9788088642206

Předmluva šárka grauová

15

Ortel abakuk 1:1

18—19

Jak dlouho ještě? abakuk 1:2—3a

20—21

Rozvrat společnosti abakuk 1:3b—4

22—23

Čeho se bát abakuk 1:5

26—27

Agresor abakuk 1:6—11

28—29

Věčný Bůh abakuk 1:12a

30—31

Boží soud abakuk 1:12b

34—35

Copak zvůli agresora nikdo nezastaví? abakuk 1:13—17

36—37

Potřeba ztišení abakuk 2:1

38—39

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě abakuk 2:2—3

42—43

Nadutec a spravedlivý abakuk 2:4

44—45

O nenasytnosti abakuk 2:5

46—47

První běda abakuk 2:6—8

50—51

Druhé běda abakuk 2:9—11

52—53

Třetí běda abakuk 2:12—14

54—55

Čtvrté běda abakuk 2:15—17

58—59

Páté běda abakuk 2:19, 18

60—61

Kde je Hospodin? abakuk 2:20

62—63

O Božím slitování abakuk 3:1—2

66—67

Bůh – bojovník abakuk 3:3—7

68—69

Soud nad planetou abakuk 3:8—11

70—71

Souboj bohů abakuk 3:12—15

72—73

Co se strachem? abakuk 3:16

76—77

Být šťastný v Hospodinu abakuk 3:17—18

78—79

O čem je ta písnička? abakuk 3:19

80—81

předmluva

Kniha nesoucí nadpis Abakuk je jedním z nejméně známých biblických spisů. Autor, kterému je připsána, je jako biblický prorok neznámý do té míry, že v českém kontextu slovo Abakuk nejčastěji uslyšíme jako jméno pro kocoura – snad že zní trochu jako dětské říkadlo a trochu jako roztomilý „vykuk“.

Zkušený kazatel a rozhlasový redaktor Petr Vaďura se tuto situaci rozhodl změnit – a to nikoli z pouhé touhy po osvětě, ale proto, že v Abakukovi našel partnera k rozhovoru o tom, co ho tíží teď a tady. Prorok se nám totiž v něčem podobá: žil v rozbitém světě, kde silné národy válcovaly slabé, společnost se rozpadala, obyčejná lidská slušnost jako by ztrácela váhu. Abakuk už to nemohl dál mlčky snášet. Tak jako některé jiné postavy hebrejské Bible se i on rozhodl, že si o tom, co mu leží na srdci, promluví přímo s Hospodinem. Odpoví mu? A může se Bůh tváří v tvář nezaslouženému strádání tolika lidí vůbec obhájit? A jak se to obrovské utrpení, které je ve světě přítomné, slučuje s představou Boha, který nalomenou třtinu nezlomí a doutnající knot nezhasí?

Otázka přítomnosti zla ve světě stvořeném dobrým Bohem trápí filosofy, teology, ale i přemýšlivé lidi prosté víry odedávna. Petr Vaďura na ni po protestantsku hledá odpověď tak, že sleduje starozákonního proroka krok za krokem v jeho historickém zápase: smysl četby Bible nakonec může spočívat i v tom, že se svými otázkami nezůstáváme sami, ale že nás dávné spisy propojují s bezpočtem těch, kteří si takové otázky kladli před námi.

Náš průvodce knihou Abakuk se neskrývá za neosobní učené komentáře, ale dotýká se vlastních obav a nejistot.

Klade si i otázky, které jsou ryze dnešní: můžeme odpovědi, které dávaly smysl na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem, bezvýhradně přijmout i dnes? A jakou závaznost má pro nás to, že prorok něco předkládá jako vidění od Hospodina? Znamená to, že máme své výhrady a pochybnosti rovnou smést se stolu jako svatokrádežné?

Dveře jsou před tebou, milý čtenáři, otevřeny, zbývá jen vejít. Šárka Grauová

15

Ortel Ortel, který ve vidění přijal prorok Abakuk.

18

abakuk 1:1

Už dávno se chystám s tebou promluvit, Abakuku.

Tvoje texty mě zasáhly, mluvíš mi z duše svou žalobnou písní. Přinášíš témata, která jsou aktuální i dnes, ve 21. století. Netroufám si tvé texty vykládat. Jsou příliš osobní a tajuplné. Budu však nad tvou knihou přemýšlet a pokusím se napříč staletími s tebou vést rozhovor.

Prý jsi psal svou knihu na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem. Jak se v té době žilo, se jen domýšlím.

A snad to nevadí, protože nejde o dobu, nýbrž o člověka, jedince, který uprostřed té doby žije. A žít uprostřed žádné doby není jednoduché. Jde tedy spíš o tebe a také o mě.

Kdo jsi ty? Nic o tobě nevím. Vím jen to, že jsi žil uprostřed zmatků. Tvá vlast byla rozvrácená, velmožové se mezi sebou přetahovali o vliv a moc, král si hrál na orientálního vládce, i když jeho království bylo maličké a nestabilní. Likvidace severního Izraelského království a zpupnost Asyřanů, kteří je zničili, byly ještě v živé paměti. Z jihu se do tvé země tlačil Egypt, na východě povstal Babylon. Tyhle mezinárodní poměry i vnitropolitické sváry znám z textů tvých kolegů-proroků, hlavně Jeremiáše. A vůbec ti je nezávidím, protože se v něčem podobají zmatkům, které jsou příznačné i pro dnešní dobu. Asi proto mi připadá tvůj „ortel“ tak aktuální.

Svůj spis jsi označil jako vidění. Touhle větou získává punc pravosti, protože to je vidění od Hospodina. Chtěl bych to trochu zpochybnit, ale budu s tebou o tom debatovat. Budu se tě ptát a zkoumat, kolik toho v tom, co jsi napsal, od Hospodina skutečně je. Mám totiž dojem, jako by sis ani ty sám nebyl jist, že od něj pochází všechno, co předkládáš.

Je vůbec možné, že by svatý text obsahoval něco jiného než Boží slovo? Jsem přesvědčen, že to je nejen možné, ale i nezbytné. Ty jsi přece, Abakuku, nepřijal od Boha nějaký diktát, ale napsal jsi, jak jsi věc viděl. V tom záznamu budou tedy i tvé představy a dojmy, ovlivnilo tě leccos z toho, co jsi slyšel či četl jinde. Proto chci tvůj text číst kriticky; s úctou, ale i se zdravým rozumem a snahou neztratit se ve velkých slovech, jež z tvé knihy dělají báseň.

19

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho mám, Hospodine, volat, a ty neslyšíš?

Křičím k tobě: „Násilí!“ a ty nezachráníš?

Proč mě necháváš vidět neštěstí?

Proč bezpráví jen přihlížíš?

20

abakuk 1:2—3a

Pocit, že Hospodin neslyší, má mnoho lidí. Člověk volá o pomoc, žaluje, ukazuje na zhoubu a násilí – a nic se neděje. Hospodin mlčí. Je vůbec? Napadlo tě někdy, Abakuku, pochybovat o tom, zda Bůh existuje? Nebo o tom, zda je dobrý? Já asi o jeho existenci ani dobrotě nepochybuji, ale jeho mlčení bývá i pro mě těžké. Přivádí mě totiž k myšlence, že Hospodin do většiny záležitostí našeho života nezasahuje. Nemyslím si, že by ho nezajímaly nebo že by k nim byl lhostejný. A už vůbec si nemyslím, že je neschopný nebo že zasáhnout nemá jak.

Domnívám se však, že spíš zasáhnout nechce – a snad ani nemůže, má-li být člověk tím, kým je.

Přišli jsme na tento svět, abychom jej spravovali, abychom vytvářeli společenství, kultivovali sebe a pomáhali kultivovat druhé. Máme rozvíjet svůj potenciál a učit se lásce. Hospodin nás stvořil pro sebe, ale nechce z nás mít loutky, nýbrž samostatné, dospělé lidi. Každý máme svůj díl odpovědnosti a všichni dohromady se podílíme na fungování celku.

V průběhu staletí si člověk vytvořil různé struktury moci a vlády, vznikly instituce – a bohužel také armády a vojenské technologie. Hospodin nás nechává vytvářet dějiny. Nechává nás bádat a objevovat, čímž samozřejmě riskuje i to, že se lidstvo zničí. Touha po moci, slávě, bohatství a rozkoších je totiž bez hranic. V dějinách bylo mnoho válek, despocií a genocid – a Hospodin je nechal proběhnout. Přemýšlím někdy o tom, proč nezasáhl, když se objevili Hitler nebo Stalin.

Možná se mě teď zeptáš, Abakuku, zda se modlím, když slyším o násilí, o neštěstí a bezpráví. Ano, modlím.

Proč? Aby Hospodin věděl, že je zde někdo, kdo proti tomu protestuje, kdo nesouhlasí a kdo se proti zlu staví.

Během svého života jsem zažil doby, kdy nám vládli psychopati, lidé převrácení, nemorální a bezohlední. Nesl jsem to těžce. Co jsem proti tomu mohl dělat jiného než se modlit? A tak jsem se, stejně jako ty, Abakuku, modlil.

21

Rozvrat společnosti Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory.

Zákon se zdá být bezmocný a právo nelze prosadit.

Spravedlivý obklíčen je ničemy, a tak se právo převrací.

22

abakuk 1:3b—4

Ty sis, Abakuku, uvědomoval, že v judské společnosti tvé doby je jen málo opor spravedlnosti a práva. Králové často selhávali a ani chrám a jeho kněží neposkytovali mnohdy záruku pro zajištění ochrany nejchudších a nejslabších. Jedinou oporou řádu a pořádku byl ve tvé době Mojžíšův Zákon, společnost díky němu držela pohromadě. Byl nadějí pro všechny, kdo se chtěli domoci spravedlnosti. Navíc zajišťoval alespoň minimální povědomí o Hospodinu.

Tato opora se však ve tvé době hroutila, protože byla pošlapána zvůlí mocných, jejich násilím, preferencí osobních zájmů, pletichami a sobectvím. Zákon byl ochromen, a proto nebylo možno se domoci práva.

Přemýšlím nad tím, na čem stojí řád v naší společnosti.

Jsou to zákony a všeobecně respektovaná pravidla, jimiž se řídí obyvatelé vyspělého světa.

Stejně jako ve tvé době se však i dnes mnohé z toho, co drží společnost pohromadě, drolí. Mnoho lidí odmítá demokracii a touží po vládě pevné ruky. Stále více lidí volá po revizi konceptu lidských práv, jak jej v roce 1948 formulovala Všeobecná deklarace. V mnoha oblastech se rozmlžily hranice mezi lží a pravdou.

Když čtu tvá slova, Abakuku, mám pocit, jako bys psal o mé současnosti: Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory. Násilí se šíří na sociálních sítích, v internetových diskusích i v hospodách. Mnozí politici své oponenty veřejně urážejí, pomlouvají, dehonestují, „vedou si na ně složky“. Proto se obávám o budoucnost svobody a demokracie, kterou by nezodpovědní a mocichtiví vůdcové mohli snadno nahradit nacionalistickou či fašistickou autokracií.

A jako jsi to činil ty, i já to všechno na modlitbě přináším Bohu. Nepokouším se ho přesvědčit, aby proti šiřitelům zla zasáhl, protože si myslím, že proti nim máme zasáhnout sami. Jen mu to vše říkám. A pak prosím o to, abych já sám včas rozpoznal, že se podílím na nějakém zlu. Nechci upadnout do letargie, nechci zůstat lhostejný, když se páchá násilí. Nechci patřit ke skupině, v níž všichni vidí všechno stejně. Chci zůstat sám sebou.

23