KNIHY&Info
6/2016
Jiří Cieslar / Matouš
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Matouš Řezníček s Jiřím Cieslarem
Torst
Jiří Cieslar / Matouš deník z let 2003–2006
Z NOVINEK Firewall Pražské příběhy Čarovná hora Bauhaus ČERNÝ KŮŇ Ježíš z Nazareta NĚKOLIK OTÁZEK PRO… Pavla Renčína HORKÉ INFO Druhá kniha o Toufarovi
V roce 2003, když se otec zřejmě již poněkolikáté ve svém životě dostal do svízelné psychické situace a zvažoval dobrovolný odchod z tohoto světa, vstoupil do jeho života psycholog a terapeut Matouš Řezníček. V té době, zřejmě jako formu meditace, se ve svých padesáti dvou letech začal učit psát na počítači všemi deseti. A tehdy také po desítkách let přestal psát papírový deník a začal svou „elektronickou“ deníkovou éru v souboru s názvem „Matouš“. Poslední tři roky jeho života se bez nadsázky nesly v duchu „čištění“ vlastního života a vztahů s blízkými lidmi. Jedno takové „čištění“, právě díky úsilí Matouše, prováděl i se svým nejstarším synem, tedy se mnou. Souboru Matouš jsem si brzy všiml a občas si otcovy zápisky tajně četl. Je ironií osudu, že Matouš náhle těžce onemocněl a terapie i jejich chystaná společná kniha rozhovorů nebyla dokončena. Na pohřbu Matouše v září roku 2005 otec smutně, byť tehdy ještě vyrovnaně prohlásil, jak mu jeho nejbližší přátelé, „otcové“ umírají. Možná to bude znít divně, ale když otec (ne)čekaně zemřel, věděl jsem, že jeho deník, ten „elektronický“ z posledních tří let, musí vyjít. Jistě to pro leckoho nebude příjemné čtení, ale věřím, že vydání „Matouše“ smysl má a může být i pro některé hledající a pochybující duše inspirující.
Matouš JIŘÍ CIESLAR Filmový vědec Jiří Cieslar si deníky psal celý život, zabý val se jimi i jako esejista. Jak se ale postavit k obsáhlému deníku jeho posledních tří let života, nazvaném podle jeho terapeuta prostě Matouš? Jak vlastně – obecně – k deníku, a to jako žánru, přistupovat? Cieslar sám na bízí ve své knize Hlas deníku (2002) tento návod: „Deník poskytuje dobré přístřeší... kam se lze odebrat s nadějí, že ten, kdo přichází, může v sobě rozeznít nejrůznější vibrace, objevit něco, co by jinak nenašel. Co je obvykle zatuhlé, dá se tam do pohybu... Deník se však také může proměnit v past. Autor se v něm pozvolna ztrácí – cítí, že do něho smetá jako do hrobu popel slov, která mohl ještě hořící nebo doutnavá povědět určitým lidem či je zapsat do textu určeného právě těm druhým – zatímco se od nich odtáhl a zahrabal se do sebe.“ Jaký je tedy jeho Matouš? S trochou nadsázky jej lze vnímat jako klasický Bildungsroman, ovšem v daleko drsnějších konturách. Cieslar, který na tom v roce 2003 nebyl psychicky zrovna nejlépe se seznámil s Matoušem Řezníčkem a začal k němu docházet. Léčba to byla nelítostná, založená na hlubokých odkryvech a ponorech, žádné foukání neurotických bolístek. „Splnil se sen, poprvé v životě, po kterém jsem marně léta tak toužil, spíše celý život: objevil jsem duchovního otce, průvodce...,“ zapsal si v prosinci 2003 a my můžeme sledovat, jak se – nejdříve – zbavuje svého pití, jak si vše zdůvodňuje, probírá, jak
z předmluvy Jiřího Š. Cieslara
se ve svém rozhodnutí utvrzuje. Stále je však pouze na začátku bolavého nacházení, přicházejí pochyby, chvíle beznaděje, vše si přitom zapisuje. A navzdory možná rezignujícímu konstatování „Nevím vůbec, jak rovnat mé stavy do slov...“ se mu text nerozplývá do rozmělňující šíře, ani nezačíná být neproniknutelnou houštinou slov a myšlenek. Cieslar své zápisky prokládá citacemi z Ma toušových terapeutických skupin, cituje i další terapeuty, jejich rady a pokyny, píše si tedy vlastně pro sebe – a dnes i pro čtenáře – jakýsi manuál, bedekr na trnitou cestu k sobě sama. A to vše se děje současně s auto rovým bohatým osobním životem, s milenkami, přáteli, rodinnými a pracovními záležitostmi, opět popisovanými s naprostou upřímností, a pokud používá „konspirační“ iniciály, o pár stran dál klidně vypisuje jména celá – nadšením jejich držitelů si ovšem nejsem jistý. Přestože si Cieslar poznamenal, že „Člověk by si měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá...,“ a ne že bychom podobné mo menty v deníku nenacházeli, více než dva roky před svou sebevraždou si zapsal: „Teprve dnes naplno cítím, co se ve mně tuší jistě měsíce: že jsem opravdu přežil svou smrt, tak šílené údobí, že jsem měl na vybranou opravdu zemřít, anebo dál živořit s rychlou vidinou smrti, anebo pak zázrak...“ Zázrak se však nekonal a Jiří Cieslar neza držitelně postupoval ke svému konci. Ještě předtím nám však zanechal zprávu o svém boji, zprávu, která snad bude někomu k užitku. Zprávu o boji, který nebyl vůbec marný, a rozhodně ne ztracený. Josef Rauvolf, překladatel