pod zem v Dolní Rožínce, kde stráví zbytek života ova zováním zmlácených uraňáckých ženských a šitím roz bitých hlav jejich manželů. „Když myslíš, Petře, že to je moje místo, půjdu tam.“ Připadalo mu, že si v tu chvíli sám zatáhl za páku pro padla na šibenici, pod kterou stál. Ale nenásledovalo ne konečné tmavé nic, jen další, ještě hlasitější rána Brůnovy dlaně o desku stolu. „To je slovo! Já věděl, že mě pochopíš.“ Nalil do Hon zovy sklínky koňak, chopil se své a zdvihl ji nad hlavu. 98 /
„Na správný rozhodnutí ve správnou chvíli!“ křikl a ob rátil kořalku do sebe. Honza se napil a otřel si čelo. „Co Marie, jak se jí daří?“ Potil se a v tuhle chvíli nevěděl, jestli nervozitou, nebo horkem. „Marie?“ přestal se Brůna smát a stáhl obočí. „Marie sedí doma a stará se o kluka, co jinýho. Sedí v křesle nebo v kuchyni u okna a pozoruje, jak se kolem ní batolí dítě. A nadává mi, že chodím pozdě z práce.“ „Vy máte dítě?“ podivil se Honza. „Jak starý?“ „Dva roky. Já ho většinou vidím, jen když spí, někdy o víkendu. Vloni jsme byli u Balatonu, tam jsem si s nima užil. Malej František.“ Tak přece to Petříkovi někde drhne. A zrovna s ní. Když od nich přišlo svatební oznámení, rozbrečel se jako kluk. Že ho doběhli, pozoroval šťastné obličeje těch dvou na fotce ve zlatém rámečku. Petr Brůna a Marie Stodolo vá si Vám dovolují oznámit, že... Ani to nedočetl, roztrhal Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165844
kartičku na malé kousky. Ze schůze o lepším příštím k Ba latonu a domácí tlačence. Soudruzi manželé. „Kdy mám v tý Rožínce nastoupit?“ přešel k úřední mu tónu. Brůnovi se zjevně ulevilo, vycenil zuby a na rovnal si kravatu. „Co nejdřív, prvního v příštím měsíci. Budeš mít dost času zařídit si svoje věci v nemocnici. Budeš tam mít ses tru a svoje stálý pacienty. Kdyby se objevily nějaký pro blémy, víš, kde mě najdeš.“ Honza přikývl a upil ze studené kávy. Po tom koňa ku mu udělala dobře. Napadlo ho, jak vlastně dokázal
/ 99
celou tu dobu vedle nich žít. Žďár nebyl tak velké měs to. Starý Brůna před pár lety umřel, a z ulice se tak ztra til poslední důkaz téhle zpropadené rodiny. Maminka vyprávěla, že ho našli až po pár dnech, možná po týd nu, oblečeného v ustlané posteli, hlavu měl podloženou tou svojí harmonikou. Asi ho ucítili přes dveře sousedi. Mladej tou dobou bydlel v paneláku a dělal, že tátu ne zná. Honza našel jeho hrob, když šel s kytkou na tátův. Julie Brůnová 1915–1945, Josef Brůna 1910–1969, malé oválné fotky z mládí nad jejich jmény se na slunci leskly jako oči v podivném kamenném obličeji. Napadlo ho, jak je možné, že zrovna on se s Petrem v tomhle městě tolik let míjel. Co by udělal, kdyby se opravdu potka li? Maminka se občas zmínila o starém, většinou když ho potkala na ulici opilého, bála se ho a bylo jí ho líto, vzpomínka na paní Julii a na konec války, nerozuměla tomu, že Petr dokázal Rusům odpustit, co jí provedli. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165844
„Představ si, Jeníku, že bych to byla já. Že by mě za bili a ty by ses stal jedním z nich.“ A začala se zase bát v osmašedesátém, když sem přišli znovu a tentokrát tu už zůstali. Zamčená v bytě vyděšeně čekala, až se Hon za vrátí z nemocnice. Neotvírala ani okna. Když ulicí projížděly těžké vojenské náklaďáky, utekla do kuchy ně, kde se na židli schoulená třásla, jako by ji přepadla zimnice. Honzovi dělala tahle její nemohoucnost svým způsobem dobře. Konečně si připadal jako chlap, který se stará o ženskou. Bylo to pravda jinak, než si vždyc 100 /
ky představoval, ale o nezbytnosti jeho péče nemohlo být pochyb. Obstaral nákupy, občas švadlenu, večer jí předčítal z detektivek nebo vyprávěl, jak to vypadá ve městě. „Hlavně se od nich drž dál, Honzíčku, já bych nepřežila, kdyby se ti něco mělo stát,“ opakovala pokaž dé a křižovala se. Vojenská auta se časem z ulic vytratila, stejně jako všechno ostatní ruské zmizelo v kasárnách a do města se zdánlivě vrátil unuděný poklid. Lidi dál remcali, vztekali se, ale spíš už jen ze zvyku, aby řeč nestála. Honzovi byl ten humbuk kolem vlastně jedno, hlavně že se maminka uklidnila a svoje věci si zase ob starávala sama. Brůna se podíval na hodinky a odkašlal si. „No, jsem rád, že jsme se domluvili. Nečeká tě lehkej úkol, víš, jaký chlapi z díry jsou. Ty to ale zvládneš, věříme ti. Musím jít, mám teď práci jinde,“ vstal a napřáhl k Honzovi ruku. Honza mu podal svoji a slabě stiskl. „Ať se ti daří, čest,“ řekl Brůna rychle a pokynul ke dveřím. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165844