KNIHY&Info
7/2016
KNIHA TÝDNE
OBSAH
Z NOVINEK Kavárnička v Kábulu Pod rouškou noci Vojna nemá ženskú tvár Kniha týdne ČERNÝ KŮŇ Čáp nejni kondor NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Miloše Doležala HORKÉ INFO Jarní knižní čtvrtek
No není to krása? KURT VONNEGUT jr. Jeden by si myslel, že od Kurta Vonneguta jr. (1922–2007) už jsme četli všechno, co stačil napsat. Ale vždycky se ještě něco česky nevydaného najde. Teď vychází jeho sebrané promoční projevy. Je jich devět a je to, pokud vám ten autor nějak zásadně neleze na nervy, taková roztomilá literární drobnost, ze které ale Vonnegut docela plasticky vyčuhuje. Nezní to na první poslech zrovna nejrajcovněji – devět veřejných projevů v knize. Jenže není důležité, že jsou to projevy, ale to, kdo je pronáší. A tohle je ten Vonnegut, kterého jsme mohli číst už za bolševika, protože se posmíval celý život nemyslícím lidem v Americe a tak se nezdál místním cenzorům tak nebezpečný. Jenže chyba lávky – Vonnegut při svém psaní myslel na pitomce jaksi nadnárodně, což jsme my, jeho místní čtenáři, okamžitě dobře chápali. Nikdy se nebál napsat, že „císařpán je vůl, a korunovanej.“ Vždycky jsme si do jeho vět dokázali dosadit aktuální postavy. Myslím, že nás nejedna z českého veřejného života napadne i při tomhle čtení. Vonnegut býval vždy sarkastický a ironický, volnomyšlenkář, levičák, pacifista. Časem se stal osobním nepřítelem Bushů a války v Iráku. Pro svoji schopnost mluvit autenticky k mladým byl ale Vonnegut oblíbeným promočním řečníkem, přestože nikdy žádnou vysokou nevystudoval. Na rozdíl od většiny promočních řečníků, kteří mají pro všechny příležitosti jednu předem připravenou řeč, v níž jen zamění jméno příslušné univerzity,
Vonnegut si pokaždé přichystal něco originálního. Třeba už v roce 1999 říkal absolventům: „Doufám, že víte, že televize a počítače nejsou vaši přátelé a že vaše duševní schopnosti nezvyšují o nic víc než výherní automaty. Chtějí po vás jen to, abyste nehybně seděli a nakupovali všelijaké krámy a hráli na burze, jako by to byla partie blackjacku.“ Ano, měl několik oblíbených témat, které hned čtenáře „sebraných projevů“ praští přes oči. Patří mezi ně varování před mocí hamižných peněz, přednostní uznání pro práci učitelů nebo kupříkladu agitace za potřebu vychutnávat letmé příjemné chvíle života, při kterých se na moment zastavíme a řekneme si (tak to učil Vonneguta jeho strýc Alex): No není to krása? Jeho poselství absolventům zdaleka nejsou jen samý med. Pokaždé v nich zaznívá Vonnegutovo zoufalství nad ničením planety či opovržení politiky, kteří nás zatahují do války, zatímco jim samým vzhledem k věku a postavení nic nehrozí. Zmiňuje též potřebu široké rodiny (sám měl tři děti z prvního manželství, tři adoptoval po úmrtí své sestry, čtvrté se svojí druhou ženou) a obřadů dospívání, které v minulosti dodávaly společnostem sílu a jejichž absence sužuje tu naší. Vonnegut píše, že „spisovatel je v první řadě učitel“ a jeho proslovy k absolventům vždy obsahovaly ponaučení, které se nese celým jeho dílem, ponaučení, jež neomaleně pronese postava v jednom z jeho raných románů a které předával fanouškům, když od něj žádali radu: „Znám jen jedno pravidlo – ksakru, musíte být laskaví.“ Tomáš Weiss, Oko Kosmasu
Z NOVINEK Kavárnička v Kábulu
Vojna nemá ženskú tvár
Kavárnička v Kábulu patří Američan ce Sunny, která se v Kábulu zabydlela a našla tu nový život. Je velmi dob rosrdečná, snaží se pomáhat svým nově nalezeným přátelům, i když ně kdy ještě úplně nerozumí jak jazyku, tak mentalitě kábulských obyvatel, jejich náboženským zvykům či složi té situaci žen. Pak je tu tichá Jasmí na, střežící tajemství, které může ohrozit její život. Sunny se jí ujímá, když ji nalezne na ministerstvu pro ženské otázky poté, co se Jasmíně podařilo utéci mafii, které byla prodána, protože její rodina nedo kázala splatit své dluhy. Nechybějí tu však ani muži, ani milostný trojúhelník.
Že už jste dlouho slovensky nečetli? Možná ani slovenštinu neslyšeli? Žádné strachy a šup do toho! Pokud vás zaujala poslední nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová a její kniha Doba z druhé ruky, neměli byste si nechat její knihu o ženském údělu za války ujít. Česky sice už jednou vyšla, ale bylo to už roku 1986 a byla cenzuro vaná. Není divu – Alexijevičová svojí polodokumentární metodou obešla Sovětský svaz a ptala se přímých účast nic 2. světové války, jaké to tenkrát doopravdy bylo. Bez patosu, bez povinného bušení se v prsa. Najednou je to ženskýma očima úplně jiná válka – úplně jinak hrdinská a snad ještě mnohem horší.
Deborah Rodriguezová
Světlana Alexijevičová
Pod rouškou noci
Kniha týdne
„Když jí nacpal ponožku do úst, vy valila oči, a když pak uviděla motouz v jeho ruce, pokusila se ji vyplivnout – jako všichni –, ale byl na ni připra vený. Natáhl jí motouz pevně přes ústa a přes tváře dozadu. Když ho za hlavou zavazoval, tvářila se, jako by spolu až do té chvíle jednali v nejlepší počestnosti – ba přímo jako by se tím dobře bavila –, ale teď zašel příliš daleko a všechno pokazil.“ Pod rouškou noci je skvělá noirovka. A je záslužné, že i když tu noirový žánr stále spíše živoří ve stínu konvenčních detektivek nebo aktuální skandi návské vlny, nakladatelé znovu zkoušejí, zda si nenajde své čtenářů. Romány Dennise Lehaneho by k tomu mohly být ideální.
Od roku 1950 se na Rádiu Svobodná Evropa podílel spisovatel Jan Čep na pořadu mluvených recenzí Kniha týdne. Ty teď vycházejí sebrané do jednoho svazku. A je to z několika důvodů zajímavé čtení. Jednak máme před očima, co se – především ve Francii – v letech 1950–1965 četlo, o čem se diskutovalo, jaké knihy do stávaly ceny. Už při zběžném listování je jasné, jak po míjivá je sláva i u knih. Mnohá jména nám po padesáti letech vůbec nic neříkají, a jak se o nich kdysi psalo a diskutovalo! Pochopitelně, že dalším účelem Knihy týdne bylo informovat zájemce o literaturu za ostnatými elektrickými dráty socialismu, co se ve světě literatury vůbec děje.
Dennis Lehane
Jan Čep
Černý kůň
Čáp nejni kondor, Radůza
Dalo se tušit, že se dětství téhle divoké muzikantky neodehrávalo ve vzorově panelákové šedi sedmdesátých let, pro její generaci tak příznačné. Také se dalo tušit, že Radůza vládne temperamentním prozaickým talentem. Své vzpomínky na rané dětství přetavila do dvanácti povídek, v nichž očima malé hubené svéhlavé holky, která má na život už ve čtyřech letech svůj dosti jasný názor, popisuje lapidárně úsečným a přitom humorným stylem historky čistě rodinné: život u babičky a dědy na vsi se závanem starých časů, strejdu, kterému táhla kořalka z pusy, vzdálený rozvod rodičů, blechy i úmrtí domácích psů, sousedy, pouť... Není to však rozhodně nějaké sentimentální vzpomínání: na to je ještě mladá, spíš věrný otisk přesně odpozorovaných vzpomínek, které nijak nebilancují, nýbrž prostě jsou. A podařilo se jí zaznamenat tu dobu (stále ještě relativně blízkou, ale pro generace mladší vlastně už prehistorickou) obzvlášť přesně a živě. Radůze se podařilo napsat také živé postavy: dědu, přesvědčeného komunistu, laskavou, životem trochu utýranou babičku, a především tu hubenou holku, kterou rodiče tak trochu odkládají, než si vyřeší své osobní problémy, která nechce nic jíst a působí babičce trápení příliš citlivou, příliš divokou povahou... Nové rozšířené vydání úspěšné autobiografické knihy, obohacené o fotky ze soukromého archivu, interaktivní obálku a audioknihu jako bonus CD.
NĚKOLIK OTÁZEK PRO...
...MILOŠE DOLEŽALA 25. února 2016 bude uvedená vaše druhá kniha o Josefu Toufarovi, knězi, umučeném komunistickou StB. Od vydání knihy Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 se toho kolem P. Toufara odehrálo mnoho. Dá se to nějak v kostce shrnout? Stalo se toho vlastně strašně moc. Kniha vyvolala až nečekané reakce, dokonce inspirovala vznik filmového dokumentu, divadla, opery, ale především umožnila najít na pražském Ďáblickém hřbitově přesně to místo, kam P. Toufara v roce 1950 estébáci zahrabali, najít jeho ostatky, shodou DNA je určit, převézt je do Číhoště a tam je v železné schráně, která byla pořízena veřejnou sbírkou, pohřbít v chrámové lodi kostela. Toto mnohaleté přání rodiny, která o důstojný pohřeb v Číhošti usilovala už od roku 1968, se nakonec podařilo uskutečnit. Naplnila se tak i závěť samotného Toufara, ve které už v roce 1948 uvedl, že „kdyby se se mnou náhodou něco stalo, chci být pohřben ve farnosti“. Ale to není všechno, protože kolem tohoto příběhu se skutečně přímo kupí takové zvláštní události. Díky nim vypluly na povrch věci a informace, které jsem před třemi lety při přípravě první knihy neměl k dispozici. Stalo se, že jsem na číhošťské faře, na půdě pod podlahou, našel část Toufarovy písemné pozůstalosti. Ta tam byla ukrytá od 50. let, a přestože jsem tu faru předtím několikrát prolezl od sklepa po půdu, tak jsem nic nenašel. Až teprve pan Ptáčník, starý chlapík z vedlejší vesnice, mi povídá: „Víte, co se stalo, když jsme na číhošťské faře v 80. letech opravovali střechu? Odkryli jsme střechu a našli tam nějakou hromadu papírů. Na všech jsme viděli jméno Toufar. Dostali jsme strach, strčili to do krabice, hodili pod podlahu, zamázli maltou a střechu přikryli.“ Původně jsem si myslel, že je to nějaké bájení, ale nakonec jsme tedy s kamarádem na faru znovu zašli... a tu krabici jsme našli. Dopisy, zápisníky, fotky, účty atd. A teď pozor – pan Ptáčník za několik týdnů potom umřel. Dál se našla deponovaná velká část Toufarovy knihovny, se kterou se mi přihlásila jedna paní z Toufarova rodiště, v Národním filmovém archivu se podařil najít komplet hrubý filmový materiál, který estébáci pořizovali s Toufarem a ze kterého vystřihli pár vteřin do svého ohavného propagandistického filmu Běda, tomu, skrze něhož přichází pohoršení.
MRKNI NA OKO KOSMASU
www.kosmas.cz/oko
To všechno tedy bude v nové knize Krok do tmavé noci nějak zachyceno, Co to bude za knihu? Ta první kniha to byl takový ucelený životní příběh Josefa Toufara. Druhá kniha je postavena trochu jinak, má jinou strukturu čtrnácti příběhů nebo kapitol, ve kterých kombinuji reportáží přístup, bádání v archivu a ohledávání některých konkrétních míst. Jsou tu například kapitoly, které se věnují situaci v Číhošti po únosu Josefa Toufara, rekonstrukce Toufarova únosu, životní příběh Toufarova spoluvraha soudruha Máchy a jeho rodiny, příběh a zákulisí estébáckého filmování v Číhošti v 50. letech, příběh věcí, které měl Toufar při únosu u sebe. Jsou tu také zprávy antropologa, archeologů a soudního lékaře, kteří se podíleli na exhumaci v roce 2014. V závěru je esej profesora Vojvodíka. Texty tu navíc doplňuje na 700 fotografií nebo fotodokumentů, které napsané ilustrují a vyprávějí celý ten příběh svým jazykem. Je ještě něco, co by bylo potřeba pro Toufara udělat? Já bych si přál, aby o Toufarovi vznikl skvělý, syrový, silný film, něco jako byl třeba Hořící keř Agnieszky Hollandové o Palachovi. A já osobně bych k těm dvěma knihám v budoucnu přece jen ještě rád připojil knihu třetí. V ní by byla korespondence Josefa Toufara, jeho kázání a pak také text o jeho knihovně, protože to, jaké máme doma knihy, o nás velmi zajímavě vypovídá. Dokáže se vůbec spisovatel, který s Toufarovým příběhem strávil třicet let, od jeho současné naléhavosti nějak osvobodit a napsat něco netoufarovského? Toufar je pro mě osudové téma. Dědeček a babička byli jeho farníky, často se o něm u nás doma mluvilo. Přesto ale těch dalších témat ťuká na dveře dost. Rád bych napsal knihu o posledních měsících života Jana Zahradníčka. Mám rozepsaný příběh velbloudice, kterou v červnu 1945 našli na Vysočině skauti a vypravili se s ní do Prahy do zoo. Pravda ale je, že momentálně je v mé hlavě Toufar dominantní.
MILOŠ DOLEŽAL (1970) Narozen na Vysočině v Ledči nad Sázavou. Český básník, spisovatel a rozhlasový redaktor. Jeho kniha Jako bychom dnes zemřít měli se stala Knihou roku Lidových novin za rok 2012.
&…&
&
1
Místo zrušeného pořadu U zavěšené knihy bude Česká televize od března vysílat nový pořad o knihách s velmi neknižním názvem ASAP(As Soon As Possible – „co nedříve, jak to bude možné“). Podle šéfa tvůrčí skupiny Jiřího Podzimka nebude ASAP hladkým proudem půlminutových „knižních novi nek“, neboť taková koncepce zaručuje, že si nikdo nic nepama tuje. „Kloníme se spíše k monotematičnosti, stěžejní postavení budou mít reportáž a rozhovory.“ Novou tváří pořadu bude Bohdan Bláhovec, dokumentarista a mistr ČR ve slam poetry.
&
Film a jeho komiksová předloha přicházejí ruku v ruce do ČR. Zatímco mezi komiksy najdete první sešit z řady Deadpool, do kin přichází stejnojmenný film. Jde hlavně o zá bavu, která si utahuje ze žánru samotného. Film i komiks se tváří jako love story a horor dohromady, ale ve skutečnosti jde o komedii. A hlavním terčem zábavy je právě popkultura všech těch Supermanů a Batmanů.
KRIMI A KYBERNETIKA
Firewall Hennig Mankell
2 CITY A POCITY
Dobře mi tak Radka Třeštíková
&
Na šňůru po 50 městech ČR vyrazilo Listování se svým scénickým nastudování knihy herečky Marie Doležalové Kafe a cigárko. Jistě bude zajímavé dívat se na herce, jak hrají to, jací ve skutečnosti herci jsou. Marie Doležalová je herečka, moderátorka, vítězka taneční soutěže StarDance a vášnivá blogerka. Začala si psát blog, jen tak pro radost a pro své kolegy z divadla, aby je pobavila. Ale záhy Kafe a cigárko začalo bavit lidi mnohem víc, než by se Marie nadála.
&
Švandovo divadlo v Praze se pustilo do obtížného kousku. Nastudovalo dramatizaci Betonové zahrady britského spisovatele Iana McEwana. Nevinné dětské hry se proměni ly v noční můru, z níž se už nelze probudit. Kultovní britská novela z roku 1978 od svého prvního vydání vzbuzuje rozruch a kontroverzní reakce. Nyní se vůbec poprvé objevila na českých jevištích. Navíc v adaptaci Petry Hůlové a režii Doda Gombára.
Horké info
3 50 ODSTÍNŮ GREYE
Grey E. L. Jamesová
17. 3. – čtvrtek, kdy do vašeho knihkupectví vtrhne 14 knih nejrůznějších žánrů a nakladatelů. Pomyslně tak bude opět Velkým knižním čtvrtkem odstartována jarní knižní sezóna. A jejími čtenářskými favority budou jistě tři domácí novinky. Ve sci-fi románu Ochlazení se bývalý diplomat Michael Žantovský pouští do příběhu, kdy Rusko přestane dodávat do Evropy plyn a ropu. 7x ve vedlejší úloze Alice Horáčkové jsou rozhovory. Novinářka se dopodrobna vyptávala osmi sourozenců sedmi výjimečných lidí na to, jaké to je, žít svůj život ve vedlejší úloze. Zjistila, že to je často těžší než vystupovat v hlavní roli. A svoje početné publikum si jistě najde Ratajský les Aleše Palána. Je skvělé, že se tahle kniha dostane před oči širšího publika. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové... Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť.