Zvedámsezdávnoproleženépostele,kteráužasizažilaito,conechtěla, nasazujupantofleavyhazujuzruksakuvšenepotřebné.Zůstávajívněm jednytrenky,kartáčekaGoProkamera.Vybíhámzhosteluateprvena ulicimědoháníDavid.
„Hlídejtuktuk,odpočiňsiamezitímtřebanatáčejvesnici.Nebonajdinějakéhoopravdovéhošamanaanatočjehočárymáry.Jo,abachana Karter,mámpocit,žepotobějede.Jásevrátímzadvadny.Maximálně začtyřidny.“
„Kamjedeš?ZpátkydoJižníAfriky?Prospojku?“nechápeDavid, aletoužjsmenahlavnísilniciajázvedámpaleckestopování.
„Jo,budetorychlejší,nežkdybychomjiobjednávaliodsud.Tybuď vkliduahlavněsidávejpozornaKarter!“
Hneddruhéautomizastavuje.Házímbatohnakorbu,sebetaky,ale řidičmivysvětluje,žezastaviljenomnačůrání.Takžezaseseskakuju.
„Spíštydávejnasebepozor!“volázdáliDavid.
PrvnímstopemsedostávámaždobotswanskéhohlavníhoměstaGaborone.Dokoncepřímonaautobusovénádraží.
„Kolikjsemdlužen?“ptámsevespěchuřidiče.
„Utíkej,aťtostihneš!Zachvílibudetmaadalšíbusužnepojede!“
Přikládámsirukuksrdciaklanímse.Vautějsemmuslíbil,žepokud Májuopravíme,navštívímehovjehoresortuazajdemespolunapivo. Snadhoještěpotkám.
„HledámautobusdoJohannesburgu,kterýtoje?“ptámseprvníhonaháněče,kteréhozahlédnu.Profesionálnínaháněčečlověknajdevmnoha zemíchpodobnéhotypu.Většinoujdeochlápky,kteřílákajípasažérydo konkrétníhoautobusu,mikrobusučitaxíku.Jakmilesedopravníprostředeknaplní,vyrážínacestu,atobezohledunaplánovanýčasodjezdu–zpravidlajetoodostpozději.
Tenhlechlapíkměchytázaruku,jakokdybyměužnikdynechtěl pustit,pokřikujeamávánadalšíkolegynaháněčeinařidiče.Najednou jsmevcentrutohošrumce,lidénaskakujídoautobusů,kterésotvadrží pohromadě.Prodejcirůznéhoovoce,pečivaasmaženéhobůhvíčehonám strkajísvézbožíažpodnos.Pachyseprolínajíjedenpřesdruhý,odpadky poházenénazemipřeskakujíslušněoblečenípánovéskravatamiižebráci.
Prodejcinedajípokoj,dokudsiněconekoupím,podnohamamiběhají slepice,zřejmětakyhledajísvůjspoj,aleřezníkovisesekyrousejejich úprknelíbí.Měljsemasislepicímpodkopnoutnohy,abychmupomohl, alejájsemraději,kdyžjsouholkynasvobodě.Mezitímnarážímdodalších lidí,držímsipevněbatohanaháněčměvláčíodautobusukautobusuza neustáléhopokřiku:„Jooohannesbuuurg!Jooohannesbuuurg!“
Zjednohomikrobusuvykoukneřidičazahlásí,žejededoJohannesburgu,aleužnemámísto.„Noplace,myfriend.Noplace.“
Vytahujuzrukávuesovpodoběbankovkyařidičokamžiténachází volnésedadlo.Můžusedětvpředu,hnedvedleněj,alemezinohamabudu mítřadicípáku.Beruto,alemodlímse,abyřadilpouzejedničkuatrojku. Dvojkabyasibolelaanačtyřkunechcianipomyslet.Batohsipokládám naklínavyjíždíme.
„Uf,vyšlotojentaktak!“řeknusisúlevouavtuchvílimálemsrazímeřezníka,kterýsesodchycenýmislepicemivracíkesvémustánku. Řidičetonecháváchladným,aninepřibrzdí.
„Sedmhodinpojedeme,“oznámířidičvšempatnáctipasažérůmdevítimístnéhomikrobusu.Tosnadnějakzvládnu.Napodobnénepohodlí
jsemzvyklý,atakzavírámoči,abychsitroškuodpočinul.Rádbychse takyopřel,alenemůžu,mojesedadloopěradlemnedisponuje.
Hlasitáhudbaměvšaknenecháspát,akdyžřidičzařadíčtyřku,je mijasné,žeodpočívatsenebude.Naštěstíbrzyzastavujemenahraničnímpřechodu.Slunceprávězapadá,takžemůžebýttaksedmhodin.Bez problémůprojdujednoucelnicíanásledněitoudruhou.Cestovnípassi pakukládámdopřihrádkynapalubovce,abychhomělporuce.Cestou můžemenarazitnacheck-pointyadalšíkontroly.
„MůžeteměvyhoditvJohannesburgunaletišti?Pojedemekolem?“
PřesinternetjsemtotižnašelcelkemlevnýranníletdoPortElizabeth, cožbymiurychlilozískánídílůojedenden.
„Noproblem!“potvrdířidičstručně.Rádbychřekl,ženemluví,protožesesoustředínařízení,alejehojízdunelzeslušněpopsat.Sjedním funkčnímsvětlemkličkujemezipotulnýmipsyalidmi,kteřívypadajítéž potulně.Radějizavírámočiapřecejenzačínámdřímat.
Poosmihodináchměprobudíticho.Hlučnýdieselovýmotorneběží. Slepenýmaočimaserozhlížímokoloanejradějibychjezasezavřel.Parkujemevedlehořícípopelnice,ukterépostáváhloučekbezdomovců.Jsme asinanějakébenzince,alevypadátojakovapokalyptickémfilmu.Všude jetma,vysokébarákymajívybitáokna,alezjevnějsouobydlené,protože vnichplápolajídrobnásvětýlka…oheň?Mžourámtímsměrem,jestlividímdobře.Asibychmělnajítřidiče.
Stojívenkunaparkovištiakouří.Ukazujunadům,kterýhoří,ale řidičjenmrknetímsměremavrátípohledkrozpálenécigaretě,kteráje pronějzjevnědůležitější.Snažímsemuvysvětlit,žedůmjevplamenech amělobysestímněcodělat.
„Lidisitopí.Jsoubezelektřiny,taksizapalujíohně.Neboj,onoto neshoří,“povídámimladík,kterývystupujezmikrobusujakoposlední.
Tyjo,takužjsemasividělvšechno.Lezuzpátkynasvésedadloazavírámdveře.Budutadyčekat,ažostatnídokouříapojedemedál.
„Hey!“zakřičínaměřidičsnaštvanýmobličejemahvízdnetaksilně, ževzbudízájemtaxikářůshromážděnýchkolembenzinky.Chyba!Taxikářipřibíhajíanabízejímisvéslužbyskrzezavřenédveřemikrobusu,jenž jenynímýmhrademapevností.
„Jájedutímhlebusemnaletiště,tadymámejenpřestávku.Jásvámi nepojedu,“snažímsejepřekřičet,aleoniměprostěchtějísvéztajejim jedno,kamtobude.Připomínajímipiraně,hledínamějakonarybičku vakvárkuajsoupřipravenizaútočit.Vtétměsvítíjenomjejichočiazářivě bílézuby.Oblečenídozimníchbudaroztrhanýchdžínůsesnažídostatke kliceajenčekají,kdyjimotevřu,abyměmohlichramstnout.
Naštěstířidičdokouřilavracíse,taksnadpojedemedál.Aťužjsme pryčztohotomísta!Otevírádveře,beremůjbatohavyhazujehoven.
„Johannesburg.Tadykončíš,vezmisitaxíka.“
Vůbectonechápu.Vyskakujuven.„Říkaljsemjasně,žechcinaletiště.Letímiletadlo.Říkaljsemvámtoavyjstesouhlasil.Asamozřejmě vámzaplatím.“
Mezitímužsetaxikářiperouomůjbatoh.
„NospeakEnglish,“odpovířidičamikrobusodjíždídotmy.
Rádbychseteďprobudilztohohroznéhosnu,jenže…
„Myfriend,kamjedeš?“
„Kdebydlíš?“
„Jedešsemnou,myfriend!“
„Kolikmášpeněz?“
„Semnoujede!“
„Ne,semnou,tenjemůj!“
„Pojďrychle,nastupsidoméhoauta!“
Aťsivyberukteréhokoli,budetošpatně.
Nacházímsevestátě,kdesestanevíceneždvacettisícvraždročně.
Vmetropoli,kterájevžebříčkunejnebezpečnějšíchměstsvětanapátém místě.Naperiferii,kamsebílýčlověkneodvážíanipřesden,natožupro-
střednoci.Ajsemtusám.Jestliněcoznamenábýtvešpatnýčasnašpatnémmístě,jetoprávětohle.
„Hej!“zakřičímnatoho,kterýseoměperenejméně.„Pojedustebou. Naletiště,prosím.“
Snažímsebýtzdvořilý,milýanejevitznámkystrachu,alezároveň nepůsobitjakosnadnáoběť,cožsamozřejmějsem.Můjtaxikářmáošuntěléoblečení,chybímuněkolikzubůapřesretsemutáhnejizva.Zvláštní, aletakhlesihobudunavždypamatovat.Tahámězabatohaposunkynaznačuje,žehonaložídokufru,aletoodmítám.Nastoupímdopředuna místospolujezdceabatohsidámnaklín.Mámvněmtotižnůž.
Taxikářusednezavolantaprásknedveřmi,ažseautoskoropřevrátí.
Potomsepřeseměnatáhneastejnýmzpůsobemzabouchneitymoje.Jenže tysehnedzaseotevírají.Natáhneseještěvíc,užnamněvpodstatěleží, zapřeseosedadloatřísknedveřmitak,žeskoroohluchnunalevéucho.
Dveřesevzápětíotevírají.
„Držje,“mrknenaměahodísidopusyžvýkačku.
Jemijasné,ženůžmusímvytáhnoutdřív,nežserozjedeme.
Zanořírucepodvolant,kdejeklubkokabelů,vybereznichdvaapokoušísejepropojit.Žasnu,ženěcotakovéhoopravdudělá,amyšlenkyna nůžsevturánurozplynou.Otočíklíčkem,nastartujezastaralýmotor,zařadíjedničkuachcípneto.Udělátoznovu.Azas.Aznovu.Provádítoale takrychle,jakokdybynásněcohoniloaonmuselokamžitěodjet.Zjevně tonedělápoprvé.Zachovávásinaprostoklidnývýrazvetváři,usilovně žvýkáajiskříholýmidrátyvkabelech.
Jápomaličkuvytahujunůžzvrchníkapsybatohu,nenápadně,opatrně avážněpomalu.
„Fuck!“zakřičítaxikářabouchnedopalubnídeskytaksilně,ažvní uděládůlek.Znovuspojujekabely,aletentokrátjenepustí.Držíjelevou rukou,pravouzařadíapřehmátnenavolant.Znovunaměmrkne,jakoby tímříkal:„Takjsemtovyřešilamůžemejet!“
Nůžsinakonecpřipravitnestačím,protožejencoserozjedeme,otevřousemidveře.Zase!Užvím,žejemusímchytitanepustit.Řidičmi mrkánímnaznačuje,žetodělámsprávně.
Mířímepřesparkovištěksilnici.Uhořícípopelnicepořádstojíbezdomovci,aleohýnkyvoknechdomůpomaludohasínají.Piraněčekajína dalšíhozákazníkaamikrobusužjebůhvíkde.Vzpomenusinavarování, kterénámdalprvnítaxikářběhemnašehoprvníhodnevJohannesburgu, apolijeměpot.Udělaljsempřesněto,cojsemnemělnikdyudělat.Teď užsimůžujenompořáddokolaopakovat,jakýjsemdebil.
„Mášobrovskýštěstí,žejedešzrovnasemnou,“zasmějeseřidič.
Snažímsevypadatnevystrašeně,alehlasmidrkotáužproto,žedrkotáceléauto.Jedemeasistovkouajápořádmusímdržettydveře.„Jak to?“
„Jinýtaxikářbytěokradl,“vysvětluje.„Comášusebe?Mobil,peníze?Taktojsijasnej!“
Sevřesemižaludekanevím,conatoříct.Nepřejusinicjiného,než abychomconejdřívdojelinaletiště,aletadyčasplynepozpátku.Dívámse naněj.Neustálepřežvykuje,levourukoudržípropojenékabelyzapalování apravouprůběžněřadíavybírázatáčky.
Abytohonebylomálo,toutéžpravourukouberetelefonaněkam volá.Běhemhovorusiměprohlédneodhlavyažkpatěapakspočinepohledemnamémbatohu.Přikyvuje,něcomumlá,vypadátonasvahilštinu. Pročmámpocit,žemluvíomně?
Náhlehovorukončí,telefonodhodídopřihrádkyavracísvojipozornostkřízení.
„Volaljsemmámě,“vyhrkneaplynulenavazujenasvůjpředchozí výklad.„Kdybysjelsněkýmjiným,skončíšpobodanejvpříkopu.Alejá takovývěcinedělám.“
„Tymášmámu?“snažímsenadhoditjakékolijinétéma,nežjezabíjenízákazníků.„Acoženuaděti?Kolikjimjelet?Jakdlouhoužtu žiješ?“
Chytásehnedazačínávyprávět.NarodilsevJohannesburgu,odmaličkaseživil,čímtojenšlo,aposledníchněkolikletdělátaxikáře.Vautě prýsedíišestnácthodindenně,akdyžzrovnanepracuje,spínazadních sedačkách,případněvenku,pokudjehezky.Ktomuúčelumávkufrukarton,kterýsimůžerozložitvlastněkdekoli.Májednuholčičku,kteréjerok apůl,stejnějakotémojí.
Zatímcovyprávíosvémživotě,méobavysepostupněvytrácejí.Nůž nechámvbatohu.
„Hele,atojsimyslelvážně,žebyměostatnítaxikářipřepadli?Fakt jetotadytakhlemocnebezpečný?“
„Nojasně.Jepůlčtvrtýráno,tyjsitusámaurčitěmášusebenějaký penízeamobil.Tohlesetuděječastoapachatelsenikdynenajde.Znáš to,kdyžnenísvědek,nicsenestalo…apolicajtisemstejněaninejezdí, majístrachakašlounato.Jáusebenosímzbraň,alenaštěstíjsemjizatím nemuselpoužít.Jsemtotižkřesťan,víš?“
Rádbychmutověřil,alevtéhlesituacijetotěžké.Mrknunamapu vtelefonu.Zapárminutbychommělibýtnaletišti.
„Vezmisimojetelefonníčíslo.Ažbudešzasepotřebovatsvézt,tak brnkni.“
Upřímnědoufám,žetaxivJohannesburguužnikdypotřebovatnebudu.
Řidičmivytrhnemobilzruky.Ajetotady!
„JmenujuseJosef,“uložídonějsvételefonníčísloavrátímiho. „Zavolejkdykoli,klidněvnoci.“
Dojedemekletišti,Josefpouštíkabelyzrukyamotorzhasíná.Vyběhneven,abymipomohlsdveřmi,kteréteďprozměnunejdouotevřít. Zaplatímmučástku,okterouměpožádal,aještěněconavíc.
Párpokusů,motornaskočíataxíkodjíždídotmy.Jetozamnou.
Takovénapětíužnechciznovuzažít!
Súlevouvejdudohalyahledámpřepážku,kdesikoupímletenku.
Vtuchvíliměpolijepotavyschnemivkrku.Jájsemvážněidiot!Můj pasležívpřihrádcepalubnídeskymikrobusu.Prohledámbatohjednou, dvakrát,prošacujuvšechnykapsy,zezoufalstvísepodívámidobot,ale přitomvímnaprostojistě,žetonemásmysl.
ZbývámisnadněcojinéhonežzavolatJosefovi?
Jehotelefonvyzváníavyzvání…
Zkusímtoznovu.
„Haló?“ozvesejakésizachrchlání.Signálasinebudenejlepší,ale mámespojení!
„Ahoj,tadyTomáš,tencojsihozrovnahodilnaletiště.Jázapomněl pasvautobuse,kterýmědovezlnatubenzinku.Znáštohořidiče?Nevíš, kdebychhoteďsehnal?“
Ozvesedlouhémumlání,jakobysipovídalsespolujezdcem.
„Vím,kdotoje.Zkusímhonajít.Dejmihodinuazavolámti.“
Šancitomunedávám.
Zahodinuzazvonítelefon.
„Tomáši,mámtvůjpasajeduzatebou.“
Tosenemohlostát!Tisíckrátmuděkujuaještěvícekrát,kdyžseza chvíliobjevínaletišti.Jevidět,žemázúspěšnéakcestejnouradostjako já.
„Tadymášzacestu,tadyzaochotuatadyještěněconavrch.“
Zdráhásetopřijmout,prýjetohodněpeněz,alekdyžmuříkám,že jetonaopravudveříanovýstartér,nakonecpřijímá.
„Musímsetikněčemupřiznat,“řeknumu.„Nejdřívjsemsebál,že měokradešneboněcohoršího.Přecejen,byljsemvnebezpečnéčtvrti asáma…“
„Pročbychtodělal?“přerušímě.„Jsemdobrýkřesťan.Tohlebybyla mocšpatnávěc.“
Vtuchvílisiuvědomím,žetenhletýpeksicepocházíztvrdéhoprostředí,alejepřátelskýazdvořilý.Jehoprofesionalitaaochotapomoctmě dojímají.Kroměpasusiodnášímipoučení:
Předsudkyapředpojatostjsoučastozaloženénapovrchníchúsudcích amohouvéstknesprávnýmzávěrům.Jedůležitébýtotevřenýnovýmzkušenostemalidem,snažitsepochopitjejichzázemí,kulturuaživotnípodmínky.Skutečnýrespektkostatnímpřicházísochotoupřekonatsvépředsudkyanaučitsevidětlidijakojednotlivcesesvýmivlastnímipříběhy ahodnotami.
Teďužjenkoupitletenku,nastoupitdoletadlaavyzvednoutdílypro Máju.AzachránitDavida.Mámtakovétušení,žezažíváhoršíchvílenež já.