Politika jako správa spolec ˇ ného domu
představte si, že žijete ve velikém bytovém domě. Ne v ledajakém – v tom největším bytovém domě na světě. Má tisíce pokojů, kde bydlí spousta lidí. Někteří v luxusních apartmánech, jiní v malých komůrkách. a teď se zamyslete nad tím, že všichni tihle lidé se musí nějak dohodnout na tom, jak budou společně žít. kdo bude uklízet sdílené chodby? kolik bude každý přispívat do fondu oprav? kdo rozhodne o tom, že se postaví nový výtah? a co když se někdo odmítá podílet na společných výdajích? tak tohle je politika – způsob, jak se dohodnout na věcech, které se týkají nás všech.
Týká se všech
Možná si říkáte: „ale mě politika nezajímá!“ a nejste v tom sami. Říká to spousta lidí. Určitě víc než těch, kteří tvrdí opak. Jenže to je podobné, jako by vás v tom velkém bytovém domě nezajímalo, jestli funguje topení nebo teče voda. politika totiž ovlivňuje úplně všechno kolem nás. od toho, v kolik hodin ráno musíte vstávat do školy, přes to, kolik stojí lístek na autobus, až po to, jestli si můžete na internetu pustit svoje oblíbené video. Je to jako s řádem
v domácnosti. každá rodina má nějaká pravidla – kdy se chodí spát, kdo vynáší odpadky, jak se rozdělují domácí práce. a stejně tak má pravidla i společnost. Jenže zatímco doma vám je většinou určují rodiče, ve společnosti si je vytváříme společně. No, ne všude na světě, ale alespoň v demokracii, o které si budeme hodně povídat. politika je vlastně nekonečné domlouvání se o tom, jak by měla naše sdílená domácnost fungovat. Někdo si myslí, že by se mělo více investovat do zateplení domu (tedy do životního prostředí), jiný by raději opravil výtah (tedy dopravní infrastrukturu). Jeden chce přísnější pravidla pro noční klid, druhý by rád pořádal večírky až do rána. a protože máme každý jiné představy, potřebujeme způsob, jak se dohodnout.
Přehledně v kapitolách
V této knize se podíváme na to, jak takové domlouvání funguje. prozkoumáme svůj „domovní řád“ – Ústavu a listinu základních práv a svobod České republiky. Zjistíme, jak se liší různé představy o správném fungování společnosti (tomu se říká politické spektrum) a jak se lidé s podobnými názory spojují do politických stran. Vysvětlíme si, jak probíhají volby – tedy jak si vybíráme „domovní výbor“ neboli parlament a „správce domu“ neboli vládu. podíváme se i na to, jak funguje správa menších částí našeho sdíleného obydlí – krajů, měst a obcí. Seznámíme se s tím, co dělá prezident (možná něco jako předseda společenství vlastníků jednotek, ale s mnohem větší parádou). a protože náš velký dům nestojí osamoceně, ale je součástí celé čtvrti, města a světa, budeme se věnovat i mezinárodní politice a Evropské unii.
A s průvodci
Na této cestě vás na obrázcích budou provázet dva zkušení průvodci – profesor politikus a doktorka Diplomacie. profesor je znalý všeho, co se týká politiky, doktorka Diplomacie zase umí složité věci vysvětlit jednoduše a často krotí
profesorovo nadšení trefnými poznámkami. Společně vám pomohou porozumět i těm nejsložitějším politickým hlavolamům. V každé kapitole najdete také schematické kresby, díky kterým lépe pochopíte, jak různé části politického systému fungují. Jsou to takové „plány našeho společného domu“ – ukazují například, jak je rozdělená moc ve státě nebo jak vypadá politické spektrum. kapitoly jsou také doprovázeny zajímavostmi, které najdete v samostatných boxech. Jsou to pravidla hry Možná si říkáte, proč byste měli tohle všechno znát. Není to nuda? Není to složité? Možná máte i částečně pravdu. ale je to podobné jako s pravidly
jakékoliv hry – dokud je neznáte, nemůžete ji hrát. a politika je hra, kterou hrajeme všichni, ať chceme, nebo ne. Čím lépe ji pochopíte, tím větší šanci máte ovlivnit, jak bude partie probíhat. Navíc je to často docela zábava! Uvidíte, že politika nejsou jen nudné proslovy v parlamentu nebo složité mezinárodní smlouvy. Je to živý a vzrušující příběh o tom, jak se miliony lidí snaží žít společně pod jednou střechou. příběh plný dramatických zvratů, zajímavých nápadů i vtipných momentů. podobně jako v bytovém domě tu narazíte na hádky, neshody a domácí i sousedské konflikty. a co je nejdůležitější a je to nutné znovu podtrhnout – je to i váš příběh. i vy jste součástí této veliké sdílené domácnosti a jednoho dne budete mít možnost rozhodovat o jejích pravidlech.
Pro mladé i dospělé i když je tato kniha určená především dospívajícím čtenářům, užitečná může být pro každého, kdo chce porozumět fungování naší společnosti v širších souvislostech. Vždyť kolik dospělých přesně zná činnost parlamentu nebo ví, co všechno dělá Evropská unie? Díky jednoduchým vysvětlením, názorným příkladům a přehledným nákresům může tato kniha osvěžit nebo doplnit znalosti o politice každému v kterémkoliv věku. Spolu s učiteli či rodiči ji mohou procházet dokonce i děti na druhém stupni základních škol. pro studenty středních škol bude už plně srozumitelná i při samostatném čtení. a dospělé čtenáře svou hloubkou záběru jistě neurazí. koneckonců v našem sdíleném domě žijeme všichni společně – mladí i staří – a všichni potřebujeme rozumět jeho pravidlům. tak co říkáte, vydáte se s námi na průzkum našeho domu? Bude to zajímavá a dobrodružná cesta!
Chapadla státní chobotnice
V první kapitole se podíváme na to, v čem to vlastně žijeme. prozkoumáme toho záhadného a úžasného tvora jménem stát. Úžasného? Není spíš nudný? Nepodceňujte ho! představte si stát jako obrovskou chobotnici s chapadly, která sahají do všech koutů našeho života. přesně takový totiž stát je. ať chceme, nebo ne, od okamžiku, kdy se narodíme, do chvíle, kdy naposledy vydechneme, jsme součástí tohoto komplexního organismu.
Podstata státu
Co je vlastně stát? Zjednodušeně řečeno, je to základní politická jednotka, která organizuje společnost na určitém území – v našem případě je to Česko. Stát se skládá ze tří hlavních prvků: území, obyvatelstva a vlády. podobně jako chapadla chobotnice sahá státní moc do mnoha oblastí – vytváří a vynucuje zákony, spravuje veřejné záležitosti a poskytuje služby občanům. Stát plní několik základních úkolů, které jsou nezbytné pro udržení pořádku a stability ve společnosti. Udržuje pořádek díky tomu, že má monopol na legitimní použití násilí prostřednictvím policie a armády, což mu umožňuje vynucovat
dodržování zákonů. to znamená, že pouze stát má právo legálně použít donucovací prostředky proti občanům – nikdo jiný nesmí používat násilí k vynucování pravidel.
Stát slouží
Stát také poskytuje veřejné služby, jako jsou zdravotní péče, vzdělání, doprava nebo sociální zabezpečení, například vyplácí důchody seniorům nebo podporu v nezaměstnanosti lidem, kteří přišli o práci. Chrání práva a svobody občanů, včetně ochrany před vnějšími a vnitřními hrozbami. Jak si máme takové hrozby a ochranu představit? U těch vnitřních například policie vyšetřuje trestné činy, u vnějších například armáda chrání hranice před případným vojenským útokem. Stát také reguluje ekonomiku, aby zajistil stabilitu a spravedlnost. to znamená, že stanovuje určitá pravidla pro fungování trhu, například určuje minimální mzdu, kontroluje kvalitu potravin nebo stanovuje podmínky pro podnikání.
Složitý organismus
Historie vynálezu jménem stát je dlouhá a spletitá. první státy se objevily už v dávnověku, ty doložené asi před 5000 lety, v kolébkách civilizací jako Mezopotámie, Egypt, indie nebo Čína. Už tyto prastaré státy dokázaly spravovat velká území a početnou populaci, jejich moc se jako chapadla chobotnice rozpínala do všech koutů společnosti. Vznik prvních států byl úzce spojen s rozvojem zemědělství a domestikací zvířat. když lidé přestali kočovat a usazovali se, vznikl požadavek organizovanější formy vlády. Bylo nutné koordinovat práci na polích, rozdělovat úrodu, bránit se před nájezdy sousedů. a tak se zrodily první státy, s prvními vládci, prvními zákony a prvními daněmi, které chod státu financovaly. ano, daně jsou staré jako stát sám.
Feudální systém
později, ve středověké Evropě, fungoval feudální systém, kde král vládl šlechtě a šlechta poddaným. Byla to složitá hierarchie, v níž každá úroveň měla své povinnosti a práva, podobně jako různé části jednoho organismu. král poskytoval ochranu a půdu šlechtě, šlechta na oplátku slíbila králi věrnost a vojenskou podporu. poddaní pracovali na půdě a odváděli dávky šlechtě. Byl to systém založený na osobních vztazích a závazcích, v čemž se od dnešních, neosobních států značně lišil. Ve stejné době vznikaly na Blízkém východě a v asii mocné říše s propracovanými administrativními (úředními) systémy, které byly často mnohem centralizovanější a byrokratičtější (založené na přesných úředních postupech a pravidlech) než evropské feudální státy. Například v Číně existoval do detailů propracovaný systém státních zkoušek pro úředníky už v době, kdy v Evropě většina lidí neuměla ani číst a psát.
V Mezopotámii před 5000 lety vedli na hliněných tabulkách záznamy o
. První písemné systémy vznikly právě kvůli potřebě vést státní záznamy. Už tehdy existoval propracovaný systém výběru daní.
Kde je podstata pak přišlo období novověku a s ním velké změny. Renesance a osvícenství přinesly nové myšlenky o vládnutí a právech jednotlivců. Filozofové jako angličan John locke přišli během 17. století s myšlenkou společenské smlouvy – představou, že lidé se dobrovolně stávají součástí státního organismu výměnou
za ochranu a služby, které jim stát poskytuje. tato myšlenka zásadně změnila dosavadní pohled a položila základy moderního pojetí občanství a lidských práv. Dříve se věřilo, že panovníkova moc pochází od Boha – tedy shora. locke ale přišel s opačným pohledem, že moc ve státě pochází od občanů – tedy zdola. i když tehdy ještě zdaleka neplatilo, že všichni lidé mají stejná práva, byl to začátek myšlenky, že stát má sloužit lidem, ne lidé státu. tak se zrodily moderní národní státy, založené na principech suverenity a národního sebeurčení.
Suverenita neboli svrchovanost znamená, že stát má nejvyšší moc na svém území a může samostatně rozhodovat o svých záležitostech. Za počátek tohoto systému se považuje vestfálský mír z roku 1648, který ukončil třicetiletou válku. Byla to dohoda, že každá státní chobotnice bude mít své vlastní teritorium a nebude natahovat chapadla za jeho hranice. tento princip je základem mezinárodního práva a diplomacie, jak je známe dnes.
Různé podoby státu
Všechny státy nejsou stejné. Existují různé typy, každý se svým vlastním způsobem organizace moci. Vezměme si třeba monarchii, kde vládne král nebo královna, případně velkovévoda nebo kníže. Může být absolutní, kde panovník drží všechna chapadla moci pevně ve svých rukou, nebo konstituční, kde musí respektovat ústavu a dělit se o moc s dalšími institucemi. Spojené království Velké Británie a Severního irska je příkladem konstituční monarchie –král je hlavou státu, ale skutečnou politickou moc mají parlament a vláda.
Republika, věc veřejná pak tu máme republiku, kde si hlavu státu (prezidenta) volí občané, a to někde přímo, někde skrze jiné instituce (například parlament). Je to forma vlády, kde moc drží v rukou lidé a jejich volení zástupci a kde má hlava státu obvykle omezený mandát (oprávnění k výkonu funkce). tento koncept se vyvinul z latinského výrazu res publica, což znamená „veřejná záležitost“. první republiky se
objevily už v antice. Římská republika, která trvala od roku 509 př. n. l. do roku
27 př. n. l., vytvořila propracovaný systém, kde různé instituce vzájemně kontrolovaly svou moc. po jejím pádu se republikánské formy vlády postupně objevovaly a zanikaly v různých částech Evropy, zejména v italských městských státech jako Benátky a Florencie. tyto republiky byly často ovládány obchodními elitami a měly složité systémy vlády s volenými radami a úředníky.
Nové variace moci
Moderní pojetí republiky se vyvinulo během osvícenství (18. až 19. století) a vycházelo z myšlenek filozofů, jako byli John locke, Charles louis Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau. Významným zlomem byl vznik Spojených států amerických v roce 1776. Ústava USa vytvořila systém vlády, jehož východiskem jsou principy republikánství, včetně rozdělení státní moci na několik nezávislých částí s vlastními pravomocemi a vzájemnou kontrolou. paralelně s USa přinesla novodobé republiky do Evropy Francouzská revoluce v roce 1789.
Typy republik
Dnes existuje několik typů republik. V prezidentské republice je prezident hlavou státu i vlády a je volen přímo lidmi nebo prostřednictvím volitelů. příkladem jsou Spojené státy americké. V parlamentní republice je prezident hlavou státu, ale výkonná moc je v rukou premiéra a vlády, kteří jsou odpovědní parlamentu. tak to funguje třeba u nás v Česku. poloprezidentská republika kombinuje prvky obou, tudíž prezident sdílí výkonnou moc s premiérem a kabinetem. příkladem může být Francie.
Tisíciletá česká cesta ale podívejme se blíže na náš vlastní stát. Historie toho českého sahá hluboko do středověku. prvním doloženým státním útvarem na našem území byla Velká Morava a vznikl v 9. století. po jejím rozpadu se zformoval český stát pod vládou přemyslovců. Existoval jako knížectví a od roku 1198 jako dědičné království, které se stalo součástí Svaté říše římské, což bylo soustátí složené především z německých knížectví. Za vlády karla iV. ve 14. století dosáhla chapadla české chobotnice nejdále a její vliv byl největší. po období husitských válek a následné vládě Jagellonců se české země v roce 1526 staly součástí habsburské monarchie, byly nuceně germanizovány a převedeny pod katolickou víru. to znamená, že po nástupu Habsburků docházelo k posilování
německého jazyka a kultury na úkor češtiny a po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byli obyvatelé českých zemí násilně přinuceni přestoupit ke katolické víře, pokud byli jiného vyznání.
Jako republika
Novodobá česká státnost se zrodila s Československem v roce 1918. první republika pod vedením tomáše Garrigua Masaryka přinesla poprvé skutečnou demokracii a s ní i hospodářskou prosperitu. Byla však po dvaceti letech ukončena nacistickou okupací a zřízením protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945. po krátkém poválečném období podivné demokracie následovala éra totalitního komunistického režimu v letech 1948 až 1989. až v roce 1989 otevřela sametová revoluce cestu k obnovení demokracie. V roce 1993 vznikla samostatná Česká republika, která se v roce 1999 stala členem obranné aliance Nato a v roce 2004 členským státem Evropské unie. Dnes je Česká republika parlamentní demokracií s prezidentem voleným přímou volbou (od roku 2013).
České státní útvary existují již od 9. století, počínaje Velkomoravskou říší a přemyslovským knížectvím. Přestože se formy státnosti měnily od království přes součást habsburské monarchie až po současnou republiku, patří k těm s nejdelší tradicí v Evropě.
Moc v rukou lidu
teď se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu vynálezu v dějinách státu, kterým je demokracie. Je to systém, v němž chapadla státní moci nejsou ovládána jedním člověkem, ale směr jejich pohybu určují všichni občané společně. Slovo demokracie pochází z řečtiny a doslova znamená „vláda lidu“. Staří Řekové se rozhodli, že nechají lidi rozhodovat o veřejných věcech. tak se zrodila demokracie. V athénách 5. století př. n. l. to znamenalo, že svobodní muži mohli hlasovat a rozhodovat o zákonech. Jistě, nebyla to dokonalá demokracie podle dnešních měřítek – ženy, otroci a cizinci neměli žádné slovo –, ale byl to začátek něčeho velkého, co přetrvalo tisíce let.
