Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165644
HRABEC V RODIŠTI
Krásný den vstával z lehoučké páry jako usmívavé dítě z bělostných peřinek. Vesnice probouzela se s ním. A když se mlhy tratily, jako by někdo pozdvihoval závoj, který Brumovice halil; obrysy jejich vystupovaly napřed zhruba, potom podrobněji, až se zjevil celý obrázek i s rámcem. Tím rámcem byl širý, malebně zbarvený kraj. Průvodčí pěti těžko naložených vozů, které vrzaly po prašnaté cestě z Terezova, mohli se bavit půvabným obrázkem, jejž poskytovaly Brumovice, vystupující z páry, ale nezajímalo jich to. Ranní čerstvý chládek vanul vrbovím z jezera, z něhož k formanům dorážel tlumený šum vln, šelestění šáchoru a palachu, křik, kvik a pískot vodního ptactva a občas plesknutí kaprů, kteří se zablýskli nad vodou jako stříbrní. Zjev ten byl vozkům nový, a proto spíše poutal jejich pozornost, pokud viděli jezero, nežli širá krajina. Byly první dni letní a země rozvinula v plné nádheře všechnu sílu a krásu, která v ní dřímá. Když vozy dojely k Hatím, otevřela se po pravici dolina, kterou protékal silný potok Ždánský mezi pestrými lukami. Bylo radost podívat se na ně! Jeden z pacholků, patrně svobodný, nemohl odolat, seskočil z cesty a utrhl si několik květin za klobouk. „Co ti tá tvoja vypověděla?“ škádlil jej ženatý vozka od zadního vozu.
Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení I.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165644
„A máte vy voničku?“ odtušil zase ten, který květiny trhal. „Co já,“ smál se zadní, „za mě ju po chvíli bude nosit syn.“ Potom stoupali do kopce ke dvoru Rovinkám a při samém dvoře zahnuli vlevo směrem k Brumovicím. Koně jeli řadou za sebou a vozkové šli pospolu při druhém voze. „Mám tak nejak rozeschlej vůz, že kdybychme měli do Brumovic ešče hodinu, už bych si netrúfal dojet,“ začal jeden z vozků řeč. „A co je věc, já bych ani voza nelitoval, enom když tú ploščku odvezem do Brumovic,“ řekl na to soused trochu potichu a ohlédl se kolem cesty. „Beztak,“ řekl na to jiný. Na ostatních bylo pozorovat, že úplně souhlasí a že dávno v této věci mají jedno mínění. „Ale já bych opravdovskú ploščku přece rád jednú viděl,“ zahájil řeč zase jeden z vozků. „Slýchávám od vojáků, jak od tej žúžele v kasárňách zkusijú, ale jakživ sem teho neviděl.“ „Ani si nepřej. Vypadá to jako (a sehnuv se, chytil v trávě broučka) – toť – tá kravička. – – Když nemá co žrát, je ti to chudé jako šupina, ale jak se napije krvi, nabotná zrovna jako fazula. Ta se nám napila krve tam důle, když sme stáli protiv Bonapartovi…“ „Šak tá naša taky se napila liďom krvi dosť,“ doložil ten, který by nelitoval vozu, a významně mrkl očima. Když přijeli na pastvisko, Brumovice ležely před nimi jako na dlani. Vpravo vyhlídka směrem k Morkůvkám dolinou a poněkud více vpravo nad dolinou bělala se cesta do vrchu ke Kloboukům. Jeden z vozků, zahleděv se v tu stranu, pravil: „Já ešče pamatuju zbořenisko po Harasicích, tam kúsek od klobúckej cesty.“
100
Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení I.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165644