Řehoře VII. Císařský dvůr, který jmenoval lombardské biskupy, se snažil obnovit jejich moc, zatímco kardinálové Hildebrand, Anselm a Petr Damiani za svých legacích podpořili Arialda, řekli bychom dobového Jana Husa. Analogie s českým husitstvím má určitou hlubší polohu, patarie nebyla jen povstáním lůzy z vetešnického trhu, ale především hnutím sociálně „středních městských vrstev“ usilujících o věrohodnější uspořádání společnosti. „Lid“ může docílit změny, ale pokud jedná v božské inspiraci. Můžeme si připomenout, že svatý Augustin odmítá – ovšem mimo funkční soustavu středověku, v duchu městské kultury pozdní antiky – panství člověka nad ostatními lidmi.Papežství se postavilo otevřeně na stranu patarie, když byl Landolfův bratr Erlembaldo jmenován v Římě v roce 1063 korouhevníkem sv. Petra (tj. papežské katedrály). Erlembaldo – pocházející z primi milites, spřízněný s rodem Da Besana – se stal pánem města, zatímco arcibiskup Wido byl v roce 1065 exkomunikován. Ariald byl v roce 1066 zákeřně zajat a umučen svými odpůrci, ale papežství ho záhy prohlásilo za svatého. Papežská kurie, jak je zřejmé, měla v 11. století dosti odlišné zaměření od doby pozdního středověku (kdy však také v rámci církve pracovalo na sebenápravě konciliární hnutí). Od 12. století – ovšem již po dosažených sociálních změnách v italských městech – začali být pataréni pokládáni za kacíře. Ještě v roce 1058, dva roky po smrti císaře, se zdál osud reformního papežství ohrožen, když byl tzv. tumultuární volbou (formou vojenského poplachu římského lidu) 5. dubna pod vedením hraběte tuskulského Řehoře, jenž měl historicky hrdou hodnost consul Romanorum (jeho syn dokonce nesl antické jméno Ptolemaios), provolán za papeže biskup Jan Mincius z Velletri, který přijal jméno Benedikt X. Volbu prosadila skupiny šlechty, která byla dříve vypuzena císařem Jindřichem III. Tento papež se ujal vlády, ale neuznal ho Petr z Damianu, mj. s odvoláním na nepřítomnost kardinála Hildebranda, který se právě vracel od císařovny Agnes. Ta pak na jeho doporučení uznala za papeže reformního kandidáta, arcibiskupa florentského Gerharda, pocházejícího z Arelatska. Ten však byl zvolen pod jménem Mikuláš II. v Sieně, protože Řím byl v rukou Tuskulských a Crescentiů. Benedikt X. nakonec v roce 1060 rezignoval. Podle návrhu kancléře a bibliotékáře církve kardinála Humberta vyhlásil Mikuláš II. v roce 1059 na postní synodě v Lateránu kánony, jimiž byla volba papeže kardinálským sborem navždy zajištěna. Sedm kardinálů-biskupů podle těchto předpisů bylo pověřeno navržením kandidátů
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167708