HLOUPÝ HONZA Když uvedli do kin zbrusu nového Jana Palacha, byla jsem zvědavá a natěšená. Je mou oblíbenou historickou osobností, doufala jsem proto, že se dočkám nového pojetí Janova příběhu, které ho posune ještě o něco blíže českému národu. Nakonec nás na tento film vzali do kina, se školou. A byla jsem velice ráda, že jsem za něj nezaplatila více než těch 50 korun.
Film „Jan Palach“ z roku 2018 od režiséra Roberta Sedláčka (scénáristickou rukou zde byla pověřena Eva Kantůrková) pohlíží na Jana ve zbrusu novém kabátě. Snaží se vyprávět jeho životní příběh tak, jak ho ještě neznáme – a to z pohledu obyčejného studenta, který zažívá všechny ty obyčejné strasti i radosti uvnitř socialistického, následně okupovaného a beznadějně pohlížejícího státu. Jan Palach je ve filmu zobrazován jako zásadový mladý muž, který vždy dostojí svého slova – ví, jaký je rozdíl mezi spravedlností a bezprávím a nebojí se proti němu ozvat ani u samozvaných autorit. Vše je bohužel zaobaleno do rádoby vtipné atmosféry nejvíce znatelné, kdykoliv se Jan dostane do kontaktu s alkoholem. Při scéně, kdy se opije se svým ruským kamarádem a vzájemně si vyznávají lásku přes celou hospodu, jsem se jen křečovitě držela sedadla, abych to přečkala. Křeč. To je to, co cítím z filmu od začátku do konce, neustálou křeč – jak mou, tak i filmovou a chápu, že vše, co Jan prožívá, je lidské a opravdu na tuty „obyčejné“, ale nepřibližuje mi to jeho osobnost ani za mák.
Jan Palach po celou dobu působí spíše jako hloupý Honza než národní hrdina.
Kniha českého publicisty Jiřího Lederera odhalující právě Janův osobní život, pozadí jeho činu i jeho poslední dny, vydaná již v roce 1990 (která posloužila jako pomocnice při psaní scénáře) ukrývá naprostou většinu toho, co ve filmu vidíme, samozřejmě bez všech mládeneckých vtípků. Dozvídáme se o Janovi, jaký byl jako dítě, jak ho popisovali jeho učitelé, víme dokonce i o jeho intimním životě, nic z toho však není zveličováno, na sílu domýšleno a vše je natolik citlivě interpretováno, že se ptám – je vůbec
nutné točit o tom hraný film?
700 Kč, H & M
Vše je sice dobové – muži nosí roláky a pořádné kotlety, nicméně věrohodné to není, člověk prostě ví, že se dívá na nový film a tuší, že Palachův tyrkysový bomber by mohl jít hned po filmu okouknout do Zary.
599 Kč, Zara
35 990 Kč, Fujifilm XT-2
Palachova kamarádka svou autenticitu překopla například až tak, že místo módní vlny roku 1968 působí její vzhled spíše jako Britney Spears roku 2000. hit me baby one more time
O Janově vztahu se ženami se snad ani nemá smysl vyjadřovat. Film je natolik hollywoodský, že se 2 minuty díváme na šmajchlovačku v univerzitním kamrlíku a já se ptám znovu a daleko rázněji – je tohle vůbec nutné?
O Janu Palachovi přece jen už film vznikl a ne jen tak ledajaký, velice surový a chladný Hořící keř. Nevypráví Janův příběh z osobní roviny, jako se o to pokusil Sedláčkův Palach, nicméně je právě tak těžký a mrazivý jako samotný čin. V novém zpracování se vše děje tak jako mimoděk, Jan prožívá svůj život a počtivě čte Zprávy, ale situace jasně vyostřené například tanky stojícími u Karlovy univerzity ztrácí svou sílu v zápětí, kdy se Jan ocitá na francouzské vinařské brigádě, vtipkuje a zase to vypadá, jako by se vlastně tolik „nedělo“. Vyzdvihnout musím pouze scénu,
kdy Janův soused nechává své syny hrát si s okupanty za plotem, protože „mají rádi techniku“ a vojáci jim rádi vše ukážou. Tu jsem pocítila a pocenila.
Posledních dvacet minut, kdy člověk přirozeně ví a očekává, co se asi stane, snímek bohužel ani není možné (vzhledem k lehce nadsazené atmosféře předchozích scén) dostatečně vyeskalovat. Do složitých pohnutek člověka rozhodnutého položit za probuzení laxního národa z okupační letargie vlastní život, jakožto to nejdražší, co má, vidět prostě nemůžeme a tento film nám za celou stopáž dvakrát nepomáhá. Jan to prostě udělá – bez jakýchkoliv větších expresivních tendencí a máme vlastně konec filmu. Samotný čin je samozřejmě úctyhodným a silným, ne ale protože by byl tak dobře kinematograficky zpracovaný, je takový ze své podstaty. V tu chvíli hlasitě nevzdychám zklamáním, mlčím a hluboce si aktu vážím.
Pak naběhnou titulky a místo pocitu národní hrdosti, ucítím pohyb vlastní žluči.
Hořící keř pro mě zůstává naprosto bezkonkurenčním a opravdu velice kvalitním filmem, který o Janu Palachovi vznikl. Je bolestivý, plný bezpráví, nespravedlnosti, o činu jednoho mladého muže, který nasadil vlastní život, aby tomu zdánlivě daleko mocnějšímu monstru vzdoroval pro hloupý flák země a jeho lid, pro morálku, tu, za kterou byl ochotný zaplatit nejvyšší cenu. Byl tak statečný, jako skoro nikdo z nás a na něj jsem proto hrdá. Hořící Keř nevypráví o dospívání Jana Palacha a jeho radostech. Nevypráví o jeho šťastných dnech, ale proč by? O těch přece ani nemůžeme vědět. Ty byly jeho vlastní, osobní a my můžeme snít. My můžeme přece číst a pídit se, domnívat a snažit si vytvořit obrázek o našem vysněném Janu Palachovi, který se pro svůj heroický čin navždy zapsal do dějin a do našich nesmrtelných idealistických vizí. Občas je prostě lepší nehádat.
Proto říkám –
Honza Palach nechť zůstane svůj, zahalený jistým tajemstvím. Budu proto na něj hrdá, pro to, co mi náleželo poznat. Pro to, co bylo citlivě popsáno a nechalo se tak. Jeho. Nechci znát Jana Palacha ani o píď blíž, pokud to znamená, poznat toho Sedláčkova.
KW
2018