28.11.2017
jsem do toho dala hrozně moc, teď nevím, jestli si to můžu vzít zpátky
Jednou nám můj bývalý dějepisář, ještě z mých gymnazijních let, vyprávěl, že abychom pochopili historii, musíme jako základ pochopit její vnímání.
Po staletí však zjišťujeme, že situa jsme již v našem pozemském život že historie se opakuje – tj. druhé v
Prvním vnímáním je dojem toho, že vše se tak různě děje. Pořád něco nového, pořád něco jiného.
ace jsou až příliš podobné těm, co tě zažili – nabudeme tedy dojmu, vnímání.
Různé stále opakující se situace nejsou však tak lehce odhalitelné – jejich princip je stále stejný, avšak cítíme vývoj, nestojíme na místě. Tak historie mění své pláště a obaly, situace přijímají nové, další problémy a strasti do dění, lidé a jejich zvyky lehce se obměňují, kořen zůstává stejný, ale spirála směřuje stále nahoru.
A historie pak vypadá jako takové malé hovínko.
Je zima, když tohle píšu a bylo léto, když jsem tamto psát začala. Vedu si poznámky. Poznámky, které pomalu zjišťuji, jak se jimi prodírám, jsou nespisovné, neumělecké, obsahují slova nejvyššího sprostého charakteru a vlastně nemají absolutně žádnou formu. Přesto se k nim stále vracím.
Jako kazeta.
jรก zn ovu nav
jรก z n
inuta
ovu navi nuta
→ ← Vedu si poznámky proto, abych zachovala ten moment.
Vedu si poznámky proto, abych nezapomněla cítit, a abych znovu procítila to samé, co jsem již cítit mohla.
→ × Vedu si poznámky, abych se v něm znovu ocitla, abych znovu ochutnala jeho vůni, pročesala jeho vlasy.
Vedu si poznámky a poznamenala jsem již, že se bojím ztráty všeho, co je mi milé, že se bojím smrti a nikdy jsem se se s ní nedokázala plně ztotožnit.
A ačkoliv pravidelně ničím svou nervovou soustavu soustavou jí nejspíš nemilých činností, stále si ve volném čase hýčkám svou paměť, proto
Pamatuji se na noci, kdy bych nemohla usnout pod tíhou mého hrudního koše zvedajícího se asi desetkrát rychleji než při obyčejném nádechu a výdechu. Zírám do tmy, zároveň nedokážu zavřít oči. Co kdybych je již nikdy neotevřela? Co kdyby ztěžkla má víčka a nikdy nenadešlo další ráno?
i to se mi už zdálo
Kdy jsem si uvědomila, že jednoho dne zemřu a zbyde prachsprosté nic.
to nic nenĂ
Trpím čirým uvědoměním si zející prázdnoty,
prázdnota -> je popisována jako základ, který umožňuje všechno ostatní
Do níž jednoho dne vkročím, skočím, roztáhnu křídla jako anděl ? nebo poletucha ? (vše se odvíjí od toho, v co věříme.)
a rozbiji svůj mramorový čumák o Světlo na konci tunelu, či prostou Tmu na zemi v prostoru nadpozemském.
Zemském?
Podpozemském?
Božském! (aleluja)
Koros mi položil ruku na rameno, chvíli t pomoci nechtěla. Je jedním z toxických entit, energetický svými všetečnými dotazy a připomínkam stíhám do všeho toho spěchu i opravdu momenty, které jsou přeci tolik důležité mluvil, až mi jeho hlas zůstal v hlavě – a Na jeden večer odešel, já pěla Halo od B přítomnosti, teď matně po ní sápu rukam Vím, že jednoho dne přijde, až se znovu znovu pochopím, že pakliže není víc důk bájí a pověstí, pak možná opravdu neex udělat krok do další, jiné zóny, než je ta
tu se mnou byl, jenže já jeho
ých upírů, mi, zda-li vše stíhám a zda-li u prožít všechny é tím, jak jsou pomíjivé, mluvil a a pak odešel. Beyonce a cítila krásu té ma. u od toho bastarda odpojím, až kazů než kniha Starých řeckých xistuje a já se mohu přestat bát komfortní.
Přesto něco mě stále drží pozadu. Už dávno vidím se jinde, všechno se mění a já nevím, kam zapadám. Chci zvednout nohu a vykročit, rychle se přemístit, ale jako bych najednou byla přikována k zemi. Jako v těch snech, kdy před vámi zříte nebezpečí nebezpečně se přibližující, chcete vykřiknout, ale najednou ztrácíte hlas. Chcete utéci, ale najednou vám ztěžknou nohy. Chcete se bránit, ale najednou nemůžete pohnout rukama a dát zlu takovou tečku mezi oči, jakou si zaslouží a tak jen stojíte a znovu, znovu pa dá te.
††††††† ††††††† ††††††† ††††††† ††††††† ††††††† ††††††† †††††††
††††† ††††† †††††
†††††††
††† ††† †††
†
Nestíhám. Nestíhám psát, nestíhám číst, nestíhám tvořit a nestíhám žít, připadám si? Připadám si jako zajíc z toho přeslavného německého animáku. (uhoněná)
Neustále přemítám nad tím, jak bych měla naplnit každý svůj den, aby se opravdu jevil jako plný všech těch zážitků, pocitů, smysluplných setkání a konverzací... (Hlavně žádné plytké povídačky o počasí,
nemáš-li co říct, raději mlč!)
Mlčím. Zvedá se mi tlak.
Celý mý vnímání je přehnaně toxický.
em
bě so m
em jed
sá
bě
so
jed
m sá
sám sobě jedem
Bojím se. Přehnaně se bojím, že čas na mé ruce se nebezpečně krátí, že dříve, než jsem cokoliv vůbec zažila, lehne to popelem, promění se v prach.
Všechno je předurčeno k zániku – všechny růže, které jsem kdy dostala > > > zvadly, všechny žárovky, které jste kdy našroubovali, > > > > > stejně praskly.
A tuším, že smrt není konec, stejně jako narození nebyl úplný začátek. Věřím, že tělo není podstata, že důležitá je duše – jistá energie, která pluje vesmírem, ohýbá se, transformuje, morfuje, že nikdy opravdu neumíráme tak, jak je nám to předkládáno; že se všichni můžeme setkat znovu a nemusíme kvůli tomu plnit podivná pravidla psána v Moudré knize.
Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací Vracímesevracímesevracímese. Vrací
ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. Jen občas mám slabé chvíle ímesevracímesevracímese. a občas slabé měsíce, ímesevracímesevracímese. načež se přichytávám při tom, kdy vše, co mělo být zapisováno jako hezký ímesevracímesevracímese. obtisk hezkých chvil, ímesevracímesevracímese. mě spíše lapilo do smyčky neustálého přemítání nad minulostí - jejím ímesevracímesevracímese. kontrolování a hodnocení. ímesevracímesevracímese. (a já ne a ne přijmout, že bych měla ímesevracímesevracímese. přestat hledat v poli vzpomínek jeden ímesevracímesevracímese. hloupý včerejšek mezitím, co utíká mi dnešek) ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. Chci otisknout svou hlavu a dál se k ní již ímesevracímesevracímese. nevracet. ímesevracímesevracímese. Zaklapnout knihu. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese. ímesevracímesevracímese.
Ale Nemoc srdce je ke mně srostlá jak s
νόστος – touha
siamské dvojče.
ἄλγος - bolest
Občas se mi zdá, že se mnou dokonce až manipuluje, aby dosáhla svého. Aby ukázala, že ona je tu tou zajímavější, oblíbenější, že má co říct a já bych měla držet jazyk za zuby.
Tváří se spíše jako moje mladší sestra. Krade mi oblečení a krade mi poc že to, co dělám teď, je relevantní, že to, co dělám bez ní, je stále stejně správné, protože je mé.
Nepřeje si nechat mě jít svou vlastní cestou.
cit,
e to
Pouze se utápím? Napříč jejím urážkám však dělám první tempa. Cítím, že je čas zase začít plavat.
3.8.2017
3.8.2017
4.9.2017
„Peníze budou, ale my nebud
deme.“
,řekl a všechno to pití zaplatil.
9.9.2017
předěl mezi životem a smrtí je jedna ulice
9.9.2017
„Vypadala, že plakala. Vypadá to, že všichni pláčem, nad rozlitým mlékem a slitými vjemy, změny, ty nás taky trápí a jednou jedna bude definitivní. Nabydem formy, společně tu budem usínat. Vedle nás budou sedat ty nový, ještě nevytvořený, neohybný, zhoubný – když to je, tak pláčeš, zas. oprávněně. Sedím vedle největších zvěrstvech lidí na lidech, chci pohladit, jenže jsem daleko. Furt jsem daleko a pak už to snad nebolí.“
9.10.2017 Bylo to krásné. Chci to mít zapsané aspoň tady, ať už to bude bolet jakkoliv. Čím déle nad tím přemýšlím, tím více se bojím, že jsem udělala chybu… nohou vkročím do úplného ničeho. Mrzí mě, že ho to bolí, mrzí mě, že ho trápím. Jen doufám, že mi věří, že vše, co jsem řekla, jsem myslela naprosto upřímně a doufám, že můžu věřit jemu, že ačkoliv vše bude vypadat tragicky, zachováme si tu tvář. Že na mě nezmění názor na základě názorů jiných lidí. A tak.
5.11.2017
Nejsem voln nejsem voln svýmu poci volná nikom teď volná a byli šťastní moc a nemů prostě cítím 17.11.2017
ná vůbec ná žádnýmu itu nejsem mu chci být chci abyste a chci toho ůžu nic, já m, že nemůžu
1.2.2018 Rozpršelo se už na zastávce.
13.2.2018
spirรกla