro život (obživa) a chránit ho před jinými rody, které by je mohly ohrozit. Dalším úkolem bylo organizovat dělbu práce (lovci, zemědělci, pastevci, řemeslníci, bojovníci) a řešit spory mezi členy rodu.
A protože už od pravěku se lidé báli neznámých věcí, objevili se první kněží
a náboženství, která byla spojena zejména s přírodními živly. Víra nebo náboženství ovládá člověka dodnes a byla a je úzce spojena s vůdci lidí – je to spojení duchovní a politické moci. Někdy to bylo i spojeno v jedné osobě, proto např. české slovo „kníže“ pochází ze slova „kněz“. Postupně došlo ke zvětšení rozsahu území a počtu lidí, kteří rody tvořili a jež náčelníci vedli. Několik rodových území spojených do většího celku si z dosavadních náčelníků volilo svého vůdce, „prvního v pořadí“ – odtud pochází latinské slovo princeps, kterým byl v římské republice označován vedoucí člen senátu a později kníže. Vyšším stupněm v hierarchii
▲ Korunovace Karla I. Velikého papežem Lvem III. – detail fresky Rafaela Santiho ve Vatikánu
se stal vévoda , král nebo chán či sultán a nejvyšším císař nebo car.
Kolem náčelníků a později panovníků se vytvořila skupina bojovníků, které vedli do obranných nebo útočných bojů. Ti s největšími schopnostmi a důvěrou se stali správci hradišť (později hradů)
a okolního území a zodpovídali za jejich bezpečnost, výběr poplatků (naturálie, peníze) a výkon soudní moci. Z těchto tzv. družiníků vznikla šlechta.
Dokud nebyl objeven princip demokratické volby, byli panovníci dědičnou hlavou států s absolutní mocí. Tu ale postupem času ztráceli ve prospěch aristokracie a od 18. století i obchodních vrstev. V 19. století se většina evropských států proměnila v konstituční monarchie
a panovníci se změnili z vládnoucích v panující hlavy států (např. Velká Británie).
Každý náčelník se od běžných členů rodu odlišoval lepším obydlím, zbraněmi nebo oděvem či koňmi a dostával také větší část úrody, zvěřiny a kořisti. Kromě toho byl jako vůdce rodu označen nějakými symboly (kožešiny, rohy, peří aj.), jako tomu bylo do 19. století např. u severoamerických indiánů. Pokud lidé nalezli nějaký zvláštní a hezký předmět (např. jantar, perly, kousky zlata), nepochybně je náčelník nebo kníže získal jako první a použil je ke zdůraznění své moci i velikosti majetku, kterým se lidé také začali odlišovat.
Když se lidstvo naučilo zpracovávat kovy (měď, bronz) a zejména pak drahé
▲ Rakev faraona Tutanchamona s jeho vyobrazením s korunou na hlavě a se dvěma
žezly v rukou
kovy (stříbro a zlato), začali z nich vyrábět rovněž symboly politické moci tzv. regálie: koruny, žezla, náhrdelníky, náramky nebo spony plášťů a kožešin. Slovo regalia pochází z latinského slova rex (král, vládce) a znamená „hodný krále“.
Znakem vládce byl a stále je i trůn nebo knížecí stolec, tedy přední místo mezi ostatními náčelníky, knížaty nebo později ministry. Trůn míval podobu velkého kamene nebo dřevěného křesla, které byly umístěny uprostřed opevněného hradiště nebo na nějakém pro rod posvátném místě. Na trůn byl nový panovník uváděn obřadem (intronizace), který se později vyvinul v korunovaci (coronatio).
Z počátku byli panovníci voleni členy rodu nebo náčelníky a knížaty, což vedlo k mnoha bratrovražedným bojům o moc, kterých jsou počátky monarchií plné. Později se dědicem trůnu stal některý ze synů vládce, ale ani to se příliš neosvědčilo. Takže následníkem trůnu se později stal jeho prvorozený syn (někdy i dcera), pokud byl schopen a ochoten se tohoto úřadu ujmout.
Panovník obvykle vykonával a vykonává své vládní povinnosti a práva doživotně. Někdy král nebo kníže ze svého úřadu odstoupil ze zdravotních nebo politických důvodů ve prospěch svého dědice. Dnes je to obvyklé např. v Nizozemí nebo Dánsku po třech desítkách let ve funkci. Naopak ve Velké Británii král nebo královna vykonává své povinnosti až do své smrti.
„Králové jsou otroci historie.“
Lev
N. Tolstoj, Vojna a mír
Při nástupu na trůn (intronizaci) byly novému panovníkovy předány symboly jeho moci v slavnostním obřadu, aby si všichni jeho účastníci tento okamžik a nového vládce zapamatovali. Ostatní nejvyšší hodnostáři, knížata nebo náčelníci
a všechen lid mu pak složili přísahu věrnosti.
Zdůrazněním politické moci panovníka se stala korunovace, kdy mu byla koruna jako symbol moci položena na hlavu nejstarším nebo nejváženějším členem
▲ Korunovace francouzského krále Karla V. (1338–1380)
společenství. Výjimečné postavení krále nebo císaře bylo umocněno jeho spojením s božstvy, kterých si lidé vážili a současně se jich báli. Korunovace byly později spojeny s náboženským obřadem, který měl panovníkovi poskytnout podporu a ochranu bohů nebo boha. Jeho úřad se stal posvátným a nedotknutelným. Zabít krále byl největší zločin. To ale nezabránilo celé řadě povstání, státních převratů nebo vražd králů,
císařů a carů. Být hlavou státu nikdy nebylo zcela bezpečné povolání. Hovořit by o tom mohli i současní prezidenti nebo předsedové vlád. Proto se součástí nejbližšího okolí panovníků stala jejich osobní stráž – garda . Ta je chránila na vojenských taženích před nepřáteli, v týlu před vrahy a politickými soupeři a při dvorních a náboženských ceremoniálech nebo korunovaci jim dodávala vznešenost.
DRUHY KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ
Korunovační klenoty (regálie) se v předchozích tisíciletích vyvíjely a rozvinuly do několika druhů symbolů, které jsou panovníkovi (panovnici) dány jako odznaky moci (autorita) a také jako důkaz jejich zákonného nabytí (legalita).
Všeobecně nejrozšířenějším označením vládce se stala koruna , nejčastěji v podobě zlaté obroučky. Slovo „koruna“ pochází z latinského corona a překládá se jako věnec. Původ slova je však starší a pochází ze starořečtiny. Ve starém Řecku
a Římě se vavřínový věnec pokládal na hlavu jako vyznamenání nebo znak vítězství. Později byl věnec vyráběn z mědi, stříbra nebo zlata.
Příklady korun z Indie a západní Asie změnily podobu vavřínového věnce do obroučky (diadému), ke které byly později přidány oblouky (tzv. kamary) protínající se uprostřed (vznikla uzavřená koruna). Nádheru a lesk koruny zvýšily drahokamy, diamanty nebo perly, zejména v době byzantské říše.
◀ Byzantský císař Jan II. Komnenos (1087–1143) je na mozaice z počátku
12. století zobrazen s císařskou korunou (chrám Hagia Sofia v Istanbulu).
V roce 1961 byla u Mrtvého moře u Nachal Mišmar archeology objevena dosud nejstarší koruna, která byla pravděpodobně použita k pohřebním rituálům. Koruna z období 1500–3600 př. n. l. byla odlita z mědi technologií ztraceného vosku a je zdobena rohy a supy.
Ve starém Egyptě byl faraon korunován různými druhy korun podle historického období. Mohla to být bílá koruna Horního Egypta hedžet nebo červená koruna Dolního Egypta dešret či pšent nebo sechemtej (dvojkoruna kombinující bílou a červenou korunu) nebo pruhovaná pokrývk a hlavy nemes.
Ve starověkých královstvích východu a v byzantské říši koruny měly i zlaté řetízky, které splývaly dolů. Obroučka koruny neboli diadém symbolizuje královskou důstojnost. U křesťanských monarchií byla potom zkrášlena výstupky v podobě křížů nebo květů lilií. Do obroučky se vkládá čapka, která umožňuje pohodlnější nošení koruny.
Je vyrobená z drahé látky, často vyšívaná nebo zdobená všitými perlami, někdy má podobu biskupské mitry (římská nebo rakouská koruna), a spojuje tak světský a duchovní charakter koruny.
Žezlo (lat. sceptrum) je symbolem panovníkovy moci. Toto slovo má původ v řeckém sceptre znamenajícím „opřít se o něco“. Žezlo ale používali už mnohem dříve babylonští králové a egyptští
faraoni. V Mezopotámii králové používali jako symbol své autority žezlo zvané sippar, které bylo vyrobeno ze zlata a bylo ozdobeno drahými kameny.
V Egyptě faraoni drželi při ceremoniálech dvě žezla: jedno ve tvaru pastýřské hole heka, což znamenalo „vládce“ a bylo spojováno s magií, a jako symbol síly a autority také bič zvaný nechacha. Nosili také žezlo vas v podobě dlouhé
hole s rozeklaným koncem, která byla spojována s bohem posmrtného života
Osiridem. Faraonovi dávala moc a božskou autoritu. Druhé žezlo zvané sechem znamenalo doslova „moc, vládu“ nebo „velitele“ a tvarem připomínalo ploché pádlo s rukojetí z papyru.
Žezlo používali i králové v první perské říši. Bible se o něm zmiňuje v knize
Ester:
„Král vztáhl k Ester zlaté žezlo, které držel v ruce.
Ester se přiblížila a dotkla se hlavice žezla.“
Ester 5:2
Rovněž králové starověkého Izraele panovali s žezlem v ruce. Doklady o tom
nalezneme v Bibli, konkrétně pak v knize
Genesis:
„Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“
Genesis 49:10
Ve starověkém Řecku byla dlouhá hůl zakončená kovovým ornamentem (např. ptákem jako znakem boha Dia) zvaná σκῆπτρον (skeptron) znakem vážených stařešinů, kněží, soudců nebo vojevůdců.
Na znamení osobní nedotknutelnosti ho dostávali také poslové a vyslanci. Například v Iliadě král Agamemnon poslal Odyssea, aby vyjednával s vůdci Achájců , a půjčil mu své žezlo na znamení jeho nedotknutelnosti.
Na Apeninském poloostrově se v hrobkách zachovala řada fresek s vyobrazením etruských králů a velekněží s žezly v rukou. Za doby římské republiky (509 př. n. l. – 27 n. l.) bylo žezlo ze slonoviny (sceptrum eburneum) odznakem hodnosti konzulů. Za císařství používali římští císařové žezlo ze slonoviny zakončené orlem. Královské žezlo u křesťanských panovníků symbolizuje jeho závazek spravedlivé vlády, jak praví Bible:
„Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky, žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé. Miluješ spravedlnost a zlo nenávidíš; to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti nad společníky tvé!“
Žalm 45,7–8; Židům 1,8–9
▲ Ceremoniál státního pohřbu britské královny Alžběty II. (19. září 2022) v sobě tradičně spojoval duchovní a státní symboliku (vojenský průvod s korunou sv. Eduarda, žezlem a jablkem na rakvi se zástavou zesnulé královny).
Královské nebo říšské jablko symbolizuje vládu nad světem. Stalo se součástí korunovačních klenotů až mnohem později ve 4. století n. l., v době římského císařství. Na mincích císaře Konstantina I. (272/285 –337 n. l.) je panovník zobrazen s koulí v ruce. Koule držená bohem Jupiterem u Římanů představovala moc nad světem a vesmírem.
Královské jablko – Globus Cruciger (lat. sféra nesoucí kříž) u křesťanů symbolizuje svět, který je zobrazený glóbem, kterému vládne Ježíš Kristus reprezentovaný křížem.
Korunovační meč nebo Meč státu –symbolizuje nejvyšší moc panovníka danou mu Bohem, kterou má použít k odstrašení svých nepřátel a k udržení míru a pořádku v říši. Panovník je z Boží moci tím, kdo chrání svou zemi před zánikem. Panovník má veškerou moc, která mu byla svěřena Bohem, použít se spravedlností a mírností. Má dodržovat osm rytířských ctností:
• Víra;
• Naděje;
• Láska;
• Milosrdenství;
• Statečnost;
• Spravedlnost;
• Moudrost;
• Umírněnost.
Drahé kameny na regáliích mají dodat nejen větší lesk, ale i nadpřirozenou moc svému oprávněnému držiteli. Např. spinel přinášel panovníkovi ochranu, rubín je zase symbolem výrazné mužské energie
a jeho boje se zlem, smaragd je znamením moudrosti a bezpodmínečné lásky, safír je kamenem zdravého rozumu, diamant má podporovat logické myšlení a hledání všeho správného v životě.
KORUNOVACE
Podle Bible byli králové v biblickém Izraeli korunováni a pomazáni veleknězem. Král byl průvodem uveden do chrámu, kde ho velekněz pomazal posvátným olejem a položil mu na hlavu korunu. Poté lidé okolo začali volat „Bůh ochraňuj krále“, zatímco trubky troubily fanfáry a zpěváci pěli chvalozpěvy na nového krále. Tyto biblické motivy se pochopitelně projevily v budoucích korunovačních ceremoniálech křesťanské Evropy.
Římští císařové byli prohlášeni senátem bez zvláštního ceremoniálu, až císař Aurelianus (214–275) začal na hlavě nosit diadém. Jako znak moci si někteří císařové dávali na hlavu zlatý vavřínový věnec (symbol vítězství) nebo nosili bílý plášť vrchního velitele armády ( paladamentum). Císař Diocletianus (asi 244 až 312/316 n. l.) nosil pravděpodobně jako první zlatou korunu s drahokamy a zakázal obyvatelům římské říše oblékat látky purpurové barvy, kterou vyhradil pouze císařům. Konstantin I. Veliký († 337) nosil na hlavě císařský diadém. Ve středověku se korunovace panovníka proměnila v okázalý a složitý ceremoniál. Předepsané rituály trvaly i několik dní a promítala se do nich historie a tradice dané země. Panovník dostal v církevním obřadu propůjčenu moc,
jako pozemský zástupce Ježíše Krista, Krále králů. Základním prvkem ceremoniálu bylo pomazání krále svatým olejem, nikoli vložení koruny na jeho hlavu. „Obyčejný“ světský život se pomazáním proměnil v život posvátné osobnosti –krále z Boží milosti, pod jeho ochranou a s jím propůjčenou mocí.
V Evropě prvním takovým řádem byl řád sepsaný opatem Ratoldem z Corbie († 986) pro francouzské panovníky Ordines Coronationis Franciae, který byl následně vzorem i pro Anglii. Druhým evropským vzorem byl Ordo ad regem benedicendum quando novus a clero et populo sublimatur in regnum, jenž se stal okolo roku 950 součástí Řím sko-německého pontifi kálu (Pontificale Romano-germanicum), sloužícího jako základ všech liturgických obřadů katolické církve až do roku 1961.
V roce 1309 byl podle tzv. Cášského řádu korunován na římského krále Jindřich VII. Lucemburský (děd Karla IV.).
Císař a král Karel IV. se jimi nepochybně inspiroval, vždyť v době jeho pobytu na francouzském královském dvoře byl v roce 1328 korunován král Filip VI. (1293–1350). Korunovační řád z doby Karlovy korunovace se nedochoval. Před rokem 1374 ale dal sepsat Korunovační řád
▲ Pohřební koruna uherského krále Štěpána V. († 1038) patří k nejstarším dochovaným.
českých králů (Ordo ad coronandum Regem Boemorum), který se používal až do poslední české korunovace 7. září 1836 (Ferdinand V.). Obsahuje četné prvky z korunovačního řádu francouzských králů (např. modlitby).
V některých zemích bylo zvykem korunovat budoucího krále ještě za života jeho předchůdce (např. v Uhrách a u kapetovských králů ve Francii). Karel IV. prosadil, přes protesty pražského arcibiskupa a českých pánů, v červnu 1363 korunovaci svého teprve dvouletého syna Václava.
Korunovat panovníka bylo právo vyhrazené přesně určenému nejvyššímu církevnímu hodnostáři v zemi. V Čechách to byl v letech 1228–1344 mohučský arcibiskup, od roku 1344 to byl arcibiskup pražský. Ve Francii to byl arcibiskup
v Remeši, v Anglii to je dodnes arcibiskup z Canterbury.
Korunovace se konaly na přesně určeném místě, které bylo pro zemi významné a posvátné a dodávalo korunovanému legitimitu a autoritu. V Království českém to byla bazilika, později katedrála sv. Víta na Pražském hradě, ve Francii katedrála Notre-Dame v Remeši, v Anglii Westminsterské opatství, v Norsku katedrála v Trondheimu.
Ve Svaté říši římské bylo korunovačních míst více, římský král byl koru nován v Cáchách, římský císař papežem nebo jeho zástupcem (za tzv. avignonského zajetí v letech 1309–1378) v bazilice sv. Petra v Římě. Poté co v roce 1508 Maxmilián I. odmítl korunovaci papežem, konaly se císařské korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem (s výjimkou císaře
Karla V., který byl korunován papežem Klementem VII., avšak ne v Římě, ale v Bologni).
Pokud korunovace nebyla provedena na předepsaném místě a k tomu určenými regáliemi, mohla být zpochybněna. Proto nezřídka docházelo k odcizení korunovačních klenotů nebo nebyly předány oprávněné osobě a její korunovace se poté prováděla symbolicky s jinými klenoty a na jiném místě.
Při úmrtí panovníka je často ceremoniál státního pohřbu doplněn o symboly vrácení moci, kterou panovník dostal svěřenou od Boha. Příkladem může
být Velká Británie, kde je koruna nejprve položena na rakev zesnulého panovníka a v průběhu zádušní mše je přenesena na oltář. Poté proběhne poslední rozloučení s panovníkem už jen jako s obyčejným člověkem-křesťanem.
Podobným příkladem byly pohřby Habsburků, které od roku 1633 probíhaly
v Kapucínské kryptě ve Vídni. Ceremoniář před vstupem pohřebního průvodu s rakví žádal o vstup do krypty pro panovníka, jehož všechny tituly přesně vyjmenoval. Dvakrát byl vstup kapucínským mnichem odmítnut, protože takového člověka nezná. Až napotřetí ceremoniář oznámil, že žádá o vstup jen pro „člověka a hříšníka“, a teprve poté mu byl vstup do hrobky otevřen. Naposledy byl takto pohřben poslední rakousko-uherský korunní princ Otto Habsburský v roce 2011.
Někdy byl panovník pohřben se symboly své moci – pohřebními insigniemi. Bývaly vyrobeny méně nákladně, ale často podle skutečných klenotů, takže jsou pro historiky cenným zdrojem informací o nejstarších korunovačních klenotech, které se ve většině zemí nedochovaly. Příkladem jsou pohřební insignie českých králů Přemysla Otakara II. nebo Rudolfa I. či uherského krále Štěpána V.
„Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle moudrosti.“
Karel Čapek
KORUNOVAČNÍ ŘÁD ČESKÝCH KRÁLŮ
A POŽEHNÁNÍ ČESKÝCH
KRÁLOVEN
Po smrti panovníka nový král nastoupil na trůn ihned. Korunovace byla slavnostním stvrzením a posvěcením jeho moci a v některých případech k ní došlo i se zpožděním několika let od nástupu na trůn (např. Přemysl Otakar II. a Václav II.). Markrabě moravský a dědic Království českého Karel IV. byl korunován společně se svou první manželkou Blankou z Valois v neděli 2. září 1347. Karel IV. později vydal Korunovační řád králů českých (Ordo ad coronandum Regem Boemorum) a Řád požehnání královny (Ordo ad benedicendum Reginam). Karel IV. se inspiroval zejména korunovačním řádem francouzských králů z roku 1328, se kterým se za svého pobytu ve Francii určitě seznámil (např. duchovní obsah korunovace).
