KNIHY&Info
6/2016
Jiří Cieslar / Matouš
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Matouš Řezníček s Jiřím Cieslarem
Torst
Jiří Cieslar / Matouš deník z let 2003–2006
Z NOVINEK Firewall Pražské příběhy Čarovná hora Bauhaus ČERNÝ KŮŇ Ježíš z Nazareta NĚKOLIK OTÁZEK PRO… Pavla Renčína HORKÉ INFO Druhá kniha o Toufarovi
V roce 2003, když se otec zřejmě již poněkolikáté ve svém životě dostal do svízelné psychické situace a zvažoval dobrovolný odchod z tohoto světa, vstoupil do jeho života psycholog a terapeut Matouš Řezníček. V té době, zřejmě jako formu meditace, se ve svých padesáti dvou letech začal učit psát na počítači všemi deseti. A tehdy také po desítkách let přestal psát papírový deník a začal svou „elektronickou“ deníkovou éru v souboru s názvem „Matouš“. Poslední tři roky jeho života se bez nadsázky nesly v duchu „čištění“ vlastního života a vztahů s blízkými lidmi. Jedno takové „čištění“, právě díky úsilí Matouše, prováděl i se svým nejstarším synem, tedy se mnou. Souboru Matouš jsem si brzy všiml a občas si otcovy zápisky tajně četl. Je ironií osudu, že Matouš náhle těžce onemocněl a terapie i jejich chystaná společná kniha rozhovorů nebyla dokončena. Na pohřbu Matouše v září roku 2005 otec smutně, byť tehdy ještě vyrovnaně prohlásil, jak mu jeho nejbližší přátelé, „otcové“ umírají. Možná to bude znít divně, ale když otec (ne)čekaně zemřel, věděl jsem, že jeho deník, ten „elektronický“ z posledních tří let, musí vyjít. Jistě to pro leckoho nebude příjemné čtení, ale věřím, že vydání „Matouše“ smysl má a může být i pro některé hledající a pochybující duše inspirující.
Matouš JIŘÍ CIESLAR Filmový vědec Jiří Cieslar si deníky psal celý život, zabý val se jimi i jako esejista. Jak se ale postavit k obsáhlému deníku jeho posledních tří let života, nazvaném podle jeho terapeuta prostě Matouš? Jak vlastně – obecně – k deníku, a to jako žánru, přistupovat? Cieslar sám na bízí ve své knize Hlas deníku (2002) tento návod: „Deník poskytuje dobré přístřeší... kam se lze odebrat s nadějí, že ten, kdo přichází, může v sobě rozeznít nejrůznější vibrace, objevit něco, co by jinak nenašel. Co je obvykle zatuhlé, dá se tam do pohybu... Deník se však také může proměnit v past. Autor se v něm pozvolna ztrácí – cítí, že do něho smetá jako do hrobu popel slov, která mohl ještě hořící nebo doutnavá povědět určitým lidem či je zapsat do textu určeného právě těm druhým – zatímco se od nich odtáhl a zahrabal se do sebe.“ Jaký je tedy jeho Matouš? S trochou nadsázky jej lze vnímat jako klasický Bildungsroman, ovšem v daleko drsnějších konturách. Cieslar, který na tom v roce 2003 nebyl psychicky zrovna nejlépe se seznámil s Matoušem Řezníčkem a začal k němu docházet. Léčba to byla nelítostná, založená na hlubokých odkryvech a ponorech, žádné foukání neurotických bolístek. „Splnil se sen, poprvé v životě, po kterém jsem marně léta tak toužil, spíše celý život: objevil jsem duchovního otce, průvodce...,“ zapsal si v prosinci 2003 a my můžeme sledovat, jak se – nejdříve – zbavuje svého pití, jak si vše zdůvodňuje, probírá, jak
z předmluvy Jiřího Š. Cieslara
se ve svém rozhodnutí utvrzuje. Stále je však pouze na začátku bolavého nacházení, přicházejí pochyby, chvíle beznaděje, vše si přitom zapisuje. A navzdory možná rezignujícímu konstatování „Nevím vůbec, jak rovnat mé stavy do slov...“ se mu text nerozplývá do rozmělňující šíře, ani nezačíná být neproniknutelnou houštinou slov a myšlenek. Cieslar své zápisky prokládá citacemi z Ma toušových terapeutických skupin, cituje i další terapeuty, jejich rady a pokyny, píše si tedy vlastně pro sebe – a dnes i pro čtenáře – jakýsi manuál, bedekr na trnitou cestu k sobě sama. A to vše se děje současně s auto rovým bohatým osobním životem, s milenkami, přáteli, rodinnými a pracovními záležitostmi, opět popisovanými s naprostou upřímností, a pokud používá „konspirační“ iniciály, o pár stran dál klidně vypisuje jména celá – nadšením jejich držitelů si ovšem nejsem jistý. Přestože si Cieslar poznamenal, že „Člověk by si měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá...,“ a ne že bychom podobné mo menty v deníku nenacházeli, více než dva roky před svou sebevraždou si zapsal: „Teprve dnes naplno cítím, co se ve mně tuší jistě měsíce: že jsem opravdu přežil svou smrt, tak šílené údobí, že jsem měl na vybranou opravdu zemřít, anebo dál živořit s rychlou vidinou smrti, anebo pak zázrak...“ Zázrak se však nekonal a Jiří Cieslar neza držitelně postupoval ke svému konci. Ještě předtím nám však zanechal zprávu o svém boji, zprávu, která snad bude někomu k užitku. Zprávu o boji, který nebyl vůbec marný, a rozhodně ne ztracený. Josef Rauvolf, překladatel
Z NOVINEK Firewall
Čarovná hora
Wallander je kriminalista z jižního Švédska. Nespí, trpí přepracováním, má vaky pod očima, že by se do nich vešel celý skautský oddíl, na tváři mu raší několikadenní strniště, osobní život stojí za prd, zná jen svou práci a té se věnuje na 120 %. Oběti, které zachrání, ho posílají permanentně do háje, pozůstalí ho rovnou fackují a kopou. Jeho práce ho deptá, každý den vidí jen marast společnosti a zničené lidské životy. Na druhou stranu je si vědom, že nikdo jiný tu práci za něj neudělá. Takže ať už se potýká s pedofily, kyberteroristy nebo sériovými vrahy, máte pocit, že se co nevidět nervově zhroutí. Zastaví ho firewall nebo prolomí kyberochranu?
Hned zkraje budiž pro pořádek napsá no – Čarovná hora je ten samý román nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1929 jako Kouzelný vrch. Jen v novém překladu dostal i nové jméno. Psaní se oproti původní koncepci krátké satiry protáhlo na celých 13 let, s počátkem v roce 1912 a dokonče ním v roce 1924. Román byl psán po etapách. V první čtvrtině Mann mapuje úvodní šesti týdenní pobyt Hanse Castorpa, jenž do sanatoria přijel na návštěvu za svým bratrancem. Později se vyprá vění přesune od všeobecného popisu sanatoria a jeho kosmopolitních obyvatel až k zachycení učeneck ých debat intelektuálních protivníků, končících soubojem pistolemi.
Henning Mankell
Pražské příběhy
Dan Hrubý
Kdo žil na pražské Malé Straně, co po zoruhodného na tom místě vytvořil a koho miloval? A kdo tady zemřel, násilně nebo přirozeně? Stále si doko la vykládáme tisíckrát omleté legen dy, ale další a další byly za posledních 200 let odžity. Malá Strana není stře dověký skanzen. Byl kvůli nebezpečí z prodlení nejvyšší čas posbírat nové „malostranské příběhy“. Jména jako Jan Werich, Eva Olmerová, Vladimír Boudník, ale také nejrůznější záha dy, ke kterým se hledá vysvětlení. Kdo upálil nenávidě ného kolaboranta na lucerně? Kde vyrůstal zakladatel StB? Brala maminka Karla Čapka morfium? A hodně unikátních dobových fotek k tomu. Viděli jste někdy Otýlii Vranskou napěchovanou do kufru?
Thomas Mann
Bauhaus
Frank Whitford
Nejde o katalog kutilského supermar ketu! Tady jde o dějiny a myšlenky jedné avantgardy před druhou světo vou válkou. I když vlastně to kutil ství tam přece jen v základních ma nifestech je. Stručně řečeno: Bauhaus bylo učiliště, které vzniklo sloučením dvou uměleckých škol v německém Výmaru v roce 1919 a ve svém manifestu zdůraz ňovalo úzké propojení umění a řemesel. „Musíme vytvořit syntézu duchovně uměleckého a technicky řemeslného vzdělání s cílem moci iniciovat praktické spolupůsobení umění a průmyslu, umění a sociálního utváření života.“ Důležitými vlivy obohatil Bauhaus vývoj v malířství, typog rafii a architektuře.
Černý kůň
Ježíš z Nazareta, Roman Brandstaetter
Žádné strachy, tahle kniha je srozumitelná pro všechny. Může ji s klidem číst i člověk, který nemá zájem o židovské a křesťanské náboženství. Pokud je tedy přemýšlivý a má alespoň základní chuť pátrat po tom, co skutečně dělá člověka člověkem. Kniha je ale z podstaty věci pochopitelně určitým beletristickým bedekrem Biblí. Polský Žid, konvertující ke křesťanství, Roman Brandstaetter, ji psal dlouhých 11 let a podává v ní chronologický sled Ježíšova života. Kromě toho autor vpisuje do textu svoje vlastní pochybnosti. I na pochybnostech totiž Ježíšův příběh stojí. Boj o vnitřní svobodu jako něco nadmíru lidského i uprostřed víry v Boha. A to je taky předností celého románu. V knize nejde o zbožnost popsanou na 1300 stranách (čtyřdílná kniha vychází ve dvou svazcích). Člověk při četbě napínavého a pohlcujícího textu začne vlastně mimoděk přemýšlet o tom, co přesahuje jeho vlastní existenci. Ježíš z Nazareta je pokusem vytvořit pozemskou biografii bohočlověka. Načrtnout jeho psychologický portrét, ukázat, jak mohl Ježíš dospět k pochopení svého božství. Brandstaetter velmi dbal na to, aby se vyhnul fantazírování. Nemá ani smysl popisovat autorovy obrovské znalosti a životní zkušenosti, které mu umožnily tuto knihu napsat. Jeho pestré životné zázemí i několikaletý pobyt ve Svaté zemi mu umožnily dostat ze sebe výjimečnou knihu. Kdo se nezalekne rozsahu, má před sebou jistě jednu z událostí letošního knižního trhu.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO…
…PAVLA RENČÍNA Vaše nejnovější kniha bývá přirovnávána k dílu Stephena Kinga. Rád bych se proto zeptal, zda inspiraci hledáte především u něj, nebo máte i jiné oblíbené hororové autory? V rámci žánru hororové literatury jsem přečetl nejvíc knížek právě od Kinga. Mám ho rád. Je to brilantní spisovatel, který shodou okolností píše žánr, který je kritiky označován za brak. To ale nic nemění na tom, že jsou jeho věci napsané skvěle a uvěřitelně. Z četby Vězněné jsem měl pocit, že vám nedělá problémy popisovat věci, ze kterých se člověku zvedá žaludek. Nebál jste se ale nikdy toho, jak na to budou vaši čtenáři reagovat? Nebojíte se pobuřujících reakcí? Nebojím. Knížka je označená jako hodně temný thriller nebo horor, na obalu je poměrně brutální ukázka a obálka působí děsivě. Pokud někdo čeká, že uvnitř najde růžové poníky, je to jeho problém. Když se v knížce objevuje explicitní násilí, není to nikdy samoúčelné, hraje důležitou roli při zvyšování naléhavosti příběhu. Některé pasáže pro mě bylo obtížné psát, byly tak temné, že se mi to promítalo do snů. Tak to ale prostě je, když si člověk vybere žánr, který ho vláčí krví, tak se v ní musí namočit. Když takové scény píšete, pomáháte si nějak, abyste dosáhl co nejlepšího účinku? Máte v pracovně zatemněno a do sluchátek vám hrají hororové soundtracky, nebo vše necháváte jen čistě na své představivosti? Dřív jsem takhle pracoval a pomáhalo mi to. Přestože jinak moc tuhle hudbu neposlouchám, tak jsem si při psaní hororových povídek pouštěl hodně temný metal a tak podobně. Dnes už to nedělám, spíš pro to, že jsem si zvykl rychle se do příběhu nořit i bez těchto „pomůcek“. Možná je to tím, že po osmi knihách už tolik nevnímám samotné psaní jako obřad a víc se soustředím na to, co chci říct. Jak přistupujete k výběru námětu další knihy? Námět si většinou hledá mě. Nikdy to netrvalo dlouho. U nejnovější knihy jsem měl během týdne v hlavě celý koncept. To je asi můj rychlostní rekord. Druhá věc je to pak celé napsat, tam mi to naopak trvá zhruba rok.
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
Když se ohlédnete zpátky na svoji spisovatelskou dráhu, v čem si myslíte, že jste se jako spisovatel za ty roky nejvíce změnil? To je zajímavá otázka. Nakolik to dokážu posoudit sám, tak na úplném počátku jsem psal čistě intuitivně. Často jsem začínal psát příběh a nevěděl jsem, jak bude pokračovat nebo jak dopadne. Tímhle způsobem můžete napsat skvělé věci, ale taky to nemusí dopadnout dobře. Dnes už vím, že příběhy mají nějaká pravidla, která čtenáři očekávají, že se budou dodržovat. Dokážu si lépe dramaticky rozfázovat knihu, ladit tempo a tak podobně. Svou tvorbu jste „zmapoval“ v povídkové sbírce Beton, kosti a sny. Můžeme se na podobný projekt těšit ještě někdy v budoucnu? Uvidíme. Sbírka Beton, kosti a sny shrnovala povídky, v posledních letech jsem ale mnoho povídek nenapsal. Většinou šlo jen o jednotlivé kousky psané pro výběrové antologie. Než se tedy tímto tempem (1-2 povídky ročně) nastřádá dost materiálu, nejspíš to dalších deset let potrvá. Když mám čas psát, tak se většinou věnuji nové knize. A co pro nás vlastně chystáte příště? Pustíte se do nějakého žánru, který je pro vás zatím neznámý, nebo dál zůstanete ve vlnách fantasy a hororu? Doneslo se mi, že by snad mělo dojít i na pohádky… Vězněná měla poměrně slušný úspěch, takže má příští kniha bude opět na pomezí detektivky a thrilleru. Zatím ještě nemám jasno, jak moc fantasy tam pustím, nakonec zmiňované Kingovky fungují i bez nadpřirozených monster. Mám teď nápad, který mi přijde výborný, v průběhu psaní se to ale bude vyvíjet, takže bych teď nerad říkal něco, co nemusí za pár měsíců platit. Pohádky si ale jednou určitě napíšu. Jáchym Šidlák, zdroj: www. sarden .cz
PAVEL RENČÍN (1977) je český spisovatel žánru fantasy, podžánr městská fantasy. Románově debutoval v roce 2004 knihou Nepohádka. Známá je jeho trilogie Městské války.
&…&
&
1
Už na obálce nového čísla literárního měsíčníku Host je inzerováno, že hlavním tématem je držitelka loňské Nobe lovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. Z jejího českého překladu knihy Doba z druhé ruky se stal zcela regulérní best seller. Už delší dobu takhle u nás Nobelova cena nezafungovala. Hodně čtenářů v té naší postkomunistické současnosti jejímu pohledu na nedávnou minulost, která ale bohužel v přítomnosti dál metastázuje, dobře rozumí. A několik článků v novém Hostu ji představuje z různých pohledů zatím v ČR nejpodrobněji.
&
Nakladatelství Academia vzniklo v roce 1966 a slaví tedy letos padesátku. To půlstoletí má pochopitelně dvě zcela rozdílné poloviny. Ta první je poznamenaná komunistickou cen zurou. Přesto i tehdy vyšlo mnoho odborných knih, které nešlo ideologicky poničit. V současnosti je Academia nakladatelství užitečné. Specializované odborné knihy, myšlení v edici 21 nebo knihy o dějinách, včetně těch literárních.
Z HERECKÉHO ZÁKULISÍ
Kafe a cigárko Marie Doležalová
2 KONCE RUDÉHO ČLOVĚKA
Doba z druhé ruky Světlana Alexijevičová
&
Do kin přichází film Miles Ahead o legendárním trumpe tistovi Milesi Davisovi (1926 -1991). Letos to bude 25 let od jeho úmrtí. Pravděpodobně největší jazzové jméno 2. poloviny 20. století. Byl vždycky u toho, když se v jazzu dělo něco nové ho, od hard bopu až k jazz-rocku. Jeho divoký život je geniálně zachycený v knižní autobiografii Miles. V českém překladu Josefa Rauvolfa nestačíte valit oči, co všechno tenhle člověk zažil a pře žil. Většina rockových výtržníků vypadá proti němu jako děti z nedělní školy.
&
A ještě dvě spisovatelská výročí. 9. února se narodil ra kouský literární provokatér Thomas Bernhard (1931–1989). Dílo tohoto ostrého a společensky nekorektního autora máme dnes, až snad na pár textů, přeloženo do češtiny celé. A 10. února 1961 zemřel v třebíčské nemocnici kněz a spisovatel Jakub Deml, taky buřič a provokatér. Úžasný spisovatel, kritik Masaryka, kněz v téměř neustálém napětí se svojí církví. Autor, který si posmrtně nemůže na nezájem o své texty stěžovat.
Horké info
3 FRANCIE PŘIJÍMÁ ISLÁM
Podvolení Michel Houellebecq
25. února, v den, kdy zemřel roku 1950 komunistickými estébáky utlučený katolický kněz Josef Toufar, uvede v pražském dominikánském kostele sv. Jiljí spisovatel Miloš Doležal svojí druhou knihu o celém příběhu, který vlastně díky Doležalovi pokračuje až do dnešních dnů. Kniha se bude jmenovat Krok do tmavé noci a doplní o nové poznatky, svědectví a události knihu Jako bychom dnes zemřít měli z roku 2012, která se stala Knihou roku Lidových novin a celý příběh tzv. číhošťského zázraku a komunistického zavraždění Toufara znovu vrátila do společenské debaty. Od roku 2012 se toho okolo Toufara stalo až nečekaně mnoho. Tak předně se shodou náhod podařilo zjistit místo uložení bedny s Toufarovým tělem v jámě na Ďáblickém hřbitově, kam estébáci Toufara zahrabali. Ostatky, které se podařilo najít a analýzou DNA potvrdit, byly v kovové schránce slavnostně pohřbeny přímo v číhošťském kostele. Na číhošťské faře se také našel Toufarův deník. V Národním filmovém archivu byly nalezeny estébácké záběry, které vrazi s Toufarem pořizovali a z nichž byl jen zlomek použit v hnusném propagandistickém filmu v 50. letech. To všechno sepsal Miloše Doležal v nové knize o čtrnácti kapitolách. Znovu se tak vrátíme k příběhu čestného člověka, který svojí lidskostí překážel mocným. Boží mlýny sice melou pomalu, ale díky Doležalovi přece jen.