Ediční plán nakladatelství Odeon červenec - prosinec 2018 by Knižní klub

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2018

červenec – prosinec

Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako ná‑ zev Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Eurome‑ dia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.

Každý, kdo kdy žil v páru, ví, že ten Druhý je záhada. — Delphine de Vigan

Přichází léto, někteří z nás balí kufry a odjíždějí za ještě větším vedrem. Melounovou sezónu na‑ kopneme pořádnou novinkou – měníme podobu Světové knihovny. Na těchto knihách už nebudete vídat „čárový kód“, nicméně její tvář má i nadále svou kontinuitu, přinejmenším proto, že ji připravuje stejný grafik. Co by vám nemělo uniknout! Haruki Murakami vydává svůj velký román, opus magnum, který má kořeny v Mozartově opeře Don Giovanni. Odtud i název: Komturova smrt. Bestsellerový autor Paolo Cognetti navštívil letošní Svět knihy a byl o něj velký zájem. Ten bude myslím provázet i jeho novou knížku nazvanou Divoký kluk. S populární francouzskou spisovatelkou Delphine de Vigan jsme se prostřed‑ nictvím jejích knih mohli seznámit už několikrát, nej‑ novější román má název Pouta. Románový příspěvek k uprchlické krizi přináší Mohsin Hamid – a jestli vám to jméno něco říká, máte pravdu; Odeon jej česky představil už v roce 2014. A nová knížka Terezy Boučkové není román, ale vý‑ bor z fejetonů. Autorka je píše přes dvacet let a mají příznačný název Závod s časem. Přeju vám šťastnou cestu do cíle.

JINDŘICH JŮZL šéfredaktor

www.odeon‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ červenec – prosinec 2018 | ODEON

OBSAH Karl Ove Knausgård Haruki Murakami Paolo Cognetti Mohsin Hamid Delphine de Vigan Sara Baume Julian Barnes Matias Faldbakken Chuck Palahniuk Ian McEwan Tereza Boučková Virginia Woolfová F. S. Fitzgerald Jiří Orten Konstantin Biebl

4–5 6–7 8–9 10–11 12–13 14–15 16–17 18–19 20–21 22 23 24 25 26 26 3

Foto ©©MT Photo unknown Slanzi

Karl Ove Knausgård (1968) Norský spisovatel vystudoval literaturu na Univerzitě v Bergenu. Debutoval roku 1998 knihou Mimo svět a v roce 2005 získal za román Čas pro všechno nominaci na Literární cenu Severské rady. Pak se rozhodl k zásadnímu kroku: ohlásil velký literární projekt. A aby se vážně nedal přehlédnout, nazval jej Můj boj (v originále vyšel v letech 2009–2011) a v relativně krátkém čase napsal několik tisíc stránek najednou… Kontroverzi vzbudil nejen tématem či rozsahem, ale také názvem, neboť v norštině i dalších jazycích dílo odkazuje k nechvalně proslulému spisku nacistického politika. Dílo vyjde ve více než dvaceti zemích.

KARL OVE KNAUSGÅRD MŮJ BOJ 4: TANEC V TEMNOTÁCH Osmnáctiletý Karl Ove přijímá místo učitele na základní škole v rybářské vesničce na severu Norska, aby se zde mohl věnovat vysněnému psaní. Tanec v temnotách, čtvrtý díl série Můj boj, přináší vzpomínky na rok strávený na odlehlém místě, kde vládnou nejen specifické mezilidské vztahy, ale v nebývalé míře i příroda. Se zkracujícími se dny a narůstající temnotou polární noci jako by se prohlubovala autorova frustrace z neovladatelných sexuálních tužeb a neúspěšných pokusů je uspokojit, únava z práce, která ho netěší, i náklonnost k alkoholu. To vše, protkané retrospektivními odbočkami do období před maturitou, líčí Knausgård detailně a s otevřeností sobě vlastní, zároveň však s vědomím toho, jak nespolehlivá lidská paměť bývá.

Již vyšlo: Můj boj 1: Smrt v rodině Můj boj 2: Zamilovaný muž Můj boj 3: Ostrov chlapectví Svazek Můj boj 5: Někdy prostě zaprší vyjde v létě 2019.

ODEON | červenec – prosinec 2018

KROMĚ KRÁTKÉ VYCHÁZKY DO NEDALEKÉHO BISTRA,

kde jsem si dal dva párky s bramborovou kaší na tácku, jsem celý večer strávil v hostelu na pokoji, ležel jsem v posteli s peřinou za zády, poslouchal ve walkmanu muziku a přitom psal dopisy Hilde, Eirikovi a Larsovi. Taky jsem načal jeden pro Line, s níž jsem to léto chodil, ale po první stránce jsem ho odložil, svlékl se a zhasl, aniž se to nějak projevilo, letní noc byla světlá, oranžový závěs v pokoji zářil jako oko. Obvykle jsem usínal snadno za jakýchkoliv podmínek, ovšem tuto noc jsem probděl. Za pouhé čtyři dny jsem měl nastoupit do práce. Za pouhé čtyři dny jsem měl vkročit do třídy ve škole v nevelké vesnici na severonorském pobřeží, v místě, kde jsem nikdy předtím nebyl, nic o něm nevěděl, dokonce jsem odtamtud neviděl ani žádné fotografie. Já! Osmnáctiletý kluk z Kristiansandu, který právě dokončil gymnázium a odstěhoval se z domova a jeho jedinou pracovní zkušeností bylo pár večerů a víkendů v továrně na parkety, trocha psaní do místních novin a právě absolvovaná měsíční letní brigáda v psychiatrické léčebně, tak tenhle kluk se nyní měl stát třídním učitelem na škole v Håfjordu. Ne, usnout jsem nedokázal. Co si o mně budou žáci myslet? Až vejdu při první hodině do třídy a oni budou sedět na svých místech, co jim řeknu?

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Klára Dvořáková Winklerová cca 416 stran září 2018

A ostatní učitelé, co oni si o mně proboha pomyslí? Někde v patře se otevřely dveře, ozvala se hudba a hlasy. Kdosi odcházel chodbou a přitom si prozpěvoval. Zaslechl jsem volání, Hey, shut the door. Hned nato se zvuky opět uzavřely uvnitř. Převalil jsem se na druhý bok. Podivný pocit, že ležím, zatímco venku je světlo, mi usínání také nijak neulehčil. A jakmile jsem si jen připustil myšlenku, že usnout je obtížné, stalo se to vzápětí přímo nemožným.

6Photo © Ivan Giménez

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvý‑ znamnějších japonských spisova‑ telů současnosti. Jeho díla byla přeložena do padesáti jazyků. Je držitelem řady literárních ocenění, například roku 1985 získal Tani‑ zakiho cenu, v roce 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky, roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. V posledních letech bývá zmiňován v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. V nakladatelství Odeon vycházejí jeho knihy již od roku 2002.

HARUKI MURAKAMI KOMTUROVA SMRT Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?

Již vyšlo (výběr): Birthday Girl, Spisovatel jako povolání, Hon na ovci, Muži, kteří nemají ženy, Sputnik, má láska, Afterdark, Podivná knihovna, Kronika ptáčka na klíček

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

KDYŽ JSEM SE DO TOHO DOMU NASTĚHOVAL,

překvapilo mě především, že jste tam nezahlédli vůbec nic, co by se i jenom podobalo obrazu. Nejenže nevisely nikde po zdech. Žádný se neukrýval ani v kumbále na věci nebo ve skříních zabudovaných do zdí. A neplatilo to pouze pro obrazy Tomohika Amady. Nebylo tu nic ani od jiných autorů. Zdi tu zůstávaly všecky dokonale holé. Nenašli jste tu dokonce ani stopu po hřebíku, na kterém nějaký obraz snad někdy mohl viset. Pokud mi přitom bylo známo, má každý malíř aspoň nějaké obrazy po ruce víceméně vždycky. Jednak ty svoje, jednak obrazy jiných malířů. Začnou se kolem něho hromadit všechny možné, ani sám netuší jak. Je to podobné, jako když shrabujete sníh, on se vám do toho ale stejně pořád sype další a další. Když jsem pak jednou v nějaké věci volal Masahiko Amadovi, rovnou jsem se ho na to taky zeptal. Proč v tomhle domě není nikde ani obrázek? To je odsud někdo odnosil, anebo tu snad nikdy žádné nebyly? „On si táta nerad nechával své práce u sebe,“ vysvětloval Masahiko. „Jakmile něco namaloval, hned volal nákupčímu, aby si to odvezl, a obrazy, s kterými nebyl spokojený, rovnou pálil v peci na odpadky v zahradě. A proto není nic tak zvláštního, že nikde nemáme žádný otcův obraz.“ „A ani obrazy od někoho jiného?“ „Takových táta pár měl, tak čtyři nebo pět. Starší díla od Matisse nebo od Braquea. Všechno to byly menší věci, které si koupil před válkou v Evropě. Dostal se k nim přes známé, takže ho tehdy při nákupu asi nevy-

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Tomáš Jurkovič cca 640 stran říjen 2018

šly na tak horentní sumy. Dnes mají samozřejmě úplně jinou hodnotu. Když tátu vzali do ústavu, svěřili jsme je všechny do úschovy jednomu dobrému známému, co obchoduje s uměním. V prázdném domě jsme je přece nechat nemohli. Myslím, že jsou teď uložené ve speciálním klimatizovaném trezoru pro přechovávání uměleckých děl. Jinak jsem v tom domě obrazy od jiných malířů nikdy neviděl. Po pravdě, táta kolegy z oboru nikdy neměl moc v lásce. A oni tátu pochopitelně taky ne. On je, řečeno decentně, takový nespoutaný vlk samotář. A když to řeknu natvrdo: je zkrátka bílá vrána.“

Photo © Roberta Roberto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Italský prozaik Paolo Cognetti (1978) debutoval roku 2004 sbírkou povídek, po níž následovaly dvě další. Světové proslulosti dosáhl románem Osm hor (2016, č. 2017), který vyšel ve čtyřiceti jazycích. Za dílo obdržel ocenění Premio Strega a také Prix Médicis pro zahraniční román.

Již vyšlo: Osm hor

PAOLO COGNETTI DIVOKÝ KLUK Divoký kluk – knížka bezprostředně spjatá s italským bestsellerem Osm hor. Spojuje v sobě deník, filozofickou meditaci, ale stejně tak i cestovní zápisky. Tento příběh v nás vyvolává otázky po smyslu samoty, přátelství a vztahu k okolnímu světu. Protagonistou novely je osamělý třicetiletý muž. V dětství si vytvořil silné pouto k přírodě, které mu teď však chybí. A tak znenadání učiní radikální změnu: Pronajme si horskou chatu ležící ve výšce kolem 2000 metrů a začne tam žít život, o kterém vždycky snil. Život v téměř absolutní samotě, narušované leda několika málo místními lidmi, život ve společnosti zvířat a knih. Tak se mu podaří znovu objevit své vnitřní já a pochopit vztah člověka k přírodě… Dílo přímo odkazuje na slavné práce takových autorů, jakými byli Henry David Thoreau nebo John Muir.

Strohost a osamělost hor, vynořující se vzpomínky a naproti tomu kouzlo čistoty a ryzosti – to vše propletené předivem silných citů k otci a ke kamarádu Brunovi. To je kniha Paola Cognettiho. Hledání určité ukotvenosti a středu. Těkání po osmi horách. Krásné čtení, které nadchne milovníky bílé zimy, introverty a hloubavce. Doporučuji. — databazeknih.cz ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

DÁL JSEM ŠPATNĚ SPAL. I když to trvalo už přes měsíc, stále jsem se probouzel uprostřed noci se všemi smysly v pozoru: oči byly slepé, ale uši nastražené a pátraly po každém zaskřípání dřeva, po každém zašustění přicházejícím zvenčí. S tmou jsem nikdy neměl dobrý vztah. Jako dítě mě děsila, trávil jsem noci v zajetí předtuchy blížící se katastrofy. Ve městě mi dělala společnost světla z ulice: moje okno vedlo na hlavní třídu, kde provoz nikdy neustával, a ve hře zrcadel jsem na stropě viděl míhající se reflektory aut, blikající oranžovou na semaforech, modrý majáček sanitky, zelený kříž noční lékárny. Občas se ozval alarm nebo siréna, pronikavý zpěv ptactva nad vytrvalým brumláním řeky. Uklidňovalo mě, že pod sebou slyším život, a jeho hluky mě pokaždé ukolébaly ke spánku. V horské boudě jsem znovu propadl dětským děsům: když zašel měsíc, tma byla neproniknutelná a ticho tak hluboké, až mě z něj bolely uši, stále našpicované, aby zachytily jakýkoli zvuk. Dokázal jsem zaslechnout, jak teče voda ve fontánce. Jak vítr ohýbá špičky modřínů. Hlas srnce v lese, který nezní tak, jak si lidé myslí, žádné bekání, spíš se podobá chrčivému kašli, štěkotu psa, který ochraptěl. Oni byli divoká zvěř a já byl lovec, ale tma v mé posteli obracela role. První světlo před pátou hodinou znamenalo úlevu: ptáci začali zpívat, život se ve světě dal zase do pohybu a už nebylo zapotřebí, abych držel hlídku. A jako na strážného po noční šichtě na mě pokaždé padl tupý spánek, ze kterého jsem se probouzel celý zpitomělý uprostřed dopoledne.

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Alice Flemrová cca 176 stran listopad 2018

A tak jsem si na sebe jednou večer navlíkl dva svetry, naplnil si čutoru vínem, vzal jsem spacák a rozhodl jsem se, že budu bivakovat venku. Byla to taková léčba šokem. Kolem deváté jsem rozdělal oheň u zídky lemující horskou stezku, ořezal do špičky pár vrbových proutků a napíchal na ty špízy kusy klobásy. Místo chleba jsem měl křupavou placku, pekl jsem si je sám z mouky a vody. Tam venku u ohně to byla gurmánská večeře...

Foto © Jillian Edelstein

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Mohsin Hamid (1971) se narodil v pákistánském Láhauru, dětství ale strávil ve Spojených stá‑ tech. Pak se do rodné země vrátil, aby v osmnácti znovu vycestoval do USA – vystudoval Princetonskou univerzitu, kde navštěvoval kurzy tvůrčího psaní. Nyní žije střídavě v Londýně, Láhauru a v New Yorku. Vydal celkem pět knih, druhý román Váhavý fundamentalista byl také úspěšně zfilmován. Česky se představil roku 2013 prózou Jak nechutně zbohatnou v rozvojové Asii.

MOHSIN HAMID EXIT WEST Jmenoval se Saíd a ona byla Nadja. Jednoho dne se seznámili a zamilovali se do sebe. Mohla to být pěkná love story, jenže. Jenže to všechno začalo v nejmenované muslimské zemi, kde právě propukl ozbrojený konflikt mezi vládou a militantními skupinami. Mezi oběťmi je také Saídova matka… Mladá dvojice začíná uvažovat o útěku ze země. Když se potvrdí, že existují záhadné dveře, díky nimž se ocitnete na jiném místě planety, není proč s útěkem otálet. Poprvé se ocitnou na řeckém ostrově Mykonos, vyvrženi na břeh spolu s dalšími uprchlíky. Podruhé projdou dveřmi do Londýna a potřetí se vynoří v Kalifornii. Symbol dveří reprezentuje strastiplnou cestu do lepšího světa. Je přechodem do nového života, ve kterém nezuří válka, a zároveň bodem zániku a smrti dosavadního života. Hamidův oceňovaný román se vloni dostal do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu.

Již vyšlo: Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

připomínající ptáky vyplašené výstřelem zbraně, nebo úderem sekery do kmene stromu. Vzlétaly, jednotlivě či ve dvojicích, a vířily nad městem v narudlém soumraku prach, slunce mířilo za obzor, hukot rotorů se nesl okny a ulicemi, jako by pod sebou tlačily vzduch, jako by každá z nich byla ukotvená na samém vrcholku neviditelného sloupu, takového neviditelného vzduchového válce – každá z těch zvláštních, pohyblivých soch připomínajících jestřáby. Některé byly protáhlé, s dvojitými kokpity – pilot i střelec seděli každý různě vysoko, jiné zase zavalité a napěchované posádkou, ale všechny krájely a prořezávaly vzduch stejným způsobem. Saíd je spolu s rodiči sledoval z balkónu. Nadja je pozorovala ze své střechy, sama. Otevřenými dveřmi helikoptéry se na město zadíval i mladý voják – na město, které nijak zvlášť neznal, protože vyrostl na venkově. Ohromilo ho, jak je veliké, jak vysoké jsou jeho věže a svěží parky. Kolem něj to hrozně burácelo, a když změnil směr, zhoupl se mu z toho žaludek. Nadja i Saíd měli v té době u sebe neustále telefon. Telefony měly antény a tyhle antény uměly jakýmsi kouzlem vyhledat neviditelný svět – svět, který se rozprostíral všude kolem nich, ale přesto jako by neexistoval, uměly je přenést jak do míst vzdálených, tak i blízkých, míst, která nikdy nebyla a ani nebudou. Mnoho desítek let po vyhlášení nezávislosti byly telefony ve městě vzácností – na připojení se čekalo

červenec – prosinec 2018 | ODEON

ilustrační obálka

DALŠÍHO VEČERA POKRYLY NEBE HELIKOPTÉRY,

překlad Markéta Musilová 176 stran srpen 2018

celou věčnost. Party montérů, které natahovaly měděné dráty a přivážely těžké přístroje všichni vítali a uctívali a taky podpláceli jako hrdiny. Teď však se k nebi ve městě vypínaly anténky, nikterak neukotvené a hlavně zdarma, signály milionů telefonů. Číslo jste dostali během několika minut, a navíc za pakatel.

Photo Delphine Jouandeau Foto ©©<Žádná data z vazby>

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Delphine de Vigan (1966) je francouzská spisovatelka, svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem. O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s ná‑ zvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla s pró‑ zami Ani později, ani jinde a No a já (č. 2011). Za dílo Noc nic nezadrží (č. 2012) získala čtyři literární ceny a za román Podle skutečného příběhu (č. 2016) obdržela cenu Renau‑ dot. Podle knihy vznikl film v režii Romana Polanského. Nejnovější román Pouta vychází v 16 zemích.

DELPHINE DE VIGAN POUTA Nový román u nás již čtenářům dobře známé spisovatelky Delphine de Vigan nenechá nikoho v klidu, každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Tato silná, intenzivní, pochmurná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením. Je také psychologicky věrohodným svědectvím o traumatech dospívajících, která nevznikají bez příčin, nýbrž v přímé souvislosti se stavem domácího zázemí, s vlastnostmi a životní energií a odolností rodičů. Hlavními aktéry dramatu jsou spolužáci Théo a Mathis, jejich rodiče a učitelé – všichni „postižení“ svými traumaty, nespokojeností, neschopností, vykolejením z hlavní dráhy svých malých životů.

Již vyšlo: Ani později, ani jinde No a já Noc nic nezadrží Podle skutečného příběhu

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

V NOCI PO JEHO NÁVRATU ho budí nějaký vzdálený pronikavý zvuk. Takový vysoký tón, rušivý pískot, který přichází zevnitř. Když si zakryje dlaněmi uši, zvuk nejprve zesílí, pak se ztiší. Říká se tomu sluchový přelud. Četl to na jednom webu věnovaném zdraví. Ten zvuk se objevuje uprostřed noci čím dál častěji. Zpočátku si myslel, že přichází zvenčí. Vstával. Šel do kuchyně, zkoumal kuchyňské spotřebiče, potrubí v koupelně, otvíral dveře na chodbu. A pak mu to došlo. Ten zvuk je v jeho hlavě. Když konečně ustane, spánek se už nevrátí. Na oba rodiče spolu má jen jedinou vzpomínku. Matka sedí na tvrdé pohovce, překryté jakousi umělou chlupatou látkou hořčicové barvy (ve skutečnosti si není jistý, jestli si na to kanape opravdu vzpomíná, je možné, že si dal ten obraz dohromady z jedné fotky, paní učitelka Destréeová jim na začátku roku tohle vykládala o paměti, jsou věci, které si člověk pamatuje, jiné, které si přeměňuje nebo vymýšlí, a ještě jiné, které si prostě přivlastní). Matka sedí prkenně, napjatě, neopírá se. Otec před ní přechází sem a tam, nemluví, je jako nějaké zvíře, které chodí v kleci kolem dokola. Théo sedí na zemi nebo možná vedle matky, která se ho nedotýká. Musí zvednout hlavu, když je chce vidět. Ve čtyřech letech a pár měsících je ostražitým divákem skryté války, která brzy propukne naplno. Potom matka pronese ta slova, slova, které ho okamžitě udeří, zbaví dechu, slova zaznamenaná na jeho harddisku, dospělácká slova nabitá něčím, čehož

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Alexandra Pflimpflová 160 stran srpen 2018

smysl mu uniká, ale vnímá tu sílu. Matka se dívá do země, mluví však k otci, když řekne: „Hnusíš se mi.“ Zapomněli, že je tady, nebo si myslí, že je moc malý, než aby to chápal, než aby si to zapamatoval, ale právě proto, že je v těch slovech obsaženo něco, co mu uniká, něco závažného a možná i trochu podlého, si je bude pamatovat. V tu chvíli ani ji, ani jeho vůbec nenapadne, že jejich syn, kterému jsou čtyři roky a pár měsíců, si uchová jen jedinou vzpomínku na ně dva dohromady, a tou bude právě tahle.

Photo Sarah Davis Foto ©©<Žádná data zGoff vazby>

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Sara Baume (1984) vystudovala dublinskou výtvarnou akademii a tvůrčí psaní na Trinity College. Publikovala časopisecky a za jednu z povídek získala v roce 2014 cenu Davy Byrnes Short Story Award. Její debutový román Jasno lepo podstín zhyna byl roku 2015 čtenáři nominován na cenu Guar‑ dian First Book Award. Za české vydání získala překlada‑ telka Magnesii Literu (2017).

Již vyšlo: Jasno lepo podstín zhyna

SARA BAUME VYŠLAPANÁ ČÁRA Frankie je na dně. Zhroutila se na vyšisovaný koberec zatuchlé dublinské garsonky a sbírá sílu k poslednímu zoufalému počinu: zavolá mamince. Hrdinkou druhé knihy pozoruhodné irské autorky je pětadvacetiletá výtvarnice, která prochází tvůrčí i existenciální krizí. Opustí velkoměsto a nastěhuje se do chátrajícího venkovského domku po milované babičce, kde od její smrti nikdo nebydlí. O samotě v prostředí plném upomínek na zemřelou i na vlastní dětství se Frankie pokouší pochopit podstatu svého zhroucení a najít z něj cestu ven, překonat smutek a depresi, vrátit se do života. Ve snaze dát svým myšlenkám strukturu zkouší sama sebe ze znalostí nabytých během studia, interpretuje si výtvarná díla převážně dvacátého století a hledá v nich relevanci ke své životní situaci. Název jednoho z nich je titulem knížky. Sara Baume, jejíž prvotině Jasno lepo podstín zhyna se dostalo nadšeného přijetí, zde potvrzuje originální intelekt a jazykové mistrovství, ale největší síla knihy opět spočívá v autorčině schopnosti čtenáře zcela ponořit do světa své hrdinky, vnímat ho jejími smysly, prožívat její emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech.

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NA NEJZAZŠÍM KONCI ZAHRADY u domu mých rodičů býval malinký lesík. Vlastně jen skupinka rozcuchaných borovic, jejichž nejvyšší větve byly obtěžkané takovou spoustou havraních hnízd, že chodníček z červených cihel pod nimi v době hnízdění vždycky zmizel pod nánosem cákanců trusu. Rostl tam ještě hubeňoučký hloh a jedna olše, ale žádný z těch stromků nebyl dost silný na to, aby unesl chaloupku na hraní zabudovanou ve větvích, tak nám tatínek místo toho postavil waldenovskou boudu na zemi mezi jejich kmínky. Stěny měla z vlnitého plechu, střechu taky plechovou a podlahu z dřevěných palet. V zimě tam bylo moc studeno, v létě zase málo světla, a jednou z dveřního rámu spadnul obrovský pavouk sestře přímo do vlasů. Ječela jako jerišská trouba a nikdy si pak už ve Waldenu nechtěla hrát. Já tam ale chodila dál sama vysedávat a trucovat. V té boudě-co-měla-být-chaloupka-na-stromě jsem poslouchala, jak mi z havraních hnízd na plechovou střechu dopadají větvičky. Jako když desítky různých paliček bubnují na velký vlnitý buben. Občas to zaznělo nějak dutě a to jsem tam pak našla skořápku a uvnitř ptáčátko se zlomeným krčkem. Očka obrovská jako jeho nožičky, ještě neotevřená, co se teď už nikdy neotevřou. Ptáčátko jsem pohřbila, skořápku jsem si přivlastnila a odnesla ji do Koutku přírody v naší třídě. Téměř pokaždé, když jsem si takhle v boudě sama trucovala, se ke mně přidala červenka. Hopkala mezi tenkými kmeny stromů a zpívala jako

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Alice Hyrmanová McElveen cca 288 stran říjen 2018

starý xylofon. Promlouvala ke mně svojí řečí a já jí odpovídala svou. Svěřila jsem jí plnou, nezcenzurovanou verzi toho, co jsem přiznala panu faráři u zpovědi, vyznala jsem se jí ze všech svých ubohoučkých hříchů. Jako malá jsem věřila, že ta červenka je můj anděl strážný. Představa okřídlených holčiček se žlutými vlasy v miniaturních svatebních šatičkách se mi vůbec nezamlouvala, ale přece jsem si přála mít nějakou nečlověčí bytost, která nade mnou bdí, tak mi připadalo přirozené, že by můj ochránce mohl být právě ptáček.

Photo Alan Edwards Foto ©©<Žádná data z vazby>

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Julian Barnes (1946) je významný anglický prozaik a novi‑ nář. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. Česky vyšly např. romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994), Flaubertův papoušek (1996), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Vědomí konce (2011), Roviny života (2015) či Hukot času (2017). Za prózu Vědomí konce spisovatel obdržel Man Bookerovu cenu. Jeho druhý román Než potkala mě z roku 1982 vychází česky poprvé.

JULIAN BARNES NEŽ POTKALA MĚ Profesor Graham Hendrick už deset let přednáší britské dějiny na Londýnské univerzitě, patnáct let žije v manželství dokonale organizovaném chotí Barbarou a ve svých bezmála čtyřiceti letech si v zaběhaném stereotypu začíná připadat jako důchodce. Pak se na večírku u svého přítele, komerčně úspěšného romanopisce, seznámí s vitální a pohlednou Ann, bývalou filmovou herečkou, zamiluje se, obrátí svůj život naruby, ožení se s ní a začnou mu „sladké časy“. Do jejich společného štěstí se však začnou vkrádat stíny v podobě Anniných dřívějších milenců a Grahama se zmocňují emoce, jaké dosud nepoznal: „Žárlivost… přichází v návalech, v náhlých, niterných křečích, při nichž se tají dech. Jejich zdroj je triviální, léčba neznámá. Proč by měla cizí minulost dohánět člověka k emocionálnímu šílenství?“ Profesor historie bádá v milostné minulosti své ženy a pronásledován neodbytnými sny propadá stále větší podezíravosti…

Již vyšlo: Arthur & George, Žádný důvod k obavám, Vědomí konce, Roviny života, Flaubertův papoušek, Hukot času

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

BĚHEM PATNÁCTILETÉHO MANŽELSTVÍ

nebyl Barbaře nikdy nevěrný. Jednak proto, že to považoval za nemorální, ale zřejmě také proto, že ho k tomu nic nesvádělo (když před ním studentky přehazovaly nožku přes nožku a ukazovaly mu barvu svých kalhotek, reagoval tak, že jim zadal z možného výběru ty obtížnější eseje; ony zas poslaly dál, že je studený čumák). Stejně tak nikdy nepomyslel na to, že by změnil zaměstnání, a pochyboval, že by někde našel jiné, které by mohl vykonávat stejně snadno. Hodně četl, zahradničil, luštil křížovky. Hájil svůj majetek. Ve třiceti osmi si začínal připadat trochu jako důchodce. Ale když se seznámil s Ann – ne v první chvíli v Repton Gardens, ale později, když podvedl sám sebe a pozval ji na schůzku –, začal mít pocit, že náhle obnovil nějaké dávno přerušené spojení s vlastním já před dvaceti roky. Najednou v sobě znovu objevil sklon k pošetilostem a k idealismu. A také cítil, jako by opět začalo existovat jeho tělo. Nemyslel tím jenom to, že si náruživě užívá sex (třebaže to tím myslel také), ale že přestal vidět sám sebe pouze jako mozek usazený v nějakém obalu. Přinejmenším deset let používal svoje tělo stále méně. Veškeré potěšení a emoce, které kdysi jako by mu přímo napínaly kůži na těle, se stáhly do nevelkého prostoru uprostřed jeho hlavy. Všechno, čeho si cenil, se odehrávalo mezi jeho ušima. O svoje tělo samozřejmě pečoval, ale se stejným němým, netečným zájmem, jaký projevoval vůči svému

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Jiří Hanuš 224 stran červenec 2018

automobilu. Oběma bylo třeba v různých intervalech doplňovat pohonné hmoty a mýt je. Obě se občas porouchala, ale obvykle se dala spravit.

Photo Ivar Kvaal Foto ©©<Žádná data z vazby>

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Matias Faldbakken (1973) je známý norský výtvarný umělec (a syn významného spisovatele Knuta Faldbakkena) a jako ro‑ manopisec vzbudil pozornost sarkastickou trilogií Scandinavian Misanthropy vydanou v letech 2001– 2008 pod pseudonymem Abo Rasul. Autor rád provokuje, přepracoval například k současnému obrazu Ibsenovu hru Domeček pro panenky a vydal krátké povídky, opět s anglickým názvem, Snort Stories. Restaurant The Hills vychází v pat‑ nácti zemích.

MATIAS FALDBAKKEN RESTAURANT THE HILLS Román vypráví číšník fiktivní kavárny v Oslu, již kdysi založil Angličan Hill. Číšník je postava záhadná, nedozvíme se o něm nic, ani jeho jméno, jen to, že, jak sám na sebe prozradí, je hypersenzitivní. Svým profesionálním okem pozoruje hosty a kolegy, uvažuje o nich a mnohé se dozvídá. Jeho vyprávění je ironickým a lehce misantropickým obrazem několika dekadentních kavárenských dnů. Autorův styl je stejně vytříbený, jako jsou hosté restaurace. Hosté hrají své hry, číšník zesměšňuje jejich bohémství a snobství, avšak nezastírá, že i on je zčásti snob a svým způsobem je obdivuje. Ovšem snaha o udržení evropské kavárenské tradice vyžaduje v přímočaré a nekomplikované skandinávské kultuře všedního dne značné úsilí.

Restaurace se jmenuje The Hills a připomíná Kouzelný vrch Thomase Manna, kde tvoří galerie postav – umístěné do lázní v Alpách – jakoby Evropu v miniatuře a přímo vybízí k analýze dějin a současnosti. The Hills je také takové komorní drama, ale pracuje se tu s tradičními rekvizitami. Hlavní osoba, číšník, pociťuje jako závazek dodržovat rituály a zacházet správně s rekvizitami, i když se divadelní scéna zatáhne. — Aftenposten 18

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

RESTAURACE THE HILLS připomíná vídeňskou kavárnu, není však ve Vídni. Může se směle rovnat standardu Great European, ale je až moc omšelá, moc zašlá, aby se dala srovnat s nedostižnou grandeur na kontinentě. Budově se už 150 let přezdívá The Hills. Jméno mu dala rodina Hillových, kteří tu od roku 1846 vedli obchod s konfekcí. Barmanka o tom ví všechno. Hlava rodiny, Benjamin Hill, legendární, ale tragický dandy, se přistěhoval z Windsoru v Anglii, prohrál dvě třetiny rodinného majetku a skončil bolestným bankrotem, který dovršil pokusem o sebevraždu a z něj plynoucí invaliditou. Firmu převzal jiný podnikatel a otevřel tu restauraci La Grenade, ale i s původním vývěsním štítem z olovnatého skla, který zakrýval části fasády a byl natolik nákladný, důkladně zapracovaný a napevno namontovaný, že ho nechal na místě, takže, jak není těžké si domyslet, říkali lidé restauraci The Hills. Podnikavý syn Benjamina Hilla si koupil lokál zpátky a obnovil rodinné jméno. Restaurace patří rodině dodnes. Z prohnuté mosazné garnýže nad vchodovými dveřmi visí dva silné plstěné závěsy lemované teletinou, aby se neodřely, a jsou zavěšené tak, aby neutíkalo ven teplo. Tím závěsem, branou do restaurace, nebo oponou, chcete-li, vchází konečně pan Graham, usmívá se a pokývne mi. Je za deset minut dvě, tedy maximální hranice zpoždění, již lze tolerovat. Já se na něj neusmívám, ani nekývnu. Číšníci dostali pokyn, aby se tomu vyhýbali. Ostatně stejně nepatřím k těm, kteří se usmívají nebo kývají. Nemusím se nijak namáhat, abych se

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Jarka Vrbová cca 192 stran říjen 2018

řídil instrukcí: Vítejte hosty s bezvýraznou tváří, avšak úslužně. Poker face tvoří součást našeho řemesla. „Promiňte mi zpoždění,“ říká Graham a omluvně se zasměje, ale trochu zvláštně, s obnaženou dásní. Jak popsat zvuk, který vydává osel? Hýk? Graham se směje ostrým hýkáním. Často mě napadlo, že ten host má v přeneseném slova smyslu blízko k oslovi, jak ho známe z evropské mytologie a literatury – nikoli k řeckému „tvrdohlavému a hloupému“, ale k biblickému „spolehlivému a loajálnímu“. I když teď se příliš spolehlivě neprojevil.

Photo Allan Amato Foto ©©<Žádná data z vazby>

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Chuck Palahniuk (1962) vystudoval žurnalistiku, ale nastoupil do továrny na nákladní automobily. Jeho prvním literárním pokusem byla Neviditelná monstra, prosadil se však až s následujícím Klubem rváčů. Od té doby vydává novou knihu prakticky každý rok. Naposledy od něj česky vyšel sou‑ bor povídek Něco si vymysli (2017).

CHUCK PALAHNIUK DEN PŘIZPŮSOBENÍ Chuck Palahniuk je prominentní americký spisovatel, jenž má na kontě patnáct románů a v USA prodal celkově přes pět milionů knih… Zároveň patří k autorům, jejichž tvorba je v češtině téměř kompletní. Nyní přichází – po několika letech – s dlouho očekávaným novým románem. Autor se opět nebojí provokovat a nadhazovat kontroverzní témata originálním způsobem. Tentokrát se pustil do neotřelé teorie o tom, že pro nejlepší možné fungování společnosti je nutné, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva držely pospolu podle své příslušnosti. Ať už jde o bílé, černé nebo homosexuály. Reorganizace společnosti je nutná proto, že v současném světě přebývá mladých mužů, kteří by jinak museli narukovat a zemřít ve válce. Přebytek mladíků bez perspektivy totiž nahrává matriarchálnímu uspořádání, což není dlouhodobě udržitelné a výhodné. Mladé muže je potřeba zaměstnat něčím pořádným, třeba převzetím vlády a přerozdělením pravomocí, dohledem nad dodržováním nových pravidel, sledováním seznamů či řezáním uší. Den přizpůsobení se blíží.

Již vyšlo (výběr): Program pro přeživší, Klub rváčů, Deník, Prokletí, Zatracení, Strašidla, Tvé překrásné já, Něco si vymysli

ODEON | červenec – prosinec 2018

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

POKUD MAJÍ nadbyteční mladí muži jakési vzdělání a jsou dobře živení, začnou toužit po společenském postavení a při usilování o ně nadělají škody. Gunnar tvrdil, že hladovějící lidé neusilují o uznání. A stejně tak ani negramotní chlapci nikdy nepřijdou na to, že je dějiny přehlížejí. Zato když je přebytek mladých dobře krmený a navíc vzdělávaný, stane se z něj smečka nenažraných vlků toužících po pozornosti druhých. Doktor Brolly s oblibou uváděl jako příklad Španělsko roku 1484. Toho roku papež Inocenc VIII. vyhlásil, že jakákoli forma antikoncepce bude trestána smrtí, načež početnost průměrné španělské rodiny vyletěla ze dvou dětí na sedm. Jenže rodinný majetek mohl zdědit jen prvorozený syn. Dcery toho tehdy stejně moc neočekávaly, ale nadbyteční synové prahli po postavení, moci, uznání a hodnostech. Tahle přílivová vlna mladíků si začala říkat secundones –druhorození. A právě oni se jako vlna rozlili do Nového světa s Kryštofem Kolumbem při jeho druhé cestě a právě z nich vznikly šiky conquistadorů, kteří zotročili nic netušící Maye a Aztéky a vydrancovali jejich majetek. Pokud by člověk veřil Wikipedii, narodil se Gunnar Heinsohn v Polsku v roce 1943, kterýmžto pádem z něj je oficiálně supergeront. Shasta ale měla dojem, že i když má ty zcuchané blond vlasy a to cool evropské jméno, je sexy jenom tak zpola. Po celé dějiny, přednášel dr. Brolly, podobné vlny hlomozných mladíků svrhovaly vlády a rozpoutávaly války. Francie zažila v osmnáctém století prudký populační nárůst, jehož vinou stoupla potřeba potravin. Ceny rostly, obyvatelé se bouřili a nakonec frustrovaná mládež svrhla Ludvíka XVI. i s celou aristokracií

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Richard Podaný cca 416 stran listopad 2018

a Marii Antoinettě usekli její šperky zdobenou hlavičku. S bolševickou revolucí to bylo totéž. Do pohybu ji uvedla záplava nadbytečných venkovských synků, kteří nemohli zdědit žádnou půdu. A Japonsko ve třicátých letech zažilo takový přebytek mladých mužů, že vedl ke vpádu do Nankingu. A posléze také Maova revoluce byla poháněna excesem mladých mužů v Číně. Shasta hltala každou podrobnost. Zjevně z toho plynulo, že všechny špatné události v dějinách lidstva způsobil přebytek pohledných kluků jako dělaných k randění.

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

IAN McEWAN NA CHESILSKÉ PLÁŽI

překlad Ladislav Šenkyřík 160 stran říjen 2018

Ian McEwan (1948) patří k nemnoha světovým auto‑ rům, jejichž prozaická díla jsou kompletně přeložena do češtiny. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2011), Mlsoun (2013), Myslete na děti! (2015) a Skořápka (2017). Spisovatel získal několik významných literárních oce‑ nění, např. prestižní Man Bookerovu cenu, Prix Fémina (za zahraniční román) či Jeruzalémskou cenu.

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou „mladí, vzdělaní“ a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. V roce 2017 byl podle autorova scénáře natočen stejnojmenný film. Mezi Edwardem a Florence se nic neodehrávalo překotně. Důležitých pokroků, svolení udělovaných bez jediného slova k dalšímu rozšíření toho, co směl vidět nebo polaskat, bylo dosahováno pouze postupně. Ten říjnový den, kdy směl poprvé spatřit její obnažená prsa, předcházel o několik týdnů dnu, kdy se jich směl dotknout: 19. prosince. Políbil je v únoru, i když ne na bradavky, po nichž jednou přejel rty v květnu. Ona sama se odvažovala přiblížit k jeho tělu ještě s mnohem větší opatrností. Náhlé pohyby nebo radikální návrhy z jeho strany mohly zhatit měsíce tvrdé práce.

ODEON | červenec – prosinec 2018

ČESKÁ ŘADA

TEREZA BOUČKOVÁ ZÁVOD S ČASEM

[99 NEJRYCHLEJŠÍCH FEJETONŮ] „Knížka Závod s časem, která má podtitul 99 nejrychlejších fejetonů, vznikla ze všech mých knížek nejrychleji, i když jsem ji fakticky psala přes dvacet let. Poskládala jsem ji z textů už napsaných a otištěných v novinách i magazínech. Některé vyšly v mém prvním knižním výběru s názvem Jen tak si trochu schnít. Vybrala jsem texty, o nichž si myslím, že jsou nadčasové a dobré a obstojí bez dalšího jako literatura. Pominula jsem fejetony vyloženě politické, neboť strašně rychle zestárnou. I tak se v téhle knížce zrcadlí doba, kterou žijeme. Píšu o ní se smutkem i rozčarováním. A především s humorem a ironií!“

Zaměstnání? Zeptal se cestou strážmistr a honem vyplňoval poslední záznam. Spisovatelka, vykoktala. Zaměstnavatel? Žádnýho nemám. No, ale, pro koho píšete? Pro sebe. Za koho? Za sebe. Strážmistr kroutil nevěřícně hlavou: Takže vy opakovaně tvrdíte, že píšete fejetony? Ano. A tvrdím, že je to literární útvar, který může použít metaforu a personifikaci a fabulaci a že ani jeden není o našem starostovi, řekla statečně. Je totiž o všech starostech světa.

červenec – prosinec 2018 | ODEON

248 stran září 2018 Tereza Boučková (1957) je česká spisovatelka, scenáristka a publicistka. Debutovala prózou Indiánský běh, roku 2008 se Rok kohouta stal nejprodávanější českou knihou.

Již vyšlo: Indiánský běh, Šíleně smutné povídky, Boží a jiná muka, Rok kohouta, Život je nádherný

KNIHOVNA KLASIKŮ

VIRGINIA WOOLFOVÁ K MAJÁKU

překlad Kateřina Hilská 288 stran srpen 2018

Virginia Woolfová (1882–1941) byla významná anglická spisova‑ telka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka. Narodila se v rodině literár‑ ního kritika a filozofa sira Leslieho Stephena. Ve skupině Bloomsbury se Woolfová poznala se svým budoucím manželem Leonardem Woolfem. Ten založil nakladatelství Hogarth Press a podporoval její spi‑ sovatelskou činnost. Spisovatelka trpěla řadu let depresemi a nakonec spáchala sebevraždu.

Román Virginie Woolfové K majáku vyšel poprvé roku 1927 a jde patrně o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků. Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah, přičemž děj zasadila na ostrov Skye v souostroví Hebridy, který odráží podobné místo u moře (St Ives v Cornwallu), kam jako rodina kdysi jezdili na prázdniny. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás. Po románech Jákobův pokoj (1922) a Paní Dallowayová (1925), v nichž postupně rozvíjela novátorskou metodu proudu vědomí, ji právě zde uplatnila naplno a zařadila se tak mezi přední modernisty. Možná je lepší obrazy nevidět: jenom je pak člověk beznadějně nespokojený se svou vlastní prací. Pan Bankes se domnívá, že tenhle náhled nelze přehánět. Každý nemůže být Tizian a každý nemůže být Darwin, řekl; zároveň pochybuje, jestli by mohl ten váš Darwin nebo Tizian vůbec existovat, nebýt bezvýznamných lidí, jako jsme my. Lily by mu byla ráda složila poklonu; vy nejste bezvýznamný, pane Bankesi, byla by ráda řekla. Ale on o poklony nestál (většina mužů ano, pomyslela si), a tak se trochu styděla za svoje nutkání a mlčela, zatímco on poznamenal, že možná to, co říká, se netýká obrazů. Ať je to, jak chce, řekla Lily a odhodila tu drobnou neupřímnost, ona bude vždycky malovat, protože ji to zajímá.

ODEON | červenec – prosinec 2018

KNIHOVNA KLASIKŮ

FRANCIS SCOTT FITZGERALD LÁSKA POSLEDNÍHO MAGNÁTA Po úspěchu předcházejících povídek a próz měla být Láska posledního magnáta pomyslným vyvrcholením autorova díla; jenže zůstala nedokončena. Děj tohoto fragmentu se odehrává ve 30. letech minulého století a Fitzgerald si vybral prostředí, které dobře znal – Hollywood. Jeho mladičký hrdina nastupuje na místo řadového scenáristy, aby se záhy propracoval až na hlavního producenta. Hvězdná kariéra však netrvá dlouho... Románové torzo Láska posledního magnáta vyšlo posmrtně v roce 1941 pod názvem Poslední magnát. Na plátně jsem se nikdy neobjevila, ale vyrůstala jsem uprostřed filmu. Když mi bylo pět, na oslavu prý přišel i Rudolph Valentino. Což tu zaznamenávám čistě jako doklad, že ještě než jsem pobrala rozum, mohla jsem pozorovat, jak se kolečka točí. Jednu chvíli jsem se chystala sepsat paměti a nazvat je Producentova dcera, ale v osmnácti si člověk na podobné věci nenajde čas. A to je dobře: výsledek by byl fádní jak vyčichlé drby ze starého sloupku Lolly Parsonsové. Otec podnikal ve filmu, stejně jako jiní podnikají s hedvábím nebo ocelí, a já to přijímala nevzrušeně. Když už bylo nejhůř, přijímala jsem Hollywood s rezignovaností ducha přiděleného do domu, ve kterém straší.

červenec – prosinec 2018 | ODEON

překlad Martin Pokorný 216 stran říjen 2018

Francis Scott Fitzgerald (1896–1940) byl americký romanopisec, povíd‑ kář a scenárista. Studoval na Prin‑ cetonské univerzitě, a když vypukla první světová válka, přihlásil se do armády. Rozhodl se získat nejen ruku své snoubenky, ale i slávu a peníze – a to na poli literárním. Ko‑ meta jeho úspěchu oslnila americké publikum. K nejznámějším dílům patří Velký Gatsby či Něžná je noc. Ke konci života působil jako řadový scenárista v Hollywoodu a balan‑ coval na pokraji zhroucení fyzického i psychického.

SKVOSTY POEZIE

JIŘÍ ORTEN OSUD

výtvarný doprovod: Romana Rotterová editor: Vladimír Justl 128 stran září 2018

Jiří Orten (1919–1941) byl básníkem existenciálního naladění, autorem snových próz, knižních dramat a literárně zaměře‑ ných deníků. Časopisecky debutoval roku 1936, o tři roky později vydal pod jménem Karel Jílek básnickou sbírku Čítanka jaro. Za jeho života vyšel ještě sou‑ kromý tisk básně Jeremiášův plášť a sbírka Ohnice, obojí po jménem Jiří Jakub. Jiří Ohrenstein byl v den svých dvaadvacátých narozenin sražen na Rašínově nábřeží v Praze německou sanitkou a zemřel o dva dny později.

KONSTANTIN BIEBL DOBRODRUH

výtvarný doprovod: Alena Nádvorníková editor: Vladimír Justl 128 stran říjen 2018

Konstantin Biebl (1898–1951) patřil k výrazným představitelům avantgardní básnické větve generace 20. let. Byl členem brněn‑ ské Literární skupiny, odkud přešel roku 1924 do Devětsilu. Roku 1934 patřil k zakladatelům pražské surrealistické skupiny. Literární význam měl jeho pobyt v Tichomoří, jenž inspiroval sbírku S lodí jež dováží čaj a kávu (1927). Ke konci života Biebl trpěl bolestivou chorobou i dědičnými depresemi, což přispělo k jeho sebevraždě.

ODEON | červenec – prosinec 2018

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield B. Pasternak: Doktor Živago J. Joyce: Dubliňané I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert: Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek Stendhal: Červený a černý A. de Musset: Zpověď dítěte svého věku V. Hugo: Muž, který se směje S. Zweig: Zmatení citů N. V. Gogol: Mrtvé duše A. S. Puškin: Kapitánova dcerka A. C. Doyle: Baskervillský pes J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera R. Rolland: Petr a Lucie N. V. Gogol: Bláznovy zápisky H. Melville: Bílá velryba Romain Rolland: Petr a Lucie Nikolaj Vasiljevič Gogol: Bláznovy zápisky Herman Melville: Bílá velryba Denis Diderot: Jakub Fatalista L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta

ODEON PŘIPRAVUJE Karl Ove Knausgård: Můj boj 5 – Někdy prostě zaprší SVĚTOVÁ KNIHOVNA Julian Barnes: The Only Story Han Kang: The White Book Tomasz Jedrowski: Swimming in the Dark Mieko Kawakama: Breasts and Eggs Fiona Mozley: Elmet Bernhard Schlink: Olga Gabriel Tallent: My Absolute Darling KNIHOVNA KLASIKŮ L. N. Andrejev: Satanův deník Virginia Woolfová: Vlny

ODEON Euromedia Group, a. s. Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e‑mail: odeon@euromedia.cz www.odeon‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.