Tuto knížku věnuji svému synovi, který je pro mě každý den nekonečnou zásobárnou inspirace.
To se nedá nic dělat. Když chcete mít velký příběh, musíte tam dát válku.
Tohle sice není veliký příběh, ale válku tam dáme. Na začátek.
Je to už velmi dávno, co v Sedmimoří zuřila válka. Nebyla to ale běžná válka, kde proti sobě stojí dvě armády. Kdepak, tady to bylo mnohem horší. Dodnes nikdo neví, kde se vzali, ale v Sedmimoří se objevilo sedm Démonů. Byly to hrůzostrašné bytosti, které oplývaly mocí, jíž se nemohl nikdo rovnat. O jejich vzhledu koluje řada legend, ale záznamy o tom, jak opravdu vypadali, se nezachovaly. Podle všeho každý Démon vypadal jinak. Byli prý velcí jako pět mužů poskládaných na sebe. (Jestli si to chcete představit, požádejte pět nejbližších mužů, aby se poskládali na sebe. Tak takhle byli velcí.) A to je všechno, co se o nich s jistotou ví.
Určitě to však žádní přívětiví krasavci nebyli, jinak by se nejmenovali
Démoni, ale třeba koťátka.
Démoni přišli do Sedmimoří a každý z nich si podrobil jedno z moří a všechny ostrovy, které se v něm nacházely. Celou zemi si rozdělili na sedm částí. Ovládali dosud nepoznaná kouzla a dařilo se jim získávat si řadu přívrženců. Ve snaze ovládnout celé Sedmimoří si z podrobených obyvatel budovali armády.
Zatímco Démoni po Sedmimoří šířili hrůzu, zmar a bídu, začal se proti nim formovat odboj. Z těch, které si Démoni nepodrobili, se rekrutovali ti nejlepší bojovníci. Jak Démoni se svými armádami věrných plenili jeden ostrov za druhým, rostlo u lidí odhodlání se jim postavit. Vzbouřenců přibývalo po stovkách. Začali si říkat rytíři Zlaté korouhvičky. Proč takový název? Nezní přece nijak výhružně. Když se vám někdo představí jako rytíř Zlaté korouhvičky, máte chuť dát mu bonbon a pomazlit se s ním. Při zakládání odboje se povstalci totiž snažili chovat obezřetně. Scházeli se po menších skupinkách v utajených chýších, které byly rozptýleny po celé říši. Každá z těchto chýší měla na střeše zlatou korouhvičku. Podle nich pak vzbouřenci poznali, v jaké chýši je pro ně bezpečno a kde se můžou radit.
Sami rytíři Zlaté korouhvičky však na Démony nestačili. Kromě spřátelených odbojářských skupin a nějakých těch rozhněvaných rolníků s vidlemi potřebovali opravdového spojence. Svou pomoc jim nabídl řád
Vavřinů. Byli to mocní mágové z ostrova mága Vavřina. Vavřinové žili v ústraní všeho dění a na svém ostrově shromažďovali vědění a kouzla z celého Sedmimoří. Také sbírali kouzelné artefakty, které po staletí získávali z různých koutů země.
Vavřinové byli opravdoví čarodějové. Byli sice mírumilovní, ale když přišlo na věc, uměli se ohánět. Celý život trávili ponořeni v knihách nebo starodávných svitcích a pergamenech a pilně studovali kouzla a magii. Žádné poletování na koštěti nebo honění se za létajícím míčkem ve sportovním klání. Jenom studium kouzel a artefaktů. Nic jiného. Vavřinové a rytíři Zlaté korouhvičky se postavili Démonům v několika menších bitvách. Pokaždé odešli poraženi. Ani jejich spojené síly na ně nestačily. Potřebovali pomoc, a ne ledajakou.
V Sedmimoří odpradávna žily dva mocné národy. Vhůtové a Dráni. To je potřeba si pamatovat. To se vám může později v příběhu hodit. Říká se, že když vzniklo Sedmimoří, hned další minutu po tom vznikli Vhůtové.
A minutu nato zase Dráni. Tyto dva národy byly nejstaršími rasami v celém Sedmimoří. Všichni lidé, zvířata i kouzelní tvorové vznikli až dávno po tom, co už byli Vhůtové a Dráni na světě.
Vhůtové i Dráni měli své spřízněné tvory. Zvířata, která je provázela celým životem. Vhůtové měli lapuťáky, mrštné tvory o velikosti vzrostlého vlka. Lapuťák je velmi dobrý lovec a dokáže myslí ovládat všechny nižší tvory, pokud si to jejich pán přeje. Když se Vhůt pořádně soustředil, mohla jeho a lapuťákova mysl splynout v jednu. Vhůtové se také nedlouho po tom, co se v Sedmimoří objevili, stali víceméně nesmrtelnými. Pravidelně totiž požívali vejce magického opeřence, vřesličky, a to jim propůjčovalo nesmrtelnost.
Dráni vypadali až na pár detailů stejně jako lidé. Neoplývali nesmrtelností, ale podobně jako Vhůtové měli spřízněné zvíře, a to zlatohřívé lvy. S těmi si to nikdo nechtěl rozházet. Majestátní zvířata dvakrát větší než běžný lev a s nepředstavitelnou silou byla ideálním parťákem do různých šarvátek nebo bojů. Dráni byli jediný národ, který dokázal zlatohřívé lvy zkrotit. Nedokázali sice splynout se lvy v jedné mysli jako Vhůtové, zato je lvi instinktivně bránili a poslouchali na slovo. Dráni byli rovněž jediní, kdo dokázal zabít jinak nesmrtelné Vhůty.
Vhůtové, Dráni, rytíři Zlaté korouhvičky a Vavřinové se spojili v boji proti sedmi Démonům. Vavřinové v jedné z dávných a zapomenutých šachet pod zemí nalezli vzácný artefakt, který Démony dokázal zničit. Společnými silami jich zabili šest, ale pak se vzácný artefakt ztratil.
Možná ho někdo ukradl, těžko říct. Prostě nebyl.
Poslední Démon, kterého se zničit nepodařilo, se jmenoval Krampus. Dlouho vzdoroval, ale nakonec podlehl. I jeho přívrženci se vzdali. Bez artefaktu nemohl být zničen, tak byl alespoň navěky uvržen do podzemního vězení, ze kterého nebylo úniku. To vězení po dlouhá léta střežili
Vhůtové, než je vystřídali rytíři Zlaté korouhvičky.
Po válce se Sedmimoří dalo opět do pořádku. Bývalí spojenci teď
dohlíželi nad děním v celé zemi. Rytíři Zlaté korouhvičky se stali strážci
obecného pořádku, ale protože jich nebylo dost, zůstávalo v Sedmimoří i dost nepořádku.
Vavřinové nedlouho po válce s Démony zmizeli ze světa. Vytvořili kouzlo, kterým se sami omylem zničili. Část nesmrtelných Vhůtů zase trávila věčnost na mořském dně, kam jejich loď vtáhl při velké bouři velký mořský výr. Zbytek Vhůtů se rozprchl po Sedmimoří.
Dránové zmizeli rovněž. Vyhynuli. I když se vypráví, že někde v Sedmimoří žije ještě jeden poslední potomek Dránů. Těžko říct, co je na tom pravdy.
Ze školy proudily davy dětí, které se už nemohly dočkat prázdnin. Jedničkáři vřískali nadšením, zubili se na celý svět a radostně si sem tam poposkočili. I dvojkaři utíkali ze školy s úsměvem na rtech.
Zato žáci, kterým se mezi známkami objevila trojka, se loudali a sem tam se zastavili, aby si prohlédli vysvědčení, jestli ta trojka náhodou nezmizela nebo se sama od sebe nepřepsala alespoň na dvojku. Ba ne, trojka jim tam zůstala. Některým tam těch trojek zůstalo hned několik.
Čtyřkaři rovnou odmítli opustit školu v obavách před svými rodiči a žák Vosáhlo, který dostal pětku z matematiky, se dokonce zabarikádoval v šatně. Dožadoval se nového vysvědčení anebo alespoň vrtulníku, který ho vyzvedne na střeše školy a přepraví do Nikaraguy.
I Čeněk se cestou ze školy spíš smutně plížil, než aby radostně pelášil.
Byl to obyčejný chlapec, hnědé vlasy zastřižené nakrátko, vždy upravený, protože jeho máma si na tom zakládala. Jediné, čím vybočoval, byla skutečnost, že měl jedno oko modré a druhé zelené. Stejně jako jeho otec.
Letos se mu příliš nedařilo a na vysvědčení měl trojku. Z angličtiny. To byla ta nejhorší možnost, která mohla nastat. Trojka z angličtiny znamenala pohromu. Možná by měnil s Vosáhlem i tu pětku z matematiky, hlavně kdyby měl z angličtiny jedničku.
Čeňkův táta byl totiž velkým fanouškem anglického jazyka. Už dvacet let se učil anglicky a devatenáct let bifloval třetí kapitolu z učebnice Angličtina pro pomalejší studenty . Bohužel se mu nepodařilo za těch devatenáct let překonat bariéru přítomného průběhového času. Co však postrádal na faktických znalostech, hravě doháněl nadšením.
Čeněk cestou ze školy závistivě pokukoval po ostatních dětech, které měly z angličtiny jedničku nebo dvojku. Domů se mu nechtělo. Hrál o čas. Loudal se, jak jen to bylo v jeho silách, a občas se při chůzi dokonce zastavil a o pár kroků vrátil zpět. Za hezké vysvědčení měl od rodičů slíbeno, že s nimi pojede k moři, ale s trojkou z angličtiny se s mořem mohl rovnou rozloučit.
Ale nedalo se nic dělat. Čeněk nemohl donekonečna popocházet sto metrů dopředu a pak zase zpátky. Nakonec volným tempem dorazil domů. Tam na něj už s úsměvem čekali máma s tátou.
„Tak, mládežníku, ukaž, jak jsi dopadl,“ pravil táta a tvářil se poměrně přátelsky. Máma mezitím na plotně chystala hrnec svíčkové, kterou uvařila na oslavu úspěšného studenta.
Čeněk se snažil vyloudit náznak úsměvu. Nesměle sáhl do batohu, vytáhl desky s vysvědčením a nervózně je předal otci.
„Mámo, z češtiny máme za jedna,“ hlásil táta pyšně do kuchyně.
„Super. Už ohřívám tu svíčkovou,“ ozvalo se.
„Mámo, matematika za jedna,“ oznamoval dál s úsměvem.
„Výborně. Čendo, kolik knedlíků?“ tázala se máma.
Potom ale Čeňkův táta došel k angličtině. Úsměv z tváře rázem zmizel. Vypadalo to, že má mžitky před očima a pokoušejí se o něho mdloby. Zavrávoral, posadil se a začal lapat po dechu.
„Trojka z angličtiny? Jak můžeš mít trojku z angličtiny? Víš, jakou má naše rodina v angličtině tradici? Už můj děda se uměl domluvit anglicky. A to bylo za protektorátu, kdy všichni mluvili německy,“ začal táta zvyšovat hlas. „Trojka z angličtiny je to nejhorší, co tuhle rodinu mohlo potkat. Horší by snad už byla jenom čtyřka. Ještěže se toho nedožila babička.“
Čeněk klopil provinile zrak a zoufale sledoval podlahu. Čekal, až se to přežene.
„Tak kolik knedlíků?“ ptala se máma zmateně.
„Žádný. Ani jeden. Dostane chleba a lečo. Máme lečo?“ vztekal se táta.
„Nemáme.“
„Tak ho uvař,“ přikázal rozlícený táta. Pak se konečně uklidnil.
„Takže k moři nejedeme?“ zeptal se Čeněk zklamaně.
Táta se podíval na mámu. Ta zase na něho. „Počkej tady, musíme si s maminkou promluvit,“ oznámil táta a zavřel se s mámou do ložnice.
„Co budeme dělat? To nepojedeme k moři?“ zeptal se táta zoufale. „Jezdíme tam každý rok. Na to jedno místo. Ty víš, jak je to pro mě důležité.“
„Vždyť už to máme půl roku zaplacený. Teď to nemůžeme rušit,“ souhlasila máma.
„Ale nějak ho potrestat musíme, Marie, to snad přece víš, ne?“
„Vím,“ špitla máma. Chvíli přemýšleli. „Tak mu zakážeme počítač? Třeba na týden?“ přednesl táta svůj nápad.
„Vždyť ho má rozbitý. Už dva měsíce mu slibuješ, že ho necháš opravit.“
„Tak já mu ho nechám opravit a pak mu ho na týden zakážeme,“ rozjasnil se táta.
„To je nápad. Výborně,“ přitakala máma.
Oba rodiče důležitě předstoupili před Čeňka, který netrpělivě vyčkával na svůj ortel.
„Tak, mladíku, týden bez počítače,“ pravil táta rázně a Čeňkovi v ten moment spadl ohromný kámen ze srdce. Bylo jasné, že k moři se jede.
Máma druhý den už od rána smažila řízky na cestu. Pokaždé když se jelo k moři, zabalila dvě tašky plné řízků s chlebem. Čeněk si všechny řízky, co mu máma po cestě dávala, strčil do kapsy a o pauzách na čurání je pokaždé vyhodil do příkopu u silnice. Táta se s tím nemazal, a když se máma nedívala, rovnou je za jízdy vyhazoval z okénka. Řízky s chlebem totiž nikomu nechutnají, ale nikdo nechce mámě kazit radost.
Zatímco máma smažila řízky, Čeněk si zkoušel ve svém pokoji potápěčské brýle a táta ve sklepě leštil nafukovací člun. Čeňkův táta ho totiž s sebou k moři vozí pokaždé. Je na něj hrdý. Člun je v perfektním stavu, však o něj táta pečuje jako o vlastního. Jednou měsíčně ho pucuje, čistí hadříkem, nafukuje a zase vyfukuje, aby člun nevyšel z formy. Nesmí se na něm jezdit, aby se nerozbil. Táta se pak u něj nechává na pláži vyfotit. Večer před odjezdem vládla v celé rodině nervózní nálada. Máma, udřená z celého dne smažení řízků, pro změnu pekla kuře k večeři a nadávala, že jenom otročí u plotny. Čeňkův táta zjistil, že je nafukovací člun píchlý, a chtěl volat policii. To mu naštěstí máma rozmluvila, takže celý večer trávil ve sklepě, aby díru ve člunu zalepil.
Jediný dobře naladěný člověk v domácnosti byl Čeněk. Už od rána chodil v potápěčských ploutvích a dýchal výhradně přes šnorchl. Dokonce se dožadoval toho, aby byl přes šnorchl i krmen a napájen, ale to se mámě nelíbilo.
Nezapomněl si s sebou zabalit svůj dobrodružný batoh. Měl v něm malý zavírací nožík, izolepu, kompas, repelent, píšťalku poslední záchrany a spoustu dalších věcí pro dobrodruhy. Na školní výlet do muzea vlaků si ho vzal taky. Sice od spolužáků sklidil posměšky, že batoh je starý a omšelý, a škodolibé děti Čeňka označily za člena sociálně slabé rodiny, ale jemu to nevadilo. „Dobrodružství může přijít kdykoliv,“ říkával.
A pak přišlo ráno a jelo se. Ještě za tmy bylo vše naloženo do auta. Bohužel Čeněk se tam už nevešel. Dvě třetiny zadního prostoru zabíral vyfouknutý člun a na zbytku byla vesla. Do kufru se člun dát nemohl, jelikož tam byl obří motor, který táta nikdy nevyndával, protože by se do něj mohla dostat sůl a písek, a motor by byl tím pádem poškozen.
„Tati, proč bereme ke člunu vesla a motor, když na něm stejně nebude nikdo jezdit?“ ptal se Čeněk, když se pokoušel prodrat do auta.
„Nikdy nevíš. Třeba letos vyplujeme na moře. Hlavně bude člun vypadat na fotkách lépe s vesly než bez nich,“ dostalo se mu odpovědi.
„Ale já už se tam nevejdu,“ stěžoval si Čeněk.
Nakonec to táta vyřešil mazaně. Vyndal vesla, Čeněk si nastoupil a táta ho následně vesly obložil. Mohlo se vyrazit.
Po hodině cesty máma s hrůzou zjistila, že nechala doma řízky. „Musíme se vrátit. Nemáme co jíst. Pojdeme hlady,“ lamentovala. „Jak jsem na ně mohla zapomenout?“
„Už se nevracíme. Jedeme na čas. Měla sis na ně dávat pozor,“ rezolutně odmítl táta návrat a kulantně zamlčel, že řízky schoval do kumbálu, aby nebyly na očích a lépe se na ně zapomnělo. Stejně by se už nikam nevešly.
„Otoč to, Vlastimile. Tohle není sranda,“ apelovala máma. „Maso stálo hrozné peníze, tak to nenecháme zkazit,“ stála si za svým.
Chtě nechtě se museli vrátit.
Cesta byla nekonečná. Čeňkovi připadalo, že celý zbytek života bude už jen na cestě k moři. Aby toho nebylo málo, máma osobně dohlížela, aby všechny řízky s chlebem, co mu dávala, snědl. Zdál se jí nějak pobledlý a hubený, takže usoudila, že je podvyživený, a proto potřebuje během jídla dozor a podporu. Po každém studeném řízku byl Čeněk pobledlejší a pobledlejší a máma do něj cpala další, aby měl kluk lepší barvu. Byl to takový začarovaný kruh.
Jediné pozdvižení u zdlouhavé cesty nastalo při průjezdu Rakouskem, kde jejich auto na dálnici zastavila policie.
„Co chtějí?“ podivil se táta. „Marie, sleduj, jak to celé vyřeším. Konečně mám šanci využít angličtinu,“ kasal se.
„Vlasto, neblázni. Ještě nás tady kvůli tobě zavřou,“ prosila máma.
„Neboj,“ mrkl na ni spiklenecky a už se dral ven, aby vše zařídil.
Čeněk očekával, že se budou dít nevídané věci, ale bohužel byl obklopen vesly a člunem, takže se nemohl dívat z okénka, jak jeho táta válí anglicky. Mohl jen poslouchat.
„Guten Tag,“ začali policisté. Milé děti, guten Tag je německy a znamená to dobrý den.
„Helou. Aj čech. Aj tu sí. Aj wis femily. Aj hary. Aj sory,“ bravurně zapředl táta rozhovor. Pokud neumíte anglicky, pokusím se vám to přeložit. Nebude to ale moc lehké. Táta říkal: „Ahoj. Já Čech. Já vidět. (Nebo Já moře. Táta myslel spíš moře.) Já s rodinou. Já spěchat. Já omluva.“
Rakouští policisté pochopili, že mají před sebou odborníka, a tak na něho spustili plynně anglicky. Čeňkův táta přikyvoval a snažil se zachytit nějaké slovíčko, které by se mu podařilo přeložit.
„Auto, Marie, říkají auto. Myslím, že jsem na dobré cestě. Mám je tam, kde jsem je chtěl mít,“ oznamoval mámě přes okénko, když z úst policistů
zaslechl slovo „car“. Po dlouhé diskusi, kdy rakouští policisté hovořili a Čeňkův táta jim sem tam oznámil, že je moře, že se jmenuje Vlastimil a že slunce je žluté, dostal pokutu padesát euro za něco, co nikdo nepochopil, a jelo se dál.
Konečně po spoustě hodin dorazili na místo. Malý hotel byl asi pět set metrů od moře. Jezdili sem každý rok. Čeňkův táta sem ostatně jezdil už se svou mámou. Otec je opustil, když byl ještě malý. Táta jednou vykládal Čeňkovi, že je opustil proto, že on, Vlastík, dostal špatnou známku z angličtiny, ale máma mu tento způsob výchovy rázně zatrhla a Čeňkovi prozradila, že to není pravda.
Jejich pokoj nebyl nijak zvláštní. Ostatně všechny pokoje v hotelu byly úplně stejné. Možná proto si ho Čeňkův táta tak oblíbil. Dvě postele, jedna přistýlka, velká skříň a koupelna.
Čeňkův táta tady byl ostatně známá firma. Personál ho již dobře znal. Dokonce by se dalo říct, že byl u nich oblíben a brali ho jako svého maskota. Přezdívali mu Mistr Ingliš.
Čeněk se už nemohl dočkat, až vletí na pláž. Bylo teprve odpoledne, takže z toho koukalo ještě několik hodin u moře. Táta šel před hotel nafouknout člun a nařídil zbytku rodiny, aby se později všichni sešli před autem. Na pláž potom půjdou spolu a Čeněk mu pomůže odnést člun.
Máma se ale mezitím dozvěděla, že malá hotelová pláž, kam vždycky chodili, je zavřená, a proto všichni hosté musí jinam.
Na nové pláži bylo poměrně hodně lidí. Čeňkovi rodiče se však usmívali. Mořský vzduch, šumění vln a všudypřítomné skřehotání racků jim konečně do žil vlily trochu té prázdninové pohody.
„Tak se usídlíme třeba tady. Vlasto, polož sem deku,“ ukázala máma do písku. Táta položením deky jen pár centimetrů od německého turisty a jeho křesla jasně vytyčil dobyté území.