domoviny. Tehdy jsme vám ukazovali místa, obvykle plná turistů, jež najednou zela prázdnotou. Byl to neuvěřitelně silný zážitek a záběry z toho období jsou opravdovými unikáty. Bezpochyby se ale shodneme na tom, že si přejeme, aby jimi zůstaly a doba, v níž vznikaly, se už nemusela opakovat.
V pravidelném čase jsme do konce března roku 2025 odvysílali už 1137 dílů. Natočili jsme bezmála sedm tisíc reportáží, díky nimž jsme na společných výletech strávili zhruba 570 hodin, což je téměř 24 dnů. V roce 2010 jsme přidali speciální cykly, v nichž jsme ochutnávali a vychutnávali Česko i Slovensko, toulali se po venkově, za cechy a řemesly i rodinným stříbrem. V posledních letech vás zveme také do budoucnosti. Celkem jsme už dali do kupy 109 těchto půlhodinových pořadů. Jak vidno, máme toho hodně za sebou.
A všichni doufáme, že s vaší podporou i před sebou. Důležité totiž je, že nás ta práce pořád baví, děláme ji pro vás s láskou a jsme rádi, že její výsledky těší i vás.
Štáb při natáčení Toulek Českem budoucnosti v Národním technickém muzeu.
FOTO: ARCHIV TOULAVÉ KAMERY
Iveta při natáčení v rodinné pekárně Ondečkových v Děčíně. FOTO: JOSEF NEKVASIL
Tajemná, téměř zapomenutá krajina u česko-rakouských hranic
Vitorazsko
Ani na některých mapách nenajdete oblast, která se již v minulosti nazývala Vitorazskem. Jde o zvláštní, dnes pozapomenuté a ztichlé, ale kdysi naopak velmi rušné území kolem řeky Lužnice – na rozhraní Třeboňska, Novohradska a dolnorakouského Waldviertelu. Podle staré legendy žil kdysi v místech příští Weitry mocný slovanský vládce Vitoraz, po němž dostala tato oblast jméno. Historici ji zmiňují až ve 20. století, které sem přineslo hned tři těžké rány. První přišla poté, co po prohrané 1. světové válce ztratilo Rakousko rozhodnutím vítězných mocností o část svého území, které připadlo mladé Československé republice. Druhým zásahem bylo období protektorátu v průběhu 2. světové války a třetím časy po ní, padesátá léta, kdy se spustila železná opona. Ta nadlouho rozdělila nejen kdysi jednotnou oblast, ale mnohdy i rodiny. Vydat se na Vitorazsko je mimořádně lákavé zvláště pro ty, kteří rádi objevují místa, jež skoro nikdo nezná a která do jisté míry téměř zmizela z map. Při toulkách se tu můžete držet ře-
Slavobrána na mostě v Suchdole připomíná návštěvu císaře při jeho cestě z Vídně do Prahy. REPROFOTO: PAVEL RYBÁČEK
Kostel v obci Rapšach je středobodem zdejšího duchovního a dnes i kulturního života. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
ky Lužnice. Vyrazit se dá třeba ze Suchdola, ovšem na rozdíl od vodáků vás čeká cesta proti proudu.
Dnes tiché Vitorazsko bývalo před stoletím oblastí plnou života, podnikání i hospodaření. REPROFOTO: PAVEL RYBÁČEK
Typické jsou pro tuto oblast statky na lukách kolem Lužnice. Napočítali byste tu 13 obcí, jejichž obyvatelé měli mnohdy bolestné osudy. Historik Jiří Oesterreicher toto území popisuje jako krajinu, která byla dříve rakouská, českou se stala až v roce 1920, ale i do té doby se tu většinově mluvilo naší řečí. Dnešní turisté tu obdivují téměř panenskou krajinu, a vůbec netuší, že před sto, dvěma sty lety v tomto regionu stávaly sklárny, železárny, brusírny, drátovny či tkalcovny. Jenže to všechno odnesl čas.
Vesnice postupně mizely a odcházeli odsud lidé, kteří po generace obhospodařovali pole a obživu nacházeli i v továrnách, z nichž tu zbyly často pouhé ruiny nebo komíny trčící do oblak, jako třeba ve Františkově.
Všechny rány osudu naštěstí přečkaly místní svatostánky. Jeden z nejzajímavějších najdete v Rapšachu, kde se dochovaly gotické fresky v presbytáři. Ten býval vždy duchovním centrem obce a působí tak dodnes, kdy se po rozsáhlé rekonstrukci stal i centrem kulturního života, v němž se pořádají koncerty a výstavy. Radnice o něm vydala pozoruhodnou knihu, již pod titulem Kostel na konci světa napsal už zmíněný historik a otevřel tak čtenářům fascinující a velmi překvapivý pohled. Jak rušno tu bývalo, dokládá i starostka obce, která vypráví, že se tady v polovině 19. století vyráběla litina v daleko větším rozsahu než například na Kladně. Vše ale změnily ony dějinné kotrmelce v průběhu 20. století. A místní museli hledat nové zdroje obživy. Někteří navázali na tradice vytvořené předky a jejich potomci je udržují při životě dodnes. Například Pavel Kovářík převzal po otci keramickou dílnu a dál využívá místní jíly, vzory i unikátní stoletou kasselskou pec. Jeho zboží má věhlas nejen ve zdejším kraji. Z povrchu zemského naopak téměř zmizela obec Krabonoš, jejíž zbytky dnes patří k Nové Vsi. Kostelní věž bez hodin je mementem bezčasí doby, kdy se tato původně rakouská vesnice v padesátých
letech 20. století ocitla na hranici dvou světů. Z někdejších šesti desítek stavení zbyly pouhé tři domy. I tady ovšem zůstal kostel, o jehož obnovu a oživení se stará společenství lidí, kteří se snaží, aby se obraz zdejšího života neztratil. Přijít sem dnes pěšky nebo přijet na kole je zvláštní zážitek. Většinu lidí taková cesta přiměje
Vitorazsko
V interiéru kostela v Rapšachu se dochovaly obdivuhodné klenby, ale zvláště fresky, zobrazující i svatého Kryštofa. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Keramika z Rapšachu využívá i starých vzorů, místní hlíny a pálí se v unikátní kasselské peci. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
v časech první republiky bylo Rakousko chudší než Československo. Rakušané třeba vyráželi do Cmuntu, tedy nynějších Českých Velenic, nakupovat baťovské boty. Pro pamětníky železné opony to bylo něco naprosto nepředstavitelného.
Tajemná, téměř zapomenutá krajina u česko-rakouských
KONTAKTY
Turistická oblast Třeboňsko Palackého náměstí 46/2
k úvahám o tom, jak snadno a rychle se kdysi pulsující domovy mnoha generací mohou změnit ve zmar a nicotu. Okna bývalé fary hledí už jen do oblak. Květiny u starého kříže jsou ale zase jistou nadějí, že tady ticho nezůstane napořád.
Z Krabonoše je to kousek do rakouského města Gmünd, jež bylo od 19. století centrem tohoto regionu. Právě sem chodívali lidé ze 13 obcí Vitorazska za prací, ale třeba i za obchodem. Předtím, než byly jejich vesnice připojeny k Československu. Jakkoli to dnes zní poněkud překvapivě,
Kostelík v prakticky už zmizelé, ale kdysi rušné obci Krabonoš na samotné česko-rakouské hranici pozvolna ožívá. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
V minulém století se dokonce místní museli rozhodovat mezi občanstvím rakouským, českým nebo německým, což mohlo mít později vážné důsledky pro jejich další život. Působilo to rozbroje v rodinách, ale i mezi sousedy, kteří dříve žili v dobrých vztazích. Babičky dnes obtížně vysvětlují vnukům, že musely úřady žádat o povolení k překročení hranic a návštěvě příbuzných nebo hrobů předků.
Teď je naštěstí vše jinak, zcela běžné jsou vztahy podnikatelské, profesní, společenské i kulturní a turistické. Češi běžně využívají například zdravotní služby u jižních sousedů, protože je mají blíž než na naší straně. A nejen Rakušané se vydávají na toulky kolem Českých Velenic, kde je překvapují osady s názvy jako New York, London nebo Paris. Podle jedné z teorií jde o připomínku toho, kam až se dostali zdejší vystěhovalci, hledající nový domov v dobách hospodářské krize. Další verze uvádí, že při výstavbě zdejší železnice chtělo rakouské císařství upozornit na to, kam až jeho dráha může cestující přivézt.
Touto oblastí dnes vedou i turistické trasy. Cyklisty i pěší návštěvníky tu okouzlují stopy zmizelého života i jedinečná příroda – například kolem divoké řeky Dračice. Turistická oblast Třeboňsko doporučuje zejména naučnou stezku Pamětí Vitorazska, měřící 90 kilometrů. O jednotlivých zajímavostech se na ní dozvíte na bezmála 30 zastaveních. Jde o okruh, začít tedy můžete v kterémkoli místě na trase.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Suchdol nad Lužnicí
Toto město znají snad všichni vodáci, zkušení i ti začínající. Vyráží se z ní na jednu
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 441 Třeboňsko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
z nejoblíbenějších řek a každoročně se tu konají i proslulá Zamykání Lužnice. Ačkoliv vás to dnes možná překvapí, bývalo velmi důležitým místem, průsečíkem stěžejního spojení mezi hlavním městem rakousko-uherského mocnářství a Prahou, jak dokládají staré dokumenty i záznamy v kronikách. Bývala tu stálá posádka i celnice a žilo tady mnohem více lidí než dnes. Zajímavá je například i dobová kresba, znázorňující slavobránu určenou pro návštěvu císaře. Historici předpokládají, že tady lidé sídlili už před mnoha staletími, záznamy více přibližují zvláště časy, kdy šlo o majetky Rožmberků, Švamberků a zvláště pak Schwarzenbergů.
CHKO Třeboňsko
Jde o jedinečnou síť biosférických rezervací chráněných organizací UNESCO. Tato krajina je plná rybníků, vzácně zachovalého přírodního bohatství flóry a fauny, jedinečných mokřadů a hnízdišť ptáků. Možná trošku překvapivě je tato oblast i výsledkem lidské činnosti, zvláště v časech panování Rožmberků, kdy se původní neprostupné bažiny proměnily v unikátní prostor česko-rakouského příhraničí. Původní močálovitá krajina se tak proměnila na důmyslnou síť umělých stok a rybníků. Část rozsáhlé rezervace čítající plochu 340 hektarů je zpřístupněna naučnou stezkou v délce 5 kilometrů.
Vitorazsko
2 Vzpomínka na staré časy v kraji Jakuba Bursy
Předslavice
Mnozí lidé se dnes stěhují z měst na venkov. Někteří v naději na pohodlnější a klidnější život, jiní se vracejí ke svým kořenům, tedy do míst, kde hospodařili jejich předci. Prarodiče spousty z nich prožili těžké časy novým režimem nadiktované kolektivizace venkova, kdy sedláci přišli o své statky, pole i zvířata a často byli ze svých domovů i vyhnáni. Nicméně pro mladou generaci už je toto vše minulostí a o tom, jak to na vesnicích chodilo, moc nevědí. Ne všichni měli možnost poslouchat vzpomínky babiček a dědečků. I proto, aby si zájemci mohli udělat představu o starých časech, vzniklo jedinečné Muzeum venkovského života LIVA v Předslavicích nedaleko jihočeské Volyně. Založil ho muž, který má dobu minulou nejen v paměti, ale především v srdci – Václav Jungwirt. Nápad nosil v hlavě dlouho a úspěšné podnikání v oboru zemědělské techniky mu umožnilo si ten sen splnit.
Velmi oblíbené lidové kalendáře s pranostikami, pokyny k hospodaření, se čtením pro dlouhé večery, ale i reklamami.
FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Dvůr statku, nyní i muzea, poskytuje tradičně návštěvám vhled do života a hospodaření selské rodiny. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Dnes už předal žezlo v podnikání i správu muzea synu Liborovi a neskrývá, jak moc je rád, že potomek jeho dílo s respektem a láskou opatruje a rozvíjí. Pozoruhodný je už vstup do objektu. Tvoří ho krásná brána, o jejíž výzdobu se v polovině 18. století postaral asi nejslav-
Venkované si museli umět poradit s řadou řemesel a být na to i vybaveni, aby například při žních bylo možné vše rychle opravit.
FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
nější lidový stavitel jihu Čech – zednický mistr Jakub Bursa. V roce 1848 ji tvořil pro tehdejší majitele statku, rodinu Blumů, která si ji objednala jednak pro parádu, a jednak jako projev zbožnosti, symbol ochrany proti vodě i šťastných cest hospodáře. Byla samozřejmě také vizitkou toho, jak se majiteli hospodaření daří. Svou víru všem příchozím připomínal především scénou v polokruhovém tympanonu, která zobrazuje pět ran, jež utržil Ježíš Kristus při ukřižování. Velikonoční příběh býval jedním z vrcholů selské zbožnosti. Koneckonců, tyto jarní svátky mívaly mnohem větší význam a sílu než dnes. Níže ve výklenku je obraz Svaté Trojice, jímž se hospodář hlásil ke své farnosti. Za strážce brány i domu jsou považováni dva světci vyobrazení vedle vjezdu. Jde o svatého Jana Nepomuckého, na venkově velmi oblíbeného májového patrona a ochranitele před vodními živly, a svatého Vojtěcha, který měl pro změnu sedláka ochránit na cestách. Václav Jungwirt si byl vědom toho, jaký klenot společně se statkem získává, a také proto byla velká rekonstrukce půvabného vstupu jednou z prvních věcí, do kterých se tu pustil.
Jakmile se vrata otevřou, vstoupíte na dvůr, který byl křižovatkou veškerého dění. A protože je tu na každém kroku
Parádní bryčka, načesané a nazdobené kobyly, to byla pýcha bohatých sedláků.
Jedna taková patří i rodně Jungwirtových.
FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
patrné, že muzeum tvořili lidé s bohatou osobní zkušeností, dozvíte se i detaily o tom, jak to na statku kdysi chodilo. Když přišla návštěva, sedlák ji vedl nejprve do chléva, aby se pochlubil dobytkem a koňmi. Teprve pak se šlo do světnice na buchty, kávu, pohoštění a kus řeči o úrodě, novinkách nebo třeba o námluvách a sa-
Vstupní brána vyzdobená slavným zednickým mistrem Jakubem Bursou je chloubou nejen Muzea venkova v Předslavicích, ale i celé této oblasti jižních Čech.
FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
mozřejmě také o tom, jak se žije domácím i sousedům. Také o tom předslavické muzeum vypráví. Nezaměřuje se jen na stroje, nářadí nebo vybavení domácnosti, jeho zakladatelé chtěli především připomenout vlastní život sedláků a jejich nejbližších.
Předslavice
KONTAKTY
Muzeum venkovského života Předslavice 19 387 01 Volyně tel. 383 372 437 liva@liva.cz www.livamuzeum.cz
Návštěvníci se tak dozvědí, jaký posun přineslo například ruchadlo bratranců Veverkových. Jako poklad a láska hospodáře se tu představují právě koně, kteří byli pomocníky na poli, v lese i na cestách. Na ty vyráželi s bryčkou. S jednodušší se jezdilo na nákupy či na pole s obědem. K vidění je tu ovšem také skvostná, parádní, která vozila selskou rodinu na poutě, svatby, do kostela a na návštěvy, zkrátka na významné události. Kobyly musely být načesané, pěkně nafintěné, aby ostatní záviděli. Lidé na venkově si museli poradit s mnoha řemesly, zvládali mimo jiné to košíkářské nebo brašnářské, ale i opravy dřevěného a kovového nářadí. Čas na tyto práce mívali zejména v zimě, ale když se při žních něco porouchalo, museli dokázat zasáhnout hned. Obdiv vzbuzuje i to, že si mnohá nářadí ještě zdobili třeba vyřezávanými kytičkami či dalšími ornamenty.
Své zkušenosti a moudrost si tu lidé předávali z generace na generaci. Učili se číst v přírodě tak, aby věděli, co, kdy a jak je nutné dělat. Dokázali poznat nejvhodnější čas na zasetí i sklizení obilí na chleba, který musely zajistit hospodyně. I jejich náročné práci se v muzeu věnují. Můžete vidět, jak se pralo, žehlilo nebo stloukalo máslo bez pomoci elektřiny. Najdete tu také postele s duchnami, hrnečky na meltu a výšivky, které se zavěšovaly na zdi v kuchyních. Nabádaly paní domu k šetrnosti a rovněž k vlídnému vítání manžela, i když z hospody třeba přijde později v noci. Oblíbené bylo společné draní peří. Ženy usazené kolem stolu si při něm povídaly, dopřály si pohoštění i štamprličku, zazpívaly si, vyprávěly staré příběhy a probraly i kdejakou sousedskou novinku. A připravily při tom náplň do peřin pro nevěsty.
Svědky tehdejších časů jsou také osobní modlitební knížky a svaté obrázky připomínající zbožnost jako samozřejmou součást života. Tu dokládají i prácheňské kroje nebo obrazy, které se nosily při procesích. Maloval je místní soukeník Matěj Šrom, který proslul i dekoracemi pro cirkusy.
Modlitební knížky po svých babičkách, stejně jako památníčky, velmi rozšířené lidové kalendáře s pokyny pro polní práce i čtením pro dlouhé zimní večery nebo třeba hmoždíře a kafemlýnky do předslavického muzea přinášejí sami návštěvníci. Václav Jungwirt je jim za ně velmi vděčný, protože ví, jakou hodnotu tyto velmi osobní předměty v životě rodin mají.
Návštěvu muzea je třeba si předem domluvit, aby byl k dispozici i prostor pro výklad, který je ovšem spíše volným povídáním či besedou s lidmi, kteří toho už hodně pamatují.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Při návštěvě tohoto kraje je určitě namístě prohlédnout si i další ukázky tvorby zednicVzpomínka
Bohatě nastlaná a vyzdobená postel s duchnami, do nichž peří draly ženy a snad v každém stavení byly chloubou tamní domácnosti. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Vlachovo Březí a okolí
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 439 Pošumaví, Prachaticko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
kého mistra Jakuba Bursy, který svých stop v okolí zanechal celou řadu. Mimochodem, říká se o něm, že nikdy, tedy s výjimkou vandrovní cesty v Podunají a Bavorsku v mládí, nepřekročil řeku. Tvořil jen doma, kolem Dolních Nakvasovic, kde se v roce 1813 narodil, a Vlachova Březí, kde svou jedinečnou a plodnou životní cestu v roce 1884 završil. Jeho díla najdete třeba v Jiřeticích, Libotyni, Bušanovicích, Litochovicích či Radhosticích.
Volyně
Toto město se pyšní jednou z perel české renesance, starou radnicí s půvabnými sgrafity, loubím a krytou věžičkou. V adventním čase můžete v jejích prostorách
obdivovat betlémy mezinárodně proslulého řezbáře Jaroslava Frencla, který jesličky tvoří ve své dílně pár kroků od náměstí. Své umění předává i studentům známé místní průmyslovky zaměřené na zpracování dřeva. Chloubou Volyně je rovněž kaple Anděla Strážce vysoko nad městem a biokoridor se starými cestami alejemi. V místní tvrzi sídlí muzeum oblíbené i díky pořádání zajímavých akcí, sledujících stopy dávných generací zdejších obyvatel a řemesel. Atmosféru podobnou té z Hrabalova a Menzelova Rozmarného léta máte šanci zažít na památkově chráněné plovárně s dřevěnými převlékacími kabinkami na břehu řeky Volyňky.
Předslavice
3 Zelený smaragd v zámecké zahradě
Český Krumlov
Po
celá desetiletí vnímala veřejnost letohrádek Bellarii v zahradě českokrumlovského zámku jako kulisu dotvářející kouzlo divadelních představení na scéně s otáčivým hledištěm. Chátrající stavba byla zatížena mnohaletými debatami o budoucnosti velké točny z druhé poloviny 20. století, které brzdily šance na její obnovu. Ale nakonec se podařilo. Zástupci Národního památkového ústavu pod záštitou ministerstva kultury i představitelé českobudějovické a českokrumlovské radnice došli ke shodě, díky níž mohly na tomto jedinečném objektu proběhnout záchranné práce.
Jak, kdy a díky komu tenhle skvost vznikl? První stavba určená pro letní zahradní radovánky tu vznikla už za panování Jana Kristiána Eggenberga kolem roku 1690. Mnohem velkorysejší ovšem byly plány jeho nástupců Schwarzenbergů v polovině 18. století, zejména knížete Josefa Adama a jeho choti Marie Terezie, kteří byli krásní, mladí a urození a vedli tomu odpovídající život. Jejich velká záliba v umění, stavitelství a společenském životě i schopnost obklopovat se inspirativními lidmi do Krumlova přinesla dodnes obdivovaná díla – maškarní sál, zimní jízdárnu, monumentální plášťový most, zahradu s kaskádovou fontánou, zmíněný letohrádek Bellarii a hudební pavilon. Knížecí rodina tu plánovala trávit radostné chvíle se svými aristokratickými přáteli a hosty, a tak si přizvala architekty a stavební mistry z ciziny i místní odborníky, stejně jako kuchaře proslulé z evropských dvorů s překvapivými recepty i schopností prezentovat rafinované pokrmy.
To vše se dělo uprostřed rozsáhlých, krásně opečovávaných a rozvíjených zahrad. Jiří Olšan, renomovaný odborník na historické zahrady a současně šéf těch krumlovských, připomíná, že právě Bellarie byla jejich středobodem. Okouzlovala už při příchodu, protože kolem ní byly vysázeny nejkrásnější keře i květiny. Skvostné zážitky pak nabízely výhledy z jejích oken a teras. Při večerních slavnostech s hudbou a divadlem efekt ještě násobily ohňostroje, které tu v různých aranžmá osvětlovaly cestičky vyložené skleněnými prvky. Muselo jít o něco tak neobyčejného a nevídaného, že by to uchvátilo i leckterého člověka moderní doby.
Alespoň do jisté míry všechnu krásu přibližují staré nákresy, zprávy nebo účty. Tehdejší atmosféru navozují i velkoryse koncipované historické filmy, především francouzské, protože třeba Versailles a tamní slavnosti byly vzorem i pro tehdejší rakousko-uherskou šlechtu.
Kastelán Pavel Slavko Bellarii nazývá zeleným smaragdem v koruně zámecké zahrady. Spolu se stejnojmennou hudební skladbou je dozvukem šťastných časů, které skončily ve chvíli, kdy kněžna v pouhých dvaatřiceti letech náhle zemřela. Kníže se už nikdy neoženil. Rozvoji letohrádku, jejich společného díla, se věnoval i jako vzpomínce na svou milovanou choť.
Návrat letohrádku do původního stavu vyvrcholil v roce 2024 a byl překvapením dokonce i pro českokrumlovské obyvatele, kteří zámecký park navštěvují celý život. Najednou se totiž ukázalo, že místo poněkud ošuntělé kulisy tady stojí půvabný zámeček. Obdiv vzbuzují už jeho fasáda –
okouzlující plášť ve stylu hravého rokoka, ve výzdobě i barvách vycházející (jak dokládají nejnovější průzkumy) z někdejšího vzhledu –, řemeslně dokonalé zpracování štuků i kamenických prvků na schodištích, zajímavě tvarované detaily kovových zábradlí i opravená střecha, jíž vévodí dvě velké vázy. V nich jsou ukryté tubusy s po-
mnoho zakázek, jež dotvářejí atmosféru krumlovského panství dodnes. Petr Pavelec, ředitel českobudějovického územního pracoviště Národního památkového ústavu uvádí, že se dlouho předpokládalo, že výjevy na zdech velkého sálu zobrazují iluzivní galantní společnost. Bádání posledních let ale ukázalo, že jsou na
Český Krumlov
Půvabný zámeček v zahradě je po zásadní rekonstrukci nyní samostatnou prohlídkovou trasou Státního hradu a zámku Český Krumlov. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
selstvím pro příští generace a také s informacemi potřebnými k opravám v časech budoucích.
Nutná byla i spousta prací, jež nejsou na první pohled vidět, ale které byly nezbytné k zachování kondice letohrádku pro další desetiletí i staletí. Bylo třeba zabezpečit jej proti vlhkosti, zatékání a dalším povětrnostním vlivům a také zajistit podmínky pro dnešní provoz v jeho interiérech. I ty vzbuzují velký obdiv. Hlavní je rozsáhlý taneční sál s malbami vytvořenými Františkem Jakubem Prokyšem, který se ve schwarzenberských službách velmi osvědčil a získal
nich zachyceny konkrétní postavy, z nichž tu nechybí kníže Josef Adam s manželkou Marií Terezií, ani stavitel nebo architekt známý zálibou v krásných ženách. V jídelně najdete hlavního zahradníka proslulého pěstováním tehdy velmi luxusních ananasů v zámeckých sklenících, a dokonce i samotného malíře Prokyše.
Jeho tvorbě dodává půvab lehkost, poněkud rozverná erotičnost námětů i náznaky humoru. Leccos naznačují třeba odložený podvazek krásné dámy, průnik nitky okem jehly nebo trošku kulaté bříško na jeho autoportrétu, kterým o sobě prozra-
zuje, že se rád nají a má v oblibě rovněž lenošení. To ovšem nebyla tak úplně pravda, protože v Českém Krumlově, ale i na dalších místech, zanechal dosti rozsáhlé dílo.
A protože rokokový a barokní čas se vyznačoval mluvou mnoha symbolů, lze při pozornějším pohledu na jednotlivá vyobrazení najít mimo jiné odkazy na vize mladého schwarzenberského páru, na jeho zálibu ve vědě, hudbě či výtvarném umění. A když už se nyní, po rekonstrukci, může do Bellarie život vracet naplno a zazní zde opět hudba, je snadné si představit, jak okouzleni museli být hosté, které sem místní panstvo zvalo nejen z Vídně, ale z celé Evropy.
Unikátem vskutku mezinárodním je vybavení místní kuchyně a jídelny. K vidění je v ní kouzelný stolek a důmyslný výtah na ruční pohon, který umožnoval dopravovat z jídelny do vyšších pater rafinovaně aranžované pokrmy, nápoje, exotické ovoce či složitě tvarované cukrovinky. Hosté byli jistě velmi okouzleni a udiveni, když se jim uprostřed kulatého stolu začala objevovat nabídka okázalého pohoštění. Pozornost
ale upoutá i samotná kuchyň, kde najdete třeba důmyslný otočný rošt na pečení pašíků.
Zcela jiný zážitek nabízí grotta, zvláštní jeskyně osvětlená svícemi. Mihotání jejich plamenů se odráží v tisících drobných prvků ze sklářské drti mozaikovitě vložených mezi lastury perlorodek za zurčení vodotrysku s tvářemi mýtických stvoření.
KONTAKTY
Státní hrad a zámek Český Krumlov Zámek 59 381 01 Český Krumlov tel. 380 704 721 ceskykrumlov@npu.cz www.zamek-ceskykrumlov.cz Fresky s rozvernými galantními výjevy dokládají, že zámeček byl určen k zábavám a krásným chvílím. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
To vše tu vytvořili dávní mistři a obdivuhodně dokázali oživit ti dnešní. Přizváni sem byli přední čeští architekti, památkáři, badatelé, restaurátoři a umělečtí řemeslníci. Jedinečnou práci tu odvedla třeba už čtvrtá generace místních kameníků z rodu Křížů. Leccos o průběhu znovuzrození tohoto jedinečného stavebního klenotu vypovídá i nově zřízené malé muzeum v přízemí. Nabízí srovnání stavu před rekonstrukcí a po ní, půvabné staré fotografie a vyobrazení, stejně jako střepy a další pozůstatky dávného života na tomto místě objevené při archeologickém výzkumu. Bellarie je nyní samostatnou, speciální prohlídkovou trasou Státního hradu a zámku Český Krumlov. Vydat se na ni můžete zatím v termínech vypisovaných v souladu s programem představení scény s otáčivým hledištěm. Stávající dosti nadrozměrná i provozně už nevyhovující točna by se měla proměnit ve mnohem modernější objekt, který by poskytl důstojnější hygienické, provozní a také tvůrčí podmínky. Ve zcela nové podobě a na jiném blízkém místě.
I divadlo do těchto prostor totiž bezpochyby patří a nikdo jistě nechce přijít o možnost okusit neopakovatelnou atmosféru zdejších představení. Je například možné, že zde v budoucnu návštěvníci začnou procházku osvětlenou zahradou a kolem vodní fontány a nasvícené Bellarie obklopené krásnými květinami a stromořadím projdou k nové divadelní scéně. Čas, invence, nápady architektů a mistrovství stavařů, řemeslníků i příštích divadelníků mohou do magického Českého Krumlova přinést zase něco nového a hodnotného.
