KNIHY&Info
5/2016
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Z NOVINEK No není to krása? Zelený stan Dánská dívka Jan Svoboda: Nejsem fotograf – ČERNÝ KŮŇ Motörhead, Lemmy Kilmister NĚKOLIK OTÁZEK PRO… Šimona Pánka HORKÉ INFO Ludmila Ulická v Praze
Svobodná vůle SAM HARRIS Dali jste si k snídani čaj, anebo kávu? Rozhodli jste se tak po zralé úvaze? Podle amerického neurovědce Sama Harrise je vyloučené, že by vaše volba byla svobodná. V útlé knize Svobodná vůle se snaží dokázat, že pravé příčiny našeho chování jsou nevědomé. Vždyť kolikrát sami konstatujeme, že netušíme, co to do nás vjelo. „Cosi“ nás přimělo něco udělat, to „cosi“ je ovšem těžké popsat. Možná jde o produkt přírodních zákonů, totiž fyzických dějů v našem organismu, možná o jakousi spirituální záležitost řízenou kýmsi nahoře, tedy určité kroky naší duše. Příkladů toho, že opravdu nejsme pány svého života, nabízí Harris desítky a zmiňuje i různé vědecké experimenty. Ty dokázaly, že ve chvíli, kdy si myslíme, že ještě váháme mezi dvěma možnostmi a svobodně volíme jednu z nich, náš mozek už to rozhodnutí dávno učinil. Dostali jsme chuť začíst se do časopisu? Ve chvíli, kdy jsme po něm sáhli, prý v našem mozku duševní stav „tenhle časopis si přečtu“ už dávno (tedy několik sekund) trval. Mám žízeň, tak si dám pivo. Ale proč jsem si nedal džus nebo vodu? Že mě to nenapadlo? Jak potom mohu mluvit o svobodném rozhodnutí! Harris tvrdí, že své myšlenky vědomě neovládáme. Opravdu jste se dnes chtěli pohádat s partnerem? Anebo za to mohla nízká hladina cukru v krvi? Zabývá se zkrátka mnohem víc tím, co dané volbě předcházelo. Když nás rozbolela záda a vydáme se s tím k lékaři, jde o svobodnou vůli? A projevila se snad ve vzniku bolesti? Anebo až ve vyhledání lékařské
pomoci? Co na tom bylo svobodného? Harris připomíná, že jsme si nezvolili ani své rodiče, ani pohlaví, ani genetickou výbavu. Jak tedy můžeme mluvit o tom, že cokoli v životě děláme čistě z vlastní vůle? Naše tělo přece činí spoustu nevědomých rozhodnutí, vyrábíme červené krvinky nebo trávicí enzymy. Když buňky v naše těle začnou „zlobit“, neseme za to nějakou morální zodpovědnost? Svobodná vůle je tedy jen iluze. Naše myšlenky jsou ovlivněny předchozími příčinami, nebo jsou dílem náhody. Nejsme schopni popsat důvody svých minulých rozhodnutí, a nedokážeme ani nijak předjímat, jak se zachováme v okamžicích příštích. Zkoumáním svobody vůle se podle Harrise dnes zabývají tři hlavní vědecké proudy: determinismus a libertarianismus (oba směry předpokládají, že naše chování je ovlivňováno příčinami v pozadí) a kompatibilismus. Podle kompatibilismu jsou naše myšlenky a činy determinovány nevědomými procesy v našich neuronech, a ty jsou zase determinovány dalšími předchozími příčinami, jichž si subjektivně nejsme vědomi. Harris uvádí mnoho provokativních otázek (Proč disciplinovaní lidé páchají nepravosti? Jak je možné, že věřícího nudí modlitba? Proč se vzdělaný člověk přejídá a pak potýká s obezitou?), zamýší se nad tím, zda i násilnici a vrazi páchají své činy na základě svobodné vůle. Harris svůj krátký text uzavírá tím, že všechny činy, jež jsme považovali za produkt svobodného rozhodnutí, se nám prostě v určitou chvíli vynořily v mysli, a nedokážeme popsat, jak vlastně a proč právě ony. Jovanka Šotolová, překladatelka a redaktorka www.iliteratura.cz
Z NOVINEK No není to krása?
Dánská dívka
Nezní to na první poslech zrovna nejrajcovněji – devět veřejných projevů v knize. Jenže není důležité to, že jsou to projevy, ale to, kdo je pronáší. A tohle je ten Vonnegut, kterého jsme mohli číst už za bolševika, protože se posmíval celý život nemyslícím lidem v Americe a tak se nezdál místním cenzorům tak nebezpečný. Jenže chyba lávky – Vonnegut při svém psaní myslel na pitomce jaksi nadnárodně, což jsme my, jeho místní čtenáři, okamžitě dobře chápali. Nikdy se nebál napsat, že „císařpán je vůl, a korunovanej.“ Pro tuhle grotesku máme my, účastníci grotesek v zemi Jaroslava Haška, vždycky slabost. Však my už si do tvého psaní aktuální reálie dosadíme sami, Kurte!
„Jsem tvoje žena, vím o tobě všechno,“ upozornila malířka Gerda Wegenerová svého milého. Nevěděla. Jednou manžela, rovněž umělce a školní lásku, požádala, aby jí pózoval místo modelky, která nepřišla. Oblékl si punčochy a už v nich rád zůstával. Dán Einar Wegener byl prvním člověkem, jenž roku 1930 prodělal operaci změny pohlaví. Rok nato zemřel ve sv ých 48 letech, už jako Lili Elbe. Průkopníky proměny představuje ve filmu podle této knižní předlohy oscarov ý režisér Tom Hooper, (Králova řeč nebo třeba Bídníci). Jak už to ale bý vá – knižní předloha je blíž skutečnosti a líčí tak zásadní zásah do lidského organismu méně romanticky.
Kurt Vonnegut jr.
David Ebershoff
Zelený stan
Jan Svoboda: Nejsem fotograf –
„Kluci se potulovali a povídali si, povídali si a potulovali se a pak se zastavili na nábřeží Jauzy a zmlkli. Všichni tři najednou pocítili, že je jim dobře: důvěra, přátelství, rovnost. Ani je nenapadlo přemýšlet, kdo je důležitější, naopak byli jeden pro druhého stejně zajímaví. O Sašovi a Nikovi, o přísaze na Vrabčích horách však ještě netušili, ani sečtělý Saňa Gercena zatím neobjevil. Něco podstatného se ovšem stalo: takové pevné spojení je možné jen v raném mládí.“ Ve stejném roce, kdy umírá J. V. Stalin, se ve škole setkávají tři přátelé, jejichž osudy se propletou do jednoho dlouhého a složitého příběhu. Důležitou roli v něm hraje i ta nejlepší ruská literatura.
Jméno Jana Svobody (1934 – 1990) je pro zájemce o uměleckou fotografii ( např. abstraktní Rössler, mechanickými tvary okouzlený Wiškovský) známo daleko za českými hranicemi. Jen ve zdánlivém paradoxu k tomu je fakt, že většina tvorby Jana Svobody je věnována předmětům jeho domácího prostředí: oválný stůl v bytě, úzká polička u okna, zeď, zmačkaný fotografický papír, několik suchých květin, láhve na stole, oblázky… Ducha jim pochopitelně dodává výjimečné umělecké zpracování. Předmět je ukázán ve své jedinečnosti. Pozornost je věnována hlavně jeho umístění v prostoru, svébytnosti hry světla a stínu ve zcela konkrétní situaci.
Ludmila Ulická
Pátek, Vančát
Černý kůň
Motörhead, Lemmy Kilmister
Když krátce po Vánocích zemřel Lemmy Kilmister (1945), bylo z reakcí hudebníků a posluchačů zřejmé, že svět přišel o legendu, srovnatelnou např. s Johnny Cashem. Pár akordů, intenzivní podání, charakteristický hlas, image, letitá neměnnost, sex, drogy a rokenrol ve své ukázkové podobě. Jenže zatímco Cash přece jen kroky svého života nakonec došel k pokání, Lemmy tlačil na pilu až do konce. Bylo mu jasné, že žádný hodný Lemmy prostě existovat nemůže. Buď bude tento, téměř jakoby vypadlý z rokenrolového komiksu, nebo žádný. Každý, kdo slyšel baskytaristu a zpěváka Motörhead někdy reagovat v interview poznal, že ten chlapík v klobouku a ručně šitých vysokých botách není žádná lopata. Přes všechen ten aplikovaný bourbon nalitý do coca coly to byl vždycky bystrý a inteligentní chlápek. I proto je čtení jeho pamětí zážitkem, protože Lemmy nejen že toho v hudebním životě zažil dost (od prvních vystoupení Beatles, přes tahání beden Hendrixovi, až po cenu Grammy za album Ace Of Spades), ale měl také názory na svět kolem sebe, které uměl formulovat a stát si za nimi. I proto se mu na sklonku života klaněli muzikanti napříč žánry – od rokenrolu až k punku. Byl zároveň pankáčem, co bydlí v činžáku v Los Angeles ve dvoupokojovém bytě, zároveň celebritou, raritním kouskem ze zašlých časů slávy těch, kteří už nejsou dávno mezi živými. Jeho knižní paměti byly dlouho rozebrané, teď po autorově smrti, vycházejí na četné naléhání zájemců znovu.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO…
…ŠIMONA PÁNKA Proč nás tak překvapila migrační vlna, která se převalila z Asie a Afriky do Evropy? Vždyť těch migračních vln se přelilo přes Evropu už spousty. V čem je jiná? Je jiná, protože je jiná Evropa. Nejde samozřejmě o první migrační vlnu do Evropy. Když se na to podíváme z odstupu, tak během posledních padesáti let vidíme desítky milionů příchozích. Jen v posledních letech to byly dva až dva a půl milionu lidí ročně, v některých letech i více. Z toho zhruba čtvrtina byli uprchlíci, zbytek byli převážně ekonomičtí migranti. Ale třeba i lidé, kteří přišli v rámci slučování rodin nebo studenti, kteří dostali stipendium a už zůstali. V perspektivě deseti let tedy to, že v letech 2015 až 2016 přijde milion, milion a půl uprchlíků, nehraje velkou roli. Jde samozřejmě o to, jak bude vypadat několik dalších let. Proč jsme tedy tak poděšeni? Poděšeni jsou především politici ve střední a východní Evropě. Vycítili, že my v postkomunistické střední Evropě nejsme stále zvyklí na jinakost, státy jsou velmi homogenní a mění se to velmi pomalu. Zatímco na Západě si po desetiletí lidé zvykali na jiné kultury, doba komunismu nás uzavřela do sebe samých. A pak zde cítím jakési malé sebevědomí. Západoevropské státy jsou nejen vyspělé, ale i dospělé. Když se přihlásí k nějakým principům, tak je dodržují, i když to třeba chvilku bolí. Naše chování oproti tomu působí, jako bychom ještě neměli usazené hodnoty, neměli tak zcela upevněný charakter. Hlásíme se k něčemu, pokud je to pro nás výhodné: k Evropě, k Schengenskému prostoru, k evropským fondům. Ale když to má něco stát, rozhlížíme se, kde by se dalo ztratit. A to je výraz nedospělého chování, které ve své většině politické elity ve střední Evropě nyní v září 2015 bohužel ukazují. Co konkrétně čeští politici dělají špatně? Především si nerozmysleli, co vlastně chtějí. Neuklidnili veřejnost. Neřekli: Podívejte se, my nejsme cílovou zemí, ale tranzitní. Ti lidé zde nechtějí z různých důvodů zůstávat. Přihlasme s k solidárnímu přerozdělení uprchlíků a postarejme se o několik tisíc lidí ročně. Česká republika má jak technický, tak finanční integrační potenciál, aby tisíce lidí zvládla.
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
Ale místo toho se bohužel na začátku ozvalo: Ne, ne, ne. Tím sice šli na ruku značné části veřejného mínění, ale zároveň se dostali do patové situace. Když říkáte ne, ne, ne, nemůžete najednou otočit a říct voličům, že ono se nějak těch tři pět tisíc běženců zvládne. Celkově na mě řešení migrační vlny působí trochu amatérsky. A to samozřejmě nemluvím o těch politicích, kteří se přímo na problému vezou a sbírají na odporu k imigraci body. Takže politici jsou ti viníci? Nejen. A ne všichni. Velmi negativní roli v létě 2015 sehrála média. Líčila uprchlíky jako pohromu, která se na nás valí. Čím barevněji vylíčené, čím nebezpečnější, tím z pohledu komerčního lépe odvedená práce, větší návštěvnost webových stránek a prodaných výtisků periodik. Pak se situace začala měnit. Jednak tomu tak bylo díky hlasu politiků ze Západu. Především německá kancléřka Angela Merkelová jasně řekla: Ano, uprchlíci jsou problém, ale jestliže sem dorazí, pak je nutné se o ně postarat a Německo s nimi započne azylové řízení. To je obrovsky odvážné gesto. Jistěže takové prohlášení zapůsobí jako faktor, který přitáhne další uprchlíky. Ale nelze jinak. Podle mě totiž nejsme uprostřed jakési technické krize, ale uprostřed krize etické a mravní. A je proto úžasné, že se našel významný evropský státník, který se odvážil těchto slov. Skoro bych řekl, že v jistém smyslu nás Merkelová všechny morálně zachránila. I přístup médií se změnil? Ano, podstatná je i proměna médií. Začalo se v nich objevovat více lidských příběhů. Uprchlík už nebyl to bezejmenné, plíživé nebezpečí, které přináší plundrování sociálního systému, kriminalitu, islamismus a nemoci. Ale stal se znovu normálním člověkem, matkou s dětmi. Čtenáři a diváci se začali seznamovat s mladými kluky, kteří žili třeba tři roky v táboře někde v Jordánsku v blízkosti jejich rozpadající se domovské Sýrie, a jednoduše si to spočítali, že na další pět deset let v táboře nemají chuť. Perspektiva života k ničemu v milionových táborech je hrozná. Nezapomeňme, že ti lidé tam často byli už roky. Pracujeme jako Člověk v tísni v Turecku, Sýrii, byli jsme i v Jordánsku. Víme, že většina lidí v táborech si opravdu toužebně přála vrátit se do Sýrie. Čekali třeba i tři roky. ukázka z knižního rozhovoru Aby dobro neškodilo
ŠIMON PÁNEK (1967) je ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni
&…&
&
1
25. ledna zveřejnilo Americké centrum mezinárodní spisovatelské organizace PEN zprávu, že v květnu 2016 udělí J. K. Rowlingové Cenu za službu literatuře. Oceněny budou, kromě talentu a nesporné zásluhy na přitažení celé generace mladých zpátky ke čtení, i její charitativní aktivity. Autorčina nadace Volant podporuje v Británii sociálně vyloučené ženy a děti. Její neziskovka Lumos se zase orientuje na právo dítěte vyrůstat v rodině a ne v ústavní péči.
&
Knížka pro děti od spisovatelky Frances Hardingeové nazvaná The Lie Tree (Strom lži) se stala titulem roku britských literárních cen Costa. Pořadatelé cenu udělují „čtivým a široké veřejnosti přístupným knihám“. Kniha The Lie Tree se odehrává ve viktoriánské éře v převážně mužském světě vědy. Vypráví nicméně o čtrnáctileté talentované dívce, která chce po vzoru svého otce také studovat přírodní vědu. Sama autorka knihu označila za „tajuplný viktoriánsko-gotický příběh“.
KONCE RUDÉHO ČLOVĚKA
Doba z druhé ruky Světlana Alexijevičová
2 DENÍK BOJE S DEPRESÍ
Matouš Jiří Cieslar
&
27. ledna uplynulo 20 let od úmrtí první manželky prezidenta Václava Havla Olgy. Intelektuál Havel setkáním s touhle ženu získal něco neuvěřitelně cenného. Lásku, jejíž součástí je opora a přátelství, uzemňující kotvu občas levitujícího idealismu. „Nebyla žádný milánek vůči lidem. Byla to bytost ze Žižkova, jak všichni víme, a měla ohromný instinkt na lidi, takový proletářský,“ vzpomíná na Olgu Havlovou herečka Vlasta Chramostová. Víc v knihách Síla věcnosti a Člověk má dělat to, nač má sílu.
&
Kdo četl Sestru Jáchyma Topola, potvrdí, že už nápad natočit film byl hodně odvážný. Nakonec se o to celkem úspěšně pokusil režisér Vít Pancíř. Ale udělat z toho textu divadelní představení? Ale stalo se – scéna divadelní fakulty brněnské JAMU ji má na repertoáru. „Román Sestra se mě hluboce dotkl. Přijde mi, že mluví o věcech, které prožívám a jsou pro mou situaci velmi přesné,“ přiznává autorka divadelního scénáře, básnířka Alžběta Michalová.
Horké info
3 INTIMNÍ ŽIVOT JAKO ZÁBAVA
Malý pražský erotikon Patrik Hartl
K informaci, že jako novinka vyšel česky poslední román ruské spisovatelky Ludmily Ulické (1943) Zelený stan, můžeme dodat i informaci další – autorka v pražském Café Kampus, bývalé kavárně Krásný ztráty, 18. února svůj román v českém překladu Aleny Machoninové osobně představí. Příběh sleduje osudy tří přátel, kteří se za komunismu věnují ruské literatuře a samizdatu. Pro Ulickou jde o osobní téma. Vystudovaná bioložka byla roku 1970 vyhozena z výzkumného ústavu právě pro šíření samizdatu. Nejvýrazněji na sebe ale Ulická upozornila románem nazvaným Daniel Stein, překladatel. Ten v Rusku obdržel cenu Bolšaja kniga a prodalo se ho 2,5 milionu výtisků. V českém překladu vyšly také povídky s názvem Soněčka a román o vnitřním světě Rusek s názvem Ženské lži. V českých divadlech se hraje i její hra Ruská zavařenina. Spolu s Vladimírem Sorokinem dnes patří k nejznámějším spisovatelům, kteří vystupují proti Kremlu. „Mezi jednotlivcem a státem bude vždycky obrovský rozpor. Pro stát je pohodlné mít šroubek, poslušný prvek, který si bude moct libovolně utahovat. Všechny státy na světě omezují svobodu a já budu vždycky na straně lidí, kteří se perou o svůj soukromý prostor. Mám v sobě něco anarchistického. Nemám ráda stát jako takový. Občanská společnost ho musí neustále kontrolovat. Když se nenechá kontrolovat, není to dobrý stát.“