Řehoře VII. Císařský dvůr, který jmenoval lombardské biskupy, se snažil obnovit jejich moc, zatímco kardinálové Hildebrand, Anselm a Petr Damiani za svých legacích podpořili Arialda, řekli bychom dobového Jana Husa. Analogie s českým husitstvím má určitou hlubší polohu, patarie nebyla jen povstáním lůzy z vetešnického trhu, ale především hnutím sociálně „středních městských vrstev“ usilujících o věrohodnější uspořádání společnosti. „Lid“ může docílit změny, ale pokud jedná v božské inspiraci. Můžeme si připomenout, že svatý Augustin odmítá – ovšem mimo funkční soustavu středověku, v duchu městské kultury pozdní antiky – panství člověka nad ostatními lidmi.Papežství se postavilo otevřeně na stranu patarie, když byl Landolfův bratr Erlembaldo jmenován v Římě v roce 1063 korouhevníkem sv. Petra (tj. papežské katedrály). Erlembaldo – pocházející z primi milites, spřízněný s rodem Da Besana – se stal pánem města, zatímco arcibiskup Wido byl v roce 1065 exkomunikován. Ariald byl v roce 1066 zákeřně zajat a umučen svými odpůrci, ale papežství ho záhy prohlásilo za svatého. Papežská kurie, jak je zřejmé, měla v 11. století dosti odlišné zaměření od doby pozdního středověku (kdy však také v rámci církve pracovalo na sebenápravě konciliární hnutí). Od 12. století – ovšem již po dosažených sociálních změnách v italských městech – začali být pataréni pokládáni za kacíře. Ještě v roce 1058, dva roky po smrti císaře, se zdál osud reformního papežství ohrožen, když byl tzv. tumultuární volbou (formou vojenského poplachu římského lidu) 5. dubna pod vedením hraběte tuskulského Řehoře, jenž měl historicky hrdou hodnost consul Romanorum (jeho syn dokonce nesl antické jméno Ptolemaios), provolán za papeže biskup Jan Mincius z Velletri, který přijal jméno Benedikt X. Volbu prosadila skupiny šlechty, která byla dříve vypuzena císařem Jindřichem III. Tento papež se ujal vlády, ale neuznal ho Petr z Damianu, mj. s odvoláním na nepřítomnost kardinála Hildebranda, který se právě vracel od císařovny Agnes. Ta pak na jeho doporučení uznala za papeže reformního kandidáta, arcibiskupa florentského Gerharda, pocházejícího z Arelatska. Ten však byl zvolen pod jménem Mikuláš II. v Sieně, protože Řím byl v rukou Tuskulských a Crescentiů. Benedikt X. nakonec v roce 1060 rezignoval. Podle návrhu kancléře a bibliotékáře církve kardinála Humberta vyhlásil Mikuláš II. v roce 1059 na postní synodě v Lateránu kánony, jimiž byla volba papeže kardinálským sborem navždy zajištěna. Sedm kardinálů-biskupů podle těchto předpisů bylo pověřeno navržením kandidátů
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167708
a výběr mezi nimi pak měli provést kardinálové-kněží a kardinálové-jáhni. Volba musela být ukončena tradiční aklamací římským lidem a klérem, ale kardinálové ji mohli konat podle potřeb kdekoli, v jakékoli diecézi. Potvrzení císaře bylo formulováno velmi neurčitě, mělo být skutečně jen tradiční a politicky konsensuální. Tradiční postní synody pořádané v Římě se staly každoročními konferencemi vedení církve za přítomnosti biskupů a opatů z celého Západu. Pražský kronikář Kosmas je označil za synody generální (hlavní). Lze snad říci, že zde probíhal na pokračování nepřetržitý koncil reformního hnutí, na němž se utvrzoval praktický význam úřadu papeže pro upevnění právních a liturgických změn. Tím ovšem také vyvrcholilo předchozí období rozvinutí nadnárodních kontaktů a zformování „mozkového trustu“ kardinálů v Římě. Římská synoda v roce 1059 přinesla řadu dalších reformních ustanovení. Odmítla pokládat za legální výkon úřadu ženatými kněžími (kánon se též vztahoval na podjáhny a jáhny), odsuzovala simonii a za její formu označila i udělení kostela laikem klerikovi. Tyto nároky měly sice podobu pouhého ideálu vzhledem k odlišné realitě, podobně asi jako výrok o zákazu sňatků příbuzných do sedmého kolena či vztahování těchto zákazů na kmotry. Ve středověku byl vždy velký rozdíl mezi konstruovanou teorií a benevolentní praxí. Ale církev pracovala „pro věčnost“, ne jen pro daný okamžik. Císařovna Agnes a říšský dvůr žárlivě, ale v podstatě bezmocně pozorovaly další růst papežské autority. Regentka a velmožové nebyli v principu proti reformě, ale představovali si ji pod charizmatickou autoritou krále/císaře, sloužící politickým zájmům dvora a Říše. Negativně proto také hodnotili budování světské moci papežství v Itálii. Tu sice rozvinul s podporou císaře již „německý“ papež Lev IX. získáním vévodství spoletského (původně Langobardů) a bojem o knížectví beneventské (tradice Ostrogótů, odpor městské obce proti Normanům). Nyní však papežství upevnilo svou politickou pozici tím, že uzavřelo – proti zájmům Říše – lenní svazky s normanskými knížaty v jižní Itálii. V roce 1061 zemřel ve Florencii papež Mikuláš II., v podstatě již vyobcovaný císařským dvorem. V Římě převzala opět moc tuskulská šlechtická strana, tentokrát s procísařským programem negace radikálního papežství. Její představitel hrabě Girard z Galery se v doprovodu opata kláštera ze S. Gregorio Magno vydal do Říše, aby prohlásil Jindřicha IV. za římského patricia. Také tato cesta jistě hodně vypovídá o universalistickém a nadnárodním světě 11. století.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167708
Reformní strana v čele s Hildebrandem a Petrem z Damianu zatím v září 1061 zvolila za papeže biskupa z Lukky Anselma, jenž přijal jméno Alexandr II. Byl to příznivec patarie, pro německý dvůr již těžko přijatelný. Říšský kancléř pro Itálii Wibert proto vyjednával společný odpor s lombardskými biskupy. Z jejich okruhu byl pak v říjnu povolán za papeže Cadalus z Parmy jako Honorius II. Za pobytu v Basileji přijal jedenáctiletý král Jindřich dne 28. října 1061 od hraběte z Galery přivezené insignie římského patricia (čelenka, pláš , prsten). Na velkém shromáždění pak slavnostně prohlásil za papeže Honoria II. Je tedy zřejmé, že již ve třetí čtvrtině 11. století se stále znovu vedle radikálně reformního směru vytváří i v Římě a v církvi méně charizmatický, v podstatě retardační proud s negativním programem. Královský dvůr mezi oběma proudy kolísal. Radikální reforma směřovala proti jeho politickým zájmů, ale podpora konzervativců zase hrozila ztrátou prestiže. To si uvědomoval také arcibiskup Anno Kolínský, který svolal synodu německých prelátů do Augšpurku v roce 1062. Mnozí z přítomných asi s úžasem vyslechli názor Petra z Damianu na celou situaci: Kdo by nevěděl, že Bůh je větší než nějaký král. Tato věta vystihuje celý postup radikální strany v církvi, jen zdánlivě se řítící do záhuby v neposlušnosti se světskou mocí. Rozhodující pro jednání v Augšpurku bylo stanovisko Annona, který navrhl zrušit rozhodnutí z Basileje. Ústup byl ovšem usnadněn dětským věkem Jindřicha IV., ale neznamenal změnu politických postojů dvora k Itálii, zejména vůči patarii. Zároveň se snažil dvůr připravit pozici pro Jindřicha IV., až převezme v Říši vládu. V roce 1065, po smrti vévody dolnolotrinského, bylo Dolní Lotrinsko uděleno v léno Gotfrýdovi der Bärtige. Uspokojený velmož i jeho stejnojmenný syn tak nyní vládli jak v Nizozemí, tak spolu se svými manželkami, nejoblíbenějšími dcerami sv. Petra Beatrix a Matyldou, v Toskánsku a Spoletsku. Dcera Gotfrýda der Bärtige Wiltrad se provdala za hraběte Adalberta z Calwu a spolupodílela se začátkem sedmdesátých let 11. století na obnovení kláštera v Hirschau. Ten se stal „německým Cluny“ nejen díky svému reformnímu propapežskému programu (přímo podřízen papeži), ale také sepětím klášterů s mocensky narůstající vyšší šlechtou. Zakladatel reformního směru v Hirschau se stal opat Vilém, který přišel z kláštera sv. Emmerama v Řezně. V roce 1066 se dále uskutečnil sňatek Jindřicha IV. s Bertou Turínskou. Tím bylo upevněno pouto mezi savojským rodem a králem. Zároveň se do příbuzenského okruhu krále dostával rod markraběte Azzona, známý později pod jménem Este.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167708